2.) Maximalizovat výstupy – zpracovat z vložených vstupů maximum inf. výstupů. Rovněž u této zásady platí, že ji nelze uplatňovat extrémním přístupem. Nemůžeme maximalizovat množství výstupů, aniž by vznikaly na základě konkrétních požadavků uživatelů. „Uměle vytvořený“ inf. výstup (aniž by mu předcházel požadavek) nebude v řízení využíván a je tedy zbytečný. Přesto ale zvýšil náklady na zpracování dat, náklady na provozování počítačové aplikace.
3.) Každý údaj vkládat pouze jednou – tento jedenkrát zaznamenaný údaj využít ve všech vytvářených inf. výstupech. Respektování této zásady se projeví takto
- nedochází k neúměrnému zvětšování rozsahu datové základny; přestože u dnes používané VT nejsme v situaci, která byla běžná u prvních instalovaných počítačů, kdy jsme museli šetřit každým paměťovým místem, nemůžeme si dovolit pamětí plýtvat; rozsáhlejší datová základna totiž kromě většího prostoru na paměťových médiích
* vyžaduje vynaložení většího množství práce při její údržbě,
* prodlužuje čas zpracování inf. výstupů,
- je-li údaj vkládán do datové základny vícekrát a růz. uživateli, může nastat situace (a zpravidla nastane), že vkládané hodnoty nebudou ve všech případech shodné; v růz. inf. výstupech budou potom u téhož ukazatele rozdílné hodnoty podle toho, z které části datové základny výstup čerpal.
4.) Vkládat pouze primární údaje – všechny sekundární (odvozené) údaje odvodit z primárních dat pomocí program. algoritmů. Jestliže bychom sekundární data před vkládáním zpracovali (např. vypočítali na kalkulačce) a vložili do paměti počítače, popřeli bychom v podstatě logiku zpracování dat a význam VT jako takové. Počítač by nám více méně pouze nahrazoval dřívější kartotéky apod. Vypočtením sekundárních dat a vložením do počítače by se vztah primární data – sekundární data stal statickým a pracně bychom do něho promítali změny.
Žádné komentáře:
Okomentovat