Škola, studium, wiki, maturita, otázky

http://uceni-pro-skoly.blogspot.com/
http://studentske.blogspot.com/

http://strojirenstvi-maturita.blogspot.com/
http://strojirenstvi-stredni-skola.blogspot.com/
http://strojirenstvi-mechanika.blogspot.com/

http://reisen-wien.blogspot.com/
http://zemepis-maturitni-otazky.blogspot.com/

http://anglictina-temata-maturita.blogspot.com/
http://anglictina-tema-maturita.blogspot.com/
http://education-british-american.blogspot.com/
http://work-and-jobs.blogspot.com/
http://anglictina-otazky-maturitni.blogspot.com/

http://chytre-bydleni.blogspot.com/

http://nemcina-maturita-temata.blogspot.com/

http://finance-verejne.blogspot.com/

http://internetovy-marketing.blogspot.com/

http://management-marketingu.blogspot.com/

http://the-insurance-act.blogspot.com/

http://test-osobnosti.blogspot.com/

http://jak-pecovat-o-plet.blogspot.com/

http://jak-vybrat-dovolenou.blogspot.com/
http://jak-hubnout.blogspot.com/
http://neprijeti-do-skolky.blogspot.com/

http://jak-koupit-akcie.blogspot.com/
http://jak-vybrat-pujcku.blogspot.com/
http://jak-obchodovat-forex.blogspot.com/

http://artist-painter.blogspot.com/

Vypracované otázky do právní filosofie 2005/2006

1. Předmět a funkce právní filosofie; vztah právní filosofie a ostatních právních věd zejména právní teorie a právní dogmatiky

2. Právo a morálka, vysvětlete jednotlivé formy vztahu; v čem je shoda a rozdíl mezi právem a morálkou?

3. Vztah práva a morálky z hlediska vývoje právního positivismu (Austin, Hart, Kelsen, Dworkin)

4. Základní znaky přirozenoprávního myšlení (předmět zkoumání, metody, stručný vývoj a hlavní myslitelé jednotlivých období).

5. Charakterizujte pojetí přirozeného práva ve starověkém právním myšlení (Platon, Aristoteles)

6. Aristotelovo vymezení pojmu spravedlnost a práva

7. Vysvětlete kategorii přirozený stav (T.Hobbes, J.Locke, J.J. Rousseaou)

8. Pojetí přirozeného práva v novověkém právním myšlení (Hobbes, Locke)

9. Vysvětlete rozdíly mezi Hobbesovým a Lockeovým pojetím přirozeného práva

10. V čem se liší Hobbesovo pojetí smlouvy od Rousseauova pojetí společenské smlouvy

11. Vysvětlete dualismus „Sein“ a „Sollen“ ( Hume, Kant, Kelsen)

12. Vysvětlete jednotlivé přístupy k pojmu právo (Kant, Hart)

13. Vysvětlete rozdíl mezi přirozeným a pozitivním právem

14. Charakterizujte základní znaky právního positivismu

15. Charakterizujte rozdíly ve vymezení práva jako pozitivního práva ( J.Austin, H.L.A.Hart, R. Dworkin)

16. Charakterizujte Ryzí nauku právní a Kelsenovo pojetí práva

17. Vysvětlete rozdíl mezi právními pravidly (Hart) a právními principy (Dworkin)

18. Vysvětlete základní východiska systémového pojetí práva (Luhmann, Habermas)

19. Charakterizujte absolutní a relativní pojetí trestu, tzn. trestu jako "odplaty" a prevence.

20. Vysvětlete rozdíl v pojetí formální a materiální spravedlnosti

21. Vysvětlete procedurální pojetí spravedlnosti na příkladu Rawlsovy teorie

22. Spravedlivý trest z hlediska absolutního pojetí trestu (Hegel)

23. Vysvětlete funkce trestu a trestání na příkladu Foucaultova pojetí

1. Předmět a funkce právní filosofie; vztah právní filosofie a ostatních právních věd zejména právní teorie a právní dogmatiky.

Slovo "filosofie" pochází z řečtiny. Sloveso "filein" znamená "milovat", "sofia" označuje nejprve jakoukoli zručnost nebo obratnost, ale posléze zvláště vědění, poznání, především vyšší vědění, jež zahrnuje ctnost a umění žít. Jménem "sofos" se označuje nejprve ten, kdo je zdatný v povolání a v životě, a pak především ten, kdo je "moudrý".

"Filosofie" se proto nejčastěji překládá jako "láska k moudrosti".

- pochybování - ztráta samozřejmosti, naše vědění je podrobeno kritice- filosofické tázání je kritickým tázáním

Předmět a) pojem právo

právní filosofie usiluje o vymezení základních nejobecnějších vlastností znaků, které právo označuje; (normativita, závaznost, legalita-zákonnost, legitimita, platnost, atd.)

b) účel práva

- starost o spravedlnost;

právní filosofie se zabývá otázkou, jak by měl fungovat spravedlivý právní řád, jak by měla být realizována ochrana lidských práv atd.

Funkce

Dlouhé období přetrvával názor, že právní filosofie je jen teorii přirozeného práva; proto nemá nějaký velký význam při poznávání práva atd.

Dnes jde o snahu rehabilitovat právní filosofii jako metodický přístup, který vede ke kritickému poznávání práva, především k odhalování různých předsudků a omylů v porozumění a interpretaci práva

- právní filosofie jako starost o to, aby právní myšlení bylo kritické

1.Moderní právní filosofie by měla plnit funkci:

a) interpreta - hermeneutickou funkci

tzn.měla by poskytovat pro ostatní právní vědy takové poznatky, které by jim umožnily lépe porozumět významu, smyslu práva

! Pokud je tato funkce opomíjená, dochází k tomu, že právní rozhodnutí jsou "odtržená" od reality, důležitými se pak stávají procesní, procedurální otázky, nehledí se na smysl práva, převládá formalismus, instrumentalismus!

b) komunikativní (pragmatickou) funkci

tzn. právní filosofie by měla být "strážkyni" racionality a kritického právního myšlení;

- měla by garantovat vzájemnou komunikaci "všemi směry"

- navenek s ostatními společenskými vědami (sociologii, obecnou filosofii, etikou, apod.)

- do vnitř- s ostatními právními disciplínami (teorii práva, trestním právem, občanským, mezinárodním právem apod.)

Vztah právní filosofie a právní dogmatiky – právní dogmatika je základní disciplínou právní vědy. Předmětem zkoumání je právo jako normativní systém, ve kterém využívá ustálených (dogmatických) postupů. Vztah mezi právní filosofií a právní dogmatikou je vztahem dvou nezaměnitelných způsobů zobecňování, abstrakce. Jedna disciplína nemůže být nahrazena druhou.

Vztah právní filosofie a právní teorie – právní teorie a právní filozofie představují dvě různé úrovně teoretického poznávání práva, které se liší jako obecně konkrétní od obecně abstraktního poznání. Právní teorie se zajímá spíše o formální a strukturální momenty práva, které zkoumá na základě zobecnění poznatků jednotlivých právních disciplín a právní praxe. Právní filosofii zajímá právo jako celek a proto podrobuje kritické zkoumání podmínky a souvislosti, jež tvoří jeho podstatu a obsah. Právní filosofie představuje pro právní teorii strategii poznání práva. Právní teorie plní pak tuto funkci vůči ostatním právním disciplínám.

2. Právo a morálka, vysvětlete jednotlivé formy vztahu; v čem je shoda a rozdíl mezi právem a morálkou?

Právo a morálka jsou dva různé normativní systémy.

Morálka

Slovo morálka z lat. slova "mos", "mores" - mrav, obyčej,

- lidské jednání, díky kterému vznikají mezi lidmi více nebo méně dobré vztahy

Morálka má povahu subjektivně intersubjektivního jevu.

Pojem morálka označuje:

1. subjekt morálky - člověk jako nositel ctností, dobrých vlastností (čestnost, odpovědnost svědomitost, pravdomluvnost, hrdinství, smělost)

2. morální volba - jejím zdrojem je dobrá vůle člověka; tato volba je dobrovolná, nereciproční, svobodná,

3. morální normy - kategoricky (nepodmíněné) příkazy, jejich dodržování nebo nedodržování je spojeno s pocitem viny nebo pocitem čistého svědomí

4. morální jednání - je vytvářet dobré vlastnosti člověka a dobré (pozitivní) vztahy mezi lidmi

- Kritériem toho, zda jednání (volba) člověka je morální (dobré) nebo nemorální (zlé) je druhý, jiný člověk, lidé, soc. skupina, společnost

Právo

Základ slova "právo" je příbuzný slovu "pravý" ve smyslu slova správný, ryzí, přímý,

- přetrvává názor, že právo se objevuje až v komplexní, civilizované společnosti s určitým stupněm organizace;

- existence práva se spojuje až se vznikem státu (pozitivisté, marxisté)

(Tento názor identifikuje právo jako souhrn právních (psaných) norem,)

Rozdíly

1. Právní a morální normy se liší způsobem svého vzniku- právní normy vytvářeny zákonodárnou silou, mohou se různě měnit- dynamický charakter. Morální normy mají spíše statický charakter.

2. Právní a morální normy se liší způsobem fungování a regulace – právní normy upravují spíše vnější vztahy lidí, primárně mají intersubjektivní povahu. Morální normy mají subjektivně intersubjektivní povahu- jejich dodržování závisí jen na subjektivní vůli člověka.

3. Právní a morální normy se liší způsobem uplatnění- právní normy jsou prosazovány formou organizovaného donucení, které vyvíjejí zmocněné orgány. Sankce je jedním ze základních atributů práva. Typickou formou prosazování morálních norem je sociální tlak ve formě apelů, pokárání, zavržení apod.

2. Shody- morálka a právo jsou dva vzájemně koexistující rozdílné způsoby přirozené organizace a regulace společenských vztahů

Shody- morálka a právo jsou dva vzájemně koexistující rozdílné způsoby přirozené organizace a regulace společenských vztahů

1. Zavazují člověka k něčemu, ke splnění povinnosti, ale i k domáhání se svých práv

2. Obsahová shoda právních a morálních norem (ohrožení života např.)

3. Plnění právních a morálních norem je samozřejmou povinností člověka

Vztah práva a morálky

- různé pojetí, vlivem kulturní, filosofické, náboženské atd. tradice

Několik modelů vztahu práva a morálky

1.) Právo nemůže existovat bez morálky; morálka je podmínkou existence práva - vztah závislosti- řecká tradice (Platon, Aristoteles)

(Příklad: případ Sokrates)

2.) Právo doplňuje morálku; regulace vnitřních (morálních) vztahů je doplněna regulaci vnějších vztahů (I. Kant)

3.) Právo a morálka nemají nic společného- mezi právem a morálkou není žádný vztah

4.) "Právo není nic jiného, než etické minimum".

5.) systémový přístup: mezi právem a morálkou je komplementární vztah, tzn. nejde o vzájemné podmiňování, ale ohraničení, vymezení (tam, kde končí hranice jednoho nastupuje fungování druhého)

3.Vztah práva a morálky z hlediska vývoje právního positivismu (Austin, Hart, Kelsen, Dworkin)

Vztah práva a morálky

- různé pojetí, vlivem kulturní, filosofické, náboženské atd. tradice

Právo a morálka nemají nic společného- mezi právem a morálkou není žádný vztah, jsou to dva striktně odlišné normativní systémy

(J. Austin, H.Kelsen- Ryzí nauka právní)

- Právo vyjadřuje racionálně-logicky, objektivně stanovenou povinnost,

- Morálka vyjadřuje subjektivní stanovenou povinnost

Z tohoto důvodu právo nemá a nemůže mít nic společného s morálkou, jsou to dva odlišné normativní jevy, mezi kterými neexistuje žádný vztah

Tento model vztahu práva a morálky vede k prohloubení právního formalismu.

Systémový přístup: mezi právem a morálkou je komplementární vztah, tzn. nejde o vzájemné podmiňování, ale ohraničení, vymezení (tam, kde končí hranice jednoho nastupuje fungování druhého). Tento přístup je již pozorovatelný v Hartově pojetí práva a morálky, resp. v jeho vymezení tzv. "minimálního obsahu přirozeného práva". (H.L.A. Hart 1907-1992)

Komplementarita: doplnění, fungování systému si vyžaduje kooperaci subsystému; společnost jako systém si vyžaduje jak fungování morálky, tak fungování práva; oba systémy mají stejný význam, žádný z nich není nadřazený, důležitější, první atd.

Hartovo pojetí komplemantarity práva a morálky: Hart uvádí pět obecně platných elementárních důvodů komplementarity práva a morálky v souvislosti, kdy mluví o minimálním obsahu přirozeného práva

Hranice mezi morálkou a právem vzniká podle Harta důsledkem:

a) lidská zranitelnost: existence konfliktů, které musejí být řešeny pravidly a to jak morálními tak právními;

b) přibližná rovnost: to vede k tomu, že vztahy mezi lidmi mohou být regulovány na základě solidarity, ale také mohou vznikat situace, kdy se projevuje převaha silnějšího. Tato skutečnost vede k potřebě právního systému, který by disponoval pravidly vyrovnávajícími nerovnosti

c) omezený altruismus: společenské vztahy charakterizuje solidarita a altruismus různé intenzity závislé na morálním uvědomění lidí; nutnost právní regulace ve formě trestně právních norem jako brzdy násilí, která kdyby neexistovala, tak pro společenský život by to mohlo znamenat zkázu

d) omezené zdroje: společenským vztahům je vlastní směna, výměna statků a služeb, proto je nutné, aby existovala závazná pravidla a předpisy, jež by vedly ke spravedlivé výměně;

e) omezené porozumění a síla vůle: společenské vztahy tvoří jedinci s různou schopnosti porozumění a síly vůle, což se promítá do potřeby existence mechanismů donucení ke kooperaci (smlouva apod.)

Dworkin – Odlišnost práva od morálky je dána speciální kompetencí právních institucí, tzn.existence právního řádu je odvozena z určité právní teorie.

4. Základní znaky přirozenoprávního myšlení (předmět zkoumání, metody, stručný vývoj a hlavní myslitelé jednotlivých období).

Znaky přirozeného práva

a) -přirozené právo je přirozený (daný) jev, jenž nezávisí na vůli lidí, proto je univerzální a má obecnou platnost: platí vždy a pro všechny lidi

b)-je mu přisuzována stabilita, neměnnost (věčnost:bude trvat, pokud bude existovat společnost

c)-přirozené právo je přirozený nárok člověka, jenž plyne z jeho místa ve světě nebo postavení ve společnosti

d)-realizace přirozeného práva zaručuje spravedlivé (dobré) společenské vztahy

e)-přirozeně právní myšlení je dualistické a předpokládá vždy existenci zákonného práva: přirozené právo tvoří hodnotový a morální základ zákonného práva

Stručný vývoj a hlavní myslitelé jednotlivých období

V dějinách bylo zformováno několik výrazných teorií přirozeného práva na základě různého pojetí „zdroje“ přirozeného práva

1) hledání absolutního zdroje práva, resp.normativity vůbec, typický pro starověké právní myšlení (Hérakleitos, Platón, Aristotelés). Zdroj a podstata odvozovány z řádu univerza nebo přirody

2) absolutní zdroj práva jako idea boha jakožto kreativní síly (T. Akvinský), zdroj přirozeného práva- boží rozum

3) na základě novověkého pojetí člověka jako subjektu poznání a jednání dochází k výkladu přirozeného práva jako nároku člověka, důvod tohoto nároku různě interpretován:

a) nárok daný přirozených stavem člověka (Hobbes, Locke)

b) nárok zdůvodněný lidským rozumem (Kant)

c) nárok odvozený z tzv. Natur der Sache (Radbruch, Malhofer)

5. Charakterizujte pojetí přirozeného práva ve starověkém právním myšlení (Platon, Aristoteles)

- typické pro starověké právní myšlení je hledání absolutního, přirozeného zdroje práva

- typické je řešení kosmologických otázek, tzn.nacházení základu, původu všech věcí a jevů

- stále narůstající vědomí rozdílů mezi společenskými a přírodními jevy souvisí se schopností poznat a odlišit to, co je tělesné od netělesného, empirický svět od světa ne-empirického, transcendentního

- tento rozdíl vyjadřuje ve svém učení filosof Platón (Ústava, Zákony)- vymezuje netělesný svět (říši idejí) jako základ všech reálných existujících věcí a jevů. (podobenství o jeskyni)

- zdrojem spravedlivých zákonů (práva) je „říše“ idejí a lidé se o tom dozvídají poznáním ideje dobra jakožto základu všech jevů a věcí

- na učení Platóna navazuje jeho žák Aristotelés, ten se stává jeho největším kritikem

- pro Aristotela (Etika Nikomachova) je společnost již něco samozřejmého, co není potřeba zvláště zdůvodňovat, člověku je vlastní žít ve společnosti („zoon politikon“)

5.Pojetí přirozeného práva

a) právo je přirozenou daností společenského života- i ve společnosti musí existovat nějaký prostředek (právo), jenž by garantoval řád, harmonii, rovnováhu. Rovnost ve vztazích mezi lidmi považují za přirozený princip

b) zdrojem normativity (práva) je síla řádu přírody a přirozených potřeb člověka- např. představa spravedlivé společnosti u Platóna- tu strukturuje do tří společenských vrstev (výrobci, strážci, filosofové) podle jejich potřeb a schopnostech. Z tohoto přirozeného řádu schopností lidí jsou odvozeny pak jejich přirozená práva a povinnosti

c) morálka je důvodem ospravedlnění přirozeného práva- schopnost lidí podřídit se a jednat podle práva souvisí podle Platóna a Aristotela pouze s jejich morálními vlastnostmi

d) základem práva je spravedlnost- právu je zde připisován jediný význam- být garantem rovnosti, která je kladena za podstatnou vlastnost spravedlnosti (=sociální ctnost). Spravedlnost je pro ně morálním ideálem společenského života

e) přirozené právo je základem tzv. zákonného práva- je zde také uznáváno kromě přirozeného práva právo zákonné, tzn. vytvořené lidmi. Je to právo nižšího řádu, protože podléhá změně a není všude stejné, jeho existence je však nutná pro udržování rovnosti

f) zákonné právo je nutným doplňkem přirozeného práva jako předpokladu udržení spravedlnosti

shrnutí- - právo je považováno za přirozený systém práv a povinností

- zdrojem práva (nároků) je řád univerza (předsokratici) nebo potřeby lidí (Platon, Aristoteles)

- právo nemá povahu autonomního jevu a je popisováno prostřednictvím morálky

- základem práva je spravedlnost, jež je nejvyšší morální ctností člověka

- přirozené právo je základem zákonného práva, které plní funkci nutného dodatku

6. Aristotelovo vymezení pojmu spravedlnost a práva

- Aristotelés věnoval především otázkám spravedlnosti celou 5. knihu v Etice Nikomachově.

- pro Aristotela dobrý život není přirozenou daností ale schopností učinit to cílem našeho jednání

- je to schopnost, kterou si každý z nás musí v sobě vypěstovat- to je přirozené

- konat dobro je pak vlastností, kterou každý získává z uváženého rozhodnutí

1. Předmětem Aristotelových úvah o spravedlnosti je lidské jednání; tzn. co je spravedlnost se může ukázat jen jako fenomén, jako projev našeho jednání:

2. Spravedlivé jednání je projevem nejvyšší ctnosti (zdatnosti) člověka-

Spravedlnost je ctnost, tudíž dokonalá schopnost, která se projevuje na věřejnosti, ve vztahu k druhému, je to sociální cnost, kdy se člověk projevuje již jako spravedlivý občan

3. Její základní vlastností je nalézt vhodný střed, který je nutné správně vystihnout -

- spravedlnost - střed a střed představuje rovnost, rovnost garantuje zákon, tzn. spravedlivé -zákonné rovné

- nespravedlnost pak představuje krajnost;

- nespravedlivé jednání je synonymem nezákonného, nerovného jednání

4. Aristoteles nás upozorňuje na různé představy o spravedlnosti

A) spravedlnost jako poslušnost k míře zákonů se nazývá celá (obecná) spravedlnost

obecná spravedlnost, tzn. jako taková:

i) předpokládá chování podle základních ctností;

ii) zakazuje špatné jednání

iii) předpokládá udržovat tuto zdatnost pro blaho obce

B) Spravedlnost jako rovnost, která se projevuje v různých formám jednání: částečná spravedlnost

i) výměnná spravedlnost

ii) rozdělovací (distributivní) spravedlnost

6.Co je spravedlnost a spravedlivé se nalezne spíše "negativním" způsobem; kdy zakoušíme bezpráví

5. Co je spravedlnost a spravedlivé se nalezne spíše "negativním" způsobem; kdy zakoušíme bezpráví.

Porušení rovnosti nastává:

a) když je narušen vztah mezi něčím nebo vzhledem k někomu; (tzn. mezi polis a občanem) - v této souvislosti pak nalezení úměrnosti charakterizuje distributivní spravedlnost;

jejím kritériem je "každému, co jeho jest"

b) když nastává nějaká ztráta, újma, pro její narovnání je nutné stanovení středu, co je úkolem soudce; on určuje střed a stanovuje rovnost- jde o spravedlnost vyrovnávající, nebo opravná

6. Opravná spravedlnost vede k uplatnění zákona jako stanovitele středu;

Střed, rovnováha zde není stanovena přirozenou povahou věcí ale zákonem;

Aristoteles tak ukazuje, že existují různé druhy práva, které se liší povahou činností:

- hospodářské- nebo obchodní, a občanské

tak uplatněním zákona: v tomto ohledu mluví o přirozeném zákonu (FYSIKON) a "smluvním" stanoveném zákonu (NOMIKON)

- principy přirozeného práva mají vždy stejnou platnost, jsou neměnné, vyjadřují pravou (přirozenou) uspořádanost věcí atd.

- stanovené zákony vycházejí ze zkušenosti, která by neměla odporovat přirozeným zákonům, tyto zákony nejsou však o dokonalé a tak Aristoteles mluví také o slušnosti (EPIKIA) jako formě práva, která pomáhá opravovat zákon

6.Právem je pro Aristotela také slušnost jako vhodnost, přiměřenost, která má opravit zákonné právo

7. právem je pro Aristotela také slušnost jako vhodnost, přiměřenost, která má opravit zákonné právo

Jaké je zdůvodnění pro EPIKIA?

- zákony jsou obecné a nevyjadřují v úplnosti skutečnosti v polis

- všechno nemůže být popsáno

- možné popisy jsou nevyčerpatelné

- v zákonech jsou mezery (odvozování a uplatnění na konkrétní případy je problematické)

EPIKIA je tedy možností vložit "něco" do mezer: a) v duchu zákona a zákonodárce

b) přihlédnutí k liteře zákona (výklad)

Aristoteles svým pojetím spravedlnosti ukazuje, že

a) řád je neredukovatelný na zákon v smyslu právního zákona; řád je zde to, co zákon umožňuje a dává mu smysl

b) teoreticky není možná úplná aplikace zákona na každý případ

c) konkrétní případy nejsou vždy převoditelné na "vzor" (zákon)

d) neznáme všechna "pravidla" řídící naše myšlení a jednání

7.Vysvětlete kategorii přirozený stav (T.Hobbes, J.Locke, J.J. Rousseau)

1

- koncepce přirozeného práva jako nároku, který plyne z přirozeného stavu člověka, se objevuje v novověkém právním myšlení 17. a 18. stol. Radikální změna v tázání- předmětem se stává člověk. Existenci přirozeného práva z tzv. přirozeného stavu odvozují T.Hobbes a J.Locke

- podle nich je to stav nespolečenský, kde všem patří vše, všichni lidé jsou svobodní a ve svých nárocích rovní, v konkrétních představách o přirozeném stavu se Hobbes a Locke rozcházejí- Hobbes totiž popisuje tento stav negativně a vztahy mezi lidmi zde líčí „člověk člověku vlkem“, Locke chápe přirozený stav pozitivně, jako zlatý věk lidstva

Hobbes (O občanu)- Základní znaky přirozeného stavu:

1. znak: Základní přirozené právo je "právo všech na všechno":

- přirozený stav jako stav absolutní svobody je situaci, kdy, všem je dovoleno dělat cokoli vůči komukoli, vlastnit a užívat vše, co člověk chce a může

- všichni mají právo na totéž tudíž všichni jsou si rovni

2. znak: "člověk člověku vlkem",

- člověk není jen "vlastníkem" (subjektem) práv, ale tyto práva chce také uplatnit (realizovat)

- absolutní svoboda vede k tomu, že každý chce uplatnit své přirozené právo za každou cenu a jakýmikoli prostředky

-člověk vystupuje ve svém jednání vždy jako egoista a tak vzájemné vztahy mezi lidmi jsou spíše zlé, Hobbes uvádí, že "člověk člověku je spíše vlkem, než-li Bohem"

3. znak: válka všech proti všem:

- přirozený stav je stav kde nepanují zákony, není zde ani spravedlnosti ani nespravedlnosti,

- není zde rozdíl mezi "mým" a "tvým",

- není zde pojem majetku, každému náleží to, co si může vzít a to tak dlouho, dokud si to udrží

4. znak: "Právo na všechno je právem na nic"- (přirozené právo se paradoxně projevuje jako ne-právo)

- válka všech proti všem plodí "strach ze smrti"- z ohrožení života- ze ztráty přirozeného práva na všechno, ze ztráty svobody

- to vede k poznání, že právo všech na všechno je neuskutečnitelné a neudržitelné a proto je nutné se jej úplně nebo částečně zříci

- nutná změna strategie jednání - na místo schopnosti uplatňovat své přirozené nároky nastupuje ROZUM

-rozum zde vystupuje jako síla, která je schopna postavit hráz násilí

7+8. Prvním přirozeným zákonem je úsilí o mír

5. znak: prvním přirozeným zákonem je úsilí o mír

- zákon vzniká jako důsledek správné rozumové úvahy člověka vzdát se svých práv - tzn. učinit dobro jiným

- tento akt odevzdávání práv je přirozeným aktem, který znamená radikální změnu: je to začátek konce přirozeného stavu

6. znak Dohoda: základní zákon svobody

- akt odevzdávaní práv popisuje Hobbes jako akt dohody mezi lidmi a suverénem

- dohodou končí stav absolutní svobody a nastává období zákonem stanovené svobody; tzn. společenské období

- zákon již stanovuje a zaručuje každému co je jeho a co druhého,

Mechanismus (procedura) dohody:

a) - vůle která se vzdává přirozených práv,chce se dohodnout

b) - veřejná deklarace této vůle

c) - vůle suveréna, která tato práva přijímá

7+8 znak Vůle suveréna- vznik společnosti a státu (Leviathan)

7. znak Vůle suveréna- vznik společnosti a státu (Leviathan)

-H. popisuje společenský stav jako stav, který organizuje vláda suveréna (Leviathan)

- moc suveréna již není "syrovou" moci, nebo zděděnou, ale je již legitimní (potvrzenou), autorizovanou moci lidmi, kteří se vzdali svých práv na základě rozumné úvahy

(lidé ví, proč se mají této vůli podřídit)

- rozumná vůle suveréna přijímá práva a zavazuje se k jejích ochraně: - tato ochrana má zákonnou formu- vůle suveréna se stává zdrojem legality a legitimity- zákonů

-suverén není žádný despota nebo egoista, ale ví, co má být, co je dobré pro společnost - to je kritériem správnosti/spravedlnosti zákonů

- vůle a moc panovníka vede ke tvorbě spravedlivých zákonů

DOHODA- ZDROJ LEGALITY A LEGITIMITY

8. znak: Život ve společnosti znamená výměnu absolutní svobody za spravedlnost

- lidé životem ve společnosti ztrácejí svojí přirozenost- absolutní svobodu výměnou za jistotu života a spravedlnost;

- přirozenost lidí se mění na občanskou kvalitu, lidé se stávají morální nebo nemorální

- Leviathan (stát) je zde synonymem ztráty přirozenosti člověka výměnou za zákonnou ochranu života

starověké pr.myš. Hobbes

přiroz. stav daný,přir.zák. vytvořeno člověkem

(harmonie) (válka)

přiroz.právo apriori dané, absolutní svoboda

(přir.nerovnost) (rovnost všech)

přiroz.zákon přir. řád rozum

(spravedlnost) (mír)

7+8.Locke smysl dohody ochrana života zlepšit starost o l.práva

smysl dohody ochrana života zlepšit starost o l.práva

-vlastnictví- základní lidské právo

- vlastnictví není darem božím, je to přirozené právo člověka

- vlastnictví začíná přisvojením si části toho, co je společné a patří všem

a) potřeba přisvojit si něco je vedena naší přirozeností přežít

b) přivlastňování se děje na základě práce, jen to, co získáme prací může být naším vlastnictvím, - práce legitimizuje to, co si člověk přisvojí

c) právo na majetek je nedotknutelné; získávání majetku jiným způsobem než prací je nemožné a je vlastně krádeží

d) rozum je prostředkem k získání vlastnictví, umožňuje člověku najít prostředky k přivlastnění plodů země

-úsilí o vlastnictví je rozumnou činností děje se podle přirozeného zákona

e) člověk se stává rozumným a osvobozuje se od přirozeného zákona, který mu stanovuje jak má nakládat se svobodou a zjišťuje, že je nutné, aby se o jeho práva starala nějaká autorita- stát

f) společnost, stát vznikají dohodou - lidé se vzdávají jen částí svých práv - smyslem smlouvy je lepší garance základních práv - práva na zdraví a život, majetek a svobodu

g) Lockeovi nejde jen o zachování života člověka, ale lepší

starost (garance) o práva člověka,- základní funkce státu

7. + 8. J.J. Rousseau (Rozprava o vědách a umění)

- na otázku zda věda a umění přispívají k mravnímu rozvoji společnosti Rousseau odpověděl nikoli: kritika tehdejší společnosti

(I. Rozvoj civilizace (pokrok vědy) vytváří umělé potřeby člověka, které v přirozeném stavu neměl:

a) člověk ztrácí svojí přirozenost důsledkem čeho se ocitá v bídě a nesnázích,

b) rozvoj věd je důkazem úpadku civilizace)

II.) kritika vlastnictví jako přirozeného práva: V pozdější práci "Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi" - pokus o vysvětlení příčin nerovnosti mezi lidmi

( vznik soukromého vlastnictví vede ke konci přirozeného stavu- lidé se stali chtivými a špatnými)

- vznik státu jako ochrany vlastnictví zplodil nerovnost mezi bohatými a chudými- první neštěstí lidstva)

- vlastnictví není přirozeným právem a tudíž lidé nejsou si rovní;

- realizace svobody člověka a přirozeného stavu není možná

- přirozený stav je ideál

- uzavření společenské smlouvy, která předpokládá vůli ke spojení všech lidí- osvícení občané- shoda rozumu a vůle

-vznik nové společenské kvality- lid- veřejnost

- lidé zde neodevzdávají (nedelegují) přirozené právo suverénovi, ale vzájemně uznávají své práva- nová morální etapa ve vývoji společnosti- občanská společnost

- společenská smlouva- kolektivní vůle- vůle lidu: člověk ztrácí přirozenou svobodu a neomezené právo na vše a získává občanskou svobodu a zákonem stanovené právo na vlastnictví

- občanská svoboda je schopnost člověka mít vládu sám nad sebou a projevuje se v poslušnosti zákona, který jsme si sami uložili (každý občan je zde jak adresátem povinnosti, zákona, tak i účastníkem zákonodárního procesu)

9. Vysvětlete rozdíly mezi Hobbesovým a Lockeovým pojetím přirozeného práva

Hobbes Locke

Přirozený stav absolutní svoboda dokonalá svoboda

(válka) (zlatý věk)

Přir. právo všichni na všechno základní práva

(život,majetek,svoboda)

Přir. zákon mír ochrana vlastnictví

+ otázky.7 a 8.

10. V čem se liší Hobbesovo pojetí smlouvy od Rousseauova pojetí společenské smlouvy

Rousseau- se na rozdíl od svých předchůdců zajímá o to, jak je možné garantovat přirozená práva ve společnosti. V této souvislosti pak zpochybňuje přirozený stav jako zdroj práv a podmínku vzniku státu, respektive společenského stavu. Přirozený stav popisuje jako ideální stav, vzor toho, jak by to mělo být, aby nastal stav svobody a rovnosti Svobodu a rovnost jako základní lidská práva člověka již nepovažuje za absolutní nárok všech na všechno. Lidé chtějí v přirozeném stavu jen to, co plyne z jejich přirozených potřeb (pudu sebezáchovy) a z elementárního pocitu solidarity s jinými lidmi

- zajímá se o podmínky zachování původní kvality přirozených práv, která spojuje s odstraněním příčiny všech druhů nerovnosti- soukromého vlastnictví- východisko- uzavření společenské smlouvy, která otevírá kvalitativně novou etapu vývoje občanské společenosti

- práva lidí (občanů) jsou zde již zdůvodněna společnou (obecnou vůlí), kterou představuje společenská smlouva- zároveň vytváří podmínky reálné garance občanských práv

- R. zpochybňuje základní kategorie klasické teorie přirozeného práva- kritika přir. práva

Hobbes - 6. znak Dohoda: základní zákon svobody

6. znak Dohoda: základní zákon svobody

- akt odevzdávaní práv popisuje Hobbes jako akt dohody mezi lidmi a suverénem

- dohodou končí stav absolutní svobody a nastává období zákonem stanovené svobody; tzn. společenské období

- zákon již stanovuje a zaručuje každému co je jeho a co druhého,

Mechanismus (procedura) dohody:

a) - vůle která se vzdává přirozených práv,chce se dohodnout

b) - veřejná deklarace této vůle

c) - vůle suveréna, která tato práva přijímá

7. znak Vůle suveréna- vznik společnosti a státu (Leviathan)

-H. popisuje společenský stav jako stav, který organizuje vláda suveréna (Leviathan)

- moc suveréna již není "syrovou" moci, nebo zděděnou, ale je již legitimní (potvrzenou), autorizovanou moci lidmi, kteří se vzdali svých práv na základě rozumné úvahy

(lidé ví, proč se mají této vůli podřídit)

- rozumná vůle suveréna přijímá práva a zavazuje se k jejích ochraně: - tato ochrana má zákonnou formu- vůle suveréna se stává zdrojem legality a legitimity- zákonů

-suverén není žádný despota nebo egoista, ale ví, co má být, co je dobré pro společnost - to je kritériem správnosti/spravedlnosti zákonů

- vůle a moc panovníka vede ke tvorbě spravedlivých zákonů

DOHODA- ZDROJ LEGALITY A LEGITIMITY

u Rosseaua. – lidé neodevzdávají (nedelegují přirozené právo suverénovi (Hobbes), ale vzájemně uznávají svá práva- nová morální etapa ve vývoji společnosti- občanská společnost

11. Vysvětlete dualismus „Sein“ a „Sollen“ ( Hume, Kant, Kelsen)

Hume- teorie poznání- co o světě - naše imprese a naše ideje (myšlenky). Imprese představují původní vjemy, původní prožitky skutečnosti. Ideje vznikají pak pozdějším znovuvybavením impresí a ve své podstatě to jsou složené imprese. Jednoduché ideje jsou totiž přímo odvozeny z impresí, odpovídají jim, jsou jejich reprezentací. Paměť nám prostě umožňuje vybavení impresí v podobě jednoduchých idejí. Na základě jednoduchých idejí vznikají potom složité ideje.

- jakékoliv teoretické poznání nemůže být dostatečně fundované, protože nemůžeme poznat kauzalitu

- představitelem novověkého skepticismu a agnosticismu

- subjektivita jakožto aktivní princip poznání tak byla u něj výrazně založena

- subjektivní základ poznání sice nedává možnost hovořit o pravdivém poznání, ale zároveň nám umožňuje dostatečné poznání pro život

- Svým skeptickým přístupem k možnostem lidského poznání Hume podnítil Immanuela Kanta (1724 – 1804) ke kritickému výzkumu činnosti teoretického a praktického rozumu. Humovy názory se staly také zdrojem inspirace pro positivismus 19. století a pro asociační psychologii (asocianismus)

11.Kant - jednání člověka není motivováno jen podněty smyslového světa

Kant

- ( toho, co je- Sein), nýbrž, že člověk je schopen přijmout a podřídit se rozumem stanovené povinnosti, tzn.tomu, co má být (Sollen)- normativita je vlastnost autonomní lidské rozumné vůle, která není závislá na empirických podmínkách skutečnosti

- zákony svobody jsou zákony vyjadřující to, co má být "Sollen"- tzn. rozumem stanovenou povinnost (rozumem poznanou nutnost) jak máme správně jednat;

(Německé slovo "Sollen" překládáme opisem jako "to, co má být", tzn. povinnost, závaznost.)

- protikladem světa svobody "Sollen" je svět "Sein" (toho, co je), který motivuje naší libovůli -svět "Sein" je světem náhody a ne-rozumového pragmatického jednání,

-Kant odhaluje dualismus světa "Sein" a "Sollen";

- sféra "Sollen" je sférou normativity (povinnosti), jejímž zdrojem je rozum

- svět „Sollen“ je zdrojem jak morální tak právní normativity; Kant byl nucen tuto diferenciaci vysvětlit

- rozlíšením "Sein" a "Sollen" začínají dějiny moderního právního myšlení; bylo možné hlubší poznání struktury práva – jeho formálních vlastností a také jeho významu, funkce již jako autonomního jevu

11.Kelsen (Ryzí nauka právní)

- je nutný jiný přístup k analýze vůle a je nutné ukázat, že zdrojem normativity není proto, že je rozumná, ale proto, že je to její danost- její daná vlastnost být zdrojem normativity

Aby Kelsen mohl obhájit tento názor, musel

a) vůli (svět Sollen) očistit od světa "Sein", tzn. ukázat svět "Sollen" (povinnosti) jako svébytný svět, který nemá nic společného ze světem "Sein" toho, co je

b) ukázat, že právní normativita není něco objektivní jen proto, že se týká vnějšího jednání a vnějších vztahů;

to, že právní normativita je něčím objektivním nemůžeme odvodit jen na základě toho, že je to protiklad něčeho vnějšího, subjektivního, musí se najít obecnější důvod

A) "očistu" vůle provádí Kelsen tak, že pro její analýzu zvolil logickou analýzu vůle, která měla ukázat, že normativita (Sollen) je výsledkem čisté-logické konstrukce aktu vůle

i) Kelsen ukazuje, že akt chtění není výsledkem morálního uvědomění si našeho racionálního poznání jako to bylo u Kanta, ale akt chtění je založen především na mechanismu představování si povinnosti

tzn. naše vůle je sama o sobě schopná (je to její apriorní vlastnost) utvářet si představy, fikce, konstrukce, které fungují jako hodnotící (normativní) kritérium našeho jednání

Kelsen z toho činí závěr, že akt chtění vůle má vždy význam normy, tzn. NORMA JE VÝZNAMEM AKTU CHTĚNÍ

ii) Akt chtění je spojen s myšlením a spouští také mechanismus logického úsudku, takže akt chtění je i formou abstraktního myšlení, kdy dochází k abstrahování toho, co má být (Sollen) jako obsahu normy

-Smyslem aktu chtění je poznání povinnosti- POZNÁNÍ POVINNOSTI "SOLLEN" MÁ VŽDY FORMU NORMY

Závěr analýzy aktu vůle

a) "Sollen" a "Sein" jsou charakteristiky dvou na sobě nezávislých (protikladných) světů; (Mezi světem "Sollen" a "Sein" neexistuje žádný vztah)

b) - svět "Sollen"- normativity je objektivní a jeho základní strukturální jednotkou je norma

- svět "Sein" je světem subjektivní zkušenosti, morálky, zájmů apod. tudíž se nikdy nemůže stát zdrojem normativity

c) existence normy je apriorní daností chtění a poznání lidské vůle

"Norma je logickým významem aktů vůle; norma je neměnná a podle Kelsena existuje i když nepůsobí jako motiv jednání."

Také platí, že "norma je strukturálním prvkem normativního myšlení."

12. Vysvětlete jednotlivé přístupy k pojmu právo (Kant, Hart)

Kant (Metafyzika mravů)- odmítá mluvit o nějakém objektivním (absolutním) přirozeném právu- podle něj existují přirozená „subjektivní“ práva člověka, se kterými se rodí všichni

- doposud právo bylo popsáno jen empiricky, kdy se vycházelo jen z poznatků o konkrétních zákonech uplatněných na konkrétním místě atd. - nutnost právo vědecky zdůvodnit

- označuje každý stav člověka za společenský stav- to co je přirozený stav- je období barbarským, kdy společnost nedosahuje úrovně občanského zákonodárství a právního státu

- je nutné skoncovat s metafyzikou práva, tzn. s hledáním zdroje povinnosti práva (dříve považován Bůh, panovník)- dává najevo, že normativitu práva („Sollen“) není možné odvozovat z empirického světa („Sein“)

- nechce se ptát na základ práva, ale vymezit podmínky, které umožňují existenci práva

- ústřední pojem- svoboda- základní podmínkou přijetím povinnosti, ale také jejím důsledkem

- svoboda- dvě hodnoty- vnitřní svoboda- souvisí s rozumnou vůlí člověka, která je schopna podřídit se rozumem poznaným (morálním) zákonům, vnější svoboda- projev toho, že lidská vůle je schopna podřídit se právu, tzn. povinnosti stanovené zákonodárnou autoritou

-kromě subjektivní vůle, přisuzuje K. také rozumnou vůli, která již ví, co chce- člověk přijímá a podřizuje se povinnostem- nemusí být donucován nějakou vnější autoritou- existují totiž objektivně platné principy takového jednání- kategorický imperativ- základní morální princip- morální sebeuvědomění člověka- rozumná korektura jeho subjektivní vůle- vytváří vědomí povinnosti- dodržování pravidel jednání resp.svobodu a důstojnost jiných lidí- rozumná vůle má schopnost- a) stanovovat povinnosti, tzn.určit to, co má být, b) být i vykonavatelem povinnosti a svobodně se jí podřídit

- tento fakt morálního sebeuvědomění člověka- přirozený zákon

- platné právo musí být morálně zdůvodněno (ne příkazem zákonodárné autority)

12.Hart (The Concept of Law)

- představitel tzv. analytického právního pozitivismu

- právní pravidlo jako elementární jednotka právního systému- právní systém obsahující jen normy chování by nemohl dobře fungovat- naráží na tradiční pojetí- souhrn právních norem stanovených zákonodárcem, kritizuje Austina, Kelsena, snaží se o hlubší analýzu struktury práva a právního systému- elementární část práva není právní norma, ale právní pravidlo

- právní pravidlo podle Harta- pravidla- druh nutnosti- nespojuje tuto nutnost jen se „Sollen“, ale jsou pro něj pragmatickými nástroji poznání, které je možné odvodit pozorováním empirické skutečnosti—lidé ikdyž se nedohodnou co má být přesně obsahem pravidla, určitě se dohodnou, že nějaká pravidla jsou nezbytná—základní pravidlo identifikace, kt. je vlastní každému systému i právnímu, kritéria identifikace právních pravidel jsou různá (ústava, zák.akty, soudní precedenty)- vytvářejí hierarchický řád- musí existovat pravidlo na základě kterého dochází k uplatnění kritéria platnosti ostatních pravidel- ultimate rule- je reálně uznáno (na rozdíl od Kelsenovy základní normy) zák.org, občany atd

- platnost právních pravidel- co je obsahem pravidel- ze 2 hledisek- vnější hledisko- chování většího počtu lidí- pravidelné opakování urč.pravidel, vnitřní hledisko- urč.chování soc.sk. je uznáno za obecný standart

- primární a sekundární pravidla- primární- ukládají členům povinnosti (zakázané, dovolené), sekundární- zmocňující pravidla vztahující se k primárním pravidlům (druh, způsob tvorby)

sekundární pravidla:

-1) pravidlo identifikace- umožňuje odstranit nejasnost co je a co není právni norma

-2) pravidlo změny- prostředkem narušující statičnost primárních norem

-3) pravidlo rozhodování-

Elementární jednotkou práva jsou právní pravidla.

Právní pravidla jsou odvozena z pozorování sociologicko-psychologické skutečnosti, existují dva druhy právních pravidel: primární a sekundární.

Právní systém tvoří jednotu primárních a sekundárních pravidel- platon je odvozena z tzv. posledního pravidla.

Dynamika práva souvisí s existencí hierarchicky uspořádaných sekundárních pravidel.

Závaznost a platnost práva souvisí s obecným dodržováním primárních pravidel a s akceptací sekundárních pravidel právními orgány..

14. Charakterizujte základní znaky právního positivismu

Hartovo vymezení:

a) právní normy jsou rozkazy lidských bytostí

b) mezi právem a morálkou neexistuje žádná souvislost, podobně jako mezi právem „Sein“ a „Sollen“

c) významová analýza právních pojmů se liší od empirického a normativního poznání práva

d) právo je uzavřený logický systém, kde je možné prostřednictvím logické dedukce, z předem daných právních norem dospět ke správným právním rozhodnutím a to bez odkazu na sociální cíle nebo morální kritéria

e) morální soudy není možné racionálně zdůvodnit, tzn. etický nonkognitivismus

-někdy některé znaky chybí

-nejvýzn.teorie- imperativní teorie práva (Austin), právní realismus, ryzí nauka právní, moderní analytický právní pozitivismus, teorie právního pozitivismu zdůrazňující zákonodárné ustanovené právních norem, teorie právního pozitivismu zdůrazňující uznání právních norem

- základní zásady

1) striktní odlišení „Sollen“ od „Sein“

2) právní norma jako základní „stavební“ jednotka právního systému

3) striktní odlišení práva od morálky

4) povaha metod a způsobů poznání práva (popsat právo, jaké je)

13. Vysvětlete rozdíl mezi přirozeným a pozitivním právem

Znaky přirozeného práva

a) -přirozené právo je přirozený (daný) jev, jenž nezávisí na vůli lidí, proto je univerzální a má obecnou platnost: platí vždy a pro všechny lidi

b)-je mu přisuzována stabilita, neměnnost (věčnost:bude trvat, pokud bude existovat společnost

c)-přirozené právo je přirozený nárok člověka, jenž plyne z jeho místa ve světě nebo postavení ve společnosti

d)-realizace přirozeného práva zaručuje spravedlivé (dobré) společenské vztahy

e)-přirozeně právní myšlení je dualistické a předpokládá vždy existenci zákonného práva: přirozené právo tvoří hodnotový a morální základ zákonného práva

Základní elementy pozitivního práva

1) autoritativní uzákonění právní normy, tzn. moc příkazy dávat a moc vynutit jejich plnění (státní moc)

2) závaznost (legalita) právních norem a vynutitelnost jejich splnění, způsob, jak jsou uznány a plněny právní normy, které orientují jednání nejen jednotlivců, ale i státních orgánů

3) sociální účinnost a platnost (legitimita) právních norem, tzn. jakým způsobem adresátům normy vznikají práva a povinnosti

15. Charakterizujte rozdíly ve vymezení práva jako pozitivního práva ( J.Austin, H.L.A.Hart, R. Dworkin

Austin (The Province of Jurisprudence Determined)

- jeho teorie označována jako imperativní teorie

- dva druhy zákonů- 2 základní druhy socialních norem, resp.zákonů-

a) zákony stanovené Bohem- přirozené právo

b) zákony vytvořené člověkem pro člověka

1) stanovené nepolitickou autoritou (otce vůči dítěti)- pozitivní morálka

2) politickou autoritou- pozitivní právo

- pozitivní právo jako souhrn příkazů- příkaz- zákonům pozitivního práva přisuzuje jednoznačně formu příkazů- jsou to příkazy obecné povahy (týkají se urč.sk.lidí a způs.chov.)

- charakteristika příkazu- přání urč.osoby- nejedná se o libovolné přání- jen to, kt. je zaměřeno na potlačení zla u adresáta, kt. vzniká důsledkem jeho neuposlechnutí, pro adresáta představuje příkaz povinnost zdržet se chování, kt. není dovoleno

- příkaz a povinnost jsou korelativní (souvztažné) pojmy, neodluč. od pojmu sankce

- suverén jako zdroj závaznosti a platnosti práva- otázka legality a legitimity příkazů- je jím suverén (panovník)- zákonodárná moc suveréna

- suverén jako ztělesnění politické moci má schopnost násilím donutit k dodrž. příkazů

- elementy práva jsou zákonná pravidla, která mají formu obecných příkazů

- jednota práva je dána tím, že všechna pravidla právního systému pochází od suveréna

- příkaz, povinnost, sankce- vzájemně spojené pojmy

- závaznost a platnost práva je dána mocí suveréna, kt. spol. respektuje a podřizuje se jí

15.Právní normy jsou rozkazy lidských bytostí

Hart

a) právní normy jsou rozkazy lidských bytostí

b) mezi právem a morálkou neexistuje žádná souvislost, podobně jako mezi právem „Sein“ a „Sollen“

c) významová analýza právních pojmů se liší od empirického a normativního poznání práva

d) právo je uzavřený logický systém, kde je možné prostřednictvím logické dedukce, z předem daných právních norem dospět ke správným právním rozhodnutím a to bez odkazu na sociální cíle nebo morální kritéria

e) morální soudy není možné racionálně zdůvodnit, tzn. etický nonkognitivismus

-někdy některé znaky chybí

-nejvýzn.teorie- imperativní teorie práva (Austin), právní realismus, ryzí nauka právní, moderní analytický právní pozitivismus, teorie právního pozitivismu zdůrazňující zákonodárné ustanovené právních norem, teorie právního pozitivismu zdůrazňující uznání právních norem

Dworkin (Taking Rights Seriously)

- právní systém se neskládá jen z právních norem a pravidel, ale i z jiných standardu, které souhrnně označuje pojmem principy

- D.reaguje na takové situace právní praxe, kdy není jasné, zda je možné aplikovat přímo urč.pr.pravidlo- interpretace zůstává plně v rukou soudců- soudci musí zdůvodnit svou žalobu, rozsudek- takže procedura jejich argumentace se také podřizuje urč. principům

16. Charakterizujte Ryzí nauku právní a Kelsenovo pojetí práva

- základní kategorie Ryzí nauky právní: právní norma, právní řád, zákl. norma (Grundnorm)

- když Kelsen vysvětlil povahu normativity jako svébytné sféry, jejíž strukturálním prvkem je norma, tak byl nucen vysvětlit čím se vyznačuje právo jako forma normativity

a) Co charakterizuje právní normu podle Kelsena?

Na vysvětlení této otázky využijeme příklad, který nám uvádí sám Kelsen

"Jestliže nějaká tajná organizace má v úmyslu, aby ochránila vlast od škůdců, odsoudí člověka, jejž považuje za zrádce k smrti, a dá vykonati svým pověřencem to, co sama nazývá rozsudkem smrti a subjektivně za rozsudek smrti považuje, pak jest celý její čin objektivně, t. j. v systému objektivního práva nikoli výkonem rozsudku, nýbrž femovou vraždou, ačkoli se vnější děj této vraždy neliší v ničem od skutečné exekuce trestu smrti."

Z uvedeného příkladu se dovídáme, že:

a) Akt - (rozsudku smrti) není právním aktem, protože neexistuje „systém objektivního práva“ (právní řád), který by mu tento objektivní význam propůjčil

Proto akt rozsudku smrti není aktem rozsudku, ale z hlediska platného práva je hodnocen jako vražda

Dozvídáme se, že právní povaha normy je daná jejím místem v určitém právním řádu

b) Jak ale získává norma svůj význam právní normy?

Kelsen uvádí, že norma je významovým schématem a sama svůj význam právní normy získala na základě právního aktu, který získal tento význam od jiné normy

- tato skutečnost jej přivádí k názoru, že právní normy jsou vždy uspořádány určitým způsobem a tvoří právní řád

právní norma se stává právní normou až tehdy pokud patří resp. je ve shodě s existujícím právním řádem

c) Co zakládá jednotu právních norem? Proč přináleží urč. pr. norma k urč. právnímu řádu?

Na tuto otázku hledá Kelsen odpověď na základě konstrukce tzv. zákl. normy (Grundnorm)

(Kelsenova základní norma je různě interpretována, různé představy, sám Kelsen ji nevymezuje jednoznačně je to "zdroj" platnosti a závaznosti, jednoty řádu, zdroj ústavy a v posledních dílech má povahu fikce atd.)

16.Základní norma

Kelsen vychází z úvahy, že

a) právní norma platí pouze a jedině proto, protože vznikla určitým specifickým způsobem podle určitého pravidla;

b) takže musí existovat jakési hypotetické pravidlo, jehož fungování se projevuje tím, že schopnost aktu vůle mít význam normy je objektivní; podle tohoto pravidla se vytvářejí normy právního řádu

c) Kelsen si představuje již právní řád jako autonomní volní systém, který není ničím a nikým vytvořen, ale sám o sobě disponuje pravidly svého uspořádání a fungování

d) tento systém není vytvořen z částí tvořících jednotu celku, ale je hierarchicky uspořádáním fungujících strukturálních prvků- právních norem

Závěr:

- Základní norma jako hypotetické pravidlo uspořádání systému (řádu) nám umožňuje pozorovat právo jako právo, resp. právní normu jako právní normu

- Díky této základní normě jako hledisku pozorování se dovídáme, že právní norma

je právní normou proto, že patří do určitého právního řádu a do určitého právního řádu patří proto, že je platnou normou;

- přináležitost do právního řádu činí (automaticky) právní normu platnou/správnou a potvrzuje její existenci.

16. Druhá základní charakteristika právní normy: platnost

Co si pod platností máme představit?

Výroky a)- deskriptivní (popisující) výroky- jsou pravdivé nebo nepravdivé

b)- hodnotící - normativní- mohou být správné, nesprávné, platné nebo neplatné;

Platnost – legitimita znamená přiměřenost; platná norma znamená, že hodnocení, kterým je vytvářen její obsah je přiměřený (správný) fakticitě

- Právní norma je platná podle Kelsena jen díky tomu, že patří do určitého právního řádu, který svojí funkci potvrzuje existenci základní normy

- právní norma získává svojí platnost od jiné právní normy

- platnost je podmínkou její existence

tzn. podmínky platnosti právní normy jsou formální- podle Kelsena právě to je důkaz "ryzosti", pozitivity práva, "právo platí pouze jako pozitivní, stanovené právo"

- právní formalismus, pozitivní právo nepotřebuje ke své existenci přirozené právo - toto právo není právem a má formu morálky;

třetí charakteristikou právní normy je - forma sankce

- Právní norma vyjadřuje vždy určitou povinnost "Sollen", která je vynutitelná sankcí

tzn. právní norma nejen něco přikazuje a zakazuje, ale funguje vždy jako forma donucení k stanovenému způsobu jednání

Kelsen rozlišuje dvě formy sankce: trest a exekuci

Závěr:

Daná norma je právní normou tehdy, pokud patří k určitému právnímu řádu a k určitému právnímu řádu patří díky tomu, že její platnost je určena základní normou (Grundnorm) daného řádu.