To je však pravda v barterové ekonomice, kde se směňuje zboží přímo za zboží. Jenže Say se dopustil toho omylu, že chápal svůj zákon jako identitu i pro peněžní ekonomiku. Vycházel totiž z toho, že peněžní směna je ve své podstatě směnou zboží za zboží. Peníze jsou jen pouhým prostředníkem směny – oběživem. Kdo prodává zboží, činí tak jen proto, aby koupil jiné zboží. Tak jako nikdo nedrží přebytečné zásoby zboží, nebude držet ani přebytečnou zásobu peněz. Peníze držené v zásobě „podléhají zkáze“ (Say měl na mysli ušlý užitek nebo výnos, který by člověk získal přeměnou peněz ve zboží).
Sayův zákon trhu je úzce spojen s peněžní teorií. Say se díval na peníze pouze jako oběživo a fakticky popřel funkci peněz jako uchovatele hodnoty.
Hl. nedostatkem Sayovy teorie agregátní poptávky tedy bylo to, že neměl teorii peněz, která by dokázala uspokojivě vysvětlit poptávku po penězích. Peníze ve skutečnosti nejsou pouhým oběživem, ale plní i funkci uchovatele hodnoty. Růst výroby tvoří nové důchody (podle Saye). Jenže tyto důchody jsou peněžní důchody. Když by lidé z nějakého důvodu chtěli držet více peněz v hotovosti, pak vznikne nerovnováha mezi agregátní nabídkou a agregátní poptávkou. A nová rovnováha se může prosadit teprve následným poklesem cenové hladiny. Tzn., že Sayův zákon není identitou, nýbrž je jen podmínkou rovnováhy.
Žádné komentáře:
Okomentovat