PŘÍČETNOST

– způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na duševních schopnostech pachatele

– v TZ není příčetnost definována, ale jsou zde uvedeny důvody, které ji vylučují

– biologické kritérium nepříčetnosti je duševní porucha; z psychiatrického hlediska lze duševní poruchu označit jako zřetelnou odchylku od běžné normy; odchylka může být interindividuální (chování osob podobných vlastností, věku,…) nebo intraindividuální (výrazná změna chování jedince); duševní porucha může mít různou dobu trvání

– druhým kritériem nepříčetnosti – nedostatek schopnosti rozumové (schopnost rozpo-znávací) , anebo schopnosti ovládací (schopnost určovací); stačí nedostatek jedné z nich

– samotná existence duševní poruchy nezbavuje trestní odpovědnosti è o vyloučení příčetnosti jde tehdy, když duševní porucha zbavuje osobu buď rozpoznávací nebo ovládací schopnosti, popř. obou

– je významné, zda nedostatek schopnosti rozpoznávací a určovací byl u osoby v době činu, dále je nutné tento nedostatek posuzovat se zřetelem k povaze trestného činu => pachatel totiž může být schopen rozpoznat nebezpečnost činu, jehož obsah je pro jeho jednoduchou schopen pochopit

– příčetnost se předpokládá u každého jedince, nepříčetnost se musí dokazovat

– zmenšená příčetnost:

– stav, ve kterém byla v důsledku duševní poruchy výrazněji zeslabena schopnost pachatele rozpoznat, že spáchaný čin je nebezpečný pro společnost, nebo schopnost ovládat své jednání; není považována za polehčující okolnost; nevylučuje trestní odpovědnost, ale odůvodňuje zvláštní postup vůči pachateli

– obligatorní důsledek spáchání činu ve stavu zmenšené příčetnosti – § 32 odst. 1 – nepřivodil-li si pachatel tento stav vlivem návykové látky (ani z nedbalosti), přihlédne k tomu soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry

– fakultativní důsledky – § 72 odst. 2 (fakultativní uložení ochranného léčení); § 32 odst. 2 (snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby za současného uložení ochranného léčení); § 25 (upuštění od potrestání za současně uloženého ochranného léčení)

– problémy vznikají u spáchání TČ pod vlivem návykové látky:

– je třeba rozlišovat, jaký byl duševní stav pachatele před aplikací této látky a jaký po aplikaci

– v obou stadiích může jít o příčetnost, zmenšenou příčetnost, nepříčetnost è z toho pak dochází ke kombinacím případů; nejproblematičtější je, když se příčetný pacha-tel ocitl pod vlivem návykové látky ve stavu nepříčetnosti:

– pachatel se úmyslně uvedl do stavu nepříčetnosti – dolózní actio libera in causa è je plně odůvodněna odpovědnost za úmyslný TČ

– pachatel spáchá v nepříčetnosti TČ z nedbalosti – nedbalost spočívá ve spáchání TČ jednáním, jímž se uvedl do stavu nepříčetnosti è pachatel je plně odpovědný za TČ z nedbalosti – kulpózní actio libera in causa

– trestný čin opilství podle § 201a – pachatel je odpovědný za to, že se zaviněně uvedl do stavu nepříčetnosti a v tomto stavu spáchal kvazidelikt (čin, který má jinak znaky TČ), nikoliv za čin, který takto spáchal