5)Různá obsahová pojetí lidských práv - státověda (zápočet)

V současné době zřejmě nejúplnější, nejuznávanější a z hlediska světového dosahu požívající největší autoritu je Všeobecná deklarace práv člověka, přijatá Valným shromážděním OSN r. 1948. Podle čl. 2 této deklarace každý člověk musí disponovat veškerými právy a veškerými svobodami obsaženými v této deklaraci, a to bez jakýchkoli rozdílů.

Na základě mnoha paktů byly vytvořeny:
Výbor pro politická práva
Evropský soud pro lidská práva

Evropská smlouva o ochraně lidských práv a základních svobod je v zásadě mnohostranou mezinárodní smlouvou, kterou se její smluvní státy zavázaly k plnění určitých závazků. Občanská a politická práva jsou základními, tvoří osu úmluvy. Hranice mezi právy je někdy vedena neoddělitelně, mohou být logickým důsledkem jiných. Lze mezi nimi rozeznávat práva všeobecná a práva zvláštní.

Právo na život – je mezi právy nejvyšší, je závazkem státu organizovat opatření k ochraně života. Stát je zavázán zjišťovat a trestat činy proti životu. Sahá až k dítěti počatému, pokud se narodí živé = chrání se již nasciturus. Zákon umožňuje zadržet osobu, přerušit těhotenství, ale také zakazuje přerušit těhotenství, zakazuje násilí, ale umožňuje nutnou obranu a krajní nouzi. Evropská Listina práv a základních svobod zakazuje všem členským státům trest smrti.

Dalšími právy jsou práva podmíněná – znamená to, že za určitých podmínek je zásah státu možný. Sem náleží svoboda slova, svoboda myšlení, vědomí a víry, svoboda pohybu. Svoboda slova znamená i svobodu informací, tedy jak poskytovat, tak získávat. Svoboda informací předpokládá také ochranu zdrojů informací (problém žurnalistiky). Svoboda obsahuje svobodu volby i změnu náboženství. Stát při výkonu svých funkcí respektuje právo rodičů zajistit výchovu a vzdělání dětí, rodiče si zejména mohou vybrat mezi školou státní a soukromou. Svoboda pohybu se týká jak všeobecného pohybu stejně jako vyhledávání místa pobytu. Ochrana soukromí se týká života, osobního soukromí a rodinného života. Součástí soukromého života je právo svobodného sňatku a právo na rozvod, dále pak právo na jméno a národnostní sebeurčení.

Právo na soudní a jinou právní pomoc je zvláštním důležitým právem s dodatkem požadavku na dobrou justici. Jsou chráněna práva lidí před zadržením, vazbou či nezletilých a nemocných. Právní záruka = soudce musí být nezávislý vůči výkonné moci.

4)Satisfakce činěná veřejnou mocí - státověda (zápočet)

Pokud bylo zjištěno, že jednáním veřejné moci byla způsobena škoda, následuje satisfakce (omluva), která může mít podobu:
1)navrácení do původního stavu – např. fyzický majetek
2)verbální satisfakce – spíše doplňuje jinou satisfakci
3)hmotněprávní včetně finanční satisfakce – jeví se jako nejlépe použitelná

V systému odpovědnosti veřejné moci je sankciována i odpovědnost fyzické osoby, která funkčně jedná jménem veřejné moci. Jako právní následek se uplatňuje odvolání z funkce, rozpuštění orgánu, přeložení finanční pokuta atd.

V soudnictví přezkoumává rozhodnutí jednoho soudu druhý soud. Soud může také vydat rozhodnutí na základě zjištění, která nejsou pravdivá = satisfakce – zrušení rozhodnutí, různé druhy náhrady.

3)Ochrana ústavy - státověda (zápočet)

Ústava představuje určitý závazný systém pravidel ve společnosti, v tomto smyslu je zárukou stability společnosti.

K ochraně ústavnosti se používají základní teorie:
1)teorie organická – všechny právní normy nesmějí být v rozporu s ústavou
2)teorie institucionální – ústava určuje pravidla hry pro orgány moci a žádný z nich není oprávněn ohrožovat pravomoci druhého
3)teorie společenské smlouvy – ústava stanoví pravidla pro všechny a kontrola ústavnosti dohlíží na jejich dodržování

Právní ochrana ústavy je realizována s ochranou politickou, je podmíněna psanou a nehybnou ústavou, která tvoří vrchol soustavy právních předpisů. Pro kontrolu ústavnosti je zřízen zvláštní orgán pověřený výkonem tzv. kontroly ústavnosti. Soudní ústavní kontrolu provádí obecní soudní systém a především Nejvyšší soud = Ústavní soud.

2) Skupiny vlivu - státověda (zápočet)

Výraz skupiny vlivu (nátlaku) pochází z americké politologie (pressure groups). Tradičním odlučovacím faktorem mezi institucí politických stran a skupin vlivu je skutečnost, že politické strany usilují o výkon moci, zatímco skupiny vlivu se snaží moc ovlivňovat, hledají cesty jak působit navenek. Skupiny vlivu lze definovat jako organizaci ustanovenou na ochranu určitých zájmů, k výkonu společné činnosti, integraci názorů a vykonávající tlak na veřejnou moc.

Definice má 3 komponenty:
1)existence v zásadě organizované skupiny – dělení na skupiny organizované či nikoli
2)ochrana a uplatňování určitých specifických zájmů – skupiny chrání své zájmy X uplatňují - uplatňují své zájmy
3)uplatňování tlaku – organizace je schopna prosadit názor a ovlivnit veřejnou moc

Skupiny vlivu můžeme rozdělit podle:
a)cíle (zájmové skupiny) – jedná se o profesní skupiny prosazující určité cíle pracovníků či
zaměstnanců. Dále pak profesní skupiny podnikatelů či zaměstnavatelů (tzv. svazy). Tyto organizace jsou schopny působit na zákonodárce i na výkonnou moc ve vztahu k vládní politice.
Jinou profesní skupinou jsou organizace zaměstnanců (učitelé,
Inženýři, technici atd.). Dále pak i dělnické odbory.

b)své povahy (skupiny soukromoprávní a veřejnoprávní) – cílem je získávání výhod určitého druhu. Jedná se např. o univerzity, výzkumné ústavy, státní podniky, bezpečnostní sbory, armáda atd.

c)své struktury (skupiny masové, výběrové a elitní) – je zde regulace vstupu a výstupu členů, přičemž masové skupiny sdružují co nejvíce členů.

Funkce skupin vlivu lze odlišovat:
a)k veřejné moci přímo – informují veřejnou moc o záměrech, používají skrytý tlak na činitele veřejné moci, lze sem zařadit i korupční vlivy (kopě hlasů, dárky,
pozvání, lovy, dovolené atd.).

b)ke stranám – často se objevuje vztah nepřímý (napojení na banky, velké podniky, atd.).

c)k veřejnému mínění – použití propagandy (televize, tisk,…) k přesvědčení veřejnosti
o svých záměrech

1) Mocenská povaha státu - státověda (zápočet)

Stát je určitou organizovanou politickou mocí disponující silovými prostředky, které využívá na určitém území ve vztahu k obyvatelstvu, které zde žije. Stát má výlučnou politickou autoritu zvanou suverenita. Suverenita znamená jednotu organizací i činností při uplatňování veřejného zájmu a nezastupitelnost v poslání. Suverenita je odvozena od vůle monarchy, lidu, národa, ideje, dohody apod. V moderních demokraciích se může suverenita dělit – vertikální a horizontální dělbu moci. Stát jako vyjádření vnitřní moci je suverénní i navenek. Je však podřazen mezinárodním pravidlům jež musí respektovat. Vývoj mezinárodních smluv mezi státy postupuje od mezinárodního práva hmotného, přes vývoj mezinárodních organizací až ke kultivaci práva procesního.

Stát disponuje mocenskými možnostmi, které lze chápat jako souhrn oprávnění a hmotných prostředků k realizaci vlastních cílů. Tato mocenská schopnost je upravena normami. Současný demokratický stát má různý rozsah mocenských oprávnění. Různá je i role centra moci, především pak moci exekutivní a to v zabezpečení ústřední politické linie povolební politiky.

Souhrn mocenských oprávnění státu charakterizuje rozsah, obsah i sílu konkrétní moci. Způsob, jímž je moc realizována, umožnil oddělovat typy působení autority na území a ve vztahu k obyvatelstvu. Z hlediska technologického tak lze moc rozlišovat v její činnosti normotvorné (legislativní) a výkonné.

Normotvorná činnost tradičně určuje obecná pravidla jako představu o předpokládaném chování jednotlivých subjektů. Výkon zákonů má oproti tomu charakter individuálního, jednotlivého nebo incidentního rozhodování. Rozhodování může reagovat na situaci již vzniklou nebo určovat předpokládané vztahy v budoucnosti.