– protože nebývá ve skutkové podstatě vyjádřen, stačí zná-li pachatel ostatní vyjádřené znaky, z nichž se objekt dovozuje; kde je však objekt vyjádřen, vztahuje se zavinění i na něj
– u TČ, jejichž pojmovým znakem je ohrožení, postačí, zahrnuje-li zavinění možnost poruchy (ohrožovací úmysl)
– zavinění se nemusí vztahovat na nebezpečnost činu pro společnost
– pachatel nemusí vědět o trestnosti svého činu – ignorantia legis non excusat
– volní složka a složka vědění nemusí přesně odpovídat objektivní realitě – znaky uvedené v zákoně určují rámec, v němž mohou být okolnosti skutečně existující nahrazeny v představě pachatele (ve volní složce) jinými nebo doplněny (např. zlomení ruky místo zlomení nohy) X pokud se však pachatel mýlí v podstatných rysech, pak už nejde o zavinění (např. obviněný z TČ pohlavního zneužívání se domníval, že jeho čtrnáctileté partnerce je patnáct) è chybí-li zavinění třeba jen ve vztahu k jedinému ze znaků, není po subjektivní stránce naplněna skutková podstata a je vyloučena trestní odpovědnost
– zavinění tu musí být v době činu
– zavinění může mít různou intenzitu è Při jinak stejných okolnostech větší míra zavinění má za následek vyšší trest a naopak; úmysl je těžší forma zavinění než nedbalost
– i znaky subjektivní stránky jsou předmětem dokazování, což je obtížné – nesmí však dojít k alternativnímu závěru o zavinění, musí být přesně zjištěno, zda je skutek zaviněný; často bude třeba zavinění obviněného dokazovat nepřímo, pomocí rozboru a hodnocení nepřímých důkazů (např. povaha nástroje použitého k útoku, intenzita útoku, místo zásahu na těle poškozeného, vztah obviněného k poškozenému,…)
Žádné komentáře:
Okomentovat