Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Dějiny filozofie - přednášky(3. semestr)

Vývoj myšlení po 19. století (po německou klasickou filozofii)
- vytvoření nových konceptů od ontologie
- fil. specializace (rozvíjení určitých odvětví), každý se zaměřuje na něco jiného – netouží po vytvoření syntézy, ale po rozvoji = zrod moderní filozofie
- tento způsob podroben kritice – kritika pocházela od vědců, filozofové se snažili, aby byla filozofie vědecká; zájem o vědecké otázky = rodí se postmoderna
- filozofie specializovaná na různé směry
- jedna linie se zabývá vědou (= chce být vědeckou nebo se zabývá kritikou vědy), druhá linie moderního myšlení má antropologické otázky


19. století
Německá klasická etapa
Hegel byl přesvědčen, že jeho filozofie je završením – tím končí linie osvícenství.
- od Hegelových úvah pramení myšlenka „o konci dějin“, ot. odcizení
- Hegel je zdrojem pokračování osvícenství v marxismu

19. století – rozvoj moderní vědy = stojící proti spekulacím
- rozvoj technologií (průmyslová revoluce)
zvedá se odpor proti filozofii optimismu, vlna odpůrců proti Hegelovi

HERBARTISMUS= o zlepšování životního stylu technologickou cestou

ideál – vědecká filozofie – 1. silná linie (možnosti vědy, poznání) – k vnějšímu světu (pozitivistická filozofie)
- 2. protikladná linie – životní filozofie – spojována s odmítnutím historicismu; sází na emoce, instinkty, vůli = VOLUNTARISMUS (filozofie vůle) – tento termín se neobjevuje u každého autora (odmítání racionalismu) – obrací se k vnitřnímu světu.

IRACIONALISMUS (viz pojmy)

Pozdní Schelling
- 2. období Schellingova vývoje
Stutgardské přednášky soukromé
Vědy
Filozofická mytologie
Filozofické zjevení

- objevuje se pojem VŮLE; Schelling rozvíjí předpoklad, že základem individuálního bytí je „temný základ“ = přírodní vůle, používáno ve vztahu k rozumu, tak jak ho používali osvícenci

Slepá vůle – je základem a prapůvodem bytí
Ve spod všeho co je, je princip, který je nevědomý, ale je v tom vůle (nevědomé chtění) – je to temný počátek, ze kterého rozum vzal svůj původ, začíná si uvědomovat, a tak se rodí rozum (postupným projasňováním); existence vyrůstá z temného základu.

- pojem metafyzika ideje (něco, co je dokonalé, hotové) je nahrazen metafyzikou vůle (něco, co se teprve uskutečňuje, rodí se z temnoty)
- Schelling tvrdí: „přírodní vědy mají nepřekonatelné potíže, nejsou schopni smířit se, že to, co zkoumají by mohlo mít iracionální základ“.
- snaha hledat nediferenciované = pravý základ

Pozdní Schelling = kritik tradiční metafyziky – je to podle něj prázdná abstrakce (Platónova varianta)
- nazývá svůj typ myšlení i negativní metafyzikou
- pokouší se své myšlení propojit s náboženstvím = vytvoření filozofie náboženství
- „ důsledkem tradiční metafyziky je to, že i Bůh je pouhá abstrakce“


Arthur Schopenhauer (1788 – 1860)
- základ vůle – vyústění skoro ateistické
- inspirace východními směry náboženství, vliv Goetheho (výrazný vliv i na Nietzscheho)
Svět jako vůle a představa – klíčový text, souhrnný výklad
Vůle v přírodě
Základní problémy etiky
O ženách
Eristická dialektika čili umění dostat v každé rozpravě za pravdu

- bývá označován za pesimistu (někým mezi skeptikem a pesimistou)
- „svět je rozpálená pec a my celý život neděláme nic jiného než, že hledáme chladivý koutek“
- kritik kultury, odmítá pokrok („nepodstatné záležitosti“); náš život je stejně naplněn zcela utrpením a chvilkovou úlevu nám poskytuje umění, říká, že cennější je netrpět než trpět (nirvána/sebevražda je řešením)

Zdroje: platónská filozofie, védy – jsou východiskem i pro budhismus; považoval je za nejvznešenější produkt lidského ducha. Schopenhauer přispěl k tomu, že se začalo více zajímat o východní náboženství, více se přeneslo do našeho prostředí.
- Kant – kantova koncepce jevů – Schopenhauer interpretuje: my se setkáváme s empirickým světem věcí umístěných v čase a prostoru, pro nás svět jevů; podle S. – jestliže jsme odkázáni na smyslové zkušenosti, tak všechno to jsou jen představy (času...), celý svět tak, jak se nám jeví je představou, ryze subjektivní; naše vědomí dělá syntézy

Věci se nalézají v různé formě ve vztahu příčiny a účinku (kauzalita pro S. univerzální zákon), interpretace bytí se dá převést na kauzální vztah. Poznávání je odhalování příčin, v lidském poznání je příčinou chtění (nemusí být vždy uvědomělé). Existují věci o sobě, S. je přesvědčen, že jsou poznatelné pro výjimečné jedince.

Prapočátek všeho bytí – „temný materiál“ – něco, co ještě není rozčleněno, rozlišeno, něco, co pouze je
- vůle = chtění = to, co rozhýbe nehybno – projevuje se v lidském chování, které je promyšlené
- my nejsme ve svém jednání autonomní (my si to jen myslíme); vůle je něčím, co je nerozumné, závislé na rozumu.
- svět nemá racionální základ, svět je absurdní, nesmyslný, tragický
- vůle o sobě neví, seberealizuje se, jsme jejím projevem
- máme pocity, že nám něco chybí např. automaticky dýcháme, když zadržíme dech – nedostatek (utrpení)
- všichni trpíme, protože něco chceme, ale ani nevíme, že to chceme

Vůle – slepé puzení, nevědomé co chce a kam je puzeno, nerozumné, iracionální, ale počátek všeho (dříve spojeno s rozumem); trýzeň z nedostatku, neuvědomovaná touha
-sám svět nemá racionální základ
- vůle se postupně objektivizuje, proměňuje
- vznikají ideje – praformy věcí (nečasové, neprostorové, mimo kauzalitu)
- jednotliviny – prostorově, časově, kauzálně rozlišeny

Idea není shodná s pojmem
pojmy – abstrakce získané z jednotlivin, subjektivně; postupnou selekcí si z jednotlivin vybereme obecné rysy
idea – idea je pravá, dojde se k ní čistou intuicí (- poznání nezprostředkované – přímé sjednocení)

Krása – z idejí; je účelem umění
- nezobrazovat z jednotlivin, ale jít za věc – k idejím, dotkne se pravé krásy
- umění je cesta, jak se dotýkat podstat

Člověk – je vrcholem bytí; vůle se v něm sebeuvědomuje, objektivizuje, ALE jsme otroci kauzality, jevů
- základem sebeuvědomění není rozum, ale INSTINKT; základ člověka je iracionální
- vůle v nás prožívá maximum utrpení, věčnou  nenaplněnost
- nevíme, co nám chybí, ale něco ano, to víme instinktivně

Schopenhauer je pesimistický filozof – to, co nám chybí nemůžeme poznat rozumem; „všechno bytí je utrpením, nemůžeme se z něj vymanit“

Jak se odprostit od lidského utrpení?
1. UMĚNÍ (na chvíli zapomeneme na utrpení) – jistá dočasná cesta úniku, dočasné odproštění se ; utíkáme z vlastní žádostivosti, touhy; prostřednictvím idejí se dostaneme ke kráse, nic nám nechybí, díky umění se dostaneme do nirvány
2. SVATOST – jiná možnost jak se odprostit založena na nejhlubším prožití utrpení, trápení. Skrze vlastní existenci prožijeme utrpení celého světa; zbavení se vůle, svých přání a chtění
3. FILOZOFIE – pro vznešený lid; naše touhy, vůle v nás může vyhasnout, když se zbavíme žádostivosti, dostaneme se ke klidu, míru

Tragicitu lidského života nepřemůžeme rozumem (pokrokem, vědou..).


Kierkegaard
- Dán
- promýšlí tragiku lidské existence, nábožensky; od něj čerpal existencialismus
- filozofie + teologie
O pojmu ironie se stálým zřetelem k Socratovi
Strach a chvění
Buď anebo
Svůdcův deník

Lidská existence je prosycena obavami, starostmi – z čeho?
- vychází z pozdního Schellinga, kritika Hegela; pokus o obnovu křesťanství
- napadal církev, že je pokryteckou institucí (Luteránství – Dánsko)
- chce reformaci reformace
Jedním z nástrojů kritiky teologie, která je vykládána racionálně je metafyzika.
-K. si klade ot., jak může být víra, náboženství vykládáno racionálně
- destrukce metafyziky – její racionální formy
- jde až k základům: jestliže lidské poznání je racionální, dospívá pouze  k sobě samému – to není dobrá cesta
„nepřevádějme realitu na myšlení“
„nehledejme racionální vyjádření reality, redukujeme ji tím“

Každé individuální jsoucno je nejlepší, idea je pouze racionální, idea je vyvození KONKRÉTNÍHO (výběr abstrakce) z ABSTRAKTNÍHO
- abstrakce je dokonalá, zobrazení abstrakce je pouze redukce
- abstrakce jsou nekonkrétní, pouze jednotliviny
- evropská tradice myšlení je založena pouze na rozumu

Vzal si představu původního, prvního křesťanství, které ještě nepotřebovalo instituce. Racionalita, myšlení, abstrakce ochuzuje prvotní individuální pojetí víry.
Bůh – je v abstrakci vyprázdněn
- absolutní idea, ryze logická konstrukce zbavuje Boha konkrétnosti (neslaný, nemastný) = milujeme pouze konkrétní – abstrakce – nemůžeme k ní zaujmout láskyplný vztah

Krizovost vyprázdněnosti náboženství (ztráta hodnot a jistot) – kritika toho, že vše je založeno na abstrakci a to je logicky, racionálně vykládáno
Náboženství nemá být založeno na abstrakci, ale na citu a lásce.

Kierkegaard říká, že mezi vírou a rozumem je absolutní propast.Víra je více než kauzalita, více než racionalita.
Kritizuje domácí církve  - jsou automatizované, je tam každodenní rutina, jistota
-nepokoušejme se formulovat lidskými prostředky co je Bůh. Cokoliv o něm říkáme není pravda – je to subjektivní, máme říkat co Bůh není.

- hovořit o existenci má smysl jen u člověka (člověk myslí a existuje)
- lidská existence je chápána jako jediná pravá skutečnost (není to jak, ale že)
- existence se pojí s duchovností a jeho sebeporozuměním (sebeuvědoměním)
- aktivita a svoboda (toho se týká existence), svoboda jako poznaná možnost = NE
- možnost volby jak můžeme žít = ANO
- nepravé a pravé žití se rozlišuje, k rozhodnutí k prvému životu je přijetí pravdy (objektivní a subjektivní pravda); K. vsází na subjektivní
- kdo usiluje o objektivní pravdu – reálná (objektivní) = snaží se zjistit podstatu věcí – subjektivní bytí – jediné není abstraktní = jsou to konkrétní životy; to k čemu tak přistupujeme je nám lhostejné
- objektivismus je projev toho, co ovládlo společnost = liberalismus
- jako např. statistiky – průměrný plat lidí,...
- veřejnost panuje nad individuem = monstrum, které používá mocný nástroj = veřejné mínění (tisk,...) = (masový konzumní styl,...) = kritika společnosti
- veřejnost = subjekt bez objektivity

Subjektivní myšlení – snaží se o sebereflexi, jak existují, jak na tom jsem, neopírá se o objektivní pravdy (= poznané nutnosti), zůstává prostor pro víru...
- jsme individuální, bojujeme sami za sebe, musíme se obrátit na víru a jen pomocí vášně se můžeme spojit s Bohem.

Stavíme svůj vlastní model světa na vlastním vnímání okolí
- vášeň nás vede v životě (ne rozum) = možnost rozhodnout se autenticky (svobodně)
- způsob o usilování autentičnosti (subjektivity) – musíme po celý život vykazovat velkou odvahu – můžeme se své odvahy leknout
- úzkost (augst) druhý výraz (furcht) = úzkost; strach je konkrétní, víme čeho se bojíme, v úzkosti nevíme čeho se obáváme. Jeho zdrojem je větší menší intenzita viny = zdroj úzkosti
- vášeň je hnací motor existenčního zápasu

Jak je to s časem?
- lidská existence je skutečná, jedinec je a zítra není = neví jak dlouho zde bude.
- čas má i kvalitativní dimenzi – má pro nás velkou hodnotu
- chvíle plnosti času – chvíle, o které nám v životě jde
- zážitek (osobní) je nesdělitelný = pouze můžeme najít přirovnání
- dostal se až ke společensko – kritickým úvahám
- pasivní mravnosti (nestačí jen kritická hladina, ale měla by být doplněna pozitivně)

Pojetí je ne zrovna správně koncipované – je podřizován společenskému celku – není svobodný = není zodpovědný za svá rozhodnutí (morálka a autentičnost se tam nevlezou)
- mravnost (morálka) je posuzována podle vnějších výsledků (jasně viditelné , co je dobro, co zlo – ale neví, zda si tak opravdu zamýšlel) = já jsem to myslel dobře, ale...
- jak jednáme, tak je naše chování podřizováno abstraktním normám (- dějiny jsou permanentní pohyb, neustále se mění), každá generace má jiná kritéria, objektivizace vám nepomůže, jen subjektivnost
- pokus upozornit, že lidská psychika není rozum
- všichni jsme jedineční (JÁ je neopakovatelné)




Friedrich Nietzsche
1. fáze romantická
-vliv Schopenhauera, R. Wagnera (v umění)
- umění je útěšné vytržení
- vytváří postupně určité koncepce (pod antickou inspirací) – odrazový můstek pohledu
- 2 varianty (základní typy):
o apollónské umění – spojeno vyjadřováním jakéhosi zdání, snu
- všímá si vnější stránky skutečnosti, konkrétních jednotlivostí
- obrazotvornost, malířství, architektura
- předpoklad umění („šain“)
- nabízí útěchu v podobě iluzí (iluze světa jako dokonalého a současně klamného zdání)
- esteticky příjemné pocity, snová slupka, kterou si víceméně může  vytvořit každý; tahle idealizace světa deformuje skutečnost, která je zdrojem pravého umění
- překrývá bolest, ošklivost, na chvíli vítězí krása (- jen iluze), vznešenost není tak úplně umění, je zdánlivá

o dionýské umění – původnější, hlubší, pravdivější ve svém projevu
- vychází z původních mýtů jako reflexe hlubších základů skutečnosti
- hledání počátků umění – stav určitého vytržení, opojení („rauš“)
- smiřuje se krása a hrůza – proniká k jádru věci, k matkám bytí – východisko pro Nietzschovu filozofii vyzrávání
- nezkrášluje; realita jako strašné divadlo, hra prazákladní vůle, která se vybíjí v ničení
- pravé umění neabstrahuje od bolestných stránek, ale zahrnuje je do ztvárnění světa (spíše oslava naturalismu)
- intenzivně pociťujeme život – idealizace to nepřekrývají
- spojeno s životem

Filozofie dějin – jestli se dějiny vůbec dějí, zda je v nich skrytý smysl. N. se dostává k formulaci názoru, že i dějiny jsou takovým střetem mezi dvěma typy přístupu ke světu (teoretický a tragický)
o Tragické vidění světa – není spojováno s určitou etapou vývoje
- vzniklo v předklasickém Řecku, které reflektovalo a stálo ve vidění světa na mýtech  ( hlavně titánských a dionýských )
- východiskem je Homér a následně klasika řecké tragédie – stojí na homérských námětech, je univerzálně lidská – ztvárnění lidství jak lidství
- původní chápání řeckého světa (celku světa) nebylo veselé a půvabné, ale tragické (osudovost, síly, kterým není člověk schopen čelit); je pravdivé

o Teoretické vidění světa – teorie – povrchní záležitost, která je lživá, snaží se nabídnout levný optimismus
- teorie se snaží vybudovat to, že věda dokáže vyřešit všechny nedostatky
- kritika racionality osvícenského rozumu i pozitivistického ducha (myšlenka pokroku ve smyslu technologie)
- N. inspirován Darwinem (nabízí pohled na přírodu jako na neutuchající boj – naturalistický pohled, příroda je nelítostná )
- systematický výklad světa, ale zjednodušený a levně optimistický

Podle N. je to vina Sokrata = symbol úpadku Evropy („tam začal konec Evropy“). Vliv obratu k racionalismu se podle něj promítá do současnosti, Sokratovský ideál učence je stále považován za základ civilizace. N. se vyjadřuje ke své současnosti – doba, kdy se něco klíčového odehrává; začíná procitat Dionýský prvek, teoreticky založená civilizace projde otřesem a dojde k výrazné proměně hodnot, znovu se objeví původní východiska – vědu vystřídá moudrost (ta pohlíží na svět nepohnutě) – člověk přijímá věci jaké jsou

N. se snaží upozornit, že základy evropské civilizace jsou velice chatrné a samotnou civilizaci poškozují. Civilizace novelizuje – násilí měšťáka na jedincích, vede k teroru davu.

Řecký stát – hodnocení státního uspořádání , obhajuje otrokářství (- bez otroctví by nebylo kultury, patří k její podstatě), průmyslová většina má za úkol umožňovat kulturu, ale nereprezentuje ji

Nietzsche je kritický myslitel, odmítá fráze o lidské důstojnosti, důstojnosti práce = projev, že otroci ovládli soudobou civilizaci.
Staří Řekové taková hesla nepotřebovali, věděli, že práce je hanba, tím dokázali vytvořit autentickou a pravou kulturu; zásadní chybou v historii je platonismus.

2. fáze pozitivistická
- N. je rozčarován Wagnerovou a Schopenhauerovou původní interpretací
- provádí sebekritiku, pokouší se oblasti, kterou považoval za nepřijatelnou porozumět (začíná studovat racionalitu, podrobovat analýze)
- mluví o tom, že umění není tím, co může pomoci jinak než jakási chvilková úleva, obrací pozornost k vědě – ta neposkytuje únik, ale je cenná, protože nabízí pravdu, aby tato věda fungovala, je vyžadováno, aby myslitel byl svobodný duch; zásadně uvažoval o dogmatech
- kritizuje spekulativní metafyziku a křesťanství

Metafyzika – předstírá pravdivost světa (svět se musí zažít); není jisté zda je takovéto poznání potřebné – věda je oproti metafyzice cennější, nabízí malé pravdy, ale dobře prověřené (nezní tak dobře, ale je ověřenější).

Křesťanství – náboženství je ještě škodlivější = dokonale koncentrovaná lež, navíc podlá (těží  z obav, ze strachu). Stalo se dvojí koncepcí, nepřítelem člověka – tlačí ho do pocitu úplné zavrženosti = promyšlený psychologický útlak, chce člověka zcela rozdrtit a pak nabídnout pomoc. Proviňuje se na lidech, oslabuje je, ničí jejich přirozený způsob života ve jménu něčeho nereálného, vymyšleného.

- Nietzsche nikdy nepřestal prosazovat elitářství – odmítá sociální spravedlnost, revoluce = nebezpečné sny, socialismus = něco, co je zničením individua

Pozitivismus – pozitivní vztah k tomu, co je (modrost oproti vědění – chce realitu měnit); nese požadavek pozorovat, ale neměnit

3. fáze – věčný návrat vůle k moci
- nejplodnější období; výrazně se mění téma
- obrat k metafyzice (ve spojitosti k věčnému návratu) – jak funguje svět
- obrat k etice (nepřestává kritičnost, požadavek přehodnocení všech hodnot) – jak je to s člověkem a s jeho budoucností
- opět kritika křesťanství – zdroj dvojí morálky
- koncepce nadčlověka

Antikrist – lehký návrat ke středověkým myslitelům, hlavním motivem je korupce
- náboženství je nepřítelem všeho, co je zdravé, hrdé, svévolné, krásné na člověku (křesťanství to považuje za nehodnotné); „křesťanství straní všemu lidskému“
- nihilistická podoba – celý pozemský svět je v křesťanství degradován čímsi vylhaným – falešný svět znehodnocuje skutečnost, nabízí nicotu, lež povyšuje na pravdu, nicotu povyšuje na princip
- křesťanství = zlidovělý platonismus

Původně N. náboženství a jeho původ vysvětloval osvícenecky (že lidé si náboženství vytvořili z potřeby nevědomosti, strachu…). Podle něj bylo křesťanství původní ideologie otroků (útěšná motivace určité vzpoury), ale  křesťanství se zrodilo hlavně z určitého typu morálky – otrocké; 2 typy morálky:
1. Panská morálka – původní, výraz síly, velikosti, radosti ze života; určují podobu chování silných jedinců – odvolávání se na autentický ideál, jedině svobodný člověk může být morální a autonomní
2. Morálka spojená s raby – není autentická ve svém původu a vzniku, otrok je existenčně závislý na svém pánovi, jeho morálka vznikla jako prostá, dětinská negace toho, co po něm chce pán; vytváří antihodnoty jako negaci, odpor, nenávist; dožaduje se milosrdenství

       -      Boje za sociální spravedlnost – vychází z otrocké morální platformy
- zvrácená představa, že všichni jsou si rovni
- kritika socialismu (= tyranie nejmenších a nejhloupějších)
- hierarchie je zdravá, přirozená
- přehodnocení hodnot = úkol společnosti
- potřeba zvednout válku (inspirace Darwinem – boj ze kterého se vyčleňuje to nadprůměrné)
- válka vůdčích lidí x masa; vyšší x nižší lidé
- formulace ideálu NADČLOVĚK = silnější člověk, budoucí vládce země

Nadčlověk uvažuje evolucionisticky, je to nový druh, vývojově vyšší, sebejistý.
- je smyslem země, nová aristokracie
- bytost stojící mimo dobro a zlo – znovuzavedení kastovní společnosti
- síla a autonomie jsou rozhodující vlastnosti
- vývoj smete všechno k čemu dospěla kultura – návrat k schopným a silným – vraťme se do doby vzniku společenské smlouvy


- věda je naivní
- „Pravda je druh, bez kterého určitý druh nemůže žít“
- my nemáme pravdu, pravda má nás
- poznání – projev života, forma, kterou se umocňuje lidský život – konkrétní život individua

Metafyzika vůle –  Schopenhauerův požadavek řešení problému - vyváznout z lidské pozice; potlačování vůle tím, že se budeme zbavovat našich tužeb
X
Nietzsche – vůle k moci (volní představa podstaty světa) – světová vůle usiluje o svůj pozitivní projev, nenasytná touha po projevu moci
- vůle k plození, vůle jako život sám (tzn. život sám v Dyonýsovském smyslu – život deroucí se ven)
- elementární, základní radost, ne radosti intelektuálně přežvýkané
- vůle k moci – snaha veškerého života udržet se, uchovat se
- každé ustrnutí je zastavení
Život je žit jen pokud je žit intenzivně.
- pravá skutečnost je pouze DĚNÍ – charakteristika reality – život se děje – tím je zdání

„Co tě nezabije to tě posílí“
- filozofie radostného, plnohodnotného žití

Životní filozofie – život v individuální podobě – „život se zmocňuje světa, svět ho pohlcuje, vstřebává ho“
- neustále usilování o žití – vítězství těch silnějších je přirozené
- úsilí zda se cítíme lépe ve službě či panství
- čím jsme nadání silnější vůlí, tím větší dispozice máme k ovládání
- není jiná kauzalita než vůle k moci

Nietzscheho odpor k tradiční metafyzice (= stání na jsoucnu, na podstatách, substancích, ne na procesech, na dění)
- skutečné dění – realizace nějakého plánu
- ve vývoji je již předem nastaveno kam má dospět; nelze mluvit o pravém dění
- pokud se něco děje, tak je to aktualizace potencialit

N. odmítá interpretovat dějiny jako dané, svět se děje, je ve vývoji, není ukončen; svět je nehotový, nerozumný.
- vůle k moci je neomezená, nemá žádný cílový stav
 Podoba anarchismu – nemáme cíl, cílem je hnutí, cílem je neuspořádanost; dění, které nesleduje žádný logos
-dění má svou hodnotu v každém okamžiku

 teorie věčného návratu
- věčný návrat – mytologie, představa, vše, co existuje

Zarathustra – sluneční kolo – cyklické dění; symbol kruhu
nastolení nadčlověka – degenerace k úpadku z cyklu s obrovským časovým rozměrem

čas – nekonečný, neohraničený
- svět je uzavřený systém (konečný počet prvků) – potom je možný jen určitý počet kombinací – když to vložíte do času nekonečného – poté návrat kombinace
- periodicita dění
Dotáhnutí do důsledku: my se tu jednou znovu objevíme – věčný návrat; věčnost je dění
Nietzsche popírá dějiny jako smysluplné – opakují se, jsou cyklické



Wilhelm Dilthey
-německý autor spojován hlavně s hermeneutikou, novohegeliánstvím
Uvedení ve vědy duchové
Výstavba dějinného světa v duchovních vědách
Zážitek a poesie
O německé poesii a hudbě
- hledání společenského vědního zdroje; poznámky vztahující se k umělecké tvorbě
- kritika historického rozumu, duchovní vědy, aby byla potřebná pro další vývoj duchovědních disciplín
- hledá za společenskými vědami ducha; při pokusech o poznání společnosti, dějin používá přírodovědecké metody (na uchopení historie nevhodné) = odmítá naturalistickou tendenci

2 cíle:
1. chce dokázat, že i společnost a dějiny lze zkoumat vědecky
2. chce prokázat, že duchovní vědy jsou nadřazeny nad přírodními vědami. Přírodověda je omezena jen na přírodu, ale duchovní věda zahrnuje i člověka (je úplnější, komplexnější, konkrétnější).
- úvaha o tom, že tato doba, ve které autor žije je v něčem zlomová

- výpověď o dějinách = výpověď o člověku
- věda omezena jen na přírodu (nevhodná přírodní metodologie)
- ukazuje se nový význam duchovních věd
- „Poznat síly, které působí ve společnosti, příčiny,..prostředky.., staly se životní otázkou pro společnost“

Civilizace – stav, ve kterém lidstvo dospělo k ovládání světa = jako konání, činnost (program)
Určitá historická etapa – následný stupeň po divošství a barbarství (nyní ještě civilizace nikde není)

D. je přesvědčen, že pokrok nelze odvíjet od přírody, ale od duchovních věd, dosud je však uznávána jen přírodověda. Dějiny nejsou jen pokračováním přírody, chce, aby duchovním vědám byl přidělen status, potřebují specifickou metodologii. Vyjadřuje se o přírodě znechucujícím způsobem, chápe ji jako utváření těles v utváření prostorovém a časovém, ale bez duchovních záležitostí. Jsou to jenom věci; přírodní zákony mají matematickou povahu (jsou vypočitatelné a matematicky oddělitelné – na základě kauzality).
-je přesvědčen, že vespod společnosti dějin je psychika
- vztahy mezi jednotlivci nejsou jen lhostejné vztahy, společnost se skládá z jedinců a ten je vždy ve společnosti i v dějinách. „Kdo nemá dějiny, ten je nucen je prožít znovu“
- psychicky degradovaní lidé patří spíše do přírody a berou se jako věci než lidé.
- člověk je vždy nějak svobodný a svébytný (autonomní), i když jsme zapojeni do společnosti = nelze dělat tak jasné soudy jako v přírodních vědách.

- přirovnává člověka k Leibnizovské monádě: společnost – účel, příroda – příčina
- společnost je svobodná říše duchů, v přírodě jsou pouze příčiny, jednotlivci vytvářejí společenskou strukturu
- skutečnost, společenská realita je založena na psychice – duchovní povahy – život v pravém slova smyslu, život jako psychická kvalita, která není převeditelná na fyzikální , přírodní zákony
- „Zabíjíme, abychom pitvali“, v tomto případě už není život, ale pouze věc.
- společnost je programem života, zatímco příroda je pouze agregát
- celek není nahodilé uspořádání součástek, ale uspořádání organizované, je vždy více než souhrn částic; části musí být vždy nějak vztahově propojeny
- celek je kvalitativně rozrůzněn, je dynamický; člověk je aktivní
- jsme motivováni hodnotami a to je účelné, účely se mohou ve společnosti vstřebávat
- intencionalita – klademe si životní cíle (motivace účelu); lidé usilují o naplnění cílů
- popírá, že by v přírodě existovaly nějaké objektivní zákony, odmítá v podstatě pokrok a vývoj (objektivizaci historie)
- dějiny se odehrávají jako vývoj po spirále (např. móda se vrací, opakuje), kvalitativní vývoj vzniká z epochy
- přírodověda vytváří představu a konstruování zákonů, ale na základě této konstrukce jsou potom fakta vnímána jako kuriózní zákony
- přírodověda = vysvětluje
- duchověda = rozumí

Jak je možný duchovní typ věd – člověk má ke společnosti a dějinám velice intimní vztah. My rozumíme  lidským záležitostem už pře vědou (neboť my sami jsme lidé).


Pro duchovní vědy Dilthey doporučuje dějiny. Přírodní vědy usilují o vysvětlení. Duchovní vědy se snaží porozumět tomu, co je předmětem jejich zájmu. Rozdíl mezi směřováním k obecnému rozumění a mezi intimním vztahem, který je skutečným porozuměním je podle D. možný právě z toho důvodu, že člověk (tedy jedinec, ze kterého se společnost skládá) tvoří dějiny a má k historii a ke společnosti velice intimní vztah. Může rozumět lidským záležitostem společnosti, jako např. kultura, dějiny už předtím, než se jich začne zmocňovat systematicky.
Jsou to lidské, spirituálně zaměřené záležitosti a proto jim můžeme rozumět lépe než přírodě. Ta je pro nás cizí.
Duchovní vědy jsou založeny a strukturovány jinak než přírodověda. Neobjevují jednotu, spíš se vztahují k jednotě, která je už předem dána. Tady napřed rozumíme a pak zvolna poznáváme. Oproti přírodní vědě má komplex duchovních věd poněkud jiný cíl. Nejde mu o vyhledávání nebo odhalování kauzality zákonů jako jednotlivých vytržených vztahů ze souvislostí, ale jde o přístup ke skutečnosti, která je jednotná, singulární a jako takovou se ji duchovní vědy snaží pojímat.
Možná se to dá vysvětlit tak, že to je důvod – ten rozdíl přístupu proč můžeme přírodní vědy klasifikovat do tolika různých typů – o živé přírodě, o neživé přírodě... každá z těchto disciplín zkoumá ten svůj úzký výsek reality.
Vědy, které se týkají lidských záležitostí mají celostnější přístup. Je v nich průsečíkem to lidské, to lidské je základem společnosti, jejího fungování a jejich dějin.

Ta sféra, která pochází od člověka, od toho, co je v člověku duchovní sférou skutečnosti, nechceme podle D. poznat jako v případě přírodních věd, ale chápeme je jako  konstrukci. Jsou konstruktivistické, rekonstruují realitu a vytvářejí obecné na základě poznání jednotlivého. V přírodních vědách je cílem OBECNÉ, kdežto v porozumění dějinného světa směřujeme k specifičnosti a ta je podle D. právě naším cílem. (jakoby ozvláštňovat to obecné); směřovat až k individuu.

Usiluje o uchopení individuálního života, směřujeme k tomu, že SINGULARITA je základem všeho. K singularitám, ke kterým duchovní věda proniká, patří osobnosti, také instituce a celé epochy a společenské formace jako něco jedinečného, něco není zobecňováno.  Patří sem také jazyk, mýty, náboženské zvyky, právo... Tyto singularity jsou objektivizací lidského vědomí jsou promítnutím JÁ do světa a uskutečněním, zpředmětněním.
Přírodní věda za jednotlivinami hledá zobecnění, kdežto duchovní věda hledá za společenskými a historickými prameny člověka = ten první, který je zdrojem, který vymýšlí, vytváří, produkuje, objektivizuje skutečnosti. Samotné historické epochy a společenské formace jsou objektivizací lidského ducha.
Neplují jako OBECNÉ, ke kterým se lidé jen vztahují, ale jsou přímo PROJEVEM lidského ducha. D. usiluje a obrací perspektivu ve srovnání s přírodovědou neusilovat o zobecnění, když se vyjadřujeme o společenské situaci z toho důvodu, že jelikož jde o objektivizace ducha, tak každá společenská situace je jedinečná, neopakovatelná, originální.
D. odmítá obecné v dějinách; objektivní zákonitost v dějinách jako jsme je nacházeli např. u Hegela. D. interpretuje historii jako jedinečné události, které jsou svou podstatou duchovní. Tímto způsobem (paradoxem) se snaží zdůvodnit, že duchovní vědy jsou možné, ale neměly by být zvědečťovány a zbaveny spekulativnosti tak, že budeme používat přírodovědné metody. Toto si např. mysleli pozitivisté. D. říká, že přírodovědná metoda je konstrukcí, směřováním k obecnému, které můžeme najít v přírodě. Platí tam kauzalita jednoduchého typu a přírodního dění není historické, dá se dál zobecňovat. Příroda se opakuje stále dokola, kdežto dějiny, které jsou spojeny s lidmi a duchem jsou vždy neopakovatelné. Proto i přístup k těmto vědám musí být jiný. Originalitu a neopakovatelnost musí reflektovat a hrát je jako východisko, ke kterému chce směřovat.

Neusilovat o převádění toho výjimečného, neopakovatelného do zobecňujících formulí. Na druhou stranu však upozorňuje, že duchovní disciplíny na rozdíl od přírodní vědy potřebují být doloženy psychologicky, protože jsou vázány na duchovní podstatu.
Psychologickým základem je to, co směřuje k porozumění duchovního života, ale to porozumění není převádění na kauzální výklad. Duchovno nevysvětlujeme kauzálně; rozumět tady není spojeno se zprostředkovaným uchopením, je bezprostřední.
Chceme-li zjistit, jestli mají kulturní jevy, s kulturou spjaté hodnoty nějaký smysl tak ten smysl odhalíme jedině touto bezprostřední formou, která nám není dostupná, protože jsme lidmi a ta skutečnost, kterou se zabýváme je svojí podstatou psychická nebo duchovní, odvozená od člověka.

My můžeme  INTUITIVNĚ ROZUMĚT, ale intuitivní porozumění bychom neměli převádět na kauzální vysvětlování. Nepřevádějme psychické jevy na jejich fyziologická vysvětlení. Je nutné dobrat se k prožitku, který není zprostředkovaný. Díky prožitku jsme schopni porozumět dějinám, ale také sami sobě.
Prožitkem vnímáme svůj vlastní vnitřní tok času, který se nemusí shodovat s tím, co je objektivně měřeno hodinami nebo kalendářem. (tento motiv dále rozvíjí Henry Bergson – říká, že máme tendence převádět vnímání času na vnímání prostoru).

Čas vnímáme subjektivně akorát si to neuvědomujeme, protože jsme obklopeni hodinami.
Pocit časovosti = nepříjemná situace – čas se táhne
          = příjemná situace – čas rychle uteče

Na základě prožívání rozumíme, rozumíme sami sobě (sami sebe vidíme, slyšíme). Rozumíme sobě na základě prožívání rozumíme i ostatním. D. je přesvědčen, že díky tomu jsme schopni intuitivně prožít situaci někoho jiného. Proto historik je schopen pochopit (vnitřně) historické osobnosti, je schopen vcítit se do jejich prožitků a pochopit jejich motivace zevnitř.
Nás zajímá pravá motivace – chtění, vůle, rozumění. Můžeme prožít osobnost nebo historickou epochu podaří-li se nám znovu nalézt sebe v tom druhém (nalézt JÁ v TY). Splývá tak objekt a předmět poznání.

INTUICE je nezprostředkované poznání, je to jednota subjektu a objektu = jednota poznávajícího a poznávaného. D. doporučuje používat metodu porozumění založené na spoluprožívání, což vyžaduje pocit sounáležitosti a celkem, který chceme uchopit (ať osobnost či hist. epochu). Vyžaduje to tvořivou představivost. (některé filozofy máme raději a některé méně, když se je pak učím, ponořuji se do nich více a chápu jejich postoj ačkoliv je třeba kritický. Pociťujeme jistou míru sympatií).

- objevováním sebe v tom druhém uskutečňujeme identitu a fantazie, tvořivá imaginace nám pomáhá překonávat velké časové vzdálenosti a mezery ve zdrojích, které jsou někdy přesné jindy méně.
- D. říká, že už jsme dopředu předpřipraveni tím, že už něco víme o tom člověku, či o té epoše.
- tímto způsobem si své poznání rozvíjíme a rozšiřujeme
- tuto imaginaci však zvládne geniální vědec, jeho imaginace se projeví v jeho práci, která je spíše uměním
- tvořivá vědecká práce se podobá spíše umění (u nás srovnával Emanuel Rádl vědu s poezií). Výsledky vědecké práce jsou dobově přechodné, jsou střídány jinými výsledky; důležitá je vlastní práce.

D. říká, že toto porozumění je něco jiného než rozumové chápání, nedá se redukovat na rozum, racionalitu. Osobnost nelze pochopit s okolností – hist. události a osobnosti jsou naprosto neopakovatelné, ryze originální a nelze je vysvětlovat ze společenské konstelace = je to přesně opačný názor než jaký reprezentuje marxistický přístup, který říká, že hist. osobnost je produktem hist. konstelace. Situace ve společnosti si žádá řešení určitých problémů a tím pádem se dříve či později objeví někdo, kdo ty problémy začne řešit. To jak je bude řešit se odvíjí od jeho osobní charakteristiky. Hist. osobnost svou reakcí na řešení problému reflektuje svou dobu. Podle marxismu nechce chápat Napoleona jako člověka, který plní hist. úkoly, ale jako člověka, který vytváří historické úkoly, historii.

Kvůli podstatě svého myšlení odmítá úvahy o pokroku ve společnosti. D by řekl, že vynálezci jsou jako básníci – objeví něco a pokrok se někam posune.
Pozitivismus však říká, že je to reakce na potřeby té doby. Vynálezce se objeví, aby řešil určitou věc, právě když si to ta doba žádá. Proto se také objevují podobné vynálezy ve stejné době, ale na různých místech.

D. odmítá chápat jako racionální celek toho rozumění (rozumění sobě, druhým... ) světový názor
Upozorňuje na 3 typy světového názoru:
1. náboženský
2. umělecký
3. metafyzický (či filozofický)

- každý z nich vzniká z potřeby řešit nebo sám se zapojit do vztahů. V náboženství je třeba komunikace s transcendentnem, v umění je úsilím osvobodit se od téže reality a filozofie se snaží ty dvě formy (náb. + umění) spojit na jakousi teoretickou koncepci.
- překládá náboženství a umění do teoretického jazyka
- náboženství vykládá přes antropomorfní přirovnání a to, co umění přes imaginaci.
- jsou-li tam tyto zdroje – antropomorfní, analogování, imaginární, tak tím pádem světový názor není racionální útvar, ale je to výraz našeho lidství; našeho nitra a je závislý na tom, jací jsme, na naší psychice. Světový názor je náš vlastní obraz světa, s jeho pomocí světu nějak rozumíme, svět nějak hodnotíme
- světový názor nevznikl jen v naší hlavě, ale je výrazem naší bytostné zkušenosti toho jací jsme psychicky.
- na konstrukci světového názoru se podílí celá naše bytost, nejen rozum

Rozumění realitě, historii se nedá redukovat jen na racionalitu. Racionalita usiluje o kauzální vysvětlení – shrnou se objektivní příčiny (Napoleon prohrál u Waterloo, protože..
Porozumět tomu podle D. znamená:
- vcítit se do jeho osoby, proč neudělal něco lépe
- porozumět tomu, co mu třeba bránilo, toto není ryze racionální (nelze racionálně vysvětlit proč se nám nechce do určité práce, proč to oddalujeme)

D. však nesouhlasí s vymýšlením si a spekulováním. To nemá nic společného s jeho přístupem vciťování se. On vciťování chápe, že člověk je zapojen ve své epoše s někým, kdo ji vytváří nebo spoluutváří, ale zároveň jeho jednání  není kauzálně vysvětlitelné ve všech situacích. Takto pojímána společensko vědní metodologie má potíže – vnitřní (někdo by mohl historika obvinit, že si informace vymyslel.)
D. se to pokouší překonat tím, že se obrací ke starému přístupu = HERMENEUTIKA
- způsob jak odhalovat vnitřní smysl realizace projevů života
- způsob komunikování s druhými, hledání skrytého smyslu je lepší metodou než samotná psychologie
- jde to individuální psychikou
- chápe individuum jaký je, jeho psychiku jako projev života. Realizaci života v tom jednotlivci
- směřuje od jednotlivce k životu (tendence zevšeobecňovat); směřuje k obecnému, ačkoliv se tomu brání

Zároveň zde hrozil problém, kterého si byl vědom. Hermeneutice hrozí zacyklení, protože my z jednotlivin  chceme porozumět celku, ale porozumění jednotlivinám předpokládá jisté porozumění celku už předem. Do tohoto problému se dostaneme chceme-li interpretovat skutečnost na základě singularity. Singularity můžeme použít jen pokud víme, že jsou součástí nějakého celku. Předem známe výsledek, ke kterému se chceme dobrat. D. upozorňuje, že stále zbývá, co nejsme schopni vyčerpat, na co nám nestačí logika.

HERMENEUTIKA = pokus o odhalování skrytého smyslu či pravého smyslu za jevovou formou. Je to typický přístup, který používá středověk, když operuje se staršími autoritami.
Např.: je třeba si uvědomit, že Aristotelovy texty se do evropského kulturního povědomí dostávají přes arabskou filozofii. Interpretovali to svým způsobem. Předkřesťanské autority jsou interpretovány tak, aby to vyhovovalo celkovému ideovému záměru.
- je to hledání skrytého smyslu za jevovou stránkou. Text je jevová stránka a za těmi slovy se hledá skrytý význam. Např.: při překladu Platona je nejvyšší dobro přivádí do slova ježíš

Výraz hermeneutika je spojován hlavně se středověkem, ale v 19. století se znovu objevuje. Je to pokus o metodologickou opozici vůči převažující stientistické tendenci, že se máme pokoušet o pochopení nikoliv o vysvětlení. Jít za kauzální = příčinné vysvětlování k jakémusi uchopení smyslu, který je dosažitelný pouze prožitkem.
Intuice je tady chápána jako nezprostředkované poznání. Poznání je zprostředkováno třeba prostřednictvím smyslů. My naši zkušenost přivádíme na obecný pojem – abstrahujeme.

Dalším zprostředkujícím článkem jsou slova. Intuice však prosazuje přímý zážitek, přímý okamžik sjednocení. Např.: v náboženství – nejvyšším poznáním, kterým se zde můžeme dobrat je přímý zážitek Boha. Racionální odvozování boha je však zprostředkováním.

D. říká, že svůj zážitek nejsme schopni 100% sdělit, protože pro to sdělení používáme slova. I k uvědomění používáme pojmové myšlení, takže to deformujeme. Intuitivní poznání znamená pokus o nezprostředkované poznání.
Běžně je intuice označována jako protipól racionality. Filozofové tohoto intuisticky orientovaného zaměření doporučují používat jako doplněk ne náhražky racionality.



SCIENTISTICKÁ FILOZOFIE
- protikladným pólem intuisticky zaměřené filozofie
- za svůj vzor si bere vědu a podle ní filozofii buduje
- po 19. století nejvýraznější variantou scientistické filozofie je POZITIVISMUS
- vedle ryzího pozitivismu se setkáváme ještě s dalšími filozofiemi – herbartismus, novokantovství - směr výrznamný pro rozvíjení axiologické části teorie scient. filozofie 19. stol. nezahrnuje pouze pozitivismus, ale i zmíněné další fil.
-
Hlavní představitelé – A. Comte, J. Stuart, H. Spencer
přestože je pozitivismus reprezentován různými představiteli s různými postoji, tak je poměrně homogenní

- pozitivismus je jednotný myšlenkový proud, který je spojen s odporem k negativistické filozofii
- hlavním rysem je odpor k metafyzice, která je považována za ryze spekulativní a nevědeckou, která odmítá spekulaci a metafyzická tradiční témata, která považuje za pseudoproblémy
- chce střízlivě zkoumat fakta a jejich souvislosti. A nevyvozovat příliš odvážné konstrukce z těchto faktů
- vědeckost je zde spojena s empirismem, jehož základním východiskem je zkoumat jevy = zkoumejme jevy, ale nehledejme příčiny za těmi jevy.
- P. výrazně omezil kompetenci věd; ve svých důsledcích tento směr pro filozofii oznamoval vykročení k jejímu odmítnutí

Cetl (autor knihy český pozitivismus):
a.) filozofie neosobní vědy – věda by neměla podléhat subjektivismu v tom smyslu, že objektivní pravda je jejím cílem a proto by tomu měl odpovídat přístup i metoda vědy
b.) filozofie diváka – objektivismus se v metodologii projevuje nezaujatým pozorováním. Chceme-li pozorovat, nemůžeme předem vědět, co chceme vypozorovat. Nemůžu mít předem v hlavě výsledek – těžko překonatelný aspekt. Nejedná-li se o experiment, do pozorovaného nezasahujeme. Experiment je metoda realizace otázky – co se stane když..? Divák – pozorovatel.
V 19. století se zdálo, že pozorovatel nezasahuje. Ve fyzice elementárních částic to není pravda, ani při pouhém dívání se do mikroskopu. Divák není aktér, jen se dívá, neúčastní se toho, co pozoruje. Po filozofii se však vždycky chtělo, aby se na společenském životě podílela. To je také důvod charakteristiky filozofie c.)

c.) P. vede k jakémusi rušení filozofie tím, že ji seškrtává funkce, které by mohla vykonávat, a pro které nikdo jiný nemá kompetenci a kromě toho odfilozofičtění v určité části pozitivismu se filozofie začala zabývat (mluví se o 20. stol.) jen logikou a jazykem jako prostředky pro vyjádření určitých informací a zabývala se jen tím, aby tyto prostředky byly použity formálně správně.
Místo filozofování se zabývá tím, aby každá vyslovená informace byla logicky správná a precizní a kromě toho pronášena jazykem, který nedovoluje změny významu, volný význam.

V pozitivismu se můžeme setkat s převodem veškerého jazyka teorie na jazyk např. teoretické fyziky. Co nelze vyjádřit fyzikou se musí rozdělit tak, aby to fyzikou vyjádřit šlo. Jinak je to věc teologie a spiritistů.

To jsou 3 základní charakteristiky směru, který se na začátku zdál být velice užitečným (protože chtěl čelit metafyzické spekulaci), ale ani tento ryze racionalistický postup nevedl k odpovídajícím výsledkům, a byl také kritizován.



Pozitivismus je filozofie porevoluční.
- usiluje o vědeckou objektivitu
- snaží se zbavit filozofických metafyzických spekulací, antropologické konstanty
- důsledek – filozofie se stává doplňkem speciálních věd, třídí výsledky věd, uspořádává a zobecňuje je (jednotlivé dílčí vědecké disciplíny si vybírají za téma určité dílčí reality a ty se pokouší co nejobjektivněji popsat)
- fil. dělá syntézu a znovu slepuje  světový názor (z výsledku zobecnění)
- fil. chtěla pomáhat speciálním vědním oborům s metodologií (co je vhodné a co není v postupech v získávání poznatků o světě)
- fil. chtěla být základnou nebo střechou teoretické stavby

Filozofie porevoluční = přichází po variantě vyústění určitého společenského vývoje a určitých ideologických a fil. projektů a plánů, které k té revoluci dovedly (velká fr. revoluce) – uskutečnění projektů osvícenství (rovnost, volnost, bratrství)
- už nehledá smysl dějin = už není nutné vytvářet program pro společenskou změnu – cíl byl již zrealizován
- pozitivní myšlení v tom , že se rezignuje na kritičnost
- ot. pokroku je depolitizována, pokrok je spatřován v tom, jak se bude věda intenzivně zapojovat do životního stylu
- pozitivní vztah ke spol. realitě (nekritický)
- pozitivismus postupně ztrácí zájem o sociální problematiku a zaměřuje se gnoseologicky – metodologie, logika, lingvistická analýza teoretického vyjádření (zda je logicky správně zkonstruovaná)

Rozvíjí se marxismus – vychází z toho, že projekt osvícenství zůstal nedokončen, kdy revoluce vedly pouze k tomu, že se změnil ve společenském poměru sil, ale nezměnilo se třídní uspořádání.
- být kritický, revolučnost spočívala v tom, že je přesvědčen, že projekt univerzální lidské emancipace zůstal v půli cesty
- promítá se do frankfurtské školy – ústřední motiv zájem – vycházeli z toho, že narůstají problémy krize jsou vysvětlitelné v tom, co nastínilo osvícenství



August Comte
- 1. pol. 19. stol.
- původně vystudoval přírodní vědy a matematiku
- osobním tajemníkem Simona (utopický socialista) – byl přesvědčen, že chceme-li udělat sociální reformu, měli bychom např. překopat světový názor – ryzí navázání na osvícenský projekt; suma vědeckých poznatků
- začal se zaobírat  představou, že reforma společnosti by neměla vzniknout spontánně, ale měla by být založena na vědecké bázi (racionálně), jak vyprojektovat harmonickou společnost zbavenou konfliktů a krizí = racionální konstrukce
- začal promýšlet jak by měla být konstruována věda a společnost = základ sociologie = byla promyšlena jako přírodopis společnosti (- pohlížet na lidi jako na předměty, které se můžou stát objektem stejně jako přírodní útvary
- popsání stavu společnosti (jako přírodopisci popisují stav živé a neživé přírody)

Kurz pozitivistické filozofie
Plán vědeckých prací nezbytných pro rezignaci společnosti
Systém pozitivistické politiky neboli pojednání o sociologii – později byl z textu vytvořen výtah – Pozitivistický katechismus neboli souhrnný výklad univerzálního náboženství

- usiluje o vědecké založení případných  možných dalších kroků na zlepšení společnosti
- autor, který se pohybuje ještě v duchovním rozměru a horizontu, které vytyčilo osvícenství
- postupně se od racionalismu posouvá k otázkám etiky a náboženství, které nakonec před vědou upřednostňuje
- jak stárnul, rostl jeho politický konzervatismus – nedokázal se ztotožnit, ani pochopit motivy další revoluční vlny – skeptik vůči možnostem revoluce

Zdroje pozitivistického filozofického myšlení:
- britská empirická tradice – slouží jako podklad pro odmítání spekulativnosti; poznání musí vycházet z faktu, nikoli z předpokladů (= to, co lze ověřit). Kritérium pravdivosti je shoda poznání s těmito fakty.
- Karteziánský motiv založený na dedukci – slouží ke korekci klasického empirismu, chce empirismus zbavit zbytku psychologizování (v rozporu s objektivností); je velký problém objektivizovat psychologii. Věda je použitelná jako nástroj pokroku, není jen souhrn faktů, měli bychom se pokoušet vyvozovat souvislosti. Věda by měla usilovat o max. zobecnění; věda je aktivita, která má odhalovat přírodní zákony (ty jsou dokazatelné) – takto založená věda se dokáže zbavit spekulativnosti, jejím cílem je najít zákonitosti v realitě, dalším cílem je jejich praktické využití

Pozorovatel chce analyzovat okolnosti. Comte naznačuje , že když se zabýváme faktickou činností, popisujeme jevy, ale nejsme s to dostat se za to a objasnit příčinu jevu.
.Comte vyvozuje nutnost rozchodu s metafyzikou, můžeme se omezit max. na popsání jevu, ale vysvětlit proč = spekulace (- npřípustné)
- měli bychom rezignovat na hledání podstatných příčin jevu
- máme tendenci, že co předchází nějaké události považovat to za její příčinu – snaha zbavit vědecké poznání nepodložených východisek, která deformují výsledek
- věda slouží k tomu, aby konstruovala to, co ještě není
- Comteho filozofie je založena na kritice minulého, toho, co má být překonáno, s tím se pojí koncepce tří stádií
- C. vychází z určité interpretace min. vývoje a vytváří vlastní projekt
- C. věří v pokrok, veškerý pokrok podléhá zákonným souvislostem, je přesvědčen, že odhalil zákon tří stádií – týká se vývoje lidského rozumu; naše reflexe, vztah k realitě prochází 3 etapami:
1. fáze – teologická (bájeslovná) – nejprimitivnější
2. fáze – metafyzická (abstraktní)
3. fáze – vědecká (pozitivní)

= používáme 3 základní metody při výkladu světa
- vývoj = lidstvo se zbavuje postupně spekulací, fikcí a dospívá k objektivní vědě. Ani náboženství ani dospělá filozofie nedospěly ještě k použitelným výsledkům = jediné správné ot. klade moderní věda. Je to spojováno s vývojem jedince i společnosti (v dětství jsme teology = mytická vysvětlení, v dospělosti jsme metafyzikové a teprve ve stáří se stáváme pozitivními vědci – můžeme být objektivní)
- slouží ke klasifikaci věd, třídí vědy podle historického závěru
- 1. věda, která se zbavila vymyšlených základů je matematika – má nejuniverzálnější platnost, použití na všechny stránky reality
- sociologie je podle C. nejmladší vědou, protože má nejkomplikovanější metodologii
- pozitivismus nepovažoval za samostatnou vědu – bere  na sebe 3 úkoly:
1. pracovat na výsledku speciálních věd
2. stanovit obecná pravidla, na kterých má být založeno hlavně vědecké poznání
3. takhle fungovaná filozofie by se měla stát základnou reorganizace společnosti
- filozofie nemá vyprojektovat program revoluce, má fungovat jako nástroj vzdělání, osvěty, morálky




Herbert Spencer
- člověk, který prošel mnoha profesemi, zabýval se matematickými, přírodními vědami,..
- redaktor, geolog, sochař, malíř
- výsledkem jsou články týkající se politiky
Systém syntetické filozofie – nabídl představu, že filozofie by měla vznikat jako syntéza z jednotlivých vědních oborů založena na něčem, co v té době filozofii okouzlovalo, základem má být evolucionismus (ohled na vývojové kritérium)

Od 40. let propagoval vývojový pohled na realitu (ústřední motiv).
Sociální statika – úvaha, že vývoj společnosti je analogií přírodního vývoje

- svoje úvahy se pokusil více zobecnit do textu zabývajícího se otázkou pokroku – veškerý pokrok je projevem evoluční tendence, která je skrytá v realitě
- Darwin Spencera považoval za největšího žijícího britského myslitele

Charakteristika jeho filozofie:
- východiskem je mu uvažování o empirismu
- poznání  (= hledání relativity, která panuje v realitě) je založeno na faktografické bázi, směřuje k objevování vztahů
- neustále připodobňujeme, podle toho děláme třídění
- zkoumáme fakta podle toho, jak je máme zařazena časově
- měli bychom usilovat o odhalení motivů, musíme zjistit zda když vysledujeme podobnost, tak to zatím je (jestli náhoda nebo příbuznost, jestli mají podobná fakta něco společného) – zjišťování povahy věcí

Otázka co je to pravda?
- 1. kritérium pravdy je zkušenost
- vlastní pravda je založena na biologických potřebách
- shoda mezi naším rozuměním a realitou

Současně biologický základ pravdivosti vede Spencer k tomu, že uvažuje, že poznání je životní funkce; kde je život tam je poznání. To, co umožňuje organismu reagovat a předvídat co bude dál
Co je život – neustálé reagování organismu na prostředí, neustálé hledání rovnováhy

Závěr:
- hlavní úkol poznání je služba životu
- filozofie nic nepřidává k tomu, co už poznaly vědy, vytváří jen syntézu (jediná role)
- naše poznání se stále zpřesňuje a zároveň dospíváme k obecnému chápání, dospějeme nutně k nezdůvodnitelnému, narážíme na nepoznatelno
- na konci a na začátku je axiom a jednak nás k nepoznatelnu nás vede, že jsme odkázání na fakta
- realita se nám jeví skrze fakta (ale to, jak se nám jeví je klepání na dvířka)
- fakt není věc, věc se fakticky jeví
- naše poznání je vždy relativní, k absolutnu se dostat nemůžeme, s absolutnem ovšem musíme počítat
- náš duch bytostně tíhne k absolutnu, snažíme se vztahovat k tomu, co je pro nás nedostupné
- vývoj směřuje od homo k heterogennímu; vzniká stále větší rozrůzněnost věcí
- náboženství – racionální výklad absolutna
- Evolucionismus – speciální vědy; vývojový proces je univerzální záležitost týkající se reality, vývoj zkoumaje v jeho zvláštních projevech, podobách
- filozofie by se měla pokusit dát jednotlivé přístupy dohromady a formulovat
DĚJINY FILOSOFIE – přednášky (4.semestr)


- filosofie přichází po velkých systémech,  je roztříštěná do směrů, proudů, často obsahuje kritiku metafyziky
- pokračujícím průřezovým tématem zůstává motiv vědy
- pokračuje dvojkolejnost – 1. linie – kultovní věda (scientismus)
    -  2. linie - antropologická

společným rysem pro 20. století  je, že se filosofie rozchází s konstatováním, rozvíjí se jako obor, který se kriticky staví vůči realitě, vědě, ale i vůči sobě.
- na přelomu 19. a 20. století vrcholí krizové projevy – rozchod s dosavadní interpretací
- během 20. století ve filosofii a v humanitních vědách postupně sílí intuice, reflexe pocitu, že se civilizace ocitla v hluboké krizi, což se dotýká lidské individuality – hledá se východisko krize, cesta ven
- jedno z východisek je vrátit se zpátky
- další je analytická filosofie (zajímá se o problémy jazyka, lingvistiky, logiky..)

Postupně sílí řeči o tom, že filozofie je na konci, že vyčerpala své možnosti = nastupující postmoderna v myšlení; na konci 20. století se objevuje tvrzení, že je filozofie rozpouštěna ve specializovaných vědách a že umírá, ale „stále ne a ne skonat“
Filozofie hledá oblasti, ve kterých by mohla být užitečná a nepoužívala by dokola vyčerpané motivy.
- po zlomu letopočtu nastává optimističtější nálada
- filozofie života (lebenfilozofie) – snaží se doplňovat racionalitu



PRAGMATISMUS
Tento způsob uvažování odmítá uznat, že legitimní by byla jen teorie
- pravda je spjata s praktickými důsledky (hlavně mravními), jsou kritériem posuzování
- představitelé se výrazně pojí také s praktickým životem, vstupovali do politických, reformních pokusů = nebýt jen teoretikem
- skutečnost není stabilně pevná = pestrá škála možností, je tvořivá sama o sobě, spontánní, její uchopení není jen rozumovou záležitostí
- východiskem je, že veškeré poznání musí vycházet ze zkušenosti (empiricky založená filozofie)
Rysy pragmatismu:
- filozofie kladoucí důraz na praxi, která souvisí se životem každého člověka (praxe by měla být poměřována tím jestli se snažíme být lepší, zda se zdokonalujeme)
- zpochybnění racionality teoretického myšlení – je neschopná postihnout celek reality
- výchozí zkušenost je vázána i na prožitek, emocionální pocítění, sounáležitostí s ostatními lidmi (není to ryzí empirie)

Poznání – co to je?
- poznání je chování – realizace našeho vztahu ke světu
- objevuje se těsná vazba téhle linie filozofie s behaviorismem (ovlivňují se navzájem)
- poznání jako chování (reakce, které jsou pozorovatelné, co je vyvolává a proč jsou takové)

Pragmatismus je výrazně spjat s pokusy o sociální reformy, úsilí o zlepšování sociální situace (meliorismus) . Je to filozofie, která chce řešit vztah k praktickému životu, pokus vrátit se filozoficky k Sokratovi; péče o duši.
- teorie, která neřeší otázky, kterými musí projít každý filozof (mravní, sociální..) je bezcenná = pokus promítnout do filozofie humanismus
- pod vlivem vývoje 20. století byl pragmatismus překrýván novopozitivismem, existencialismem...
- pragmatismus zažívá comeback díky zájmu o humanitní otázky


Ch. S. Peirce
Jak učinit jasnými naše ideje – odvolává se na Kanta
Upevňování víry
Pragmatické a pragmatismus

- dostal se do sporu s W. Jamesem (kvůli pojmu pragmatismus), tak začal používat pojem pragmaticismus aby se odlišil.
- jeho původní snahou bylo zužitkovat v přemýšlení o světě tehdy moderní úvahy evoluční (Darwin)
- pokusil se vybudovat evoluční kosmologii; zdroje Herakleitos a Empedokles
- ve světě vládne láska i náhoda
- svět se sám vyvíjí neodhadnutelným směrem, filozofie by se měla pokoušet vyjasnit nepříliš jasné pojmy, filozofie by měla usilovat o lepší formulování problému, situace = čemu rozumím, to můžu řešit. Měli bychom hledat vazbu mezi jazykem a praktickým konáním

„blíf“ = názor, přesvědčení, to čím disponujeme abychom přežili – stabilizující zvyky – to, co určuje naše další jednání, potřebujeme se zbavit pochybností pro lepší konání a jednání, poznání je adaptace

Celý náš život je adaptace na okolí, to se týká i poznání (=chování). Díky vlivu okolí se naše chování, přesvědčení může změnit – máme právo svůj názor změnit (po zmýlení) = odmítání metafyziky jako hledání absolutní pravdy
Člověk by měl realizovat svůj život tak, aby se snažil o sebezdokonalování

Jak je to s pojetím pravdy?
- ot. vědecké pravdy – konsenzuální teorie pravdy = pravda je chápána situačně jako to o čem v přítomnosti nepochybuje žádný z členů vědecké komunity.
- ve světě platí uznávané paradigma a dokud není výrazně otřeseno, tak je to to na čem se shodují, že je správně, vědecká komunita má nastavena kritéria pravdivosti a co se do nich nevejde odmítá brát na vědomí
- problém setkávání se nového se starým

FALIBILISMUS= právo na omyl

- naše poznání není nikdy absolutní (odmítání absolutní autority, pravdy)
- skutečná věda musí být svobodná kritičností
- naše poznání musí být stále testováno, ověřováno, přesto je to jediný nástroj naší orientace ve světě, v životě
- neseme v sobě blíf, že chceme něco, co je správné, dobré a na základě zkušeností se korigujeme a hledáme jak žít v životě, ve kterém jsou podmínky takové jaké jsou
- náš život je adaptace na podmínky, optimismus a pozitivita chce neustále měnit podmínky (víra v dobro a humanitu)
- filozofie je k něčemu dobrá k nápravě života, společenských poměrů (jsou výsledkem lidského konání)

Peirce – kosmická etika (celý vesmír je mravní) – pro další se to stává variantou člověka samého


William James
- pragmatismus bere jako metodu, která má sloužit k roztínání nekončících metafyzických sporů. Chce používat tento typ filozofie abychom se problému zbavili, hledání jakéhosi kritéria pravdy nalézá v praktických důsledcích
- vše je konfrontováno se životem
- touto metodou chce řešit otázky porozumění a zastává tezi, že neexistuje univerzální význam slov, které používáme (skrytý rozpor); v každém našem tvrzení se přemítají naše přání
- říká, že vše, co je užitečné je svým způsobem pravdivé
- teze – pravda je jeden druh dobra = klíč k pochopení
otázky náboženství:
James tvrdí, že nejsme schopni rozhodnout boží existenci, ale pokud náb. funguje k dobru, tak má svoji pravdu (pokud slouží k naplňování soc. věcí..). Pravda je víra, že náš názor bude fungovat a fungovat může to, co je dobré. Testem pravdivosti je užitečnost (uspokojivé důsledky)
- oproti Peircovi je James velký psycholog
- podle něj je pragmatismus aktivismus – člověk je tvůrcem vlastní skutečnosti
- svět se neustále zlepšuje (svět je realita, která se stále zlepšuje, protože je to realita pluralitní) – svět je mnohostí



John Dewey
- nejvýznamnější postava tohoto proudu
- gnoseologické otázky
- první koncepce EXPERIMENTALISMUS, na konci 19. stol pokračuje jako INSTRUMENTALISMUS – inspirace pro rekonstrukce ve filozofii (text 1920)
- poznání = je nástroj naší orientace ve světě (být schopen adekvátně reagovat, ověřovat hypotézy)
- věda = shrnutí praktických omylů, veškeré poznání je pokusné (provizorní), má dočasný charakter, poznání nemůže být absolutní – vše, co děláme je pokus, kterým zkoumáme okolí a ověřujeme hypotézy, zda jsou správné.

poznání – zjišťování pravdy = nemáme jinou možnost než jako experimentální poznání; život a poznání jsou spolu spjaté (navzájem propojené fenomény)
následky – zkušenost; není chápáno jako důsledek předešlé reakce

Subjekt (není pouhý pozorovatel, my svět rekonstruujeme) a objekt jsou spolu v neustálém kontaktu (reakci), aktivitou se přetváří svět, proto i my jsme spolu v neustálém kontaktu, naše zkušenost má neustálou funkci rekonstrukce
- zkušenost má kontinuální charakter,je proměnlivá, je to projekce (my očekáváme budoucnost) – my + svět (kontakt)
- vědomí není v nás, ale vyvíjeno ve světě, mimo nás
- svět a poznání – vzájemná interakce
- poznání není jen soudobá reflexe, ale projektování nových struktur v přírodě
- pragmatismus + jeho verze = nehledá substance na jejich základě nějaké teorie, ale filozofie má být něco, co   podněcuje.. ; má být ztělesněním života (1 kategorie změny a sebepoznání), filozofie by měla být transformační, podněcovatelem rekonstrukcí institucí, měla by být kritická; není abstraktní, je ztělesněním života – proto zahrnuje kategorické změny ; mravní imperativ – člověk by měl usilovat o sebezdokonalování
JÁ není statické, každý může pracovat na svém mravním vývoji – „pracujeme na sobě i na světě, protože je to přirozené ztělesnění životní vůle“
- Dewey je přesvědčen, že žádná morálka není úplně zdůvodnitelná
- ve spojitosti s životní vůlí – mravní je usilovat o naplnění životní vůle = předchůdce PERFEKCIONISMU
- máme usilovat o sebeproměnu a sebezdokonalování
- pracuje na sobě a na světě
- každá morálka není zdůvodněná teoreticky (=logicky)
- dobro je ztotožněno s profesionálním výkonem
- usilujeme o nejdokonalejší formu – to rozvinul až do kritických úvah o společnosti

Richard Rorty
- reprezentuje pro současnost postupné obnovení zájmu o fil. pragmatismu (byla dočasně překryta)
- někdy označován za zrádce analytické filozofie
- vychází z pragmatické teorie +  hermeneutika + postmoderna
- hlásí se k Heidegrovi a behaviorální psychologii

- pragmatická fil. by měla pracovat se solidaritou
- upozorňuje, že poznání by mělo vést k dosažení dohody = konsenzu (díky dohodě a ne nátlaku)
- př. geometrické těleso neztvárňuje ideál železa
- utopie je model ideální společnosti
- ideální konstrukce jsou odvozeny od reality
- odrážíme skutečnost = jsme zrcadla
Filozofie a zrcadlo přírody
- motiv zrcadel je zajímavý
- zrcadla odráží do nekonečna
- vědomí není zrcadlo světa, veškerý náš život se odehrává v jazyce = mezi skutečností a námi je jazyk

- jazyk – funguje, je nebo nás klame (taška – více významů)
= nelze hovořit o objektivních pravdách (realita v zrcadle je stejná)
- jsme osoby dialogu
- výrazem abstrakce není obraz, ale slovo
- pravda není zrcadlení reality, skutečnost interpretuje – je to, co se v praktickém životě osvědčuje
- pravda je to, na čem jsme se nenásilně shodli
- fil. je osobní záležitost = být osobní; fil. by neměla dávat klamné rady
- je těžké formulovat kritéria, aby byla univerzální a použitelnáý
- kritéria jsou obsažena v životě (žádná etika nevytvořila morálku)





VITALISMUS
- pracuje s předpokladem, že materiální nosič nese život
- začíná už v poslední třetině 19. století, hlavně ve Francii
- životně filozofická linie
- opozice proti pozitivizmu – založeného hlavně na intuici
- věda znásilnila realitu (substance = podstata)
- náhoda (nahodilost) spojena se životem
- v moderní podobě = životní elán (fr. elan vital)
- ztotožnitelné jak s vědomím, tak s oním trváním (podstatou jsoucna je duchovno)
- operuje s předpokladem, že mat. nosič vyžaduje oživující sílu
- vitalisté zastávají názor, že je jen otázkou času a metod, kdy bude síla zjištěna a popsána, odvolávají se na intuitivní poznání

Henri Bergson
- východiskem jeho uvažování je něco, co je spojováno s poznáním intuice
- protišovinistický, protirasistický, byl inspirací pro Marcela, Prousta
Vývoj tvořivý
Filozofické eseje

Bergson je důležitý reprezentant neovitalistické linie fil. života a moderní fil. vůbec
- kladl si filozofické a přírodovědné otázky
- ve filozofii otevírá linii dotýkající se problému nového promýšlení metafyzických otázek
- je to jeden z autorů, kteří se ve 20. stol. pokusili konstatovat novou metafyziku, pojmy substance – ve smyslu Platonových idejí; pokusili se nabídnout jiný pohled na realitu = permanentní procesuální dění

- podle B. bychom měli chápat bytí světa jako neustálý tok změn
- ot. Jak lidské poznání (smyslové i rozumové) zachází se světem, čemu všemu podléháme – snaží se ukázat problematické stránky .
- řešení: od ontologie, teorie poznání

přemýšlení o svobodě – 2 pojmy: PROSTOR a ČAS
- veškeré potíže v moderní době plynou z toho, že tyto dvě kategorie nejsou dobře zpracovány – čas i prostor vnímáme tak, že podléháme iluzím.
- klíčové iluze – naší přirozenou tendencí je preferovat prostorové myšlení, pokoušíme se vše převádět na prostorový model, preferujeme zrak (vnímání prostorovosti)

VIDĚT   X    VĚDĚT (rozdíl v jedné hlásce)

- vycházíme z obvyklého uznávaného principu nepropustnosti hmoty (př.  v jednu chvíli nemohou dvě tělesa zaujmout stejné místo v prostoru). Jestliže máme takto nastavené vnímání, tak máme představu dvou těles ležících vedle sebe – dopracování k abstrakci (kvantitativní abstrakce = 1 a 1).
- tento návyk je vcelku přirozený, my si ho podržujeme i v přemýšlení o entitách nehmotné povahy, že i u duševních fenoménů (symbolů) uvažujeme prostorově i když jsou nesčitatelné.
- v tom je problém – zacházíme se symboly stejně jako s věcmi = deformace psychiky vědomí
- kromě toho je problém, že tak zacházíme i s časem (v duchu řada entit tvořících řadu – časovost převedena na prostorovost). To je podle B. špatný postup, protože se takto zmocňujeme reality a vytváříme si iluze a představujeme si, že odpovídají realitě (takto chápán čas je fantom prostoru)

- Bergson chce tyto zvyklosti obejít – pokusit se za tou prostorovostí najít něco, co není článkované vedle sebe, ale co je čistým trváním (ať už časovost nebo prostorovost) – jedině intuicí (ne smyslovým vnímáním) = bytí chápat jako trvání.
- za jednotlivinami a jejich jednotlivými stavy je kontinuita (čas není řada ale kontinuum) – vnímání reality v kontinuálním smyslu, pomocí intuice
- jsme deformováni prostorovostí, měli bychom alespoň zkusit jeho přístup, jsme součástí procesuálního chápání

- tělo je kontinuální (existuje v čase i prostoru)
- svět se nestává z ohraničených předmětů, to je naše iluze nastavená smyslovým vnímáním
- př.: stůl – představa ohraničeného tělesa, B. tvrdí, že když půjdeme do struktury, zjistíme, že je složen z atomů, které věčně víří = trvání je proces
- tělo je tvořeno tím, co námi prochází a vychází, neustále se obměňujeme; tím, že jsme v pohybu, tím jsme
(když se to zastaví, jsme mrtví) – neustálá interakce s prostředím
- člověk se od zvířat liší tím, že má pojem JÁ, sebevědomí, je si sebe vědom
- máme se zkusit zbavit zažitých představ a vědomím uchopit bezprostřední trvání – hlubina vědomí si to trvání může uvědomit
Z toho Bergson vyvádí sociální důsledky; tvrdí, že naše poznání se na realitě dopouští násilí, že ji zastavuje a ty stavy se zpětně snaží interpretovat.

Hmota a paměť
Duchovní energie – jaký je poměr mezi psychickým a fyzickým; slovo duše ve smyslu vědomí
-                                -  zda je vědomí vázáno na mozek reprezentující tělo – kde se bere souvztažnost


Bergson je přesvědčen, že vědomí je funkcí mozku, mozek není nositel ani tvůrce vědomí, funguje jako telefonní ústředna, nástroj praktického jednání ve hmotném světě; je koordinátorem = jediná fce mozku
- mozek slouží k přežití v tomto světě, vybírá správnou dráhu, vyhodnocuje podnět

Tvořivý vývoj – klíčový text (1907); zásadní Bergsonova práce
-                          -  představuje posun k nové metafyzice


Bergson je přesvědčen, že příroda se vyvíjí ve věčném zápasu dvou principů (protikladné a zároveň vzájemně doplňující)
1. HMOTA (materiál) – je pasivní, rozprostraněná; homogenní materiál, ke kterému přistupuje vědomí, které z toho mat. něco vytvoří – „to je sám život“

vědomí je tvořivé = svobodné, ve střetu vzniká realita
- realita je svár pasivní, netečné hmoty s aktivním, tvořivým světem; hmota je brzdící složka
- vědomí proniká hmotou a strhává ji k nějakému uspořádání
- elan vital – hmota je zdrojem neutuchající tvorby, který neustále odporuje a tím ji postrkuje

- v pozemských podmínkách vznikli 2 vývojové linie:
1. vedla k vytvoření bytostí disponujících dokonalými instinkty, vytváří dokonale reagující těla
- vrcholem 1. linie je sociální hmyz (- hmyz je vývojově prastará varianta živočišných forem nepodléhajících změnám = dokonalé stroje)
2. vedla ke vzniku intelektu (vytváří pracovní nástroje – nástroje mimo těla) – vrcholem je člověk

- intelekt je podle B. taky prakticky zaměřen, vše, co děláme je zaměřeno na to, jak lépe využívat možnosti, které nám poskytuje vnější svět. Svět je pro nás manipulovatelný – zdroj vztahu ke světu, východisko, že my se snažíme interpretovat obraz světa především kvantitativně (agregát homogenních prvků vzájemně zastupitelných) – projev tohoto postupu je ve sféře technologie.
- realitu vnímáme jen z hlediska praktického zájmu
- důsledky ve vztahu k celku a především ve vztahu k lidem

- logika našeho myšlení odpovídá pevným, neživým předmětům a vztahům mezi nimi – problém vědeckého světa, který vede k redukci a zkoumání všeho jako neživého a statického (je zde nenápadně proti Platonovi)
- životní filozofie se pokouší zlomit nadvládu  z anorganických vět vycházejícího světa

Bergson navrhuje metodu INTUICE – intuitivní jednání je nezištné
- na veškeré dění se dívat jako na vývojové, vývoj = výsledek střetávání se dvou principů (akt. a pas.)
- konkrétní vývoj je nahodilá záležitost, která nesměřuje k nějakému cíli
- vývoj je výslednice střetávání sil a nedá se předpokládat kam se dráha uhne
- je přesvědčen, že člověk je završením intuitivní linie

Dva prameny morálky a náboženství – úvahy
- jsou 2 typy společnosti – uzavřená a otevřená
1. uzavřená je homogenní, snaží se udržet v tomto stavu beze změn (slouží k tomu tradiční morálka)
2. otevřená usiluje o univerzální morálku, založení na lásce ke všem lidem

Současný stav světa je, že žijeme v uzavřených společnostech, ale jelikož vývoj je nahodilý může se otevřená společnost nastolit pokud bude žít mezi lidmi dostatečné množství světců = morálně výjimečných lidí vymykajících se tradicím uzavřené společnosti – žijí v souladu s tvořivým životem = jsou svobodni
- „boží obec“ – v současných podmínkách se nedá uskutečnit ( světci sice jsou, ale jsou izolováni, případně opovrhováni); společnost se bojí otevřít
- nelze však vyloučit budoucí nastolení „boží obce“

Další zástupci vitalismu:
Theodor Lessing
- je spojován s vitalistickou linií směrem k masivní kritice moderní civilizace; skeptik, říká, že tento vývoj civilizace spěje ke katastrofickému vyústění
- nalezl u nás odezvu u autorky Anny Pamrové – překládala jeho texty

Morgan
Hans Drisch – biologický vitalista
Whitehead





K vitalismu se pojí HOLISMUS – z řec. holos = celek
- filozofie celku
- existenciální filozofie – nábožensky a ateisticky laděné filozofie
- ot. zda máme za počátek e. filozofie považovat Gilkegora – 19. stol., kladl důraz na nejistotu lidské existence, protipól vědecké racionality
- pravá e. filozofie je umísťována až do doby těsně po 1. světové válce – válečná zkušenost (hluboký morální otřes) je jedním z podstatných zdrojů
- další vlivy: protestantské prostředí německé části myšlení, rozvíjející se sociologie
Existence a objektivita – stať, 1916 G. Marcel
- Německo – Heidegger, Jaspers
- představa krize civilizace, konec jisté epochy

Německo
Martin Heidegger
Bytí a čas – klíčový text , 1927
- zabýval se myšlením Nietzscheho, platonismem

Bytí a nicota (Sartre) – reakce na Heidegra

Karl Jaspers
- původem psychiatr – tomu odpovídají počátky zájmů; vychází z psychopatologie
Psychologie světových názorů (1919) – zdůraznění emoční stránky lidské osobnosti
Atomová bomba a budoucnost lidstva
Kam kráčí spolková republika
Malá škola filozofického učení – představení filozofie široké veřejnosti
- temata prací – Nietzsche, Descartes, náboženská tematika


Původ totalitarismu (H. Arendtová) – psala o kultuře, Heideggrově filozofii


Výchozím motivem je pochybnost zda věda je spol. zdroj našeho vědění a porozumění světu, zda může poskytovat také návody proto, co dělat, jak se máme rozhodovat a zda může být věda nápomocná při hledání odpovědí na otázku smyslu života.

- promítá se téma otázky odcizení člověka (člověk v rámci moderní civilizace)
- pochybnosti na racionalitu – zmítání se v technické civilizaci
- technika nám má sloužit, ale v posledku nás ohrožuje = moment civilizační krize,  která je vnímána zorným úhlem jednotlivce, jak je ztracen v moderním světě
- antropocentrický program
- ústředním motivem je lidská existence, ta slouží jako zorný úhel k výkladu veškerého jsoucna

Jaspers
- z jistého pohledu můžeme říct, že všechno je nutno analyzovat skrze analýzu vědomí
- neměli bychom se vyjadřovat spekulativně
- podle něj si uvědomujeme bytí, protože nás zajímá, potřebujeme ho, je pro nás důležité
- obraz světa je do jisté míry vždycky iracionální (není stroze logický, ale zajímá mě..) – naše vědomí je zainteresováno


Existenciální způsob myšlení = fil. krize; nepokouší se hledat řešení, ale vyjádřit co je za tím pocitem krize, z čeho pramení, co je zdrojem našeho znepokojení
- žijeme ve stínu vědomí konce, smrtelnosti = jeden ze zdrojů krize


Heidegger
Bytí a čas – zabývá se lidskou pozicí ve světě
- interpretace dějin; hledá smysl dějin (proč se vůbec dějí)
- ústí v pokus o ontologické převyprávění klasických témat

- Fenomenologická metoda – na řešení otázky uchopení lidské existence
- vypůjčil si ji od Huserla – podle něj poznání není činnost, ale je svého druhu nazírání = jiná pozice přístupu ke světu – vytváří druhou realitu, která je vydávána za lepší než ta původní (je založena na ideologické abstrakci)
- my si prakticky ověříme, že víme dost, protože poznání umíme napodobit
- máme dovolit věcem, aby k nám samy přicházely, aby do nás vstupovaly

- Heideger na to navázal tím, že tvrdí, že toto nazírání vyžaduje určitý odstup a ponoření. tím se nám možná podaří  zahlédnout, co je za věcmi, za oním povrchem
- věda chce také nahlédnout za jev, k podstatě
- Heideger říká, abychom škrtli slovo podstata a za věcmi hledali BYTÍ = proces
- filozofie hledá nezakryté bytí
- svět substancí = zastavený svět, kde vše trvá stále stejně
- připodobňujeme naše myšlení k vědění, tato preference vidění zrakového modelu souvisí s tím, že preferujeme prostorové vnímání před časovým a čas je už od doby platonismu chápán jako něco pomíjivého. To je podle H. chyba, říká, že bytí je časové = dění – nejsme s to uchopit dění. Když si tuto věc neuvědomíme a tohoto předsudku se nezbavíme, nemůžeme pochopit ani dějiny, ani sebe, protože stále budeme hledat rozprostraněnou substanci.
- měli bychom bytí spíše naslouchat než mu nazírat; časovost uchopíme spíše sluchem než zrakem, bytí k nám promlouvá
- neměli bychom se řídit principem evidence, ale právě proposloucháváním se do světa

- snaha o ontologickou inovaci, zbavení se substančního přístupu
- antropologický problém podle Heideggra:
- veškeré bytí je vykládáno z úhlu člověka
lidská existence je jediný oprávněný úhel pohledu, nemáme ho vydávat za objektivní
- H. se rozchází s tradiční terminologií – výraz „dazajn“ = bytí člověka
- lidské bytí je vždy bytí vědomé
- máme potenci uchopit bytí, ale nemáme to vyjadřovat objektivistickými kategoriemi

- existence se týká pouze člověka – my EXISTUJEME, naše existence je stáváním se, upíná se dopředu; máme v sobě zasunuto, že naše bytí spěje ke konci
- věci, zvířata – pouze JSOU (neočekávají, co bude jako my)

EXISTENCIÁLY = jakési osy, kterými uchopujeme jak jsme zapojeni v bytí jako v celkovém bytí
1. existenciála – BYTÍ VE SVĚTĚ – vyjadřuje naše zakomponování, nerozlučnost lidského bytí a světa
2. existenciála – BYTÍ V PŘEDSTIHU – naše bytí je tím, čím není = neustále před sebou utíká někam dopředu; my se stáváme, projektujeme; vždy jde o něco víc než je zde v daný okamžik
3. existenciála – BYTÍ JSOUCNA UVNITŘ SVĚTA – jsme součástí bytí a  zároveň si vytváříme ke svému okolí velmi intimní vztah = to, čím my čelíme odcizení, věci našeho života nejsou jen prostředky, ale s naším bytím se spojují, nás poznamenávají a my zase je (např. řemeslník a nářadí)
- vztahy, které nás provázejí celý život, představují vazby k minulosti; jsou to polidštěné předměty a bytosti
- stejně intimní máme vztah k jazyku (nelze používat objektivně) – jsme to my, kdo tomu dává charakter
- my jsme ve světě, uvnitř světa a zároveň se sami předcházíme ve svém bytí


První existenciála představuje minulost, druhá. budoucnost a třetí je především naše přítomnost (současnost) – navzájem se prolínají; minulost je pořád s námi
- pořád projektujeme přítomnost a nevíme kdy umřeme = tragičnost
- obraz času, který slouží k rozlišení toho, co je pravá a nepravá existence




Heidegger II
- minulost, přítomnost, budoucnost se prolínají a jsou stále přítomny. Heideger pokládá otázku čeho je nejvíce.
Nepravé bytí = převažuje přítomnost , zapomínáme na naši konečnost = Ne! Jsme zahlceni věcmi, my se stáváme věcmi.  Překrývá skutečné bytí, nedá se změnit, překonat změnou prostředí.
- druhé lidi chápeme jako objekty (i sebe), subjekt se dá zaměnit za něco jiného = převaha průměrnosti – tyto zprůměrovaná individua jsou zaměnitelná.
- subjekt moci se stává neosobním, něčím, co námi manipuluje.
- masové společenství – rozpouští se individualita
- podle Heideggra tedy zmasověl  i životní styl – chceme být druhými a ne sami sebou (oblékání…)
- důsledkem je, že se nikdo nechce vyčleňovat a nést zodpovědnost
- přes každodennost si uvědomíme svoji svobodu (konečnost), toho však dosáhneme až na konci.
-
Podle Heideggra když chceme zapomenout, tak utíkáme. A to způsobuje úzkost (ta nemůže být konkretizována, př. strach ze smrti – nevíme kdy, jak.. úzkost bude konkrétní až to přijde.). Strach je určitý, úzkost neurčitá.
- úzkost ze smrti – celé naše bytí směřuje ke smrti, tím se vymaňujeme z každodennosti (=protipól stoicismu) a pokud tomu čelíme, tak žijeme neopravdově, tedy autenticky.

Heideggrův myšlenkový vývoj:
- stává se neurčitým (od osobní existence ke kosmické…) – změna terminologie (bytí, život, existence… od konkretizace k zobecněnému vyjádření)
- eseistika (zájem o jazykovou stránku) – analýza jazyka – vypořádává se s tradiční metafyzikou, snaha o měnění prostředí
- vnímání světa je považováno za subjekt – subjektobjektový přístup. Jsme sice aktivní, ale nejsme tvůrci bytí
- subjekt = aktivní; objekt = pasivní
Bytí můžeme slyšet (nevidíme ho) = můžeme ho poslouchat, vžít se do něj. Heidegger zdůrazňuje nicotu, logický kontrapunkt bytí – bytí je, nebytí není. Nicota není autentická, nicota se v samotném bytí nevyskytuje = když chceme naším jazykem říci co je to bytí, musíme odpovědět nicota. Používáme náš jazyk, místo abychom používali jazyk bytí. Nihilismus – zapomínáme na bytí – vyúsťuje ve světovou katastrofu (pojmy jsou lidské).
- abstrakce je náš produkt, v realitě nemá co dělat.
- návrh o renesanci života, jazyka – odvrat od teorie směrem k poezii
- nemáme mluvit o jazyku, ale jménem jazyka. „Být básníkem“ (rozumět bytí) myslet znamená být básníkem.
- mýtus = nejplodnější myšlení – spontánní jazyk
Co je to bytí?
- Heidegger říká, že (negativní) bytí není jsoucno, jednotlivé předměty, vlastnosti, člověk ani Bůh. Bytí je to, co dalo existenci Boha, ale není to totéž, je to větší než jsoucno. Bytí je nic = nemůžeme ho vyčerpat, bytí pouze je.

Karl Jaspers
- je ztotožnitelný s některými charakteristikami Heideggra
- dosavadní filozofie byla vyústěním idealismu nebo vědeckých poznatků – vše, co existuje je objektem (včetně subjektu)
- zkoumáním člověka se dozvíme věci, které mohou být využity nebo také zneužity
- cíl = předělat svět
- tento přístup má meze našich poznatků (co víme a můžeme se dozvědět) = vše je podřízenost, vede k vykonstruování představy budoucnosti (idealismus stojí na abstrakci, konstrukci, to co považujeme za ideál – př. individuum má možnost získat…)
- odvoláváme se k něčemu (př. Bůh s námi); ve filozofii by mělo jít o člověka

Jaspers tvrdí, že k realitě máme přistupovat jen aktuálně – bytí nemáme brát za konečné, svět je nepoznatelný; máme usilovat o pochopení člověka a ne o jeho zkoumání. Existence nikdy není tradiční, existenci nemůžeme poznat, jen pochopit (= my sami sebe neznáme, pohlížíme na sebe jako na objekt – zrcadlo – obraz). Sami sebe neznáme ani empiricky, ani racionálně.
- existence je bytí, je vztažena s transcendentnem = transcendence = bytí = poznávání Boha
- existence je svoboda (není svobodná), svoboda je jen tam, kde je existence.
- svoboda je poznání, samo vědění ale není svoboda
- podle Jasperse je tam, kde se vztahujeme k něčemu, co nás vztahuje – když děláme něco, co jinak nejde = svoboda
- svobodně si volíme své normy, ale jsou to jediné možné normy. Není to poznaná nutnost, ale poznaná nutnost k transcendenci.




Jaspers II
- úvaha týkající se otázky konečnosti lidského bytí v souvislosti s komunikací
- důležitý je pojem KOMUNIKACE– jak člověk přebývá ve světě, v čase
- je přesvědčen, že každé individuum své bytí realizuje ve styku s ostatními lidmi (existujeme spolu s ostatními individui)
- komunikace je univerzální podmínka lidského bytí
- nemůže existovat člověk sám o sobě, jsme vždy konkrétní (to spočívá mimo jiné v komunikaci), při přerušení komunikace je zlikvidována i svoboda
- komunikace slouží k tomu, jak se naše existence uskutečňuje, je to prostředek jakým se projevujeme, kom. ukazuje kdo jsme, jaké je naše bytí, i přestože můžeme ve společnosti zastávat různé role
- člověk je zároveň rodič i dítě, učitel i student (...) jedině v interakcích s ostatními zůstává zachováno jádro kdo a jací jsme
- moderní společnost začíná přinášet problém – masová komunikace – přestává být pravou komunikací, v ní se individualita mění v pouhý objekt = zastírací moment; pravá kom. je jakýsi duchovní styk

Od problému komunikace se Jaspers dostává k otázce PRAVDY = to, co je sdělitelné, to, co nás spojuje. J. říká, že věda neposkytuje úplnou pravdu, věda poskytuje pravdy týkající se manipulativního; pro naši existenci je určující pravda filozofická (je vždy osobní), ne pravda vědy.
- každý člověk má svou pravdu, pravda spočívá ve sdělitelnosti = důležitost vztahů s ostatními – pomáhají odlišit pravdu od iluzí, kritériem je právě sdělitelnost.
- individuální pravda nám otevírá dvířka k druhému
- ve vědě se nejprve pravda hledá, potom se sděluje, filozofická pravda (pravá) se získává prostřednictvím komunikace
- komunikace není nástrojem šíření pravdy, ale prostředkem získávání pravdy
- pravda není lhostejná, je to, co se nás zmocňuje, co řídí naše konání

Úvahy o důležitosti komunikace ho vedou k rozvinutí úvah o ČASOVOSTI. Říká, že lidská existence je dějinná – jsme bytosti konečné, jsme napojeni na čas, jsme smrtelní a jsme připoutáni ke druhým lidem a společnosti. Naše poznání je také ohraničené, protože je vázáno na smyslové nazírání. Jsme koneční tím, že jsme za sebe zodpovědní transcendentnu, ostatním lidem (ne sobě).
- Jsme koneční biologicky stejně jako jiní živočichové, ale také z toho důvodu, že si to uvědomujeme – to je zároveň konfrontováno s tím, že jsme ve vzájemných vazbách, překračujeme individuální rovinu.
- V historii se chceme stát tím, kým můžeme být. Nedovršenost je znamením naší svobody, člověk žije dál v paměti druhých lidí, dějin. Zůstává po něm stopa, která žije svým vlastním životem
- Naše bytí je fyzicky ohraničené, ale ne definitivně, tím, že jsme vázáni na společnost, Boha, tím jsme svobodni. Existujeme v jakési potenci, možnosti.
- Jaspers upozorňuje, že se vždy nacházíme v nějaké situaci, v jakémsi bodě, který má svoje souřadnice. Situace je kombinací vnějších podmínek a také jejich reflexem. Situace je to, co zkoumají jednotlivé vědy.

Dospívá k závěru, že fyzické podmínky jsou objektivizovatelné, jsou zobecnitelné, ale hist. situace je vždy jednorázová konstelace, která je neopakovatelná.

Mezní situace našeho života (útrapy, vše existenčně významné...), liší se od obecných, v mezní situaci jsou každodenní záležitostí najednou nedůležité, fyzicky je odsouváme stranou a intenzivně prožíváme její kvalitu.
- problém – postavení tváří v tvář smrti = zmatek a zoufalství, protože pociťujeme ztrátu životní jistoty (př. ot. proč mě bůh opustil?), je to zoufalství na prahu smrti, jsme tam sami, je to maximálně osvobozující okamžik.
- J. tento motiv rozvíjí – dějinné situace jsou originální, nezastupitelné, i dějiny jsou ryze individuální záležitost. V dějinách bychom neměli hledat obecniny, smysl dějin je něco, co je podle něj nepoznatelné.
- celá společnost se mění v masovou a její interpreti se pokouší dělat jakési generalizace – pokusy, které jsou dezinformací, mohou používat manipulování rozumu, nahrazování vazeb zdánlivými. Není to založeno na pravdě, ale na všeobecné pravdě; záměrné ovládání nepravd.

Jaspers tvrdí, že filozofie nemůže existovat bez toho aby domýšlela politické závěry. Filozofie je svou formou obtížně sdělitelná, kdežto politické závěry je nejlépe osvětlují – sdělit informace, které k nám promlouvají jazykem předmětového světa.
- Politika a možnost komunikace splývají. Tam kde je likvidována svoboda, tam zbývá člověku jen osobní život.

Otázka viny (jak je to s historickou vinou něm. národa)

- Totalitní systém nemůže být rozložen zevnitř, protože proti hrubé síle uvnitř individuum nic nezmůže.
- na základě zkušeností s totalitním systémem vyzývá k tomu, že svobodné státy mají povinnost zásahu. Přes tento hlavní motiv něm. viny zastává názor o hrozbě z východu.  Je to z toho důvodu, že v dnešní době ony mezní situace (smrt, vina..) jsou velice silně v souč. světě konkretizovány, válka není abstrakce, ale každodenní realita = denodenně přítomná hrozba.
- upozorňuje, že bychom si celý život měli uvědomovat, že že veškeré naše počínání ve světě může ztroskotat – důsledek konkretizací
- neměli bychom se vyhýbat riziku tím, že se nebudeme vázat
- při intenzivnějším vědomí rizik budeme mít ostatní intenzivněji rádi = pravý pocit dějinnosti. Cesta není v odmítnutí vstupovat do rizik, ale žít přes rizika a tím intenzivněji a svobodněji existovat.


FILOZOFIE DIALOGU
- vyznačuje se snahou vymanit se z toho, co je typické pro novověké myšlení, které zastupuje hegeliánství = snaha úplně uchopit a úplně vysvětlit skutečnost
- lidské bytí se neopírá jen o to, co je vysvětlitelné, ale že v lidském bytí hraje roli to, co nelze úplně uchopit, k čemu se můžeme dobrat komunikací.
- naše existence bez druhého člověka nemá smysl, projevuje se prostřednictvím druhého š¨člověka; člověk je neustále oslovován k odpovědnosti a odpovědím
- lidská existence je neustálý dialog – zdůrazněna role druhého člověka

Představitelé:
Ferdinand Ebner – dialog s Bohem je cestou jak překonat lidskou osamělost;
Franz Rosenzweig – je přesvědčen, že člověk je spoluúčastníkem Boha při tvoření, my nejsme pasivními produkty, Bůh nás k tomu povolává

Martin Buber – nejslavnější osobnost
Já a Ty
Klasická vyprávění

- Buber říká, že pro náš vztah ke světu jsou důležité 2 reakce:
1. vztahy k věcem – vztah  JÁ-ONO (JÁ-TO) – k věcem se chováme tak, že je činíme objekty – fyz. základ existence
2. vztah JÁ-TY – vztah k druhé osobě, TY – neměli bychom činit objektem, požaduje se prožitek, účast, vzájemnost

- kdyby neexistovaly věci, nemohli bychom žít, ale taková existence ještě není lidské bytí. Pro lidskou existenci je důležitý vztah k druhým osobám – je určující proto jací jsme.
- V dějinách postupně narůstá tzv. „fetišismus“ = věci nabývají většího významu a ve vztazích vytlačují postupně osoby. Hledání druhé osoby je u nás dříve přítomno, než touha něco vlastnit – odtud Buber odvozuje vztah k osobě, kterou může představovat Bůh (Bůh nám není nadřazen, je nám druhou osobou).

BŮH a ČLOVĚK jsou neoddělitelná dvojice, Bůh není mimo svět – jakoby revize hegeliánství a tradicionalismu
- jedině tak možno smysluplně vypovídat o Bohu


Emmanuel Levinas – bývá někdy spojován s postmodernou
Totalita a nekonečno
Čtyři talmudická čtení
- základní problém – suverénní subjekt se snaží podat výklad celé reality – důsledek soudobé civilizační krize
- přestala být respektována příroda a druzí lidé, vše je učiněno objektem
- vždy zůstává něco, čeho se nemůžeme zmocnit, proto to musíme respektovat (nemůžeme to zmanipulovat) = skutečné nekonečno, které vystupuje v podobě určité stopy. Nekonečno můžeme zahlédnout ve tváři druhého člověka. Tvář druhého člověka je neuchopitelná, nikdy se druhého člověka nemůžeme úplně zmocnit, vždy si zachovává svou svébytnost
- „Ani vrahovi jeho oběť zcela nepatří“ = zmocní se těla, ne člověka
- oči a tvář jsou zdrojem výčitek svědomí , tam si vrah uvědomuje, že co chtěl nezískal; pohledu se nikdy nezbaví.
- Tvář druhého člověka budí do jisté míry rozpaky, vyzývá nás k reakci, odpovědnosti, už rozpaky jsou určitou reakcí. Tady někde se rodí morálka, respekt před druhým člověkem – v jeho tváři, nemůžeme ho zaměnit s věcí. Skrze tváře vystupuje nekonečno čili Bůh (starozákonný, který e neosvojitelný, který po nás klade nároky, něco po nás chce)

- neplést s hermeneutikou!




Francouzský EXISTENCIALISMUS -Metafyzický deník – kořen fr. existencialismu, výrazněji se prosazuje na sklonku 2. světové války, po zveřejnění textu Bytí a nicota ( Sartre 1943)

Zdroje fr. existencialismu:
- tradice něm. filozofie (starší  i novější – Fichte, Schelling, Heidegger, Hegel...)
- antropocentrická linie – ústřední zájem je lidská existence (emocionální stránka, prožitek životních situací, city), existence je vždy individuální, konkrétní a neopakovatelná
- nechuť proti zobecňování, převádění na pojmy – hlásí se ke slovu intuitivní poznání (přímé nazírání)
- jiná podoba mající vazbu na umění (texty – často próza)
- myslitelé náb. založeni, spíše katolická tradice (Marcel), ale i ateisté (Camus, Sartre)
- zlatá éra existencialismu v letech 50.-60.

Katolicismus – Gabriel Marcel – filozof, dramatik
Existencialisté se odvolávají na to, že pravý počátek  jeho filozofie tvoří Metafyzický deník
Býti a míti
Rozbitý svět – drama

Marcel bývá spojován s náboženstvím (katolicismem)  - ve čtyřicátých letech k němu konvertoval, což mu přineslo potíže, od počátku 50. let čelil problému odsouzení existenciální filozofie církví. Aby se vyhnul označení, že je existencialista, nazýval se křesťanským sokratikem.
Jeho filozofie je především kritikou racionalismu, forem, kterými se vydala evropská kultura a civilizace; kritik vědy (ona snaha objektivizovat, zobecňovat = odosobněné výpovědi), snaží se prosadit, že vědecky nepodložená filozofie může mít svou hodnotu. Současně se u něj setkáváme s rozchodem s idealismem – tím se myslí metafyzická snaha o objektivizaci – „duchovní objekt by neměl být vykládán jako objekt“.

- odmítá racionálně interpretovanou abstrakci; navrhuje nahradit abstrakci jakousi intimitou vztahu, účastnou variantou založenou na prožitku a sounáležitosti (ne na odstupu a objektivizaci).
- náhrada subjektobjektivního vztahu vztahem prožívající a prožívání  - jakmile k tomu dospějeme
- Prožívání a prožívající nelze oddělit, chovat se k prožívání jako k věci. Ovšem tato jednota není uchopitelný prostředek našich slov, myšlení (protože myslíme v abstraktních formách), je to problém jak to vyjádřit
- řešení – měli bychom rozlišovat mezi problémem (to, co před námi leží, co potřebujeme prakticky vyřešit) a tajemstvím (něco, co se nás spíše zmocňuje, než my jeho)

Podstata tajemství – pronikáme k němu tím, že můžeme tajemství zažít, splýváme s ním. Tam, kde končí logika, tam začíná tajemství = přechod od problému výkladu reality  tajemství.
- tajemství je prožitkové a intuitivně dostupné

Marcel tvrdí, že budeme-li se pokoušet vytvořit si takovou sounáležitost, tak to, k čemu máme mít intimní vztah nemůže být věc = sounáležitost, prožívání můžeme mít jen s druhou bytostí.
- vztah JÁ k TY; vztah JÁ k TO (= věcný vztah postižitelný logikou)
- tajemství je reprezentováno tím, že za realitou je druhá osoba; spolupřítomnost je pravým průnikem k tajemství
- TY = jiný vztah než k věci, ten vztah dělá univerzalizaci – podstatou vztahu je láska (k věci nemůžeme pociťovat lásku)
- láska je vzájemná = intimní vztah, který nemůžeme pociťovat vůči předmětu, nemůžeme být věcmi milováni

Marcel používá stejnou dvojici jako Fromm – BÝT a MÍT
- vlastnění je vztah k věci, k tomu, co lze také nevlastnit, co od něj může být odděleno
- v poznání se máme snažit o intersubjektivitu ; objektivní svět tuto filozofii nezajímá (je to nedůležité)
- my svým poznáním směřujeme k uvědomění si TY v realitě (Bůh – absolutní osobnost, tvůrce)

Marcel se posouvá od antropocentrismu k teocentrismu
- Bůh za světem jako osoba
- závěry – ústřední předmět vztahu láska = pocit sounáležitosti malého TY s božským TY, láska k druhým lidem je založena na tom, že všichni ostatní jsou boží děti.
- skrze lidi milujeme Boha, skrze svět komunikujeme se stvořitelem.
- při posunu od ontologie k tajemství můžeme zažít stvořitele v intimním vztahu (při pronikání k tajemství); prožitek, který nemusí být odůvodňován

Marcel navrhuje posunout se od pojmu jsoucno k jednotlivým bytostem, potom můžeme i inovovat vtah nazývaný láskou. Abstrakci milovat nelze; chce čelit trendu odosobnění, které v kontextu moderní společnosti dělá z osoby výrobní jednotku – kritika industriální společnosti. Objevuje se u něj varování, že právě rozvoj techniky dělá z osobnosti pouhou věc, což způsobuje rozpouštění a zmasovění individuality.
- varianta pokoušející se odpovědět na otázky v průběhu 20. století – Marcel nachází cestu odpovědí v náboženské linii

Jean Paul Sartre
- nejslavnější a nejznámější filozof; řazen k ateistickým autorům
- ovlivnil 2.polovinu 20.století
- rozvíjí snahu vytvořit existenciální filozofii založenou na ontologii, která by ontologické otázky neřešila použitím např. starého modu Boha
Bytí a nicota – výchozí text
Existencialismus je humanismus
Slova – autobiografie
Nevolnost – román
Zeď – povídky
Mouchy – drama
Špinavé ruce – drama (…)
Zdroje, východiska:
- před válkou ovlivněn Heideggrem, psychoanalýzou, fenomenologií – to ho dovedlo k úvahám o ontologických otázkách (konkrétně Bytí a nicota – pokus o novou variantu ontologie = odmítá substanční pojetí).
- Sartre je přesvědčen, že povaha bytí nemůže být chápána jako pasivní, ale bytí jako celek je aktivní
- rozlišuje mezi dvěma úrovněmi bytí
- je přesvědčen, že člověk je ten, kdo podnítil existenci světa (- svět je něco, co je spjato s nějakým aktivním prvkem, svět je lidský svět, prostředí, které obýváme, něčí prostor)
- člověk tvoří svět tím, že vytahuje věci vstupující do jeho vědomí a skládá si z nich pojetí reality, které není vyčerpatelné, ale je hodnotové.
- vychází z intencionality – subjekt a objekt – nelze jejich oddělená existence, objekt bez subjektu není objektem. Tato dvojice je naplněna vztahem a významy o lidskosti

Prázdné vědomí není žádné vědomí, je tvořeno obsahy – nehledejme substanci; vědomí vzniká ve vazbě na bytí, ale samo o sobě bytím není, respektive Sartre upozorňuje, že existuje bytí o sobě a bytí pro nás.
- při tomto rozčlenění můžeme říct, že bytí je vědomí, protože bytí se chápe jednou svou částí, ale neznamená to býti idealistou.
- vědomí je naplňováno bytím a tak se dá do jisté míry ztotožnit
- bytí bez vědomí je nicotou, protože je to nerozčleněná homogenita, ve které se nic neděje, nedá se rozlišit (jestliže nejsou kvality, je všude stejno, tak se nepozná, jestli něco je)
- bytí obsahující vědomí je  komplexem bytí, které existuje v diferencích, ve věcech, je časové..

- bytí bez vědomí by bylo neodlišitelné od nicoty
- bytí o sobě je pasivní – nezbytné, nediferencovatelné = netečná totožnost (dva předměty nejsou totožné)
- ani vznik, ani zánik, žádná změna; dá se říci jedině to, že JE
- není minulost, budoucnost, přítomnost
- pokud by šlo o jediné bytí, znamenalo by to smrt (tam, kde se nic neděje, tam nic není)
- vědomí je živá forma bytí – bytí pro sebe
- vědomí existuje pro sebe zatímco bytí o sobě je temné pozadí a bytí pro sebe vnáší do pozadí kvalitu, život, pohyb, změnu.. – aktivita je jen tam, kde je nějaký cíl
- Sartre dodává, že tahleta forma bytí je založena na negaci, tím, že rozpohybován tak neguje to, co je.
- bytí pro sebe je negací statického bytí (co má být, je zároveň negací toho co je)
- bytí pro sebe nemá substanci, je činnost, negování samo o sobě
- Sartre upozorňuje na význam Heidegrova uvažování o nicotě, je přesvědčen, že duchovní bytí vědomí je celé založeno na negaci
- S. na rozdíl od předchůdců dodává, že pokud mluvíme o vědomí, neměli bychom se pokoušet o abstrakci, vždycky je nějaké konkrétní JÁ, MOJE VĚDOMÍ.
- „člověk je bytost díky které přichází na svět negativita“
- „existovat znamená negovat jsoucí“(schopnost negovat jsoucí ve smyslu představit si jiné, udělat jiné
- schopnost negovat to, co je dané a je to obsah veškeré lidské existence

Pojetí svobody – úvaha o negující charakteristice celé lidské existence. Svoboda je to, co člověk staví mimo zákonitosti; je v úzké vazbě  pojetí negace. Lidská charakteristika plynoucí z ontologie, není určována podstatou lidskosti, i to jací jsme si svobodně volíme (je to dané, předmětem negace). Svoboda je negací minulosti, „mezera bytí“ – podstatou toho, co tu bylo dosud.
Sartre říká, že člověk je svobodný nezávisle na možnosti uskutečnění, schopností negovat jsoucí. Není dosažitelný cíl, je to jeho naplňování; projekt není cesta ke svobodě, je to sama svoboda.
„Cíl není ničím, hnutí je vším“
- svoboda a lidské bytí jsou provázány a žádná situace nás nemůže svobody zbavit, vždycky můžeme volit svůj vztah k dané situaci; nás neomezují vnější podmínky, ale to, jak se k nim postavíme.
- překážky jsou určovány tím, co chceme (např. když se zřeknu touhy létat, přestane mi vadit, že nemám křídla)
- Sartre říká, že nemáme za úkol změnit svět, ale změnit svůj vztah k němu.
- jediným kritériem svobody je projekt budoucnosti
- v negaci je svoboda tím, že si řeknu, že chci jiné, než to, co je (že mě vůbec napadlo si to říct) – tato svoboda se potom mění v nutnost, nemůžeme takové svobodě uniknout
- jsme bytosti, které musí volit a naši svobodu omezuje jen svoboda sama
- i nekonání je volba, člověk je odsouzen k tomu být svobodný, muset se rozhodovat
- jsme neodvratně svobodni – Sartre tím nabízí slabinu  i východisko zároveň – vždy máme dvě možnosti – buď se smíříme se stavem věci (i toto je uvědoměním), nebo budeme bojovat. Jde o to, že naše rozhodnutí mohou jít i proti naší existenci
- bytí sebe samo svým rozhodnutím zničí jen tak, že neodhadne situaci, kdežto člověk může svobodně volit
- pomezí etických otázek

Jedním z výrazných rysů je jeho odmítání náboženství. Podle něj skutečná mravnost může být založena jen na svobodném projevu vůle; pravá mravnost = svobodné volní rozhodnutí. Jestliže není Bůh, pak se nemůžeme odvolávat na vnější přikázání, které by uzákonily naše jednání. Jsme v morálce sami, jediným cílem, zdrojem morálky je člověk. Morální hodnoty nemohou být objektivní, svoboda je základem hodnot. Základním kritériem je autentičnost – buďme sami sebou, pak budeme autentičtí a pak svobodní.
Sartre je programově humanistický. Podle něj je všechno stejně zbytečné, není nic, co by bylo nadřazenější, nemáme jiné kritéria než svoji vlastní autenticitu.
„Otravovat se o samotě v baru, nebo vést za sebou národy je stejně zbytečné a morálka vzniká navzdory té zbytečnosti, protože jsme lidé..“ (Bytí a nicota)

Nejsou nižší a vyšší cíle – všechno je stejně důležité, nejsou nastavitelná kritéria, podle kterých by se to dalo říct. Navzdory tomu jsme morální bytosti, sami si kritéria vytyčujeme, určujeme.  Navzdory zbytečnosti ukázané pod úhlem smrtelnosti jsme morální bytosti.

Otázky dějin, uchopitelnosti dějin
- Sartre odmítá vykládat dějiny jako kauzalitu, odmítá vysvětlení, ale zároveň se postupně dostává od ostré kritiky k akceptaci marxistického pojetí dějin.  


Sartre se postupně k pokusu o renesanci myšlení marxistické teorie – vytýká jí hlavně abstraktnost, že redukuje jedinečné fenomény na obecniny. Sartre chce překonat abstrahovaný typ rozumu a ocenit jedinečné lidské konání.

-příklon k totalizaci jedinečnosti, dostat se k ní jde jedině zvnitřněním, přímou zkušeností, popřípadě intuitivně.
- úplné poznání situace se může dostat jen člověku, který je uvnitř vztahů (pohled z venku je ochuzující) = intuitivní, analytické zmocnění se jedinečnosti.

Další námitkou na marxismus je, že se dopouští odlidšťování. Sartre navrhuje snahu vytvořit novou antropologii, která by překonala abstrahovaný přístup (čehož se dopouští sociologie); řešení poměru mezi individuem a společností.
- sociologické kategorie typu třídy jsou ryzí abstrakce, se kterými mizí konkrétní člověk.
- návrh usilovat o postižení individua, charakterových rysů, temperamentu…
- takto bychom měli přistupovat k historickým událostem (= z lidského úhlu pohledu)
- tento přístup se promítá až do dnešní doby v podobě diskuse točící se kolem otázek soudobé sociologie (např. téma: je člověk vybaven sklony k agresivitě přirozeným způsobem nebo je to vlivem společnosti,…?)
- podle Sartera by jakákoli společenská teorie (hlavně sociologie) měla mít východisko v konkrétním člověku a nestavět na hotových abstrakcích, které se v této oblasti s oblibou používají.

Sartre chce takto změnit pohled humanitních věd a zároveň je podle něj marxistická filozofie dějin jediným hodnotným výkladem dějin (jen je třeba ji určitým způsobem zrestaurovat).


Albert Camus
- vymyká se z abstrahovaného zobecňování, nechtěl být označován za existencialistu
- Nobelova cena za literaturu
Cizinec
Mor
Calligula
Mýtus o Sezifovi
Člověk revoltující

Ústřední motivy:
- hledání odpovědí na ot. jaká řešení můžeme nalézat v situacích , které nazývá ABSURDNÍ SITUACE = stojí v centru pozornosti jako situace, která je nepřijatelná a zároveň alogická
-ot. jaké máme v takto nastavených situacích možnosti – univerzálním východiskem je sebevražda, což zároveň klade problém, a to zda je to přijatelné řešení anebo rezignace.
- jde z absurdna vyváznout jinak?
- varianta: máme možnost čelit, odmítnout, soukromě revoltovat = smíření se s absurdní situací (ne ve smyslu rezignace, tzn. že vezmeme na vědomí svou pozici a teprve ve chvíli maximalizace této absurdity a vzdání se veškeré naděje vyváznout je revolta čistá).
- dokud je naděje, tak je i riziko zklamání nebo toho, že se vzdáme. Není to propadnutí beznaději, ale ustavičný odpor, když už na nic nečekám, neusiluji o cíl.

Podle Camyho absurdno ničí i souhlas. Jestliže absurdnu přitakáme, jakoby se rozplyne. (např. dokud budeme stát na úřadě ve frontě a budeme se snažit situaci komentovat, poroste v nás akorát hněv a situaci stejně nevyřešíme, avšak ve chvíli, kdy tomu přitakám, jakoby z nás něco spadne).

- vnitřní revolta je výrazem toho, že i v omezených možnostech jsme pány svého osudu (pokud se smíříme).
- tato cesta řešení je ryze individuální záležitost

Ot. kdo je v dějinách revoltující člověk?
- revoltující člověk je ten, který říká ne a zároveň přitakává něčemu pozitivnímu; není to jen nihilista, má i pozitivní moment
- Camus zároveň upozorňuje, že obvyklým dějinným motivem proč revolty vznikají je odpor proti násilí
- nenásilí je všelidská hodnota, bývá hledáno cestou zabíjení
- podle něj veškeré revolty vyústily v teror
- nenásilí je pozitivní hodnota a my bychom se měli zříci násilných cest k jeho dosažení, protože tím hodnotu ničíme.
- Camus je přesvědčen, že jsme všichni lidé, kteří mají společnou míru lidskosti, která je nepřekročitelná a tomu by měly být podřízeny i konkrétní akce.

= i absurdní situace poskytuje pozitivní hodnoty – jsou to situace, které se týkají nás všech.


FENOMENOLOGIE
- fenomenologická pozice stojí na pomezí antropologie a scientismu
- snaží se najít jinou než pozitivistickou cestu
- výrazný a vlivný směr s počátkem u Huserla


Hlavní osobností je Edmund Husserl
- jeho žáci: Patočka (fenomenologické texty: Svět jako filozofický problém), Roman Ingarden, Eugen Fing
- původně se zabýval matematikou, vlivem Masaryka se stal filozofem (přednášky Franze Brentana – Masarykův učitel – rakouský myslitel 19. stol., nejprve se zabýval empiricky založenou psychologií – východiskem našeho poznání je získávání zkušeností na základě smyslových dat)
Texty Husserla:
Filozofie aritmetiky
Logická zkoumání (2 díly)
Ideje k čisté fenomenologii a fenomenologické filozofii
Přednášky k fenomenologii vnitřního vědomí času
Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie
Karteziánské meditace

- filozofii a psychologii postavil na empiricky zjistitelné bázi

Konkrétní východisko:
- vědomí krize, mluví se o krizi vědy a celkově duchovního života
- minulý konec století je stále intenzivněji prožíváno vědomí krize hodnot, posíleno tím, že se ve speciálních vědách mluví o krizi typu pochybování na čem vše (věda) stojí (aritmetika…)
- Husserl je zneklidněn situací, krize se dotýká toho, na čem stálo celé 19. století = věda je problematizovatelná , a že nám nepomůže v existenciálních otázkách – toto vědomí vede k tomu, že po předešlém optimismu evropská racionalita dospívá k rozčarování („bůhví jaký má věda vlastně význam“) = věda nevypovídá o hodnotách, smyslu lidské existence; i všední disciplíny se v krizi ocitají.

- Dalším problémem, že věda má chabé základy a přitom se bouřlivě vyvíjí.
- Husserl naráží na ot. co je hlavním nedostatkem vědy
- dospívá k formulaci, že hlavním problémem je její vytváření ideálních konstrukcí (idealizuje, dělá abstrakci interpretace světa), a že tento uměle konstruovaný svět se stále více vzdaluje světu přirozené zkušenosti, světu, který každodenně prožíváme.
- svět zkušeností je jakoby znehodnocen nastaveným ideálem – ve srovnání s ideálními formami se realita zdá být horší.

Husserl se snaží nalézt východisko – pokus začít znovu, vrátit se před vědecké konstrukce k počátku vnímání, které může být autentickým zdrojem zkoumání (měli bychom proniknout k samotným věcem a ne k jejich interpretaci = nenechat se ovlivnit tím, co o nich už dopředu víme – co kdyby to bylo špatně). Žijeme ve světě, který je nám někým naservírován, je zprostředkován. Apriorně přistupujeme ke své vlastní zkušenosti s nedůvěrou jako k něčemu, co je nepravdivé = sami sebe znehodnocujeme.

Pokud se nám podaří proniknout ke smyslu světa tak se můžeme dobrat i ke kořenům lidské zodpovědnosti a možná i překonat krizi lidstva, Evropy na přelomu 19. a 20. století
- problém – věda se svými danostmi považuje některé věci za samozřejmé; věda se neptá, jak je možné poznání, zda existuje svět.
- myšlení probíhá na základě určitých relací (logika – koresponduje s relacemi ve světě) – je možné dospět ke shodě = Husserl říká, že bychom si to měli ověřit, tzn. nebrat to jako jedinou možnost.

Husserl chce vědeckou jistotu prověřit, ne ji zrušit, chce ji podrobit kritickému zkoumání a dobrat se k jiným odpovědím. Ptá se, jak můžeme vědět jaké je bytí vnějších předmětů – my se s věcmi potkáváme, až do nás nějak vstoupí (= setkání se s vědomím), ptá se na jejich samotnou existenci.
- existují jen jako naše sny, ideje v našem vědomí nebo jsou i venku mimo nás?
- jak se do našeho vědomí dostali?
- můžeme spekulovat o objektivním bytí, ale poznáváme ho jen skrze zmocňování se věcí
- vědomí je nám nejbližší – je naše, bezprostředně přístupné
Postup:
- zkusit prozkoumat vědomí jako místo, kde se setkáváme s věcmi; vnější svět je problematicky dostupný
- vědomí má studovat své vlastní struktury
- postup, kterým opouštíme přirozený postoj, který se obrací k vnějšímu světu
- to, co značíme jako svět je pro nás horizont známého, stabilní celek, ve kterém jsme přítomni svou existencí. My se na to spoléháme, věříme, že je svět, a že z něj můžeme vycházet, současně jsme svobodné bytosti a tím můžeme pochybovat o všem, co existuje.
- mohu  zpochybnit víru (že je svět) a tím si ji UVĚDOMIT– z pozadí našeho poznání se může stát lépe osvětleným)
- svět je generální teze světa – „můžu ji matematicky vytknout“ = Husserlovo závorkování – jistoty dát do závorky, vytknout je, zkusit je vyloučit ze svého vědomí a znovu vše promýšlet, aniž bychom brali v úvahu, jak to máme ve vědomí dáno – metodologický přístup; dá se říci do důsledku dovedeno Descartovo pochybování
- tím se můžeme prolomit z každodenní rutiny uvažování někam do hlubšího uvažování = pokus zbavit se toho, čím jsem poznamenán je nejryzejší projev svobody, protože nic z reality nás k tomu nenutí.
- zbavení se předem hotových úsudků, předsudků a pak teprve očištěné vědomí mohu zkoumat

Vědomí je intimní majetek; jsme zaplněni tradicemi, přejatými myšlenkami a záležitostmi… jde o to dobrat se k tomu, co je skutečně naše. Husler požaduje, abychom se pokusili získat předem nezprostředkovatelný obraz toho, co tvoří naše vědomí – otevírá tím způsob přístupu k tématu – opačný, než jaký doposud filozofie vědy používala (=nezkoumat realitu, ale analyzovat vědomí!)
- analýza vědomí má rozčlenění – původně se rozlišovalo vnímání nějakého předmětu a toho, co je ve vědomí
- tradice vychází z toho, že máme vlastní prožitek věci (jak je vnímáme), avšak ten není totožný s předmětem samotným
- věc nezachytím ve všech aspektech, vždy vidíme jen určitou část, naše vnímání je závislé na celkové situaci, ve které se nacházíme. Zabýváme se tím, co pro nás má význam.
- Husserl z toho vyvozuje, že naše vědomí má smysl pro nás a ten je závislý jen na tom, že nějaké vědomí je. Smysl přírody (věcí) je vždy vztažen k našemu vnímání. Vědomí je autentické, má smysl samo o sobě.

I vědomí považujeme automaticky za jsoucí (je také součástí tohoto světa), proto bychom ho měli také podrobit zkoumání, jinak bychom nebyli důslední a dopouštěli se polovičatosti.
-Jde o přesažení přirozeného postoje, který je vlastní každému člověku a pokusit se jako „novorozeňata“ čistě nahlížet to, co je a tím znovu naplnit své vědomí čistým poznáním (zapomenout, co jsme věděli, „znovu se narodit“).
- Každé konání je vztahem k něčemu (nenávidím NĚCO, myslím o NĚČEM…) = i vědomí je vědomí něčeho, vždy je k něčemu vztaženo.
- Každý akt obsahuje předmětný pól, ke kterému se vztahuje, když na něco myslíme, funguje jako motivace konání, není konkrétním obsahem, ten získáme, až si uvědomíme.
- Vědomí je vztah, není to substance – cosi původního a to je potom naplněno konkrétním obsahem.
- Vědomí a svět jsou v intimní vazbě, jsou to vzájemné relace.

Když se ptáme na věci, ptáme se na jejich význam, jestli patří do našeho světa, zda jsou v okruhu, ke kterému se vztahujeme. Tím se můžeme dobrat k pravé podstatě = významové jádro věci = pravý význam slova podstat, „uzřít podstatu znamená uzřít modrost modři“.
- odhalením podstaty smyslu existence věci, odhalíme pravdu věci.

Předmět X fenomén (- to bytí, které ustupuje do tázání se po smyslu)
- věc může existovat aniž se někomu jeví
- jakmile začnu nějakou věc vnímat, stává se fenoménem (po zapojení do relačního stavu)

-Podle Husserla jsme v situaci, kdy podléháme určitým iluzím i v životním přir. postoji. Žijeme v iluzi obklopeni monádami; mezi světem a námi je intimní vazba = svět je náš svět, přirozený svět je lidský svět.

Odtud se H. dostává k úvaze jak je to s časem.
- náš proud vědomí je tvořen našimi prožitky, které se střídají
- vědomí jako řetězec nebo plynulý tok zážitků, který má časovou formu
- „Každý prožitek je součástí kontinua trvání, který nemá konec a ni počátek“.
- časový charakter požitku = něco, co trvá a přitom se to při našem vnímání posouvá do minulosti
- podržování (retence) = to, co zůstává v našem vědomí jako otisk (spojuje minulost i přítomnost), a co nám může zprostředkovat i budoucnost
- čas se stává z rozličných TEĎ a naše vědomí se vztahuje k před. a zároveň obsahuje časový moment

Zjevování, ukazování se nám pomáhá zjistit, že něco je. To, co se nám nejeví, o tom nevíme.
- časovost je ta scéna, na které se náš svět rozvíjí; vespod světa je čas
- fenomenologie – zkoumá, jak se věci ukazují, jak mohou být zdroji našich prožitků


Žádné komentáře:

Okomentovat