Smlouva z Nice znamená novou etapu příprav na rozšíření Evropské unie o země střední a východní Evropy, Středomoří a pobaltské státy. Tato smlouva, která doplňuje existující smlouvy, vstoupí v platnost po ratifikaci všemi členskými zeměmi, a to buď schválením v parlamentu nebo referendem.
Složení a působení evropských institucí a orgánů bylo schváleno v padesátých letech, když Unie sestávala pouze ze šesti členů (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko). Od té doby se Unie rozšířila čtyřikrát a dnes sestává z patnácti členských zemí (zakládající šestka a Dánsko, Řecko, Španělsko, Irsko, Rakousko, Portugalsko, Finsko, Švédsko a Spojené království). S výjimkou zavedení přímých voleb do Evropského parlamentu v roce 1979 však nikdy od založení Evropského společenství nedošlo k rozsáhlejší reformě institucí.
V současné době jedná o vstupu do Evropské unie celkem 12 států, a to Bulharsko, Kypr, Česká republika, Estonsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Malta, Polsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Turecko bylo navíc uznáno za kandidáta na členství.
Mezivládní konference (IGC), která připravila změnu Smluv schválenou na zasedání Evropské rady v Nice dne 11. prosince 2000, měla odpovědět na rozhodující otázku: za jakých podmínek může Evropa fungovat efektivně, když se počet členů téměř zdvojnásobí? Úkolem této mezivládní konference tedy bylo provést nejpotřebnější vylepšení institucionálního rámce.
Žádné komentáře:
Okomentovat