Mezinárodní měnový fond

• Instituce, která má podporovat stabilizaci mezinárodního měnového systému. Jeho úkolem je zejména napomáhat překonávání pasiv platebních bilancí jednotlivých členských zemí.
• MMF poskytuje zemím, které se dostávají do obtížné platební situace, úvěry k pokrytí pasiv platební bilance, případně k tvorbě potřebných devizových rezerv. Poskytování úvěru je podmíněno stanovením přísných podmínek, případně přijetím programů ekonomického ozdravení, vypracovaných za pomoci odborníků MMF.
• Česká republika je členským státem MMF, kam vstoupila již jako součást ČSFR v roce 1990.

Hlavní cíle:
- sleduje ekonomický vývoj v zemích, které se systému kursového fixingu zavázaly účastnit, a v případě signálů konjukturálních změn doporučuje vládám přiměřené změny politiky
- v případě potřeby poskytuje členským zemím úvěry na podporu jejich platební bilance ve formě zvýšení pohotových devizových rezerv

Měnové kurzy

Současné měnové kurzy jsou určovány v rozhodující míře vztahem nabídky a poptávky na devizových trzích, avšak vlády se snaží svými opatřeními předcházet přílišným výkyvům. Tento systém se označuje jako řízený systém plovoucích kurzů a je dnes častější než systém volných plovoucích kurzů, kdy je vývoj ponechán pouze působení nabídky a poptávky.

Jestliže klesá kurz určité měny, mluvíme o jejím znehodnocení (depreciaci), jestliže kurz stoupá, mluvíme o zhodnocení (apreciaci). Zhodnocení a znehodnocení je třeba odlišovat od revalvace a devalvace, což jsou změny úředně stanovených poměrů dvou měn (revalvace ve směru nahoru, devalvace směrem dolů).

Dosud největší světová hospodářská krize v letech 1929-1933, vedla ke vzniku druhé světové války, byla způsobena a prohloubena chybami v mezinárodní peněžní, měnové a obchodní politice. Pod tlakem vnitřních politických sil se v této situaci některé vlády uchýlily k tvrdému omezení směny domácí měny za cizí a často i k přechodu na naturální způsob mezinárodního obchodu (zboží za zboží), který eliminoval použití peněz úplně.
Světová ekonomika se hroutila: mezi léty 1929-1932 klesly celosvětově ceny zboží o 48% a hodnota mezinárodního obchodu klesla o 63%.
Východisko, které bylo po roce 1933 nalezeno, souviselo se vznikem a vývojem fašismu v Itálii a Německu (rozmach zbrojení, obchod se zbraněmi).
Návrh na řešení přišel až na počátku 40.let, a to současně ze dvou míst. Z USA od H.D. Whitea a z GB od J.M.Keynese. Oba nezávisle na sobě navrhli systém dohledu, který by nespočíval pouze v přádání mezinárodních konferencí, ale v založení stálého orgánu pro mezinárodní spolupráci v této oblasti.

V červenci 1944 v Bretton Woods založili delegáti ze 44 států Mezinárodní měnový fond (MMF; International Monetary Fund, IMF) a Světovou banku (Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, International Bank of Reconstruction and Development, IBRD).

Subjekty vystupující na devizovém trhu

Obchodní banky: provádějí služby pro své klienty (firmy, jednotlivci i jiné obchodní banky) – banky jim prodávají zahraniční měnu, tak jí od nich také kupují. Tím přispívají k zabezpečení plynulosti platebního styku se zahraničím a současně i k fungování devizového trhu.

Centrální banka: vstupuje na devizový trh, aby svými intervencemi udržela devizový trh na úrovni, která je v souladu s kurzovou politikou.


Měnový kurz:

• vzájemný poměr, v jakém se dvě měny navzájem směňují

Geneze měnových kurzů

- Měnové kurzy se vyvinuly v období, kdy bylo základem kupní síly peněz vyspělých zemí zlato (období zlatého standardu).
- V této době byl měnový kurz dán zlatými obsahy jednotlivých měn a kurzy vykazovaly značnou stabilitu.
- Systém zlatého standardu existoval v různých modifikovaných podobách do 30. let.
- Po druhé světové válce byl nahrazen tzv. brttonwoodským systémem, jehož základem se stal americký dolar omezeně směnitelný ze zlato v kurzu 35 USD za trojskou unci. (takto byl směnitelný pouze pro zahraniční měnové instituce).

- 1971 – zrušena i tato omezená směnitelnost amerického dolaru.
- Zlato ztratilo svůj původní význam pro mezinárodní měnový systém.
- Hledají se cesty, jak se od zlata , ale i od měn jednotlivých zemí odpoutat – vytvářením nadnárodních peněžních jednotek.
- V současné době jsou známy dvě takové jednotky: zvláštní práva čerpání (Special Drawing Rights – SDR) ta je užívána Mezinárodním měnovým fondem a evropskou měnovou jednotku (ECU – EURO) užívanou v EU.

Charakteristika devizového trhu

• trh, na kterém se soustřeďuje nabídka a poptávka po devizách
• obchody probíhají v bezhotovostní formě při devizových kurzech
• dochází ke konvezri jedné měny do druhé
• Zatímco na fin. trzích jsou objemy obchodů vykazovány jako stav k určitému okamžiku na dev. trzích se vykazují jako obrat za určité období
• Devizový trh je součástí trhu s cizími měnami, kam patří i trh valutový (zde vystupují především jednotlivci, aby zde nakoupili nebo prodali zahraniční měnu a mohly tak realizovat platby se zahraničím např. turismus, studijní pobyty.)

• Mezi jednotlivými zeměmi dochází k pohybům peněžních fondů, které souvisejí s pohybem zboží, služeb a kapitálu.
• Na základě těchto operací vznikají v daných zemích pohledávka a závazky.
• Ekonomické subjekty, které vstupují do zahraničních vztahů potřebují převést vzniklé zahraniční pohledávky do domácí měny a k úhradě svých zahraničních závazků zase naopak potřebují nakoupit měnu zahraniční.

Charta základních práv

Co dál?
Ke Smlouvě z Nice byla připojena i deklarace o budoucnosti Evropské unie. Reformy z Nice sice připravily institucionální systém EU na přijetí kandidátských států, ale stále zde zůstává potřeba širší a důkladnější debaty o budoucnosti Unie. Země, které předsedají EU v roce 2001, společně s Komisí tuto diskusi podporovaly a snažily se do ní zapojit i Evropský parlament, národní parlamenty členských států, politiky, podnikatelskou sféru, akademickou obec i reprezentanty občanské společnosti zemí členských i kandidátských států.
Debata se rozvinula za švédského předsednictví, úsilí belgického předsednictví vyvrcholilo na zasedání Evropské rady v prosinci 2001 přijetím tzv. Laekenské deklarace, která dává diskusi o budoucnosti EU konkrétní obrysy.
Jakmile skončí přípravné práce, bude v roce 2004 svolána další Mezivládní konference, která se bude zabývat právě těmito otázkami a provede i nezbytné úpravy Smluv. Tato Mezivládní konference však za žádných okolností nesmí bránit rozšíření Unie. Kandidátské státy, které dokončí přístupová jednání s Unií, budou také pozváni k účasti na této konferenci, zatímco ostatní se jí mohou zúčastnit jako pozorovatelé.
Charta základních práv Evropské unie byla vyhlášena v Nice v prosinci 2000. Charta stanovuje občanská, politická, ekonomická a sociální práva evropských občanů. Práva vycházejí ze šesti principů: důstojnost, svoboda, rovnost, solidarita, občanská práva a spravedlnost. Tato práva čerpají ze základních práv a svobod zakotvených v Evropské konvenci na ochranu lidských práv a základních svobod a z ústavních tradic členských států Evropské unie.

Očekávané přínosy, šance a rizika spojená se vstupem ČR do EU

Přínosy a šance :
- zapojení do mezinárodní dělby práce
- liberalizace ZO
- změna struktury českého ZO
- zahraniční investice
rizika :
- přílišný dovoz může prohloubit deficit běžného účtu platební bilance ČR
kroky vstupu ČR do EU :
- dohoda o přidružení ČR k ES podepsána 1993, v platnost 1995, účelem je vytvořit předpoklady k volnému pohybu zboží, kapitálu a služeb, odstranění překážek v podnikání
- liberalizace pohybu pracovních sil bude možná až po vstupu ČR do EU
- ČR se vůči OECD zavázala, že jakékoli výhody, které poskytne zemím ES, poskytne i ostatním členským zemím OECD
- 1995 (druhá) Bílá kniha O přípravě přidružených zemí střední a východní Evropy na integraci do vnitřního trhu Evropské unie

Jak byla Smlouva měněna?

Smlouvy, na kterých je Evropská unie založena, mohou být pozměňovány tzv. Mezivládní konferencí (IGC) zástupců vlád členských států, svolaných za účelem dosažení shody na těchto změnách.
Poslední mezivládní konference byla zahájena 12. února 2000 a skončila dohodou na zasedání Evropské rady v Nice (7. – 11. prosince 2000).
Stejně jako v případě předchozí mezivládní konference (jejímž výsledkem byla Amsterodamská smlouva) byly přípravné práce prováděny skupinou zástupců vlád členských států a Evropské komise. Porad se účastnili také dva poslanci Evropského parlamentu.
Několikrát se setkali také ministři zahraničních věcí patnácti členských zemí a těchto rozhovorů se účastnila také Komise.
Konečná rozhodnutí o změnách Smluv byla učiněna hlavami států nebo vlád členských států, kteří se setkali na zasedání Evropské rady. Tohoto setkání se zúčastnil také předseda Evropské komise.
Několik týdnů po dosažení shody na znění, 26. února 2001, byla Smlouva z Nice dne podepsána hlavami států nebo vlád.
Po podpisu následuje ratifikační proces, který může trvat několik měsíců. Každý členský stát musí ratifikovat Smlouvu v souladu se svým ústavním pořádkem (ratifikace v parlamentu nebo referendum).
Nová smlouva vstoupí v platnost až poté, co bude ratifikována všemi členskými státy Unie.

Co změní Smlouva z Nice?

Smlouva z Nice znamená novou etapu příprav na rozšíření Evropské unie o země střední a východní Evropy, Středomoří a pobaltské státy. Tato smlouva, která doplňuje existující smlouvy, vstoupí v platnost po ratifikaci všemi členskými zeměmi, a to buď schválením v parlamentu nebo referendem.
Složení a působení evropských institucí a orgánů bylo schváleno v padesátých letech, když Unie sestávala pouze ze šesti členů (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko). Od té doby se Unie rozšířila čtyřikrát a dnes sestává z patnácti členských zemí (zakládající šestka a Dánsko, Řecko, Španělsko, Irsko, Rakousko, Portugalsko, Finsko, Švédsko a Spojené království). S výjimkou zavedení přímých voleb do Evropského parlamentu v roce 1979 však nikdy od založení Evropského společenství nedošlo k rozsáhlejší reformě institucí.
V současné době jedná o vstupu do Evropské unie celkem 12 států, a to Bulharsko, Kypr, Česká republika, Estonsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Malta, Polsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Turecko bylo navíc uznáno za kandidáta na členství.
Mezivládní konference (IGC), která připravila změnu Smluv schválenou na zasedání Evropské rady v Nice dne 11. prosince 2000, měla odpovědět na rozhodující otázku: za jakých podmínek může Evropa fungovat efektivně, když se počet členů téměř zdvojnásobí? Úkolem této mezivládní konference tedy bylo provést nejpotřebnější vylepšení institucionálního rámce.

Struktura EU

Struktura EU
Proces evropské integrace byl poznamenán neustálým vývojem a změnami již od založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) v roce 1952. Evropské společenství uhlí a oceli bylo projektováno jako základna pro zachování míru a prosperity na kontinentu, který byl v té době poznamenán hlubokými rozdíly mezi politickými a ekonomickými systémy. Postupem času se počet členských států více než zdvojnásobil a nyní má Společenství 15 členských států. Evropská unie navíc před nedávnem vyzvala ke vstupu i nové kandidátské státy.
Dne 2. října 1997 podepsaly hlavy členských států nebo předsedové jejich vlád novou Smlouvu pro Evropu, Amsterodamskou smlouvu. Jejím cílem je zajistit, aby politika a způsob práce Evropské unie zůstaly v souladu s potřebami občanů a aby práce institucí byla efektivní i v budoucí rozšířené Evropě. Dále byla v oblasti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky přijata taková úprava, která Evropské unii umožní naplnit její roli v mezinárodní politice.
Instituce představují vyjádření vůle vytvářet “stále pevnější unii lidu Evropy”, vycházející ze sdílení politické odpovědnosti: Komise navrhuje, Evropský parlament doporučuje, Rada ministrů rozhoduje a Soudní dvůr rozhoduje spory. Evropská rada, která sestává z hlav států nebo vlád a z předsedy Komise a která se schází nejméně dvakrát ročně, je politickým orgánem, jehož smyslem je dát Unii potřebný stimul pro její další rozvoj a určovat obecné směřování její politiky.
S rozšiřováním odpovědnosti Evropské unie se rozrůstaly i její instituce a rostl jejich počet. Evropský parlament je nyní volen přímo a získal nové pravomoci, Evropský účetní dvůr hraje klíčovou roli při kontrole financí, Evropská investiční banka se stala důležitým finančním zdrojem pro hospodářský rozvoj, Hospodářský a sociální výbor potvrdil význam diskuse a spolupráce mezi sociálními partnery, Výbor regionů reprezentuje regionální zájmy v Unii, Evropský ombudsman dozírá na dobrou praxi při činnosti institucí Společenství a hlavním cílem Evropské centrální banky je péče o cenovou stabilitu.

Jak se ve Společenství rozhoduje?

Unie může jednat jen v rámci pravomocí udělených jí Smlouvami, s nimiž členské státy vyjádřily svůj souhlas v ratifikačním procesu, a to buď v referendu nebo při hlasování v parlamentu.
Při rozhodování o jednání Společenství v určité oblasti upravené Smlouvami je k dispozici několik procedur. Dvě hlavní procedury lze zjednodušeně popsat takto:
V rámci procedury spolurozhodování, které se používá např. při rozhodování o vnitřním trhu, dopravní politice, politice životního prostředí nebo výzkumných programech, předloží Komise návrh, většinou vypracovaný po konzultaci se zainteresovanými stranami. Tam, kde je to vhodné, je konzultován Výbor regionů nebo Hospodářský a sociální výbor. Text je přijat, pokud má zaručen souhlas jak Evropského parlamentu, tak Rady, která rozhoduje kvalifikovanou většinou.
V rámci procedury konzultací předloží Komise návrh, který je pak konzultován s Evropským parlamentem, Hospodářským a sociálním výborem a s Výborem regionů. Rozhodnutí je poté přijímáno Radou buď kvalifikovanou většinou (například v oblasti zemědělství), nebo jednomyslně (například v oblasti daní).

Stadium vstupu ČR do EU

Stadium vstupu ČR do EU
Navázaní vztahů se střední a východní Evropou
V roce 1988 začalo Evropské společenství navazovat diplomatické styky se zeměmi střední Evropy. Po pádu berlínské zdi v roce 1989 rychle odbouralo dlouhodobé kvóty na dovoz mnoha produktů, rozšířilo Všeobecný systém celních preferencí a v průběhu několika málo let uzavřelo dohody o obchodu a spolupráci s Bulharskem, bývalým Československem, Estonskem, Maďarskem, Lotyšskem, Litvou, Polskem, Rumunskem a Slovinskem.
Na základě programu Evropských společenství Phare, který byl vytvořen v roce 1989, vznikl nástroj k poskytování finanční pomoci zemím, které usilují o reformu a přestavbu ekonomiky.
V průběhu 90. let uzavírala Evropská společenství a jeho členské státy postupně asociační smlouvy - Evropské dohody. Smyslem Evropských dohod je vytvořit právní základ dvoustranných vztahů mezi kandidátskými zeměmi a EU. Pokrývají obchodní otázky, politický dialog, aproximaci práva, průmysl, životní prostředí, dopravu a cla.
Na Zasedání Evropské rady v Lucemburku v roce 1997 byla schválena podrobná předvstupní strategie pro 10 kandidátských zemí ze střední a východní Evropy a Rada rovněž uložila Komisi zpracovávat pravidelné zprávy o pokroku, kterého dosáhly jednotlivé kandidátské země. Dále bylo rozhodnuto zahájit vyjednávání s těmito šesti kandidátskými zeměmi: Česká republika, Estonsko, Kypr, Maďarsko, Polsko a Slovinsko.
Helsinské zasedání Evropské rady v roce 1999 znamenalo další pokrok v procesu rozšíření, neboť vyjádřilo pevné odhodlání zahájit a do prosince 2000 ukončit Mezivládní konferenci o institucionální reformě Evropské unie, která musí předcházet rozšíření. Od konce roku 2002 by pak měla Evropská unie být schopna přivítat nové členské státy. Rada dále rozhodla zahájit jednání se zbývajícími šesti kandidátskými zeměmi: Rumunskem, Slovenskem, Lotyšskem, Litvou, Bulharskem a Maltou a přiznala Turecku status kandidátské země, která může využívat výhod předvstupní strategie.


Článek podporuje:
lisovna, vstřikování plastů, plastové žetony

Genese integrace

- 25.3.1957 podepsáním Římských smluv založení Evropského hospodářského společenství, jejich podepsáním se vytvořil společný trh volného pohybu služeb, kapitálu a zboží mezi členskými zeměmi, cíl : dostat se do společného trhu

- 1950 dohoda o mnohostranném zúčtování plateb souvisejících s obchodem, Evropská platební unie 1950-8

- 1967 sloučení EHS, ESUO a Eurat pod společný název Evropské společenství (ES)

- 1968 dobudována celní unie, zrušena cla a zavedení vnější celní tarify, 6 členských států

- 1969 Wernerová zpráva jako první pokus o vytvoření měnové unie, o způsobech dosažení měnové unie

- 1973 rozšíření EHS o 3 státy (VB, Irsko, Dánsko a 1979 Řecko)

- 1979 Evropský měnový systém EMS – zavedení nadnárodní měnové jednotky ECU pro vypořádání plateb

- 1980- … léta – dotvoření vnitřního trhu, určení překážek normy, daně….

- 1985 Bílá kniha : 300 opatření k vytvoření jednotného trhu zboží, služeb, osob a kapitálu pro jednotlivé produkty (dovršeno 1993)

- 1986 + Španělsko a Portugalsko ; první revize Římské smlouvy = Jednotný evropský akt

- 1988 Delorsův výbor , studium a navrhnout stadia vytvoření EMU, korekce Wernerové zprávy

- 1991 Maastrichtská smlouva projednána, platná od 1993, utvoření EU, zavedení zásady subsidiarity – převedení pravomocí vlád na EU, těch, které je schopna EU realizovat efektivněji než členské státy (oproti Delorsově zprávě nový prvek – společná politika v obraně, zahraničních věcech, vnitřní bezpečnosti a soudnictví)

- 1993 nový jednotný název EU , 12 členů, 1.11.1993 podepsáním Smlouvy o Evropské unii (Maastrichtská smlouva – Maastricht Nizozemsko, revize Řím.smluv, směřování k jednotné měně, třístupňový proces přechodu k hospodářské a měnové unii )

- 1996 žádost o přijetí ČR (podalo 10 zemí )

- 1999 jednotná měna EURO, jako deviza, pro zúčtování plateb

- 2002 jednotná měna EURO i jako valuta


Bankovnictví bylo ovlivněno v Evropském společenství, jako celku, kromě Římských smluv, třemi směrnicemi :
- první bankovní směrnice 1977 (základní požadavky na fungování úvěrových institucí jejichž činnost spočívá v příjímání vkladů a poskytování úvěrů)

- Směrnice o kapitálových tocích 1988 (odstranila omezení pro platby týkající se drobné klientely)

- Druhá bankovní směrnice 1989 (volné poskytování služeb a zakládání org.složek v rámci ES , bankovní dohled v zemi sídla ústřední banky, vzájemné uznávání platnosti bankovních licencí)

Cíle, struktura a instituce Evropské unie

Cíle :
Společenství má za cíl, zavedením společného trhu a hospodářské a měnové unie, uskutečňováním společných politik v celém společenství : vyvážené rozvíjení ekonomických činností, udržitelný a neinflační hospodářský růst respektující životní prostředí, sbližování hospodářské výkonnosti, vysokou úroveň zaměstnanosti, sociální ochranu, zvyšování životního standardu a kvality života, zvyšovat hospodářskou a sociální soudržnost a solidaritu mezi členskými státy.
Nejprve základní svobody společného trhu, volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu, přechod v jednotný vnitřní trh 1993.

Struktura a instituce EU:
1998 – čl.krajiny: Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Španělsko, Švédsko, VB

EMU čl.krajiny, přešli na EURO : Belgie, Finsko, Francie, Řecko, Nizozemsko, Irsko, Lucembursko, Portugalsko, Rakousko, Německo, Španělsko, Itálie

Rozpočet EU : podle Římských smluv musí být vždy vyrovnaný a jeho výdaje jsou přísně účelově určeny (společná zemědělská politika, rozvojová pomoc, strukturální fondy)

Zdroje rozpočtu : 10% z celních výnosů vůči třetím zemím ; část DPH členských zemí (cca 1,4 %) ; příspěvek členské země jako podíl na HDP (do 1,2% HDP)

Financování činnosti institucí ES z mimorozpočtových zdrojů – nejvýznamnějším zdrojem je EIB :


EVROPSKÁ INVESTIČNÍ BANKA
- zřízena 1958 v Lucembursku na základě Římských smluv, rating AAA
- úkolem je poskytovat i garantovat střednědobé a dlouhodobé úvěry v oblasti průmyslu, infrastruktury, telekomunikací, životního prostředí, energetiky, a to do méně rozvinutých regionů v rámci Společenství, část jde i mimo ES včetně přidružených zemí)
- banku spravuje Rada guvernérů, 1 ministr z každé členské země
- z hlediska působnosti je hned po Světové bance největší institucí tohoto druhu na světě

PROGRAM PHARE
- program technické pomoci spojen s reformami v zemích střední a východní Evropy
- poskytování know-how, podněcovat investice prostřednictvím studií, kapitálových grantů, záruk, úvěrových linek a investic do infrastruktury, až do doby převzetí závazků za sebe plynoucích z členství v EU

Význam a genese evropských integračních procesů

Původní cíl integrace odstranit obchodní bariéry mezi zeměmi při zachování jejich samostatnosti. Nový trh se od původního liší především rozsahem, který je dán odbouráním bariér volného pohybu zboží, kapitálu i osob.

V obecném pojetí je integrace proces slučování trhů do větších celků, v nichž v určitých sférách zanikají dřívější hranice.

5. Stupňů integrace :
1./ Pásmo volného obchodu (nulové či nízké celní sazby, nebo i závazek snižovat zbývající cla, ke třetím zemím každý jiný přístup – CEFTA – Dohoda o volném obchodu ve střední Evropě)

2./ Celní unie (členové nemají vůči sobě žádné cla – ČR a SR po rozpadu ČSFR, vůči třetím zemím uplatňují sazby stejné, tedy stejná politika vůči třetím zemím) výhodou celní unie jsou dynamické výhody z úspor z velkovýroby, specializace…

3./ Společný trh (volný pohyb nejen zboží a služeb, ale i kapitálu a pracovních sil. V těchto oblastech tvoří i jedno území z hlediska předpisové základny. – Evropská společenství 90 léta – jednotní vnitřní trh – tedy uvolňuje se pohyb výrobních faktorů, existují však fyzické omezení – hranice, technické normy…)

4./ Hospodářská a měnová unie – vnitřní trh (+ společná měna a hospodářská i rozpočtová politika, odstraňuje bariéry norem, volný pohyb kapitálu, práce a všech výrobních faktorů bez omezení)

5./ Politická unie (nejen měnové a hospodářské ale i politické splynutí národních celků s celkem nadnárodním. Politická unie je završením integrace. Je to vytvoření jednotné politiky členských zemí.)

Význam obchodní a platební bilance

Platební bilance země – vyjadřuje peněžní hodnotu všech ekonomických transakcí mezi ní a ostatními zeměmi v průběhu daného období, zpravidla za kalendářní rok.
Platební bilance má podobu účtu, ve kterém jsou zaznamenávány kredity a debetní položky. Z hlediska platební bilance je položka debetní, je-li výsledkem transakce tok peněžních prostředků ze země do okolního světa. Naopak za kreditní položku považujeme takovou transakci, která vede k přísunu finančních prostředků do země. Z tohoto hlediska jsou typicky debetní položkou např. dovozy, zatímco vývozy mají povahu kreditní položky.

Rozhodující položkou běžného účtu je obchodní bilance.
Obchodní bilance – odráží pohyb statků a služeb ze země a do země.

Rozdílem mezi vývozy a dovozy statků a služeb je položka označována jako čisté vývozy, nebo jako saldo obchodní bilance.
Další důležitou součástí běžného účtu jsou jednostranné transferové položky, jako jsou dary apod.

Součástí kapitálového účtu je vývoj aktiv země v zahraničí a pohyb aktiv patřících cizím státním příslušníkům v dané zemi. Příliv kapitálu do země znamená rozšíření kapitálu v zemi, ale současně má povahu kreditní položky, protože je spojen s přítokem finančních prostředků do země. Naopak zvýšení aktiv země ve vztahu k zahraničí se na kapitálovém účtu projevuje jako debetní položka.

Platební bilance

Účetně je platební bilance vždy vyrovnaná, což vyplývá ze zásad podvojného účetnictví. Je to dáno tím, že pokud se dostáváme v obchodní bilanci do pasiv, musí být toto pasivum vyrovnáváno v dalších položkách platební bilance, a obráceně. Po rozboru jednotlivých finančních toků však můžeme určit, zda vznikl přebytek či deficit platební bilance. deficit je průvodním jevem zhoršování ekonomického postavení země ve vztahu k zahraničí

Ekonomické důsledky cel a ostatních omezení obchodu

Ekonomické důsledky cel a ostatních omezení obchodu jsou v mnoha ohledech velmi podobné jako růst dopravních nákladů. Zvyšují ceny v dovážející zemi a snižují množství spotřebovaných statků.

V mezinárodním obchodě dodnes prakticky všechny země, i když v různé míře, uplatňují různé formy omezení. Pro omezování zahraničního obchodu existuje řada ekonomických i mimoekonomických argumentů, z nichž jsou nejčastější tyto čtyři:

1. nezletilá odvětví – jedná se o ochranu odvětví před likvidací, extrém – „skleníkové prostředí“
2. bezpečnostní důvody
3. ochrana mezd
4. ochrana zaměstnanosti

Úloha a ekonomické důsledky cel a ostatních omezení obchodu

I když teorie komparativní výhody vyúsťuje v závěr, že svobodný obchod mezi zeměmi vede z dlouhodobého hlediska zpravidla k efektivnějšímu využití zdrojů, a tím k dosažení vyšší životní úrovně, staví se mezinárodnímu obchodu do cesty mnoho různých překážek. Většina z nich má z dlouhodobého hlediska spíše negativní vliv na množství statků, které země mají k dispozici, a tím i na životní úroveň jejich obyvatel. Krátkodobě však mohou přinášet určité výhody.
Většina zemí používá v mezinárodním obchodě cla a dovozní kvóty. Vedle nich však existují mnohé další mimocelní překážky, jako jsou různé hygienické, zdravotní či jiné požadavky na kvalitu statků, technické normy aj.

CLA: jsou stanovena na dovoz různých druhů statků. Mohou být stanovena na jednotku statku, nebo „ad valorem“ – jako přirážka k hodnotě statku stanovená v procentech (10% clo tedy znamená, že se statek bude na trhu země, do níž byl dovezen, prodávat za cenu o 10% vyšší, než byla původní cena v zemi, kdy byl vyroben).Vyšší clo zvyšuje ceny dovážející zemi a snižuje množství spotřebovaného statku. Současně podněcuje výrobu domácích výrobců a zvyšuje příjmy do rozpočtu (clo).
V některých případech se můžeme setkat s prohibitivním clem. To znamená, že na dovozu statku bylo uvaleno vysoké clo, že činí dovoz statku zcela neefektivním (cena+cle převyšuje náklady na jeho domácí výrobu).

DOVOZNÍ KVÓTY: Mají povahu kvantitativních omezení dovozu určitého statku na určité období. Stanovují se v počtu jednotek nebo hmotnosti apod. Důsledky jejich uplatnění jsou pro mezinárodní obchod obdobné jako u cla. Na rozdíl od cel však z nich do státního rozpočtu žádný příjem neplyne. U kvót vznikají i určitá rizika podplácení vládních úředníků, protože pro dovoz určitého statku je třeba získat povolení vydávané vládním orgánem.

Úloha a fungování mezinárodního obchodu

Vývoj jednotlivých ekonomik je ovlivňován změnami, které probíhají v jiných zemích. Čím menší je země, tím větší vliv ne její vývoj mají změny vnějších podmínek. Dnes však je změnami ve světové ekonomice ovlivňována i ekonomika USA. Česká ekonomika je svým rozsahem spíše menší, avšak její zapojení do světového hospodářství v důsledku vývoje v minulých čtyřiceti letech neodpovídá zatím její velikosti. V české ekonomice se v polovině 90. let postupně vytvářejí předpoklady, aby se opět mohla stát integrální součástí světové ekonomiky.
Míru zapojení ekonomiky do mezinárodního obchodu označujeme jako otevřenost ekonomiky nebo v případě, že jde o velmi malé zapojení jako uzavřenost.

Míru otevřenosti ekonomiky je možné nejlépe vyjádřit jako podíl vývozu a dovozu na HDP (například o Belgie to bylo v roce 1980 51%, u Brazílie 7% a u SRN 25%).

Využívání absolutních a komparativních výhod

• Dalším závažným důvodem pro mezinárodní obchod je, že v různých zemích jsou různé statky vyráběny s odlišnými náklady. Každá země na tom bude lépe, jestliže se specializuje na výrobu statků, u nichž má nízké náklady, a bude naopak dovážet statky, které vyrábí s vysokými náklady. Díky specializaci jsou na tom všechny země, které spolu navzájem obchodují, lépe, než kdyby si vyráběly všechny potřebné statky samy.

Teorie absolutní výhody. Země A vyrábí jeden výrobek s nižšími náklady, než výrobek druhý, zatímco u země B je tomu právě naopak.

Teorie komparativní výhody: Země A vyrábí oba výrobky s nižšími náklady, než země B. Podle teorie absolutní výhody by tyto dvě země nemohly spolu obchodovat, ale není tomu tak – vzájemné obchodování bude oběma zemím přinášet výhody. Země B musí vyrábět ten statek, u něhož je nižší komparativní nevýhoda.

• To, že se každá země specializuje na výrobu toho statku, u něhož je na tom relativně lépe, přinese z dlouhodobého hlediska výhody oběma. Země A si má zvolit specializaci na výrobu statku, u něhož je její komparativní výhoda vyšší, a země B má vyrábět ten statek, u něhož je její komparativní nevýhoda nižší.

• Ekonomické důvody pro obchod mezi zeměmi existují i tehdy, má-li jedna z nich absolutní výhodu při výrobě obou (všech) statků, jestliže se každá z nich specializuje na výrobu toho statku, který je pro ni ve výrobě relativně levnější. To je statek, u něhož má země komparativní výhodu. Budou-li spolu tyto země obchodovat, budou mít celkově k dispozici větší množství statků, než bude-li je vyrábět každá samostatně.

• Zahraniční obchod vytváří tlak na národní ceny statků, které jsou předmětem vývozu, aby se sbližovali se světovými cenami.

• Tato liberalizace má i své + i své - ; při dovozu lacinějšího statku by měla klesnout i cena národního (původně dražšího) statku, ale také roste spotřeba dovozového statku (-).

• Země, které se otvírají obchodu dosahují rychlejšího hosp. vývoje, než země, které se od svobodného trhu izolují.

Právnické osoby

v.o.s. = veřejná obchodní společnost
- všichni spolumajitelé ručí celým svým majetkem (min. dvě osoby)
- vytvoření základního jmění není povinné

k.s. = komanditní společnost
- někteří spoluvlastníci ručí celým svým osobním majetkem = komplementáři
- někteří spoluvlastníci ručí do výše svého vkladu = komandisté
- statutární orgán je komplementář
- vytvoření základního jmění není povinné

s.r.o. = společnost s ručením omezeným
- spoluvlastníci ručí omezeně jen do výše svého vkladu
- min. jedna osoba, max 50 společníků
- min. hodnota základního kapitálu 200 000,- Kč

a.s. = akciová společnost
- vlastnické podíly mají podobu akcií
- vlastníci ručí jen svým vkladem (akciemi, které vlastní)
- akcie: obyčejné, prioritní, kumulované prioritní a další
- účast na řízení vykonává akcionář prostřednictvím valné hromady (usnášeníschopná při min. 30% účasti) v návaznosti na počet akcií, které vlastní.
- statutární orgán: představenstvo
- kontrolní orgán: dozorčí rada

Právnické osoby

družstvo
- společenství neuzavřeného počtu osob: min. 5 fyzických nebo 2 právnické osoby
- za účelem podnikání nebo zajišťování hospodářských, sociálních a jiných potřeb členů
- členové družstva neručí za závazky družstva (ztráty kryjí jen do výše svého členského vkladu, pokud neurčují stanovy jinak).
- družstvo ručí celým svým majetkem (min. základní kapitál je 50 000,- Kč)
- nejvyšší orgán: členská schůze (každý člen 1 hlas)
- statutární orgán: představenstvo
- kontrolní orgán: kontrolní komise

Ostatní (nepodnikají s cílem dosáhnout zisku):
- státní podniky
- rozpočtové a příspěvkové organizace
- neziskové organizace
- nadace
- občanská sdružení apod..

zřizovány k provozu škol, nemocnic, sociálních zařízení, klubů

Firmy jednoho vlastníka

Firmy jednoho vlastníka – fyzické osoby podnikatelé
- živnosti; volné, vázané, koncesované
- vlastník ručí osobně za všechny závazky celým svým majetkem
- poměrně snadná registrace, likvidace
- převážně živnosti malé, velmi často zanikají, ale i vznikají
- na HDP se podílejí cca 10%
- řídí se živnostenským zákonem

Podnikání

Podnikání: Je činnost, která spočívá v organizování (zřízení) firmy, nesení rizika v zájmu dosažení zisku.
Na základě statistiky z deseti nově založených firem jich asi 7 z nich do roka obvykle skončí bankrotem
nejzávaznější faktor, který vede k organizaci výroby v rámci firem, pramení z úspor z rozsahu. K úsporám z rozsahu dochází, jestliže výrobní náklady s rostoucími objemy výstupu klesají.

Podnikatelé:
- organizují výrobu, jsou držiteli (vlastníky) výrobních faktorů, nebo jsou s to využívat těchto faktorů (kombinovat je) k produkci statků a služeb;
- činí ekonomická rozhodnutí o statcích a službách;
- nesou riziko ztráty a bankrotu;
- jsou iniciátory inovací, uvádějí do ekonomického života nové statky a služby, nové technologie a novou organizaci práce;
- objevují nové trhy.


Cíl podnikání:
- stanovuje si podnikatel
- k dosažení (vytvoření) zisku
- nese rizika (vložit kapitál – vyžaduje zákon)

Vazby mezi zaměřením a velikostí podniku

Vazby mezi zaměřením a velikostí podniku:
Malé firmy (podniky, jednotlivci) jsou zakládány z důvodu přitažlivosti. Pro své majitele přináší - zformulování si vlastních plánů a zdolávání rozmanitých úkolů.

Zaměření:
- malé podniky s denním obratem několika set U$, často vynášejí jen o něco víc než je minimální mzda.
- akciové společnosti (korporace), řada výrobních procesů vyžaduje velké podniky,
s kapitálem dosahující mil. či mld. U$, a je tedy nutné, aby investoři mohli sdružovat své fondy. Omezené ručení (a.s.) a vhodná struktura řízení umožňují, aby korporace přitahovaly velké sumy soukromého kapitálu, vyráběly širokou škálu příbuzných produktů, sdružovaly rizika a využívaly úspory plynoucí z rozsáhlých výzkumných jednotek a manažerského know-how.

Utváření vztahů mezi vstupy a výstupy:
Úsilí o maximalizaci zisku nutí firmy, aby minimalizovaly hodnotu vstupů a maximalizovaly hodnoty výstupů.

Produkční funkce: vztah mezi vstupy a výstupy
Transformační funkce: ve firmě se uskutečňuje přeměna vstupů na kvalitativně odlišné výstupy.
V zájmu co nejefektivnější výroby musí firma znát vývoj nákladů na jednotku výstupu.

Rovnováha na kapitálovém trhu

- Na kapitálovém (finančním) trhu se setkávají lidé, kteří nabízejí část svého majetku k zapůjčení (nebo k zakoupení vlastnických práv), aby dosahovali výnosu, s lidmi (firmami), jež naopak finanční zdroje potřebují a jsou ochotni z nich platit úrok (nebo jiný druh výnosu).

- Úrokové sazby celkově rostou, jestliže poptávka po finančních zdrojích převyšuje jejich nabídku, a klesají, když nabídka převládá nad poptávkou.

- Kapitálový trh je nástrojem přerozdělování ekonomických zdrojů v tržní ekonomice a v tomto smyslu umožňuje zvyšovat její výkonnost.

- Na druhé straně značné výkyvy nebo poruchy, které na finančním trhu vznikají, mohou být pro hospodářství země škodlivé. Proto vláda resp. centrální banka neponechává finanční trhy volné hře tržních sil a reguluje jej.

- Firmy mohou uskutečňovat investice do kapitálových statků buď z vlastních zdrojů (jako jsou odpisy, zisky či nové emise akcií), nebo ze zdrojů cizích (což jsou /úvěry od bank nebo obligace). Zdrojem zapůjčených peněz fondů jsou aktiva domácností, jiných firem či vlády. Tato aktiva tvoří nabídku na kapitálovém trhu, zatímco poptávka na kapitálovém trhu představují pasiva.

- Poptávka firem po zapůjčených fondech je závislá na očekávaném výnosu z investic, jež mají být na základě úvěrů financovány. Firma maximalizující zisk usiluje o úvěry v závislosti na svém odhadu vývoje mezní efektivnosti investic v porovnání s úrokem z bankovních depozit, který má povahu nákladů příležitosti.

- Firmy se snaží získat nové úvěry až do bodu, kdy se očekávané čisté výnosy z této investice rovnají úrokové míře z bankovních depozit.

- Tedy, porovnávají mezní efektivnost svých investic s úrokem z bankovních depozit.

- Rovnováha je v bodě kde se protnou S a D. Poptávka je závislá na mezní efektivnosti kapitálu. Nabídka na výši příjmů a úrokové míře.

- Rovnováha je ovlivňována dalšími faktory: nejistota, riziko, míra inflace.

Charakteristika pozemkové renty

- Pojem renta používala ekonomická teorie zejména pro výnos z vlastnictví půdy.

- Půda je specifický výrobní faktor, který je vzácný a má rozdílnou kvalitu (tzv. bonitu půdy).

- Zemědělská půda je zpravidla velice dobrá investice, je vzácným faktorem, po kterém má poptávka spíše tendenci růst, tak jak se zvyšuje populační tlak. Tím vzniká tendence k růstu pozemkové renty. Proti této tendenci však působí technický pokrok v zemědělství (avšak pouze v delším období v krátkém se neprojeví).

- Při zvyšování poptávky po zemědělských produktech bude v krátkém období, v němž se nemůže technický pokrok projevit, převažovat tendence k růstu pozemkové renty.

- Na základě kapitalizace renty se stanoví cena půdy.

- Výše pozemkové renty je přímo úměrně závislá na bonitě půdy a nepřímo úměrně na vzdálenosti od trhu, ne němž se prodává většina zemědělské produkce, jež se na ní pěstuje.

- Moderní ekonomická teorie používá pojem renta ve smyslu rozdílového důchodu i u ostatních výrobních faktorů.

Úloha úroku z kapitálu, Teorie mezní produktivity

Úloha úroku z kapitálu:

- Úrok je odměnou za to, že ekonomický subjekt poskytuje část svých aktiv jiným subjektům k pořízení kapitálových statků, nebo sám drží tato aktiva v podobě kapitálových statků.
- Nabývá dvou podob: fyzického (sám vlastním kapitálové statky) a finančního kapitálu (poskytl jsem prostředky přes banku, např. spořením).

- Anglická ekonomka J. Robinsonová dokázala, že hodnotu kapitálu nelze určit bez znalosti úrokové míry, ačkoli v teorii mezní produktivity ji na základě množství kapitálu určit chceme.

Teorie mezní produktivity:

- Za předpokladu, že kapitál je proměnlivý faktor, a stejně jako ostatní výrobní faktory homogenní a lze je neomezeně substituovat, pak za podmínky neměnnosti ostatních proměnných faktorů odvodím křivku klesajícího příjmu z mezního fyzického produktu kapitálu.
- Příjem mezního fyzického produktu kapitálu je dán množstvím použitého kapitálu.

Úloha trhu cenných papírů

- Je obdobný jako úloha úspor z bankovních úvěrů.

Obligace: je c.p., který nese pevně stanovený roční úrok (p.a). Podnik, který vydává obligace,
se po jejich prodeji stává dlužníkem subjektu, který si obligaci koupí.
Akcie: nemají dobu splatnosti, výnos označován jako dividenda není pevně stanoven. O její
výši rozhoduje valná hromada na základě dosažených hosp. výsledků.
Prodej a nákup na burze CP-ů, RMS-ČR…

Pohyb cen na burzách akcií, hraje obvykle úlohu citlivého indikátoru vývoje ekonomiky.

- Vzhledem ke spekulačním aktivitám může trh CP působit na tržní ekonomiku jako destabilizující faktor – černý pátek na Newyorské burze, kterým začala deprese 1929-34.

Vymezení reálního a finančního kapitálu

- Kapitál existuje v tržní ekonomice v několika formách. Z hlediska mikroekonomie je důležité rozlišovat zejména mezi reálným a finančním kapitálem.

Finanční kapitál: - slouží k financování nákupů reálného charakteru
- peníze, CP, akcie, obligace…

Reálný kapitál: - je pojem používaný pro kapitálové statky
- stroje, budovy, haly, zařízení…

Význam úspor a investic v ekonomickém růstu:

- Ekonomické subjekty spoří, protože vzdání se současné spotřeby zvýší spotřebu v budoucnu, získávají tím úrok, který je dodatečným příjmem.
- Uspořené prostředky prostřednictvím bank jsou poskytovány jako úvěry firmám, jež za ně nakupují kapitálové statky, a tím umožňují zvýšit rozsah výroby (dalším investováním).
- O tento přírůstek se dělí vlastník firmy s vlastníkem finančního kapitálu. Podíl vlastníka úspor nabývá podoby úroku.

- Finanční neboli kapitálový trh umožňuje těm kdo chtějí podnikat, ale nemají prostředky, podnikat. A těm kdo mají finanční prostředky zaručuje dodatečný příjem za jejich aktiva.

- Na finančním nebo kapitálovém trhu vystupují peníze a CP. Jeho podstatou jsou úvěrové vztahy přinášející výnos majitelům kapitálu. Vklady v bankách jsou jedna z forem – úrok. Bankovní úvěry druhou formou – z úvěru platí úrok bance, přitom výnosy z podnikání jim současně musí přinést zisk.

Trh práce

- V podmínkách dokonalé konkurence přestanou firmy najímat pracovníky v okamžiku, kdy mzdová sazba převýší příjem z mezního fyzického produktu práce.

- Nabídka práce pak závisí na množství ekonomicky aktivního obyvatelstva a dále na mezním užitku z reálné mzdy v porovnání s mezním užitkem volného času (u dětí déle pokud určitá výše mzdy, ponuka méně práce) – zpětný zahnutý průběh křivky nabídky práce. 2 činitele: poměr mzdy a volného času ; výše mezd která vede k růstu nabídky práce).

- V podmínkách dokonalé konkurence se na trhu práce ustavuje rovnováha, při níž se reálná mzdová sazba bude rovnat příjmu z mezního produktu práce a zároveň meznímu užitku z reálné mzdy a meznímu užitku volného času.

Skutečné trhy práce:

- Skutečné trhy práce se velmi podstatně liší od dokonalé konkurenčního trhu, mají mnoho nedokonale konkurenčních charakteristik:
- práce je nestejnorodá, a proto je trh práce segmentovaný
- vytvářejí se na něm výrazné nekonkurenční skupiny (učitelé, uklízečky, programátoři)
- práce není dokonale mobilní, neexistují dokonalé informace o pracovních místech, atd.

Substituce výrobních faktorů

- Stejně jako se mění ceny finálních statků, mění se na trhu pod vlivem různých činitelů i ceny výrobních faktorů.

- Jestliže se cena nějakého výrobního faktoru mění, zatímco ceny ostatních faktorů zůstávají stejné, bude se firma snažit substituovat drahé zdroje levnějšími.

- Substituce se odehrává na základě uvedeného pravidla o mezním produktu všech výrobních faktorů na 1 Kč vynaloženou na nákup výrobních faktorů.

- Tržní poptávkovou křivku po výrobním faktoru získáme jako součet křivek individuálních poptávek všech firem po tomto faktoru.

- Na trhu se tržní poptávka setkává s tržní nabídkou a vzniká tržní cena faktoru. poptávková křivka se chová konvenčně, klesá zleva doprava, nabídková křivka se chová zvláštním způsobem a existují i zpět zahnuté křivky z důvodů, že od určité úrovně příjmu nabízejí zaměstnanci- pracovníci méně práce (zůstávají déle při dětech a pod).

- Obvykle. pokud se poptávka posunuje vzhůru a nabídka se nemění, rovnovážná cena faktoru poroste.

Trh práce v modelu dokonalé konkurence

Trh práce v dokonalé konkurenční podobě má tyto rysy:
- pracovníci jsou dokonale mobilní, mohou přecházet z jedné práce do druhé

- na trhu existuje mnoho prodávajících (pracovníků) a mnoho kupujících (firem) a není zde žádná organizace, která by ovlivňovala výši mzdových sazeb (odbory)

- práce je homogenní a lze s ní zacházet stejně jako s jinými homogenními statky (obilí, ropa)

- existuje dokonalá informovanost o existujících pracovních příležitostech i o ostatních charakteristikách trhu práce.


- Reálná situace na trhu práce ve vyspělých tržních ekonomikách i v české ekonomice je těmto abstraktním předpokladům velmi vzdálena. Přesto je možné některé problémy trhu práce vysvětlovat i na takto zjednodušeném modelu.

- Při zkoumání poptávky po práci vychází soudobá mikroekonomie z teorie mezní produktivity. to znamená, že poptávka po práci je dána mezní fyzickou produktivitou práce, protože firma není ochotna platit za práci víc, než je přínos práce k celkovému vytvořenému produktu.

- V souladu se zákonem klesajících výnosů či zákonem proměnlivých čísel se mezní produkt proměnlivého faktoru při ostatních faktorech neměnných snižuje.

- Mezní fyzický produkt práce představuje množství fyzických jednotek, které vyrobí dodatečný pracovník. Příjem z mezního fyzického produktu práce se snižuje tedy zvyšujícím počtem zaměstnanců.

Příjem z MFP = mezní fyzický produkt x tržní cena produkce

Trhy výrobních faktorů

- Trhy výrobních faktorů se postupně místně i charakterem vyčlenily z trhů spotřebních statků.

- Cena výrobních faktorů se projevuje jako příjem (důchod) za užití faktoru, který získává vlastník tohoto faktoru.

- Mzda je odměnou (příjmem) za užití lidského kapitálu, pozemková renta je odměnou vlastníka půdy za její užívání (propachtování) a úrok je odměna vlastníkovi kapitálu za užití kapitálu.

- Ceny výrobních faktorů plní v ekonomii dvojí úlohu. Na jedné straně jsou odměnou vlastníka výrobního faktoru za užití faktoru v procesu tvorby statků a služeb, na druhé straně jsou nákladem z pohledu firmy.

- Výrobní faktory jsou tedy : půda, práce, kapitál.

Tvorba cen výrobních faktorů

- Ceny výrobních faktorů se určují stejně jako v případě cen spotřebních statků a služeb na základě vzájemného poměru poptávky a nabídky. Toto přiblížení k cenové tvorbě výrobních faktorů je však příliš zjednodušené. První komplikací, je, že poptávka po nich je na sobě navzájem závislá. Jen zcela výjimečně lze použít jen jeden výrobní faktor, a proto je rozhodování firem o užití, a tím i o nákupu výrobních faktorů komplikované.

- K určení podílu jednotlivých výrobních faktorů se v mikroekonomii používá teorie mezní produktivity, jež pracuje s pojmem mezní (fyzický) produkt.

- Mezní produkt faktoru je oceněním podílu faktoru na vytvořeném produktu (výstupu) a příjem z mezního produktu (příjem z mezního produktu je v podmínkách dokonalé konkurence mezní produkt vynásobený tržní cenou) je současně cenou, za kterou je firma ochotna výrobní faktor nakoupit.

- Poptávka po výrobních faktorech je závislá na poptávce po spotřebních statcích a službách, které se s jejich účastí produkují.

- Firma bude ve snaze minimalizovat výrobní náklady zvyšovat poptávku po výrobním faktoru dlouho, pokud příjem z jeho mezního produktu převyšuje mezní náklady )čili ceny vstupů). Tedy pokud má zisk.
- Firma maximalizující zisk se snaží, aby 1 Kč vynaložená na nákup každého výrobního faktoru přinášela stejný příjem z mezního produktu. To je princip, který ovlivňuje poptávku po jednotlivých výrobních faktorech.

Musí tedy platit: PMP l / w = PMP k / r = PMP a / rn

PMP – příjem mezního produktu, l – práce, k – kapitálu, a – půdy (w-mzda, r-úrok, rn-renta)

Určení ceny a nabízeného množství v podmínkách monopolu

Určení ceny a nabízeného množství v podmínkách monopolu
- monopol usiluje o maximalizaci zisku, v jeho případě se však nemůže mezní cena, kterou volí, rovnat meznímu příjmu, protože poptávková křivka po produkci monopolu je totožná s křivkou jeho průměrného příjmu, která má klesající průběh
- mezní příjem monopolu klesá rychleji než průměrný příjem

- monopol hledá takové nabízené či vyráběné množství, které odpovídá bodu, v němž se protínají křivka mezních nákladů a křivka mezních příjmů. Je to množství, při kterém je cena na úrovni P1, při níž je dosaženo největšího rozdílu mezi průměrným příjmem a průměrnými náklady = maximální monopolní zisk
- když monopolní firma maximalizuje zisky, neznamená, že je společensky efektivní

Oligopol

- typicky oligopolním odvětvím je automobilový, letecký či elektronický průmysl

- oligopol se jako tržní struktura vyznačuje malým počtem firem vyrábějících celou nebo převážnou většinu nabídky odvětví

- vstup do odvětví může být relativně volný, mohou zde však existovat určité překážky vstupu (souvislosti s technologickým optimem a rozsahem nutných investic)

- oligopolní struktura obsahuje prvky konkurence i monopolu, v praxi se oligopolní firmy chovají rozdílně

- postupují-li ve shodě, jsou schopny se přiblížit monopolu, maximalizace zisku = cenové vůdcovství, kdy je jedna z firem v postavení uznávaného vůdce, nebo při existenci kartelových či nepsaných dohod

- shoda může být narušena, když jedna z firem začne snižovat ceny = cenová válka, firmy si předháněním ve snižování cen způsobují ztráty = prospěch zákazníků

- vedle cenové konkurence se setkáváme i s prvky necenové konkurence, která vychází z kvality zboží, jejich vysoké technické úrovně, reklamy

- antimonopolní zákonodárství zakazuje kartelové dohody, prosazuje se na oligopolních trzích cenové vůdcovství, kdy ostatní firmy následují ve směru poklesu i vzestupu cen

V praxi převažuje oligopol a jeho základní rysy jsou:
1) existence několika firem v odvětví
2) zpravidla diferencovaný produkt
3) bariéry vstupu znemožňující příchod nových firem. Každá firma je natolik silná, že může stanovit cenu vyšší než mezní náklady (P>MC).

Chování firem v oligopolu je ovlivněno vzájemnou závislostí.

Smluvní oligopol

Smluvní oligopol
V situaci, kde několik firem prodává stejné nebo podobné výrobky, jejich ceny jsou přibližně na stejné úrovni a vzájemná cenová válka by je oslabila. Uzavřou tajnou dohodu o stanovení monopolní ceny, každá firma se pak ve vymezeném rámci chová jako monopol.

Oligopol s dominantní firmou
vzniká tam, kde je pro silnou firmu výhodné přenechat část trhu slabším konkurentům. V rámci větší části trhu, který si ponechá se pak silná oligopolní firma chová jako monopol.

Cenové vůdcovství − menší firmy v odvětví respektují cenu, kterou určila dominantní firma, protože vzhledem ke své velikosti nerealizují úspory z rozsahu a jejich nákladové podmínky jsou proto ve srovnání s dominantní firmou horší.

Neefektivnost monopolu, Regulace monopolu

Neefektivnost monopolu
Jelikož monopolní síla má možnost stanovit cenu nad úrovní mezních nákladů, způsobuje, že z hlediska společnosti monopol nevyrábí efektivně. Není veden tržním mechanismem k optimálnímu využití společenských zdrojů.
Některé potenciální přínosy ze směny nejsou realizovány a část zdrojů společnosti zůstává nevyužita.

Regulace monopolu
Neefektivnost monopolu si vynucuje usměrňování činnosti monopolu.
Nástroje:
1) antitrustové zákony - zakazují určité chování firem na trhu, omezují různými způsoby sílu monopolu
2) daňová politika
3) možnost převést monopol do státního vlastnictví
4) cenová regulace - při regulované ceně zaniká monopolní zisk a monopol realizuje jen normální zisk

Přirozený monopol, Monopson

Přirozený monopol
- zvláštní struktura trhu, kdy vzniká tendence k monopolu přirozeně ( zpravidla místní monopol), jedna firma vyrábí levněji než více firem ( rozvody vody, elektřiny, plynovody)
- v případě přirozeného monopolu se s růstem výroby neustále snižují průměrné náklady
( klesají tedy i mezní náklady) až do chvíle, kdy se vyrovnají s tržní poptávkou. Za těchto okolností je jedna
firma schopna vyrábět levněji než více firem.

Monopson − opak monopolu. Představuje trh, kde je pouze jeden kupující. Dovoluje to kupovat zboží za nižší cenu než v podmínkách dokonalé konkurence (stát jediný kupující vojenské produkce, trh práce).

Křivka nabídky v podmínkách monopolu

Křivka nabídky v podmínkách monopolu
V podmínkách monopolu neexistuje nabídková křivka, protože neexistuje vztah mezi cenou a množstvím.
Mezi cenou a množstvím není jednoznačný vztah.

Monopolní síla
monopolní síla je schopnost stanovit cenu vyšší než mezní náklady (P>MC).
Stupeň síly je možno vyjádřit pomocí Lernerova indexu (L)
P - MC
L = ---------------
P

V praxi se využívá míra koncentrace a velikost zisku.
Míra koncentrace − vyjadřuje procentuální podíl nejsilnějších firem v odvětví na celkové produkci odvětví

Velikost zisku − vyjadřuje se dle velikosti dosaženého zisku

Monopol

Monopol - rovnováha monopolu, důsledky existence monopolu, regulace
- představuje tržní strukturu, kdy jediná firma tvoří celou nabídku odvětí, její produkt je jedinečný a nemá ani dobré substituty
- vstup do odvětví je nesnadný a proto je firma zaujímající monopolní postavení chráněna před možnými konkurenty
- monopolní firma si může stanovit cenu svých výrobků, přitom bere v úvahu průběh poptávkové křivky po daném výrobku ( poptávková křivka má klesající tvar)
- zvýší-li monopolní firma cenu, klesne odbyt výrobků, proto musí monopol optimalizovat své postavení z hlediska množství produkce, které dodá na trh, i ceny
- monopolní firma hledá takový objem nabídky a takovou cenu aby dosáhla nejvyššího zisku, cena stanovená monopolem je vyšší než náklady příležitosti, je v ní zahrnut čistý ekonomický zisk
- z ekonomického hlediska je monopolní struktura trhu méně efektivní než dokonalá konkurence

Absolutní monopol

Monopol (absolutní monopol či úplný monopol) je protipólem dokonalé konkurence.
Základní předpoklady:
- existence jediného výrobce
- diferenciace produktu
- bariéry vstupu jiných firem do odvětví

Protože monopol je jediným výrobcem daného zboží, křivky individuální a tržní nabídky jsou totožné. Stejně poptávka po produkci jedné firmy je stejná s poptávkou v odvětví, proto individuální poptávková křivka splývá s tržní poptávkovou křivkou.

Rovnováha monopolu
Na rozdíl od dokonalé konkurence, v nedokonalé konkurenci individuální poptávková křivka klesá, křivka mezních příjmů klesá rychleji než křivka poptávky.

Charakteristika nedokonalé konkurence

Charakteristika nedokonalé konkurence – firma vyrábí většinou diferencovaný produkt, případně výrazný podíl produkce daného trhu. Z toho vyplývá, že firma může ovlivnit tržní cenu daného výrobku, přičemž míra ovlivnění závisí na formě konkurence. Nedokonalá konkurence je tedy trh, na kterém existuje alespoň jeden prodávající (firma), který může ovlivnit tržní cenu.

Další vlastnost je v záporné směrnici křivky poptávky po produkci firmy.

Individuální poptávka
a) v dokonalé konkurence b) v nedokonalé konkurence

Příčiny vzniku nedokonalá konkurence
1. Nákladové podmínky – vedou ke vzniku nedokonalé konkurence v podobě úspor z rozsahu. Jde o to, že průměrné náklady s růstem výroby klesají (velké firmy vyrábějí levněji a vytlačují menší výrobce).

Nákladové podmínky a typy trhu
a) monopol b) oligopol c) dokonalá konkurence

2. Bariéry konkurence – vedou k omezení počtu firem v odvětví. (právní restrikce, diferenciace produktu).
Právní restrikce − představují ochranná práva (známky - Coca Cola, Škoda …). Jejich vlastnictví dává majiteli výsadní právo vyrábět daný produkt.
Diferenciace produktu – každý výrobce přichází na trh s produkcí která se liší od produkce jeho konkurentů.

3. Další faktory – nedostatečné informace tržních subjektů, zásahy státu do tržního mechanismu, vlastnictví důležitého výrobního faktoru jednou firmou, politické okolnosti.

Rovnováha firmy

Rovnováha firmy a odvětví při vzestupu ceny na dokonale konkurenčním trhu.

Při dokonalé konkurenci jednotlivá firma či spotřebitel nemohou ovlivnit cenu na trhu. Cena se tvoří interakcí celkové nabídky a poptávky v odvětví. Cena je tedy pro individuální firmu danou veličinou. Rovnako ceny vstupů v dokonalé konkurenci jsou (téměř)neměnné, tedy průměrné náklady zůstávají.

Pokud se zvýší poptávka, firma víc vyrábí, přináší jí to zisk, průměrné náklady zůstávají nebo se mění pomaly. Do odvětví to přiláká další firmy, zvýšením nabízeného množství cena poklesne a ustálí se na původní hodnotě, jen s tím, že teď se již vyrábí víc.

Rovnováha firmy a odvětví při poklesu ceny v dokonale konkurenčním odvětví.

Pokles ceny znamená pro individuální firmu jít s cenou taky dolů, pod průměrné náklady = ztráta. Takto firmy odvětví opouštějí, vyrábí se méně , zvýší se poptávka, protože se nabídková křivka posouvá, tedy i cena se zvýší a ustálí na původní ceně průměrných nákladů, snížený je jen počet výrobků na trhu – nabídka.

Produkční funkce

Snaha minimalizovat vstupy a maximalizovat výstupy firmy. Vztah mezi vstupy a výstupy lze vyjádřit jako produkční funkci. Q= F(L,K,N) produkce je funkcí práce, kapitálu a půdy

Křivky produkční funkce, izoprodukce, označujeme jako izokvanty. Jsou to možné kombinace práce a kapitálu, tedy kombinace výrobních faktorů – křivky závisí i od použitých technologií… atp.

Obdobně jako u spotřebitele definujeme křivku důchodovou(rozpočtovou) zde definujeme křivku stejných nákladů. Křivka ukazuje na kombinace výrobních faktorů, které lze zakoupit při výdajovém omezení firmy.

Nejefektivnější bude bod doteku izokvanty s křivkou stejných nákladů(rozpočtová).

V krátkém období se mění variabilní náklady a v dlouhém i fixní, protože v dlouhém období může firma investovat do rozšíření výroby či naopak..

Co se týče volby výrobků :
Pod rozpočtovou se nachází křivka výrobních možností – kombinace množství druhů výrobků pro dosažení optima… a místo izokvant jsou zde indiferenční křivky -… dotek indiferenční, rozpočtové a výrobních možností.. = optimum

Celkový, průměrný a mezní produkt

Výstup neroste rovnoměrně s růstem vstupů.

Mezní produkt : přírůstek výstupu při zvýšením jednotky vstupu (má i rostoucí i klesající tendence dle specifik)

Celkový produkt : klesá-roste pomaleji než mezní, vyjadřuje celkovou produkci všech vstupů a ne pouze přidané jednotky

Průměrný produkt : celkový výstup na jednotku vstupu, tedy celkový výstup / počet všech jednotek vstupu

Rovnováha firmy a odvětví při vzestupu ceny na dokonale konkurenčním trhu.

Při dokonalé konkurenci jednotlivá firma či spotřebitel nemohou ovlivnit cenu na trhu. Cena se tvoří interakcí celkové nabídky a poptávky v odvětví. Cena je tedy pro individuální firmu danou veličinou. Rovnako ceny vstupů v dokonalé konkurenci jsou (téměř)neměnné, tedy průměrné náklady zůstávají.

Pokud se zvýší poptávka, firma víc vyrábí, přináší jí to zisk, průměrné náklady zůstávají nebo se mění pomaly. Do odvětví to přiláká další firmy, zvýšením nabízeného množství cena poklesne a ustálí se na původní hodnotě, jen s tím, že teď se již vyrábí víc.

Monopolní konkurence

Monopolní konkurence představuje trh s mnoha výrobci, jejichž pohyb mezi odvětvími je zcela volný. Avšak každá firma vyrábí natolik diferencovaný produkt, že sama stanoví jeho cenu. To znamená, že v rámci svého produktu má monopolní postavení a monopolní sílu.

Z této situace vyplývají dvě okolnosti:
1) Jelikož má firma monopol nad svou produkcí, sama stanoví cenu. Klesající poptávková křivka po produkci firmy je poměrně vysoce elastická, protože řada ostatních firem prodává blízké substituty. To, že je poptávková křivka skloněná znamená, že firma může v krátkém období realizovat monopolní zisk.

2) V dlouhém období je tento monopolní zisk stlačen na nulu v důsledku volného pohybu mezi odvětvími. Jestliže stávající firmy v odvětví dosahují monopolní zisky, přiláká to nové firmy v odvětví bude více firem a poptávka po produkci každé jednotlivé firmy klesne. To se v grafu projeví posunem individuální poptávkové křivky doleva. Nové firmy přicházejí do odvětví tak dlouho, dokud není monopolní zisk nulový.

Monopolistická konkurence není ve srovnání s dokonalou konkurencí plně efektivní, protože firma za těchto podmínek vyrábí relativně menší výstup a její cena je relativně vyšší než v případě dokonalé konkurence, přitom však firma dosahuje v dlouhém období nulového ekonomického zisku jako při dokonale konkurenční rovnováze. Tato neefektivnost je spojena s diferenciací produktu, a je tedy neodstranitelná.

Rovnováha firmy v podmínkách dokonalé konkurence

Křivka nabídky.

Ukazuje, jaké množství statků je firma ochotna dodávat na trh při dané ceně. Nebo, jakou minimální cenu je výrobce ochoten přijmout, aby dodal na trh toto množství statku. Minimální cena je cena na úrovni nákladů příležitosti.

Přebytek výrobce = rozdíl mezi minimálními požadovanými příjmy a příjmy tržní ceny.


Explicitní a implicitní náklady.

Explicitní náklady : náklady placené někomu, kdo není vlastníkem firmy (dodavatelům, pracovníci, manažeři…)

Implicitní náklady : náklady na zdroje, které firma sama vlastní a používá v podnikání (budovy, kapitál.statky-i ušlé nájemné, které by pronajmutím budovy kterou vlastní získala, zahrnujeme do implicitních nákladů, obdobně i plat podnikatele, který by u jiné firmy dostával je implicitní náklad) Implicitní náklady se používají při vyhodnocování efektivnosti, avšak do účetnictví se zahrnují pouze explicitní náklady.


Účetní zisk a ekonomický zisk.

Účetní zisk = příjmy – explicitní náklady

Ekonomický zisk = příjmy – (explicitní + implicitní náklady)

Monopolistická konkurence

Nejvíce připomíná dokonalou konkurenci.
- vyznačuje se velkým množstvím malých nebo středních firem

- diferencovaný produkt

- vstup a výstup z odvětví jsou snadné, neexistence bariér vstupu firem do odvětví

- blíží se dokonalé konkurenci, liší se však tím, že výrobky jednotlivých firem jsou zde
diferencovány ( např. design)

- diferenciace výrobku vytváří na trhu velmi specifickou situaci

- výrobky jednotlivých firem jsou na jedné straně poměrně blízkými substituty, ale na druhé straně si vytvářejí své vlastní relativně samostatné trhy

- monopolistická konkurence v důsledku diferenciace výrobků umožňuje firmám zvýšit cenu nad náklady příležitosti a dosahovat ekonomického zisku

- při diferenciaci výrobku má smysl i reklama

- prvky konkurence jsou při této tržní struktuře dosti silné, a proto není ekonomický zisk firem nikdy příliš vysoký

- firma v této situaci má velmi malou kontrolu nad cenou a nezná předem odezvu svých konkurentů

Ekonomická efektivnost trhu dokonalé konkurence

V podmínkách dokonalé konkurence spotřebitelé zvyšují svou spotřebu až do výše, kdy ceny odpovídají mezním užitkům. Rovněž firmy zvyšují výstup až do body, kdy se mezní náklady rovnají cenám. Na trhu pak vzniká rovnováha, při níž se mezní náklady rovnají ceně, která je v podmínkách dokonalé konkurence totožná s mezním a průměrným příjmem.

V podmínkách dokonalé konkurence při rovnováze na trhu dosahují spotřebitelé maximálního užitku a firmy minima nákladů. Za těchto okolností jsou ekonomické zdroje alokovány na úrovni celé společnosti efektivně.

Technická efektivnost (šířeji dynamická efektivnost) je pro výrobce na dokonale konkurenčním trhu podmínkou pro udržení se na trhu. V případě technické neefektivnosti používá výrobce více energie a jeho mezní a průměrné náklady jsou vyšší v důsledku zastaralých strojů nebo technických postupů.

Dokonalá konkurence zajišťuje dynamickou a technologickou efektivnost stejně účinně jako alokační efektivnost. Firmy, které vstupují do konkurence, s firmami, které mají vyšší technickou a technologickou efektivnost, nemají šanci obstát a trh je vyřadí.

Nedokonalá konkurence

Firma vyrábí většinou diferencovaný produkt, případně výrazný podíl produkce daného trhu. Z toho vyplývá, že firma může ovlivnit tržní cenu daného výrobku, přičemž míra ovlivnění závisí na formě konkurence. Nedokonalá konkurence je tedy trh, na kterém existuje alespoň jeden prodávající (firma), který může ovlivnit tržní cenu.

Individuální poptávka
a) v dokonalé konkurence b) v nedokonalé konkurence

Příčiny vzniku nedokonalá konkurence
1. Nákladové podmínky – vedou ke vzniku nedokonalé konkurence v podobě úspor z rozsahu. Jde o to, že průměrné náklady s růstem výroby klesají (velké firmy vyrábějí levněji a vytlačují menší výrobce).

2. Bariéry konkurence – vedou k omezení počtu firem v odvětví. (právní restrikce, diferenciace produktu).
Právní restrikce − představují ochranná práva (známky - Coca Cola, Škoda …). Jejich vlastnictví dává majiteli výsadní právo vyrábět daný produkt.
Diferenciace produktu – každý výrobce přichází na trh s produkcí která se liší od produkce jeho konkurentů.

3. Další faktory – nedostatečné informace tržních subjektů, zásahy státu do tržního mechanismu, vlastnictví důležitého výrobního faktoru jednou firmou, politické okolnosti.

Náklady firmy v dlouhém období

Dlouhé období se vyznačuje tím, že se mohou měnit všechny vstupy, a tudíž je možné považovat všechny náklady za variabilní.

• mohou se měnit i fixní náklady, protože firma může nakupovat nové stroje a zařízení, může přijmout rozhodnutí neobnovit odepsané kapitálové statky a může poklesnout množství disponibilního kapitálu. Do odvětví mohou také vstupovat další firmy a přimést tak nový kapitál.
• Změny ve velikosti kapitálu – ovlivní náklady a nabídku.
• V dlouhém období se rozhodování a chování firem značně komplikuje , nejobtížnější je rozhodování, jak velký kapitál investovat. Vlastníci či manažeři musí řešit mnoho otázek např. zda investovat do budov, strojů a zařízení a jakých.

Struktura trhu

- konkurence má na různých trzích rozdílnou podobu
- souhrn podmínek charakteristických pro určitý trh označujeme jako strukturu trhu

Struktura trhu se vyznačuje těmito charakteristickými rysy:
1. počet firem, které na daném trhu působí
2. velikost firem,
3. charakter statku, který vyrábějí
4. podmínky vstupu do odvětví a výstupu z něho.

Dokonale konkurenční trh
- tržní struktura, kdy na trhu působí velké množství malých firem, z nichž žádná nemá významný podíl na trhu => žádná z firem nemůže výrazně ovlivnit cenu
- statky jsou stejnorodé ( např. uhlí), spotřebiteli je lhostejné, která firma statek vyrobila, protože kvalita je stejná
- vstup do odvětví není ničím omezen => firma vstupující do tohoto odvětví může nakupovat výrobní vstupu za stejných podmínek jako firmy, které zde již působí
- výstup je rovněž snadný, lze snadno prodat použité kapitálové statky
- všechny ekonomické subjekty jsou dokonale informovány
- žádná firma ani spotřebitel nemůže ovlivnit cenu

Náklady firmy v krátkém období

• lze rozdělit na fixní a variabilní náklady

Fixní náklady se s růstem rozsahu výroby nemění.
Variabilní náklady se s růstem rozsahu výroby mění.

Celkové náklady firmy jsou pak součet nákladů variabilních a fixních.

Firma se analyzuje i mimo jiné poměrem růstu výstupů - Mezní náklady jsou přírůstkem nákladů spojeným se zvýšením výstupů o jednotku, zatímco průměrné náklady jsou podílem celkových nákladů a celkového výstupu.
Ale sleduje i vývoj tržeb (příjmů) – průměrný příjem je podíl celkového příjmu (celkových tržeb) a celkového výstupu. Mezní příjem je příjem dosažený z poslední vyrobené a prodané jednotky výstupu.

Nerovnovážný trh

Nerovnovážný trh
- působí tržní síly, které mění cenu a poptávané / nabízené množství

Nedostatek statků
- vzniká konkurence kupujících, jsou ochotni koupit i za vyšší cenu
- prodávající reagují zvýšení ceny, zvýšením nabízeného množství
- kupující reagují na vyšší ceny snížením poptávaného množství => nedostatek statku se snižuje

Statek nejde na odbyt = přebytek nabídky nad poptávkou
- vzniká konkurence prodávajících
- snížení ceny, snížení nabízeného množství
- reakce kupujících zvýšení poptávaného množství =>přebytek s snižuje

Výrobci jsou při vysoké ceně ochotni vyrábět větší množství, ale ne vždy tak vyrábějí, protože jim v tom brání váznutí odbytu => neprodali by vše co vyrobí. Aby rozšířili odbyt snižují ceny.

Rozhodování firmy o výrobě

Křivka nabídky:

Ukazuje jaké množství statků je firma ochotna dodávat na trh při dané ceně. Nebo, jakou minimální cenu je výrobce ochoten přijmout, aby dodal na trh toto množství statku. minimální cena je cena na úrovni nákladů a příležitosti.


Účetní a ekonomický zisk:

Účetní zisk = příjmy – explicitní náklady

Ekonomický zisk = příjmy – (explicitní + implicitní náklady)


Účetní zisk je rozdíl mezi příjmy a explicitními náklady. Podklady pro jeho výpočet poskytuje účetnictví.

Ekonomický zisk není na základě účetnictví možno určit. Je to rozdíl mezi příjmy a všemi náklady, explicitními i implicitními, a proto musíme pro odhad ekonomického zisku zmenšit účetní zisk o implicitní náklady.

Ekonomický zisk je ta část účetního zisku, která převyšuje „normální zisk“ i ostatní implicitní náklady.

Cenová pružnost nabídky

Zjišťování a možnosti praktického využití cenové pružnosti nabídky

Cenová pružnost nabídky charakterizuje odezvu prodávajících na změny cen. Nabídka je cenově pružná, jestliže prodávající reagují na změny cen silněji a procentní změna nabídky je vyšší než procentní změna cena. Cenově nepružná nabídky vyjadřuje případy, kdy jsou procentní změny nabídky menší než procentní změny ceny.

% změna nabízeného množství
Es = __________________________________

% změna ceny

Es je cenová pružnost nabídky

Na cenovou pružnost nabídky působí povaha statku, technologie, existence dobrých substitutů a čas.

Krátké období
- prodávající nemůže reagovat na zvýšení poptávky jinak než cenově
- nabízené množství nelze zvýšit
- v období, které není dost dlouhé, není čas na vytváření nových výrobních kapacit, je možné zvyšovat nabízené množství, ale za cenu uhrazení vyšších nákladů

Dlouhé období
- nové kapacity, nabídka se stává pružnější
- ve velmi dlouhém období se prosazuje technický pokrok

Vzájemné působení nabídky, poptávky a ceny

Vzájemné působení nabídky, poptávky a ceny
- poptávané a nabízené množství závisí na ceně a zároveň cena je funkčně závislá na nabídce a poptávce.
- jestliže křivku nabídky a křivku poptávky vyjádříme společně, obě křivky se protnou v jednom bodě = bod rovnováhy.

Rovnovážný trh
- nevykazuje žádnou tendenci ke změně
- kupující ani prodávající nemají důvod měnit rozhodnutí a jsou ochotni při rovnovážné ceně kupovat a nabízet stejné množství daného statku
- situace trvá jen krátce, neustále se mění podmínky

Při jiných cenách vzniká přebytek / nedostatek nabízeného množství ve srovnání s poptávaným. Při rovnovážné ceně nevzniká přebytek ani nedostatek statku => cena vyčistí trh.

Křivka nabídky

Posuny po křivce jsou způsobovány změnami ceny za jinak stejných podmínek a posuny křivky nabídky jsou způsobovány změnami jiných faktorů.

Chování firem nabízejících statky je nejsilněji ovlivňováno ziskovým motivem, proto reagují na zvyšování ceny zvýšením rozsahu výroby statku. Pro výrobce je tím výhodnější vyrábět určitý statek, čím je větší kladný rozdíl mezi tržní cenou a výrobními náklady. Mezi faktory ovlivňující náklady patří ceny všech vstupů a použitá technologie.

Cena se nemění, výrobci mění nabízené množství - důvody ke změně:
1. výrobní náklady => cena vstupů = dražší/levnější suroviny, mzdy
technický pokrok = zlevnění výroby
2. ceny alternativních výrobků, které může výrobce vyrábět s danými zdroji
3. změny výrobních podmínek => počasí

Transakční náklady

Transakční náklady
- dodatečné náklady na získání informací a další náklady související s transakcí ( čas, administrativní úkony, zprostředkovatelské náklady)

Vypovídací schopnost indiferenční mapy
- pro každou dvojici statků lze zakreslit řadu indiferečních křivek
- indiferenční mapa = soubor indiferenčních křivek svou statků
- jednotlivé indiferenční křivky se od sebe liší tím, že kombinace obou statků, které představují, přinášejí spotřebiteli jiný užitek
- indiferenční křivky se s rostoucím užitkem vzdalují směrem od počátku obou os a neprotínají se
- při současném poklesu množství obou statků dochází k poklesu užitku a k posunu křivky k počátku

Definice nabídky

Definice nabídky
Nabídka je množství statku, které výrobci jsou ochotni dodat na trh při určité ceně.
Individuální nabídka je nabídka jednoho výrobce, jedné firmy.
Pojmem tržní nabídka se rozumí součet individuálních nabídek na určitém trhu.
Nabízené množství Q je závislé především na ceně, je funkcí ceny.

Vypovídající schopnost křivky nabídky
Křivka nabídky vyjadřuje ochotu výrobců prodat při určité ceně určité množství statku.
Tvar křivky je stoupající vpravo nahoru a je dán působením 2 faktorů:
1. výrobci mohou s danými zdroji měnit strukturu výroby ( při zvýšení ceny určitého statku zvýší jeho podíl a sníží podíl jiných)

2. do odvětví mohou vstoupit noví výrobci ( ti,kteří mají vyšší náklady a pří nižší ceně nemohli daný statek vyrábět)

Rozdíl mezi celkovým a mezním užitkem

Zákon klesajícího mezního užitku
Mezní užitek má s růstem objemu spotřebovaného statku tendenci klesat. Nejvyšší přírůstek uspokojení potřeb přinese první spotřebovávaná jednotka statku, každá další má pro spotřebitele menší význam.

Rozdíl mezi celkovým a mezním užitkem
Celkový užitek určitého množství statku je dán maximální peněžní částkou, kterou je za ně spotřebitel ochoten zaplatit; mezní užitek je určen peněžní částkou, kterou je spotřebitel ochoten vynaložit na nákup další jednotky statku.

Maximalizace celkového užitku spotřebitelem
Maximálního celkového užitku spotřebitel dosáhne tehdy, když jsou mezní užitky u všech statků a služeb, které spotřebovává, v poměru k jejich cenám vyrovnané. (Maximálního užitku dosahuje spotřebitel tehdy, rozloží-li svůj příjem mezi různé statky, aby 1 Kč u všech statků přinášela stejný mezní užitek)

Mezní užitek další jednotky je vyšší než její cena
- efekt ze spotřeby další je vyšší, než výdaje potřebné na její získání
- spotřebitel je ochoten vynaložit na získání této jednotky větší částku než je její cena
- jednotku nakoupí a celkový nákup tohoto statku zvýší
- prostředky na nákup získá přerozdělením výdajů ve prospěch tohoto statku
- při určitém množství statku se mezní užitek s cenou vyrovná

Mezní užitek další jednotky je nižší než jeho cena
- spotřebitel dá přednost jiným statkům
- nákup tohoto statku bude omezovat, dokud se nevyrovná mezní užitek s cenou

Zákon substituce

Zákon substituce
Statek, který se stává vzácnějším, má větší relativní hodnotu substituce. Jeho mezní užitek roste ve vztahu k meznímu užitku statku, který se stává hojnějším.

Mezní míra substituce MRS
- poměr v němž jsou statky navzájem nahrazovány, je dán obraceným poměrem jejich mezních užitků
- poměr v němž je možno vzájemně nahrazovat statek X a statek Y, aniž se mění celkový užitek
- mezní míra substituce udává kolika jednotek statku Y je spotřebitel ochoten vzdát se za jednu dodatečnou jednotku statku X
- mezní míra substituce je s růstem množství statku X klesající

Δ Y MUx
MRS = ----------- = -----------
Δ X MUy

Celkový užitek, Mezní užitek

Celkový užitek TU
- vyjadřuje celkovou úroveň uspokojení určité potřeby
- závislý na objemu spotřebovaného statku
- zvyšuje se s růstem jeho množství
- ovlivněn vlastnostmi a kvalitou statku, mírou s jakou je schopen uspokojit potřeby
- ovlivněn i subjektivním vztahem spotřebitele k určitému statku, jeho preferencemi


Mezní užitek MU
- vyjadřuje o kolik vzroste celkový užitek, jestliže se množství spotřebovaného statku zvýší o jednotku

Δ TU
MU = ----------------------
Δ Q


Celkový užitek je součtem mezních užitků všech spotřebovávaných jednotek daného statku.
Mezní užitek je závislý:
- na významu a intenzitě potřeby ( naléhavá potřeba, každá další jednotka přinese poměrně velký užitek)
- na disponibilním množství statku ( čím je statek vzácnější, tím vyšší je mezní užitek )

Chování spotřebitele

Cílem spotřebitele je maximalizace užitku.
Racionálně jednající spotřebitel poměřuje dvě veličiny:
1. uspokojení potřeb, které statek přinese
2. náklady, které na tento statek vynaložil

Užitek
- subjektivní pocit uspokojení plynoucí ze spotřeby jednotlivých statků
- konstrukce, jak spotřebitel rozdělí své omezené zdroje na nákup výrobků a služeb

Dva základní přístupy k rozdělení zdrojů na nákup statků
1. předpokládá přímou měřitelnost užitku
2. uvažuje případ, kdy užitek není měřitelný

Cenová pružnost poptávky

Cenová pružnost poptávky = elasticita
- vztah mezi cenou a poptávaným množstvím, který je u jednotlivých statků specifický
- poměr procentní změny poptávaného množství a procentní změny ceny

% změna poptávaného množství
Ed = __________________________________________________
% změna ceny daného statku

Ed > 1, poptávka je cenově pružná
Ed < 1, poptávka je cenově nepružná
Ed = 1, cenová pružnost poptávky je jednotková

- čím větší je podíl procentní změny poptávaného množství v poměru k procentní změně ceny, tím je poptávka pružnější

Praktické využití:
- zjišťování cen na prodej a poptávky má význam v marketingu - slevy, sezónní zboží, množstevní zboží
- statek se substituty má větší cenovou pružnost
- luxusní statky mají větší cenovou pružnost
- vedle cenové pružnosti je důležité zkoumat i důchodovou pružnost: % změna poptávky, % změna příjmů

Posun křivky poptávky

- změny, které vedou k posunu po poptávkové křivce
- změny, které vedou k posunům křivky samotné

1. změna příjmů spotřebitelů
- dochází-li k růstu příjmů, jsou lidé ochotni nakoupit
větší množství daného statku, i když se jeho cena nemění
- samotná změna ceny daného statku se projevuje jako změna
příjmu ( důchodový efekt)

2. změny cen jiných substitů
- dojde-li ke změně ceny jednoho statku, posune se mnohdy křivka poptávky po jiném statku
- některé statky jsou v určitém kvantitativním poměru navzájem nahraditelné - substituty, změna jeho ceny působí opačným směrem než cena statku, který zkoumáme
- komplement - statek, který doprovází spotřebu zkoumaného statku, změna ceny komplementu působí stejným směrem jako by působila změna ceny zkoumaného statku

Poptávka

definice poptávky - poptávka je množství zboží, které kupující jsou ochotní koupit za určitou cenu.
- kupující reagují obvykle na zvýšení ceny statku tím, že jsou ochotni koupit menší množství než dříve, na snížení ceny reagují zpravidla obráceně - jsou ochotní koupit větší množství statku.

všeobecný zákon poptávky
je zákon " klesající poptávky" - poptávané zboží je v nepřímé úměře k ceně (poptávané zboží se mění v opačném směru než cena )

- je-li příjem kupujících daný, mohou za něj při nižších cenách koupit větší množství určitého statku a naopak. Této příčině klesající poptávky s rostoucí cenou říkáme - důchodový efekt.
- důchodový efekt je zesilován tím, že kupující mají různé výše příjmů =>při vyšší ceně přestanou výrobek kupovat lidé z nižších příjmových vrstev
- při důchodovém efektu lidé uspokojují danou potřebu ve větší míře nebo rozšiřují užití určitého statku na delší účely
- v reakci na zvýšení ceny mění lidé strukturu své potřeby, snižují podíl dražšího statku a zvyšují podíl jiných - substituční efekt