STRÁNKOVÁNÍ
- používá se u procesorů 386 a vyšší
- používá se v protected modu
- stránkování- vychází z lineární adresy
- lineární adresa- vychází ze segmentování
- před stránkováním probíhá segmentování (segmentování neprobíhá pouze u 64b procesorů v long modu)
Lineární adresa – 32b
ADRESÁŘ STRÁNKA OFFSET
10b 10b 12b
- Paměť je rozdělena na stránky, které mají pevně stanovenou délku 4kB
- Každý program má ve stránkovém adresáři několik položek, které ukazují do paměti na začátek seznamu stránek, které může program používat. Ze seznamu stránek se vybere 20-ti bitová adresa stránky, k té se přidá 12-ti bitový offset a výsledkem je 32-ti bitová fyzická adresa.
- počet řádků ve stránkovém adresáři nebo ve stránkovací tabulce je 1k (210)
- SWAPování- dochází k němu pokud programy potřebují v OP více místa než systém může poskytnout
- části programu, které jsou podmínkou pro běh programu a nejsou právě používány se ukládají zpátky na disk a později , až jsou potřeba se načtou do OP
- swapování se používá v protected modu a to při zapnutém stránkování
- v systému Windows je swapovací soubor, v Unixu swapovací partition
- čím větší OP → tím větší swapovací prostor
- swap disk- nemá souborový systém (ukazuje, kde je co na disku uložené)
- má svůj vlastní partition (tabulku, číslování sektorů, nastavení,… =samostatný logický disk)
Virtuální paměť- Jako virtuální se označují objekty, které sice fyzicky neexistují, ale z určitých hledisek pracují jako by existovaly. Jedním z těchto objektů je virtuální paměť. Jak jsme si již výše uvedli, von Neumannovo rozdělení zná jenom jedinou paměť. V počítači se však vyskytují různé druhy pamětí (RAM, ROM, harddisk, floppy disk, CD). Virtuální paměť je systém několika pamětí s různými parametry, který je řízen tak, že se uživateli jeví jako jediná paměť.
2)Optické kabely, druhy, principy, buzení přenosu a měření.
Optické kabely – druhy, principy, buzení, přenos a měření
- Jsou tvořeny tenkými skleněnými nebo plastovými vlákny uloženými v ochranném obalu. Plastová vlákna mají horší parametry. Optické kabely jsou naprosto odolné vůči elektromagnetickému rušení. Dále jsou bezpečné s hlediska zabezpečení dat.
- Optická vlákna jsou buzena diodovými lasery, popř. i LED umístěnými v aktivním zařízení.
- Informace se přenášejí pulzním kódováním (svítí X nesvítí)
- Pro obousměrný duplexní provoz musí být pokládány ve dvojicích.
- Nevýhodou optických kabelů jsou jejich vysoké ceny.
DRUHY
- jednovidová vlákna – tenká, šířka jádra se rovná vlnové délce, šířka i s obalem 125 mm, jsou určeny pro jednu frekvenci, a mají lepší přenosové parametry, tzn. menší útlum 0,2 až 0,5 dB na 1 km tzn. že se dají používat na delší vzdálenosti, ale jsou podstatně dražší
- mnohovidová- pro pásma 625 až 1200nm nebo 200 až 1500nm, šířka celého kabelu záleží na provedení vláken, jádro 50m, 62,5m nebo 100m; útlum v dBelech na 1km (0,4-2,2dB/km)
PRINCIP ŠÍŘENÍ:
Sehnellův zákon– paprsek přichází z řidšího prostředí do hustšího a láme se od kolmice
- úhel pod jakým může vlákno přijímat světlo, čím větší tím lepší
β - by měl být co nejmenší, aby se odrážela veškerá energie a ztráty byly co
nejmenší
γ – mezní úhel (podmínkou totálního odrazu)
- při těsném přiblížení kabelů energie prochází z 1. do druhého
- nesmí být prudké ohyby kabelů, aby nedocházelo ke ztrátě, ohybu maximálně asi 1 dm
- spojování: konektory, nebo svařováním
- „Užitečná" informace je tedy při optických přenosech vyjádřena přítomností nebo naopak nepřítomností světla. Světelný generátor tudíž „ v rytmu" přicházejících dat generuje světelné impulzy, optické vlákno je dopraví až k fotodetektoru, a ten zpětně z přítomnosti či nepřítomnosti světla usuzuje na to, jaká data byla původně vyslána. Potud základní, rámcový scénář optického přenosu. V praxi jsou ale možné dvě základní varianty, a to tzv. mnohovidový a tzv. jednovidový přenos.
V případě mnohovidového přenosu může být generátor světla relativně jednodušší, a může generovat světelné impulzy tvořené několika světelnými paprsky současně (odborně se jim říká vidy). Každý z těchto vidů přitom vstupuje do optického vlákna pod poněkud jiným úhlem, odráží se v něm pod poněkud jiným úhlem, a v důsledku toho prochází celým optickým vláknem od generátoru až k detektoru po poněkud jiné (jinak dlouhé) dráze než ostatní vidy (paprsky), které byly vygenerovány společně v rámci jediného světelného impulsu. Jinými slovy: každý světelný impulz má zde několik složek, každá z nich cestuje ke svému cíli po poněkud jiné dráze, a to znamená že dorazí na místo určení v poněkud jiném okamžiku než ostatní složky téhož impulzu. Ovšem detektor na této cílové straně není schopen vnímat samostatně jednotlivé složky - on vyhodnocuje pouze výsledný součet „světelností" jednotlivých složek. A jelikož tyto složky jsou poněkud „rozjeté v čase" (dochází u nich k tzv. disperzi), výsledným efektem je zkreslení přijímaného signálu. Toto zkreslení samozřejmě nesmí přerůst přes určitou maximální mez, za kterou by si již přijímající strana nedokázala správně domyslet, co vlastně bylo vysláno. Sečteno a podtrženo, mnohovidová optická vlákna mohou mít jen relativně malý dosah (neboť disperze se s délkou kabelu zvětšuje), v dnešní praxi typicky dva kilometry. Na druhé straně jsou tato mnohovidová vlákna relativně laciná, a vystačí jen s poměrně jednoduchými a lacinějšími generátory a detektory.
Žádné komentáře:
Okomentovat