Později do tohoto zasáhl právem praetor

– posloupnost proti testamentu realizoval praetor tak, že realizoval udělení držby tomu, koho za dědice považoval. To znamenalo, že dědili podle svých intestátních podílů.

V požadavcích na vydědění bylo praetorské právo přísnější, neboť mužští mepominutelní dědicové museli být vyděděni výslovně. Materiální práva nepominutelných dědiců odráží převahu kognátských příbuzenských vztahů, původně morální závazek – přirozená láska.

Později nastaveny právní pravidla – hovoří o povinném dílu. Vedle zůstavitelových descendentů a ascendentů jsou to, zůstavitelovi sourozenci. Právo na povinný díl mohla uplatňovat z těchto osob jen ta, která měla k zůstavitelovi nejblíže. Výše dílu se později ustanovila na ¼ dílu později 1/3 nebo ½. Povinný díl nemusel být nechán dědickou institucí, stačila forma odkazu nebo jiná dispozice pro případ smrti, později stačí poskytnutí mezi živými (darování, věno).

Dobrodiní separace – bylo možno oddělit nebo separovat majetek dlužníkův, který se stal dědicem od pozůstalosti, aby byly chráněny zájmy věřitelů. Byla stanovena lhůta 5 let, kdy bylo možné o separaci žádat, jednak byla možnost žádat o vrácení v předešlý stav. Až justiniánské právo poskytlo dědicovi účinnou ochranu proti neomezenému ručení.

38) Posloupnost intestátní – základní charakteristika dědění ze zákona: heredes sui, proximus agnatus, gentiles, dědické třídy dle praetorského práva,

Posloupnost proti testamentu je posloupnost některých intestátních dědiců, která nastává, přestože zůstavitel projevil poslední vůli testamentem.

V Římě vyvinuty výjimky, kdy zůstavitel odkazuje majetek cizí osobě, přestože má dědice rodinné, jde zejména o dědice, kteří byli dědici vlastními a nezbytnými, hledělo se na ně jako na účastníky majetkových poměrů zůstavitelovy rodiny. Ve vývoji na sebe tyto rozdíly narazily, výsledek formální práva nepominutelných dědiců.

Šlo o zásadu, aby zůstavitel určité osoby v testamentu nepominul, musil je v testamentu jmenovat (jedno jak). Mohl je však také prostě vydědit. Proto se také mluví o formálních právech nepominutelných dědiců (nemuseli nic dědit, jen museli být uvedeni v testamentu).

Podle civilního práva měli tato práva v prvé řadě dědicové vlastní a nutní, významné bylo postavení syna (nebyl-li syn ustanoven ani řádně vyděděn, byl celý testament jako nespravedlivý neplatný). Ostatní vlastní dědicové museli být rovněž vyděděni nebo ustanoveni za dědice, stačilo ovšem aby byli vyděděni všeobecným prohlášením, zatímco syn musel být vyděděn výslovně. Významnou v okruhu zásad byla otázka pohrobka nebo li potsuma Původně platilo, že narození potsuma činilo testament neplatným.

Zrušení a neplatnost testamentu

– testament je zrušen tím, že se stává neplatným, jakoby k jeho zřízení vůbec nedošlo. Rozlišuje se, zda ke zrušení dochází podle vůle zůstavitelovi nebo na základě jiných objektivně působících skutečností. Zda k neplatnosti došlo hned v okamžiku, kdy byl zřízen nebo později. Počáteční neplatnost testamentu nastává, nebyly-li dodrženy požadavky testamentární formy nebo byl-li nespravedlivý. 

U následné neplatnosti testamentu – zda ke zrušení testamentu dochází s vůlí zůstavitele nebo bez ní – zůstavitel mohl testament zrušit kdykoliv. Podle starého civilního práva šlo testament zrušit jen pořízením nového.

U mancipačního testamentu zůstával v platnosti, pokud bylo možno dokázat průběh mancipačního obřadu. Zničení testamentární listiny ke zrušení testamentu nestačilo. V praetorském právu již stačilo porušení nebo otevření listiny. Otevření testamentu bylo úkonem úřední povahy. Teprve v justiniánském právu se uznává každé neformální zrušení testamentu a zavádí formu přímého odvolání testamentu. Zrušení testamentu mohlo ovšem nastat také nezávisle na vůli zůstavitelově. 

Pozdější neplatnost testamentu, která nebyla závislá na vůli zůstavitelově způsobilo např. že se zbláznil. Testament mohl být zrušen i tím, že byl opuštěn – žádný z dědiců v něm ustanovených se dědicem nestal.

-

37) Posloupnost testamentární II.: obsah testamentu (prvek obligatorní (povinné – musí být obsaženy) a prvky fakultativní (nemusí je obsahovat pokaždé

Zásadní význam vyplývá z toho, že za testament je považován jen takový projev, který obsahuje ustanovení dědicem či dědickou instituci. 

Dědická instituce nemohla být učiněna libovolně volenými výrazy, vyjádřena rozkazovací formou latinským jazykem. 

Osoba ustanovená dědicem musela být jednoznačně a určitě označena (v písemném testamentu mohl odkazovat na další listinu). 

Sepisoval-li testament někdo jiný, nesměl obsahovat žádné ustanovení ve prospěch pisatele. Za dědice mohla být ustanovena jedna osoba nebo osob více. 

Bylo-li povoláno několik dědiců a zůstavitel jim neurčil podíly, měl každý stejný. Vždy velmi pečlivě posuzováno. Vždy se snažilo co nejvíce šetřit vůli zůstavitelovu. Ustanovení dědicem mohlo být vázáno podmínkou.

-

36) Posloupnost testamentární I.: základní charakteristika dědění ze závěti, typy a formy testamentu

Posloupnost testamentární – rozhodující je testament. Je to jednostranný právní úkon, jeho hlavní složkou je jmenování dědice. Můžeme hovořit o různých pořízeních pro případ smrti.Musel mít přesně stanovenou formu.

Původně pro případ smrti někoho, kdo neměl dědice rodinného. Později testament odkazový – dispozice odkazové. Po formální stránce – musel zůstavitel projevit vůli v lidovém shromáždění . Zůstavitel mohl svoji vůli projevit bez jakýchkoliv formálních požadavků. Až později se stává skutečným testamentem, napřed ústní, později písemný.


Odkazový testament – doplněn o dispozice odkazové (zůstavitel převedl svůj majetek na osobu které mohl důvěřovat, tato osoba měla po zůstavitelově smrti odevzdat majetek dalším osobám podle zůstavitelova přání. Byl tedy jakýmsi vykonavatelem posledního přání.


Od určité doby se testament změnil – ze souboru odkazů se stal skutečným testamentem (mancipační testament).

Mancipační testament – při tomto převodu vyjadřuje zůstavitel vůli kdo se má stát jeho dědicem, kdo jeho právním zástupcem. Mancipace se stává stále více právním úkonem. Mancipační testament se stal základní formou civilního testamentu.


Vedle této výlučně ústní formy se začíná objevovat i testament písemný. Spočívá v tom, že zůstavitel místo ústního prohlášení předložil při mancipačním obřadu přítomným testamentární listinu obsahující poslední vůli.(stačilo prohlásit, že listina kterou drží v ruce obsahuje jeho poslední vůli).Listina měla funkci důkazní.


Skutečný písemný testament až v praetorském právu – listina zapečetěna 7 pečetěmi (5 svědků, vážný, kupec). Tím došlo k zásadní změně, rozhodující se stává listina – skutečný písemný testament.


Řádný soukromý testament – písemný nebo ústaní – v obou se vyžaduje přítomnost zůstavitele a 7 svědků. Při ústním sděloval ústně, při písemném předkládal listinu a před nimi prohlásil ,že tato listina obsahuje jeho poslední vůli.


Mimořádné formy testamentu – záleželi v tom že náležitosti nutné k pořízení testamentu se buď zpřísnili nebo ulehčili (např. testament slepcův – 8 svědků, jeden musel listinu přečíst).


Privilegovaných forem testamentu několik –

Testament pořizovaný na venkově – stačilo 5 svědků

Testament pořizovaný v době epidemie, testament pořizovaný rodiči ve prospěch dětí, testament vojenský.

Testament veřejný – nejstarší kuriátní testament, testamenty pořízené zápisem do úředního protokolu nebo testament zaslán císařské kanceláři se žádostí aby tam byl uložen.


-

Právní ochrana dědice

– základním prostředkem dědická žaloba hereditis petitio působila proti každému kdo dědici zadržoval pozůstalost nebo držel jednotlivé pozůstalostní věci.

Žalobcem civilní dědic, který vindikoval pozůstalost jako celek nebo jednotlivé části. Odmítal-li žalovaný jednat a vydat pozůstalost byla žalovanému odejmuta držba pozůstalosti. Cílem žaloba bylo vydání pozůstalosti (původně jen hmotné věci, později se rozšiřuje). Praetorský dědic byl chráněn prostředky jež mu poskytovalo praetorské právo. Zvláště praetorským interdiktem Quorum bonorum, kterým se mohl domáhat vydání věcí.


Postavení spoludědiců – každý dědic byl univerzální. O spoludědicích to platilo stejně, postavení každého z nich bylo omezeno podobně jako u spoluvlastnictví. Určeno podílem. Podle podílů se dělilo vše co bylo reálně dělitelné. Co dělitelné nebylo vzniklo mezi dědici společenství. Toto společenství nemuselo být trvalé, každý se mohl žalobou domáhat jeho zrušení.

Kollační povinnost – jeden ze spoludědiců je povinen přidat děděnému majetku vlastní.


Darování pro případ smrti mortis causadonatio - je darování jehož účinky měli nastat, jestliže obdarovaný přežil dárce, tedy každé darování k němuž byla připojena podmínka. Darování s rozvazovací podmínkou se objevuje až později.

S odkládací podmínkou – většinou v ohrožení života, obdarovaný se zavazoval že když dárce přežije vrátí majetek nazpět.

Darování pro případ smrti bylo považováno za dvoustranné právní jednání. U dárce se nevyžadovalo způsobilost pořídit testament.

35) římské právo dědické – dědická posloupnost civilní a praetorská (hereditas) právní postavení dědice a jeho ochrana v římském právu, postavení spol

dědičná posloupnost – základ římského práva dědického. Je to přechod práv, ze zůstavitele na druhou osobu neboli dědice.

Delační důvody – skutečnosti, které odůvodňují převod dědických práv.

Zákonná (intestátní) dědičná posloupnost – delační důvod vyjádřen zákonem

Testamentární –poslední vůle zůstavitele vyjádřená testamentem.dědic dědil nejenom majetek ale i závazky.

Posloupnost civilní a praetorská – praetorské právo sehrálo důležitou úlohu v dědickém právu. Důsledkem tohoto zásahu byla dvojí posloupnost (civilní hereditas a praetorská bonorum possesio).Rozdíl mezi nimi – civilní nebyla jen přechodem ryze majetkových práv, ale i některých práv a povinností mimomajetkové povahy (nař. Konat rodinné oběti). Praetorská posloupnost od počátku jen majetkový ráz. Vývoj doby směřoval k vyrovnání rozdílů.

Posloupnost zákonná –podmínkou smrt zůstavitele bez testamentu. Dědic musel být způsobilý stát se dědicem. Nejstarší posloupnost po otci – osoby bezprostředně podřízeny moci zůstavitele.Smrtí se stávali sui iuris (synové, manželka). V případě dědictví dále se dělilo o díl který připadl na jejich předka. Když nebyl příbuzný, přešlo na agnáta (strýc atd.)

Posloupnost testamentární – rozhodující je testament. Je to jednostranný právní úkon, jeho hlavní složkou je jmenování dědice. Můžeme hovořit o různých pořízeních pro případ smrti.Musel mít přesně stanovenou formu. Původně pro případ smrti někoho, kdo neměl dědice rodinného. Později testament odkazový – dispozice odkazové. Až později se stává skutečným testamentem, napřed ústní, později písemný.

34) Právní ochrana obligace – žaloby osobní (actiones in persónám), naturální obligace, žaloby adjektické, žaloby z deliktů

1. actiones in persónám – žaloba která se realizovala pouze proti osobě dlužníka působící nárok na určité konání nebo nekonání. Nesplnil-li dlužník povinnost nastoupila cestu žaloba, Dlužníka vázala tzv.defenzní povinnost, dlužník se musel před magistrátem obhajovat, jinak mu hrozilo, že okamžitě bude zahájena exekuce. Vyhoví-li proběhne řízení in iure a na jeho závěru se litiskontestací promění na závazek nový-tzv.obligace z litiskontestace. Řízení ve druhém stádiu končí vynesením rozsudku – závazek z rozsudku. Žaloby jsou různého typu:

a)žaloby civilní: actiones in ius conceptate – nárok se opírá o formu civilního práva

- actiones bonae fidei (žaloby v dobré víře) –umožňovali soudci ve druhém stádiu přihlížet k vedlejším úmluvám, ke zvyklostem, obchodním uzancím

- žaloby z přísného práva - ze zápůjčky, z kontraktů verbálních a liberálních, z bezdůvodného obohacení – omezují rozhodčího na pouhé zjištění oprávněnosti žalobcova nároku

b) praetorské žaloby – koncipovány podle skutečností –žalobce opíral svůj nárok o popis skutečných událostí

Nesplní-li dlužník povinnost vyplívající z rozsudkem obrátí se vítězný žalobce znovu na soud a praetor zahájí exekuci na dlužníkův majetek.

Naturální obligace – objevují se případy, kdy někomu vznikne dluh a druhému pohledávka, dlužník však za svůj dluh neručí a věřitel jej nemůže vymáhat žalobou.(např. když někdo kontrahoval smlouvu s otrokem, smlouva s nedospělcem, a osobami alieni iuris atd.)

Naturální obligace je obligace, při které vzniká řádný dluh, dlužník však za dluh neručí. To znamená, že plnění takového dluhu je dobrovolné a pokud jej plní jedná se o plnění řádné.

Adjektické žaloby praetorského deliktu – vznikají z kontraktů osob podřízených, otec nebo pán oddělil do faktické správy pekulium. Praetor vždy volal k odpovědnosti otce či majitele otroka (limitované hodnotou pekulia které jim bylo svěřeno. Systém omezeného ručení se mohl stát neomezeným (majitel dal závislé osobě výslovný příkaz, majitel obchodního nebo řemeslnického podniku dal zmocnění vést podnik podřízené osobě atd.).

Actiones poenales žaloba z deliktů – při deliktní obligaci vzniká nárok na soukromou pokutu. V historickém vývoji nastoupila pokuta na místo msty. Jsou různé druhy žalob:

1. pasivně nezděditelné – nepropouštějí se proti dědicům pachatele

2. actiones poenales – nezděditelné aktivně – nárok na pokutu vznikl z důvodu co nejtěsněji spojeného s osobou (urážka na cti). Uplatňují se kumulativně, kolik pachatelů tolik žalob.

3. Za delikt podřízeného nebo otroka odpovídá pán – tohoto se mohl zbavit vydáním pachatele poškozenému

Musely se vždy uplatnit do doby jednoho roku.

33) Závazky z bezprávných činů, nevlastní závazky z bezprávných činů – charakteristika obligací z deliktů a tzv. kvazideliktů

Obligace z deliktů – obligationes ex delicto – vzniká pachateli tehdy, když vědomě škodlivým zásahem porušil právní sféru druhé osoby soukromé. Jednání ohrožující zájmy veřejné stíhala celá pospolitost.

Útoky proti zájmům osob soukromých –delicta – dávala vzniknout nárokům jednotlivců na pokutu. V popředí tři typizované skutkové podstaty deliktů (furtum – krádež, damnum iniuria datum - poškození či zničení cizí věci, iniuria – urážka na cti). Později připojeny dva delikty praetorské – vis ac metus – donucení, vydírání; dolus – podvod.

Furtum – krádež – jakékoliv protiprávní nakládání s věcí v úmyslu obohatit se. Objektivním předpokladem krádeže je především vhodný objekt. Předmětem krádeže nemohly být věci nemovité, posvátné a státní. Sám úmysl ukrást nestačil, musel se projevit navenek určitými činy. Předpokladem byl úmysl ukrást, krádež nelze spáchat z nedbalosti. Pojmovým znakem je také úmysl obohatit se, na pohnutce vůbec nezáleží. Z krádeže v římském právu dvě žaloby – actio furti – žaloba na čtyřnásobek hodnoty ukradené věci, byl-li přistižen, dvojnásobek – nebyl-li přistižen, trojnásobek – u koho věc nalezena.

• condictio furtiva – žaloba slouží i k vymáhání vrácení ukradené věci a může žádat plnou náhradu škody.

Rapina – loupež – násilné odejmutí věcí movitých.

Protiprávní poškození cizího majetku – škoda protiprávně na cizím majetku způsobená, stíhána podle různých kasuistických ustanovení. Sankcí nebyla náhrada škody, ale pokuta za protiprávní, ve zlém úmyslu spáchané poškození, při zabytí otroka či dobytčete se výše pokuty určovala nejvyšší cenou věci v uplynulém roce. Pokuta se vymáhala žalobou z Aquiliova zákona. Původně musela být škoda způsobena přímým tělesným působením na věc, později i formy pozitivního jednání bez přímého působení, dokonce i bez zničení nebo porušení věci (pachatel pustí zvíře, které je drženo v zajetí). Zavinění vztáhla i na jednání nedbalé.

Urážka na cti – iniuria – k urážkám docházelo slovními projevy nebo posunky nebo útoky na cudnost. Později rozšířeno na případy, kdy se někomu brání ve výkonu jeho práv, užívání věci, které jsou určeny k užívání veřejnému. Urážka na cti předpokládá zlý úmysl a může být provedena přímo nebo nepřímo (na dětech, na manželce).

Obligace jakoby z deliktu – obligace z kvazideliktu.

Kvazidelikty se chápou jako závazky, které vznikají ze situací podobných situacím deliktním, chybí jim však některý z podstatných znaků deliktu, obyčejně zavinění (zeměměřič špatně vyměřil pozemek, znalec uvedl nesprávné údaje…)

Kontrakty formální

– slovní, písemné, potom kontrakty bezforemné, kt. vznikají volným souhlasem stran, reálné kontrakty – celkem čtyři (zápůjčka, půjčka nebo výpůjčka, smlouva o úschově, smlouva o ruční zástavě)

Konsensuální kontrakty – prodej, koupě (smlouva trhová), pacht a nájem, smlouva o dílo, smlouva pracovní, smlouva společenská, smlouva příkazní.

Dále se dělily na kontrakty jednostranné (práva vznikají jen jedné straně a povinnosti jen straně druhé), dvoustranné. Dvoustranné mohly být rovné (práva rovnoměrně rozděleny pro obě strany) nebo nerovné.

Každá obligační smlouva musí obsahovat některé náležitosti:plnění musí být objektivně možné (fakticky i právně), plnění nesmí být v rozporu se zákonem, plnění nesmí být proti dobrým mravům, plněním se nesmí obcházet zákaz zákona, plnění smlouvy musí být určité a ocenitelné v penězích.

4) Obligace jakoby ze smlouvy – zvláštní skutečnosti smluvního typu (zavazovací skutečnosti podobné jednak smlouvě o zápůjčce, smlouvě příkazní, v obou situacích však chyběl souhlas).Později přiřazeno ještě poručnictví.

5) Obligace z bezprávného činu – delikt je vědomí a zaviněný zásah do cizí zájmové sféry, se kterým právní řád spojuje vznik obligace (vznik nároku a povinnosti zaplatit soukromou pokutu nebo nahradit způsobenou škodu)

6)Obligace jakoby z deliktu – skutečnosti mimosmluvní, které připomínali deliktní, ale chyběl jim jeden z podstatných znaků deliktu, především zavinění.

7) Obligace alternativní – má předmět plnění částečně neurčitý proto, že je určen alternativně. Volbu má zpravidla dlužník. (např. škody způsobené podřízenými – pachatel má možnost se vyhnout placení vydáním pachatele).

8)Obligace generická – jejím předmětem jsou věci genericky určené

9)obligace dílné a nedílné – předmět plnění se dá buď rozdělit nebo je nerozdělitelné.

10) obligace úroková – jsou-li předmětem obligace úroky.

11) Náhrada škody damnum a soukromá pokuta – dost častým předmětem obligace. Římané ji dělí na dvě: - damnum emergens – představuje majetkovou újmu, která skutečně nastala

- lucrum cessans – ušlý zisk, ztráta ke které by nedošlo, kdyby věc nebyla poškozena.

Nebo porušil nějakou povinnost ze smlouvy vyplívající.Římské právo znalo dvě formy zavinění :culpa (nedbalost) a dolus (zlý úmysl).

Zánik obligace – prostým naplněním (zaplacením)

Splnění obligace – solutio – plnění poskytl ten, kdo udělal, co udělat slíbil. Místo dlužníka může plnit třetí osoba, klidně i proti jeho vůli. Může být určen i věřitel vedlejší. Není-li určen den splatnosti, místo plnění, může dlužník plnit kdykoliv a kdekoliv.

Odečtení obligace –compensatio – věřitel je současně dlužníkem svého dlužníka a dlužník věřitelem svého věřitele.

Novace – novatio obsah staré obligace je přenesen do obligace nové. Obě strany měly úmysl provést novaci.

Splynutí – confusio – osoba dlužníka a osoba věřitele splynuly v jedno (v dědictví).

Prominutí dluhu – vede k zániku obligace, aniž by věřitel dosáhl uspokojení svého nároku.

Vývoj

Nejstarší formou – závazek vznikající z protiprávního porušení cizí majetkové sféry, tedy východiskem vývoje byly obligace z deliktů, obligace ze smluv až později – nexum, tedy původně v situacích, kdy někdo nedovoleným způsobem poškodil zájmy druhého. Takový čin opravňoval poškozeného jednat cestou svémocné msty. Zásada odvety omezovala moc poškozeného nad pachatelem v zájmu jisté úměrnosti. Výkupným se příbuzní pachatele snažili vyrovnat s poškozeným.

1) Obligace civilní a obligace praetorské

• vznikají jen z typických a typizovaných vztahů (na skupinu kontraktů (smluv), a skupinu deliktů (protiprávních činů)).

• v počátku pouze actio in persónám (podle civilního práva)

• později žaloby praetorské: - actiones utiles (žaloby, kterými praetor chránil vztahy analogické vztahům ius civile

• actiones in faktum (žaloby s vylíčením skutkové podstaty), chránily vztahy nové civilnímu právu neznámé

V císařské době se objevily některé další, dříve nežalovatelné úmluvy. Za závazné byly uznány úmluvy jakéhokoli obsahu, které měly vést k vzájemnému plnění a jedna ze stran druhé straně již plnění poskytla.

1. Obligační smlouva contractus – je dvoustranné právní jednání mezi živými, z něhož vzniká civilním právem uznaný poměr, a to buď na základě určité formy nebo bez určité formy na základě typického, právem uznaného účelu, kterého strany chtějí dosáhnout.

31) Římské právo obligační – základní pojem obligace (obligace civilní a obligace praetorské), vznik, zánik a obsah obligace

právo obligační (závazkové) je druhým hlavním odvětvím majetkových práv.

Jeho největší rozvoj v časech pokročilejšího hospodářského a společenského vývoje.

Obligační práva nepetrifikují, ale mobilizují majetkové hodnoty (normy, které regulují pohyb, změnu v hospodářském životě společnosti, tedy směnné a obchodní vztahy).

Práva obligační jsou svou podstatou a povahou pouze práva relativní (nepůsobí proti všem, ale pouze proti někomu.

Obligační práva se opírají o povinnosti jednoho určitého člověka, tedy o vztah zprostředkovaný, jaksi odvozený.

Při žalobě actiones in persónám musí obžalovaný spolupracovat s žalobcem a soudním magistrátem od samého začátku (o jeho povinnost se žaloba opírá, bez jeho osoby by ani řízení nebylo myslitelné). Jejich pramenem je právní povinnost pouze jedinému člověku uložená. Taková povinnost může vyplývat pouze v podstatě z dvou důvodů:

1. někdo protiprávním jednáním způsobil druhému újmu a vznikla mu povinnost tuto újmu odčinit

2. někdo se s druhým člověkem dohodl o vzájemném plnění a vznikla mu povinnost toto plnění poskytnout.

Stranu oprávněnou nazýváme věřitelem kreditor, stranu zavázanou dlužníkem debitor, oprávnění věřitele nomen, na straně dlužníka koresponduje dluh debitum.

Debitum – povinnost určitým způsobem jednat (povinnost poskytnout věřiteli plnění). Tato povinnost může existovat sama o sobě a mít právní význam, obligaci však ještě nevytváří.

O obligaci mluvíme teprve tehdy, kdy právní řád zajišťuje věřiteli, že si v případě nesplnění dluhu může z majetku dlužníka odejmout hodnotu dlužného plnění jako náhradu.

30) Zástavní právo – zřízení a zánik zástavního práva, fiducia, pignus

Zástavní právo – je věcné právo k věci cizí, které zvyšuje věřitelovu jistotu, že jeho pohledávka bude uspokojena (poskytuje další záruku).

Zástavní právo ruční – je potřeba odevzdat věřiteli věc, která byla zástavou, kterou pak věřitel ovládal od chvíle kdy vzniklo zástavní právo.

Hypotekární právo - hypotéka – získával zástavní právo, vydání věci mohl vyžadovat až tehdy nebila-li pohledávka splněna.

Zpravidla se zástavní právo realizuje dvojí cestou:

1. buď si věřitel zástavu ponechal pak se jednalo o tzv. zástavu propadlou

2. nebo bylo domluveno, že věřitel zástavu prodá a z výtěžku prodeje bude krýt svou pohledávku, zbytek byl povinen vrátit

Obě formy byly výsledkem vývoje zástavního práva. Funkci věcné záruky plnil v římském právu institut tzv. fiducia (fiduciální převod vlastnického práva).Věřitel –fiduciář, zřizovatel fiduciant. Věřitel se zavazoval, že převede věc zpátky na vlastníka bude-li pohledávka splněna. Závazek zpětného převodu původně chápán jako závazek morální a právně vynutitelný teprve později.

Zástavní právo

fefjqehnemůže být institut úplně samostatný, přistupuje vždy k obligačnímu vztahu.

Obligace, která zástavní právo zajišťuje musela vzniknout alespoň jako naturální. Zastavit bylo možné každou věc, kterou šlo prodat.

Zástavcem mohl být především vlastník věci, který měl bonitární právo k věci. Zvláštní vztah vznikal zastavil-li věc věřitel – právo podzástavní.

Zástavní právo vzniklo – v prvé řadě právním jednáním (dohoda mezi zástavcem a zástavním věřitelem) u ručního práva reálným kontraktem. Později mělo určitou úřední formu (věřejná listina podepsaná před svědky). Dále mohlo vzniknout úředním rozhodnutím nebo přímo ze zákona tzv.zákonná hypotéka.

Obsah zástavního práva – byl u obou forem římského práva stejný. Rozdíl jen v tom, jak byla oprávnění z obsahu vyplívající rozložena po dobu trvání zástavního práva. Přesto zástvní právo obsahuje dvě základní ustanovení:

- právo držet zastavenou věc ius possidenti – toto oprávnění u ruční zástavy vzniklo již v okamžiku, kdy zástavní právo vzniklo. U hypotéky teprve tehdy nebyla-li pohledávky uhrazena, nebo se stal věřitel nesolventním. Byla-li pohledávka uhrazena, byla povinnost věc vrátit, tato povinnost se vymáhala zvláštní žalobou.

- právo prodat zástavu – předpokladem k tomuto byla dospělost pohledávky, dále to, že dlužník nesplnil ani po té co byl vyzván k plnění a uplynutím předepsané lhůty (dva roky).

Dále docházelo k zvláštním případům: např. zástavním právo jehož předmětem vyla pohledávka(mohlo se i stát, že věřitel byl dlužní svému věřiteli), souběh zástavních práv,více pohledávek na jednu věc (dům) pak se určuje přednost pohledávek.

Zástavní právo zanikalo v prvé řadě zánikem pohledávky, dále prodejem zástavní věci, věřitel se zástavního práva zřekl, vydržením svobody vlastnického práva (věřitel byl 20 let nepřítomen).

Ochrana služebnosti

služebnosti byly chráněny věcnými žalobami, které měli povahu vindikace služebnosti. Projednání této žaloby se podobalo sporu o vlastnické právo. Žalovaný vlastník věci služebné nemohl být donucen zúčastnit se soudního jednání. V tomto případě se žalobce mohl ujmout výkonu služebnosti. Došlo-li ke sporu a žalobce svoje právo dokázal, byl žalovaný vyzván, aby umožnil výkon služebnosti, v případě neuposlechnutí následoval peněžitý trest.

Práva věcná – superficies emfyteusis – věcná práva širokého obsahu, v mnohém podobné s postavením vlastníka.

Superficies neboli právo stavby byl dlouhodobý nájem pozemku spojený s oprávněním postavit na pozemku stavbu s povinností platit pravidelný plat. Se stavbou mohl volně disponovat, jeho právo bylo dědičné a převoditelné mezi živými. Vlastník byl značně omezen, měl právo jen na pravidelný plat.

Emfyteusis – byl dlouhodobý pacht polních pozemků. Pachtýř mohl svá práva převádět mezi živými a pro případ smrti. Pachtýř mohl pozemek užívat i požívat, mohl rovněž měnit hospodářské určení pozemku (nesměl jej zhoršit). Nesl veškeré náklady na jeho udržování a obdělávání. Vlastníkovi byl povinen platit pravidelné pachtovné.

Osobní užívací práva

naopak zanikala, nejpozději smrtí. Měla výrazně osobní ráz. Prospívala vždy určité osobě a trvala tak dlouho dokud byl oprávněný na živu.

Tyto práva patřili vždy k dané věci a proto nemohli být zcizeny a ani převáděny.

1. Pozemkové služebnosti – věcná práva, která dávala vlastníkovi jednoho pozemku tzv. pozemku panujícího možnost v omezené míře užívat jiný zpravidla sousední pozemek tzv. pozemek služebný.

Služebnosti spojené s polními pozemky – právo na stezky, průhonu dobytka, právo cesty vodovodu. Vyjadřovala vztah vlastníků dvou sousedních pozemků – motivací bylo stejné hospodářské využití obou pozemků.Platilo, že služebnost má být prospěšná pozemku, nikoliv majiteli. Nemá tedy sloužit výlučnému prospěchu osoby, nýbrž objektivní ekonomické potřebě. Pozemkové služebnosti jsou práva nedílná, spojována s vlastnictvím celého pozemku, u spoluvlastnictví může vzniknout nebo zaniknout jen za účasti všech spoluvlastníků.

Výkon služebnosti se měl dít civiliter tj. tak aby vlastníka omezoval co nejméně. Dělíme je podle toho, jakých pozemků se týkaly:

• služebnosti k venkovským pozemkům

• služebnosti cesty (přechod přes cizí pozemek)

• služebnosti vodní (právo vodovodu)

• služebnost odběru vody (brát na cizím pozemku vodu)

• služebnost další (právo pastvy, kácet stromy, lámat kámen atd. )

- domovní služebnosti – právo zapustit do sousedovy zdi část své stavební konstrukce, povinnost udržovat v dobrém stavbu, o kterou byla cizí stavební konstrukce opřena; práva mít část své stavby nad cizím pozemkem (např. střechu), právo v cizí zdi prorazit okno; služebnosti okapu (opravňuje svádět dešťovou vodu na cizí pozemek), služebnosti stoky

- služebnosti zakazujícího rázu – zakázat vyšší stavbu na pozemku služebném; zakázat stavbu, která by bránila v přístupu světla či výhledu

2. právo požívací – ususfructus – právo užívat cizí věc uti a těžit z ní plody frui tak, aby nebyla změněna její podstata. Jedna z nejstarších osobních služebností. Původně převážně alimentační funkce (smrt zůstavitele – zachování obživy pozůstalých osob, v případě, že dědicem je někdo jiný). Základní práva a povinnosti poživatele: měl právo věc užívat a těžit z ní plody, musil proto věc fyzicky ovládat, jeho vztah k věci nebyl považován za držbu. Plody věci získával do vlastnictví originálně, na rozdíl od vlastníka však teprve sklizní. Byl povinen věc užívat s povinnostmi dobrého hospodáře (část vytěžených plodů vynakládat na udržení věci, oprávnění těžit jen takové plody, které bylo možno považovat za pravidelný výnos). Nesměl na věc působit tak, aby změnil její podstatu, a to ani v případě, že by její hodnotu zvýšil. Vlastník vyžadoval před odevzdáním věci zvláštní slib. Vlastníkovi zbývalo jen holé vlastnictví, mohl věcí disponovat, ale jen tak, aby touto dispozicí nebylo ohroženo požívací právo a jeho výkon. Jako osobní služebnost zanikalo požívací právo nejpozději smrtí oprávněného, v případě právnické osoby po 100 letech. Převod požívacího práva byl vyloučen, výkon bylo možno převést na jinou osobu.

3. právo užívací usus – je právo osobního užívání cizí věci, které vylučuje možnost těžit plody. Uživatel, neboli usuář měl věc užívat osobně, nemohl věc převést na jinou osobu. Užívací právo bylo nedělitelné. Pokud byla předmětem věc, z níž bylo možné těžit plody, připouštěla se možnost přisvojit si je jen v omezené míře zpravidla k bezprostřední potřebě. (Uživatel domu mohl v něm bydlet s rodinnou a služebnictvem, u venkovských pozemků si mohl přisvojit, co potřeboval pro sebe a svoji rodinu.

   4.Habitatio a operae – habitatio = právo užívat byt v cizím domě, operae= právo výlučně osobně užívat služby cizího člověka nebo zvířete.

29) Věcná práva k věci cizí – vznik, zánik a druhy služebností (servitutes), právní ochrana služebností, superficies a emfyteusi

Věcná práva k věci cizí – iura in re aliena – jsou práva která dávají oprávněnému možnost zvláštního, obsahově přesně vymezeného působení na věc, která není jeho vlastnictvím.

Služebnosti servitutes – klasičtí právníci neznali pojem věcných práv k věci cizí, ale zase to nechápali jako samostatnou skupinu práv. Za služebnosti byly nejprve považovány jen pozemkové služebnosti (jejich obsah byl přesně vymezen-typizován), byl k nim počítán je určitý počet práv. Později dochází k rozdělení na služebnosti pozemkové a služebnosti osobní. První společný rys je rozdíl mezi tímto oprávněním a vlastnickým vztahem k věci. Předmět služebnosti musí být věc cizí (nikdo nemůže mít služebnost k věci vlastní). Druhým rysem je, že vlastník věci nemá žádnou pozitivní povinnost (nemusí nic konat), je povinen strpět omezení, které služebnost přináší. Tyto možností vyjadřuje v římském právu pravidlo – služebnost nemůže záležet v konání servitus in faciendo nequit. V římském právu existovala jen jediná výjimka – povinnost nést břemeno (vlastník pozemku k němuž byla služebnost zřízena musel např. strpět, aby se sousedův dům opíral o jeho a měl povinnost svůj udržovat v řádném stavu apod.). U pozemkových služebností – oprávnění spojeno s vlastnictvím pozemku , sousedního pozemku (vznikal vztah jakoby mezi pozemky např. aby se dostal na svůj pozemek mohl přes sousedův), tím vznikal sousednímu pozemku omezení a to omezení trvalé.

Ochrana držby

– praetorská interdikta – chránila držbu jako faktický stav, byla dvojí:

1. interdikta sloužící k ochraně držby před rušením – rozlišována podle toho, zda chránila před rušením držby u movitostí či nemovitostí – u nemovitostí – interdictum uti possidetis, u movitostí – interdictum utrubi

2. interdikta sloužící k ochraně držby před jejím odnětím – praetorské příkazy adresované vždy jen rušiteli.

Vznik držby (nabytí) – aby byla získána, bylo třeba tento stav vždy realizovat.

Fyzické ovládání corporalis possessio se nabývá uchopením věci. U movitých věcí mělo být uchopení věci spojeno s možností na věc dále působit. U nemovitých stačí vstup na pozemek nebo ukázání pozemku.

Nejvíce však záleželo na tom, zda k nabytí držby docházelo s vůlí dosavadního držitele či bez ní. S ní – záleží uchopení obvykle jen v odevzdání věci (držitel dal nabyvateli věc k dispozici, dopravil ji do jeho bytu …). Bez ní – právní jednání vedoucí zpravidla k nabytí vlastnického práva (držbu získává při darování mezi manželi obdarovaný, ať k převodu vlastnického práva – neboť platil zákaz darování mezi manželi – ani dojít nemohlo.

Ztráta držby – nastává odpadne-li jeden ze znaků držby nebo oba (ztrácí možnost působit fyzicky na věc, nebo vůli s ní nakládat).

Ztráta držby corpore – trvalá ztráta možnosti působit na věc fyzicky.

Ztráta držby animo – držitel dává na jevo vůli, že věc nechce nadále ovládat jako vlastník, vůle mohla být projevena i mlčky (konkludentně).

Ztráta držby animo et corpore – odpadnutí obou znaků.

Zánik držby smrtí držitele, zničením věci (reálným nebo právním).

28) Possesio detentio – základní rozdíl mezi držbou a detencí, vznik a zánik držby, ochrana držby poskytnutá praetorem.

Držba (possesio)- faktická všeobecná moc nad věcí. Na rozdíl od vlastnictví je držba panstvím faktickým. Musí splňovat dva požadavky, fyzické ovládání věci, které musí být doprovázeno ovládat věc jako vlastník, druhý požadavek vyjadřuje vůli držitele mít věc naprosto a úplně pro sebe.

Pojetí držba – dvě protichůdná východiska –

• přesvědčení, že faktický stav odpovídá stavu právnímu (držba v tomto smyslu byla považována za projev vlastnického práva)

• držba může vystupovat jako svébytný jev (soulad mezi stavem právním a faktickým nemusí být naprostý). Držba jako faktický stav není samostatným právem nýbrž pouhou skutečností.

Držba, která byla posuzována jako faktický stav, který byl posuzován odděleně od vlastnictví.

Rozhodující pro samostatné posuzování držby byly dva případy – praetorská ochrana držby, nabývání vlastnického práva vydržením.

Ochrana držby – se opírá o představu, že mezi faktickým a právním stavem panuje soulad (držitel je vlastník). Naopak vydržení je představa, že držba může mít samostatný význam.

Corporalis possessio – první z pojmových znaků držby – vyjadřuje úzký vztah mezi držitelem a věcí, kterou ovládá.

Animus possidenti – stav vůle, který se projevuje držitelovým působením na věc.

Obojí musí být uskutečněno, aby ovládání bylo držbou. Ve všech uvedených případech hovoříme o přirozené držbě, neboli o naturális possessios – držba skutečná – nebyla jako držba chráněna – později nazváno detence.

Detence – je stav fyzického působení na věc, které vykonává ten, kdo má věc u sebe, nikoliv však pro sebe. Detentor má fyzické ovládání věci, nemá a nemůže mít vůli působit na věc jako na vlastní (má jí v zápůjčce).

Předmětem držby mohla být jen věc, která mohla být předmětem vlastnického práva. Složená věc pouze jako celek. Věc hromadnou jako celek držet nelze.

Při držbě je třeba rozlišovat:

Držbu v dobré víře – držitel nemusí být vlastníkem věci, někdy ví, že vlastníkem není, ale domnívá se, že svou držbou nepůsobí nikomu újmu.

Držba ve zlé víře – zloděj, lupič nebo i nepoctivý nálezce.

Okupace

– je nabytí vlastnického práva (jednostranné uchopení práva ) k věci ničí (res nullius – věc která dosud nikomu nepatřila). Byly to věci vzniklé z věcí společných např. nově vzniklé ostrovy v moři. Za věci ničí byla považována divoká zvěř, věci opuštěné, věci nepřátelské, nález pokladu,

Akcese – nabytí vlastnického práva přírůstkem. Způsob nabytí práva spojením dvou věcí, přičemž jedna ztrácí svou samostatnost a stává se trvalou součástí druhé. Bylo třeba rozeznávat, zda dochází ke spojení věci movité s věcí nemovitou či ke spojení dvou věcí movitých. Když byla jedna věc movitá, považovala se vždy za věc hlavní (vše co bylo s povrchem pozemku pevně spojeno bylo součástí pozemku).

Spojením dvou věcí movitých – postupuje se případ od případu.

Commixtio nebo smíšení (či také slití) – je nabytí vlastnictví spojením dvou sypkých nebo kapalných látek (může být trvalé nebo dočasné).

Specifikace - je nabytí vlastnictví zpracováním, kdy z určité věci zpracováním vzniká věc nová.

Nabytí plodů je originální způsob – vlastník plodonosné věci se stává majitelem plodů ve chvíli jejich oddělení.

Spoluvlastnictví – možnost aby k jediné věci vzniklo úplné vlastnictví několika osob. Vzájemný poměr vlastnictví musí být určitým způsobem určen. K tomu slouží spoluvlastnický podíl, je určen jako kvota (pars quota) jehož velikost se určuje zlomkem. Se svým podílem si vlastník může zacházet volně. V případě, že se jeden svého podílu vzdal, přirůstal tento k podílu ostatních poměrem jejich podílů. Nakládání společnou věcí vyžadovalo souhlas ostatních. Spoluvlastnictví bylo možno zrušit zvláštní žalobou – určeno vždy ke zrušení spoluvlastnictví, každá strana měla postavení žalobce i žalovaného zároveň.

Originální nabytí vlastnického práva:

Vydržení usucapio – vychází z představy, že určitou dobu trvající faktický stav je třeba posuzovat jako stav právní. Faktický stav – držba, který se vydržením mění trvá-li určitou dobu ve vlastnické právo, je rozhodující a původně asi jediný požadavek který bylo třeba splnit, aby došlo k nabytí vlastnického práva. Trvalo-li užívání pozemku dva roky a u ostatních věcí jeden rok, byl uživatel považován za vlastníka. Jediným omezením je zákaz vylučující věci kradené a věci peregrínů. Později se objevuje další důvod – tzv.spravedlivý důvod nebo také kauza či titul, který odůvodňuje získání držby vedoucí k vydržení a požadavek dobré víry u držitele. Nakonec počet náležitostí pět.

1. res habilis – k vydržení může dojít jen tehdy, je-li jeho předmětem věc způsobilá být objektem vlastnického práva (neměli právo na meze mezi pozemky a věci státní pokladny)

2. titulus – byl požadavek opřený o určitý důvod, proč držitel drží. Aby byl důvod spravedlivý měla být získána způsobem, který vedl zpravidla k nabytí vlastnického práva. Kauzy pro vydržení byly do značné míry totožné s kauzami při tradici.

3. Dobrá víra (bona fides) – se uskutečnila tehdy, byl-li vydržitel přesvědčen, že nabytím držby,která měla vést k vydržení, nezpůsobil nikomu újmu.Předpokládala, že osoba, od které držitel držbu nabyl, byla k převodu oprávněna.

4. Držba (possesio) – základní a nejdůležitější podmínka vydržení.Vše co jsem již uvedl v předchozím.

Derivativní způsoby nabývání:

Mancipace – původně jenom projevem věci, reálným trhem z ruky do ruky. Nabyvatel uchopil věc a pronesl určenou slovní formuli. Do té mohla být vložena ještě další prohlášení. Právní účinky mancipace nastávali okamžitě, připojení podmínky nebo lhůty nepřicházelo v úvahu.Ovšem toto nabývalo v platnost pouze v případě, že původní byl vlastníkem věci.

Injurecesse – odvozený způsob nabytí vlastnického práva.Vycházela z nejstarší doby civilního soudního řízení.Měla podobu jednostranného uplatnění práva. Odehrávala se před magistrátem. Zastoupení v této záležitosti nebylo možné. Byla také vyloučena podmínka a lhůta.

Tradice jako odvozený způsob nabytí práv –vychází historicky z práva národů. Na rozdíl od předchozích byla tradice neformálním, kauzálním převodem práva. Její neformálnost vycházelo z její obliby. Jediný způsob odvozeného převodu vlastnického práva mezi živými. Tradice bylo předání věci z ruky do ruky. Mohlo to být jen odevzdání v jehož pozadí stál určitý důvod, pro který byla věc odevzdávána.Kauza tradice nebo také spravedlivý důvod tradice bylo jednání které odůvodňovalo převod vlastnického práva, odevzdáním věci.

Typické kauzy tradice – koupi a prodej, darování, zřízení věna, poskytnutí úvěru, plnění dluhu, smír. Kauzami není zájem věci, vypůjčení, úschova, odevzdání věci poživateli.

Dále je k tomuto způsobu možno přiřadit několik speciálních případů. Např.: nabytí vlastnictví ke státním pozemkům, nabytí jmění které bylo jako celek prodáváno ve dražbě, nabytí soudním výrokem – vlastnické rávo se převádělo přímo výrokem soudu.

Druhy vlastnictví

– nejprve jeden druh vlastnictví, v průběhu rozvoje vznikají další.

1. kvíritské vlastnictví (civilní) – jeho subjektem mohl být pouze římský občan, jeho ochrana se uskutečňovala civilní žalobou neboli reivindikací. Nejdříve se uznávalo pouze u věcí movitých, později i u věcí nemovitých.

2. bonitární vlastnictví (praetorské) – souviselo s rozvojem směnných a obchodních vztahů. Věci začaly být prodávány v zájmu rychlého obratu zboží (kupec získával podle civilního práva jen držbu, kvíritským vlastníkem zůstával převodce, který věc prodal. Kupec se mohl stát vlastníkem teprve vydržením – musela uplynout potřebná vydržecí lhůta. Docházelo k tomu, že prodávající žalobou od kupujícího žádal navrácení prodané věci. Praetor toto schvaloval, zároveň však přikázal vydat věc pouze při nezaplacení. Povoloval proti žalobci námitku prodané a tradované věci. Nebyl však chráněn proti zásahu třetí osoby. Tuto ochranu přinesla teprve praetorská publiciánská žaloba - publiciana in rem – poskytovala nabyvateli možnost domáhat se vydání věci, přestože neuplynula ještě vydržecí doba.

Ke konci období republiky šlo daleko více o to, jakou žalobu v konkrétním sporu užít popř. jak takovouto žalobu sestavit. To platilo i o vlastnickém právu a vindikační vlastnické žalobě, která byla základním prostředkem k jeho uplatnění na soudu. Vindikace ukazuje svým rázem na to, že vlastnické právo bylo chápáno jako soukromá věc. Vlastnictví bylo zpočátku chápáno jako jedna ze složek moci otce rodiny. Později již vlastnictví nebylo chápáno jako jednostranná moc, nýbrž jako subjektivní vlastníkovo oprávnění, proti kterému je postavena povinnost všech ostatních osob nerušit výkon jeho práva.

26) Právo vlastnické (dominium, proprietas) – vlastnictví kviritské, vlastnictví bonitární a vlastnictví peregrínské, ochrana vlastnického práva (reiv

Vlastnictví je právní panství, je všeobecné, přímé a výlučné, jeho předmětem jsou věci hmotné (soustřeďovali se na to, jaké oprávnění vlastníkovi poskytuje). V pramenech se setkáváme s označením proprieta, častěji dominium. První z uvedených výrazů naznačuje, že věc je jeho vlastní, druhý, že vlastník je pánem věci (dominus). Vlastník věc především fakticky ovládá, drží, dále ji užívá (běžný způsob – užívání prosté, těží plody – vyhrazeno používání věci), může věc i zničit. Vlastnictví se skrývá v celkovém, všeobecném a ničím neomezeném působení na věc. K tomu aby své vlastnické právo uplatnil nepotřebuje vlastník ničí pomoci ani prostřednictví. Je tedy nemyslitelné, aby na věc, která je předmětem vlastnického práva působil ještě někdo jiný.

25) Výkon rozhodnutí a konkurs – průběh exekučního řízení v římském právu

Rozsudek (sentintia), kterým se končí druhé stádium procesu soukromého může mít dvojí podobu:

1. výjimečně bude omezen na pouhé zjištění práva – půjde o tzv. spor prejudiciální

2. pravidelně bývá cílem rozsudku definitivní zjištění práva a uvedení tohoto práva do souladu se skutečným stavem do lhůty 30 dnů, kdy měl dobrovolně udělat to, k čemu byl odsouzen, v případě nesplnění byl donucen státní mocí (exekucí).

Exekuční řízení začínalo podáním actio iudicati(žaloby z rozsudku), která obvykle vedla přímo k zabavení veškerého dlužníkova majetku. Praetor na žádost věřitele (žalobce) povolil zmocnit se dlužníkova jmění a rozprodat je za účele uspokojení pohledávek.

Byl ještě vyhlašován konkurz, ve kterém se vyzývali ostatní dlužníkovi věřitelé, aby se přihlásili se svými pohledávkami. Přihlášení věřitelé zvolili správce konkurzní podstaty (magister bonorum).Jeho úkolem je prodat majetek dlužníka jako celek za nejvyšší cenu.

V právu justiniánském nastala změna – majetek se prodával po částech, jak bylo zapotřebí.

Od vyhlášení konkurzu mohli věřitelé uspokojovat pohledávky společným postupem, existovali ovšem i pohledávky privilegované (pohledávky císaře a císařovny, manželky a dětí pro věno, výlohy nemoci a pohřbu). Do konkurzní podstaty se zahrnují pouze věci dlužníka, věci cizí musí být vyjmuty.

Stejné důsledky postihnou dlužníka i v případě, že se skrývá, aby se vyhnul žalobě, že podle zákona nečekal na odsouzení a provedl cessio bonorum (dobrovolně vydal všechen majetek věřitelům), že podstoupil capitis deminuci a nový majitel nepřevzal jeho dluhy, že zemřel bez dědice, že se neobhajoval ve stádiu in iure, že ve stádiu in iure žalobní nárok uznal a dal ve všem žalobci za pravdu.

Jinak tomu bylo při žalobě osobní – tyto žaloby mířily přímo proti žalovanému a bylo jeho povinností zúčastnit se jednání a splnit vše, čeho bylo třeba do druhého stádia.

Ve vyspělém právu římském byla vedena pouze exekuce majetková, později musela zůstat část majetku (životní minimum).

Litiskontestace (litiscontestatio)

1. – první stádium skončilo i ve formulovém procesu litiskontestací (písemná instrukce-formule) kterou vyhotovil praetor pro druhého soudce. Formule však vznikala za spolupráce praetora s žalobcem a obžalovaným. Proto ji hodnotili jako zvláštní smlouvu mezi žalobcem a obžalovaným, kterou svěřují rozhodnutí do rukou nezávislého soudce (státní mocí autorizovaného).

Litiskontestace se považovala za vlastní začátek sporu a proto měla velmi závažné právní účinky:

a)měnila povahu práv a povinností sporových stran

b)po litiskontestaci bylo vyloučeno provádět ve formuli jakékoli změny

c)právní stav v okamžiku litiskontestace se stal základem pro vynesení rozsudku

d)litiskontestací se zvyšovala odpovědnost žalovaného

e)litis. přecházely všechny žalované nároky na dědice

f)věc která byly předmětem sporu nesměla být po litiskontestaci žalovaným ani žalobcem zcizena

2. řízení kogniční (extraordinaria cognitio) – řízení mimořádné, nová forma, která se používala při sporech o zřízení věna dceři rodiny majitele moci otcovské, v řízení o úhradu honoráře za služby vyššího druhu a v některých dalších případech. Časem se situace zkomplikovala tím, že došlo k přesvědčení, že soud císaře je nejvyšším soudem ve státě a císařská extraordinaria cognitio a řádný proces formulový existovaly vedle sebe jako dvě možné formy soudního řízení. Později bylo toto zrušeno a nastaven systém od nejnižšího do nejvyššího.

Vývojová stádia soudního řízení:

1. Řízení legisakční – nejstarší forma soudního řízení – žalobce musel žalovat slovy zákona. Strohý formalismus svazoval ruce nejen procesním stranám, ale i soudnímu magistrátovi. L. řízení mohlo být aplikováno pouze za panství primimitivních agrárních poměrů.

2. Proces formulový – vznikl jako volnější a pružnější způsob projednávání sporných záležitostí (vznikl v soudní praxi cizineckého praetora). Řízení před cizineckým praetorem mělo také dvě stádia – stejná jako předchozí. Praetor měl volnější postavení, ze své úvahy určoval, jaké právo se bude aplikovat a jak se bude postupovat ve druhém stádiu. Tato instrukce bývala vypracována praetorem na základě výpovědí v prvém stádiu (vylíčení skutkového základu a zhodnocení faktů). Text který který zhodnocení materiálu podával informaci měl na samém konci příkaz k odsouzení nebo osvobození žalovaného. Soudce druhého stadia byl tímto vázán.

23) Soudní proces v římském právu – soudní orgány, procesní fáze v soudním řízení: in iure, apud iudicem, litiskontenstace a její právní účinky

Nositelem soudní právomoci neboli jurisdikce (iurisdictio) byly v nejstarší době králové. Za republiky nastoupili na místo králů nejdříve dva konzulové, později jim byl postaven po bok městský praetor, jako speciální orgán pro soudní správu a výkon jurisdikce.

V záležitostech trhových vykonávali pravomoc také kurulští aedilové.

Praetoru městskému ve 3. stol. p.n.l. byl dán na pomoc praetor cizinecký.

Soudy na venkově měly střediska ve městech, kam se vysílali soudní praefektové.

V provinciích soudili správcové, někdy sami, jindy zastoupení nižšími úředníky.

Za císařství – nejvyšší soudní moc = císař, zpravidla pověřuje své úředníky.

Za dominátu přešla na tyto nominované soudce soudní moc úplně.

Na římských soudech se projednávali hlavně spory o právo (řízení sporné), nejednou i řízení nesporné (řízení ve věcech nesporných – při propuštění otroka).

Jednou ze základních zásad soudního řízení je rozdělení procesu na dvě stádia – první in iure (před právem) před soudním úředníkem (nejčastěji před praetorem), druhé stádium se odbývalo před soukromým soudcem (před soudcem - apud iudicem). Soudcem soukromým proto, že nebyl státním orgánem, ale pouze soukromou osobou státem zmocněnou k vyřešení případu. Pro druhé stádium býval obyčejně určován soudce jediný (mohl si přizvat právně vzdělané poradce). Jednalo-li se o spor, který vyžadoval odborné znalosti, byli na místo soudce dosazeni tři arbitrové, řízení se nazývá arbitrium. Výjimečně se rozhodnutí sporu ve druhém stádiu svěřovalo větším soudním sporům (desetičlenným).

22) Protiprávní jednání (bezprávné činy) – delictum, crimen, předpoklady vzniku deliktu, formy zavinění (dolus culpa)

Za protiprávní jednání lze považovat každé porušení právem uložených povinností (porušení povinností ze smlouvy, porušení negativních povinností vyplývajících z věcných práv).

Nová práva, která při protiprávním jednání vznikají jsou tato:

• právo na náhradu škody

• právo na pokutu

Jde-li o protiprávní jednání, které poškozují zájmy jednotlivce (delictum privatum) jen on má právo na náhradu škody, jen on pobírá pokutu.

Jestliže jde o protiprávní jednání, které ohrožuje zájem celé pospolitosti (crimen), je situace jiná. Pachatel je stíhám v zájmu všech, z jednání se odpovídá před veřejným soudem a postihuje jej veřejný trest, na hrdle nebo majetkový.

Nároky na odškodnění vznikali na základě zvláštní žaloby.

Římské právo považovalo za delikt jen zásah určitého typu, vyžadovalo se totiž:

1. aby zásah pachatele byl objektivně protiprávní. Jednání není protiprávní jedná-li pachatel v nutné obraně (poraní lupiče). Jedná-li pachatel v nouzi, nejedná protiprávně (odvrácení škody činem trestným).

2. Způsobilost pachatele spáchat bezprávím vědomím činem – (pachatel nemůže být nedospělec, dítě, šílenec, a samozřejmě právnická osoba)

3. Bezpráví lze klást pachateli za vinu – ze mu vytýkat, že bezpráví chtěl (jednal tedy ve zlém úmyslu) nebo že nepostupoval dost opatrně (spáchal bezpráví z nedbalosti).

• zlý úmysl – dolus – je stav vědomí člověka, který určitým způsobem jedná a neuvědomuje si škodlivé důsledky. Pachatel za dolus odpovídá vždycky, není možné tuto odpovědnost vyloučit.

• Culpa – je stav vědomé člověka, který nějak jedná a může záležet v jednání positivní, ale i v opomenutí. neuvědomuje si škodlivost důsledků. Rozlišuje se: culpa lata (hrubá nedbalost- až nepochopitelná), culpa in concreto (nedbalost relativní – podle pečlivosti, které věnuje věcem vlastním), culpa levis (nedbalost normální, obyčejná – je posuzována podle měřítka dobrého hospodáře), custodia (odpovědnost za náhodu – ručení za náhodu)

Vedlejší ustanovení právních jednání –

Modifikuje obsah právních jednání pomocí vedlejších ustanovení. V římském právu přicházejí do úvahy tyto:

1. condicio (podmínka) – je vedlejší ustanovení, které účinky právního jednání činí závislými na nejisté události budoucí.

• podmínka nutná (vyplatím ti 10 tis., jestli Titius zemře)

• podmínka nemožná (zaplatím Titiovi 10 tis., dotkne-li se nebe)

existují i podmínky vadné, nedovolené, nemravné, výsměšné, zmatené.

2. dies (uložení času) - váže uložení času právní účinky jednání na události, které v budoucnosti jistě nastanou (do určitého termínu, k určitému termínu skončit). K některým právním jednáním uložení času připojeno být nesmělo.

3. Modus (určení účelové) – při lukrativních právních jednáních (při darování, při odkazu, při ustanovení dědicem atd.). Dárce mohl obdarovanému uložit, aby něco vykonal (např. aby postavil náhrobek…).

21) Obsah právního jednání – náležitosti právního jednání, vedlejší ustanovení (condicio, dies, modus)

Představuje právní jednání jednotu formy a obsahu.

Obsah může být rozmanitý a nejrůznější. Jsou však věci, které musí být obsaženy vždy, jiné jen někdy, další pouze příležitostně podle vůle jednajícího. Podle tohoto rozlišují na essentialia negotii, podstatné části právního jednání, určují jeho typ (smlouva o koupi a prodeji je smlouvou o výměně věci za peníze)

Naturalia negotii, obsahové kusy, které se pravidelně vyskytují, rozumí se jaksi samy sebou, i když se na nich strany výslovně nedohodli (při smlouvě o koupi platí, že prodávající ručí kupci, že je prodávaná věc jeho)

Accidentalia negotii, náhodné kusy obsahu, jsou vedlejší ustanovení, která podle vůle stran odkládají účinky jednání či je jinak modifikují (určení dne splatnosti při zápůjčce).

Jednání nesmí obsahovat nic nemožného (modré z nebe), nic nepovoleného (co zákon zakazuje), proti dobrým mravům, kterým se má obejít zákaz zákona, aby smluvní plnění bylo určité (ocenitelné v penězích).

20) Pohnutky právního jednání – ochrana proti psychickému a fyzickému donucení k právnímu jednání (vis ac metus), ochrana proti podvodnému jednání (do

Základem každého právního jednání je řádně projevená vůle. Vůle vzniká jako proces kratšího či delšího myšlení, kdy se subjekt rozhoduje tak či onak. Tyto úvahy, jež můžeme nazvat vzdálenější důvod právního jednání – pohnutky. Nejprve se na pohnutky nenahlíželo, až praetorský edikt k nim začal nahlížet a poskytovat pomoc těm, kteří ke své škodě jednali z násilného donucení druhými.

1. Vis ac metuc (doslova – násilí a strach)-situace, kdy něčí vyhrožování vzbudilo strach, že nebude-li ohrožený jednat podle vůle jiného, postihne jej zlo. Donucení psychické a fyzické. Takové jednání bylo neplatné z důvodu nedostatku vůle a projevu (vůle někoho jiného).

1. výhružka není bezprávná, má-li hrozící právo vymáhat to, čím hrozí (exekuce při dluhu)

2. tzv. kauzální nexus – jednající se bál, protože se mu vyhrožovalo a protože se bál, uzavřel smlouvu.

3. Hrozba musí znamenat bezprostřední nebezpečí újmy ( újma-smrt, těžké ublížení na těle, ztráta svobody)

Vynucené jednání není podle civilního práva neplatné, postiženému pomáhá praetor – žalobou na vrácení nedobrovolného plnění.

2. dolus – podvod – ochrana proti podvodu začíná zhruba ve stejném období jako ochrana proti nátlaku. Za podvod se považuje postup, kterým někdo zatajováním skutečností nebo předstíráním vymyšlených okolností přiměje druhého k jednání, které je mu na škodu. Napřed ochrana před podvodem pouze nezletilcům, jinak se podvody pokládaly za něco zcela běžného. Žaloba, která dávala ochranu proti podvodům, dostala název actio doli a směřovala proti podvodníkovi. Musela se uplatnit do jednoho roku a mířila na náhradu podvodem vzniklé škody. Mohla se používat pouze tehdy, když nebyla žádná jiná. Actio doli měla infamující účinky (člověk se stával bezectným).

Vady vůle a projevu

– je-li vůle projevem jednání je třeba aby mezi vůlí a jejím projevem byla shoda.

Vznikne-li mezi projevem a vůlí rozpor nedostává se právnímu jednání nezbytný základ a proto je neplatné.

1. nesouhlas je každému jasný když prohlásí něco v žertu

2. nesouhlasu může dojít z důvodu nepozornosti (přehlédnutí se v listině), nemůže se na něj sám odvolávat, neboť jej sám zavinil.

3. Strana projeví co projevit chtěla, projevu se však připisuje úplně jiný význam, než jaký projev má – mluvíme o omylu (error) (omylu nepravém)

Stává-li se nesoulad z důvodu omylu stává se podle římského práva neplatným pouze jde-li o omyl podstatný (např. jedna strana si myslí, že dává dar, druhá že jde o zápůjčku, muž uzavírá sňatek se ženou, kterou omylem pokládá za snoubenku, kdy kupec kupuje otroka Giave skutečnosti je to Pestius).

Dále se rozděluje

na jednání mezi živými a jednání na případ smrti.

Jednání úplatná – jedna strana poskytuje za nabytou výhodu straně druhé plnění. (smlouva trhové, pacht, nájem).

Jednání bezplatná – darování, výpůjčka.

Projevení vůle:

1. zpravidla bývá vůle projevována přímo a výslovně – tak, že jednající dává najevo vůli určitého obsahu beze všech postraních zřetelů a ohledů.

2. Nepřímo, mlčky tzv. konkludentním jednáním – vůle výslovně projevena není, z jednání člověka však vyplívá, že jeho jednání je projevem určité vůle, stanoviska (např. kdo platí pozůstalostní duhy je považován za dědice).

3. Mlčení – je sporné – mlčení jako projev souhlasu neuznávali, trvali na tom, že že v situaci kdy je potřeba projevit odchylnou vůli znamená souhlas mlčení opravdu.

Projevy vůle jsou buď formální nebo bezforemné, volné. Při formálním je potřeba dodržet zákon nebo stanovenou normu.

Při nabývání práv

od předchůdce mluvíme o nabývání odvozeném či derivátním (derivativním).

Derivátní – dvě formy :

1. translativní nabývání – když auctor převádí na nabyvatele právo ve stejném rozsahu v jakém je měl sám. (succesio – sukcese, nástupnictví, posloupnost).

2. konstituvní nabytí – když auctor převádí na nabyvatele pouze část svého práva (vlastník řizuje služebnost k věci).

Je zřejmé, že derivátní nabytí je mnohem častější a z těchto má převahu translativní, protože právě ono má představuje denní obchod. V římském právu k tomu ještě přichází skutečnost, že tento princip je páteří dědičného práva.

Zánik práv nastává obyčejně z vůle oprávněné osoby. Tedy právním jednáním, kterým se někdo práva buď zbavuje (prodej, darování, opuštění věci), anebo právo omezuje (zastavením věci, zatížením věci služebností). Ve všech případech mluvíme o zcizení práva alienace.

Právní jednání negotium – lze chápat jako projev vůle, který na základě právní normy působý vznik, změnu či zánik soukromých práv.

Rozlišují se na jednostranná a dvoustranná. Jednostranná – stačí projev vůle jedné osoby (propuštění otroka na svobodu manumissi, při poslední vůli testamentu při opuštění věci, vyhození věci. Dvoustranná právní jednání – vyžadují souhlasný a vzájemně se doplňující projev vůle dvou stran.

19) Právní jednání (negotium) – nabytí a zánik práv, projevení vůle a vady vůle a projevu, omyl (error) jako právní skutečnost sui genesis

Každá změna ke které dojde v právech soukromých (právech jednotlivé osoby) předpokládá, že nastala nějaká událost – vznik, přechod, změnu či zánik práv podmiňuje. Tyto události dostali název – skutečnosti právní (skutečnosti právnické). Mohou být nejrůznějšího druhu, při jejich charakteristice stojí na prvním místě práva rodinná a majetková. Je to adekvátním způsobem projevená vůle lidská tedy tzv. právní jednání. Projev jednotlivce není ovšem právní skutečností jedinou, mohou to být i nařízení soudu nebo jiných státních orgánů. Za právní jednání lze považovat i narození a smrt člověka, uplynutí času, omyl atd.

Vznik práva – je nerozlučně spojen s jeho nabytím určitým subjektem. Vzhledem k tomu že jde o právo nové mluvíme o originálním nabytí práva (např. ulovení divokého zvířete).

Proti originálnímu nabytí práv se stavěli případy, kdy nabyvatel získal právo k věci, kterou již někdo předtím práva měl. Pro toto je charakteristické, že nabyvatel jedná v souhlase se zatím oprávněným.

Stane-li se však, že nabyvatel získává právo k věci ke které již právo někdo měl, ale získává právo bez ohledu se subjektem oprávněným považuje se takové nabytí za originální (např. při vydržení).

18) Concubinatus, concubernium – konkubinát a s ním související omezení uzavřít manželství, manželství otrocké, nemanželské děti

Konkubinát – je trvalé soužití osob svobodných, kdy úmyslem není mít manželku, ale jen souložnici. Konkubinát definován jako spojení kvůli chtíči, ne kvůli plození dětí. Žijí v něm obyčejně lidé, kterým brání v manželství nějaká zákonná překážka. (např. vlivní lidé se nesměli ženit se ženami nízkého původu – herečkami, prostírkami. Nemohli se ženit muži ve vojenské službě. Děti z tohoto svazku byli dětmi nemanželskými.

Contubertium – je otrocké manželství, je to nejen soužití otroka s otrokyní, ale také soužití svobodného partnera s nesvobodným. Vztah je čistě faktický, závislí na vůli majitele otroka, vztah který nemá žádné právní důsledky. Až v pozdější době doporučují k přihlédnutí k otrockým rodinám.

Pacta dotalia

– stranám bylo ponecháno na vůli, aby obecné předpisy o právu věna obecně modifikovali. Původně pouze formální kontrakt, později i možnost neformální úmluvy pactum dotale. S ohledem na žena bylo toto přeci jen omezováno, neboť stát má zájem na tom, aby věna žen byla zabezpečena. Proto se žena nemohla vzdát práva na vrácení věna či vůbec nějak zhoršit své postavení.

Dos věno

– je majetek který žena přináší manželovi k ulehčení výloh spojené se zakládáním rodiny. Nejde tedy o darování, ale o majetkové poskytnutí zvláštní, osobitou kauzu. Žena nemá právní povinnost věno přinést (mohla, ale nemusela věno přinést). Věno přijímá manžel, je-li podroben otci, pak jej přijímá tchán nevěsty. Věno zřizuje žena sama nebo osoby jiné za ni. Původně platilo, že se věno stává vlastnictvím manžela (osoby které je podřízen). Manžel sním mohl volně nakládat. Žena za trvání manželství k věnu žádná prává neměla, ale při ukončení manželství měla později právo na vrácené věna. Muselo se požádat prostřednictvím žaloby a manžel měl právo na srážky (strhnout s část věna podle situace 1/6 n dítě apod.).

Zánik manželství

– manželství končilo smrtí jednoho z manželů nebo rozvodem. O smrti přirozené není třeba mluvit, přirozené smrti byla rovna smrt právní způsobená ztrátou svobody (byl-li zotročen, manželství zanikalo) nebo ztrátou příslušnosti k obci (stával se z něj cizinec a neměl právo na manželství).

Manželství zanikalo také z vůle manželů (obou – rozvodem divortium), anebo jednoho (zapuzením repudium). Manželství mohl ukončit pouze muž a to pro vinu ženy, která byla uznána a schválena na domácím soudě. Rozvod se prováděl formálně pomocí opačného jenání.

Manželství volné mohlo být rozloučeno jednostranným projevem muže či ženy. Později musel být aspoň před sedmi svědky. Projev buď ústní nebo písemný tzv. zapuzovaní list.

17) Majetkové právo manželů – věno (dos), dotální úmluvy, darování před manželstvím

Majetkové právo v době manželství přísného velmi jednoduché. Manželka jako persona alieni iuris vlastní majetek neměla a co nabyla, nabyla pro manžela.

Majetkové právo v době manželství volného na majetkové poměry žádný vliv nemělo. Nezakládalo žádné společné jmění. Muž jako hlava rodiny nesl všechny náklady a výlohy, které s jejím založením byly spojené. Zejména měl povinnost poskytovat manželce a dětem výživu svému stavu a majetku přiměřenou.

Odedávna však bývalo zvykem, že manželka poskytovala muži příspěvek k ulehčení zvýšených nákladů, nazývaný dos - věno.

Měla-li žena svůj vlastní majetek, žena s ním volně disponovala, obyčejně však svěřovala jeho správu manželovi (ručil za něj svým).

Vzniká-li manželství

e nezbytné, aby oba řádně projevili svou vůli, v případě museli dostat souhlas pater families snoubenců. Vdává-li páter families dceru považuje se její mlčení za souhlas. Snoubenci uzavírají manželství dobrovolně a žádného z nich nelze k tomu nutit, a to ani v případě, že se k tomu dříve zavázali.

Zásnuby neměli totiž v římském právu žádné právní důsledky, nebylo možné žádat žádné náhrady atd. A tak jednostranné zrušení zásnub sankcionovala pouze zásnubní závazek. Zrušil-li zásnuby ten kdo závdavek přijal, musel dvojnásobek vrátit. V opačném případě si jej mohl ponechat. Také se zásnubami musela souhlasit moc otcovská (dcera mohla být zasnoubena i proti své vůli).

16) Uzavření a zánik manželství – způsobilost stran k uzavření manželství, důvody k ukončení manželství, zásnuby (sponsalia)

Uzavření manželství vzniká smlouvou mezi mužem a ženou, jsou-li snoubenci vyžaduje ř. p. ještě souhlas otce, který stojí v čele rodiny.

Manželství nemohou uzavřít otroci a cizinci bez connubia, z přirozených důvodů jsou vyloučeny také nedospělci (ženy do 12, muži do 14 let), duševně choří, kleštěnci a impotenti, jakož i ti kdo žijí v manželství které ještě nebylo rozvedeno. Všem těmto osobám brání v uzavření manželství překážka absolutní.

Dále jsou to relativní překážky – příbuzenství pokrevní, agnace, švagrovství, rozdíly ve stavu, poručenství, rozdíly v náboženství a trestný čin.

Od manželských překážek mohl osvobodit dispent senátu nebo císaře, nedával se v situaci veřejného pohoršení (sňatek příbuzných).

Volné manželství

– objevuje se s postupem doby s vývojem Říma. Charakteristickým rysem je, že žena a ani muž uzavřením manželství nemění nic na svém dosavadním postavení. Žena nepřestupuje do rodiny svého manžela zůstává podřízená rodině otce. Setrvává také v dosavadním agnátském vztahu. Děti narozené však spadají stále do agnátského vztahu otce. Dojde-li ke kolizi musí manžel ustoupit moci která již existuje – moci otce. Jinak mělo ještě řadu dalších důsledků (např. manželé byli osvobozeni svědčit proti sobě).

Manželství směli uzavírat osoby, které měli connubium (právo uzavřít zákonný sňatek). To měli pouze Římané, z cizinců jen ti kdo dostali udělenu výjimku.

Vrůstající počet rozvodů a nechuť do manželství vedli Oktaviána Augusta k vydání dvou zákonů:

• lex Iulia z roku 18. př. n. l.

• lex Papia Poppaea

Oba zákony stíhali majetkovými újmami osoby neženaté a neprovdané (osoby od 20 do 50 let ztráceli způsobilost nabývat z testamentu jestli nežili v manželství) Když bylo manželství bezdětné nabývali pouze ½. Vyhlašovali se výhody pro ty kdo měli více dětí atd. Z druhé strany se stíhalo cizoložství. Tyto zákony narazili na velký odpor občanů a zůstali nakonec bez většího úspěchu.

15) Římské manželství – manželství přísné a volné, reforma rodinného práva (zákon lulia a papia poppaea)

Římané nazírali na manželství jako na svazek uzavíraný v zájmu muže. Manželství se mělo stát základem jeho rodiny a zabezpečit trvání jeho rodu. Proto také platilo, že ztratil-li již manžel tuto vůli manželství skončilo.

Přísné manželství manus (ruka)- v nejstarší době vedla k tomu, že se žena uzavřením manželství podřizovala rodinné moci manžela, opouštěla vlastní rodinu a vstupovala do rodiny nové. Sňatek pro ni znamenal zánik moci otcovské, ale také agnátské. Na manžela přecházel také veškerý majetek manželky. Muž měl nad moc velmi širokou. Mohl s ní volně nakládat a mohl ji i trestat. Jako soudce ženy měl však morální povinnost poradit se s vlastní rodinou, ale i s příbuznými ženy. Měl právo ve své poslední vůli ustanovit ženě poručníka. Měl také právo podat žalobu proti komukoliv kdo by mu ženu zdržoval.

Dvanáct let pro ženy

Nedospělec má způsobilost k právnímu jednání omezenou, může samostatně podstupovat jednání nabývací (může přijmout dar), nemůže ale ze svého majetku nic zcizovat, přislíbit, nesmí pořídit poslední vůli, nesmí uzavřít manželství.

Je-li nedospělec persona sui iuris (není podřízen otci) musí mu být ustanoven poručník – vede správu majetku a stará se o jeho výchovu. Poručenci se dovoluje, aby za přítomnosti poručníka se zavazoval a podstupoval jednání zcizovací (jeho přítomnost dává jednání sílu). Nestačí však předchozí souhlas poručníka, ale musí být jednání osobně přítomen. V případě, že někdo podvede nezletilce, stává se osobou na kterou může podat žalobu každý (nejen poškozený). V případě, že je odsouzen se stává osobou bezectnou.

Nezletilec – až v posledním období – do 25 let pro obě pohlaví – jsou pod zvláštní ochranou.

Zákon dovoloval, aby si nezletilec pro správu majetku vyžádal opatrovníka curator minorum ten poté nezletilci radil a jeho majetkoprávní jednání kontroloval. Nezletilcům mohl také poskytovat ochranu praetor (nejběžnější forma – navrácení v původní stav).

V některých případech byl stanoven opatrovník i člověku s špatným zdravotním stavem nebo vadami. Tělesné vady byly překážkou faktickou (hluchý se nemohl účastnit jednání ústního). Kleštěnci byli nezpůsobilí podstoupit manželství ani nemohli adoptovat osoby cizí.

Obecně platilo, že osoby s tělesnou vadou si mohli vyžádat ustanovení zvláštního poručníka curatorum debilium. Dále to bylo u osob s nemocí duševní curator furiosi (i osoby marnotratné, jednající v návalu hněvu). Opatrovnictví trvalo tak dlouho dokud se např. marnotratník nenapravil.

14) Tutela, cura –druhy poručenství a druhy opatrovnictví, vztah poručník-poručenec, opatrovník-opatrovaný

Poručenství – ženy nebyly podle práva rovnocenné mužům, v některých případech nemají práva žádné (práva politické). Poručenství se stalo aktuální tehdy kdy se žena stala osobou svéprávnou (žemřel jí otec nebo skončilo její manželství). Jako persona sui iuris měla žena o svých záležitostech rozhodovat sama – toto římské právo nedovoluje – přesvědčení, že žena je člověk lehkovážného ducha. Proto v takovém případě zákon 12 desek stanovuje povinnost určit ženě poručníka tutora který má za úkol dohlížet na to, aby si svou lehkovážností nezpůsobila nějakou újmu. V praxi to znamenalo to, že si žena nechávala od poručníka schválit každé závažnější právní jednání, anebo je podstupovala za poručníkovi přítomnosti. S postupem času toto odpadá až skoro zaniká úplně.

Mnohem důležitější je věk.

Věk – do sedmi let je člověk dítě infans jeho vůli právi neuznává.

- mezi dětstvím a dospělostí 14 let pro muže

13) Příbuzenství – agnatio, cognatio, affinitas a význam jednotlivých druhů příbuzenství pro římské právo

Příbuzenství – římské přávo zná příbuzenství dvojího druhu – přirozené (pokrevní) cognatio a právní (umělé) agnatio

1) Příbuzenství pokrevní – je založena na příbuzenství krve, buď přímé (otec, syn, děd, děti dětí, předkové do nekonečna nahoru a dolů) nebo linie pobočná (osoby spojuje pouto společného předka – např. sourozenci, sourozenci rodičů, děti sourozenců atd.)

Sourozenci mohou mít oba rodiče společné – sourozenci plnorodí, můžou mít jn jednoho společného (polorodí).

Dojde-li ke sporu musí se příbuzenství dokazovat (matka je vždy jistá), otcem je ten kdo se se ženou oženil. Nebo manžel, když se dítě na rodilo po 181 dnu po sňatku nebo 10 měsíců po skončení sňatku.

Dále existovali děti nemanželské – mělo se za to, že nemají otce a tudíž ani pokrevní příbuzné ze strany otce. Cognatio se uznávalo pouze ze strany matky.

2) Příbuzenství agnátské – příbuzenstvo právní (umělé), proto se mohlo zakládat a rušit podle toho, jak se měnili faktory, které jej vytvářeli.

V agnátském příbuzenství byly osoby, které byly podřízeny téže moci otcovské nebo manželské, jakož i osoby které by této moci byly podřízeny kdyby její nositel ještě žil.

Stupně agnátského příbuzenství se počítají stejně jako u pokrevně příbuzných.

3) Švagrovství – anffintas – umělé příbuzenství založené sňatkem a podmíněné trváním manželství (rozvodem nebo smrtí jednoho z manželů zaniká). Rozumíme tím poměr jednoho manžela k pokrevně příbuzným druhého (ženich k otci nevěsty apod).

V římském právu mělo jen omezený význam a později zaniká úplně.

Další dlení věcí:

a) věci movité a nemovité – movité res mobiles (vše s čím jde hýbat)

- nemovité res immobiles (pozemky a věci s ním pevně spojené).

b) věci zuživatelné a nezuživatelné – zuživatelné (potraviny, ale i peníze)

- nezuživatelné (skříň, kniha – používáním se nemění)

c) věci speciální a věci genericky určené:

- věci generické genus – věci zastupitelné, jsou ty kde nezáleží na druhu předmětu, ale na počtu kusů, míře, nebo váze (kilogram jablek, zlato, víno atd.)

- věci speciální species – věci nezastupitelné záleží na individualitě předmětu (např. obraz malíře, prsten)

d) věci dělitelné a nedělitelné – kritériem je fyzikální vlastnost

- dělitelné (např. pozemky, látky, peníze)

- nedělitelné (např. zvíře, otrok)

e) věci mancipační a nemancipační –

- res mancipi – věci základního hospodářského významu pro zemědělskou usedlost (domácí zvířata, otroky)

- nemancipační – věci které nebyly res mancipi

11) Objekty práv II.: res in commercio a res extra commercium

res in commercio – věci obchodovatelné

res extra commercium – věci neobchodovatelné, věci vyloučené, nejvýraznější typ představujívěci kultové a věci určené k náboženským účelům. (res sacrae). Vedle těchto věcí byly z právního úkonu vyloučeny ještě:

1. res religiosae – pozemky, kde leží pohřbení lidé

2. res sanctae – pozemky a stavby, které byly ze zvláštních důvodů prohlášeny za nedotknutelné (městské hradby)

3. res omnium communes – věci všem lidem společné (mořský břeh, vzduch)

4. res publico usu destinatae – věci veřejné (náměstí, divadla, cesty)

Vody stojaté – rybníky stagna a jezera lacus z právního obchodu vyloučeny nebyly, patřili

vlastníkům pozemků.

10) Objekty práv I.: základní kategorie dělení věcí

Typické objekty práv – věci neživé a živé (zvířata).

Věcí může být za určitých okolností i člověk – člověk práv zbavený – otrok.

Věc je hmotný celek, který má samostatnou existenci, ať už je živý (otrok, zvířata), nebo neživý (ostatní věci) – má určitou samostatnost a hmotnost. Jde o to, že římské právo nepovažuje za věc část jednotlivého předmětu, když není oddělena (dveře = dveře a klika – klika je samostatně jedna věc / strom a plody – pokud je někdo utrhne je to jedna věc).

Věc jednoduchá corpus unitum tvoří přirozený celek (otrok, kámen).

Věc složitá res composita je tehdy skládá-li se z rozložitelných věcí (dům, stůl, kniha). Věc složitá je předmětem jediného práva pokud trvá spojení věci (strom a plod). Ovšem jen tak dlouho, dokud trvá spojení věcí, ze kterých je složena.

Věc hromadná universitas rerum distantium – soubory věcí, které slouží témuž účelu a jsou drženy, chovány pohromadě (stádo dobytka, knihovna). Ne věc hromadná ale jednotlivé věci jí tvořící jsou objektem práva.

Příslušenství k věci pertinenci – to jsou věci samotné, ale nemají samostatnost hospodářskou (jsou určeny k užívání věcí jiných, klíč ke skříni…).

Universitates iuris - soubor majetkových práv a závazky, které mají společné určení (pozůstalost).

Věci jako majetkoprávní objekt musí mít vždy stanovenou cenu. Určováno nejčastěji odhadem, výjimečně nařizována úředně.

1. verum rei pretium – skutečná, opravdová cena věci

2. interesse – cena vyšší určená zájmem jednotlivce podle jeho individuálních poměrů

3. pretium affectionis –cena obliby (drobná mince, kterou dostal vlastník od umírající matky)

8) Capitis deminutio – trojí stav plnoprávného subjektu římského práva, proměna a zánik právní osobnosti

Další postavení svobodného občana bylo určováno statusem, každý mel tři statusy:

Libertútis – právo na osobní svobodu

Civitátis – domovské právo (teritoriální příslušnost)

Famílie – vztah rodu do kterého patří

Tyto práva, která jsou spojena s tímto postavením mohlo vést ke snížení osobnosti.

Římské právo rozlišuje jak lze ztratit svobodu – stal se otrokem kvůli dluhům, nebo zajetím » ztráta svobody » ztráta práv.

Když byl mimo obec je ve střední skupině, ztrácí možnost status famílie – dochází k tomu v okamžiku kdy otec rodiny někoho vydědí » ztrácí práva.

Speciální kapitolu představují ženy » nemají žádná práva a nemohou jednat. Musejí být zastoupeny otcem, nebo poručníkem. Při úmrtí manžela nesměli do doby vyřešení dědictví rozhodovat o majetku.

Další kategorie – děti porozené matkou otrokyní » okamžik narození určuje postoj práv.

Občané zajatí v cizině do otroctví » zrušení v Římu jejich práv. Jedině v případě, když se vrátil z otroctví se jim všechny práva kromě jednoho vraceli. Jediné právo, které zůstávalo, bylo v manželství, kdy se žena znovu provdaná nemusela vracet k původnímu manželovi.