Potenciální produkt – „národní produkt“ vytvořený při plném využití pracovních sil a ostatních ekonomických zdrojů, které má národní hospodářství k dispozici.
Potenciální produkt odráží dlouhodobě udržitelnou úroveň HDP při využití všech ekonomických zdrojů (nikoli absolutně možné využití těchto zdrojů).
Jestliže však vypočteme skutečný HDP pomocí produktové nebo důchodové metody, zjistíme, že se zpravidla bude od našeho potenciálního HDP odlišovat.
Je-li skutečný HDP nižší než potenciální, znamená to, že by s existujícími zdroji mohla ekonomika vytvářet více statků a služeb pro finální spotřebu. Naopak, je-li skutečný produkt vyšší než potenciální, jsou ekonomické zdroje přetěžovány a hrozí nebezpečí inflace. Za optimální vývoj z hlediska národního hospodářství je možné považovat stav, kdy se skutečný a potenciální HDP shodují. Proto také hospodářská politika vlád vyspělých zemí usiluje o co největší přiblížení skutečného HDP k potenciálnímu.
Srovnávání ukazatelů HDP a ND
Srovnávání ukazatelů HDP a ND podle statistik národního účtu s ukazateli úhrnný společenský produkt a národní důchod podle marxistické metodiky
V České republice používáme v současné době mezinárodní srovnatelné statistiky národních účtů. V letech 1948 až 1990 se však hodnotila výkonnost NH systémem agregátních ukazatelů založených na úhrnném společenském produktu a národním důchodu podle marxistické metodiky.
Z hlediska srovnatelnosti zde nacházíme závažný problém odlišné metodiky používané při propočítávání agregátních ukazatelů makroekonomické výkonnosti.
Marxistické metodiky jsou založeny na rozlišení mezi produktivní a neproduktivní prací. Produktivní práce vede ke vzniku materiálních hodnot (statků, služeb výrobní povahy), zatímco neproduktivní práce vytvářející většinu tzv. neproduktivních služeb (zdravotnictví, školství, bezpečnost aj.) podle marxistické politické ekonomie novou hodnotu nevytvářejí a jejich výsledky se do tvorby úhrnného společenského produktu nezapočítávají.
Totéž se týká ND v marxistickém pojetí, který získáme po odečtení amortizace a dalších složek tzv.výrobní spotřeby.
V České republice používáme v současné době mezinárodní srovnatelné statistiky národních účtů. V letech 1948 až 1990 se však hodnotila výkonnost NH systémem agregátních ukazatelů založených na úhrnném společenském produktu a národním důchodu podle marxistické metodiky.
Z hlediska srovnatelnosti zde nacházíme závažný problém odlišné metodiky používané při propočítávání agregátních ukazatelů makroekonomické výkonnosti.
Marxistické metodiky jsou založeny na rozlišení mezi produktivní a neproduktivní prací. Produktivní práce vede ke vzniku materiálních hodnot (statků, služeb výrobní povahy), zatímco neproduktivní práce vytvářející většinu tzv. neproduktivních služeb (zdravotnictví, školství, bezpečnost aj.) podle marxistické politické ekonomie novou hodnotu nevytvářejí a jejich výsledky se do tvorby úhrnného společenského produktu nezapočítávají.
Totéž se týká ND v marxistickém pojetí, který získáme po odečtení amortizace a dalších složek tzv.výrobní spotřeby.
Nominální a reálný hrubý domácí produkt
Vyjadřujeme – li HDP či HND v běžných cenách, mluvíme o nominálním HDP či HND (totéž platí i u všech ostatních ukazatelů). Tyto ukazatele však mají dobrou vypovídací schopnost pouze při stabilitě cen. V období vysoké inflace, či deflace je třeba tyto ukazatele o důsledky změn cenové hladiny očistit.
K očistění makroekonomických ukazatelů typu HDP se používají cenové indexy, které ukazují míru změn cenové hladiny v čase.
Nejvýznamnější z nich jsou:
index spotřebitelských cen – odráží cenový vývoj koše spotřebních statků a služeb (týká se tedy v zásadě vývoje cen u spotřeby domácností)
index cen výrobců - zahrnuje řadu položek s kterými obchodují firmy (je
mnohem širší než index spotřebitelských cen)
a tzv. deflátor HDP - odráží změny cen všech statků a služeb na trhu (čím je
zahrnuto více cen, tím je obtížnější ho zkonstruovat)
Očištěné ukazatele označujeme jako reálné ukazatele – jsou vyjádřeny v stálých cenách čili cenách vztažených k určitému výchozímu roku.
K očistění makroekonomických ukazatelů typu HDP se používají cenové indexy, které ukazují míru změn cenové hladiny v čase.
Nejvýznamnější z nich jsou:
index spotřebitelských cen – odráží cenový vývoj koše spotřebních statků a služeb (týká se tedy v zásadě vývoje cen u spotřeby domácností)
index cen výrobců - zahrnuje řadu položek s kterými obchodují firmy (je
mnohem širší než index spotřebitelských cen)
a tzv. deflátor HDP - odráží změny cen všech statků a služeb na trhu (čím je
zahrnuto více cen, tím je obtížnější ho zkonstruovat)
Očištěné ukazatele označujeme jako reálné ukazatele – jsou vyjádřeny v stálých cenách čili cenách vztažených k určitému výchozímu roku.
Důchodová metoda
Důchodová metoda – důchody či náklady jako zdroje hrubého národního důchodu(HND)
Důchody či náklady na nákup výrobních činitelů:
1.Mzdy a platy
2. Renta
3. Čistý úrok
4. Zisky
Položky, které nemají povahu důchodů výrobních činitelů
1.Odpisy
2. Nepřímé daně z podnikání
Důchody či náklady na nákup výrobních činitelů:
1.Mzdy a platy
2. Renta
3. Čistý úrok
4. Zisky
Položky, které nemají povahu důchodů výrobních činitelů
1.Odpisy
2. Nepřímé daně z podnikání
HDP, HND
HDP či HND jsou základem soustavy národních účtů, která slouží jako základ zjišťování výkonnosti ekonomik jednotlivých zemí podle doporučení OSN.
Systém národních účtů umožňuje srovnávat makroekonomické ukazatele jednotlivých zemí.
Další používané ukazatele:
- HDP na jednoho obyvatele
- ND na jednoho obyvatele
* osobní důchod – všechny důchody před zdaněním, které získávají domácnosti
* disponibilní důchod – získáme jej, když od osobního důchodu odečteme daně z osobních příjmů
Při měření makroekonomických veličin vzniká problém, který je nutno vyřešit. Všechny ukazatele je možné konstruovat pouze jako peněžní ukazatele, musíme tedy vycházet z existujících cen statků a služeb.Ceny se však mění, a tak velikost makroekonomických ukazatelů ovlivňuje sám vývoj cen či přesněji cenové hladiny. Z hlediska upokojování potřeb a vývoje výkonnosti národního hospodářství nás však zajímá, jaké bylo skutečné množství statků a služeb, jimiž ekonomika v daném období disponovala. Proto je třeba určitým způsobem vyloučit vliv změn cenové hladiny spojený s inflací či deflací na makroekonomické ukazatele.
Systém národních účtů umožňuje srovnávat makroekonomické ukazatele jednotlivých zemí.
Další používané ukazatele:
- HDP na jednoho obyvatele
- ND na jednoho obyvatele
* osobní důchod – všechny důchody před zdaněním, které získávají domácnosti
* disponibilní důchod – získáme jej, když od osobního důchodu odečteme daně z osobních příjmů
Při měření makroekonomických veličin vzniká problém, který je nutno vyřešit. Všechny ukazatele je možné konstruovat pouze jako peněžní ukazatele, musíme tedy vycházet z existujících cen statků a služeb.Ceny se však mění, a tak velikost makroekonomických ukazatelů ovlivňuje sám vývoj cen či přesněji cenové hladiny. Z hlediska upokojování potřeb a vývoje výkonnosti národního hospodářství nás však zajímá, jaké bylo skutečné množství statků a služeb, jimiž ekonomika v daném období disponovala. Proto je třeba určitým způsobem vyloučit vliv změn cenové hladiny spojený s inflací či deflací na makroekonomické ukazatele.
Konstrukce a vypovídací schopnost HDP a HNP
Hrubý domácí produkt (HDP) je celková peněžní hodnota toku statků a služeb vytvořená za dané období (zpravidla 1 rok) výrobními faktory v národním hospodářství bez ohledu na to, jsou-li vlastněny občany státu, nebo cizinci.
Ukazatel HDP je používán převážně v západní Evropě(výrobní faktory jsou práce, půda, kapitál, v moderním chápání i podnikatelství).
V Severní Americe je preferován hrubý národní produkt (HNP), který vyjadřuje hodnotu statků a služeb vytvořených za dané období výrobními faktory ve vlastnictví občanů příslušné země, ať už tyto statky vyrobili na území dané země, nebo v zahraničí.
Existují 2 metody zjišťování výkonnosti ekonomiky:
pro HDP – zbožová neboli produktová metoda
- sečtená hodnota všech finálních statků a služeb prodávaných firmami
domácnostem, případně veškeré platby domácností firmám za tyto statky a služby
pro HNP – důchodová neboli nákladová metoda
- sečtená hodnota všech důchodů (mzdy, platy, nájemné, renty či úroky)
které jsou z pohledu firem náklady za určité období a přičteny veškeré
zisky firem
Výkonnost ekonomiky můžeme zjišťovat produktovou metodou, která sečítá hodnotu všech finálních statků a služeb prodávaných firmami domácnostem, nebo důchodovou metodou, kdy sečítáme všechny důchody vyplácené firmami domácnostem.
Hodnota mezistatků či meziproduktů se do HDP nezapočítává.
Hodnota kapitálových statků se do hodnoty produkce přenáší postupně.
Pro zamezení duplicity byla zavedena metoda přidané hodnoty, tj. vylučujeme veškeré náklady, které mají povahu plateb jiným podnikům a zahrnujeme pouze náklady podniků vynaložené na nákup výrobních činitelů.
Ukazatel HDP je používán převážně v západní Evropě(výrobní faktory jsou práce, půda, kapitál, v moderním chápání i podnikatelství).
V Severní Americe je preferován hrubý národní produkt (HNP), který vyjadřuje hodnotu statků a služeb vytvořených za dané období výrobními faktory ve vlastnictví občanů příslušné země, ať už tyto statky vyrobili na území dané země, nebo v zahraničí.
Existují 2 metody zjišťování výkonnosti ekonomiky:
pro HDP – zbožová neboli produktová metoda
- sečtená hodnota všech finálních statků a služeb prodávaných firmami
domácnostem, případně veškeré platby domácností firmám za tyto statky a služby
pro HNP – důchodová neboli nákladová metoda
- sečtená hodnota všech důchodů (mzdy, platy, nájemné, renty či úroky)
které jsou z pohledu firem náklady za určité období a přičteny veškeré
zisky firem
Výkonnost ekonomiky můžeme zjišťovat produktovou metodou, která sečítá hodnotu všech finálních statků a služeb prodávaných firmami domácnostem, nebo důchodovou metodou, kdy sečítáme všechny důchody vyplácené firmami domácnostem.
Hodnota mezistatků či meziproduktů se do HDP nezapočítává.
Hodnota kapitálových statků se do hodnoty produkce přenáší postupně.
Pro zamezení duplicity byla zavedena metoda přidané hodnoty, tj. vylučujeme veškeré náklady, které mají povahu plateb jiným podnikům a zahrnujeme pouze náklady podniků vynaložené na nákup výrobních činitelů.
Produktová metoda
Produktová metoda – hlavní složky tvořící HDP
1. osobní údaje na spotřebu:
statky dlouhodobého užití
statky krátkodobého užití
služby
2. hrubé soukromé domácí fixní investice firem
investice: změny stavu zásob
fixní investice do bytové výstavby
3. vládní výdaje na nákup
statků a služeb
4. saldo obchodní bilance:
hodnota vývozů – hodnota dovozů
(čisté vývozy)
1. osobní údaje na spotřebu:
statky dlouhodobého užití
statky krátkodobého užití
služby
2. hrubé soukromé domácí fixní investice firem
investice: změny stavu zásob
fixní investice do bytové výstavby
3. vládní výdaje na nákup
statků a služeb
4. saldo obchodní bilance:
hodnota vývozů – hodnota dovozů
(čisté vývozy)
Důchodová metoda
Důchodová metoda:
- sečítá všechny důchody vyplácené firmami domácnostem
Při měření důchodovou metodou je problém s duplicitami, pokud bychom mezi důchody započítávali i veškeré platby firmám za nákupy meziproduktů….
Aby se tomu zabránilo zavedli statistikové metodu přidané hodnoty.
Přidaná hodnota: rozdíl mezi tržbami z prodejů statků a služeb a výdaji firmy na pořízení materiálů (vstupů).
Důchodová metoda – důchody či náklady jako zdroje hrubého národního důchodu:
Důchody či náklady na nákup výrobních činitelů:
1. Mzdy a platy
2. Renta
3. Čistý úrok
4. Zisky
Položka, které nemají povahu důchodů výrobních činitelů
1. Odpisy
2. Nepřímé daně z podnikání
- sečítá všechny důchody vyplácené firmami domácnostem
Při měření důchodovou metodou je problém s duplicitami, pokud bychom mezi důchody započítávali i veškeré platby firmám za nákupy meziproduktů….
Aby se tomu zabránilo zavedli statistikové metodu přidané hodnoty.
Přidaná hodnota: rozdíl mezi tržbami z prodejů statků a služeb a výdaji firmy na pořízení materiálů (vstupů).
Důchodová metoda – důchody či náklady jako zdroje hrubého národního důchodu:
Důchody či náklady na nákup výrobních činitelů:
1. Mzdy a platy
2. Renta
3. Čistý úrok
4. Zisky
Položka, které nemají povahu důchodů výrobních činitelů
1. Odpisy
2. Nepřímé daně z podnikání
Národní důchod
Národní důchod:
- 80% národního důchodu tvoří dnes platy a mzdy spolu s výdělky osob vydělávajícími sami ne sebe.
- ND získáme odečtením všech odpisů a nepřímých daní z podnikání
HND: mzdy (W)+ renta(R) + čistý úrok(Int) + zisky(P) + odpisy a nepřímé daně
z podnikání (D+IBT)
HND = W + R + Int + P +D+IBT
Čistý domácí produkt NDP = HND – (D+IBT)
Národní důchod = HND – (D+IBT)
nebo
Národní důchod ND = W + R + Int + P = (mzdy+renta+čistý úrok+zisk)
ND či NDP (čistý národní produkt) jsou přesnějším obrazem výkonnosti NH.
Vznikají však potíže se zjišťováním přesné výše odpisů. Proto se používá ukazatel HDP nebo HND.
- 80% národního důchodu tvoří dnes platy a mzdy spolu s výdělky osob vydělávajícími sami ne sebe.
- ND získáme odečtením všech odpisů a nepřímých daní z podnikání
HND: mzdy (W)+ renta(R) + čistý úrok(Int) + zisky(P) + odpisy a nepřímé daně
z podnikání (D+IBT)
HND = W + R + Int + P +D+IBT
Čistý domácí produkt NDP = HND – (D+IBT)
Národní důchod = HND – (D+IBT)
nebo
Národní důchod ND = W + R + Int + P = (mzdy+renta+čistý úrok+zisk)
ND či NDP (čistý národní produkt) jsou přesnějším obrazem výkonnosti NH.
Vznikají však potíže se zjišťováním přesné výše odpisů. Proto se používá ukazatel HDP nebo HND.
Produktová metoda
Produktová metoda:
- sečítá hodnotu všech finálních statků a služeb prodávaných firmami domácnostem
Toto jsou pouze principy, na jejichž základě můžeme HDP či hrubý národní důchod zjišťovat. Při měření těchto veličin však v praxi narážíme na některé problémy.
Prvním problémem jsou tzv. mezistatky či meziprodukty.
- Při zjišťování HDP produktovou metodou sečítáme pouze finální statky a služby, které slouží bezprostřednímu uspokojování potřeb domácností, a nemůžeme sem započítávat statky, které byly při výrobě těchto finálních statků použity.
Většina firem však vyrábí vedle finálních produktů i polotovary, komponenty atd, pro ostatní firmy. Tyto statky však pouze obíhají mezi firmami a nevstupují (nezapočítávají) se do bezprostřední spotřeby domácností. Pokud bychom je započítali, dopustili bychom se chybného měření, protože hodnota těchto mezistatků by byla započítána několikrát. Př: jogurt, mléko, kráva.
Jestliže bychom meziprodukty do HDP započítali, neměl by tento ukazatel žádný smysl.
To však není jediná komplikace, která při zjišťování HDP produktovou metodou vzniká.
Ve vzájemných obchodních vztazích mezi firmami totiž najdeme ještě statky, které jsou sice v daném období vyrobeny, avšak nejsou v témže období k další výrobě použity. Jejich hodnota se tedy nemůže projevit v hodnotě finálních statků započítávaných do HDP. Proto ji musíme do HDP zahrnout jiným způsobem. Jde zejména o zvláštní kategorii statků označovaných jako kapitálové.
Kapitálové statky: slouží k výrobě po mnoho let a jejich hodnota se přenáší do hodnoty produkce postupně. Patří sem také statky investiční (opotřebování majetku).
Produktová metoda – hlavní složky tvořící HDP:
1. Osobní výdaje na spotřebu: - statky dlouhodobého užití,
- statky krátkodobého užití
- služby
2. Hrubé soukromé domácí investice: - fixní investice firem
- změny stavu zásob
- fixní investice do bytové výstavby
3. Vládní výdaje na nákup statků a služeb
4. Saldo obchodní bilance (čisté vývozy): - hodnota vývozu – hodnota dovozů
Produktová metoda: HDP = C + I + G + X
C – osobní výdaje na spotřebu (domácnosti kromě výdajů na nové domy)
I – hrubé soukromé domácí investice (investice firem do budov a zařízení, zásob, bytová
výstavby, neodečítá se ta část jež slouží k náhradě znehodnoceného kapitálu – proto hrubé)
G – vládní výdaje na nákup statků a služeb (kromě transferových plateb jako důchody,
příspěvky, podpory, sociální)
X – saldo obchodní bilance – čisté vývozy
- sečítá hodnotu všech finálních statků a služeb prodávaných firmami domácnostem
Toto jsou pouze principy, na jejichž základě můžeme HDP či hrubý národní důchod zjišťovat. Při měření těchto veličin však v praxi narážíme na některé problémy.
Prvním problémem jsou tzv. mezistatky či meziprodukty.
- Při zjišťování HDP produktovou metodou sečítáme pouze finální statky a služby, které slouží bezprostřednímu uspokojování potřeb domácností, a nemůžeme sem započítávat statky, které byly při výrobě těchto finálních statků použity.
Většina firem však vyrábí vedle finálních produktů i polotovary, komponenty atd, pro ostatní firmy. Tyto statky však pouze obíhají mezi firmami a nevstupují (nezapočítávají) se do bezprostřední spotřeby domácností. Pokud bychom je započítali, dopustili bychom se chybného měření, protože hodnota těchto mezistatků by byla započítána několikrát. Př: jogurt, mléko, kráva.
Jestliže bychom meziprodukty do HDP započítali, neměl by tento ukazatel žádný smysl.
To však není jediná komplikace, která při zjišťování HDP produktovou metodou vzniká.
Ve vzájemných obchodních vztazích mezi firmami totiž najdeme ještě statky, které jsou sice v daném období vyrobeny, avšak nejsou v témže období k další výrobě použity. Jejich hodnota se tedy nemůže projevit v hodnotě finálních statků započítávaných do HDP. Proto ji musíme do HDP zahrnout jiným způsobem. Jde zejména o zvláštní kategorii statků označovaných jako kapitálové.
Kapitálové statky: slouží k výrobě po mnoho let a jejich hodnota se přenáší do hodnoty produkce postupně. Patří sem také statky investiční (opotřebování majetku).
Produktová metoda – hlavní složky tvořící HDP:
1. Osobní výdaje na spotřebu: - statky dlouhodobého užití,
- statky krátkodobého užití
- služby
2. Hrubé soukromé domácí investice: - fixní investice firem
- změny stavu zásob
- fixní investice do bytové výstavby
3. Vládní výdaje na nákup statků a služeb
4. Saldo obchodní bilance (čisté vývozy): - hodnota vývozu – hodnota dovozů
Produktová metoda: HDP = C + I + G + X
C – osobní výdaje na spotřebu (domácnosti kromě výdajů na nové domy)
I – hrubé soukromé domácí investice (investice firem do budov a zařízení, zásob, bytová
výstavby, neodečítá se ta část jež slouží k náhradě znehodnoceného kapitálu – proto hrubé)
G – vládní výdaje na nákup statků a služeb (kromě transferových plateb jako důchody,
příspěvky, podpory, sociální)
X – saldo obchodní bilance – čisté vývozy
Metody zjišťování HDP
Metody zjišťování HDP:
HDP můžeme zjišťovat dvěma rovnocennými způsoby:
1) produktová (zbožová)metoda
2) důchodová metoda
HDP můžeme zjišťovat dvěma rovnocennými způsoby:
1) produktová (zbožová)metoda
2) důchodová metoda
Výkonnost ekonomiky
• množství statků a služeb, které za určité období (1 rok) ekonomika souhrnně vyprodukovala.
• je to tzv. toková veličina, vyjadřuje změnu stavu v čase
• ekonomické veličiny jsou zpravidla jednorozměrné nebo dvourozměrné.
Jednorozměrné veličiny: označují se jako stavy a vyjadřují zásobu (národní jmění, celková hodnota kapitálových statků).
Dvourozměrné veličiny: vyjadřují změnu stavu za určité období (HDP, národní důchod) a označují se jako toky.
Za charakteristiky makroekonomické výkonnosti ekonomiky bychom však měli rovněž považovat tempo růstu HDP, míru nezaměstnanosti, míru inflace nebo saldo obchodní bilance (čisté vývozy) a saldo platební bilance.
Výkonnost národního hospodářství jako celku charakterizujeme veličinami, které označujeme jako makroekonomické ukazatele.
• je to tzv. toková veličina, vyjadřuje změnu stavu v čase
• ekonomické veličiny jsou zpravidla jednorozměrné nebo dvourozměrné.
Jednorozměrné veličiny: označují se jako stavy a vyjadřují zásobu (národní jmění, celková hodnota kapitálových statků).
Dvourozměrné veličiny: vyjadřují změnu stavu za určité období (HDP, národní důchod) a označují se jako toky.
Za charakteristiky makroekonomické výkonnosti ekonomiky bychom však měli rovněž považovat tempo růstu HDP, míru nezaměstnanosti, míru inflace nebo saldo obchodní bilance (čisté vývozy) a saldo platební bilance.
Výkonnost národního hospodářství jako celku charakterizujeme veličinami, které označujeme jako makroekonomické ukazatele.
Hrubý domácí produkt (HDP)
- největší význam má hrubý domácí produkt (HDP), případně národní důchod, můžou to být však i další ukazatele jako např. čistý domácí produkt, osobní důchod, disponibilní důchod apod.
HDP: vyjadřuje celkovou peněžní hodnotu toků statků a služeb vytvořených za určité období (zpravidla 1 rok) výrobními faktory v národním hospodářství bez ohledu na to jsou-li vlastněny občany státu, nebo cizinci.
- ukazatel HDP se používá především v Evropě, zatímco v Severní Americe je preferován ukazatel hrubý národní produkt (HNP) – vyjadřuje hodnotu statků a služeb vytvořených za dané období výrobními faktory ve vlastnictví občanů příslušné země, ať už tyto statky vyrobili na území dané země, nebo v zahraničí.
HDP: vyjadřuje celkovou peněžní hodnotu toků statků a služeb vytvořených za určité období (zpravidla 1 rok) výrobními faktory v národním hospodářství bez ohledu na to jsou-li vlastněny občany státu, nebo cizinci.
- ukazatel HDP se používá především v Evropě, zatímco v Severní Americe je preferován ukazatel hrubý národní produkt (HNP) – vyjadřuje hodnotu statků a služeb vytvořených za dané období výrobními faktory ve vlastnictví občanů příslušné země, ať už tyto statky vyrobili na území dané země, nebo v zahraničí.
Makroekonomická rovnováha
- Spojením obrázků agregátní nabídky a agregátní poptávky obdržíme obrázek nový, na němž se budou křivky protínat. Bod, v němž se krátkodobá křivka agregátní nabídky a křivka agregátní poptávky protínají, označujeme jako bod makroekonomické rovnováhy.
- Pro ocenění výkonnosti národního hospodářství je velice důležité, protínají-li se tyto křivky blíže, nebo naopak ve větší vzdálenosti od potencionálního produktu. Čím dále vlevo od potencionálního produktu se tyto křivky protínají, tím má národní hospodářství více nevyužitých zdrojů. Jestliže se rovnovážný bod nalézá vpravo od potencionálního produktu, jsou nadměrně zatěžovány ekonomické zdroje, což je zpravidla provázeno vysokou mírou inflace. Tato situace není dlouhodobě udržitelná.
- Pro ocenění výkonnosti národního hospodářství je velice důležité, protínají-li se tyto křivky blíže, nebo naopak ve větší vzdálenosti od potencionálního produktu. Čím dále vlevo od potencionálního produktu se tyto křivky protínají, tím má národní hospodářství více nevyužitých zdrojů. Jestliže se rovnovážný bod nalézá vpravo od potencionálního produktu, jsou nadměrně zatěžovány ekonomické zdroje, což je zpravidla provázeno vysokou mírou inflace. Tato situace není dlouhodobě udržitelná.
Agregátní nabídka
- Můžeme ji vyjadřovat pouze v peněžní podobě, protože různé druhy statků a služeb nemůžeme sčítat.
- Namísto veličiny, která shrnuje veškeré statky a služby poskytované ekonomikou, předpokládáme jediný produkt označený jeko ,,národní produkt”.
- Agregátní nabídka označuje celkovou nabídku všech statků a služeb v národním hospodářství, které jsou nabízeny firmami.
- Agregátní nabídku můžeme vyjádřit jako souhrn peněžních hodnot všech vyráběných statků a služeb.
Potenciální produkt: tím je v makroekonomii označován „národní produkt“ vytvořený při plném využití pracovních sil a ostatních ekonomických zdrojů, které má národní hospodářství k dispozici.
Potencionální produkt označuje tzv. dlouhodobě udržitelnou míru možného využití ekonomických zdrojů, nikoli absolutně možné využití těchto zdrojů. Tento potenciální produkt odpovídá dlouhodobé agregátní nabídce.
- Namísto veličiny, která shrnuje veškeré statky a služby poskytované ekonomikou, předpokládáme jediný produkt označený jeko ,,národní produkt”.
- Agregátní nabídka označuje celkovou nabídku všech statků a služeb v národním hospodářství, které jsou nabízeny firmami.
- Agregátní nabídku můžeme vyjádřit jako souhrn peněžních hodnot všech vyráběných statků a služeb.
Potenciální produkt: tím je v makroekonomii označován „národní produkt“ vytvořený při plném využití pracovních sil a ostatních ekonomických zdrojů, které má národní hospodářství k dispozici.
Potencionální produkt označuje tzv. dlouhodobě udržitelnou míru možného využití ekonomických zdrojů, nikoli absolutně možné využití těchto zdrojů. Tento potenciální produkt odpovídá dlouhodobé agregátní nabídce.
Agregátní poptávka
- Agregátní poptávka představuje celkové výdaje v ekonomice, tj. výdaje domácností, firem, vlád, případně zahraničních subjektů za dané období.
- Jsou to výdaje domácností na nákup spotřebních statků krátkodobé a dlouhodobé spotřeby, výdaje firem na investice, vládní nákupy statků a služeb.
- Na vývoj agregátní poptávky působí mnoho různých činitelů, z nichž nejdůležitější jsou ceny nabízených statků , důchody ekonomických subjektů, očekávání budoucího vývoje, hospodářská politika vlády apod.
- Agregátní poptávku můžeme vyjádřit jako souhrn peněžních hodnot všech poptávaných statků a služeb v národním hospodářství.
- Agregátní poptávku můžeme graficky znázornit jako křivku, která bude klesat zleva doprava.. V makroekonomii je její klesající průběh závislý na tom, že se spotřeba domácností s klesající cenovou hladinou zvyšuje a obráceně.
- Jsou to výdaje domácností na nákup spotřebních statků krátkodobé a dlouhodobé spotřeby, výdaje firem na investice, vládní nákupy statků a služeb.
- Na vývoj agregátní poptávky působí mnoho různých činitelů, z nichž nejdůležitější jsou ceny nabízených statků , důchody ekonomických subjektů, očekávání budoucího vývoje, hospodářská politika vlády apod.
- Agregátní poptávku můžeme vyjádřit jako souhrn peněžních hodnot všech poptávaných statků a služeb v národním hospodářství.
- Agregátní poptávku můžeme graficky znázornit jako křivku, která bude klesat zleva doprava.. V makroekonomii je její klesající průběh závislý na tom, že se spotřeba domácností s klesající cenovou hladinou zvyšuje a obráceně.
Keynesovský přístup
Keynesovský přístup:
- používá levice
- Keynesovci uznávají, že trhy alokují zdroje v zásadě efektivně a že soudobá společnost dosud nenalezla alternativní systém, který by byl schopen tržní mechanismus nahradit.
- Tržní mechanismus je tedy nenahraditelný.
- Avšak zdůrazňují, že tržní mechanismus není schopen zajistit plné využití disponibilních zdrojů, zejména plnou zaměstnanost ekonomicky aktivního obyvatelstva.
- Tržní ekonomika podle nich obsahuje vnitřní tendence k nestabilnímu či cyklickému vývoji, obnova rovnováhy při tolerované míře nezaměstnanosti trvá příliš dlouho a je provázena vysokými ekonomickými i mimoekonomickými ztrátami.
- Základním zdrojem nestability a neschopnosti využívat ek. zdroje (hlavně pracovní sílu) je agregátní poptávka.
- Pro obnovu a zajištění plného využívání ekonomických zdrojů doporučuje keynesovství státní zásahy a to prostřednictvím státního rozpočtu (připouští deficitní financování zaměřené na stimulování agregátní poptávky) a peněžní a úvěrové politiky.
- Pokles agregátní poptávky vede k nevyužívání ekonomických zdrojů a způsobuje nedobrovolnou nezaměstnanost.
- Řešení problémů regulací agregátní poptávky:
- zdůrazňuje úlohu rozpočtové politiky (poptávková stimulace)
- vládní nákupy statků a služeb
- ovlivňování investování pomocí úrokových sazeb
- používá levice
- Keynesovci uznávají, že trhy alokují zdroje v zásadě efektivně a že soudobá společnost dosud nenalezla alternativní systém, který by byl schopen tržní mechanismus nahradit.
- Tržní mechanismus je tedy nenahraditelný.
- Avšak zdůrazňují, že tržní mechanismus není schopen zajistit plné využití disponibilních zdrojů, zejména plnou zaměstnanost ekonomicky aktivního obyvatelstva.
- Tržní ekonomika podle nich obsahuje vnitřní tendence k nestabilnímu či cyklickému vývoji, obnova rovnováhy při tolerované míře nezaměstnanosti trvá příliš dlouho a je provázena vysokými ekonomickými i mimoekonomickými ztrátami.
- Základním zdrojem nestability a neschopnosti využívat ek. zdroje (hlavně pracovní sílu) je agregátní poptávka.
- Pro obnovu a zajištění plného využívání ekonomických zdrojů doporučuje keynesovství státní zásahy a to prostřednictvím státního rozpočtu (připouští deficitní financování zaměřené na stimulování agregátní poptávky) a peněžní a úvěrové politiky.
- Pokles agregátní poptávky vede k nevyužívání ekonomických zdrojů a způsobuje nedobrovolnou nezaměstnanost.
- Řešení problémů regulací agregátní poptávky:
- zdůrazňuje úlohu rozpočtové politiky (poptávková stimulace)
- vládní nákupy statků a služeb
- ovlivňování investování pomocí úrokových sazeb
Marxistický přístup
Marxistický přístup:
- Tento přístup zdůrazňuje negativní stránky fungování tržního mechanismu, ztráta spojené s tržní koordinací ekonomických subjektů („živelnost trhu“) a zejména vykořisťování dělnické třídy vlastníky kapitálu.
- Na rozdíl od neoklasické ekonomie a keynesovství vychází z představy, že dosavadní vývoj kapitalistické společnosti již vytvořil dostatečné předpoklady pro odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků či kapitálových statků a pro nahrazení tržního mechanismu centrálním plánování a řízením ekonomiky.
- Tento přístup utrpěl v praxi šrámy – centrálně řízené ekonomiky postupně ve všech rozhodujících parametrech zaostávaly za vyspělými tržními ekonomikami.
- Tento přístup zdůrazňuje negativní stránky fungování tržního mechanismu, ztráta spojené s tržní koordinací ekonomických subjektů („živelnost trhu“) a zejména vykořisťování dělnické třídy vlastníky kapitálu.
- Na rozdíl od neoklasické ekonomie a keynesovství vychází z představy, že dosavadní vývoj kapitalistické společnosti již vytvořil dostatečné předpoklady pro odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků či kapitálových statků a pro nahrazení tržního mechanismu centrálním plánování a řízením ekonomiky.
- Tento přístup utrpěl v praxi šrámy – centrálně řízené ekonomiky postupně ve všech rozhodujících parametrech zaostávaly za vyspělými tržními ekonomikami.
Neoklasický či monetaristický přístup
Neoklasický či monetaristický přístup: (monetarismus, neoklasická makroekonomie, konzervatizmus)
- od 70 – tých let vystřídala keynesovnskou
- používá pravice
- Vychází z představy, že trhy disponují dostatečnými samoregulačními silami, které jsou schopny navracet tržní ekonomiku bez výraznějších negativních dopadů do stavu rovnováhy.
- Autoregulační síly trhu samy vytvoří optimální podmínky pro vývoj ekonomiky a tím vlastně zajišťují i její maximální výkonnost – a to dlouhodobě udržitelnou.
- Vývoj tržní ekonomiky na základě samoregulace je považován za optimální a veličiny, které vytváří, jsou mnohdy označovány jako „přirozené“ (přirozená míra nezaměstnanosti).
- Pokud je vývoj tržní ekonomiky ovlivňován státními zásahy, vznikají odchylky skutečných veličin od „přirozených“. Takový vývoj je hodnocen převážně jako negativní, protože státní zásahy mají povahu destabilizujících šoků, které ve svých důsledcích vychylují tržní ekonomiku z rovnováhy.
- Teorie „neviditelné ruky trhu“- intuitivní, obrazná formulace představy, že tržní ekonomika ponechána sama sobě řeší optimálním způsobem otázky co vyrábět, jak vyrábět i pro koho vyrábět = „sobectví individua“.
- od 70 – tých let vystřídala keynesovnskou
- používá pravice
- Vychází z představy, že trhy disponují dostatečnými samoregulačními silami, které jsou schopny navracet tržní ekonomiku bez výraznějších negativních dopadů do stavu rovnováhy.
- Autoregulační síly trhu samy vytvoří optimální podmínky pro vývoj ekonomiky a tím vlastně zajišťují i její maximální výkonnost – a to dlouhodobě udržitelnou.
- Vývoj tržní ekonomiky na základě samoregulace je považován za optimální a veličiny, které vytváří, jsou mnohdy označovány jako „přirozené“ (přirozená míra nezaměstnanosti).
- Pokud je vývoj tržní ekonomiky ovlivňován státními zásahy, vznikají odchylky skutečných veličin od „přirozených“. Takový vývoj je hodnocen převážně jako negativní, protože státní zásahy mají povahu destabilizujících šoků, které ve svých důsledcích vychylují tržní ekonomiku z rovnováhy.
- Teorie „neviditelné ruky trhu“- intuitivní, obrazná formulace představy, že tržní ekonomika ponechána sama sobě řeší optimálním způsobem otázky co vyrábět, jak vyrábět i pro koho vyrábět = „sobectví individua“.
Charakteristika teoretických koncepcí makroekonomie
Existuje mnoho kritérií podle nichž se můžou v ekonomii různé směry, proudy, školy či jednotlivá učení. Zde použitým rozhodujícím kritériem je hodnocení úlohy a místa tržního mechanismu v ekonomickém systému. pomocí tohoto kritéria členíme soudobou makroekonomii na tři základní alternativní přístupy. jsou rovněž vnitřně velmi diferencované a společně tvoří celé názorové spektrum.
Ani jeden z těchto alternativních přístupů nelze odmítnout na základě důkazu logické nesprávnosti. Jde o teoretické systémy myšlení, které mají logickou strukturu.
Ani jeden z těchto alternativních přístupů nelze odmítnout na základě důkazu logické nesprávnosti. Jde o teoretické systémy myšlení, které mají logickou strukturu.
Specifika produkce veřejných statků
Dalším typem tržního selhání je tendence dávat přednost výrobě soukromých statků před výrobou veřejných statků.
Trh není schopen podněcovat výrobu veřejných statků, protože u nich není možné oddělit platící a neplatící spotřebitele vzhledem k jejich nedělitelnosti. Trh sám veřejné statky produkuje jen neochotně, a proto se většina ekonomů domnívá, že produkci veřejných statků nelze ponechat v soukromých rukou. Veřejné statky ( národní a veřejná bezpečnost, podpora výzkumu a vzdělání, zdravotnictví, monopoly – dálniční či železniční síť) – to vše je v evropské tradici v rukou veřejného sektoru. trh má tendenci vylučovat všechny ty, kdo za statky a služby neplatí, z možnosti využívání prospěchu, který přinášejí.
Tržní ekonomika vede k nerovnoměrnému rozdělování důchodů i majetku. Vytváří tendenci na jedné straně hromadit extremní bohatství a na druhé vytvářet pól chudoby. „Demokratický“ princip tržní ekonomiky nespočívá v principu jedna osoba = jeden hlas, ale v principu jedna Kč = jeden hlas.
Tržní ekonomiky trpí různými výkyvy, z nichž nejvýznamnější je střednědobý hospodářský cyklus spojený se střídáním fází konjuktury a recese.
Trh má tendenci nerovnoměrně rozdělovat ekonomické zdroje mezi veřejné a soukromé statky, preferuje statky soukromé před veřejnými. Výrobci totiž mohou manipulovat prostřednictvím reklamy s přáním spotřebitelů, dokonce jsou schopni některé „potřeby“ či přání uměle vytvářet.
Trh bude produkovat vše, o čem bude přesvědčí spotřebitele, že je pro něj výhodné a že to uspokojuje jeho potřeby či pseudopotřeby, a na co bude ochoten vydat část svého příjmu.
Přes všechny výhrady k působení tržního mechanismu je třeba zdůraznit, že k trhu neexistuje, jak nás naše zkušenosti s centrálně plánovanou a řízenou ekonomikou poučily, alternativa. Přes všechna tržní selhání a nedokonalosti je to životaschopný mechanismus, který dovede využít nejvíce potencionálních příležitostí ke skutečnému ekonomickému rozvoji.
Trh není schopen podněcovat výrobu veřejných statků, protože u nich není možné oddělit platící a neplatící spotřebitele vzhledem k jejich nedělitelnosti. Trh sám veřejné statky produkuje jen neochotně, a proto se většina ekonomů domnívá, že produkci veřejných statků nelze ponechat v soukromých rukou. Veřejné statky ( národní a veřejná bezpečnost, podpora výzkumu a vzdělání, zdravotnictví, monopoly – dálniční či železniční síť) – to vše je v evropské tradici v rukou veřejného sektoru. trh má tendenci vylučovat všechny ty, kdo za statky a služby neplatí, z možnosti využívání prospěchu, který přinášejí.
Tržní ekonomika vede k nerovnoměrnému rozdělování důchodů i majetku. Vytváří tendenci na jedné straně hromadit extremní bohatství a na druhé vytvářet pól chudoby. „Demokratický“ princip tržní ekonomiky nespočívá v principu jedna osoba = jeden hlas, ale v principu jedna Kč = jeden hlas.
Tržní ekonomiky trpí různými výkyvy, z nichž nejvýznamnější je střednědobý hospodářský cyklus spojený se střídáním fází konjuktury a recese.
Trh má tendenci nerovnoměrně rozdělovat ekonomické zdroje mezi veřejné a soukromé statky, preferuje statky soukromé před veřejnými. Výrobci totiž mohou manipulovat prostřednictvím reklamy s přáním spotřebitelů, dokonce jsou schopni některé „potřeby“ či přání uměle vytvářet.
Trh bude produkovat vše, o čem bude přesvědčí spotřebitele, že je pro něj výhodné a že to uspokojuje jeho potřeby či pseudopotřeby, a na co bude ochoten vydat část svého příjmu.
Přes všechny výhrady k působení tržního mechanismu je třeba zdůraznit, že k trhu neexistuje, jak nás naše zkušenosti s centrálně plánovanou a řízenou ekonomikou poučily, alternativa. Přes všechna tržní selhání a nedokonalosti je to životaschopný mechanismus, který dovede využít nejvíce potencionálních příležitostí ke skutečnému ekonomickému rozvoji.
Smysl a obsah určování ekonomických cílů vlády
V zájmu snížení negativních důsledků užívání tržního mechanismu je třeba používat nástrojů hospodářské politiky vlády a zároveň vytvářet jejím prostřednictvím předpoklady pro fungování těch oblastí života společnosti, které nefungují na základě tržního mechanismu uspokojivě.
Soudobá ekonomické teorie předpokládá, že ve vztahu k trhu vykonává vláda funkce:
1. Zabezpečování podmínek pro dobré fungování tržního mechanismu:
- minimalizace negativních důsledků monopolu
- odstraňování negativních nebo kompenzace pozitivních externalit
- zabezpečování dostatečného množství veřejných statků
2. Zabezpečování spravedlivého fungování tržního mechanismu v mezích přijatých pravidel:
- přerozdělování důchodů v zájmu větší důchodové a majetkové rovnosti
3. Zajišťování vnitřní a vnější stability ekonomiky prostřednictvím makroekonomické stabilizační hospodářské politiky.
Soudobá ekonomické teorie předpokládá, že ve vztahu k trhu vykonává vláda funkce:
1. Zabezpečování podmínek pro dobré fungování tržního mechanismu:
- minimalizace negativních důsledků monopolu
- odstraňování negativních nebo kompenzace pozitivních externalit
- zabezpečování dostatečného množství veřejných statků
2. Zabezpečování spravedlivého fungování tržního mechanismu v mezích přijatých pravidel:
- přerozdělování důchodů v zájmu větší důchodové a majetkové rovnosti
3. Zajišťování vnitřní a vnější stability ekonomiky prostřednictvím makroekonomické stabilizační hospodářské politiky.
Externalita
Externality: Při hospodářských činnostech mnoha ekonomických subjektů vznikají pozitivní nebo negativní důsledky pro ostatní ekonomické subjekty, které trh neumí ocenit a tudíž je nedokáže regulovat. Tyto důsledky označujeme jako externality.
Externalita = je jev, který se vymyká ekvivalenci jinak všeobecně platné směně a představuje nechtěný vedlejší efekt z hlediska fungování trhu.
Pozitivní externality: Akt směny se v podstatě týká jen prodávajícího a kupujícího. Někdy se však stává, že s určité transakce mohou mít užitek i jiné subjekty, které tak dosahují „nezaslouženého zisku“ – tehdy jde o pozitivní exteranlitu.
Negativní externality: Situace, kdy je určitý subjekt nějakou transakcí poškozován, nebo mu vznikají dodatečné náklady (z nějaké ekonomické aktivity jiného subjektu). Tyto škody či dodatečné náklady mu však nikdo neuhrazuje.
Př. znehodnocování životního prostředí, vody,…, ale i neumírněně nákladná reklamní kampaň, kterou poté v ceně zaplatí spotřebitel.
Tržní mechanismus je spojen s externalitami především proto, že přesné vymezení vlastních práv je v některých oblastech velmi obtížné či dokonce nemožné.
Trh má tendenci podněcovat nadměrně produkci takových činností, s nimiž je spojena tvorba negativních exteralit, která nevstupuje do peněžně vyjádřených nákladů, zatímco činnosti, s nimiž je spojena tvorba pozitivních externalit, dostatečně nepodněcuje.
O odstraňování negativních exteranalit, které přerostly do velkých rozměrů, se musí snažit vláda. Ta může negativní externality ocenit, zpoplatnit, a tak tlačit na jejich snížení. Ekonomický subjekt na který jsou negativní externality přenášeny se chová jinak, než když spotřebovává statky, s nimiž je jejich tvorba spojeny „beztrestně“.
Externalita = je jev, který se vymyká ekvivalenci jinak všeobecně platné směně a představuje nechtěný vedlejší efekt z hlediska fungování trhu.
Pozitivní externality: Akt směny se v podstatě týká jen prodávajícího a kupujícího. Někdy se však stává, že s určité transakce mohou mít užitek i jiné subjekty, které tak dosahují „nezaslouženého zisku“ – tehdy jde o pozitivní exteranlitu.
Negativní externality: Situace, kdy je určitý subjekt nějakou transakcí poškozován, nebo mu vznikají dodatečné náklady (z nějaké ekonomické aktivity jiného subjektu). Tyto škody či dodatečné náklady mu však nikdo neuhrazuje.
Př. znehodnocování životního prostředí, vody,…, ale i neumírněně nákladná reklamní kampaň, kterou poté v ceně zaplatí spotřebitel.
Tržní mechanismus je spojen s externalitami především proto, že přesné vymezení vlastních práv je v některých oblastech velmi obtížné či dokonce nemožné.
Trh má tendenci podněcovat nadměrně produkci takových činností, s nimiž je spojena tvorba negativních exteralit, která nevstupuje do peněžně vyjádřených nákladů, zatímco činnosti, s nimiž je spojena tvorba pozitivních externalit, dostatečně nepodněcuje.
O odstraňování negativních exteranalit, které přerostly do velkých rozměrů, se musí snažit vláda. Ta může negativní externality ocenit, zpoplatnit, a tak tlačit na jejich snížení. Ekonomický subjekt na který jsou negativní externality přenášeny se chová jinak, než když spotřebovává statky, s nimiž je jejich tvorba spojeny „beztrestně“.
Podstata transformace centrálně řízené ekonomiky na tržní v ČR
Podstata transformace centrálně řízené ekonomiky na tržní v ČR
V září 1990 byl federálním parlamentem schválen “Scénář ekonomické reformy”.
Podle tohoto materiálu byla československá transformace (od 1.1.1991) založena na následujících prioritách:
- liberalizace cen
- úsporná měnová a rozpočtová politika
- vnitřní směnitelnost měny a liberalizace zahraničního obchodu
- rychlá a rozsáhlá privatizace
Do ekonomické transformace vstupovala ČSSR jako středně vyspělá průmyslová země. Její ekonomická výkonnost v roce 1989 dosahovala cca 72% úrovně EU (15) a 44% úrovně USA. Měla přitom vyšší ekonomickou úroveň než nejméně vyspělé země EU (úroveň Řecka a Portugalska byla nižší o 13%). Ve srovnání s ostatními tranzitivními zeměmi středoevropského regionu měla dokonce významný předstih výkonnosti (úroveň Polska byla nižší o 46% a Maďarska o 25%).
V průběhu transformačního období se postupně rychle měnilo zapojení ČR do mezinárodní dělby práce. ZO prošel v letech 90-98 výraznými institucionálními a strukturálními změnami. byl zrušen státní monopol ZO a vytvořeny podmínky pro liberalizaci ZO.
Liberalizaci ZO umožnila výrazná devalvace Kčs v závěru roku 90, která vytvořila podmínky pro přijatelnou konkurenceschopnost čs. výrobců i na náročných západních trzích a na tuzemském trhu zabránila masivnímu přechodu od doma vyráběných statků k dováženému zboží.
Základem konkurenceschopnosti se stala po devalvaci zejména levná práce.
Důležitou součástí vytvoření podmínek pro fungování tržního hospodářství a procesu privatizace byla tvorba a zavedení právních a institucionálních předpokladů.
V září 1990 byl federálním parlamentem schválen “Scénář ekonomické reformy”.
Podle tohoto materiálu byla československá transformace (od 1.1.1991) založena na následujících prioritách:
- liberalizace cen
- úsporná měnová a rozpočtová politika
- vnitřní směnitelnost měny a liberalizace zahraničního obchodu
- rychlá a rozsáhlá privatizace
Do ekonomické transformace vstupovala ČSSR jako středně vyspělá průmyslová země. Její ekonomická výkonnost v roce 1989 dosahovala cca 72% úrovně EU (15) a 44% úrovně USA. Měla přitom vyšší ekonomickou úroveň než nejméně vyspělé země EU (úroveň Řecka a Portugalska byla nižší o 13%). Ve srovnání s ostatními tranzitivními zeměmi středoevropského regionu měla dokonce významný předstih výkonnosti (úroveň Polska byla nižší o 46% a Maďarska o 25%).
V průběhu transformačního období se postupně rychle měnilo zapojení ČR do mezinárodní dělby práce. ZO prošel v letech 90-98 výraznými institucionálními a strukturálními změnami. byl zrušen státní monopol ZO a vytvořeny podmínky pro liberalizaci ZO.
Liberalizaci ZO umožnila výrazná devalvace Kčs v závěru roku 90, která vytvořila podmínky pro přijatelnou konkurenceschopnost čs. výrobců i na náročných západních trzích a na tuzemském trhu zabránila masivnímu přechodu od doma vyráběných statků k dováženému zboží.
Základem konkurenceschopnosti se stala po devalvaci zejména levná práce.
Důležitou součástí vytvoření podmínek pro fungování tržního hospodářství a procesu privatizace byla tvorba a zavedení právních a institucionálních předpokladů.
Omezení a problémy fungování tržního mechanismu
Zatím se nepodařilo vymyslet nic dokonalejšího než je trh, který vede k nejefektivnějšímu využívání ekonomických zdrojů.
Žádný jiný ekonomický systém nepodněcuje tak mnoho lidí k tvůrčí práci, k podnikání, ke snaze zlepšit své ekonomické postavení.
Zároveň je však třeba vidět i určité nedostatky a rizika, jež používání trhu přináší.
V některých oblastech trh nevede k optimálním řešením a dochází k tzv. tržnímu selhání. Týká se to zejména problematiky externalit, veřejných statků, nerovnoměrného rozdělování majetku a důchodů či tendencí k cyklickému vývoji.
Žádný jiný ekonomický systém nepodněcuje tak mnoho lidí k tvůrčí práci, k podnikání, ke snaze zlepšit své ekonomické postavení.
Zároveň je však třeba vidět i určité nedostatky a rizika, jež používání trhu přináší.
V některých oblastech trh nevede k optimálním řešením a dochází k tzv. tržnímu selhání. Týká se to zejména problematiky externalit, veřejných statků, nerovnoměrného rozdělování majetku a důchodů či tendencí k cyklickému vývoji.
Transformace
Podstata transformace
- stát se vzdává monopolu na vlastnictví výrobních prostředků = vzniká více vlastníků výrobních prostředků a Ti si budují své místo na trhu = týká se výroby i služeb
- stát si ponechává určité části trhu ve své kompetenci (policie, armáda, školství, zdravotnictví)
- různé stupně liberalizace = podle toho kolik si toho ponechává stát (výrobních prostředků) = čím více uvolní, tím více se rozvine tržní hospodářství
Nejdůležitější předpoklady transformace
- univerzálnost trhu; tj. musí existovat trh zboží, práce a kapitálu
- na trhu musí operovat více samostatných subjektů, nesmí jít o monopol ani na straně nabídky, ani na straně poptávky, tzn. fungování volné konkurence
- musí existovat různé formy vlastnictví s převahou soukromého vlastnictví a různé právně organizační formy podnikání
Proces transformace lze charakterizovat těmito základními znaky: liberalizace cen, liberalizace zahraničního obchodu, vnitřní směnitelnost koruny, privatizace, antiiflační politika, politika sociálních záruk.
Přechod na tržní ekonomiku vyžaduje vytvoření všech trhů, tj. trhu spotřebních statků a služeb, trhu kapitálových statků, trhu finančního, trhu práce a trhu půdy.
Vytváření trhů je spojené s uvolňováním cennové regulace – cenová liberalizace. Jejím smyslem je nechat poptávku a nabídku, aby utvářely ceny. Jedině tak se mohou začít utvářet ekonomicky racionální relace.
- stát se vzdává monopolu na vlastnictví výrobních prostředků = vzniká více vlastníků výrobních prostředků a Ti si budují své místo na trhu = týká se výroby i služeb
- stát si ponechává určité části trhu ve své kompetenci (policie, armáda, školství, zdravotnictví)
- různé stupně liberalizace = podle toho kolik si toho ponechává stát (výrobních prostředků) = čím více uvolní, tím více se rozvine tržní hospodářství
Nejdůležitější předpoklady transformace
- univerzálnost trhu; tj. musí existovat trh zboží, práce a kapitálu
- na trhu musí operovat více samostatných subjektů, nesmí jít o monopol ani na straně nabídky, ani na straně poptávky, tzn. fungování volné konkurence
- musí existovat různé formy vlastnictví s převahou soukromého vlastnictví a různé právně organizační formy podnikání
Proces transformace lze charakterizovat těmito základními znaky: liberalizace cen, liberalizace zahraničního obchodu, vnitřní směnitelnost koruny, privatizace, antiiflační politika, politika sociálních záruk.
Přechod na tržní ekonomiku vyžaduje vytvoření všech trhů, tj. trhu spotřebních statků a služeb, trhu kapitálových statků, trhu finančního, trhu práce a trhu půdy.
Vytváření trhů je spojené s uvolňováním cennové regulace – cenová liberalizace. Jejím smyslem je nechat poptávku a nabídku, aby utvářely ceny. Jedině tak se mohou začít utvářet ekonomicky racionální relace.
Tržní mechanizmus
Trh prodávajícího
Špatně fungující trh, prodávající či výrobce mají převahu a rozhodují o podmínkách, za jakých se na trhu bude prodávat. .. socialismus
Trh kupujícího
Trh s převahou nabídky nad poptávkou, firmy si konkurují => rosta kvalita, klesá cena.
Trh kapitálových a spotřebních statků
- rovnováha trhu je určována střetem nabídky a poptávky; nedokonalá – spočívá v tom, že skutečnost osciluje okolo středu (rohlíky)
- rozhodnutí jsou decentralizována – dělají je vlastníci; nedokonalá – rozhodování vlastníků jsou ovlivňována zásahy státu a zákony (minimální mzda)
- soukromé vlastnictví výrobních prostředků (převážně); nedokonalá – neplatí vždy, existuje i státní
- existence velkého počtu firem, z nichž každá zaujímá zanedbatelný podíl na trhu; nedokonalá – existují monopoly (energetika, telekomunikace…)
- firmy vytvářejí homogenní produkt, mají dokonalou informaci a stejný výrobní proces; nedokonalá – homogenní produkt není = přístup k informacím také není stejný
- volný vstup do odvětví; nedokonalá – existují omezení a překážky
Trh určuje cenu
- trh výrobce (socialismus) – špatně fungující
- trh spotřebitele = s převahou nabídky = firmy si konkurují – získání spotřebitele na základě nízké ceny a vysoké kvality výrobků
Funkce cenového sytému
1. přenáší informace .. o koupě schopné poptávce, potřebách, zdrojích, výrobních možnostech
2. podněcuje výrobce a spotřebitele .. k optimálnímu využívání zdrojů
3. přerozděluje důchody
Kapitálový trh – řeší problém vzdání se současné spotřeby ve prospěch budoucí.
Pozitivní a negativní externality
Funkce vlády v oblasti hospodářské politiky:
a) zabezpečení podmínek pro fungování tržního mechanismu
b) zabezpečení podmínek spravedlivého fungování tržního mechanismu
c) zajišťování vnitřní a vnější stability ekonomiky
Špatně fungující trh, prodávající či výrobce mají převahu a rozhodují o podmínkách, za jakých se na trhu bude prodávat. .. socialismus
Trh kupujícího
Trh s převahou nabídky nad poptávkou, firmy si konkurují => rosta kvalita, klesá cena.
Trh kapitálových a spotřebních statků
- rovnováha trhu je určována střetem nabídky a poptávky; nedokonalá – spočívá v tom, že skutečnost osciluje okolo středu (rohlíky)
- rozhodnutí jsou decentralizována – dělají je vlastníci; nedokonalá – rozhodování vlastníků jsou ovlivňována zásahy státu a zákony (minimální mzda)
- soukromé vlastnictví výrobních prostředků (převážně); nedokonalá – neplatí vždy, existuje i státní
- existence velkého počtu firem, z nichž každá zaujímá zanedbatelný podíl na trhu; nedokonalá – existují monopoly (energetika, telekomunikace…)
- firmy vytvářejí homogenní produkt, mají dokonalou informaci a stejný výrobní proces; nedokonalá – homogenní produkt není = přístup k informacím také není stejný
- volný vstup do odvětví; nedokonalá – existují omezení a překážky
Trh určuje cenu
- trh výrobce (socialismus) – špatně fungující
- trh spotřebitele = s převahou nabídky = firmy si konkurují – získání spotřebitele na základě nízké ceny a vysoké kvality výrobků
Funkce cenového sytému
1. přenáší informace .. o koupě schopné poptávce, potřebách, zdrojích, výrobních možnostech
2. podněcuje výrobce a spotřebitele .. k optimálnímu využívání zdrojů
3. přerozděluje důchody
Kapitálový trh – řeší problém vzdání se současné spotřeby ve prospěch budoucí.
Pozitivní a negativní externality
Funkce vlády v oblasti hospodářské politiky:
a) zabezpečení podmínek pro fungování tržního mechanismu
b) zabezpečení podmínek spravedlivého fungování tržního mechanismu
c) zajišťování vnitřní a vnější stability ekonomiky
Charakteristika tržního mechanizmu
Základní princip tržní ekonomiky
- převládá převážně soukromé vlastnictví (doplněno veřejným) výrobních prostředků.
Charakteristika centrálně řízené ekonomiky
- výrobní prostředky převážně ve vlastnictví státu (doplňkově družstevní a nepatrně soukromé vlastnictví)
- produkce včetně cen je direktivně řízena z centra, plánování 5 leté, zkreslování výsledků.
- vypadalo efektivně, ale neosvědčilo se (zaostávání techniky, pomalý růst životní úrovně) => přechod na tržní mechanizmus
Charakteristika tržního mechanizmu
Tržní mechanizmus optimálně působí v podmínkách dokonalé konkurence, tj. v takovém trhu, kde žádný výrobce, obchodník ani spotřebitel není tak velký, aby mohl ovlivnit tržní cenu, výrobky jsou stejnorodé, firmy stejně velké a je jich velký počet, na trhu jsou dokonalé informace.
Naproti tomu při nedokonalé konkurenci narušují trh monopolní postavení velkých společností, silné odbory, případně zásahy do tržní ekonomiky ze strany vlády.
Jestliže nabízené a poptávané množství se vyrovnají, je trh v rovnováze a cena, za kterou se prodávají, se nazývá rovnovážná cena. Při jiných cenách vzniká přebytek nebo nedostatek nabízeného množství se srovnávají s poptávaným.
Stav rovnovážný je na trhu vzácný. Na trhu dochází k neustálému střetu nabídky s poptávkou, kupující s prodávajícími. V tržním mechanismu je provázaná cena, nabídka a poptávka a těžko lze určit, který z činitelů je primární.
Konkurence
a) Cenová
b) Necenová .. kvalita, technická úroveň, diferenciace výrobků, design, image
Oligopolní struktura
Několik velkých výrobců, kteří vyrábějí podstatnou část produkce + malé a střední firmy
- převládá převážně soukromé vlastnictví (doplněno veřejným) výrobních prostředků.
Charakteristika centrálně řízené ekonomiky
- výrobní prostředky převážně ve vlastnictví státu (doplňkově družstevní a nepatrně soukromé vlastnictví)
- produkce včetně cen je direktivně řízena z centra, plánování 5 leté, zkreslování výsledků.
- vypadalo efektivně, ale neosvědčilo se (zaostávání techniky, pomalý růst životní úrovně) => přechod na tržní mechanizmus
Charakteristika tržního mechanizmu
Tržní mechanizmus optimálně působí v podmínkách dokonalé konkurence, tj. v takovém trhu, kde žádný výrobce, obchodník ani spotřebitel není tak velký, aby mohl ovlivnit tržní cenu, výrobky jsou stejnorodé, firmy stejně velké a je jich velký počet, na trhu jsou dokonalé informace.
Naproti tomu při nedokonalé konkurenci narušují trh monopolní postavení velkých společností, silné odbory, případně zásahy do tržní ekonomiky ze strany vlády.
Jestliže nabízené a poptávané množství se vyrovnají, je trh v rovnováze a cena, za kterou se prodávají, se nazývá rovnovážná cena. Při jiných cenách vzniká přebytek nebo nedostatek nabízeného množství se srovnávají s poptávaným.
Stav rovnovážný je na trhu vzácný. Na trhu dochází k neustálému střetu nabídky s poptávkou, kupující s prodávajícími. V tržním mechanismu je provázaná cena, nabídka a poptávka a těžko lze určit, který z činitelů je primární.
Konkurence
a) Cenová
b) Necenová .. kvalita, technická úroveň, diferenciace výrobků, design, image
Oligopolní struktura
Několik velkých výrobců, kteří vyrábějí podstatnou část produkce + malé a střední firmy
Ekonomická koordinace
1. Svobodný trh (ST). Střetávájí se zde prodávající a kupujíc, výrobci a spotřebitelé. ST výrazně přispěl k ekonomickému pokroku.
Trh
Ekonomické subjekty rozhodují v zásadě samy. Firmy stanovují, co budou vyrábě a jaké technologie při tom budou používat. Domácnosti zase rozhodují, co za své příjmy nakoupí. Jejich rozhodnutí ovšem není zcela nezávislé, jsou zde podmínky a omezení vytvářené trhem.
Trh je společenská instituce založená na směně zboží (koupě/prodej). Při koupi se sjednává cena. I když cenu stanovuje prodávající, ovlivňuje jí i zákazník a to nekoupí, porovnáním ceny. Prodávající tedy následně zvažuje, cenu zboží snížit, zvýšit. Cena je zdrojem důležitých ekonomických informací. Zpravuje o výši nákladů na získání určitého statku. Na základě cen se propočítávají výnosy a náklady a zjišťuje se výše zisku. Cena podnikatelům přináší vyšší zisky u těch statků, o něž mají spotřebitelé větší zájem. Trh může být omezován, ale nemůže být zcela potlačen. V řadě oblastí je nenahraditelný. Předností tržního mechanismu je autonomní a automatické šíření informací. Informace se na trhu rychle šíří a trh dokáže velmi rychle a silně reagovat.
Funkce trhu: 1. přenášejí informace (prostřednictví cen)
2. stimulují (podněcují) ekonomické subjekty
3. rozdělují důchody mezi jednotlivé subjekty.
2. Centrální koordinace. Systém centrálního řízení v plánování v socialistických ekonomikách sovětského typu. Výhodou sice byla schopnost soustředit zdroje k prosazování základních cílů, nebyl však schopen je využívát efektivně. Státní vlastnictví nevytvářelo dostatečno motivaci k využívání ekonomických zdrojů. Přílišná centralizace rozhodování neumožňovala podnikům dostatečně pocítit rozdíl mezi dobrou, průměrnou a špatnou prací. Dobré podniky ztratily motivaci k dalšímu zlepšování své činnosti. Špatně hospodařící podniky spoléhaly na státní dotace bez snahy zlepšení výroby v podniku. Centrální plánování bylo považování za základní nástroj koordinace veškerého ekonomického života. K sestavením plánu je vytvořen plánovací úřad. V Československu byl model centrálního plánování a řizení ekonomiky používán od roku 1952-1989. Pět významných pokusů o reformu. Výsledek - neexistence zpětné vazby, preference některých odvětví.
Trh
Ekonomické subjekty rozhodují v zásadě samy. Firmy stanovují, co budou vyrábě a jaké technologie při tom budou používat. Domácnosti zase rozhodují, co za své příjmy nakoupí. Jejich rozhodnutí ovšem není zcela nezávislé, jsou zde podmínky a omezení vytvářené trhem.
Trh je společenská instituce založená na směně zboží (koupě/prodej). Při koupi se sjednává cena. I když cenu stanovuje prodávající, ovlivňuje jí i zákazník a to nekoupí, porovnáním ceny. Prodávající tedy následně zvažuje, cenu zboží snížit, zvýšit. Cena je zdrojem důležitých ekonomických informací. Zpravuje o výši nákladů na získání určitého statku. Na základě cen se propočítávají výnosy a náklady a zjišťuje se výše zisku. Cena podnikatelům přináší vyšší zisky u těch statků, o něž mají spotřebitelé větší zájem. Trh může být omezován, ale nemůže být zcela potlačen. V řadě oblastí je nenahraditelný. Předností tržního mechanismu je autonomní a automatické šíření informací. Informace se na trhu rychle šíří a trh dokáže velmi rychle a silně reagovat.
Funkce trhu: 1. přenášejí informace (prostřednictví cen)
2. stimulují (podněcují) ekonomické subjekty
3. rozdělují důchody mezi jednotlivé subjekty.
2. Centrální koordinace. Systém centrálního řízení v plánování v socialistických ekonomikách sovětského typu. Výhodou sice byla schopnost soustředit zdroje k prosazování základních cílů, nebyl však schopen je využívát efektivně. Státní vlastnictví nevytvářelo dostatečno motivaci k využívání ekonomických zdrojů. Přílišná centralizace rozhodování neumožňovala podnikům dostatečně pocítit rozdíl mezi dobrou, průměrnou a špatnou prací. Dobré podniky ztratily motivaci k dalšímu zlepšování své činnosti. Špatně hospodařící podniky spoléhaly na státní dotace bez snahy zlepšení výroby v podniku. Centrální plánování bylo považování za základní nástroj koordinace veškerého ekonomického života. K sestavením plánu je vytvořen plánovací úřad. V Československu byl model centrálního plánování a řizení ekonomiky používán od roku 1952-1989. Pět významných pokusů o reformu. Výsledek - neexistence zpětné vazby, preference některých odvětví.
Ekonomické cíle
Dělíme je na :
• krátkodobé(týden až měsíc) , střednědobé (1-5 let), dlouhodobé (5-20 let a více)
• hlavní, vedlejší a dílčí
Pět cílů :
1. Vysoká úroveň zaměstnanosti a nízká nezaměstnanost.
2. Cenová stabilita či nizká míra inflace.
3. Rovnováha platební bilance.
4. Spravedlivé rozdělování důchodů.
5. ekonomický růst.
Dosažení těchto cílů je podřízeno všelidksým cílům v podobě úsilí o dosažení blahobytu, svobody, spravedlnosti, bezpečnosti pro všechny lidi.
Pojetí cílů se u jednotlivého ekonom. směru myšlení liší Např. keynesovská ekonomie klade důraz na vnitřní nestabilitu tržní ekonomiky, tržní intervence apod.
• krátkodobé(týden až měsíc) , střednědobé (1-5 let), dlouhodobé (5-20 let a více)
• hlavní, vedlejší a dílčí
Pět cílů :
1. Vysoká úroveň zaměstnanosti a nízká nezaměstnanost.
2. Cenová stabilita či nizká míra inflace.
3. Rovnováha platební bilance.
4. Spravedlivé rozdělování důchodů.
5. ekonomický růst.
Dosažení těchto cílů je podřízeno všelidksým cílům v podobě úsilí o dosažení blahobytu, svobody, spravedlnosti, bezpečnosti pro všechny lidi.
Pojetí cílů se u jednotlivého ekonom. směru myšlení liší Např. keynesovská ekonomie klade důraz na vnitřní nestabilitu tržní ekonomiky, tržní intervence apod.
Základní ekonomické otázky (problémy)
V každé ekonomice se rozvinula velmi složitá dělba práce spojená se specializací. Ani ten nejjednodušší výrobek by dnes nedokázal vyrobit jeden člověk zcela sám. Ve firmě se neustále rozhoduje o tom, jaké výrobky a v jakých množstvích vyrábět. Všechny ekonomiky jsou omezeny svými vzácnými ekonomickými zdroji. Ve společnosti musí fungovat určitý mechanismus, která má neustále nalézat odpovědi na tři základní ekonomické otázky.
1. Co a kolik vyrábět – jaké statky a služby produkovat, aby to vyjadřovalo optimálně produkční možnosti a existující potřeby. V ekonomice se denně rozhoduje, jak vyrobit určitý výrobek, určitou službu, jaké k tomu použít zdroje, jakou technologii.
2. Jak vyrábět tyto služby a statky ? Jakou technologií a z jakých zdrojů je vyrobit ?
3. Pro koho vyrábět ? Jak rozdělit to, co bylo vyrobeno. Rozdělovací procesy.
Další otázky: Kdy vyrábět ? Pro který trh vyrábět ? V jaké kvalitě vyrábět ? Za jakou cenu vyrabět ? (znehodnocení životního prostředí, aby vyráběné statky nepoškozovaly zdraví spotřebitelů)
1. Co a kolik vyrábět – jaké statky a služby produkovat, aby to vyjadřovalo optimálně produkční možnosti a existující potřeby. V ekonomice se denně rozhoduje, jak vyrobit určitý výrobek, určitou službu, jaké k tomu použít zdroje, jakou technologii.
2. Jak vyrábět tyto služby a statky ? Jakou technologií a z jakých zdrojů je vyrobit ?
3. Pro koho vyrábět ? Jak rozdělit to, co bylo vyrobeno. Rozdělovací procesy.
Další otázky: Kdy vyrábět ? Pro který trh vyrábět ? V jaké kvalitě vyrábět ? Za jakou cenu vyrabět ? (znehodnocení životního prostředí, aby vyráběné statky nepoškozovaly zdraví spotřebitelů)
Ekonomické systémy
1. Zvykové ekonomiky (minulost) např. amazonští Indiáni
2. Tržní ekonomiky. Do dnešní podoby se vyvinuly v průběhu několika staletí. Setkáváme se s nimi v nejvyspělejších zemích světa, ale rovněž v převážné většině rozvojových zemích. Převažuje soukromé vlastnictví, které je doplňováno veřejným vlastnictvím.
3. Plánované ekonomiky sovětského typu. Existovaly v zemích střední a východní Evropy i v některých asijských zemích a na Kubě. Řešení ekonomických problémů vycházelo z plánu sestavovaného centrálními orgány – bylo určeno co vyrábět, v jakých množstvích, jakou technologií a z jakých ekonom. zdrojů. Rovněž řízení rozdělovacíh procesů. Vlastnictví státní nebo družstevní. Soukromé vlastnictví má pouze okrajové postavení. Avšak historie ukázala, že v centrální plánování není efektivní a životní úroveň obyvatelstva roste mnohem pomaleji než ve vyspělých tržních ekonomikách. Většina zemí s plánovanou ekonomikou postupně tento systém opustila a přešla nebo přechází k tržní ekonomice.
2. Tržní ekonomiky. Do dnešní podoby se vyvinuly v průběhu několika staletí. Setkáváme se s nimi v nejvyspělejších zemích světa, ale rovněž v převážné většině rozvojových zemích. Převažuje soukromé vlastnictví, které je doplňováno veřejným vlastnictvím.
3. Plánované ekonomiky sovětského typu. Existovaly v zemích střední a východní Evropy i v některých asijských zemích a na Kubě. Řešení ekonomických problémů vycházelo z plánu sestavovaného centrálními orgány – bylo určeno co vyrábět, v jakých množstvích, jakou technologií a z jakých ekonom. zdrojů. Rovněž řízení rozdělovacíh procesů. Vlastnictví státní nebo družstevní. Soukromé vlastnictví má pouze okrajové postavení. Avšak historie ukázala, že v centrální plánování není efektivní a životní úroveň obyvatelstva roste mnohem pomaleji než ve vyspělých tržních ekonomikách. Většina zemí s plánovanou ekonomikou postupně tento systém opustila a přešla nebo přechází k tržní ekonomice.
Metody zkoumání ekonomie
V ekonomickém myšlení působí již dlouhodobě dva protikladné prody :
1. proud – napodobuje přístupy a metody přírodních věd, exaktnost ekonomie (matematické a formalizované metody ekonomie). Tento přístup provází ekonomii již od dob, kdy se v průběhu 18. století osamostatnila jako vědní disciplína.
2. proud – Ekonomie vyžaduje zcela specifický způsob myšlení. Chybou je napodobování příroční věd exaktního typu a používání jejich metod. Zdůrazňují, že její součástí je uvažování o ekonom. procesech. Člověk svojí inteligencí, psychikou a motivacemi, které nelze převést do podoby matematických vzorců a které významně ovlivňují ekonomické procesy.
Hospodářská realita patří k nejsložitějším objektům zkoumání. Ekonomie využívá metody deduktivního a induktivního myšlení a jako další významné metody analýzy. Vzhledem k složitosti předmětu zkoumání, shoda ekonomů je spíše vyjímečnou záležitostí. Existují různé přístupy, které lze považovat za vědecké, ačkoli formulují mnohdy zcela protichůdné teoretické koncepce.
1. proud – napodobuje přístupy a metody přírodních věd, exaktnost ekonomie (matematické a formalizované metody ekonomie). Tento přístup provází ekonomii již od dob, kdy se v průběhu 18. století osamostatnila jako vědní disciplína.
2. proud – Ekonomie vyžaduje zcela specifický způsob myšlení. Chybou je napodobování příroční věd exaktního typu a používání jejich metod. Zdůrazňují, že její součástí je uvažování o ekonom. procesech. Člověk svojí inteligencí, psychikou a motivacemi, které nelze převést do podoby matematických vzorců a které významně ovlivňují ekonomické procesy.
Hospodářská realita patří k nejsložitějším objektům zkoumání. Ekonomie využívá metody deduktivního a induktivního myšlení a jako další významné metody analýzy. Vzhledem k složitosti předmětu zkoumání, shoda ekonomů je spíše vyjímečnou záležitostí. Existují různé přístupy, které lze považovat za vědecké, ačkoli formulují mnohdy zcela protichůdné teoretické koncepce.
Ekonomické myšlení a ekonomická praxe
Ekonomie je základem pro racionální ekonomické myšlení a jednání. Ekonomie je praktická věda a její znalost může pomoi každému člověku orientovat se v otázkách běžného ekonomického a politického života čím svobodnější je ekonomický život, tím je pro lidi důležitější se vyznat v peněžních otázkách, v problematice inflace, úrokových sazeb.. atd. Znalost ekonomické teorie sice nezajistí lidem automaticky úspěch v podnikání, dá jim však určitě větší šanci.
Předmět zkoumání ekonomie
Ekonomie je věda o nejobecnějších souvislostech v ekonomickém životě společnosti, viděných v jejich celku.
Předmětem jejího zkoumání jsou instituce tvořící rámec, v němž se ekonomie pohybuje, makroekonomické aspekty vývoje národního hospodářství a racionální alokace, vzácných ekonomických zdrojů. Ekonomie se nezabývá detaily ekonomického života v urcité zemi nebo oblasti. Mikronomické cíle nejsou předmětem zkoumání. Poskytuje celkový obraz ekonomického života, ukazuje, jak v ekonomii vše navzájem souvisí. Ekonomie předpokládá racionalitu v chování ekonomických subjektů. Za racionální chování považuje ekonomie takové chování, které vede co nejefektivněji a co nejkratší cestou k dosažení přílušného ekonomického cíle.
3 skupiny subjektů :
1. Domácnosti (rodiny nebo jednotlivci). Své příjmy vydávají na nákupy spotřebních statků. Mohou spořit, tím vytváří kapital, který investují.
2. Firmy Ekonom. subjekty, které organizují podnikání. Firmu představuje majitel nebo ředitel. Firmy dosahují o maximalizaci zisku.
3. Vláda zasahuje svou činnosti velmi výrazně do ekonomiky. Pod pojmem vláda se skrývá i státní správa, parlament, ministerstva, městské úřady a jiné vládní orgány, které zasahují do ekonomiky svými rozhodnutími. Stanovují pravidla ekonomické činnosti. Vláda nakupuje od firem značné množství staků (pro státní správu, školy, zdravotnictví apod.), investuje do stavby dálnic a silc a přerozdeluje finanční prostředky.
Ekonom. subjekty se setkávají na trhu. např. trh statků a služeb, trh práce, finanční trh.
Ekonomie se dělí na mikroekonomii a makroekonomii.
Mirkoekonomie (mikros =malý). Zabývá se tvorbou cen jednotlivých staků a služeb, fugování trhu v podmínkách nedokonalé a dokonalé konkurence. Analyzuje problematiku rozmisťovní a užití vzácných ekonomických zdrojů. Lze jí přirovnat k mikroskopu, kterým zkoumáme chování ekonom. subjektů a jeho změny. Pochopení mikroekonomických základů chovánínje naprosto nezbytné pro pochopení makroekonomických souvislostí.
Makroekonomie. Zabývá se chováním ekonomiky jako celku – hospodářského růstu země, cyklickým vývojem, inflací nezaměstnanost a dalšími procesy, které se týkají celé ekonomiky. Zkoumá zejména široké agregátní veličiny – HDP, zaměstnanost a makroekonomická stabilizační hosp. politika státu.
Předmětem jejího zkoumání jsou instituce tvořící rámec, v němž se ekonomie pohybuje, makroekonomické aspekty vývoje národního hospodářství a racionální alokace, vzácných ekonomických zdrojů. Ekonomie se nezabývá detaily ekonomického života v urcité zemi nebo oblasti. Mikronomické cíle nejsou předmětem zkoumání. Poskytuje celkový obraz ekonomického života, ukazuje, jak v ekonomii vše navzájem souvisí. Ekonomie předpokládá racionalitu v chování ekonomických subjektů. Za racionální chování považuje ekonomie takové chování, které vede co nejefektivněji a co nejkratší cestou k dosažení přílušného ekonomického cíle.
3 skupiny subjektů :
1. Domácnosti (rodiny nebo jednotlivci). Své příjmy vydávají na nákupy spotřebních statků. Mohou spořit, tím vytváří kapital, který investují.
2. Firmy Ekonom. subjekty, které organizují podnikání. Firmu představuje majitel nebo ředitel. Firmy dosahují o maximalizaci zisku.
3. Vláda zasahuje svou činnosti velmi výrazně do ekonomiky. Pod pojmem vláda se skrývá i státní správa, parlament, ministerstva, městské úřady a jiné vládní orgány, které zasahují do ekonomiky svými rozhodnutími. Stanovují pravidla ekonomické činnosti. Vláda nakupuje od firem značné množství staků (pro státní správu, školy, zdravotnictví apod.), investuje do stavby dálnic a silc a přerozdeluje finanční prostředky.
Ekonom. subjekty se setkávají na trhu. např. trh statků a služeb, trh práce, finanční trh.
Ekonomie se dělí na mikroekonomii a makroekonomii.
Mirkoekonomie (mikros =malý). Zabývá se tvorbou cen jednotlivých staků a služeb, fugování trhu v podmínkách nedokonalé a dokonalé konkurence. Analyzuje problematiku rozmisťovní a užití vzácných ekonomických zdrojů. Lze jí přirovnat k mikroskopu, kterým zkoumáme chování ekonom. subjektů a jeho změny. Pochopení mikroekonomických základů chovánínje naprosto nezbytné pro pochopení makroekonomických souvislostí.
Makroekonomie. Zabývá se chováním ekonomiky jako celku – hospodářského růstu země, cyklickým vývojem, inflací nezaměstnanost a dalšími procesy, které se týkají celé ekonomiky. Zkoumá zejména široké agregátní veličiny – HDP, zaměstnanost a makroekonomická stabilizační hosp. politika státu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)