Právní ochrana zboží
Právní ochrana zboží vyplývá z ochrany průmyslového vlastnictví. Vztahuje se na vynálezy, užitné vzory, zlepšovací návrhy, průmyslové vzory a ochranné známky. Zásady právních vztahů mezi obchodními partnery upravuje souhrnně Obchodní zákoník.
Vynálezem – nazýváme řešení technického problému, které se projevuje novým nebo vyšším účinkem. Na vynález se uděluje patent. Náš stát pověřil touto činností Úřad průmyslového vlastnictví. Za povolení k využití patentu, tzv. licenci, se platí vynálezci poplatek a odměna za každý vyrobený kus. Nedovolená výroba a prodej výrobků chráněných patentem jsou nepřípustné.
Užitný vzor – je nový pojem pro ochranu technických řešení s nižší úrovní než vynález. Jeho ochrana se uděluje zápisem, bez složitého zkoumání, jako je tomu u vynálezu.
Zlepšovací návrh – řeší konkrétní technický, výrobní nebo ekonomický problém organizace, u které je podán.
Přináší společenský prospěch, za který dostává autor smluvně dohodnutou odměnu.
Průmyslový vzor – představuje nové plošné nebo prostorové řešení vnější estetické úpravy výrobku. Je to tvar, střih oděvu, kresba, barva apod. Zpravidla je výsledkem designéra. Zápis provádí Úřad průmyslového vlastnictví za poplatek na 5 let. (možno 2x prodloužit)
Ochranné známky – na zboží slouží k ochraně a propagaci. Jejich výrazný grafický, slovní, prostorový či kombinovaný tvar má zboží odlišit od jiných výrobků a služeb.
Co je to ochranná známka?
Dnešní svět pečlivě dbá na dodržování průmyslových práv a jiného duševního vlastnictví, kam patří i ochranná známka. Jedná se o nehmotný statek, který zařazujeme do oblasti práv na označení.
Pozitivní a negativní vymezení podle platného zákona – podle dosud platného zákona o ochranných známkách se ochrannou známkou rozumí slovní, obrazové, prostorové nebo kombinované označení, které je způsobilé odlišit výrobky nebo služby pocházející od různých výrobců nebo poskytovatelů služeb a je zapsáno do rejstříku ochranných známek.
60) Hodnocení a ochrana zboží
Hodnocení a ochrana zboží
Zbožím označujeme výrobky, které lidé kupují k uspokojování svých potřeb. Vlastnosti, kterými jsou potřeby uspokojovány, nazýváme užitnými vlastnostmi. Vytvářejí se během výroby a jejich souhrn tvoří užitnou hodnotu zboží. Užitná hodnota závisí nejen na surovinách a technické vyspělosti výroby, ale i na potřebách a ekonomických možnostech společnosti. Stupeň, kterým užitná hodnota uspokojuje požadavky společnosti, nazýváme jakostí zboží. Mezi měřitelné vlastnosti, které nejlépe vystihují užitečnost výrobku patří ukazatelé jakosti nebo parametry zboží. Zkoumáním užitné hodnoty zboží se zabývá zbožíznalství. K objektivnímu vyjádření užitných vlastností vyhledává zbožíznalství spolehlivé ukazatele jakosti a stanovuje metody pro jejich měření.
Subjektivní metody – hodnocení jsou založeny na posouzení jednotlivých vlastností výrobků smyslovými
orgány posuzovatele. Tyto metody zvané senzorické,jsou pohotové, nenáročné na zařízení, avšak neopakovatelné.
Objektivní zkoušky – se provádějí za předepsaných podmínek v laboratořích. Jejich výsledky jsou
opakovatelné, tj. stejné, i když je provádějí různí pracovníci na různých místech. Výsledky se vyjadřují číselnými hodnotami fyzikálních nebo chemických veličin a jednoznačnými výroky. Výsledky zkoušek užitných vlastností jsou podkladem pro hodnocení zboží.
Úroveň jakosti zboží
Jakost zboží je souhrn užitných vlastností, které podmiňují jeho schopnost uspokojovat stanovené potřeby v souladu s jeho určením. Jakost je širší pojem než pouhá shoda s požadavky norem. Výrobek vysoké jakosti musí spotřebiteli přinést překvapivě nový užitek. Jakost výrobku je výsledkem rovnováhy mezi potřebami společnosti a možností společnosti tyto potřeby uspokojit. Je odrazem společenské úrovně, která se projevuje v životním názoru.
Technická úroveň – ukazuje, jaký podíl vědecko technických poznatků v sobě výrobek obsahuje. Je závislá na ekonomických možnostech společnosti, a i na samotném spotřebiteli. Na technické úrovni závisí i další znaky jakosti: spolehlivost a životnost. Spolehlivost měříme dobou, během které bude výrobek pracovat bez poruchy, zatímco životnost je dána dobou, po které přestane plnit svou funkci.
Ovladatelnost - odráží úsilí spotřebitele při používání výrobku.
Udržovatelnost - znamená navracení funkční způsobilosti po odstranění následků předpokládaného opotřebení a opravitelnost po odstraněné nepředvídaných poruch a závad.
Ekonomická úroveň – zahrnuje výrobní náklady, prodejní cenu, náklady na provoz a údržbu a dobu životnosti výrobku.
Tržní strategie – při nízké ceně musí být dodávány na trh výrobky alespoň průměrné standardní jakosti. Při strategii vysoké jakosti se žádá vyvážení vysoké ceny mimořádným užitkem výrobku.
Strategie času – znamená pružnou změnu sortimentu i cen podle potřeb zákazníka. Ekonomickou úroveň zboží komplexně charakterizuje hodnotová analýza porovnáním pořizovací ceny s náklady na provoz po celou dobu jeho životnosti.
Estetická úroveň – je výsledkem působení výrobku na spotřebitele. Image zboží ovlivňuje výrobní značka, ochranná známka a různé formy reklamy.
Hygienická úroveň – výrobku vychází z anatomické stavby a fyziologických potřeb uživatele.
Národní úroveň - výrobku odráží hospodářskou vyspělost státu.
Světová úroveň – představuje výrobky vlastnostmi srovnatelné s výrobky nejvyspělejších zemí.
Špičková úroveň – výrobku všemi svými užitnými vlastnostmi předčí ostatní výrobky vyráběné ve světě.
Řízení jakosti zboží
Aby výrobky splňovaly zákony o bezpečnosti spotřebitele, o odpovědnosti za zboží a o ochraně životního prostředí (dnes platí ve všech vyspělých státech), musí být přesně vymezeny v závazných předpisech parametry, musí být zkoušeny a objektivními měřítky hodnoceny.
V České republice je péče o jakost podřízena programu standardizace, který zahrnuje technickou normalizaci, státní zkušebnictví a metrologii (soustavu měření). Řídícím orgánem ve státní zprávě je úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví.
Technická normalizace
Technická normalizace je souhrn činností a opatření, kterými se sjednocuje nejvýhodnější řešení pro opakované případy z hlediska jakosti, bezpečnosti a ochrany životního prostředí. Odpovědnost za výrobek nese vždy výrobce.
Účelem technické normalizace je zejména:
1) Zvolit technický nejpokrokovější řešení (např. svařování ocelových konstrukcí místo ubytování)
2) Omezit počet stejných výrobků na trhu
3) Stanovit parametry výrobku
4) Zajistit bezpečnost a ochranu zdraví
5) Sjednotit měrové jednotky a značky
Uvedených výhod dosahuje technická normalizace těmito metodami:
1) Unifikací – tj. naprostým sjednocením (uniforma)
2) Typizací – tj. sjednocením nejdůležitějších znaků
3) Specifikací – tj. popisem vlastností výrobku nebo postupu práce
Výsledkem technické normalizace jsou technické normy. Podle obsahu se dělí předmětové, postupové (činnosti) a všeobecné.
Předmětové normy – předepisují základní vlastnosti, účel a určení konkrétních výrobků.
Postupové normy – stanovují způsoby práce.
Všeobecné normy – vymezují a sjednocují názvy, veličiny, pojmy, jednotky, definice.
Systematické číslování – norem umožňuje zařazovat tematicky příbuzné normy vydané v různou dobu do
stejných skupin podle mezinárodního desetinného třídění DT.
České státní normy (ČNS) vyhlašuje Český normalizační institut. Vyznačená ustanovení těchto norem jsou závazná pro všechny výrobce a uživatele ve státě, ale většina má v souladu s mezinárodními normami charakter doporučení. Normy se v některých státech nazývají standardy. Mohou být vyhlášeny též dvoustrannou dohodou států.
Státní zkušebnictví
Hospodářská soutěž prověřuje jakost všech výrobků. Státní zkušebnictví vybraných výrobků (tzv. rizikových) má prostřednictvím autorizovaných (státem pověřených) zkušeben chránit spotřebitele a podporovat konkurenční schopnost výrobků na zahraničních trzích.
Zkoušení výrobků se podle zákona o státním zkušebnictví a jeho novel provádí:
1) Schvalováním výrobků - (nových a dovezených) před jejich uvedením do oběhu podléhají mu zejména výrobky, které mohou při používání ohrozit zdraví nebo způsobit hospodářské
ztráty.
2) Certifikací – tj. vydáním osvědčení o shodě výrobku s technickým předpisem nebo normou.
3) Kontrolou – již hodnocených a schválených výrobků (provádí namátkově) kdy zkušebna může odejmout značku jakosti.
Certifikace
Každý vyspělí stát chrání odběratele před nekvalitními výrobky s nízkou spolehlivostí, které ohrožují bezpečnost, zdraví a životní prostředí. Pro naší ekonomiku je významné mezinárodní sjednocení požadavků Evropské unie. Zboží bez certifikátu podle ISO 9000 je na evropských trzích obtížně prodejné. Certifikace ověřuje shodu výrobku s parametry doporučenými normou. O zjištěné shodě vystavuje akreditovaná (státem pověřená) zkušebna potvrzení čili certifikát a výrobek se opatří evropskou certifikační značkou Control Emblem. Ta otvírá zboží cestu do všech zemí EU a prokazuje, že výrobek odpovídá závazným předpisům bezpečnosti. Neznamená, že je jakostní.
Českou certifikační značkou Ccz může výrobce označit zboží, na které státní zkušebna vystavila certifikát o shodě s normou (nebo jiným zahraničním předpisem). Ověření státní zkušebnou zaručuje nejen bezpečnost, ale i dobrou jakost výrobku.
Sortiment a označování zboží
Rozvoj výroby a mezinárodního obchodu zvyšují druhovou rozmanitost zboží. Soubor druhů sestavený z hlediska výroby (např. hutní výrobky válcované) nebo obchodu (např. zboží drogistické) nazýváme výrobními nebo obchodním sortimentem zboží. Spotřební zboží se třídí na sortiment potravinářského a sortiment průmyslového zboží.
Čárkový kód EAN
Přesnou evidenci, jednoznačnou identifikaci a bezchybné oceňování zboží v obchodě s využitím elektronických zařízení umožňuje čárkový kód sdružení European Article Numbering (se sídlem v Bruselu), zavedený v roce 1977. Umisťuje se na zadní nebo boční straně obalu a tvoří ho 13 číslic EAN 13). Zkrácená forma má 8 číslic (EAN 8). Každá číslice se skládá ze 7 modulů, tj. bílých a tmavých pruhů, a může se vyjádřit ve třech kombinacích A, B, C.
Každé zboží smí být označeno pouze jedním snímatelným kódem. Kontrolní pokladna v obchodě spojená s počítačem odečítá každý prodaný kus ze zásob, takže lze okamžitě (bez inventur) zjistit množství každého druhu zboží a provést počítačem objednávku u dodavatele.
Zbožím označujeme výrobky, které lidé kupují k uspokojování svých potřeb. Vlastnosti, kterými jsou potřeby uspokojovány, nazýváme užitnými vlastnostmi. Vytvářejí se během výroby a jejich souhrn tvoří užitnou hodnotu zboží. Užitná hodnota závisí nejen na surovinách a technické vyspělosti výroby, ale i na potřebách a ekonomických možnostech společnosti. Stupeň, kterým užitná hodnota uspokojuje požadavky společnosti, nazýváme jakostí zboží. Mezi měřitelné vlastnosti, které nejlépe vystihují užitečnost výrobku patří ukazatelé jakosti nebo parametry zboží. Zkoumáním užitné hodnoty zboží se zabývá zbožíznalství. K objektivnímu vyjádření užitných vlastností vyhledává zbožíznalství spolehlivé ukazatele jakosti a stanovuje metody pro jejich měření.
Subjektivní metody – hodnocení jsou založeny na posouzení jednotlivých vlastností výrobků smyslovými
orgány posuzovatele. Tyto metody zvané senzorické,jsou pohotové, nenáročné na zařízení, avšak neopakovatelné.
Objektivní zkoušky – se provádějí za předepsaných podmínek v laboratořích. Jejich výsledky jsou
opakovatelné, tj. stejné, i když je provádějí různí pracovníci na různých místech. Výsledky se vyjadřují číselnými hodnotami fyzikálních nebo chemických veličin a jednoznačnými výroky. Výsledky zkoušek užitných vlastností jsou podkladem pro hodnocení zboží.
Úroveň jakosti zboží
Jakost zboží je souhrn užitných vlastností, které podmiňují jeho schopnost uspokojovat stanovené potřeby v souladu s jeho určením. Jakost je širší pojem než pouhá shoda s požadavky norem. Výrobek vysoké jakosti musí spotřebiteli přinést překvapivě nový užitek. Jakost výrobku je výsledkem rovnováhy mezi potřebami společnosti a možností společnosti tyto potřeby uspokojit. Je odrazem společenské úrovně, která se projevuje v životním názoru.
Technická úroveň – ukazuje, jaký podíl vědecko technických poznatků v sobě výrobek obsahuje. Je závislá na ekonomických možnostech společnosti, a i na samotném spotřebiteli. Na technické úrovni závisí i další znaky jakosti: spolehlivost a životnost. Spolehlivost měříme dobou, během které bude výrobek pracovat bez poruchy, zatímco životnost je dána dobou, po které přestane plnit svou funkci.
Ovladatelnost - odráží úsilí spotřebitele při používání výrobku.
Udržovatelnost - znamená navracení funkční způsobilosti po odstranění následků předpokládaného opotřebení a opravitelnost po odstraněné nepředvídaných poruch a závad.
Ekonomická úroveň – zahrnuje výrobní náklady, prodejní cenu, náklady na provoz a údržbu a dobu životnosti výrobku.
Tržní strategie – při nízké ceně musí být dodávány na trh výrobky alespoň průměrné standardní jakosti. Při strategii vysoké jakosti se žádá vyvážení vysoké ceny mimořádným užitkem výrobku.
Strategie času – znamená pružnou změnu sortimentu i cen podle potřeb zákazníka. Ekonomickou úroveň zboží komplexně charakterizuje hodnotová analýza porovnáním pořizovací ceny s náklady na provoz po celou dobu jeho životnosti.
Estetická úroveň – je výsledkem působení výrobku na spotřebitele. Image zboží ovlivňuje výrobní značka, ochranná známka a různé formy reklamy.
Hygienická úroveň – výrobku vychází z anatomické stavby a fyziologických potřeb uživatele.
Národní úroveň - výrobku odráží hospodářskou vyspělost státu.
Světová úroveň – představuje výrobky vlastnostmi srovnatelné s výrobky nejvyspělejších zemí.
Špičková úroveň – výrobku všemi svými užitnými vlastnostmi předčí ostatní výrobky vyráběné ve světě.
Řízení jakosti zboží
Aby výrobky splňovaly zákony o bezpečnosti spotřebitele, o odpovědnosti za zboží a o ochraně životního prostředí (dnes platí ve všech vyspělých státech), musí být přesně vymezeny v závazných předpisech parametry, musí být zkoušeny a objektivními měřítky hodnoceny.
V České republice je péče o jakost podřízena programu standardizace, který zahrnuje technickou normalizaci, státní zkušebnictví a metrologii (soustavu měření). Řídícím orgánem ve státní zprávě je úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví.
Technická normalizace
Technická normalizace je souhrn činností a opatření, kterými se sjednocuje nejvýhodnější řešení pro opakované případy z hlediska jakosti, bezpečnosti a ochrany životního prostředí. Odpovědnost za výrobek nese vždy výrobce.
Účelem technické normalizace je zejména:
1) Zvolit technický nejpokrokovější řešení (např. svařování ocelových konstrukcí místo ubytování)
2) Omezit počet stejných výrobků na trhu
3) Stanovit parametry výrobku
4) Zajistit bezpečnost a ochranu zdraví
5) Sjednotit měrové jednotky a značky
Uvedených výhod dosahuje technická normalizace těmito metodami:
1) Unifikací – tj. naprostým sjednocením (uniforma)
2) Typizací – tj. sjednocením nejdůležitějších znaků
3) Specifikací – tj. popisem vlastností výrobku nebo postupu práce
Výsledkem technické normalizace jsou technické normy. Podle obsahu se dělí předmětové, postupové (činnosti) a všeobecné.
Předmětové normy – předepisují základní vlastnosti, účel a určení konkrétních výrobků.
Postupové normy – stanovují způsoby práce.
Všeobecné normy – vymezují a sjednocují názvy, veličiny, pojmy, jednotky, definice.
Systematické číslování – norem umožňuje zařazovat tematicky příbuzné normy vydané v různou dobu do
stejných skupin podle mezinárodního desetinného třídění DT.
České státní normy (ČNS) vyhlašuje Český normalizační institut. Vyznačená ustanovení těchto norem jsou závazná pro všechny výrobce a uživatele ve státě, ale většina má v souladu s mezinárodními normami charakter doporučení. Normy se v některých státech nazývají standardy. Mohou být vyhlášeny též dvoustrannou dohodou států.
Státní zkušebnictví
Hospodářská soutěž prověřuje jakost všech výrobků. Státní zkušebnictví vybraných výrobků (tzv. rizikových) má prostřednictvím autorizovaných (státem pověřených) zkušeben chránit spotřebitele a podporovat konkurenční schopnost výrobků na zahraničních trzích.
Zkoušení výrobků se podle zákona o státním zkušebnictví a jeho novel provádí:
1) Schvalováním výrobků - (nových a dovezených) před jejich uvedením do oběhu podléhají mu zejména výrobky, které mohou při používání ohrozit zdraví nebo způsobit hospodářské
ztráty.
2) Certifikací – tj. vydáním osvědčení o shodě výrobku s technickým předpisem nebo normou.
3) Kontrolou – již hodnocených a schválených výrobků (provádí namátkově) kdy zkušebna může odejmout značku jakosti.
Certifikace
Každý vyspělí stát chrání odběratele před nekvalitními výrobky s nízkou spolehlivostí, které ohrožují bezpečnost, zdraví a životní prostředí. Pro naší ekonomiku je významné mezinárodní sjednocení požadavků Evropské unie. Zboží bez certifikátu podle ISO 9000 je na evropských trzích obtížně prodejné. Certifikace ověřuje shodu výrobku s parametry doporučenými normou. O zjištěné shodě vystavuje akreditovaná (státem pověřená) zkušebna potvrzení čili certifikát a výrobek se opatří evropskou certifikační značkou Control Emblem. Ta otvírá zboží cestu do všech zemí EU a prokazuje, že výrobek odpovídá závazným předpisům bezpečnosti. Neznamená, že je jakostní.
Českou certifikační značkou Ccz může výrobce označit zboží, na které státní zkušebna vystavila certifikát o shodě s normou (nebo jiným zahraničním předpisem). Ověření státní zkušebnou zaručuje nejen bezpečnost, ale i dobrou jakost výrobku.
Sortiment a označování zboží
Rozvoj výroby a mezinárodního obchodu zvyšují druhovou rozmanitost zboží. Soubor druhů sestavený z hlediska výroby (např. hutní výrobky válcované) nebo obchodu (např. zboží drogistické) nazýváme výrobními nebo obchodním sortimentem zboží. Spotřební zboží se třídí na sortiment potravinářského a sortiment průmyslového zboží.
Čárkový kód EAN
Přesnou evidenci, jednoznačnou identifikaci a bezchybné oceňování zboží v obchodě s využitím elektronických zařízení umožňuje čárkový kód sdružení European Article Numbering (se sídlem v Bruselu), zavedený v roce 1977. Umisťuje se na zadní nebo boční straně obalu a tvoří ho 13 číslic EAN 13). Zkrácená forma má 8 číslic (EAN 8). Každá číslice se skládá ze 7 modulů, tj. bílých a tmavých pruhů, a může se vyjádřit ve třech kombinacích A, B, C.
Každé zboží smí být označeno pouze jedním snímatelným kódem. Kontrolní pokladna v obchodě spojená s počítačem odečítá každý prodaný kus ze zásob, takže lze okamžitě (bez inventur) zjistit množství každého druhu zboží a provést počítačem objednávku u dodavatele.
59) Soukromoprávní základy (přepravní smlouva)
Soukromoprávní základy (přepravní smlouva)
Mezinárodní dohody o přepravní smlouvě:
1) Dohoda z 19.5.980 o mezinárodní železniční dopravě – obsahuje společně platná určení, pro přepravu osob, zavazadel a zboží po železnici.
2) Dohoda z 19.5.1956 o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě – obsahuje platná ustanovení pro cestující a zavazadla v mezinárodní silniční dopravě.
Dohoda neplatí pro:
1) Poštovní zásilky
2) Přepravu tělesných pozůstatků
3) Stěhování
3) Dohoda z 12.10.1929 o sjednocení pravidel přepravy v mezinárodní letecké dopravě
(Varšavská dohoda). Dohoda platí pro mezinárodní přepravu osob, zavazadel nebo zboží leteckou dopravou, přičemž místo odeslání a místo určení leží na územích dvou členských států Varšavské dohody.
4) Námořní přepravní smlouva – mezinárodní dohoda z 25.4.1924 o sjednocení pravidel o
konosamentu (Haagská pravidla). Platí pro mezinárodní přepravu zboží po moři, na toto zboží musí být vystaven konosament. Pro mezinárodní přepravu osob nebo zavazadel po moři není v platnosti žádné pravidlo na úrovni dohody.
5) Vnitrozemská plavba – bratislavská dohoda z 26.6.1955 – o všeobecných podmínkách
přepravy zboží – v oblasti vnitrozemské plavby neexistuje žádná mezinárodní dohoda, která by regulovala přepravné smlouvou.
6) Dohoda spojených národů ze 4.4.1980 o smlouvách v mezinárodním obchodě se zbožím – určuje uzavření kupní smlouvy včetně práv a povinností prodávajícího a kupujícího.
Kombinovaná doprava
Je to přeprava zboží dopravními prostředky nebo dopravními pomocnými prostředky více nositeli dopravy, přičemž se zboží předává jedním nositelem dopravy druhému aniž se změní překladová jednotka.
Podle druhu použité ložné jednotky rozeznáváme 3 přepravní techniky:
1) Paletová přeprava – silniční nebo kolejová přeprava zboží
2) Kontejnerová přeprava – kolejová přeprava zboží
3) Doprava hromadných jednotek –silniční přeprava zboží
Ložná jednotka je podstatnou součástí dopravního řetězce, s její pomocí se provádí veškerá přeprava zboží od výroby až ke spotřebě. Pod pojmem ložná jednotka se všeobecně rozumí soubor zboží v jednom pevném obalu, který je normovaný a je přepravován, překládán a spravován pomocí technických zařízení jako celek.
Pod ložnými jednotkami v užším slova smyslu se rozumí podle mezinárodních standardů:
1) Palety – mechanicky manipulovatelná plošina s nebo bez nástavby, která slouží k nakupení více
zboží do jedné ložní jednotky.
2) Kontejnery – normované přepravní nádoby
3) Výměnná nástavba – speciálně konstruovaný nástavec na nákladní auto, který může být od
podvozku oddělen a samostatně přepravován nebo odstaven.
4) Sedlové návěsy – vlečný přívěs a je částí sedlové soupravy nákladního automobilu.
Mezinárodní dohody o přepravní smlouvě:
1) Dohoda z 19.5.980 o mezinárodní železniční dopravě – obsahuje společně platná určení, pro přepravu osob, zavazadel a zboží po železnici.
2) Dohoda z 19.5.1956 o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě – obsahuje platná ustanovení pro cestující a zavazadla v mezinárodní silniční dopravě.
Dohoda neplatí pro:
1) Poštovní zásilky
2) Přepravu tělesných pozůstatků
3) Stěhování
3) Dohoda z 12.10.1929 o sjednocení pravidel přepravy v mezinárodní letecké dopravě
(Varšavská dohoda). Dohoda platí pro mezinárodní přepravu osob, zavazadel nebo zboží leteckou dopravou, přičemž místo odeslání a místo určení leží na územích dvou členských států Varšavské dohody.
4) Námořní přepravní smlouva – mezinárodní dohoda z 25.4.1924 o sjednocení pravidel o
konosamentu (Haagská pravidla). Platí pro mezinárodní přepravu zboží po moři, na toto zboží musí být vystaven konosament. Pro mezinárodní přepravu osob nebo zavazadel po moři není v platnosti žádné pravidlo na úrovni dohody.
5) Vnitrozemská plavba – bratislavská dohoda z 26.6.1955 – o všeobecných podmínkách
přepravy zboží – v oblasti vnitrozemské plavby neexistuje žádná mezinárodní dohoda, která by regulovala přepravné smlouvou.
6) Dohoda spojených národů ze 4.4.1980 o smlouvách v mezinárodním obchodě se zbožím – určuje uzavření kupní smlouvy včetně práv a povinností prodávajícího a kupujícího.
Kombinovaná doprava
Je to přeprava zboží dopravními prostředky nebo dopravními pomocnými prostředky více nositeli dopravy, přičemž se zboží předává jedním nositelem dopravy druhému aniž se změní překladová jednotka.
Podle druhu použité ložné jednotky rozeznáváme 3 přepravní techniky:
1) Paletová přeprava – silniční nebo kolejová přeprava zboží
2) Kontejnerová přeprava – kolejová přeprava zboží
3) Doprava hromadných jednotek –silniční přeprava zboží
Ložná jednotka je podstatnou součástí dopravního řetězce, s její pomocí se provádí veškerá přeprava zboží od výroby až ke spotřebě. Pod pojmem ložná jednotka se všeobecně rozumí soubor zboží v jednom pevném obalu, který je normovaný a je přepravován, překládán a spravován pomocí technických zařízení jako celek.
Pod ložnými jednotkami v užším slova smyslu se rozumí podle mezinárodních standardů:
1) Palety – mechanicky manipulovatelná plošina s nebo bez nástavby, která slouží k nakupení více
zboží do jedné ložní jednotky.
2) Kontejnery – normované přepravní nádoby
3) Výměnná nástavba – speciálně konstruovaný nástavec na nákladní auto, který může být od
podvozku oddělen a samostatně přepravován nebo odstaven.
4) Sedlové návěsy – vlečný přívěs a je částí sedlové soupravy nákladního automobilu.
58) Základy a základní problémy ekonomiky dopravy
Základy a základní problémy ekonomiky dopravy
Trhy jsou místa, kde se setkává nabídka s poptávkou, což platí i pro trhy dopravy. Výkony dopravy se produkují a spotřebovávají v prostoru mezi místem zdroje a místem cíle.
Struktura trhu dopravy – K nabídce dopravy dochází nezávisle na existující potřebě dopravy.
Na straně poptávky dopravního trhu, můžeme zjistit 3 rozdílné stupně:
1) Potřeba
2) Požadavek
3) Poptávka
Propojitost všech 3 uvedených pojmů znázorníme takto:
Potřeba
Letecká Silniční Požadavek Kolejová Lodní
Poptávka
Po rozhodnutí o poptávce se podá dopravní zakázka do určitého dopravního závodu.
Poptávka může být:
1) Původní (originální) – když se doprava uskutečňuje z vlastní vůle.
2) Odvozená (deritativní) – je odvozená z určitého motivu, z nutnosti vykonat cestu
(např. k lékaři)
Výkony dopravní ekonomiky
Výkony v dopravě jsou výsledkem kombinace:
1) Dispoziční části – jako dispoziční část dopr. Výkonu, je třeba chápat plánovitě organizační
uspořádání. V průběhu dopravy, tedy uplatněné KNOW- - HOW ve vztahu
k úspěšné dopravě.
2) Reálné části – Reálnou část dopr. Výkonu tvoří vlastní úkol přemístění, tj. transport objektu
od místa původu k cíly.
Vlastnost, která je společná pro dopravní výkony a většinu ostatních služeb, je jejich neskladovatelnost. Jednou ze základních otázek, která musí být zodpovězena v každém dopr. Podniku, je : „Mají být přepravy prováděny v linkovém provozu nebo v zakázkovém provozu?“
S tímto rozhodnutím se nabídky dopravy posuzují podle vztahu jejich ceny a výkonu, tzn. že se porovnávají kvality požadovaných výkonů s cenou pro každou dopravní variantu.
Význam dopravní ekonomiky
V národním hospodářství, založeném na dělbě práce, se vyrábí statky a poskytují služby rozložením výrobních procesů, které podporuje specializace. Dělba práce jako organizační princip cede ke směně zboží a služeb. Tyto směnné procesy jsou však ve všech případech spjaty s možností dopravy osob, statků nebo zpráv.
ČR němá takové přírodní podmínky, aby mohla zajistit svému obyvatelstvu, vše co potřebuje k životu a musí se tedy nutně podílet na mezinárodní směně výkonů. Právě zde hraje rozhodující roli kvalita dopravní infrastruktury a dopravních výkonů. Transporty přispívají k růstu HDP pokud umožňují spotřebu statků a služeb jednotlivých místech potřeby. Zvyšování hodnoty transportem nastává teprve tehdy, když objekt dopravy se setká v místě cíle s existující potřebou.
Konkurence a kooperace mezi veřejnými a soukromými dopravci
Důležitým problémem pro dopravní sektor, je současná existence veřejných a soukromých subjektů, nabízejících výkony. Řešení této situace v souladu s politickým řádem je velmi obtížné. Veřejný dopravce totiž svoji činnost vykonává na základě historického dědictví, tzn. že určité úkoly v nár. hospodářství on ode dávna plnil, veřejný dopravce a proto by je měl plnit i nadále.
Na druhé straně je však nutné brát v potaz i to, že veřejná doprava je hrazena se SROV. Proto se v současném tržním hospodářství dává velký prostor soukromým dopravcům a teprve tam, kde vznikají tržní trhliny, u soukromých dopr. Závodů, nabízejí své služby veřejní dopravci. V žádném případě si však tyto soukromé a veřejné dopravní závody nekonkurují, v určitých oblastech naopak dochází ke kooperaci.
Trhy jsou místa, kde se setkává nabídka s poptávkou, což platí i pro trhy dopravy. Výkony dopravy se produkují a spotřebovávají v prostoru mezi místem zdroje a místem cíle.
Struktura trhu dopravy – K nabídce dopravy dochází nezávisle na existující potřebě dopravy.
Na straně poptávky dopravního trhu, můžeme zjistit 3 rozdílné stupně:
1) Potřeba
2) Požadavek
3) Poptávka
Propojitost všech 3 uvedených pojmů znázorníme takto:
Potřeba
Letecká Silniční Požadavek Kolejová Lodní
Poptávka
Po rozhodnutí o poptávce se podá dopravní zakázka do určitého dopravního závodu.
Poptávka může být:
1) Původní (originální) – když se doprava uskutečňuje z vlastní vůle.
2) Odvozená (deritativní) – je odvozená z určitého motivu, z nutnosti vykonat cestu
(např. k lékaři)
Výkony dopravní ekonomiky
Výkony v dopravě jsou výsledkem kombinace:
1) Dispoziční části – jako dispoziční část dopr. Výkonu, je třeba chápat plánovitě organizační
uspořádání. V průběhu dopravy, tedy uplatněné KNOW- - HOW ve vztahu
k úspěšné dopravě.
2) Reálné části – Reálnou část dopr. Výkonu tvoří vlastní úkol přemístění, tj. transport objektu
od místa původu k cíly.
Vlastnost, která je společná pro dopravní výkony a většinu ostatních služeb, je jejich neskladovatelnost. Jednou ze základních otázek, která musí být zodpovězena v každém dopr. Podniku, je : „Mají být přepravy prováděny v linkovém provozu nebo v zakázkovém provozu?“
S tímto rozhodnutím se nabídky dopravy posuzují podle vztahu jejich ceny a výkonu, tzn. že se porovnávají kvality požadovaných výkonů s cenou pro každou dopravní variantu.
Význam dopravní ekonomiky
V národním hospodářství, založeném na dělbě práce, se vyrábí statky a poskytují služby rozložením výrobních procesů, které podporuje specializace. Dělba práce jako organizační princip cede ke směně zboží a služeb. Tyto směnné procesy jsou však ve všech případech spjaty s možností dopravy osob, statků nebo zpráv.
ČR němá takové přírodní podmínky, aby mohla zajistit svému obyvatelstvu, vše co potřebuje k životu a musí se tedy nutně podílet na mezinárodní směně výkonů. Právě zde hraje rozhodující roli kvalita dopravní infrastruktury a dopravních výkonů. Transporty přispívají k růstu HDP pokud umožňují spotřebu statků a služeb jednotlivých místech potřeby. Zvyšování hodnoty transportem nastává teprve tehdy, když objekt dopravy se setká v místě cíle s existující potřebou.
Konkurence a kooperace mezi veřejnými a soukromými dopravci
Důležitým problémem pro dopravní sektor, je současná existence veřejných a soukromých subjektů, nabízejících výkony. Řešení této situace v souladu s politickým řádem je velmi obtížné. Veřejný dopravce totiž svoji činnost vykonává na základě historického dědictví, tzn. že určité úkoly v nár. hospodářství on ode dávna plnil, veřejný dopravce a proto by je měl plnit i nadále.
Na druhé straně je však nutné brát v potaz i to, že veřejná doprava je hrazena se SROV. Proto se v současném tržním hospodářství dává velký prostor soukromým dopravcům a teprve tam, kde vznikají tržní trhliny, u soukromých dopr. Závodů, nabízejí své služby veřejní dopravci. V žádném případě si však tyto soukromé a veřejné dopravní závody nekonkurují, v určitých oblastech naopak dochází ke kooperaci.
57) Vývoj cestovního ruchu v Českých zemích
Vývoj cestovního ruchu v Českých zemích
Cestovní ruch v Českých zemích se vyvíjel obdobně jako v ostatních částech západní a střední Evropy. Do první světové války byly České země součástí rakousko-uherské monarchie a vzhledem k poměrně vysokému životnímu standardu byl cestovní ruch na srovnatelné úrovni s ostatními evropskými zeměmi.
Meziválečné období
Československo se brzy dostalo mezi nejvyspělejší evropské státy. Rozvoj průmyslu vedl k ekonomickému růstu, který umožňoval investice do nevýrobní sféry, mimo jiné do rozvoje lázeňství. Už v roce 1920 byla založena cestovní kancelář, která se stala pro Československo typickou. Byla to Československá dopravní kancelář zkratkou ČEDOK.
Slovensko bylo počátečním obdobím společného státu velmi zaostalou zemí. Značná část Slovenska zůstala ještě dlouho převážně agrární. S tím souvisí i daleko nižší počet lidí cestujících za rekreací či s jinými důvody. Ještě ve 20. letech ze Slovenska odcházeli lidé za prací do Ameriky, kde řada z nich zůstala natrvalo. Na druhé straně ale Slovensko bylo a ještě stále je velmi turisticky atraktivní.
I v Čechách a na Moravě byl rozvoj cestovního ruchu nerovnoměrný. Cílovými destinacemi se stávala kromě Prahy právě lázeňská města. Celkově se cestovní ruch vyznačoval velkou sezónností, dominovaly pobytové zájezdy. V meziválečném období se cestovní ruch týkal převážně majetnějších vrstev. Mezi mládeží byl v oblibě začínající tramping. 30. léta byla v Čechách ve znamení trampingu a zakládání prvních trampských osad. Později v podmínkách uzavřených hranic, se dále rozvíjel a postupně přerostl v chatařství a chalupářství.
Období po druhé světové válce
Po roce 1948 byl cestovní ruch v Československu podmíněn především politickými hledisky. Legislativní omezení cestování bylo obyvateli pociťováno jako velmi nepříjemný zásah do osobní svobody, což se projevilo vysokým zájmem o výjezdy do zahraničí po roce 1989.
Z ekonomického hlediska byl cestovní ruch pozitivně ovlivněn některými faktory, z nichž nejdůležitější jsou:
1) Koncentrace obyvatel ve větších městech v 50. letech vedoucí ke krátkodobým cestám.
2) Postupný a relativně stabilní růst životní úrovně
3) Vytrvalý růst společenské spotřeby.
4) Růst fondu volného času, zkrácení pracovního týdne na pět dní.
5) Zvyšování poptávky po kapacitách ubytovacích, dopravních a stravovacích, které vedlo k výrazným investicím do výstavby.
6) Rozvoj chataření v 60. letech zpočátku spojeného s cestováním prostředky hromadné dopravy (autobusy, vlaky), v 70. letech s růstem počtu osobních automobilů, rozvoj automobilismu přinesl zvyšování investic do dopravní infrastruktury
7) Zvyšující se podíl organizovaného cestovního ruchu
Specificky se rozvíjel pasivní cestovní ruch. Volné cestování z ideologických důvodů téměř neexistovalo, výjezdy do zahraničí byly výhradně organizovanou formou cestovního ruchu. Také cílové destinace byly zcela specifické: převažovalo (asi 90%ˇvýjezdů do zahraničí) cestování do ostatních lidově demokratických států.
Období po roce 1989
Rozvoj cestovního ruchu po roce 1989 lze nazvat explozivním.
Příčiny jsou velmi jednoduché:
1) Odstranění administrativních překážek
2) Obrovská touha poznat země s vyspělou ekonomikou.
Počáteční poptávka po zájezdech do západní Evropy vykrystalizovala v následujících letech v poptávku po pobytových zájezdech v přímořských letoviscích. Na začátku 90. let převažovaly cesty v nižších cenových kategoriích, od roku 1994 se začíná výrazně zvyšovat zájem o vyšší komfort. Zároveň dochází k výrazným změnám v teritoriálním zaměření poptávky.
Vedle cest do často exotických krajin roste o počet turistu například do Severní Ameriky, často v souvislosti se studijními účely. V 90. letech došlo k výraznému nárůstu aktivního cestovního ruchu. Z toho je patrné zvyšování frekvence výjezdů do zahraničí. V prevencích turistů v celosvětovém měřítku se Česká republika posunula ze 16. místa na 12. pozici a podílí se na světovém trhu cestovního ruchu téměř třemi procenty (2,93%).
Z hlediska sezónního výběru přijíždí do České republiky nejvíce zahraničních návštěvníků na podzim a na jaře.
Cestovní ruch v Českých zemích se vyvíjel obdobně jako v ostatních částech západní a střední Evropy. Do první světové války byly České země součástí rakousko-uherské monarchie a vzhledem k poměrně vysokému životnímu standardu byl cestovní ruch na srovnatelné úrovni s ostatními evropskými zeměmi.
Meziválečné období
Československo se brzy dostalo mezi nejvyspělejší evropské státy. Rozvoj průmyslu vedl k ekonomickému růstu, který umožňoval investice do nevýrobní sféry, mimo jiné do rozvoje lázeňství. Už v roce 1920 byla založena cestovní kancelář, která se stala pro Československo typickou. Byla to Československá dopravní kancelář zkratkou ČEDOK.
Slovensko bylo počátečním obdobím společného státu velmi zaostalou zemí. Značná část Slovenska zůstala ještě dlouho převážně agrární. S tím souvisí i daleko nižší počet lidí cestujících za rekreací či s jinými důvody. Ještě ve 20. letech ze Slovenska odcházeli lidé za prací do Ameriky, kde řada z nich zůstala natrvalo. Na druhé straně ale Slovensko bylo a ještě stále je velmi turisticky atraktivní.
I v Čechách a na Moravě byl rozvoj cestovního ruchu nerovnoměrný. Cílovými destinacemi se stávala kromě Prahy právě lázeňská města. Celkově se cestovní ruch vyznačoval velkou sezónností, dominovaly pobytové zájezdy. V meziválečném období se cestovní ruch týkal převážně majetnějších vrstev. Mezi mládeží byl v oblibě začínající tramping. 30. léta byla v Čechách ve znamení trampingu a zakládání prvních trampských osad. Později v podmínkách uzavřených hranic, se dále rozvíjel a postupně přerostl v chatařství a chalupářství.
Období po druhé světové válce
Po roce 1948 byl cestovní ruch v Československu podmíněn především politickými hledisky. Legislativní omezení cestování bylo obyvateli pociťováno jako velmi nepříjemný zásah do osobní svobody, což se projevilo vysokým zájmem o výjezdy do zahraničí po roce 1989.
Z ekonomického hlediska byl cestovní ruch pozitivně ovlivněn některými faktory, z nichž nejdůležitější jsou:
1) Koncentrace obyvatel ve větších městech v 50. letech vedoucí ke krátkodobým cestám.
2) Postupný a relativně stabilní růst životní úrovně
3) Vytrvalý růst společenské spotřeby.
4) Růst fondu volného času, zkrácení pracovního týdne na pět dní.
5) Zvyšování poptávky po kapacitách ubytovacích, dopravních a stravovacích, které vedlo k výrazným investicím do výstavby.
6) Rozvoj chataření v 60. letech zpočátku spojeného s cestováním prostředky hromadné dopravy (autobusy, vlaky), v 70. letech s růstem počtu osobních automobilů, rozvoj automobilismu přinesl zvyšování investic do dopravní infrastruktury
7) Zvyšující se podíl organizovaného cestovního ruchu
Specificky se rozvíjel pasivní cestovní ruch. Volné cestování z ideologických důvodů téměř neexistovalo, výjezdy do zahraničí byly výhradně organizovanou formou cestovního ruchu. Také cílové destinace byly zcela specifické: převažovalo (asi 90%ˇvýjezdů do zahraničí) cestování do ostatních lidově demokratických států.
Období po roce 1989
Rozvoj cestovního ruchu po roce 1989 lze nazvat explozivním.
Příčiny jsou velmi jednoduché:
1) Odstranění administrativních překážek
2) Obrovská touha poznat země s vyspělou ekonomikou.
Počáteční poptávka po zájezdech do západní Evropy vykrystalizovala v následujících letech v poptávku po pobytových zájezdech v přímořských letoviscích. Na začátku 90. let převažovaly cesty v nižších cenových kategoriích, od roku 1994 se začíná výrazně zvyšovat zájem o vyšší komfort. Zároveň dochází k výrazným změnám v teritoriálním zaměření poptávky.
Vedle cest do často exotických krajin roste o počet turistu například do Severní Ameriky, často v souvislosti se studijními účely. V 90. letech došlo k výraznému nárůstu aktivního cestovního ruchu. Z toho je patrné zvyšování frekvence výjezdů do zahraničí. V prevencích turistů v celosvětovém měřítku se Česká republika posunula ze 16. místa na 12. pozici a podílí se na světovém trhu cestovního ruchu téměř třemi procenty (2,93%).
Z hlediska sezónního výběru přijíždí do České republiky nejvíce zahraničních návštěvníků na podzim a na jaře.
56) Vymezení cestovního ruchu
Vymezení cestovního ruchu
Cestovní ruch je velmi často používaný termín, přičemž existují různá pojetí, která zařazují do jeho sféry velmi odlišné aktivity. Důvody a podmínky pro cestovní ruch a příčiny jeho rozvoje jsou z historického i místního hlediska různorodé a vyvíjejí se v souhlasu se společensko-politickými procesy na konkrétním teritoriu. Ani žádná z celosvětových institucí, jako například OSN či WTO (světová organizace cestovního ruchu), nepodává přesné a zavazující vymezení pojmu cestovní ruch. Vymezena je pouze osoba účastníka cestovního ruchu.
Podle WTO je každý účastník cestovního ruchu, který je turisticky aktivní, označován jako návštěvník. Rozdíl mezi návštěvníkem spočívá v časovém hledisku: pokud návštěvník přespí v navštívené zemi alespoň jednou v rámci své cesty, pak se jedná o turistu. Naopak nepřenocuje-li návštěvník v dané zemi, pak je zařazován do statistik jako návštěvník.
Příčiny vzniku cestovního ruchu
Zamýšlíme-li se z historického hlediska nad vznikem cestovního ruchu, vycházíme z předpokladu, že člověk k tomu, aby opustil jistotu svého domova, musel mít důvody, jejichž hodnota se této jistotě vyrovnala, nebo ji dokonce překonala.
Hierarchie i počet těchto potřeb se v průběhu staletí měnily, přesto můžeme vysledovat základní příčiny, pro které lidé cestují. Zatímco dnes zřejmě převažuje potřeba regenerace fyzických a psychických sil, tedy potřeba rekreace, v minulosti dominovala spíše potřeba vzdělání.
Dalším důvodem k cestování, které přetrvává i v době vyspělých komunikačních systémů, je uspokojování potřeby navazování a udržování osobních vztahů, zahrnující kromě základní lidské potřeby osobního kontaktu i potřebu získání a výměny informací a zkušeností. Prostřednictvím cestování lze mnohdy vyřešit i vytvoření podmínek pro uspokojení potřeby práce.
Členění cestovního ruchu
Rozlišovacím kritériem druhů cestovního ruchu mohou být různá hlediska. Nejčastější členění vychází ze čtyř dále uvedených aspektů.
1) Podle časového hlediska – délky pobytu se rozlišuje:
a) Krátkodobý cestovní ruch – pobyt mimo bydliště nepřekročí tři dny, tzn. maximálně dvě přenocování.
b) Dlouhodobý cestovní ruch – cestování je ohraničeno maximálním pobytem mimo bydliště do šesti měsíců.
2) Pro platební bilanci státu - je důležité, odkud kam turistická cesta směřuje, protože výsledný ekonomický přínos je velmi odlišný. Z hlediska příjmů do státního rozpočtu členíme cestovní ruch na:
a) Domácí – zahrnuje pohyb turistů pouze v rámci dané země bez překročení hranic.
b) Zahraniční – týká se cest přes hranice státu a má různý vliv na platební bilanci státu. Aktivní cestovní ruch, tj. příjezdy zahraničních turistů do země, kteří v ní plat za poskytnuté služby, znamená příliv příjmů.
Naopak pasivní cestovní ruch charakterizují výjezdy domácích obyvatel do zahraničí.
Vnitřní cestovní ruch sleduje turistický ruch v rámci jedné země, aniž by byli přesně specifikováni účastníci domácího či zahraničního aktivního cestovního ruchu
Z makroekonomického hlediska bývá samostatně vyčleněn též tranzitní cestovní ruch, který se zabývá pouze průjezdem danou zemí a je chápán jako krátkodobý.
3) Podle formy úhrady služeb - , tj. podle způsobu placení a druhu plátců rozlišujeme volný a vázaný cestovní ruch. Jestliže náklady nesou pouze účastníci cestovního ruchu, přičemž naprosto svobodně rozhodují o všech náležitostech turistické akce, pak se jedná o volný cestovní ruch.
Odlišnou formu má vázaný cestovní ruch, jenž je výsledkem jistých závazků vůči různým společenským subjektům. Část nákladů nese účastník, ale částečně mu přispívá na cestu nějaká instituce.
4) Kritériem rozlišení cestovního ruchu podle způsobu zabezpečení sužeb je forma organizace turistické cesty.
Neorganizovaný – cestovní ruch je takový, kdy si vše potřebné účastník zajišťuje sám (především
ubytovací, dopravní a cestovní služby).
Organizovaný – cestovní ruch je takový cestovní ruch,kdy dopravu, pobyt a s nimi související služby
zabezpečuje nějaká instituce. Pokud se zajišťují služby cestovního ruchu nějaké formálně či neformálně utvořené skupině, jedná se o skupinový cestovní ruch. Využívá-li služeb cestovní kanceláře účastník cestovního ruchu sám nebo se svou rodinou, jedná se o cestovní ruch individuální.
Formy cestovního ruchu
Rozlišujeme několik základních forem cestovního ruchu:
Rekreační cestovní ruch – je zaměřen na uspokojení běžné lidské potřeby regenerace fyzických a
psychických sil.
Kulturně-poznávací cestovní ruch – vychází z potřeby poznávat historii, historické památky a přírodní zvláštnosti, hledat souvislosti vývoje vlastní země s cizími, vzdělávat se.
Sportovně-turistický cestovní ruch – je formou, která bývá považována za pravý opak
předcházejícího, skutečnost však bývá poněkud složitější. Někdy bývají turistické výlety spojeny s poznáváním přírodních atraktivit cestovního ruchu i kulturně-historických památek. V každém případě tento způsob cestování vyžaduje fyzickou průpravu nejen průvodců, ale i účastníků.
Lázeňský cestovní ruch – resp. Lázeňsko-léčebný směr cestovního ruchu vychází z potřeby
rekonvalescence, případně zdravotní prevence.
Vedle těchto základních forem cestovního ruchu existuje celá řada čistě účelově motivovaných forem, například:
Lovecký cestovní ruch – je významnou formou cestovního ruchu v České republice.
Pracovní cestovní ruch, pracovní turistika – pod tímto názvem se skrývá celá řada aktivit
souvisejících s výkonem zaměstnání, využívajících služeb odvětví cestovního ruchu.
Většinou se jedná o volný cestovní ruch nebo turistiku s nižším stupněm organizovanosti mimo specifické formy, např. kongresovou turistiku. Organizace kongresového cestovního ruchu je velmi náročná z hlediska zabezpečení požadovaných služeb technického a kvalifikačního rázu včetně odpovídající úrovně běžných turistických služeb v oblasti dopravy, ubytování i stravování.
Méně vyspělé ekonomiky se zasloužily o vznik další zcela jedinečné formy cestování, tzv. nákupní turistiky. Jedná se o organizování většinou jednodenních zájezdů s jediným cílem: nákupy.
Poměrně novou formou cestovního ruchu je ekoturistika, agroturistika a venkovská turistika, což je takový způsob využívání služeb cestovního ruchu, který se zaměřuje na pobyty na zemědělských usedlostech v přírodě méně zasažené civilizací.
Věková diferenciace účastníků cestovního ruchu podmínila vznik zvláštních forem cestovního ruchu, a to cestovní ruch mládeže či naopak seniorů. Jedná se totiž o skutečně jedinečné věkové kategorie, které často vyžadují naprosto specifický přístup v organizaci zájezdu a v nabídce programu.
Vývoj cestovního ruchu
O cestovním ruchu jako takovém se začíná hovořit až v 19. století, i když určité náznaky budoucího vývoje existovaly zřejmě už v období renesance. Začalo se mnohem častěji jezdit za vzděláním, a to nejen na univerzity, kterých bylo poskrovnu, ale i do škol – dnes bychom řekli středních.
V 18. století se začala rozvíjet poptávka po lázních, což byl vlastně počátek léčebných pobytů. A přelomu 18. a 19. Století byly cesty do lázní považovány nejen nutnou součástí léčení, ale mnohdy byly spíše odrazem společenského postavení.
Nicméně zakladatelem skutečného moderního cestovního ruchu je považován Thomas Cook, Angličan, který zorganizoval v roce 1841 hromadnou výpravu s použitím tehdy nejmodernějšího způsobu dopravy po železnici. Organizované cesty ve větším měřítku začaly až na počátku 20. století, kdy došlo k rychlým změnám v hospodářském vývoji a k růstu životní úrovně. Teprve v průběhu dvacátých let můžeme hovořit o masovém rozšíření cestovního ruchu.
V dalším období byla charakteristickým rysem cestovního ruchu měnící se kvalita služeb a jejich větší diferenciace. Na jedné straně rostla kvalita poskytovaných služeb, na straně druhé začala vznikat zařízení poskytující služby účastníkům cestovního ruchu s nižšími příjmy.
Cestovní ruch je velmi často používaný termín, přičemž existují různá pojetí, která zařazují do jeho sféry velmi odlišné aktivity. Důvody a podmínky pro cestovní ruch a příčiny jeho rozvoje jsou z historického i místního hlediska různorodé a vyvíjejí se v souhlasu se společensko-politickými procesy na konkrétním teritoriu. Ani žádná z celosvětových institucí, jako například OSN či WTO (světová organizace cestovního ruchu), nepodává přesné a zavazující vymezení pojmu cestovní ruch. Vymezena je pouze osoba účastníka cestovního ruchu.
Podle WTO je každý účastník cestovního ruchu, který je turisticky aktivní, označován jako návštěvník. Rozdíl mezi návštěvníkem spočívá v časovém hledisku: pokud návštěvník přespí v navštívené zemi alespoň jednou v rámci své cesty, pak se jedná o turistu. Naopak nepřenocuje-li návštěvník v dané zemi, pak je zařazován do statistik jako návštěvník.
Příčiny vzniku cestovního ruchu
Zamýšlíme-li se z historického hlediska nad vznikem cestovního ruchu, vycházíme z předpokladu, že člověk k tomu, aby opustil jistotu svého domova, musel mít důvody, jejichž hodnota se této jistotě vyrovnala, nebo ji dokonce překonala.
Hierarchie i počet těchto potřeb se v průběhu staletí měnily, přesto můžeme vysledovat základní příčiny, pro které lidé cestují. Zatímco dnes zřejmě převažuje potřeba regenerace fyzických a psychických sil, tedy potřeba rekreace, v minulosti dominovala spíše potřeba vzdělání.
Dalším důvodem k cestování, které přetrvává i v době vyspělých komunikačních systémů, je uspokojování potřeby navazování a udržování osobních vztahů, zahrnující kromě základní lidské potřeby osobního kontaktu i potřebu získání a výměny informací a zkušeností. Prostřednictvím cestování lze mnohdy vyřešit i vytvoření podmínek pro uspokojení potřeby práce.
Členění cestovního ruchu
Rozlišovacím kritériem druhů cestovního ruchu mohou být různá hlediska. Nejčastější členění vychází ze čtyř dále uvedených aspektů.
1) Podle časového hlediska – délky pobytu se rozlišuje:
a) Krátkodobý cestovní ruch – pobyt mimo bydliště nepřekročí tři dny, tzn. maximálně dvě přenocování.
b) Dlouhodobý cestovní ruch – cestování je ohraničeno maximálním pobytem mimo bydliště do šesti měsíců.
2) Pro platební bilanci státu - je důležité, odkud kam turistická cesta směřuje, protože výsledný ekonomický přínos je velmi odlišný. Z hlediska příjmů do státního rozpočtu členíme cestovní ruch na:
a) Domácí – zahrnuje pohyb turistů pouze v rámci dané země bez překročení hranic.
b) Zahraniční – týká se cest přes hranice státu a má různý vliv na platební bilanci státu. Aktivní cestovní ruch, tj. příjezdy zahraničních turistů do země, kteří v ní plat za poskytnuté služby, znamená příliv příjmů.
Naopak pasivní cestovní ruch charakterizují výjezdy domácích obyvatel do zahraničí.
Vnitřní cestovní ruch sleduje turistický ruch v rámci jedné země, aniž by byli přesně specifikováni účastníci domácího či zahraničního aktivního cestovního ruchu
Z makroekonomického hlediska bývá samostatně vyčleněn též tranzitní cestovní ruch, který se zabývá pouze průjezdem danou zemí a je chápán jako krátkodobý.
3) Podle formy úhrady služeb - , tj. podle způsobu placení a druhu plátců rozlišujeme volný a vázaný cestovní ruch. Jestliže náklady nesou pouze účastníci cestovního ruchu, přičemž naprosto svobodně rozhodují o všech náležitostech turistické akce, pak se jedná o volný cestovní ruch.
Odlišnou formu má vázaný cestovní ruch, jenž je výsledkem jistých závazků vůči různým společenským subjektům. Část nákladů nese účastník, ale částečně mu přispívá na cestu nějaká instituce.
4) Kritériem rozlišení cestovního ruchu podle způsobu zabezpečení sužeb je forma organizace turistické cesty.
Neorganizovaný – cestovní ruch je takový, kdy si vše potřebné účastník zajišťuje sám (především
ubytovací, dopravní a cestovní služby).
Organizovaný – cestovní ruch je takový cestovní ruch,kdy dopravu, pobyt a s nimi související služby
zabezpečuje nějaká instituce. Pokud se zajišťují služby cestovního ruchu nějaké formálně či neformálně utvořené skupině, jedná se o skupinový cestovní ruch. Využívá-li služeb cestovní kanceláře účastník cestovního ruchu sám nebo se svou rodinou, jedná se o cestovní ruch individuální.
Formy cestovního ruchu
Rozlišujeme několik základních forem cestovního ruchu:
Rekreační cestovní ruch – je zaměřen na uspokojení běžné lidské potřeby regenerace fyzických a
psychických sil.
Kulturně-poznávací cestovní ruch – vychází z potřeby poznávat historii, historické památky a přírodní zvláštnosti, hledat souvislosti vývoje vlastní země s cizími, vzdělávat se.
Sportovně-turistický cestovní ruch – je formou, která bývá považována za pravý opak
předcházejícího, skutečnost však bývá poněkud složitější. Někdy bývají turistické výlety spojeny s poznáváním přírodních atraktivit cestovního ruchu i kulturně-historických památek. V každém případě tento způsob cestování vyžaduje fyzickou průpravu nejen průvodců, ale i účastníků.
Lázeňský cestovní ruch – resp. Lázeňsko-léčebný směr cestovního ruchu vychází z potřeby
rekonvalescence, případně zdravotní prevence.
Vedle těchto základních forem cestovního ruchu existuje celá řada čistě účelově motivovaných forem, například:
Lovecký cestovní ruch – je významnou formou cestovního ruchu v České republice.
Pracovní cestovní ruch, pracovní turistika – pod tímto názvem se skrývá celá řada aktivit
souvisejících s výkonem zaměstnání, využívajících služeb odvětví cestovního ruchu.
Většinou se jedná o volný cestovní ruch nebo turistiku s nižším stupněm organizovanosti mimo specifické formy, např. kongresovou turistiku. Organizace kongresového cestovního ruchu je velmi náročná z hlediska zabezpečení požadovaných služeb technického a kvalifikačního rázu včetně odpovídající úrovně běžných turistických služeb v oblasti dopravy, ubytování i stravování.
Méně vyspělé ekonomiky se zasloužily o vznik další zcela jedinečné formy cestování, tzv. nákupní turistiky. Jedná se o organizování většinou jednodenních zájezdů s jediným cílem: nákupy.
Poměrně novou formou cestovního ruchu je ekoturistika, agroturistika a venkovská turistika, což je takový způsob využívání služeb cestovního ruchu, který se zaměřuje na pobyty na zemědělských usedlostech v přírodě méně zasažené civilizací.
Věková diferenciace účastníků cestovního ruchu podmínila vznik zvláštních forem cestovního ruchu, a to cestovní ruch mládeže či naopak seniorů. Jedná se totiž o skutečně jedinečné věkové kategorie, které často vyžadují naprosto specifický přístup v organizaci zájezdu a v nabídce programu.
Vývoj cestovního ruchu
O cestovním ruchu jako takovém se začíná hovořit až v 19. století, i když určité náznaky budoucího vývoje existovaly zřejmě už v období renesance. Začalo se mnohem častěji jezdit za vzděláním, a to nejen na univerzity, kterých bylo poskrovnu, ale i do škol – dnes bychom řekli středních.
V 18. století se začala rozvíjet poptávka po lázních, což byl vlastně počátek léčebných pobytů. A přelomu 18. a 19. Století byly cesty do lázní považovány nejen nutnou součástí léčení, ale mnohdy byly spíše odrazem společenského postavení.
Nicméně zakladatelem skutečného moderního cestovního ruchu je považován Thomas Cook, Angličan, který zorganizoval v roce 1841 hromadnou výpravu s použitím tehdy nejmodernějšího způsobu dopravy po železnici. Organizované cesty ve větším měřítku začaly až na počátku 20. století, kdy došlo k rychlým změnám v hospodářském vývoji a k růstu životní úrovně. Teprve v průběhu dvacátých let můžeme hovořit o masovém rozšíření cestovního ruchu.
V dalším období byla charakteristickým rysem cestovního ruchu měnící se kvalita služeb a jejich větší diferenciace. Na jedné straně rostla kvalita poskytovaných služeb, na straně druhé začala vznikat zařízení poskytující služby účastníkům cestovního ruchu s nižšími příjmy.
55) Cenová politika podniku
Cenová politika podniku
Každý podnik si musí stanovit, jakou cenovou politiku bude na trhu uplatňovat Vychází přitom ze své podnikatelské filozofie a konkrétních podmínek, v nichž působí.
Cenová politika zahrnuje určení:
1) Celkové úrovně cen – tj. zda bude podnik např. uplatňovat vysoké ceny
nebo nízké ceny.
2) Zda půjde o ceny jednotné nebo rozdílné – např. ve středu města
nebo na okraji města.
3) Úrovně cen zaváděného zboží – např. nízké ceny, aby se vytvořila
poptávka, nebo vysoké ceny, aby se slízla smetana než se přizpůsobí konkurence a trh se nasytí.
4) Změn cen – např. v závislosti na životním cyklu výrobku (uvedení na
trh, růst, zralost a úpadek), ročním období (před sezónou, v sezóně, po sezóně).
5) Způsobu stanovení cen – cenovou politikou může podnik sledovat
dosažení různých cílů.
Stanovení prodejní cny v obchodním podniku
Jek jsme uvedli, tržní cena by měla podniku uhradit vynaložené náklady a umožnit dosažení určitého zisku. Výše tržní ceny se může stanovit různým způsobem. V obchodě se prodejní cena zboží nejčastěji stanoví tak, že se pořizovací cena zvýší o určitou procentní přirážku, např. o 20%, 30%, 45%. Jak jsme uvedli, tato přirážka se označuje jako obchodní marže. Je to vlastně cena, za kterou obchod poskytuje svojí službu, tj. nákup a prodej zboží.
Obchodní marže (obchodní přirážka) se může stanovit různými způsoby, např.:
1) Na základě dohody s dodavatelem zboží
2) Na základě cen konkurence
3) Propočtem nákladů s přirážkou zisku.
Každý podnik si musí stanovit, jakou cenovou politiku bude na trhu uplatňovat Vychází přitom ze své podnikatelské filozofie a konkrétních podmínek, v nichž působí.
Cenová politika zahrnuje určení:
1) Celkové úrovně cen – tj. zda bude podnik např. uplatňovat vysoké ceny
nebo nízké ceny.
2) Zda půjde o ceny jednotné nebo rozdílné – např. ve středu města
nebo na okraji města.
3) Úrovně cen zaváděného zboží – např. nízké ceny, aby se vytvořila
poptávka, nebo vysoké ceny, aby se slízla smetana než se přizpůsobí konkurence a trh se nasytí.
4) Změn cen – např. v závislosti na životním cyklu výrobku (uvedení na
trh, růst, zralost a úpadek), ročním období (před sezónou, v sezóně, po sezóně).
5) Způsobu stanovení cen – cenovou politikou může podnik sledovat
dosažení různých cílů.
Stanovení prodejní cny v obchodním podniku
Jek jsme uvedli, tržní cena by měla podniku uhradit vynaložené náklady a umožnit dosažení určitého zisku. Výše tržní ceny se může stanovit různým způsobem. V obchodě se prodejní cena zboží nejčastěji stanoví tak, že se pořizovací cena zvýší o určitou procentní přirážku, např. o 20%, 30%, 45%. Jak jsme uvedli, tato přirážka se označuje jako obchodní marže. Je to vlastně cena, za kterou obchod poskytuje svojí službu, tj. nákup a prodej zboží.
Obchodní marže (obchodní přirážka) se může stanovit různými způsoby, např.:
1) Na základě dohody s dodavatelem zboží
2) Na základě cen konkurence
3) Propočtem nákladů s přirážkou zisku.
54) Ceny
Ceny
Aby lidé vytvořily větší množství dokonalejších statků a služeb, vznikla dělba práce.S ní je spojena směna, tj. výměna výsledků práce mezi jednotlivci a skupinami lidí. Při naturální směně se mezi sebou přímo směňovaly jednotlivé druhy zboží. Každý statek se s jinými statky směňoval v určitém kvantitativním poměru, který označujeme jako jeho směnnou hodnotu.
Od určitého stupně rozvoje společnosti se tato směna uskutečňuje pomocí peněz. Směnou tudíž nabyla podoby koupě a prodeje. Z uvedeného vyplývá, že svojí podstatou je cena směnná hodnota vyjádřená v penězích jako všeobecném ekvivalentu.
Druhy cen
V ekonomické praxi se setkáváme s různými cenami nejen pokud jde o jejich výši, ale i pokud jde o jejich označení.
V tržní ekonomice je třeba především rozlišit, zda jde o cenu:
1) Statků a služeb - kapitálových
- spotřebních
2) Práce
3) Peněz
U cen statků a služeb rozlišujeme ceny tržní a ceny evidenční. Za tržní cenu se statky a služby směňují.
Rozlišujeme:
1) Ceny prodejní a nákupní – kdy prodejní cena jednoho podniku je nákupní
cenou jiného podniku nebo obyvatelstva.
2) Ceny světové a domácí – za světové ceny se obchoduje na zahraničním trhu, za domácí na
vnitřním trhu.
3) Ceny konkurenční a monopolní - konkurenční cena vzniká na základě soutěže více podniků,
monopolní cena na základě monopolního (výsadního) postavení jednoho nebo několika podniků.
4) Ceny volné a ceny regulované – volné ceny se vytvářejí působením tržních sil (na základě
nabídky a poptávky), regulované ceny jsou vymezeny státem.
U služeb se tržní cena někdy označuje jinými slovy např.:
1) Obchodní marže – (obchodní přirážka) je cena služby obchodu, představuje rozdíl mezi
cenou, za kterou obchodní podnik zboží kupuje a cenou, za kterou ho prodává.
2) Přepravné – což je cena služby nákladní dopravy.
3) Jízdné – je cena sužby osobní dopravy
4) Poštovné – je cena služby pošty za dopravu zásilek
5) Telekomunikační poplatky – tj. cena služby za používání telefonu, faxu
6) Vodné a stočné – je cena za dodávku užitkové vody a odvod vody znečištěné
7) Nájemné – je cena za propůjčení (pronájem) bytových a nebytových prostorů.
V evidenčních cenách se oceňuje majetek podniku při jeho evidenci. Jde o ceny vstupní a výstupní.
Vstupní cenou může být:
1) Cena pořízení (nákupní cena)
2) Pořizovací cena (nákupní cena + náklady spojené s pořízením)
3) Vlastní náklady (při pořízení majetku vlastní činností)
Výstupní cenou je zpravidla cena prodejní. Cenou práce je odměna za práce, tj. mzda (plat). Cenou peněz je úrok, tj. částka, kterou zaplatíme za půjčku peněz.
Funkce tržní ceny
Ceny pomáhají odpovědět na základní ekonomické otázky: Co se bude produkovat? Jak se to bude produkovat? a Kdo to dostane?
Jak ceny odpovídají na otázku Co? Chtějí-li kupující více nějakého zboží, jsou ochotni za něj více zaplatit. Výroba se stává výnosnější a přitahuje další výrobce. Vzrůst výroby vyžaduje zaměstnat další pracovníky, proto se zvyšují mzdy. Upadá-li poptávka po určitém zboží, stane se opak.
Jak ceny odpovídají na otázku Jak? Několik výrobců vyrábí boty. Jednomu z nich se podaří technickými a organizačními opatřeními snížit množství vynakládaných prostředků a práce na 1 pár bot. Zisková pohnutka povede ostatní výrobce k obdobnému postupu. Cenový systém a snaha dosáhnout zisku podněcuje výrobce, aby produkovali způsobem, který snižuje náklady a zvyšuje zisk.
Jak ceny odpovídají na otázku Kdo? Ten kdo více vydělává, může si dovolit kupovat více statků a služeb než ten, kdo vydělává méně. Ohodnocování práce, kterou lidé vykonávají, a ceny zboží ovlivňují objem a strukturu spotřeby.
Na čem závisí výše tržní ceny
Naskýtá se otázka na čem závisí směnná hodnota a tím i cena jednotlivých statků a služeb. Směnná hodnota a tím i cena jednotlivých statků a služeb obecně závisí na:
1) Množství prostředků a práce vynaložených na jejich vytvoření a uskutečňování jejich oběhu.
2) Jejich užitečnosti a potřebnosti
V tržní ekonomice množství prostředků a práce nutných k vytvoření určitého statku, jeho užitečnosti a potřebnosti, určuje trh. V hospodářské praxi tržní ceny statků a služeb ovlivňuje i daňová politika státu.
Složky tržní ceny
Jak jsem uvedli, svojí podstatou je tržní cena směnná hodnota vyjádřená v penězích. V hospodářské praxi cena vystupuje jako peněžní částka za níž kupuje nebo prodává měřicí jednotka určitého statku nebo služby, např.: 1 kg mouky, 1 t uhlí, 1 m látky.
1) Náklady podniku
2) Zisk
Náklady podniku – rozumíme peněžní vyjádření spotřeby prostředků, služby a práce, vynaložených na výrobu výrobku nebo uskutečňování jeho oběhu. Krátce řečeno, je to peněžní ocenění spotřeby.
Zisk – je odměna podniku za úroveň jeho hospodaření a podnikatelské riziko, které podstupuje. Představuje to, co z ceny zbude po uhrazení nákladů. V ceně se zisk zpravidla stanoví procentní přirážkou k nákladům.
Ceny výrobků a služeb v sobě navíc obsahují tzv. nepřímé daně, především daň z přidané hodnoty, příp. spotřební daň, které podniky odvádějí do státního rozpočtu.
Aby lidé vytvořily větší množství dokonalejších statků a služeb, vznikla dělba práce.S ní je spojena směna, tj. výměna výsledků práce mezi jednotlivci a skupinami lidí. Při naturální směně se mezi sebou přímo směňovaly jednotlivé druhy zboží. Každý statek se s jinými statky směňoval v určitém kvantitativním poměru, který označujeme jako jeho směnnou hodnotu.
Od určitého stupně rozvoje společnosti se tato směna uskutečňuje pomocí peněz. Směnou tudíž nabyla podoby koupě a prodeje. Z uvedeného vyplývá, že svojí podstatou je cena směnná hodnota vyjádřená v penězích jako všeobecném ekvivalentu.
Druhy cen
V ekonomické praxi se setkáváme s různými cenami nejen pokud jde o jejich výši, ale i pokud jde o jejich označení.
V tržní ekonomice je třeba především rozlišit, zda jde o cenu:
1) Statků a služeb - kapitálových
- spotřebních
2) Práce
3) Peněz
U cen statků a služeb rozlišujeme ceny tržní a ceny evidenční. Za tržní cenu se statky a služby směňují.
Rozlišujeme:
1) Ceny prodejní a nákupní – kdy prodejní cena jednoho podniku je nákupní
cenou jiného podniku nebo obyvatelstva.
2) Ceny světové a domácí – za světové ceny se obchoduje na zahraničním trhu, za domácí na
vnitřním trhu.
3) Ceny konkurenční a monopolní - konkurenční cena vzniká na základě soutěže více podniků,
monopolní cena na základě monopolního (výsadního) postavení jednoho nebo několika podniků.
4) Ceny volné a ceny regulované – volné ceny se vytvářejí působením tržních sil (na základě
nabídky a poptávky), regulované ceny jsou vymezeny státem.
U služeb se tržní cena někdy označuje jinými slovy např.:
1) Obchodní marže – (obchodní přirážka) je cena služby obchodu, představuje rozdíl mezi
cenou, za kterou obchodní podnik zboží kupuje a cenou, za kterou ho prodává.
2) Přepravné – což je cena služby nákladní dopravy.
3) Jízdné – je cena sužby osobní dopravy
4) Poštovné – je cena služby pošty za dopravu zásilek
5) Telekomunikační poplatky – tj. cena služby za používání telefonu, faxu
6) Vodné a stočné – je cena za dodávku užitkové vody a odvod vody znečištěné
7) Nájemné – je cena za propůjčení (pronájem) bytových a nebytových prostorů.
V evidenčních cenách se oceňuje majetek podniku při jeho evidenci. Jde o ceny vstupní a výstupní.
Vstupní cenou může být:
1) Cena pořízení (nákupní cena)
2) Pořizovací cena (nákupní cena + náklady spojené s pořízením)
3) Vlastní náklady (při pořízení majetku vlastní činností)
Výstupní cenou je zpravidla cena prodejní. Cenou práce je odměna za práce, tj. mzda (plat). Cenou peněz je úrok, tj. částka, kterou zaplatíme za půjčku peněz.
Funkce tržní ceny
Ceny pomáhají odpovědět na základní ekonomické otázky: Co se bude produkovat? Jak se to bude produkovat? a Kdo to dostane?
Jak ceny odpovídají na otázku Co? Chtějí-li kupující více nějakého zboží, jsou ochotni za něj více zaplatit. Výroba se stává výnosnější a přitahuje další výrobce. Vzrůst výroby vyžaduje zaměstnat další pracovníky, proto se zvyšují mzdy. Upadá-li poptávka po určitém zboží, stane se opak.
Jak ceny odpovídají na otázku Jak? Několik výrobců vyrábí boty. Jednomu z nich se podaří technickými a organizačními opatřeními snížit množství vynakládaných prostředků a práce na 1 pár bot. Zisková pohnutka povede ostatní výrobce k obdobnému postupu. Cenový systém a snaha dosáhnout zisku podněcuje výrobce, aby produkovali způsobem, který snižuje náklady a zvyšuje zisk.
Jak ceny odpovídají na otázku Kdo? Ten kdo více vydělává, může si dovolit kupovat více statků a služeb než ten, kdo vydělává méně. Ohodnocování práce, kterou lidé vykonávají, a ceny zboží ovlivňují objem a strukturu spotřeby.
Na čem závisí výše tržní ceny
Naskýtá se otázka na čem závisí směnná hodnota a tím i cena jednotlivých statků a služeb. Směnná hodnota a tím i cena jednotlivých statků a služeb obecně závisí na:
1) Množství prostředků a práce vynaložených na jejich vytvoření a uskutečňování jejich oběhu.
2) Jejich užitečnosti a potřebnosti
V tržní ekonomice množství prostředků a práce nutných k vytvoření určitého statku, jeho užitečnosti a potřebnosti, určuje trh. V hospodářské praxi tržní ceny statků a služeb ovlivňuje i daňová politika státu.
Složky tržní ceny
Jak jsem uvedli, svojí podstatou je tržní cena směnná hodnota vyjádřená v penězích. V hospodářské praxi cena vystupuje jako peněžní částka za níž kupuje nebo prodává měřicí jednotka určitého statku nebo služby, např.: 1 kg mouky, 1 t uhlí, 1 m látky.
1) Náklady podniku
2) Zisk
Náklady podniku – rozumíme peněžní vyjádření spotřeby prostředků, služby a práce, vynaložených na výrobu výrobku nebo uskutečňování jeho oběhu. Krátce řečeno, je to peněžní ocenění spotřeby.
Zisk – je odměna podniku za úroveň jeho hospodaření a podnikatelské riziko, které podstupuje. Představuje to, co z ceny zbude po uhrazení nákladů. V ceně se zisk zpravidla stanoví procentní přirážkou k nákladům.
Ceny výrobků a služeb v sobě navíc obsahují tzv. nepřímé daně, především daň z přidané hodnoty, příp. spotřební daň, které podniky odvádějí do státního rozpočtu.
53) Tržní mechanizmus
Tržní mechanizmus
Nazýváme jím komplikovaný systém neuvědomělé koordinace lidí, činností a firem prostřednictvím cen trhu.
Trh
= původně místo, které bylo určeno ke směně zboží za zboží. Místo, kde se střetává poptávka s nabídkou,
místo, kde kupující a prodávající vstupují do vzájemných vztahů, aby určily množství, cenu, jež se nakoupí a prodá. Je složen ze všech potencionálních zákazníků, kteří sdílí zvláštní potřebu nebo požadavek, nebo jsou ochotni a schopni účastnit se směny, aby tuto potřebu nebo požadavek uspokojili.
Subjekty trhu:
- Podniky – přinášejí na trh zboží a služby
- Domácnosti – kupují na trhu zboží
- Stát – vydává zákony, které upravují práva a povinnosti zaměstnavatelů,
pracovníků, zákony regulující trh práce, podpory v nezaměstnanosti, zřizuje veřejně prospěšné podniky, zřizuje úřady práce.
- Banky – poskytují úvěry a bankovní služby
Trh má dva vládce:
- Spotřebitele
- Technologii
Typy trhů:
- Zboží a služeb – trh spotřebních statků a kapitálových statků (zásoby, investiční statky, zboží
určené ke konečné spotřebě)
- Výrobních faktorů – trh práce, peněz, kapitálu (finanční)
- Územní – státní, evropský, světový
Nabídka
= množství zboží, které chtějí prodávající prodat za určitou cenu
Příčiny stoupání:
- při zvýšení ceny daného výrobku se zvýší i jeho nabídka
- vstup nových výrobků do odvětví, vyšší cena pokryje jejich náklady
- náklady na výrobu
- změna výrobních podmínek – extrémní sucho, zásahy státu na trh
Typy nabídky:
- Individuální – nabídka jednoho výrobce
- Dílčí – nab. jednoho druhu výrobků od všech výrobců
- Agregátní – nabídka všech výrobků
Poptávka
= množství zboží, které kupující chtějí koupit za určitou cenu.
Zákon klesající poptávky – s růstem ceny poptávka klesá.
Příčiny:
- Důchodový efekt – je-li dána určitá výše důchodu, platí zákon
- Substituční efekt – při vzrůstu ceny určitého zboží kupuje spotřebitel jiné zboží
- Změna cen substitutů a komplementů – pokles ceny základního zboží vede
k poklesu poptávky po substitutu
- Změna úrovně důchodů – když se zvednou důchody, zvedneme se poptávka
- Změny v preferencích lidí – jsme něčím ovlivněni (reklama, módní vlna –
názory lékařů)
Typy poptávky - Individuální – poptávka jednoho kupujícího
- Dílčí – souhrn. poptávka po jednom druhu výrobku
- Agregátní – popt. všech kupujících po všech výrobcích
Elasticita poptávky – pružnost poptávky – jak poptávka reaguje na změnu něčeho (cenová důchodová)
Cena
= částka sjednaná mezi kupujícím a prodávajícím, určitá forma směnné hodnoty
Rovnováha trhu – vydrží velmi krátce a je rozdílná u jednotl. výrobků, cena vyhovuje prod. i kupujícím
Rovnovážná cena – prodávajícím i kupujícím vyhovuje nabízené množství
Charakteristiky trhu:
- Určitý prostor, kde se setkává nabídka s poptávkou a tržní instituce
- Objektem směny jsou zboží a služby
- Ceny zboží a služeb se určují na základě vztahu nabídky a poptávky, nabízející
chtějí zboží nebo služby při určitých cenách prodat, kupující chtějí za své peníze zboží a služby koupit
- Musí být regulován z hlediska právního
- Prodávající – ověřují účelnost své vynaložené práce
- Kupující – zajišťují spotřebu
- Tržní cena je nástrojem pro rozmisťování zdrojů ve společnosti
Struktura trhu – tvoří jí konkurence dokonalá a nedokonalá.
Sleduje se:
- počtem firem na daném trhu
- velikostí firmy
- povahou výrobku
- podmínkami vstupu do odvětví
Dokonalá konkurence
- V podstatě jde o neexistující optimální situaci, při níž žádný výrobce ani spotřebitel nemá vliv na tržní ceny
- Na trhu je hodně firem, stejnorodá produkce, tzv. stejné ceny, malé podniky a snadný vstup do odvětví
- Vyšší zisk lze dosáhnout minimalizací nákladů
- Takováto dokonalá konkurence se vyskytuje na trhu zemědělských výrobků
Nedokonalá konkurence
- Na trhu je jen jeden výrobce – absolutní monopol
- Menší množství velkých výrobců s dominantním postavením – oligopol
- Zisku lze dosáhnout zvýšením ceny
Dále existuje konkurence:
- cenová (snaha získat kupujícího snížením ceny)
- necenová (reklama, kvalita…)
Nedostatky trhu:
- Nepodceňuje výrobu veřejných statků (silnice, školy)
- Prochází krátkodobými výkyvy – recesemi, kdy klesá ekonomická úroveň obyvatelstva
- Ekonomická činnost jednoho subjektu poškozuje ostatní
- Nerovnoměrné rozdělování důchodů (sociálně slabé rodiny s dětmi – podnikatelé,
manažeři, poslanci s vyššími příjmy)
Hlavním úkolem vlády je tyto nedostatky trhu se snažit odstranit. Mezi hlavní úkoly patří:
- Antimonopolní opatření – dodržování pravidel hospodářské soutěže na trhu, zřízen antimonopolní úřad pro hospodářskou soutěž
- Zabezpečení výroby veřejných statků – ozdravné ekonomické programy pro krachující státní
podniky nebo podniky s majetkovou účastí státu
- Zabezpečit spravedlnost – urychlit soudní jednání, změna soudnictví v ČR – připravuje se, zlepšit práci orgánů činných v trestním řízení – policie a složek ministerstva vnitra, přizpůsobit zákonné normy právu zemím Evropské unie
- Zabezpečit stabilitu systému
52) Základní ekonomické cíle
Základní ekonomické cíle
Základním ekonom. cílem státu je hospodářský růst. Jedná se o proces, během kterého schopnost národního hospodářství vyrábět statky a poskytovat služby neustále stoupá. Co tuto schopnost ovlivňuje? Jsou to ekonomické zdroje a míra, v jaké je hospodářství schopné využít těchto zdrojů.
Ne vždy hosp. růst vede ke zvyšování kvality života. Velmi často sebou přináší nedostatky (znečišťování životního prostředí, nedostatek přírodních zdrojů, růst sociálně slabých skupin apod…). Proto by se každý stát měl snažit zvolit takové tempo růstu, které vytváří předpoklady i pro zvyšování kvality života.
Zdroje ekonom. růstu:
1) Přírůstek nabídky pracovních sil (souvisí s vývojem obyvatelstva, se zvyšováním jeho zdraví)
2) Přírůstek ekonom. kapitálu (souvisí s lepší vybaveností kapitálem, s vyšší produktivitou práce)
3) Zvyšování investic do lidského kapitálu (vzdělanost pracovní síly – možnost pracovat s lepší technikou, nebo ji vytvářet)
4) Technický pokrok (díky němu můžeme využívat lidské a kapitálové zdroje efektivněji)
5) Řízení a organizace výroby (jedná se o přípravu lidí na jejich povolání, jejich vedení a motivace, což vede k efektivnějšímu využívání všech zdrojů)
6) Úspory v rozsahu výroby a ze specializace
Abychom dokázali srovnávat ekonomické vyspělosti jednotlivých zemí, vyjadřujeme hospodářský růst pomocí hrubého domácího produktu (HDP) na jednoho obyvatele a pomocí čistého ekonomického blahobytu (NEW)
Faktory růstu NH a měření jeho úrovně:
1) Práce – vynaložení fyzické a duševní energie člověka na získání statků a služeb
2) Přírodní zdroje – součástí přírody – člověk je využívá k uspokojování potřeb a ke své činnosti,
tvoří je nerostné bohatství, půda, lesy, voda, vzduch.
3) Kapitál – výsledek lidské práce, představuje hmotné statky, finanční kapitál
Členění:
- Kvantita – množství práce ve výrobní sféře, množství výrobních fondů a přírodních zdrojů
- Kvalita – efektivnost práce, výrobních fondů a efektivnost využití přírodních zdrojů
Práce – kvantita je ovlivněna:
• počet pracovníků
• průměrná délka pracovního období
• intenzita práce
- kvalita – produktivita práce
Kapitál – zejména investiční
Kvalita – efektivnost využití
Kvantita – celkový objem investičního kapitálu ve výrobní sféře, podíl strojů, věková struktura
Přírodní zdroje – kvantita, kvalita
Při konstrukci makroekonomických ukazatelů lze použít 2 metody měření úrovně:
1) Metoda toku výrobků a služeb (výsledkem je nějaký ukazatel – hrubý, čistý nebo národní produkt)
2) Metoda toku peněžních prostředků (výsledkem je národní důchod)
HDP – celková peněžní hodnota toku statků a služeb vytvořená za dané období (1 rok) výrobními faktory v národním hospodářství bez ohledu na to, jsou-li vlastněny občany státu nebo cizinci.
Čistý ekonomický blahobyt – tento ukazatel postihuje životní úroveň obyvatelstva.
Stát ovlivňuje ekonomické cíle a hospod. život v zemi, a to souborem opatření, které nazýváme hospodářská politika. Jejími nástroji jsou:
1) Monetární politika – peněžní a úvěrová politika, opatřeními, kterými se ovlivňuje množství peněz v politice u nás provádí ČNB – nástroje:
Přímé (administrativní) – úvěrové limity, omezení pohybu peněz se zahraničím apod.
Nepřímé – operace na volném trhu – prodej a nákup státních cenných papírů, změny povinných
min. rezerv, diskontní sazba.
2) Fiskální politika – rozpočtová, SR je součástí rozpočtové politiky, proces utváření daň. soustavy a veřejných výdajů s cílem napomoci utlumit negativní dopady vzniklé z průběhu hospodářského cyklu, přispět k růstu ekonomiky při nízké míře inflace a vysoké nezaměstnanosti, významná oblast stát. hospodářské politiky, která je spjata se SR tak i s místními rozpočty.
SR – nejvyšší účet státu
3) Důchodová politika – působení státu na mzdy a zisky, cílem je potlačovat inflaci bez negativních důsledků pro vývoj HDP, regulace důchodů, kontrola mezd a platů, zisku
Kontrola dobrovolná – na vzájemné dohodě
Kontrola nedobrovolná (zákonná) – mzdy nesmějí růst rychle
V 80. letech důchodová politika založena na daních ve Velké Británii – není zabráněno růstu mezd, ale musí to být v určitém vládou stanoveném rozmezí. V ČR se používala po revoluci až do roku 1995
Celní politika – výběr cla, celní kontrola
4) Sociální politika – ovlivňuje chování ekonom. subjektů zlepšováním sociálních podmínek (důchodové zabezpečení, politika nezaměstnanosti – zaměstnanosti)
5) Obchodní politika – stát reguluje vnější ekonomické vztahy
6) Strukturální politika – regulace struktury NH, omezení monopolních výrobců, dodržování pravidel hospodářské soutěže.
Článek podporuje:
plastové ohebné hadice pro chladící kapaliny
Základním ekonom. cílem státu je hospodářský růst. Jedná se o proces, během kterého schopnost národního hospodářství vyrábět statky a poskytovat služby neustále stoupá. Co tuto schopnost ovlivňuje? Jsou to ekonomické zdroje a míra, v jaké je hospodářství schopné využít těchto zdrojů.
Ne vždy hosp. růst vede ke zvyšování kvality života. Velmi často sebou přináší nedostatky (znečišťování životního prostředí, nedostatek přírodních zdrojů, růst sociálně slabých skupin apod…). Proto by se každý stát měl snažit zvolit takové tempo růstu, které vytváří předpoklady i pro zvyšování kvality života.
Zdroje ekonom. růstu:
1) Přírůstek nabídky pracovních sil (souvisí s vývojem obyvatelstva, se zvyšováním jeho zdraví)
2) Přírůstek ekonom. kapitálu (souvisí s lepší vybaveností kapitálem, s vyšší produktivitou práce)
3) Zvyšování investic do lidského kapitálu (vzdělanost pracovní síly – možnost pracovat s lepší technikou, nebo ji vytvářet)
4) Technický pokrok (díky němu můžeme využívat lidské a kapitálové zdroje efektivněji)
5) Řízení a organizace výroby (jedná se o přípravu lidí na jejich povolání, jejich vedení a motivace, což vede k efektivnějšímu využívání všech zdrojů)
6) Úspory v rozsahu výroby a ze specializace
Abychom dokázali srovnávat ekonomické vyspělosti jednotlivých zemí, vyjadřujeme hospodářský růst pomocí hrubého domácího produktu (HDP) na jednoho obyvatele a pomocí čistého ekonomického blahobytu (NEW)
Faktory růstu NH a měření jeho úrovně:
1) Práce – vynaložení fyzické a duševní energie člověka na získání statků a služeb
2) Přírodní zdroje – součástí přírody – člověk je využívá k uspokojování potřeb a ke své činnosti,
tvoří je nerostné bohatství, půda, lesy, voda, vzduch.
3) Kapitál – výsledek lidské práce, představuje hmotné statky, finanční kapitál
Členění:
- Kvantita – množství práce ve výrobní sféře, množství výrobních fondů a přírodních zdrojů
- Kvalita – efektivnost práce, výrobních fondů a efektivnost využití přírodních zdrojů
Práce – kvantita je ovlivněna:
• počet pracovníků
• průměrná délka pracovního období
• intenzita práce
- kvalita – produktivita práce
Kapitál – zejména investiční
Kvalita – efektivnost využití
Kvantita – celkový objem investičního kapitálu ve výrobní sféře, podíl strojů, věková struktura
Přírodní zdroje – kvantita, kvalita
Při konstrukci makroekonomických ukazatelů lze použít 2 metody měření úrovně:
1) Metoda toku výrobků a služeb (výsledkem je nějaký ukazatel – hrubý, čistý nebo národní produkt)
2) Metoda toku peněžních prostředků (výsledkem je národní důchod)
HDP – celková peněžní hodnota toku statků a služeb vytvořená za dané období (1 rok) výrobními faktory v národním hospodářství bez ohledu na to, jsou-li vlastněny občany státu nebo cizinci.
Čistý ekonomický blahobyt – tento ukazatel postihuje životní úroveň obyvatelstva.
Stát ovlivňuje ekonomické cíle a hospod. život v zemi, a to souborem opatření, které nazýváme hospodářská politika. Jejími nástroji jsou:
1) Monetární politika – peněžní a úvěrová politika, opatřeními, kterými se ovlivňuje množství peněz v politice u nás provádí ČNB – nástroje:
Přímé (administrativní) – úvěrové limity, omezení pohybu peněz se zahraničím apod.
Nepřímé – operace na volném trhu – prodej a nákup státních cenných papírů, změny povinných
min. rezerv, diskontní sazba.
2) Fiskální politika – rozpočtová, SR je součástí rozpočtové politiky, proces utváření daň. soustavy a veřejných výdajů s cílem napomoci utlumit negativní dopady vzniklé z průběhu hospodářského cyklu, přispět k růstu ekonomiky při nízké míře inflace a vysoké nezaměstnanosti, významná oblast stát. hospodářské politiky, která je spjata se SR tak i s místními rozpočty.
SR – nejvyšší účet státu
3) Důchodová politika – působení státu na mzdy a zisky, cílem je potlačovat inflaci bez negativních důsledků pro vývoj HDP, regulace důchodů, kontrola mezd a platů, zisku
Kontrola dobrovolná – na vzájemné dohodě
Kontrola nedobrovolná (zákonná) – mzdy nesmějí růst rychle
V 80. letech důchodová politika založena na daních ve Velké Británii – není zabráněno růstu mezd, ale musí to být v určitém vládou stanoveném rozmezí. V ČR se používala po revoluci až do roku 1995
Celní politika – výběr cla, celní kontrola
4) Sociální politika – ovlivňuje chování ekonom. subjektů zlepšováním sociálních podmínek (důchodové zabezpečení, politika nezaměstnanosti – zaměstnanosti)
5) Obchodní politika – stát reguluje vnější ekonomické vztahy
6) Strukturální politika – regulace struktury NH, omezení monopolních výrobců, dodržování pravidel hospodářské soutěže.
Článek podporuje:
plastové ohebné hadice pro chladící kapaliny
51) Daňová soustava
Daňová soustava
Daňová soustava je vytvářena jako provázaný systém sestavený s cílem zabezpečit příjmy státního rozpočtu, popř. veřejných rozpočtů, vybíráním daní. Získané prostředky jsou pak používány na zabezpečení chodu státní správy a veřejného sektoru hospodářství. V moderním pojetí chápeme daně jako spoluúčast občanů a dalších ekonomických subjektů na státních veřejných výdajích. Daňová politika státu je součástí jeho hospodářské politiky.
Principy zdanění
Dnes uplatňované přístupy k vytváření daňové soustavy vycházejí z několika obecných principů. Především se uplatňuje princip daňové neutrality. Zdanění nemá ovlivňovat podnikatelské rozhodování. Zdanění ovšem je činitelem, který ovlivňuje rozhodování např. o tom, zda podnikat či nikoliv.
Princip daňové neutrality je doplněn principem univerzality. Cílem je to, aby zdanění platilo všeobecně, tedy prakticky pokud možno s co nejmenším počtem výjimek z daných pravidel. Hledisko příjmů státního rozpočtu (veřejných rozpočtů) je charakterizován principem dostatečné daňové výnosnosti. Jde o zabezpečení dostatečných, ale nikoliv přehnaných příjmů plynoucích z daní, tedy daňových výnosů.
Při stanovení výše daňového zatížení je nezbytné přihlížet k principu daňové pružnosti. Je jím vyjádřena nezbytnost přihlédnout nejen k výši daňových výnosů v daném roce, ale i v letech následujících. Měřítkem zde je tzv. daňová kvóta jako vztah mezi velikostí příjmů veřejných rozpočtů a hrubým domácím produktem (HDP). Další nutnou podmínkou při tvorbě daňové soustavy je dodržení principu daňové únosnosti. Posledním, avšak velmi důležitým principem je princip daňové spravovatelnosti. Daně, vybírané na základě platných zákonů a předpisů, nemusí být vždy zcela spravedlivé, musí však být spravovatelné.
Poplatníci a plátci daní
Výše uvedenými principy zdanění se řídí stát jako příjemce daňových výnosů při tvorbě daňové soustavy. Poplatník daně je ten, komu daň snižuje jeho prostředky, které má k dispozici. (zaměstnanec). Plátce daně je ten, který skutečně daň do státního rozpočtu nebo do jiného určeného veřejného fondu platí (zaměstnavatel).
Přímé daně - dopadají na důchod fyzických a právnických osob přímo.
Důchod je z národohospodářského hlediska chápán
• U fyzických osob, které podnikají (např. u soukromých podnikatelů), jako rozdíl mezi jejich příjmy a výdaji
• U právnických osob (např. u společností s ručením omezeným nebo u akciových společností) jako jejich hospodářský výsledek.
Nepřímé daně – dopadají na důchod fyzických nebo právnických osob nepřímo. Jedná se především o
daně, které jsou spjaty s prodejem a poskytnutím zboží nebo služeb.
Reálné daně – se nevztahují k důchodům poplatníka, ale ke skutečnosti, která existuje nezávisle na tomto důchodu. Touto skutečností (realitou) může být např.
1) Vlastnický vztah - k movitému nebo nemovitému majetku
2) Uživatelský vztah - např. k půdě
3) Zaměstnavatelský vztah - vyjádřený počtem pracovníků, nebo objemem
hrubých mezd.
Z toho, že poplatník je povinen odvést daň nezávisle na svém důchodu, vyplívá např. nezbytnost uhradit reálné daně, i když podnik vykáže ztrátu. Konkrétně daně jsou součástí daňového systému, který představuje kombinaci daní přímých, nepřímých a reálných.
Druhy daní
Daň z přidané hodnoty – Jde o daň, která souvisí s prodejem a s po¨skytnutím zboží nebo služeb. Základem pro výpočet daně je přidaná hodnota. Daň z přidané hodnoty (DPH) obecně zatěžuje zboží, tedy vše co je předmětem obchodu. Jsou to tedy např. i polotovary určené k dalšímu zpracování v jiném podniku. Daň je tedy rozložena mezi všechny články procesu zhodnocování – od základní suroviny po produkt určený ke konečné spotřebě. Samotný princip výpočtu daně z přidané hodnoty je velmi jednoduchý. Podnik nakupuje potřebné suroviny a na dokladech o nákupu jsou uvedeny mimo jiné i jeho ceny bez daně z přidané hodnoty a příslušná daň.
Spotřební daň – Součástí daňové soustavy je v ČR i v jiných zemích spotřební daň, jejíž odvod souvisí s prodejem vyjmenovaného zboží.
V ČR podléhá spotřební dani toto zboží:
• Uhlovodíková paliva a maziva
• Líh a destiláty
• Pivo
• Víno
• Tabák a tabákové výrobky
Plátci daní jsou v ČR právnické a fyzické osoby, které uvedené zboží vyrábějí vyvážení nebo dovážejí.
Daň z příjmů fyzických osob – Základem pro výpočet daně jsou příjmy, snížené o výdaje (náklady) na jejich dosažení a udržení a upravené o řadu připočítatelných a odpočitatelných položek. Poplatníkem daně je každá fyzická osoba (včetně soukromých podnikatelů), pokud má zdanitelné příjmy. Za zaměstnance je povinen tuto daň odvádět zaměstnavatel, a to zálohově.
Dani podléhají příjmy:
1) Ze závislé činnosti a funkční požitky
2) Z podnikání a jiné samostatné výděleční činnosti
3) Z kapitálového majetku
4) Z pronájmu
5) Ostatní
Od základu daně se odčítají nezdanitelné položky:
1) Na poplatníka
2) Na vyživované dítě
3) Na manželku
4) Na poživatele plného či částeč. invalid. důchodu
5) Na dary do daného limitu
Daň z příjmů právnických osob – Poplatníky daně jsou všechny osoby mimo osoby fyzické. Předmětem daně pak jsou veškeré příjmy z činnosti právnických osob a z nakládání s veškerým majetkem. Základ daně vznikne tak, že se hospodářský výsledek před zdaněním upraví o řadu připočítatelných a odpočitatelných položek.
Daně z nemovitostí – Tato daně patří mezi daně reálné a vztahují se tedy na existující vlastnický nebo uživatelský vztah k nemovitosti. V rámci daní z nemovitostí rozeznáváme daň z pozemků a daň ze staveb.
Daň z pozemků – Předmětem daně jsou pozemky, které mohou poskytovat nějaký užitek.
Jsou to tedy zejména tyto pozemky:
1) Orná půda
2) Chmelnice, vinice, ovocné sady
3) Trvalé lesní porosty a rybníky
4) Stavební a ostatní pozemky
Daň ze staveb – Předmětem daně jsou stavby, které slouží k bydlení, rekreaci a podnikatelské činnosti bez ohledu na jejich stavebně technické vybavení a stáří. Daňovou povinnost má každá fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na její sídlo, která vlastní nebo má zřízeno právo hospodaření ke stavbě nacházející se na území ČR.
Daň silniční – Předmětem silniční daně jsou vozidla opatřena státní poznávací značkou, která jsou používána k podnikatelské činnosti (vyjma vozidel jednostopých a tříkolových).
Daň dědická, daň darovací, daň z převodu nemovitostí – Daňová povinnost vzniká při zdědění majetku, převzetí daru nebo převodu nemovitosti.
Daně k ochraně životního prostředí – zavedení těchto dní je experimentem, se kterým se uvažuje jako s nástrojem nepřímého ovlivňování ekonomiky. Prozatím existuje systém poplatků za znečištění vody, ovzduší a půdy při emisi škodlivin.
Daňová soustava je vytvářena jako provázaný systém sestavený s cílem zabezpečit příjmy státního rozpočtu, popř. veřejných rozpočtů, vybíráním daní. Získané prostředky jsou pak používány na zabezpečení chodu státní správy a veřejného sektoru hospodářství. V moderním pojetí chápeme daně jako spoluúčast občanů a dalších ekonomických subjektů na státních veřejných výdajích. Daňová politika státu je součástí jeho hospodářské politiky.
Principy zdanění
Dnes uplatňované přístupy k vytváření daňové soustavy vycházejí z několika obecných principů. Především se uplatňuje princip daňové neutrality. Zdanění nemá ovlivňovat podnikatelské rozhodování. Zdanění ovšem je činitelem, který ovlivňuje rozhodování např. o tom, zda podnikat či nikoliv.
Princip daňové neutrality je doplněn principem univerzality. Cílem je to, aby zdanění platilo všeobecně, tedy prakticky pokud možno s co nejmenším počtem výjimek z daných pravidel. Hledisko příjmů státního rozpočtu (veřejných rozpočtů) je charakterizován principem dostatečné daňové výnosnosti. Jde o zabezpečení dostatečných, ale nikoliv přehnaných příjmů plynoucích z daní, tedy daňových výnosů.
Při stanovení výše daňového zatížení je nezbytné přihlížet k principu daňové pružnosti. Je jím vyjádřena nezbytnost přihlédnout nejen k výši daňových výnosů v daném roce, ale i v letech následujících. Měřítkem zde je tzv. daňová kvóta jako vztah mezi velikostí příjmů veřejných rozpočtů a hrubým domácím produktem (HDP). Další nutnou podmínkou při tvorbě daňové soustavy je dodržení principu daňové únosnosti. Posledním, avšak velmi důležitým principem je princip daňové spravovatelnosti. Daně, vybírané na základě platných zákonů a předpisů, nemusí být vždy zcela spravedlivé, musí však být spravovatelné.
Poplatníci a plátci daní
Výše uvedenými principy zdanění se řídí stát jako příjemce daňových výnosů při tvorbě daňové soustavy. Poplatník daně je ten, komu daň snižuje jeho prostředky, které má k dispozici. (zaměstnanec). Plátce daně je ten, který skutečně daň do státního rozpočtu nebo do jiného určeného veřejného fondu platí (zaměstnavatel).
Přímé daně - dopadají na důchod fyzických a právnických osob přímo.
Důchod je z národohospodářského hlediska chápán
• U fyzických osob, které podnikají (např. u soukromých podnikatelů), jako rozdíl mezi jejich příjmy a výdaji
• U právnických osob (např. u společností s ručením omezeným nebo u akciových společností) jako jejich hospodářský výsledek.
Nepřímé daně – dopadají na důchod fyzických nebo právnických osob nepřímo. Jedná se především o
daně, které jsou spjaty s prodejem a poskytnutím zboží nebo služeb.
Reálné daně – se nevztahují k důchodům poplatníka, ale ke skutečnosti, která existuje nezávisle na tomto důchodu. Touto skutečností (realitou) může být např.
1) Vlastnický vztah - k movitému nebo nemovitému majetku
2) Uživatelský vztah - např. k půdě
3) Zaměstnavatelský vztah - vyjádřený počtem pracovníků, nebo objemem
hrubých mezd.
Z toho, že poplatník je povinen odvést daň nezávisle na svém důchodu, vyplívá např. nezbytnost uhradit reálné daně, i když podnik vykáže ztrátu. Konkrétně daně jsou součástí daňového systému, který představuje kombinaci daní přímých, nepřímých a reálných.
Druhy daní
Daň z přidané hodnoty – Jde o daň, která souvisí s prodejem a s po¨skytnutím zboží nebo služeb. Základem pro výpočet daně je přidaná hodnota. Daň z přidané hodnoty (DPH) obecně zatěžuje zboží, tedy vše co je předmětem obchodu. Jsou to tedy např. i polotovary určené k dalšímu zpracování v jiném podniku. Daň je tedy rozložena mezi všechny články procesu zhodnocování – od základní suroviny po produkt určený ke konečné spotřebě. Samotný princip výpočtu daně z přidané hodnoty je velmi jednoduchý. Podnik nakupuje potřebné suroviny a na dokladech o nákupu jsou uvedeny mimo jiné i jeho ceny bez daně z přidané hodnoty a příslušná daň.
Spotřební daň – Součástí daňové soustavy je v ČR i v jiných zemích spotřební daň, jejíž odvod souvisí s prodejem vyjmenovaného zboží.
V ČR podléhá spotřební dani toto zboží:
• Uhlovodíková paliva a maziva
• Líh a destiláty
• Pivo
• Víno
• Tabák a tabákové výrobky
Plátci daní jsou v ČR právnické a fyzické osoby, které uvedené zboží vyrábějí vyvážení nebo dovážejí.
Daň z příjmů fyzických osob – Základem pro výpočet daně jsou příjmy, snížené o výdaje (náklady) na jejich dosažení a udržení a upravené o řadu připočítatelných a odpočitatelných položek. Poplatníkem daně je každá fyzická osoba (včetně soukromých podnikatelů), pokud má zdanitelné příjmy. Za zaměstnance je povinen tuto daň odvádět zaměstnavatel, a to zálohově.
Dani podléhají příjmy:
1) Ze závislé činnosti a funkční požitky
2) Z podnikání a jiné samostatné výděleční činnosti
3) Z kapitálového majetku
4) Z pronájmu
5) Ostatní
Od základu daně se odčítají nezdanitelné položky:
1) Na poplatníka
2) Na vyživované dítě
3) Na manželku
4) Na poživatele plného či částeč. invalid. důchodu
5) Na dary do daného limitu
Daň z příjmů právnických osob – Poplatníky daně jsou všechny osoby mimo osoby fyzické. Předmětem daně pak jsou veškeré příjmy z činnosti právnických osob a z nakládání s veškerým majetkem. Základ daně vznikne tak, že se hospodářský výsledek před zdaněním upraví o řadu připočítatelných a odpočitatelných položek.
Daně z nemovitostí – Tato daně patří mezi daně reálné a vztahují se tedy na existující vlastnický nebo uživatelský vztah k nemovitosti. V rámci daní z nemovitostí rozeznáváme daň z pozemků a daň ze staveb.
Daň z pozemků – Předmětem daně jsou pozemky, které mohou poskytovat nějaký užitek.
Jsou to tedy zejména tyto pozemky:
1) Orná půda
2) Chmelnice, vinice, ovocné sady
3) Trvalé lesní porosty a rybníky
4) Stavební a ostatní pozemky
Daň ze staveb – Předmětem daně jsou stavby, které slouží k bydlení, rekreaci a podnikatelské činnosti bez ohledu na jejich stavebně technické vybavení a stáří. Daňovou povinnost má každá fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na její sídlo, která vlastní nebo má zřízeno právo hospodaření ke stavbě nacházející se na území ČR.
Daň silniční – Předmětem silniční daně jsou vozidla opatřena státní poznávací značkou, která jsou používána k podnikatelské činnosti (vyjma vozidel jednostopých a tříkolových).
Daň dědická, daň darovací, daň z převodu nemovitostí – Daňová povinnost vzniká při zdědění majetku, převzetí daru nebo převodu nemovitosti.
Daně k ochraně životního prostředí – zavedení těchto dní je experimentem, se kterým se uvažuje jako s nástrojem nepřímého ovlivňování ekonomiky. Prozatím existuje systém poplatků za znečištění vody, ovzduší a půdy při emisi škodlivin.
50) Státní rozpočet a fiskální politika
Státní rozpočet a fiskální politika
Státní rozpočet je centralizovaný fond peněžních prostředků, které představují plánované příjmy a výdaje státu. Nabývá formu zákona, neboť je schválen parlamentem.
Příjmy státního rozpočtu:
Daně - Přímé
- Nepřímé
- Cla
Výdaje státního rozpočtu:
1) Vládní nákupy statků a služeb
a) výdaje na školství a zdravotnictví
b) výdaje na obranu
c) výdaje do ekonomiky (státní dotace a investice do odvětví, ve kterých si stát nechává majoritní postavení)
d) výdaje do státní správy
2) Transferové platby (stát za ně neobdrží žádné protislužby)
Fiskální = rozpočtová politika
Využívá státního rozpočtu jako nástroje k ovlivnění politiky, k získání předem určených cílů v ekonomické a sociální oblasti.
Stručný státní rozpočet se skládá z rozpočtu strukturálního a cyklického.
1) Rozpočet strukturální – je ta část rozpočtu, která je ovlivněna vládou.
2) Rozpočet cyklický – je určen politickým cyklem a ovlivněn hospodářským vývojem
Rozpočtový deficit je tedy součtem deficitu strukturálního a cyklického.
1) Strukturální deficit – se projevuje zvyšováním vládních výdajů a snižováním daní.
2) Cyklický deficit – vzniká snižováním důchodů v období recese (příjmy daní jsou nižší), zvyšováním nákladů nezaměstnanosti a výdajů na transferové platby.
Ekonomický dopad – oba typy deficitů se vzájemně ovlivňují. Jestliže se sníží vládní výdaje, sníží se strukturální deficit. Důsledkem toho je snížená agregátní poptávka, proto se snižuje výroba, ekonomika se dostává do recese a roste cyklický deficit.
K relativnímu vyrovnání působí ve fiskální politice automatické stabilizátory, Jsou to některé příjmové a výdajové položky rozpočtu, které působí anticyklicky = protisměrově. Když je státní rozpočet deficitní, musí stát tento schodek vyrovnat. Většinou to řeší dluhem.
Financování státního dluhu:
1) Vnitřní dluh – půjčky od našich občanů: stát vydá státní obligace a zvýší daně
2) Vnější dluh – půjčky ze zahraničí
Vlády používají rozpočet proto, aby kontrolovaly své fiskální záležitosti a vedli si o nich záznamy. Rozpočet pro daný rok ukazuje plánované výdaje a očekávané příjmy. Rozpočet bude obvykle obsahovat seznam specifických programů a rovněž zdroje z daní. V určitém roce obecně vláda dosahuje buď rozpočtových přebytů, nebo rozpočtových deficitů.
Rozpočtový přebytek – vzniká tehdy, přesahují-li všechny daně a ostatní příjmy vládní výdaje.
K rozpočtovému deficitu – dochází, když výdaje přesahují daně.
Vyrovnaný rozpočet – je tehdy, jsou-li si daně a výdaje rovny.
Máli vláda rozpočtový deficit, musí buď tisknout peníze, nebo si k zaplacení svých účtů půjčit od veřejnosti. Vládní dluh (občas nazývaný též veřejný dluh) se skládá z celkových nebo nashromážděných výpůjček vlády, představuje tedy celkovou dolarovou hodnotu vládních obligací vlastněných veřejností, tj. domácnostmi, bankami, firmami, cizinci a ostatními nefederálními subjekty.
Utváření fiskální politiky
Příliš zjednodušená keynesiánská analýza vedla k přesvědčení, že fiskální politika je kámen mudrců, odpověď na všechny prosby udržet pod kontrolou hospodářské cykly. Jestliže se šíří nezaměstnanost, jednoduše zvyšte výdaje nebo snižte daně. Hrozí-li inflace, udělejte opak.
Dnes nikdo takové nivně optimistické názory o vykázání hospodářského cyklu do učebnic historie nezastává. Hospodářský cyklus je stále s námi, aplikace fiskální politiky není v praxi tak snadná jako v teorii.
Fiskální politikou rozumíme proces utváření daňové soustavy a veřejných výdajů s cílem:
1) napomoci utlumit výkyvy hospodářského cyklu
2) přispět k zachování rostoucí ekonomiky s vysokou zaměstnaností bez vysoké a kolísavé inflace
Opatření fiskální politiky, která se zabývá daněmi a veřejnými výdaji, mají ve spolupráci s opatřeními monetární politiky za cíl rychlý ekonomický růst při vysoké zaměstnanosti a stabilních cenách.
Automatická politika či politika s volností rozhodování (diskreční politika)
Mohli byste získat dojem, že ekonomiku mohou ovlivnit pouze opatření fiskální politiky s volností rozhodování, která umožňují explicitní tvorbu a změny daní a výdajů. Politiky s volností rozhodování jsou takové politiky, při nichž politikové opatrně sledují trend, předpovídají budoucí vývoj a mění hospodářskou politiku, když ekonomika nefunguje uspokojivě. Soudobý fiskální systém má rovněž výrazné vnitřní vlastnosti automatické stabilizace.
Automatické stabilizátory
Co jsou automatické stabilizátory? Především k nim patří:
1) Automatické změny v daňových příjmech – daňový systém se zakládá na progresivních osobních
daních a daních z důchodů korporací. (progresivní daně jsou daně, jejichž míra roste s růstem důchodů.) Co představuje progresivní zdanění pro stabilitu? Znamená, že jakmile se začíná důchod snižovat, začínají klesat i příjmy státu. Před sto lety autoři považovali stabilitu daňových příjmů za prospěšnou. Dnes si mnozí ekonomové myslí přesný opak. Máme tedy asi štěstí, že náš současný daňový systém téměř nezáměrně získal vysoký stupeň automatické pružnosti. Jeho příjmy mají tendenci růst v období inflace a klesat v období recese. Je to nový mocný faktor stabilizující ekonomiku a zmírňující hospodářský cyklus.
2) Pojištění v nezaměstnanosti, sociální a ostatní transfery – Brzy poté, co jsou pracovníci vysazeni
z práce, začínají dostávat pojištění v nezaměstnanosti. Když se vracejí do práce, platby končí. Pojištění v nezaměstnanosti tedy vhání peněžní fondy do ekonomiky nebo z ekonomiky anticyklickým, stabilizujícím způsobem.
Státní rozpočet je centralizovaný fond peněžních prostředků, které představují plánované příjmy a výdaje státu. Nabývá formu zákona, neboť je schválen parlamentem.
Příjmy státního rozpočtu:
Daně - Přímé
- Nepřímé
- Cla
Výdaje státního rozpočtu:
1) Vládní nákupy statků a služeb
a) výdaje na školství a zdravotnictví
b) výdaje na obranu
c) výdaje do ekonomiky (státní dotace a investice do odvětví, ve kterých si stát nechává majoritní postavení)
d) výdaje do státní správy
2) Transferové platby (stát za ně neobdrží žádné protislužby)
Fiskální = rozpočtová politika
Využívá státního rozpočtu jako nástroje k ovlivnění politiky, k získání předem určených cílů v ekonomické a sociální oblasti.
Stručný státní rozpočet se skládá z rozpočtu strukturálního a cyklického.
1) Rozpočet strukturální – je ta část rozpočtu, která je ovlivněna vládou.
2) Rozpočet cyklický – je určen politickým cyklem a ovlivněn hospodářským vývojem
Rozpočtový deficit je tedy součtem deficitu strukturálního a cyklického.
1) Strukturální deficit – se projevuje zvyšováním vládních výdajů a snižováním daní.
2) Cyklický deficit – vzniká snižováním důchodů v období recese (příjmy daní jsou nižší), zvyšováním nákladů nezaměstnanosti a výdajů na transferové platby.
Ekonomický dopad – oba typy deficitů se vzájemně ovlivňují. Jestliže se sníží vládní výdaje, sníží se strukturální deficit. Důsledkem toho je snížená agregátní poptávka, proto se snižuje výroba, ekonomika se dostává do recese a roste cyklický deficit.
K relativnímu vyrovnání působí ve fiskální politice automatické stabilizátory, Jsou to některé příjmové a výdajové položky rozpočtu, které působí anticyklicky = protisměrově. Když je státní rozpočet deficitní, musí stát tento schodek vyrovnat. Většinou to řeší dluhem.
Financování státního dluhu:
1) Vnitřní dluh – půjčky od našich občanů: stát vydá státní obligace a zvýší daně
2) Vnější dluh – půjčky ze zahraničí
Vlády používají rozpočet proto, aby kontrolovaly své fiskální záležitosti a vedli si o nich záznamy. Rozpočet pro daný rok ukazuje plánované výdaje a očekávané příjmy. Rozpočet bude obvykle obsahovat seznam specifických programů a rovněž zdroje z daní. V určitém roce obecně vláda dosahuje buď rozpočtových přebytů, nebo rozpočtových deficitů.
Rozpočtový přebytek – vzniká tehdy, přesahují-li všechny daně a ostatní příjmy vládní výdaje.
K rozpočtovému deficitu – dochází, když výdaje přesahují daně.
Vyrovnaný rozpočet – je tehdy, jsou-li si daně a výdaje rovny.
Máli vláda rozpočtový deficit, musí buď tisknout peníze, nebo si k zaplacení svých účtů půjčit od veřejnosti. Vládní dluh (občas nazývaný též veřejný dluh) se skládá z celkových nebo nashromážděných výpůjček vlády, představuje tedy celkovou dolarovou hodnotu vládních obligací vlastněných veřejností, tj. domácnostmi, bankami, firmami, cizinci a ostatními nefederálními subjekty.
Utváření fiskální politiky
Příliš zjednodušená keynesiánská analýza vedla k přesvědčení, že fiskální politika je kámen mudrců, odpověď na všechny prosby udržet pod kontrolou hospodářské cykly. Jestliže se šíří nezaměstnanost, jednoduše zvyšte výdaje nebo snižte daně. Hrozí-li inflace, udělejte opak.
Dnes nikdo takové nivně optimistické názory o vykázání hospodářského cyklu do učebnic historie nezastává. Hospodářský cyklus je stále s námi, aplikace fiskální politiky není v praxi tak snadná jako v teorii.
Fiskální politikou rozumíme proces utváření daňové soustavy a veřejných výdajů s cílem:
1) napomoci utlumit výkyvy hospodářského cyklu
2) přispět k zachování rostoucí ekonomiky s vysokou zaměstnaností bez vysoké a kolísavé inflace
Opatření fiskální politiky, která se zabývá daněmi a veřejnými výdaji, mají ve spolupráci s opatřeními monetární politiky za cíl rychlý ekonomický růst při vysoké zaměstnanosti a stabilních cenách.
Automatická politika či politika s volností rozhodování (diskreční politika)
Mohli byste získat dojem, že ekonomiku mohou ovlivnit pouze opatření fiskální politiky s volností rozhodování, která umožňují explicitní tvorbu a změny daní a výdajů. Politiky s volností rozhodování jsou takové politiky, při nichž politikové opatrně sledují trend, předpovídají budoucí vývoj a mění hospodářskou politiku, když ekonomika nefunguje uspokojivě. Soudobý fiskální systém má rovněž výrazné vnitřní vlastnosti automatické stabilizace.
Automatické stabilizátory
Co jsou automatické stabilizátory? Především k nim patří:
1) Automatické změny v daňových příjmech – daňový systém se zakládá na progresivních osobních
daních a daních z důchodů korporací. (progresivní daně jsou daně, jejichž míra roste s růstem důchodů.) Co představuje progresivní zdanění pro stabilitu? Znamená, že jakmile se začíná důchod snižovat, začínají klesat i příjmy státu. Před sto lety autoři považovali stabilitu daňových příjmů za prospěšnou. Dnes si mnozí ekonomové myslí přesný opak. Máme tedy asi štěstí, že náš současný daňový systém téměř nezáměrně získal vysoký stupeň automatické pružnosti. Jeho příjmy mají tendenci růst v období inflace a klesat v období recese. Je to nový mocný faktor stabilizující ekonomiku a zmírňující hospodářský cyklus.
2) Pojištění v nezaměstnanosti, sociální a ostatní transfery – Brzy poté, co jsou pracovníci vysazeni
z práce, začínají dostávat pojištění v nezaměstnanosti. Když se vracejí do práce, platby končí. Pojištění v nezaměstnanosti tedy vhání peněžní fondy do ekonomiky nebo z ekonomiky anticyklickým, stabilizujícím způsobem.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)