- jmenné služby
- umožňují převod IP adresy na jména
- najdeme ho v: 1) v každém počítači je soubor /etc/hosts, ve kterém jsou uloženy tabulky s převody jmen na IP adresy (v tabulkách jsou obsaženy věci, které se vyskytují na našem počítači nebo v síti). Tato tabulka je výhodná pouze u malých samostatných sítí.
- tabulky: host, route, arp
- poustup prohledávání: host → směrovací → arp → pak se může komunikovat
2) NIS server- tento server je serverem pro vnitřní sítě, které jsou připojené na internet
- umožňuje:- údržbu celé sítě z jednoho místa
- přihlašování- přihlásíme se na server a vidíme celou síť
- příkazy jsou podobné jako v UNIXu ale vždy začínají yp
3) přes DNS servery- distribuovaný jmenný server= V tabulkách DNS se nachází jen údaje o vlastní doméně a cesta k nejbližšímu vyššímu jmennému serveru.
- při zjišťování adresy se neposílají žádná data, posílají se pouze služební pakety přes protokol ICMP jejichž obsahem je jméno
ROZDĚLENÍ
- registrovaný- o našem serveru ví i nadřazený server
- adresy můžeme vyhledávat kdekoliv na síti
- neregistrovaný- vidí ho jen počítače jemu podřízené
- primární- ten server, který vede všechny údaje o dané síti
- sekundární- v případě poruchy přebírá funkci primárního serveru
- cache only- vytváří kopie nějakého DNS serveru, ale v případě poruchy neumí nic udělat
- host cnf (order)- konfigurační soubor
- umožňuje nastavení směny prohledávání tabulek (host, route, arp)
HIERARCHIE DOMÉNOVÝCH JMEN
- Systém doménových jmen tvoří stromovou strukturu.
1) na vrcholu stojí 13 serverů
2) dále stojí doménové servery (např. cz, com)
3) ostatní servery
DOMÉNY
- Generic top level domain- nejvyšší domény- národní- např. cz, de
- nadnárodní- např. eu, com
- doménová jména- nerozlišují se malá a velká písmena
- v každé doméně musí být alespoň jeden DNS server
- jeden z těchto serverů se nazývá autoritativní (master name server) a plní funkci primárního serveru
- jmenné servery- uchovávají IP adresy, ale jen na přechodnou dobu
- obvykle v každé doméně bývají dva servery a stará se o ně síťové informační centrum NIC
ZPĚTNÝ PŘEVOD ADRES
- k tomuto účelu se vytváří doména in-addr.arpa a tato doména nemůže být větší než třída C
- pro celou třídu C může být jenom jedna tato doména
- tato doména má uspořádaná jména podle hierarchie adres
IP adresa 193.18.14.0
vyhledávání jména 14.18.193.in-addr.arpa -vyhledávání probíhá pozpátku
IPv6
- u IPv6 se vytváří pomocná doména ip6.int
- celé číslo se rozdělí na nybly (4b) a jméno vyhledává po čtveřicích bitů
- konverze názvu- pokud převádíme adresy převádíme je pomocí tabulky HOST
- stačí když v host tabulce zadáme IP adresu local host
RESOLVER
- klient DNS serveru
- soubor knihovních funkcí jazyka C
- z nejdůležitějších funkcí jsou zde: get host by name a get host by addr (slouží k tomu, abych jakýmkoliv programem zjišťoval adresy)
- sám zařídí dotazování na serveru
- u serveru se musí nastavovat:- revolver
- zajistit spouštění démona named- spouští se při startu PC
- může se spustit i dodatečně
- nastavuje se v name.boot (je to soubor)
- příkazy:- primary- jméno domény
- název serveru
- secondary- jméno domény
- IP adresa primárního serveru
- cache- jméno domény
- jméno souboru jehož obsah tvoří cache server
- při dotazování serverů se musí v položce forvard uvést všechny servery, ve kterých se má vyhledávat
DOMÉNOVÉ (ZÓNOVÉ) SOUBORY
- mají pevný formát, jsou v něm údaje kde DNS pracuje
- v name boot souboru jsou odkazy kde se nachází doménové soubory
- každý řádek- začíná jménem domény
- time to live- doba platnosti v sekundách (obvykle celý den nebo celý týden)
- třída IP adres uvozená slovem IN
- typ zdrojového záznamu
- nakonec jsou data
- jestliže je doménový soubor ukončen tečkou- jedná se o absolutní doménu
- když není zakončen tečkou napíše se za něj implicitní text
- soubory jsou číslovány a když mám novou verzi tak její číslo musí být větší než číslo staršího souboru
DATABÁZE JMENNÉHO SERVERU
Každý jmenný sever si vytváří svou databázi a to ze 2 zdrojů:
• Dotazovacím způsobem od sousedních počítačů. Tato databáze je uložena v OP a je uchovávána jen dočasně.
• Je-li DNS server nadřazený pro určitou zónu pak se také vytváří databáze z vlastních dat.
Řešení dotazu
Každý koncový počítač má ve své konfiguraci síťových parametrů obsaženu i adresu lokálního DNS serveru, na nějž se má obracet s dotazy. V operačních systémech odvozených od Unixu je obsažena v souboru /etc/resolv.conf, v MS Windows ji najdete ve vlastnostech protokolu TCP/IP (případně můžete z příkazového řádku v XP zadat textový příkaz ipconfig /all). Adresu lokálního serveru počítač typicky obdrží prostřednictvím DHCP.
Pokud počítač hledá určitou informaci v DNS (např. IP adresu k danému jménu), obrátí se s dotazem na tento lokální server. Každý DNS server má ve své konfiguraci uvedeny IP adresy kořenových serverů (autoritativních serverů pro kořenovou doménu). Obrátí se tedy s dotazem na některý z nich.
Kořenové servery mají autoritativní informace o kořenové doméně. Konkrétně znají všechny existující domény nejvyšší úrovně a jejich autoritativní servery. Dotaz je tedy následně směrován na některý z autoritativních serverů domény nejvyšší úrovně, v níž se nachází cílové jméno. Ten je opět schopen poskytnout informace o své doméně a posunout řešení o jedno patro dolů v doménovém stromě. Tímto způsobem řešení postupuje po jednotlivých patrech doménové hierarchie směrem k cíli, až se dostane k serveru autoritativnímu pro hledané jméno, který pošle definitivní odpověď.
Získávání informací z takového systému probíhá rekurzí. Resolver (program zajišťující překlad) postupuje od kořene postupně stromem směrem dolů dokud nenalezne autoritativní záznam o hledané doméně. Jednotlivé DNS servery jej postupně odkazují na autoritativní DNS pro jednotlivé části jména.
Příklad: Podívejme se, jak by postupovalo hledání IP adresy ke jménu www.wikipedia.org:
Postup hledání www.wikipedia.org
1. Uživatel zadal do svého WWW klienta doménové jméno www.wikipedia.org. Resolver v počítači se obrátil na lokální DNS server s dotazem na IP adresu pro www.wikipedia.org.
2. Lokální DNS server tuto informaci nezná. Má však k dispozici adresy kořenových serverů. Na jeden z nich se obrátí (řekněme na 193.0.14.129) a dotaz mu přepošle.
3. Kořenový server také nezná odpověď. Ví však, že existuje doména nejvyšší úrovně org, a jaké jsou její autoritativní servery, jejichž adresy tazateli poskytne.
4. Lokální server jeden z nich vybere (řekněme, že zvolí tld1.ultradns.net s IP adresou 204.74.112.1) a pošle mu dotaz na IP adresu ke jménu www.wikipedia.org.
5. Oslovený server informaci opět nezná, ale poskytne IP adresy autoritativních serverů pro doménu wikipedia.org. Jsou to ns0.wikimedia.org (207.142.131.207), ns1.wikimedia.org (211.115.107.190) ans2.wikimedia.org (145.97.39.158).
6. Lokální server opět jeden z nich vybere a pošle mu dotaz na IP adresu ke jménu www.wikipedia.org.
7. Jelikož toto jméno se již nachází v doméně wikipedia.org, dostane od jejího serveru nepochybně autoritativní odpověď, že hledaná IP adresa zní 145.97.39.155
8. Lokální DNS server tuto odpověď předá uživatelskému počítači, který se na ni ptal.
Výše popsaný postup popisuje kompletní řešení daného dotazu. Může se ale stát, že některý z oslovených serverů má hledanou informaci ve své vyrovnávací paměti, protože odpovídající dotaz nedávno řešil. V takovém případě poskytne neautoritativní odpověď z vyrovnávací paměti a další dotazování odpadá. Ve vyrovnávací paměti mohou být i mezivýsledky - například lokální DNS server v ní skoro jistě bude mít informaci o autoritativních serverech pro doménu org, protože v ní pravděpodobně hledá každou chvíli. V takovém případě by vypadly kroky 2 a 3 a lokální server by se s dotazem rovnou obrátil na některý z autoritativních serverů domény org.
Všimněte si, že oslovené servery v popsaném příkladu vykazují dva odlišné druhy chování. Při rekurzivním řešení dotazu se server chopí vyřízení dotazu, najde odpověď a pošle ji tazateli. Rekurzivní přístup server zatěžuje (musí sledovat postup řešení, ukládat si mezivýsledky apod.), ale projde jím odpověď a tu si může uložit do vyrovnávací paměti. Typicky se tak chovají lokální servery, aby si plnily vyrovnávací paměti a mohly dalším tazatelům poskytovat odpovědi rovnou. Při nerekurzivním řešení dotazu server dotaz neřeší, pouze poskytne tazateli adresy dalších serverů, jichž se má ptát dál. Takto se chovají servery ve vyšších patrech doménové hierarchie (kořenové a autoritativní servery TLD), které by rekurzivní chování kapacitně nezvládaly. V příkladu výše se rekurzivně choval lokální server, zatímco autoritativní servery pro kořenovou doménu a doménu org se chovaly nerekurzivně (což odpovídá realitě).
Reverzní dotazy
Nejběžnějším úkolem DNS je poskytnout informace (nejčastěji IP adresu) pro zadané doménové jméno. Dovede ale i opak – sdělit jméno, pod kterým je daná IP adresa zaregistrována. Při vkládání dat pro zpětné dotazy bylo ale třeba vyřešit problém s opačným uspořádáním IP adresy a doménového jména. Zatímco IP adresa má na začátku obecné informace (adresu sítě), které se směrem doprava zpřesňují až k adrese počítače, doménové jméno má pořadí přesně opačné. Instituce připojená k Internetu typicky má přidělen začátek svých IP adres a konec svých doménových jmen.
Tento nesoulad řeší DNS tak, že při reverzních dotazech obrací pořadí bajtů v adrese. K obrácené adrese pak připojí doménu in-addr.arpa a výsledné „jméno“ pak vyhledává standardním postupem. Hledá-li například jméno k IP adrese 145.97.39.155, vytvoří dotaz na 155.39.97.145.in-addr.arpa. Obrácení IP adresy umožňuje delegovat správu reverzních domén odpovídajících sítím a podsítím správcům dotyčných sítí a podsítí. V příkladu použitou síť 145.97.0.0/16 spravuje nizozemský SURFnet a ten má také ve správě jí odpovídající doménu 97.145.in-addr.arpa. Kdykoli zavede do sítě nový počítač, může zároveň upravit data v reverzní doméně, aby odpovídala skutečné situaci.
Je dobré mít na paměti, že na data z reverzních domén nelze zcela spoléhat. Do reverzní domény se v principu dají zapsat téměř libovolná jména. Nikdo například nemůže zabránit SURFnetu, aby o počítači 145.97.1.1 prohlásil v reverzní zóně, že se jedná třeba o www.seznam.cz. Pokud na tom záleží, je záhodno si poskytnutou informaci ověřit normálním dotazem (zde nalézt IP adresu k www.seznam.cz a porovnat ji s 145.97.1.1). Jestliže odpovědí na něj bude původní IP adresa, jsou data důvěryhodná – správce klasické i reverzní domény tvrdí totéž. Pokud se liší, znamená to, že data v reverzní doméně jsou nekorektní.
Alternativní stromy
Běžní uživatelé internetu se setkají jen s „oficiálním“ stromem domén. Je ovšem možné založit libovolné množství takových stromů, které mohou obsahovat i stejná jména. Příkladem budiž například neoficiální strom czf fungující uvnitř některých privátních sítí v ČR.
2)Tiskárny – inkoustové a jehličkové, DPI a PPI u tiskáren.
JEHLIČKOVÉ TISKÁRNY
- Hlava složená z jehliček je ovládána elektromagneticky. Tisk se provádí přes barvící pásku. Jehličky jsou seřazeny do sloupce a jejich počet bývá 9 nebo 24 (ovšem i někdy jiné počty- 1, 18, 20). Každá jehlička je ovládána elektromagnetem s žebrovým chlazením. Přivedením napětí se velice tvrdá jehla vysune a přes barvící pásku se dotkne papíru. Barvicí páska obvykle tvoří nekonečnou smyčku. Je šířky 0,5”, napuštěna barvou a uložena v kazetě. Jehličkové tiskárny nemají tak kvalitní tisk v porovnání s ostatními rastrovými tiskárnami, ale jsou levné a také provoz je nejlevnější.
- Barevné jehličkové tiskárny jsou poměrně levné, ale hlučné a málo kvalitní. Principem je naklánění barevné pásky motorkem tak, aby postupně pod jehličky přicházely žlutá- červená- modrá -černá barva.
INKOUSTOVÁ TISKÁRNA
- Inkoustová tiskárna tiskne pomocí inkoustu, který je stříkán na papír. Inkoust bývá umístěn v malé nádržce, jež se pohybuje společně s tiskovou hlavou.
- Kvalita tisku inkoustové tiskárny je silně závislá na použitém papíru. V případě kvalitního papíru je možné dosáhnout velmi kvalitního tisku (za cenu vyšších nákladů na tuto vytištěnou stránku). Barevný tisk bývá prováděn pomocí různobarevných inkoustů.
- Inkoustové tiskárny poskytují vyšší rychlost tisku než tiskárny jehličkové. Jedná se o zařízení vhodná pro tisk běžných textových i grafických dokumentů. Jejich pořizovací cena dnes již není příliš vysoká.
- Jejich nevýhodou je však poměrně vysoká cena za vytištěnou stránku, která je dána cenou inkoustu a vyšší cenou kvalitního papíru.
- druhy:- laserové značkovače- mají laserový zaostřovací systém pro nerovné povrchy
- plakátovací tiskárny- pro rozměry A2 nemusí vykreslovat detaily, a tedy nelze pořídít jednu tiskárnu pro foto i plakátování
TECHNOLOGIE PRO VYLEPŠENÍ TISKU
INK JET
- u této technologie se inkoust zahřeje (až 400°C) - zvýší se tlak a vytryskne kapka 6pl až 35pl (laboratorně až 4pl) rychlostí až 15m/s
- U InkJet je doporučen papír z výšenou savostí (inkoust pomalu zasýchá).
POZIELEKTRICKÉ VSTŘIKOVÁNÍ
- tisková hlava pracuje s piezoelektrickými krystaly. Krystal je destička, která je schopna měnit svůj tvar. Funguje tedy jako mikroskopická pumpička, která je schopna vystřelit kapku na papír.
- Frekvence kapek z jedné trysky je až 12000kapek/s
BUBBLE JET
- Bubble technologie je teplem vytvářena vzduchová bublina, která vytlačí z kapiláry přesnou dávku inkoustu rychlostí až 10m/s). Tisk může být i barevný. U Bubble Jet lze tisk provádět na libovolný papír, na folie a pod.
NASTŘIKOVÁNÍ TUHÉHO INKOUSTU
- Nejvšestrannější technologií je nastřikování tuhého inkoustu. Pro roztavení se předehřátý vosk (inkoust) zahřeje jen o málo stupňů (o jednotky stupňů - při 90°C je tuhý, při 93°C je plně kapalný), tím dostatečně zkapalní a podobnými hlavami jako pro jet technologii:
• se nastřikuje na materiál. Při styku s podložkou okamžitě tuhne a nestačí se vpíjet a rozpíjet. Tisk je plastický a lze ho použít na různě savé, prolamované nebo plastické papíry. Dosahuje fotografické kvality na křídový papír. Rozlišení je vyšší než u laserové tiskárny (800*450dpi), Každá barva - kostka vosku má jiné profily, takže jsou nezaměnitelné. Tiskárny se musí 20min nahřívat a při tom je velká ztráta vosku. Po 12000 papírech se musí vyměnit celý vnitřní kit.
• se nastřikuje na rotující buben - ofsetová technologie, odkud je barvivo přeneseno na papír a zaválcováno. Lze namíchat velký počet barev. Tisk je rychlý a vzniká trvanlivý vodostálý obraz.
RET
- technologie vyrovnávání obrysů pomocí menších bodů, které se interpolují mezi standardní body. Je použitelná u inkoustových a laserových tiskáren.
C-RET
- technologie zvýšeného barevného rozlišení je technologií řízení velikosti kapek inkoustu
TISK FOTOGRAFIÍ
PHOTO REALISM
- je technologie cannonu ovlivňující velikost kapky jak velikostí proudového impulzu, tak i kombinací dvou topných tělísek , z nichž každé se ovládá zvlášť
P-POP
- nejdříve se na papír nanáší speciální roztok, do kterého je potom vstřiknuta kapička inkoustu (inkoust se nerozpíjí).
- Tato technologie používá pouze pigmentový inkoust. Je to roztok mikročásteček plastiku v transparentním nosiči a je vlastně analogií toneru laserových tiskáren. Tento inkoust řeší i problém recyklovaného papíru, který velmi vpíjí a tím klesá intenzita barev. Pigmentový inkoust se usazuje jen na povrchu a tím klesá spotřeba inkoustu a tisk je ekonomičtější. Na vodovzdorném podkladu je po zaschnutí vodovzdorný. Tento inkoust je také světlostálejší než tekutý inkoust, který je rozpustný ve vodě. Pigmentový inkoust netvoří tak ostré barvy a proto se používá pro tisk více odstínů.
FOTOPAPÍRY
I. kategorie- podobné běžnému kancelářskému paíru, mají ale menší rozpíjivost, popř speciální povrchovou vrstvu. Vhodné pro běžný barevný tisk
II. kategorie- papíry s větší gramáží a lesklým, matným nebo polomatným povrchem. Vhodné pro vizitky, dopisy apod.
III. kategorie- Tuhost jako fotografický papír, gramáž od 100g/m2
DPI v tiskárnách
Do jisté míry platí, že tiskárny s vyšší hodnotou DPI produkují jasnější a detailnější výstup. Tiskárna nemusí mít za všech okolností stejnou hodnotu DPI; závisí to na režimu tisku. Rozsah DPI podporovaný tiskárnou je nejvíce závislý na technologii používané tiskové hlavy. Například jehličková tiskárna aplikuje inkoust pomocí malých jehliček, které přitlačují v několika bodech inkoustovou pásku na papír, a má relativně nízké rozlišení, typicky v rozsahu od 60 do 90 DPI. Inkoustová tiskárna stříká inkoust malými tryskami a je typicky schopná výkonu 300–600 DPI. Laserová tiskárna aplikuje toner pomocí elektrostatického náboje a může mít rozsah 600 az 1800 DPI.
Tiskárna většinou musí mít podstatně vyšší hodnotu DPI než je hodnota PPI u monitoru, aby produkovala podobně kvalitní výstup. Důvodem je omezená škála barev dostupná na tiskárně. Na každé pozici bodu může nejjednodušší druh barevné tiskárny buď ponechat prázdné místo nebo tisknout body složené z pevně daného objemu inkoustu v každém ze čtyř barevných kanálů (typicky CMYK s azurovým, purpurovým, žlutým a černým inkoustem). To je velmi málo v porovnání se standardním sRGB monitorem, kde každý pixel produkuje 256 intenzit světel v každém ze tří kanálů (RGB), aby doplňkové vytvořili 256³ = 16 777 216 barev.
Množství jedinečných barev pro tištěný CMYK bod pro tento nejjednoduššího druhu inkoustové tiskárny je jen 8, protože žádný barevný inkoust není viditelný, když se tiskne na černý a černý je používán místo CMY:
• bílý
• azurový
• purpurový
• žlutý
• modrý = azurový + purpurový
• zelený = azurový + žlutý
• červený = purpurový + žlutý
• tmavě hnědý (nepoužívá se) = azurový + purpurový + žlutý
• černý
I když některé barevné tiskárny mohou být schopny tisknout s proměnným množstvím inkoustu, nebo mohou být vybaveny dodatečnými barevnými kanály, množství barev je přesto typicky menší než na monitoru. Většina tiskáren musí proto produkovat další barvy pomocí polotónů (resp. ditheringu). Výjimkou z tohoto pravidla je barevná sublimační tiskárna.
Tiskový proces může vyžadovat oblast o straně čtyř až šesti bodů, aby věrně reprodukoval barvu obsaženou v jediném obrazovém bodu. Obraz, který je 100 pixelů široký, může potřebovat od 400 do 600 bodů šířky v tištěném výstupu; jestliže 100 × 100-bitový obraz má být tištěný uvnitř čtverce o straně 1 palec, tiskárna musí být schopná 400 až 600 bodů na palec, aby přesně reprodukovala obraz.
Žádné komentáře:
Okomentovat