TRAKTÁTY DOGMATICKÉ TEOLOGIE
DUCH je subjektivita jako svoboda, přesahuje veškerou objektivitu. Duchem se odlišujeme od zvířat. Je to původní “bytí u sebe”
Vitální DUŠE je život smyslové bytosti člověka.
ESCHATOLOGIE
Království Boží: ústřední slovo Ježíšovy zvěsti (ústředním bodem hlásání apoštolů po Ježíšově nanebevstoupení je Jeho Osoba).
„království“: v židovském chápání nikoliv prostor něčí vlády, ale aktivní skutečnost panování
Ježíš tedy nehovoří o tom, co je v nebi, ale o tom, co činí a bude činit Bůh zde na zemi. Ježí tak vstupuje do už existující myšlenkové tradice, naplňování příslibu věčného trvání království Davidova a příchodu Božího Pomazaného. Když králové jako prostředníci Boží vlády na zemi zklamou, otvírá se očekávání Mesiáše více v kněžské perspektivě.
Ježíš tedy vstupuje do tohoto proudu a novost jeho kázání nespočívá ani tak v nových myšlenkách jako v oprávněnosti moci jeho poslání, s níž odděluje zrno od plev. Proto také dává své poselství do úzké souvislosti s pokáním / obrácením.
Hlavním poselstvím Ježíšova hlásání je v posledku Jeho Osoba. Samozřejmě přichází i s morálními požadavky – kázání na hoře – ale to má pouze umožnit vidět posluchačům směr jejich obrácení, skrze které dojdou „plnosti Království“.
Není pochyb, že v NZ se nachází nepřehlédnutelné stopy blízkého očekávání konce světa. Vidíme v NZ. spisech určité zklamání z ne-příchodu Páně (především po „apokalyptickém“ zničení Jeruzaléma roku 70) a výzvy k plodnému naplňování každodenního života.
Království Boží, které přislibuje Ježíš, nespočívá ve změněných pozemských poměrech, ale v člověku, kterého zasáhl prst Boží a jenž se nechá učinit synem Božím. Něco takového se může stát jen skrze smrt, protiklad totální lidské emancipace. Být synem znamená následovat Syna v jeho poslušnosti až k smrti.
Vykoupení nenastává uspokojením egoismů, o níž sní naše privátní eschatologie, ale naopak kenozí, vyjitím ze sebe.
Nesmrtelnost duše a vzkříšení mrtvých
Biblické je učení, že člověk ve smrti zaniká jako tělo i duše. To nastoluje otázku, jak se uskuteční identita mezi člověkem, který byl, a člověkem, který má být vzkříšen, tedy nově stvořen z ničeho.
Problém přechodného stavu mezi smrtí a vzkříšením je pro některé teology pseudoproblém, „přechod“ existuje totiž jen z naší perspektivy. Kdo umírá, vstupuje do přítomnosti dne posledního soudu.
Druhou otázkou je, jak lze logicky provést, aby byl člověk, který uskutečnil rozhodující část své existence v čase, přenesen do struktury čisté věčnosti.
Vzkříšení mrtvých a druhý příchod Kristův
NZ: na základě židovské tradice zná „přechodný stav“, ovšem Pavel se postavil proti židovskému názoru, který chápe vzkříšené tělo v plné identitě s pozemským tělem. (Učedníci nepoznávají zmrtvýchvstalého Ježíše, protože jeho tělo je „jiné“.)
V prvních fázích západního vyznání víry se mluví nikoli o „vzkříšení mrtvých“, ale o „vzkříšení těla“ oproštění od tělesnosti zpochybňuje pozemský život.
Vzkříšení v poslední den: podíl člověka na čase tělesném určuje čas jeho vědomí, ale ve svých duchovních aktivitách je „časový“ jiným způsobem (může ve své mysli zároveň prožívat minulost, přítomnost i budoucnost), dokonce čas transcenduje. Člověk má čas nejen fyzikálně, ale i antropologicky. Člověk, který umírá, sám vystupuje z dějin, ale neztrácí na ně vazbu, protože to patří k jeho podstatě. Představa o vzkříšení již ve smrti ubírá dějinám jejich vážnost, Boží péče uprostřed času přece nemůže končit, Kristovo vítězství se uskutečňuje v dynamické, neohraničené posloupnosti.
I když ve spatřené lásce (Kristově) je už anticipačně utrpení a je jasný konec, celost spásy ještě přece nenastane, dokud nebude dosažena reálně v posledním trpícím, a nikoli jen anticipačně v Bohu. (Dovršení Kristova Těla znamená shromáždění všech a naplnění jejich povolání.)
Druhý příchod Kristův: Novozákonní očekávání se potýká s dvěma extrémy – Ježíš přijde již „zítra“, nemá cenu tedy starat se o pozemské záležitosti výzvy k bdělosti těm, kteří zapomínají na „příchod Páně“. NZ také hovoří o znameních předcházející parúzii, především o příchodu Antikrista. Jinde se jako o znamení blížící se eschatologické plnosti mluví o obrácení Izraele ke Kristu (Řím 9-11 kap.). Na druhé straně jsme svědky neustálé aktuálnosti „znamení času“ (války, přírodní katastrofy).
Kristův příchod je popisován jako příchod vladaře (Kristus sám se pak podrobí Otci), soudce (Kdo vlastně bude soudit – Otec nebo Syn, nebo dokonce Duch?), liturga nebeské bohoslužby (pozemská liturgie je paruzíí liturgie nebeské).
Soud spočívá v odložení masek, které s sebou přináší smrt. Bůh jako Pravda se vydává za člověka, aby ten odhalil svou vlastní identitu. Člověk se vlastně odsuzuje sám, když odmítá být milován Pravdou.
Peklo, očistec, nebe
Peklo
Myšlenka věčného zatracení má pevné místo v židovství posledních dvou staletí př. n. l. i v učení Ježíšově. Někteří církevní otcové (např. Origenes) přichází s myšlenkou, že na základě milosrdenství musí s Bohem dojít ke všeobecnému smíření - apokatastázi. Ovšem tím by se popřela svoboda člověka rozhodnout se žít bez Boha.
Očistec
Nauka o očistci je až „středověkou záležitostí“, ačkoliv její náznak můžeme nalézt už v 2 Mak. Polovičatost ve vztahu k Bohu je nutno po smrti očistit, aby se mohl člověk stát „součástí“ Božího světa. S těmito lidmi v procesu očišťování k¨je spojená jak církev nebeská tak i pozemská svými přímluvami.
Nebe
Naplnění lidské existence skrze naplněnou lásku se částečně uskutečňuje již zde na zemi, kdykoliv se setkáváme s Kristem. Nebe je tedy určeno christologicky. Stejně jako je Kristus po svém nanebevstoupení zcela „Boží“ i ti, kteří jej následují, vstupují po smrti „do Boha“.
Bytí v Kristu je zároveň spolubytím s jeho Tělem, s bratřími a sestrami. Nebe se naplní teprve tehdy, až budou shromážděny všechny údy těla Pánova.
I. Novozákonní obrazy církve:
• Nebeský Jeruzalém: středem je chrám = Beránek, město je budováno službou apoštolů
• Snoubenka, nevěsta panna, matka: odevzdání se ženichovi, Kristu, předávání života
• Stádo: Ježíš je dobrý Pastýř
• apokalyptické vize nebeské liturgie, žena oděná sluncem
• Pavlovské σωμα Χριστου: společenství v Kristu, Hlavě (organická jednota), je účastí na σαρχ Χριστου, na vzkříšeném Kristu; jsme pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo (skrze křest již nejsem otrok hříchu, ale „otrok království“, mám ovšem účast na moci Kristově, tato má moc je ministerium, služba)
Církevní rozdělení
I. Schizma
První „rozkol“ nastal kvůli výroku Konstantinopolského sněmu ohledně toho, že konstantinopolský patriarcha má mít čestné místo hned po papeži, což Řím odmítá.
V pátém století vyhlašuje římský biskup Felix II. exkomunikaci patriarchy konstantinopolského pro jeho dvojznačnou věroučnou formulaci a jsou na několik let přerušeny vzájemné styky.
Také korunovace Karla Velikého Lvem III. roku 800 byla chápána jako „útok“ proti Východu.
Dalším problémem byl rozdíl teologického jazyka (latina – řečtina).
Spory o obrazy.
Roku 1053 zasahuje papež Lev IX. při tažení proti Normanům v jižní Itálii také do pravomoci konstantinopolského patriarchy, ten obviňuje římskou církev z kacířství. Papež posílá do Konstantinopole delegaci (v čele kardinál de Silva Candida), pokládají 16.července 1054 na oltář chrámu Hagia Sofia bulu, ve které na patriarchu uvalují klatbu. Reakcí je odvetná bula o klatbě vůči římské delegaci. Postupně tento „osobní“ spor rozšiřuje na církev jako na celek.
Roku 1438-9 se koncil ve Ferraře/Florencii snaží o dialog: uznáno rozdílné používání kvašeného a nekvašeného chleba, otázka filioque řešena formulací „skrze Syna“, prohlášena unie s Řeky.
Biblická teologie křtu:
sv. Pavel: křest spojuje s ukřižovaným Kristem, vytváří hluboké pouto a vzájemnou jednotu, obmývá na odpuštění hříchů a posvěcuje, „obléká v Krista“, stírá rozdíly
předobrazy křtu ve SZ; křest za mrtvé;...
Skutky: o praxi křtu není žádné váhání; křest ve jméno Ježíše Krista; oddělení křtu a daru Ducha; křest jako obřad iniciace = přiřazení ke Kristu a církvi
Jan: rozhovor s Nikodémem (J 3): nové zrození jako dílo Ducha; uzdravení chromého u rybníka s uzdravující vodou – výzva více nehřešit (J 5); uzdravení slepce vodou Siloe (J 9); mytí nohou (J 13); J 19,34: vyšla krev a voda = eucharistie a křest
1 Jan obsahuje křestní homilii (křest jako účinná příčina spásy)
Biřmování
Teologie pramenů nauky: Sk – rituální úkon vkládání rukou za účelem darů Ducha jako doplnění křtu; Tertulián (De baptismo) rozlišuje obmytí vodou na odpuštění hříchů + mazání olejem a vkládání rukou jako udělení daru Ducha; Hypolit píše o postupném uvedení do církve: jáhen koná exorcismy, kněz křtí, biskup maže
Účinky biřmování: vzrůst a prohloubení křestní milosti, hlubší spojení s Kristem
□ odkaz na Letnice – poslání Ducha jako příchod v dějinách skrze historickou událost začleňuje i svátost biřmování do dějin spásy – stejně jako velikonoční tajemství Vzkříšení a Letnice jsou konstitutivní pro církev a pro dějiny spásy, stejně tak je konstitutivní pro každého křest a biřmování
Eucharistie
jedinečná svátost: reálná přítomnost Ježíše Krista, úkon Krista vůči Otci v náš prospěch (ostatní svátosti jsou úkony Krista vůči nám); je zároveň svátostí a obětí; zdroj a vrchol křesť. života; prvořadý je ekleziální rozměr: přijímáním jednoho těla se uskutečňuje jednota církve
teologie pramenů: pascha – přejití: rytmus pasteveckého života, přecházení na hojnější pastviny, oběť beránka na poděkování dostává hlubší význam skrze záchranu z egyptského otroctví, tato záchrana má být každoročně znovuprožívána jako počátek smlouvy Boha a lidu; je očekávána nová smlouva Ježíšovo slavení paschy: různá chronologie evangelií: synoptikové – 14 nisan × Jan – 13 nisan (slavnostní večeře na rozloučenou ještě před vlastními svátky, není zachycena vlastní událost ustanovení eucharistie, eucharistická je řeč v 6. kap.); evangelia neposkytují přesný popis poslední večeře, jsou značně ovlivněna liturgickým slavením
Sk: lámání chleba po domech
Pavel: příležitostné zmínky reagující na konkrétní potřeby, konfrontace s modloslužbou, propojení eucharistie a kříže, zrušení starozákonních obětí, eucharistie vytváří jednotu, má eschatologický aspekt (dokud Pán nepřijde)
2. Svátosti kněžství, manželství, pokání a pomazání nemocných
Svátosti ke společné službě:
Svátost kněžství
Skrze tuto svátost pokračuje v církvi až do konce časů poslání, které svěřil Kristus svým apoštolům. Člení se na tři stupně: biskupství, kněžství a jáhenství.
Kněžství ve SZ: Bůh si vyvolil lid jako království kněží a svatý národ (Ex 19,6). V izraelském národě si však zvolil jeden ze 12. kmenů, totiž kmen Levi, který si vyhradil pro liturgickou službu. Takové kněžství bylo ustanoveno k hlásání Božího slova a k obnovování společenství s Bohem prostřednictvím obětí a modlitby.
Kněžství NZ: Předobrazy kněžství Staré smlouvy nacházejí své naplnění v Ježíši Kristu, jediném Prostředníku mez Bohem a lidmi, Veleknězi pravé oběti. Kristova výkupná oběť je jedinečná, přinesená jednou provždy, je zpřítomňována v eucharistické oběti rukama kněží.
Dvojí účast na Kristově kněžství:
všeobecné kněžství vyplývající ze křtu, skrze něž mají věřící podíl na poslání Krista kněze, proroka a krále, umožňuje rozvoj života z víry, naděje a lásky
( služebné (hierarchické) kněžství slouží všeobecnému kněžství především předáváním svátostí.
( Kněz jedná in persona Christi capitis: Služebník má moc působit silou samého Krista, kterého zastupuje. To ovšem nezaručuje jeho bezhříšnost.
( Kněžství je služebné: ve prospěch lidí a společenství církve
( Kněz nezastupuje pouze Krista, ale jedná jménem celé církve: je to celá církev, Kristovo tělo, která se modlí a obětuje
Tři stupně svátosti kněžství:
Biskup má plnost svátosti kněžství, je nástupcem apoštolů, vkládáním rukou (materie svátosti) a modlitbou (forma svátosti) přijímá Ducha svatého k úřadu kněze, pastýře a učitele. Kolegiální povaha biskupského stavu se projevuje mimo jiné praxí církve, že svěcení nového biskupa se účastní více biskupů. Biskup má mít starost nejen o „svou“ místní církev, ale i o církev univerzální.
Kněží jako spolupracovníci biskupa jsou vybaveni mocí Ducha, aby hlásali evangelium, aby se stali pastýři věřících a konali bohoslužby v síle jediného kněžství Kristova. Kněží jaksi zpřítomňují biskupa v jednotlivých shromážděních lidu. Také kněží vytváří jeden bratrský kněžský sbor.
Jáhnové jsou posvěceni nikoliv ke kněžství, ale ke službě. Jáhnová mají přisluhovat biskupům a kněžím při slavení božských tajemství, rozdávat eucharistii, být přítomni jménem církve při uzavírání manželství a žehnat mu, hlásat evangelium, předsedat pohřebním obřadům a věnovat se různým charitativním službám. (Trvalé jáhenství mohou přijmout i ženatí muži.)
Účinky svátosti kněžství: oprávnění jednat jako představitel Krista, hlavy církve v jeho úřadu kněze, proroka a krále. Jde o nezrušitelné znamení, poslání a poslání, které svěcenec obdrží, ho natrvalo poznamenávají. Biskup obdrží moc vést a moudře a neohroženě hájit svou církev jako otec, lásku ke všem (především k chudým), pověření hlásat evangelium. Podobně kněží obdrží Ducha svatého k hlásání evangelia a službu oltáře. Jáhni dostávají sílu, aby sloužili Božímu lidu v diakonii liturgie, slova a lásky, ve společenství s biskupem a jeho kněžstvem.
Kněz má být zcela stráven obětí, kterou denně slaví.
Slova která kněží hlásají, působí, co zvěstují (Boží slovo je zároveň činem).
Celibát v latinské církvi je následováním Krista, úplně vydaného pro službu lidem. Tři motivy celibátu: dokonalé sebeovládání, úplné oddání se pastorační práci, jediná, obětní, trvalá láska pro Krista.
Svátost manželství
Písmo svaté začíná stvořením muže a ženy jako Božího obrazu a končí vizí „Beránkovy svatby“. Písmo přirovnává vztah Boha a lidu ke snoubeneckému / manželskému svazku, mluví o významu manželství. (Novozákonní příběh proměnění vody ve víno na svatbě v Káně je potvrzením manželství a ohlášením toho, že od nynějška bude manželství účinným znamením Kristovy přítomnosti.)
Bůh stvořil člověka z lásky a k lásce. Manželská láska je obrazem Boží lásky, kterou miluje člověka, a je plodná.
Manželství zasažené hříchem je ohrožováno nesvorností, vládychtivostí, nevěrností, žárlivostí a spory, jež mohou vést až k nenávisti a rozchodu. Bůh pomáhá manželům překonat sklon uzavřít se do sebe a naopak vzájemně se dávat.
Ježíš potvrzuje nerozlučitelnost manželství (co Bůh spojil, člověk nerozlučuj) a na druhé straně mluví o panenství pro Boží království.
Podle latinské tradice si novomanželé jako služebníci Kristovy milosti navzájem udělují svátost manželství tím, že před církví vyjádří svůj souhlas (vzájemného přijetí).
Účinky svátosti manželství: trvalý a výlučný stav ke zdokonalování vzájemné lásky, dary Ducha pro vzájemnou oporu na cestě ke svatosti a k předávání (duchovního) života dětem („rodinná církev“ = křesťanský domov je místem předávání víry)
Charakteristiky manželství: jednota a nerozlučitelnost, věrnost, otevřenost k plodnosti
Svátosti uzdravování
Svátost pokání
různá označení této svátosti:
svátost obrácení = uskutečňuje se návrat k Otci, od něhož jsme se hříchem vzdálili
svátost pokání = proces obrácení, lítosti a zadostiučinění hříšníka
svátost odpuštění = Bůh uděluje „pokoj“
svátost smíření = dává hříšníkovu Boží lásku, která usmiřuje
Přijetím křtu nebyla odstraněna slabost lidské přirozenosti ani náklonnost ke hříchu (žádostivost). Boj s hříchem je celoživotním úsilím o svatost.
Stálé obrácení/pokání nemíní vnější skutky („žíněné roucho a popel“, posty) ale obrácení srdce, radikální zaměření celého života k Bohu. Přesto církev od počátku vyzdvihovala tři vnější způsoby pokání: půst, modlitbu a almužnu.
Obrácení čerpá svou sílu z eucharistie, protože v ní je zpřítomněna oběť Krista, který nás usmířil s Bohem.
Moc odpouštět hříchy byla svěřena apoštolům a jejich nástupcům (moc svazovat a rozvazovat). Smíření s církví je neodlučitelné od smíření s Bohem.
Pomazání nemocných
Nemoc a utrpení patří k problémům lidského života, ke zkoušce víry v Boha. Již ve SZ prožívá člověk své bolesti před Bohem., nemoc se stává cestou obrácení, utrpení může mít výkupný charakter (Iz 53,11). V NZ pak Ježíš zjevuje svou moc nad tělesnou i duševní nemocí, uzdravení vyžaduje víru nemocných. Ježíš neodstraňuje všechny nemoci, ale skrze svůj kříž a vzkříšení dává nový smysl lidskému utrpení.
Učedníci jsou pověřeni, aby uzdravovali nemoci a odpouštěli hříchy a již od počátku je praxe uzdravování někdy spojena s pomazáním olejem (Jak 5,14-15).
Tato svátost má být posilou nemocných. Dříve byla tato svátost redukována na „poslední pomazání“, dnes se zdůrazňuje, že příhodná doba pro její přijetí je jistě už tehdy, když věřící začíná být v nebezpečí smrti pro nemoc nebo stáří, je vhodné ji přijmout před těžkým chirurgickým zákrokem.
Účinky svátosti: dar Ducha útěchy, pokoje a odvahy, posily proti pokušením, chce přivést k uzdravení duše, ale i těla, je-li to Boží vůle
spojení s Kristovým utrpením, aby nemocný přinášel „plody spásy“
milost církve: utrpením přináší prospěch Božímu lidu a naopak církev za ně obětuje své modlitby
Dogmatická teologie, definice, struktura.
Dogmatika zkoumá vnitřní souvislosti a návaznosti různých tvrzení víry, která vychází z jednoho společného základu, ze zjevení Boha jako Otce Ježíše Krista a ze zjevení jeho Syna. Dogmatika je uspořádaným a metodickým výkladem skutečnosti, předpokladů a důsledků sebe-sdílení Trojjediného Boha v Ježíši Kristu pro spásu lidí.
Název disciplíny se odvozuje od slova dogma. Etymologicky toto slovo znamená výrok, výnos, učení, ustanovení, zásadu nebo nařízení. Pod dogmatem v úzkém slova smyslu se rozumí pro křesťana závazná výpověď, v níž je církevně stanoveným způsobem vyložena pravda Zjevení, vztahující se ke křesťanské praxi. Někdy se dogma definuje jako pravda Bohem bezprostředně zjevená a církví jako taková předložená. Formulace dogmatu je myšlenkovým procesem, který postupně vede k závaznému věroučnému závěru. Ten je spolehlivým pravidlem víry. Lidskou odpovědí má být souhlas rozumu osvíceného vírou. Ale jak už jsme viděli výše, dogmatika jako disciplína se neomezuje pouze na dogmata v úzkém slova smyslu.
Vrcholem scholastické práce se stala geniální syntéza sv.Tomáše Akvinského Summa theologiae (1266). Jeho vliv na katolickou teologii je ohromný.
1.Teologické poznání, základy: Výklad zásad a pramenů, podle nichž a jimiž získává dogmatika své poznatky, většinou spojeno s úvodem do dogmatiky. 2. Nauka o Bohu Jednom a o Trojici: Výklad Boží podstaty, jak se dá vyvodit z dějin spásy. 3. Nauka o stvoření: výklad počátků dějin spásy. 4.Teologická antropologie: Teologie o člověku jako vrcholu a správci stvoření a smluvním Božím partneru. 5. Kristologie a soteriologie: Objasnění tajemství osoby a díla Ježíše z Nazareta, Božího syna a Vykupitele světa. 6. Mariologie: Učení o matce Ježíšově. 7. Pneumatologie: Učení o podstatě a působení Ducha Svatého. 8. Ekleziologie: Učení o církvi jako o znamení a nástroji výkupného činu Božího v dějinách. 9. Učení o svátostech: Výklad sedmi svátostí jako cest spásy. 10. Učení o milosti: spása jako čin Boží svobodné přízně. 11. Eschatologie: Učení o dovršení dějin v Bohu.
Teologické výpovědi byly klasifikovány podle své blízkosti středu víry. De fide divina, de fide, fidei proxima, sententia certa. Druhým krokem byl důkaz z Písma a Tradice. V praxi byly pasáže z Písma a Tradice redukovány na texty dokazující danou výpověď. Citace byla někdy vytržená z kontextu, jen aby posloužila jako důkaz pravdivosti uvedené teze. Třetí krok představoval spekulativní výklad. Učení církve podložené Písmem a Tradicí bylo v této konečné fázi objasňováno filozofickou reflexí. K této části patřila i aktualizace teze. Zabývala se otázkami každodenního života a uplatňovala tezi n konkrétní problémy. Jistě, že dnes nepřebíráme toto schéma beze zbytku, ale hlas II.Vatikánského koncilu je uvedenému schématu blízký, i když prvním pravidlem víry je Písmo svaté.
O vnitřní struktuře dogmatiky II.Vatikánský koncil říká: „V dogmatické teologii ať se postupuje takto: nejprve se předloží biblická témata, nato se bohoslovcům ukáže, jak přispěli k věrnému předávání a vysvětlování zjevených pravd otcové východní i západní církve a jak probíhaly další dějiny dogmat, a to ve vztahu ke všeobecným církevním dějinám. Potom se mají bohoslovci učit hlouběji pronikat do tajemství spásy pomocí spekulace pod vedením sv.Tomáše a objevovat jejich vzájemnou souvislost, aby se dospělo k jejich dosažitelně nejlepšímu objasnění. AŤ jsou také vedeni k tomu, aby vnímali stálou přítomnost a působení těchto tajemství v liturgických úkonech a v celém životě církve. Ať se také učí hledat řešení lidských problémů ve světle zjevení, promítat jeho věčné pravdy do proměnlivých podmínek lidského bytí a sdělovat je současníkům způsobem jim přiměřeným.“ OT 16.
Jaké jsou typy dogmatických textů? Učebnice dogmatiky je koncipována s ohledem na potřeby vyučování – šířka a hloubka učebnice. Kompendium - jedná se o podobný text jako učebnice, ale je obsáhlejší, má ambici zvládnout celou šíři problematiky. Summa je souhrn tezí, jejich odůvodnění a vysvětlení, nejznámější je Summa Theologiae sv.Tomáše Akvinského. Monografie je zpracováním jednoho problému, ale velmi podrobně a důkladně. Enchiridion symbolorum - je to sborník věroučných prohlášení učitelského úřadu církve. Katechismus je první souhrnná a přehledná informace o víře.
4. Kristologie a soteriologie,
Závěr.
Možná se nám zdají christologické problémy abstraktní, odtržené od života, ale přesto jsou nezbytnou základnou pro soteriologii, která je pro nás aktuální. Pro naší dobu není sice tolik aktuální jednota Kristova, tedy problém spojení dvou přirozeností v jedné osobě, jako spíš jedinost či jedinečnost Kristova. Žijeme v době náboženského pluralismu. Mnozí hledí na Krista, oceňují jeho osobnost, ale neberou ho jako jediného Spasitele. Je pro ně jedním z mnoha nebo jedním z několika, velkým ale jen člověkem. Musíme proto vědět kdo Kristus je, abychom dovedli odpovědět těm, kteří se ptají po důvodech naší naděje.
II. Biblická svědectví o spáse a o prostředníku spásy.
Tento odstavec je určitým přehledem. Budu citovat uspořádaně řadu NZ míst. Jde o přehled pro naše téma, nebudu ta biblická místa rozebírat. Jsou velmi důležitá, vytváří mnohost, ve které se svatopisci snažili postihnout jediné tajemství naší spásy. Vidíme znovu, že už v NZ existuje pluralita christologických přístupů. Tato místa nestojí proti sobě, jsou spíše komplementární (doplňují se). Z této různosti vycházejí různé historické soteriologické koncepce, jak uvidíme později. I když jsou tato NZ místa většinou známá, podívejte se na ně doma a snažte uvidět tu jednotu v mnohosti.
Jak jsme už řekli plná spása v NZ znamená úplné naplnění každé lidské touhy po pravdě, životě, svobodě a lásce. Spásou v plném slova smyslu je Bůh sám. Spása je vlastně osobním vztahem mezi člověkem a Bohem. Spása přichází v Ježíši Kristu. Tady je veliký rozdíl oproti jiným náboženstvím, jak už jsme řekli. Zde není totiž rozdíl mezi poselstvím spásy a prostředníkem spásy. On není vnější nositel spásy, on přináší spásu ve své osobě. On je ta spása. Někdo namítne: „Dokaž to z Písma.“
Jednotlivá tvrzení biblická místa
„Jeho nám Bůh poslal jako dárce moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení.“ 1 Kor 1,30
„on je náš pokoj“ Ef 2,14
„on je cesta, pravda a život.“ Jan 14,6
„V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.“ Kol 2,3
„ Kristus je naděje na věčnou spásu.“ Kol 1,27
„On je pravý Bůh a věčný Život.“ 1 Jan 5,20
Kristus obnovuje hříchem zničený vztah mezi člověkem a Bohem. Bere na sebe náš hřích, pohřbívá ho ve své smrti a ve vzkříšení zjevuje nový život s Bohem (Řím 4,25; 8,3; 2 Kor 5,21; Gal 3,13; Žid 4,15)
Podrobení se smrti je Kristem překonáno. Vzkříšením získal nový život pro všechny. V Duchu svatém se učedníci stávají jeho bratry a sestrami a v síle milosti mají podíl na jeho synovském vztahu k Otci, na životě a intimní Boží lásce (srv. Gal 4,4-6; Řím 8,29; Kol 1,18; Ef 1,5). Veškeré veřejné působení Pána Ježíše je shrnuto v biblickém výrazu pro nás. Mluví se o tzv. pro-existenci Ježíše Krista. Kristovo vydání se nejvíce zjevilo při poslední večeři před smrtí. V ní nekrvavě a symbolicky předjímá dar svého života daný za mnohé na odpuštění hříchů. Opět si snadno najdete příslušná biblická místa.
Spásná událost Ježíšovy smrti bývá představována v různých obrazech a metaforách, většinou odvozených ze SZ.
Spásné dění Biblická místa
vykoupení z otroctví hříchu; ospravedlnění hříšníka 1 Kor 7,23; Gal 3,13; 1 Petr 1,18
očištění a vykoupení Kristovou krví Řím 5,9; 1 Kor 6,20; Ef 1,7; Kol 1,14; Žid 9,14; 13,11; 1 Petr 1,19; 1 Jan 1,7; Zj 5,9
dar života jako výkupné za všechny Mk 10,45; Gal 1,4; 1 Tim 2,6
sebevydání jako smírná oběť Řím 3,25; Gal 2,20
usmíření za naše hříchy Řím 3,25; 8,3; Gal 1,4; 1 Petr 3,18; 1 Jan 2,2; 4,10; Žid 2,17; 1 Tim 2,6
Vidíme tedy různé biblické pojmy, které vyjadřují spásné dění. NZ také v návaznosti na tyto pojmy obsahuje různé teologické kategorie vyjadřující dar spásy. Jsou to například: ospravedlnění hříšníka prostřednictvím milosti a víry (Řím 3,28), (pojem Boží spravedlnosti u Pavla; srv. list Římanům např. 1,17; 3,21-26), odpuštění hříchů, smíření (Řím 5,11), osvobození a záchrana (Řím 5,9), posvěcení (1 Sol 4,3.7), vykoupení (Lk 1,68), nová a věčná smlouva (Lk 22,20) apod. Tyto kategorie se někdy rozdělují na sestupné a vzestupné. Mezi sestupné patří například Kristus jako osvětitel, vykupitel, osvoboditel, zbožštitel, Kristus jako spravedlnost člověka. Mezi vzestupné kategorie se řadí témata jako Kristova oběť, náprava, zadostiučinění, zástupné zadostiučinění.
V Janově evangeliu je Kristova smrt označena jako příčina našeho vykoupení (Jan 1,29; 10,11; 12,24.33; 15,13; 19,34). V Ježíšově smrti Otec zjevuje svou absolutní lásku: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3,16).“ Spasitelský a vykupitelský význam má sice nejen jeho smrt na kříži, ale také úkon vtělení, celý jeho skrytý i veřejný život i jeho vzkříšení a oslavení. Ale je nepopiratelnou skutečností, že v kříži vrcholí celé poslání Božího Syna.
Obrázek - kříž jako střed dějin spásy. Před smrtí Pán Ježíš říká: „Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; zase opouštím svět a jdu k Otci.“ (Jan 16,28) - teologové mluví o tzv. circulatio. Vtělení jako stávání se člověkem vrcholí v hodině kříže. Jestliže toto platí, pak také ze strany přijatého lidství na kříži vrcholí pro toto lidství jeho stávání se Slovem. Polidštění Slova se nevyhnutelně prolíná se zbožštěním lidství. Ježíšův život je tedy nejen zjevením Otce, ale také cestou vedoucí k Otci.
Už nyní věřící člověk přijímá dary vykoupení skrze víru, obrácení, křest, eucharistii a další svátosti, ale ještě očekáváme další dary jako: vzkříšení těla (1 Kor 15,12), vidění Boha tváří v tvář (1 Kor 13,12), společenství svatých (1 Sol 4,14), nové nebe a novou země (Zj 21,1) apod. To je to známé: „už a ještě ne.“ „Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé“ (1 Jan 3,2).Tolik alespoň velmi zhruba hlas NZ k našemu tématu. Nyní se musíme podívat dál.
5. Nauka o Trojjediném Bohu.
Úvod, problém nauky o Trojici. Proč je tato otázka i dnes aktuální. Základní pojmy. Vývoj nauky o Trojici. Biblický původ nauky o Trojici – binární a trinitární texty. Pobiblický vývoj, věroučné spory týkající se víry v Trojici. Otázka Filioque. Církev a Trojice.
6. Mariologie
Mariologie v celku dogmatiky. Základní věroučné výroky o Marii, základní mariologický princip. Svědectví Písma – Maria, matka Božího Syna, Ježíš počatý z Ducha svatého skrze Marii – Matouš, Lukáš. Maria v dějinách teologie, typologie Eva – Maria, Mariino panenství a Boží mateřství – protichůdné koncepce: -adopcionistická kristologie, gnostický dokétismus, židovská kritika, polemika s řeckou filozofií. Boží mateřství Mariino – důsledek hypostatické unie. Problém počátku a konce Mariina pozemského života. Nauka o Neposkvrněném početí Panny Marie. Nanebevzetí Panny Marie. Maria ve společenství církve – 8. kapitola Lumen gentium. Mariánská úcta, lidová zbožnost, liturgie, umění, mariánská dimenze křesťanské spirituality.
1. Základní dogmatické výroky o Marii
Všechny výroky týkající se Panny Marie mají svůj původ a střed v tom, jaké místo Panna Maria zaujímá v dějinách spásy. To, co říkáme o Panně Marii, se musí opírat o její vztah k Ježíši Kristu. Jako Panna porodila Božího Syna – je matkou Boží, proto i počátek a dovršení jejího života je vyjímečný: mluvíme o neposkvrněném početí a o přijetí do slávy s tělem i duší. Postupně byla formulována čtyři dogmata týkající se Panny Marie. K nim přistupuje přesvědčení, které má také svou věroučnou závažnost. Jde o to, že Maria je s putující církví spojena jako její živý vzor a jako ta, která stále provází církev svou přímluvou. Mariánská úcta má svůj pevný základ jednak v učení církve, dále se opírá o Mariino postavení v dějinách spásy a nakonec je tu nepřerušená živá tradice této úcty samé.
Uveďme několikabodové shrnutí základních mariologických tezí:
1. Panna Maria počala a porodila Božího Syna v síle působení Ducha svatého bez přispění muže (sine virili semine) – LG 52. Toto tvrzení o panenském početí je dále rozšířeno. Církev věří v Mariino panenství při porodu, a také v to, že Maria žila jako panna až do konce svého pozemského života (ES 294; 427; 502-504). (virginitas ante partum, in partu, post partum).
2. Marii nazýváme matkou Boží. Oprávněnost používání tohoto titulu spočívá v tom, že v Kristu jsou obě přirozenosti Božská a lidská neoddělitelně spojeny. Mluvíme o tzv. sdílení vlastností. Za určitých podmínek můžeme vlastnosti jedné přirozenosti dát do souvislosti s druhou přirozeností. Můžeme například tvrdit, že Ježíš je Bůh. Matka Ježíšova je potom právem označována matkou Boží.
3. Maria byla od okamžiku početí uchráněna od dědičného hříchu silou milosti, která byla takovým způsobem dána pouze jí. (ES 2803) Od této milosti se odvozuje její osobní svatost, uchránění od žádostivosti a její osobní bezhříšnost (ES 1573).
4. Na konci svého pozemského života byla Maria díky Kristově milosti zdokonalena v celé své lidské existenci a přijata s tělem i duší do Boží slávy (ES 3903).
5. V souvislosti s úctou svatých můžeme dovoleně uctívat také Pannu Marii a prosit ji o přímluvu (cultus hyperduliae). Tato úcta není sice nutná ke spáse (ES 1600), ale je to dobrá a užitečná součást křesťanské zbožnosti (LG 66-67).
6. Maria jako člen církve je pro nás i pro celé společenství církve předobrazem a dokonalým vzorem (LG 53).
2. Základní mariologický princip
Klíčem k mariologii, jejím základním principem je Mariino Boží mateřství. Maria byla Bohem vybrána za matku jeho Syna. Odtud všechno vychází. Poslední dvě mariánská dogmata i mariánská úcta se zakládají právě na tomto principu. Maria je úzce spojena se svým Synem a s jeho dílem spásy. Maria je proto první v komunitě věřících, v církvi, která má svůj počátek v Kristu. Maria je člověk, na kterém se ukazují způsobem příkladným a symbolickým všechny vztahy člověka ke třem božským osobám. Maria je prvním dokonale vykoupeným člověkem a na ní vidíme dovršené to, co se jednou má uskutečnit na všech členech církve. Znovu si můžeme připomenout LG 53.
II. Svědectví Písma.
1. Maria, matka Božího Syna. (Pavel). 2. Boží Syn jako syn Marie. (Marek). 3. Ježíš počatý Marií z Ducha svatého (Matouš, Lukáš). 4. Maria – typus víry (Lukáš). 5. Maria, svědek Boží slávy (Jan).
8. O svátostech (De sacramentis) Nauka o jednotlivých svátostech
1) základ křesťanské existence
- křest
- biřmování
2) slavení společenství božsko-lidského
- eucharistie
3) Kristus uzdravuje z hříchu a nemoci
- svátost pokání
- pomazání nemocných
4) budování a formace církve
- svátost svěcení
- svátost manželství
5. Základy klasické teologie svátostí
a) ustanovení svátostí Kristovým dílem
Kristus je zakladatel svátostí a tvůrce milosti.
jen Bůh dává člověku milost
spása zasloužená Kristem je přítomna ve svátostech díky Kristově lidské přirozenosti – lidství Kristovo zde má zvláštní význam
z úřadu a moci Kristovy vychází působení vysluhovatelů svátostí - v tom reprezentují Krista. Člověk nemůže produkovat milost ani ustanovit svátosti.
b) Svátostné znamení (sacramentum tantum)
obsah svátosti – res sacramenti (milost)
vnější znamení – res tantum (pouhá věc) - slovo + aplikovaná materie v liturgickém dění + symbolická gesta. Někdy se mluví o materia remota (materie vzdálená) - například u křtu je to voda a o materia proxima (materie blízká) - lití vody.
Mezi svátostným znamením a obsahem svátostí je mezičlánek – tzv. res et sacramentum (věc i svátost)
tzv. svátostný charakter – nezrušitelné znamení u křtu, biřmování a svěcení - proto se už tyto svátosti neopakují.
u eucharistie je to Kristova přítomnost
u manželství – nerozlučitelné pouto manželů
Hylemorfismus (nauka o materii a formě) se rozšířil, ale nebyl dogmatizován.
c) Účinek svátostí
sdílení milosti – vstup do společenství s Bohem.
svátostný charakter u 3 svátostí
e) Svátostný charakter
Křest, biřmování a svěcení vtiskují duchovní, nezrušitelné znamení do duše (ES 1609). Vyvolení jsou označeni pečetí – sfragis - (Zj 7,2-8; Ez 9,3-6). Pečeť Ducha - (Jan 6, 27; Řím 4,11; 2Kor 1,23; Ef 1,13; 4,30). I kdo nevhodně přijme tyto svátosti - nedostane svátostnou milost – přijímá charakter –svátost je platně udělena – ale Kristus se nemůže projevit – později může dojít k „oživnutí“ svátosti.
Svátostný charakter je:
signum: distinctivum (rozlišující)
obligativum (zavazující)
dispositivum (uschopňující)
configurativum
h) Udělovatel svátosti
Služebník svátosti reprezentuje Krista, který je hlava těla, zatímco příjemce reprezentuje církev – tělo Kristovo. – Pravým skutečným služebníkem svátosti je Kristus – v Duchu svatém.
Člověk – služebník je causa instrumentalis – nástrojová příčina svátosti. Uděluje je platně, ale nedovoleně ten, kdo nemá pověření (nikoliv svěcení), když má: intentio faciendi, quod fecit ecclesia (úmysl konat to, co koná církev).
i) Příjemce svátosti
příjemce je živý člověk – in statu viatoris, mrtvý nemůže přijmout žádnou svátost.
k platnému přijetí svátosti: - víra; - touha po milosti nabízené svátostí.
nedostatečná dispozice – frustrace svátosti
• obex gratiae - překážka milosti, člověk nemá víru, nedostatečné obrácení.
svátostný charakter se vtiskuje – může dojít k reviviscentia sacramentorum (oživnutí svátostí).
k) Svátostiny
samostatné obřady nebo doprovodné rity svátostí - jedná se o modlitbu církve (přímluvnou, žehnací) vázanou na smyslově vnímatelné znamení. Modlitba v určitých situacích, požehnání – osob, míst, předmětů (kultu nebo denní potřeby) apod.
7. Svátosti v katolicko-protestantské kontroverzi
Reforma kritizovala kněžské prostřednictví církve – tedy i praxi svátostí. Luther ve spise O babylonském zajetí církve (1520) odmítl katolickou nauku o svátostech a redukoval počet ze 7 na 2 (křest a Večeři Páně), ale dokonce vypracoval odlišný koncept svátostí. – Sola fide, sola scriptura – v tom spočívá osobní vztah člověka s Bohem. Svátosti jsou podle Luthera pouze slova zaslíbení, která doprovází vnímatelné znamení. Voda křtu a chléb a víno pouze vizualizují slovo evangelia. Samotné slovo přijaté vírou působí. Jestliže hříšník s osobní důvěrou (fiduciální víra) přijme slovo evangelia, je ospravedlněn. Luther v souvislosti se svátostmi kritizuje scholastický pojem stvořené milosti. Podle něj svátosti nepřenášejí do duše milost posvěcující – podle něj by to opomíjelo personální rozměr víry a byla by to magie. Svátosti jsou znameními Boží spásné vůle, tato znamení mají vzbudit a posílit víru příjemců. Hlavní ospravedlnění se děje na rovině duchovně – osobní, přičemž slovo + víra - tedy vnímatelné elementy jsou pouhé dodatky. Tady se objevil problém – zda osobní úkony člověka se dějí pouze na úrovni vědomí nebo zda se to týká celé přirozenosti, která je i tělesná, sociální, historická? Člověk je bytost duchovně - tělesná – proto se nemusíme bát hmotných elementů, které spolupůsobí v osobním vztahu Bůh – člověk. Za tím vším stojí vtělení – lidská přirozenost Syna Božího. Je to Bůh, který se člověku dává ve svátostech, je to osobní setkání s ním. Svátosti nezprostředkovávají něco, ale někoho.
III. PŮVOD SVÁTOSTÍ V PŮSOBENÍ A ŽIVOTĚ JEŽÍŠE KRISTA
V Janově evangeliu jsou zázraky – znameními – učedníci mají skrze tato znamení přijít k víře (Jan 20,31; 6,54; 17,3).
Vidíme, že Ježíš je prostředník Božího království, prostředník spásy a ta spása není něco abstraktního, je vnímatelná, zakusitelná, dotýká se dokonce lidské tělesnosti.
Ježíš sám je symbolem blízkosti Božího království už před velikonočními událostmi.
2) Kříž a vzkříšení – symbolické uskutečnění spásných událostí
Kříž je znamením spásy a poslušnosti (Mk 10,45). Poslední večeře se svým tajemstvím předjímá úplné vydání Ježíšovo učedníkům. Dar vlastního života pro nás a naši spásu na kříži je symbolem Boží lásky; nejen symbolem zároveň i „účinným“ symbolem. Kříž a vzkříšení se potom svátostně promítá do všech svátostí, ale nejvíce do křtu a eucharistie.
I. INICIAČNÍ SVÁTOSTI
1. Křest – svátost víry a společenství
a) Koncept a původ svátosti
„Babtizma“ – ponoření - liturgický akt církve – věřící člověk je uveden do niterného společenství s Bohem a křesťanským společenstvím – komunitou.
Znamení křtu spočívá „v očištění vodou a slovem“ – (Ef 5,25).
Formule křtu - (Mt 27,19; Jan 3,5).
Účinky křtu: - začlenění do lidu nové smlouvy – eklesiální aspekt křtu
- odpuštění všech hříchů osobních a trestů za ně, osvobození od dědičného hříchu – soteriologický aspekt křtu
- společenství s Bohem skrze Krista (podobnost s Kristem) – kristologický a trinitární aspekt křtu (Gal 4,4-6; Řím 8,15.29)
- LG 11
Předobrazy křtu:
obřízka - uvedení do lidu Božího Staré smlouvy předžidovský rituál židé (Lv 12,3; Ex 12,48) – příslušnost ke smlouvě s Hospodinem
obřezaný – přísliby vyplývající z obřízky – příslib spásy
obřízka není pouhý vnější akt (závazek lásky k Bohu a bližnímu) – obřízka srdce (Dt 10,16; 30,6; Řím 2,25)
Ez 36, 22-28 - dar nového srdce
- MOTIV VODY
- očistné rity – kultovní čistota (Lv 1-15; Num 19)
křest proselytů - obřízka, smírná oběť, očistný „křest“
křest Janův - křest obrácení, na odpuštění hříchů (Mk 1,4)
b) Původ křesťanského křtu
Ježíš a prvotní církev
- Ježíš spíše zval k obrácení než křtil podobně jako Jan. Dal se pokřtít (Mk 1,9; Jan 1,29) - je beránkem, který snímá hříchy světa. – Křtem začíná jeho působení, které se dovršuje na kříži (Jan 19,34) – z „jeho boku vyšla krev a voda“. Vše se dovršuje sesláním Ducha svatého (Jan 7,37-39) – příslib Ducha svatého.
Prvotní církev – kázání Petra o letnicích (Sk 2,38) – křest, odpuštění hříchů, dar Ducha svatého,
Křest v Ježíšově jménu (Sk 8,16; 19,5; Řím 6,3) = Mt 28,19.
Praxe prvotní církve – (Sk 8,36ss) – Etiopský komoří; (Ef 5,26); (Tit 3,5).
Víra je důležitá podmínka křtu – (Mk 16,16).
Křest u svatého Pavla
křest a víra jsou zdroje křesťanského života
věřící jsou pokřtěni v jedno tělo (1Kor 12,13); jsou osvobozeni ke svobodě synů Božích (Gal 5,13)
pokřtění nežijí podle těla, ale podle Ducha (Řím 8,2)
vrchol Pavlova pojetí křtu je v jeho souvislosti s OSPRAVEDLNĚNÍM – (Řím 6,1-4; Kol 2,11-15)
ponoření = smrt, vynoření = vzkříšení (Řím 6,4)
společenství s Otcem v Duchu sv. (Řím 8,11.15; Gal 4,6)
Křest v 1. listu Petrově
křest – znamení záchrany skrze Krista
dar křtu zavazuje člověka k tomu, aby vedl nový život v duchu Kristově
pokřtění jsou živé kameny pro duchovní chrám – královské kněžstvo, které přináší duchovní oběti (1Petr 2,5.9) – všeobecné kněžství věřících, viz LG 11
Křest u sv. Jana a 1. Janově listu
Jan 3,5 …. „Kdo se nenarodí z vody a z Ducha…“
Křest je základem Božího dětství člověka.
Se křtem souvisí (Jan 4,14; Jan 5,1-15) – uzdravení chromého u rybníka Bethesda.
2. Biřmování, svátost potvrzení života ve víře.
a) Pojetí a definice
Biřmování je svátost odlišná od křtu. Se křtem souvisí a vytváří určitou jednotu, ale je tu odlišnost. Odlišnost spočívá v obřadu – biřmování – vložení rukou, pomazání, ale také v obsahu svátosti. Biřmování dále rozvíjí křest – uděluje Ducha svatého. (Sk 8,18; 19,6) – odlišnost od křtu.
b) Původ svátosti biřmování
Ježíš je Pomazaný Duchem svatým – Mesiáš. Křesťané jsou také „pomazaní“ Duchem svatým a označeni jeho pečetí (sfragis) (2 Kor 1,21s; Ef 4,30; 1Jan 2,20.27).
Původ rituální – křest (obřad) byl od počátku doprovázen obřady, které naznačovaly a rozvíjely působení Ducha svatého – vkládání rukou, pomazání, zpečetění. Text, který ukazuje samostatnost udělení Ducha sv. je (Sk 8,14-17 a Sk 19,1-7) – návaznost vkládání rukou na křtu vodou. Lukáš rozvíjí v evangeliu a ve Sk téma Ducha svatého. Jakoby 50 dní od vzkříšení k Letnicím dávalo předpoklad pro uskutečnění křesťanské iniciace dvěma rity – mezi sebou spojenými, ale zároveň oddělenými, ne úplně identickými.
Detailní popis obřadu máme z konce II. a počátku III. století od sv. Hippolita a Tertuliána: - Traditio apostolica 21, 130 – 136. Tertulián: omytí vodou, pomazání křižmem, vkládání rukou. Prostě je dostatečně dosvědčena existence viditelného znamení odděleného od křtu.
II. SVÁTOSTNÉ SLAVENÍ BOHO-LIDSKÉHO SPOLEČENSTVÍ (KOINONIE).
3. Eucharistie, svátost Boží lásky
a) Témata nauky o Eucharistii
Centrální místo Eucharistie v životě církve
Eucharistie je vrcholem a zdrojem činnosti církve, protože v této svátosti není pouze dynamická přítomnost jako v ostatních, ale skutečná a osobní přítomnost Kristova (ES 1639), proto ji nazýváme Nejsvětější svátost.
Souvislost: antropologie, trinitárka, kristologie, pneumatologie, eklesiologie a eschatologie.
Základní tvrzení učitelského úřadu
Podstatou Eucharistie je vyjádření v SC 47 – elementy nauky o eucharistii:
1. Kristologický základ – Ježíš Kristus ustanovil památku svého velikonočního tajemství.
2. Eklesiální rozměr – Ježíš Kristus svěřil eucharistii církvi, slavením eucharistie se církev stává tím čím je: společenstvím s Kristem-hlavou a mezi sebou navzájem.
3. Rozměr milosti – skrze Eucharistii je věřící uváděn do společenství života Otce, Syna i Ducha svatého.
4. Rozměr eschatologický – „dokud on nepřijde“ (1Kor 11,26) – společenství eucharistie trvá a směřuje nás až k tomu – „dokud on nepřijde“.
5. Svátostné znamení – materie –pšeničný chléb, přírodní víno z révy s trochou vody; forma – Ježíšova slova ustanovení. Kněz je vyslovuje „v osobě Kristově“.
6. Udělovatel a příjemce – subjektem slavení eucharistie je celá církev, kněz jedná jako nástroj Krista. Eucharistii vysluhuje platně a dovoleně pouze platně vysvěcený kněz. Eucharistii přijímá pouze ten, kdo je pokřtěný a je v plném společenství s církví (SC 48). Vyloučeni jsou také ti, kdo ztratili těžkým hříchem posvěcující milost.
Hlavní dokumenty učitelského úřadu
Z poslední doby: Mediator Dei (1947), Humani generis (1950) – o transsubstanciaci, SC (1963), Encyklika: Mysterium fidei (1965) – Pavel VI. Zde hovoří o transsubstanciaci.
b) Eucharistie v Písmu svatém
Co říkají biblické texty o ustanovení Eucharistie?
NZ má dva základní termíny pro Eucharistii:
večeře Páně (1Kor 11,20), - historická událost, - velikonoční událost, tělo a krev znamená smrt Páně, „dokud on nepřijde“ (1Kor 11,26-29; 10,16).
lámání chleba (Sk 2,42.46; 20,7.11), - liturgické slavení, - „společenství stolu“ (1Kor 10,17).
Tyto dva tituly si neodporují, ale doplňují se.
Poslední večeře Ježíše s apoštoly je základem liturgického slavení. Toto konkrétní slavení Eucharistie v prvních komunitách zase ovlivnilo písemnou formulaci příslušných částí NZ.
V textech o ustanovení Eucharistie se slévají 3 vrstvy.
1. Samozřejmě je to doba Ježíšova – poslední večeře.
2. Doba církve – liturgická praxe
3. Doba NZ spisů.
Na počátku je neoddiskutovatelný historický fakt – Ježíšova poslední večeře s apoštoly – předjímání jeho smrti a vzkříšení – první komunity toto slaví v praxi a dochází k literární fixaci – je to určitý proces – kvas, ze kterého krystalizuje praxe církve.
Jaké se zachovaly texty? Mt 26,20…; Mk 14,17…; Lk 22,14-20; 1Kor 11,23-26
III. Přemožení hříchu, nemoci a smrti.
4. Pokání, svátost smíření s Bohem a s církví.
a) Úvod
Církev založená Kristem obdržela od něho zvláštní svátost, která dovršuje kající cestu věřícího. Kristus ustanovil svátost pokání (neboli svátost smíření) jako prostředek k odpuštění hříchů spáchaných po křtu.
Na svátost pokání se můžeme dívat ze tří hledisek:
1. Člověk, který těžkým hříchem ztratil milost ospravedlnění a tím i společenství s Otcem, Synem a Duchem Svatým, je milostí této svátosti smířen s Otcem, skrze Syna v Duchu Svatém.
2. Skrze svátostné znamení se hříšník smiřuje také s církví.
3. Svátostné kající dění je součástí širšího procesu pokání, které se uskutečňuje v církvi.
b) Pokání v Novém Zákoně
Smíření hříšníka s Bohem – svědectví Nového Zákona.
Ve Starém Zákoně hřích nebyl pouhým přestoupením přikázání Božích. Hřích byl chápán jako opozice Boží svatosti. Z tohoto postoje pak vycházelo porušení smlouvy s Hospodinem a to znamenalo smrt (srv. Řím 8,2). Proroci vzývají k pokání. Hebrejský výraz šub znamená požadavek změnit cestu, vrátit se zpět, k Bohu. Odpovídá mu řecký termín metanoia. Víc než kající obřady, zdůrazňují proroci obrácení srdce (srv. Joel 2,13; Oz 6,1-6; Žl 51).
Ježíš kázal Boží království a volal k obrácení: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15). Ježíš se především obrací na hříšníky a vysvobozuje je z jejich hříchu (srv. Jan 8,34-36).
Smíření světa s Bohem v Kristově kříži.
Boží království je potvrzeno definitivně na kříži. Zde Ježíš daruje svůj život, protože „jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří“ (Řím 3,25). Jako velekněz a prostředník nové smlouvy Kristus „nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení“ (Žid 9,2). Zemřel za naše hříchy (Řím 4,25). Toto vykoupení se týká všech lidí – 2 Kor 5,15; 1 Tim 2,5-6. V kříži a vzkříšení Ježíše Krista se světu nabízí nové společenství s Bohem. Podle Pavla zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, nás osvobodil od zákona hříchu a smrti (Řím 8,2).
6. Svátost svěcení, uschopnění ke službě Kristovu tajemství.
a) Úvod.
Základní věroučná tvrzení týkající se svěcení.
V řadě svátostí se objevuje svátost svěcení. „Ti věřící, kteří byli vybráni k přijetí vyššího svěcení, jsou ve jménu Kristově ustanoveni k tomu, aby pásli církev Božím slovem a boží milostí“. LG 11. „Biskup je obdařen plností svátosti kněžství, a proto je „správcem milosti nejvyššího kněžství“, především v eucharistii, kterou obětuje nebo dává obětovat a ze které církev ustavičně žije a roste.“ LG 26. „Kněží sice nedosáhli vrcholu kněžství a ve výkonu své moci závisí na biskupech, jsou však s nimi spojeni kněžskou důstojností a mocí svátosti kněžství podle obrazu Krista, nejvyššího a věčného kněze; jsou posvěceni, aby hlásali evangelium, aby se stali pastýři věřících a konali bohoslužby jako praví kněží Nového zákona. Podle stupně služby se podílejí na úkolu jediného prostředníka Krista.“ LG 28.
Svátost kněžství se uskutečňuje ve třech stupních, kterými jsou od nejstarších dob biskup, kněz a jáhen. Svátostná služba není oddělena od poslání celé církve, které se naplňuje v martyrii, leiturgii a diakonii, ale aby mohla být vykonávána svátostná služba církve ve jménu Krista – Hlavy existuje zde specifická svátost. Ordinovaný služebník dostává Ducha svatého, který dává jeho službě duchovní účinnost přesahující možnosti lidské přirozenosti. Přijímá také nezrušitelné znamení. Skrze tuto svátost „jsou kněží pomazáním Ducha svatého označeni zvláštním znamením a tím připodobněni Kristu Knězi tak, že mohou jednat jménem Krista Hlavy.“ PO 2.
Pius XII. V apoštolské konstituci Sacramentum ordinis z roku 1947 stanovil, že základním materiálním znamením svátosti svěcení není ani pomazání, ani předání instrument, nýbrž v souladu z biblickou tradicí je to vzkládání rukou. Forma svátostného znamení spočívá podle Florentského koncilu v konsekrační modlitbě biskupa předepsané církví. Udělovatelem svátosti svěcení je biskup a nikdo jiný.
Název disciplíny se odvozuje od slova dogma. Etymologicky toto slovo znamená výrok, výnos, učení, ustanovení, zásadu nebo nařízení. Pod dogmatem v úzkém slova smyslu se rozumí pro křesťana závazná výpověď, v níž je církevně stanoveným způsobem vyložena pravda Zjevení, vztahující se ke křesťanské praxi. Někdy se dogma definuje jako pravda Bohem bezprostředně zjevená a církví jako taková předložená. Formulace dogmatu je myšlenkovým procesem, který postupně vede k závaznému věroučnému závěru. Ten je spolehlivým pravidlem víry. Lidskou odpovědí má být souhlas rozumu osvíceného vírou. Ale jak už jsme viděli výše, dogmatika jako disciplína se neomezuje pouze na dogmata v úzkém slova smyslu.
Vrcholem scholastické práce se stala geniální syntéza sv.Tomáše Akvinského Summa theologiae (1266). Jeho vliv na katolickou teologii je ohromný.
1.Teologické poznání, základy: Výklad zásad a pramenů, podle nichž a jimiž získává dogmatika své poznatky, většinou spojeno s úvodem do dogmatiky. 2. Nauka o Bohu Jednom a o Trojici: Výklad Boží podstaty, jak se dá vyvodit z dějin spásy. 3. Nauka o stvoření: výklad počátků dějin spásy. 4.Teologická antropologie: Teologie o člověku jako vrcholu a správci stvoření a smluvním Božím partneru. 5. Kristologie a soteriologie: Objasnění tajemství osoby a díla Ježíše z Nazareta, Božího syna a Vykupitele světa. 6. Mariologie: Učení o matce Ježíšově. 7. Pneumatologie: Učení o podstatě a působení Ducha Svatého. 8. Ekleziologie: Učení o církvi jako o znamení a nástroji výkupného činu Božího v dějinách. 9. Učení o svátostech: Výklad sedmi svátostí jako cest spásy. 10. Učení o milosti: spása jako čin Boží svobodné přízně. 11. Eschatologie: Učení o dovršení dějin v Bohu.
Teologické výpovědi byly klasifikovány podle své blízkosti středu víry. De fide divina, de fide, fidei proxima, sententia certa. Druhým krokem byl důkaz z Písma a Tradice. V praxi byly pasáže z Písma a Tradice redukovány na texty dokazující danou výpověď. Citace byla někdy vytržená z kontextu, jen aby posloužila jako důkaz pravdivosti uvedené teze. Třetí krok představoval spekulativní výklad. Učení církve podložené Písmem a Tradicí bylo v této konečné fázi objasňováno filozofickou reflexí. K této části patřila i aktualizace teze. Zabývala se otázkami každodenního života a uplatňovala tezi n konkrétní problémy. Jistě, že dnes nepřebíráme toto schéma beze zbytku, ale hlas II.Vatikánského koncilu je uvedenému schématu blízký, i když prvním pravidlem víry je Písmo svaté.
O vnitřní struktuře dogmatiky II.Vatikánský koncil říká: „V dogmatické teologii ať se postupuje takto: nejprve se předloží biblická témata, nato se bohoslovcům ukáže, jak přispěli k věrnému předávání a vysvětlování zjevených pravd otcové východní i západní církve a jak probíhaly další dějiny dogmat, a to ve vztahu ke všeobecným církevním dějinám. Potom se mají bohoslovci učit hlouběji pronikat do tajemství spásy pomocí spekulace pod vedením sv.Tomáše a objevovat jejich vzájemnou souvislost, aby se dospělo k jejich dosažitelně nejlepšímu objasnění. AŤ jsou také vedeni k tomu, aby vnímali stálou přítomnost a působení těchto tajemství v liturgických úkonech a v celém životě církve. Ať se také učí hledat řešení lidských problémů ve světle zjevení, promítat jeho věčné pravdy do proměnlivých podmínek lidského bytí a sdělovat je současníkům způsobem jim přiměřeným.“ OT 16.
Jaké jsou typy dogmatických textů? Učebnice dogmatiky je koncipována s ohledem na potřeby vyučování – šířka a hloubka učebnice. Kompendium - jedná se o podobný text jako učebnice, ale je obsáhlejší, má ambici zvládnout celou šíři problematiky. Summa je souhrn tezí, jejich odůvodnění a vysvětlení, nejznámější je Summa Theologiae sv.Tomáše Akvinského. Monografie je zpracováním jednoho problému, ale velmi podrobně a důkladně. Enchiridion symbolorum - je to sborník věroučných prohlášení učitelského úřadu církve. Katechismus je první souhrnná a přehledná informace o víře.
4. Kristologie a soteriologie,
Závěr.
Možná se nám zdají christologické problémy abstraktní, odtržené od života, ale přesto jsou nezbytnou základnou pro soteriologii, která je pro nás aktuální. Pro naší dobu není sice tolik aktuální jednota Kristova, tedy problém spojení dvou přirozeností v jedné osobě, jako spíš jedinost či jedinečnost Kristova. Žijeme v době náboženského pluralismu. Mnozí hledí na Krista, oceňují jeho osobnost, ale neberou ho jako jediného Spasitele. Je pro ně jedním z mnoha nebo jedním z několika, velkým ale jen člověkem. Musíme proto vědět kdo Kristus je, abychom dovedli odpovědět těm, kteří se ptají po důvodech naší naděje.
II. Biblická svědectví o spáse a o prostředníku spásy.
Tento odstavec je určitým přehledem. Budu citovat uspořádaně řadu NZ míst. Jde o přehled pro naše téma, nebudu ta biblická místa rozebírat. Jsou velmi důležitá, vytváří mnohost, ve které se svatopisci snažili postihnout jediné tajemství naší spásy. Vidíme znovu, že už v NZ existuje pluralita christologických přístupů. Tato místa nestojí proti sobě, jsou spíše komplementární (doplňují se). Z této různosti vycházejí různé historické soteriologické koncepce, jak uvidíme později. I když jsou tato NZ místa většinou známá, podívejte se na ně doma a snažte uvidět tu jednotu v mnohosti.
Jak jsme už řekli plná spása v NZ znamená úplné naplnění každé lidské touhy po pravdě, životě, svobodě a lásce. Spásou v plném slova smyslu je Bůh sám. Spása je vlastně osobním vztahem mezi člověkem a Bohem. Spása přichází v Ježíši Kristu. Tady je veliký rozdíl oproti jiným náboženstvím, jak už jsme řekli. Zde není totiž rozdíl mezi poselstvím spásy a prostředníkem spásy. On není vnější nositel spásy, on přináší spásu ve své osobě. On je ta spása. Někdo namítne: „Dokaž to z Písma.“
Jednotlivá tvrzení biblická místa
„Jeho nám Bůh poslal jako dárce moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení.“ 1 Kor 1,30
„on je náš pokoj“ Ef 2,14
„on je cesta, pravda a život.“ Jan 14,6
„V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.“ Kol 2,3
„ Kristus je naděje na věčnou spásu.“ Kol 1,27
„On je pravý Bůh a věčný Život.“ 1 Jan 5,20
Kristus obnovuje hříchem zničený vztah mezi člověkem a Bohem. Bere na sebe náš hřích, pohřbívá ho ve své smrti a ve vzkříšení zjevuje nový život s Bohem (Řím 4,25; 8,3; 2 Kor 5,21; Gal 3,13; Žid 4,15)
Podrobení se smrti je Kristem překonáno. Vzkříšením získal nový život pro všechny. V Duchu svatém se učedníci stávají jeho bratry a sestrami a v síle milosti mají podíl na jeho synovském vztahu k Otci, na životě a intimní Boží lásce (srv. Gal 4,4-6; Řím 8,29; Kol 1,18; Ef 1,5). Veškeré veřejné působení Pána Ježíše je shrnuto v biblickém výrazu pro nás. Mluví se o tzv. pro-existenci Ježíše Krista. Kristovo vydání se nejvíce zjevilo při poslední večeři před smrtí. V ní nekrvavě a symbolicky předjímá dar svého života daný za mnohé na odpuštění hříchů. Opět si snadno najdete příslušná biblická místa.
Spásná událost Ježíšovy smrti bývá představována v různých obrazech a metaforách, většinou odvozených ze SZ.
Spásné dění Biblická místa
vykoupení z otroctví hříchu; ospravedlnění hříšníka 1 Kor 7,23; Gal 3,13; 1 Petr 1,18
očištění a vykoupení Kristovou krví Řím 5,9; 1 Kor 6,20; Ef 1,7; Kol 1,14; Žid 9,14; 13,11; 1 Petr 1,19; 1 Jan 1,7; Zj 5,9
dar života jako výkupné za všechny Mk 10,45; Gal 1,4; 1 Tim 2,6
sebevydání jako smírná oběť Řím 3,25; Gal 2,20
usmíření za naše hříchy Řím 3,25; 8,3; Gal 1,4; 1 Petr 3,18; 1 Jan 2,2; 4,10; Žid 2,17; 1 Tim 2,6
Vidíme tedy různé biblické pojmy, které vyjadřují spásné dění. NZ také v návaznosti na tyto pojmy obsahuje různé teologické kategorie vyjadřující dar spásy. Jsou to například: ospravedlnění hříšníka prostřednictvím milosti a víry (Řím 3,28), (pojem Boží spravedlnosti u Pavla; srv. list Římanům např. 1,17; 3,21-26), odpuštění hříchů, smíření (Řím 5,11), osvobození a záchrana (Řím 5,9), posvěcení (1 Sol 4,3.7), vykoupení (Lk 1,68), nová a věčná smlouva (Lk 22,20) apod. Tyto kategorie se někdy rozdělují na sestupné a vzestupné. Mezi sestupné patří například Kristus jako osvětitel, vykupitel, osvoboditel, zbožštitel, Kristus jako spravedlnost člověka. Mezi vzestupné kategorie se řadí témata jako Kristova oběť, náprava, zadostiučinění, zástupné zadostiučinění.
V Janově evangeliu je Kristova smrt označena jako příčina našeho vykoupení (Jan 1,29; 10,11; 12,24.33; 15,13; 19,34). V Ježíšově smrti Otec zjevuje svou absolutní lásku: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3,16).“ Spasitelský a vykupitelský význam má sice nejen jeho smrt na kříži, ale také úkon vtělení, celý jeho skrytý i veřejný život i jeho vzkříšení a oslavení. Ale je nepopiratelnou skutečností, že v kříži vrcholí celé poslání Božího Syna.
Obrázek - kříž jako střed dějin spásy. Před smrtí Pán Ježíš říká: „Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; zase opouštím svět a jdu k Otci.“ (Jan 16,28) - teologové mluví o tzv. circulatio. Vtělení jako stávání se člověkem vrcholí v hodině kříže. Jestliže toto platí, pak také ze strany přijatého lidství na kříži vrcholí pro toto lidství jeho stávání se Slovem. Polidštění Slova se nevyhnutelně prolíná se zbožštěním lidství. Ježíšův život je tedy nejen zjevením Otce, ale také cestou vedoucí k Otci.
Už nyní věřící člověk přijímá dary vykoupení skrze víru, obrácení, křest, eucharistii a další svátosti, ale ještě očekáváme další dary jako: vzkříšení těla (1 Kor 15,12), vidění Boha tváří v tvář (1 Kor 13,12), společenství svatých (1 Sol 4,14), nové nebe a novou země (Zj 21,1) apod. To je to známé: „už a ještě ne.“ „Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé“ (1 Jan 3,2).Tolik alespoň velmi zhruba hlas NZ k našemu tématu. Nyní se musíme podívat dál.
5. Nauka o Trojjediném Bohu.
Úvod, problém nauky o Trojici. Proč je tato otázka i dnes aktuální. Základní pojmy. Vývoj nauky o Trojici. Biblický původ nauky o Trojici – binární a trinitární texty. Pobiblický vývoj, věroučné spory týkající se víry v Trojici. Otázka Filioque. Církev a Trojice.
6. Mariologie
Mariologie v celku dogmatiky. Základní věroučné výroky o Marii, základní mariologický princip. Svědectví Písma – Maria, matka Božího Syna, Ježíš počatý z Ducha svatého skrze Marii – Matouš, Lukáš. Maria v dějinách teologie, typologie Eva – Maria, Mariino panenství a Boží mateřství – protichůdné koncepce: -adopcionistická kristologie, gnostický dokétismus, židovská kritika, polemika s řeckou filozofií. Boží mateřství Mariino – důsledek hypostatické unie. Problém počátku a konce Mariina pozemského života. Nauka o Neposkvrněném početí Panny Marie. Nanebevzetí Panny Marie. Maria ve společenství církve – 8. kapitola Lumen gentium. Mariánská úcta, lidová zbožnost, liturgie, umění, mariánská dimenze křesťanské spirituality.
1. Základní dogmatické výroky o Marii
Všechny výroky týkající se Panny Marie mají svůj původ a střed v tom, jaké místo Panna Maria zaujímá v dějinách spásy. To, co říkáme o Panně Marii, se musí opírat o její vztah k Ježíši Kristu. Jako Panna porodila Božího Syna – je matkou Boží, proto i počátek a dovršení jejího života je vyjímečný: mluvíme o neposkvrněném početí a o přijetí do slávy s tělem i duší. Postupně byla formulována čtyři dogmata týkající se Panny Marie. K nim přistupuje přesvědčení, které má také svou věroučnou závažnost. Jde o to, že Maria je s putující církví spojena jako její živý vzor a jako ta, která stále provází církev svou přímluvou. Mariánská úcta má svůj pevný základ jednak v učení církve, dále se opírá o Mariino postavení v dějinách spásy a nakonec je tu nepřerušená živá tradice této úcty samé.
Uveďme několikabodové shrnutí základních mariologických tezí:
1. Panna Maria počala a porodila Božího Syna v síle působení Ducha svatého bez přispění muže (sine virili semine) – LG 52. Toto tvrzení o panenském početí je dále rozšířeno. Církev věří v Mariino panenství při porodu, a také v to, že Maria žila jako panna až do konce svého pozemského života (ES 294; 427; 502-504). (virginitas ante partum, in partu, post partum).
2. Marii nazýváme matkou Boží. Oprávněnost používání tohoto titulu spočívá v tom, že v Kristu jsou obě přirozenosti Božská a lidská neoddělitelně spojeny. Mluvíme o tzv. sdílení vlastností. Za určitých podmínek můžeme vlastnosti jedné přirozenosti dát do souvislosti s druhou přirozeností. Můžeme například tvrdit, že Ježíš je Bůh. Matka Ježíšova je potom právem označována matkou Boží.
3. Maria byla od okamžiku početí uchráněna od dědičného hříchu silou milosti, která byla takovým způsobem dána pouze jí. (ES 2803) Od této milosti se odvozuje její osobní svatost, uchránění od žádostivosti a její osobní bezhříšnost (ES 1573).
4. Na konci svého pozemského života byla Maria díky Kristově milosti zdokonalena v celé své lidské existenci a přijata s tělem i duší do Boží slávy (ES 3903).
5. V souvislosti s úctou svatých můžeme dovoleně uctívat také Pannu Marii a prosit ji o přímluvu (cultus hyperduliae). Tato úcta není sice nutná ke spáse (ES 1600), ale je to dobrá a užitečná součást křesťanské zbožnosti (LG 66-67).
6. Maria jako člen církve je pro nás i pro celé společenství církve předobrazem a dokonalým vzorem (LG 53).
2. Základní mariologický princip
Klíčem k mariologii, jejím základním principem je Mariino Boží mateřství. Maria byla Bohem vybrána za matku jeho Syna. Odtud všechno vychází. Poslední dvě mariánská dogmata i mariánská úcta se zakládají právě na tomto principu. Maria je úzce spojena se svým Synem a s jeho dílem spásy. Maria je proto první v komunitě věřících, v církvi, která má svůj počátek v Kristu. Maria je člověk, na kterém se ukazují způsobem příkladným a symbolickým všechny vztahy člověka ke třem božským osobám. Maria je prvním dokonale vykoupeným člověkem a na ní vidíme dovršené to, co se jednou má uskutečnit na všech členech církve. Znovu si můžeme připomenout LG 53.
II. Svědectví Písma.
1. Maria, matka Božího Syna. (Pavel). 2. Boží Syn jako syn Marie. (Marek). 3. Ježíš počatý Marií z Ducha svatého (Matouš, Lukáš). 4. Maria – typus víry (Lukáš). 5. Maria, svědek Boží slávy (Jan).
8. O svátostech (De sacramentis) Nauka o jednotlivých svátostech
1) základ křesťanské existence
- křest
- biřmování
2) slavení společenství božsko-lidského
- eucharistie
3) Kristus uzdravuje z hříchu a nemoci
- svátost pokání
- pomazání nemocných
4) budování a formace církve
- svátost svěcení
- svátost manželství
5. Základy klasické teologie svátostí
a) ustanovení svátostí Kristovým dílem
Kristus je zakladatel svátostí a tvůrce milosti.
jen Bůh dává člověku milost
spása zasloužená Kristem je přítomna ve svátostech díky Kristově lidské přirozenosti – lidství Kristovo zde má zvláštní význam
z úřadu a moci Kristovy vychází působení vysluhovatelů svátostí - v tom reprezentují Krista. Člověk nemůže produkovat milost ani ustanovit svátosti.
b) Svátostné znamení (sacramentum tantum)
obsah svátosti – res sacramenti (milost)
vnější znamení – res tantum (pouhá věc) - slovo + aplikovaná materie v liturgickém dění + symbolická gesta. Někdy se mluví o materia remota (materie vzdálená) - například u křtu je to voda a o materia proxima (materie blízká) - lití vody.
Mezi svátostným znamením a obsahem svátostí je mezičlánek – tzv. res et sacramentum (věc i svátost)
tzv. svátostný charakter – nezrušitelné znamení u křtu, biřmování a svěcení - proto se už tyto svátosti neopakují.
u eucharistie je to Kristova přítomnost
u manželství – nerozlučitelné pouto manželů
Hylemorfismus (nauka o materii a formě) se rozšířil, ale nebyl dogmatizován.
c) Účinek svátostí
sdílení milosti – vstup do společenství s Bohem.
svátostný charakter u 3 svátostí
e) Svátostný charakter
Křest, biřmování a svěcení vtiskují duchovní, nezrušitelné znamení do duše (ES 1609). Vyvolení jsou označeni pečetí – sfragis - (Zj 7,2-8; Ez 9,3-6). Pečeť Ducha - (Jan 6, 27; Řím 4,11; 2Kor 1,23; Ef 1,13; 4,30). I kdo nevhodně přijme tyto svátosti - nedostane svátostnou milost – přijímá charakter –svátost je platně udělena – ale Kristus se nemůže projevit – později může dojít k „oživnutí“ svátosti.
Svátostný charakter je:
signum: distinctivum (rozlišující)
obligativum (zavazující)
dispositivum (uschopňující)
configurativum
h) Udělovatel svátosti
Služebník svátosti reprezentuje Krista, který je hlava těla, zatímco příjemce reprezentuje církev – tělo Kristovo. – Pravým skutečným služebníkem svátosti je Kristus – v Duchu svatém.
Člověk – služebník je causa instrumentalis – nástrojová příčina svátosti. Uděluje je platně, ale nedovoleně ten, kdo nemá pověření (nikoliv svěcení), když má: intentio faciendi, quod fecit ecclesia (úmysl konat to, co koná církev).
i) Příjemce svátosti
příjemce je živý člověk – in statu viatoris, mrtvý nemůže přijmout žádnou svátost.
k platnému přijetí svátosti: - víra; - touha po milosti nabízené svátostí.
nedostatečná dispozice – frustrace svátosti
• obex gratiae - překážka milosti, člověk nemá víru, nedostatečné obrácení.
svátostný charakter se vtiskuje – může dojít k reviviscentia sacramentorum (oživnutí svátostí).
k) Svátostiny
samostatné obřady nebo doprovodné rity svátostí - jedná se o modlitbu církve (přímluvnou, žehnací) vázanou na smyslově vnímatelné znamení. Modlitba v určitých situacích, požehnání – osob, míst, předmětů (kultu nebo denní potřeby) apod.
7. Svátosti v katolicko-protestantské kontroverzi
Reforma kritizovala kněžské prostřednictví církve – tedy i praxi svátostí. Luther ve spise O babylonském zajetí církve (1520) odmítl katolickou nauku o svátostech a redukoval počet ze 7 na 2 (křest a Večeři Páně), ale dokonce vypracoval odlišný koncept svátostí. – Sola fide, sola scriptura – v tom spočívá osobní vztah člověka s Bohem. Svátosti jsou podle Luthera pouze slova zaslíbení, která doprovází vnímatelné znamení. Voda křtu a chléb a víno pouze vizualizují slovo evangelia. Samotné slovo přijaté vírou působí. Jestliže hříšník s osobní důvěrou (fiduciální víra) přijme slovo evangelia, je ospravedlněn. Luther v souvislosti se svátostmi kritizuje scholastický pojem stvořené milosti. Podle něj svátosti nepřenášejí do duše milost posvěcující – podle něj by to opomíjelo personální rozměr víry a byla by to magie. Svátosti jsou znameními Boží spásné vůle, tato znamení mají vzbudit a posílit víru příjemců. Hlavní ospravedlnění se děje na rovině duchovně – osobní, přičemž slovo + víra - tedy vnímatelné elementy jsou pouhé dodatky. Tady se objevil problém – zda osobní úkony člověka se dějí pouze na úrovni vědomí nebo zda se to týká celé přirozenosti, která je i tělesná, sociální, historická? Člověk je bytost duchovně - tělesná – proto se nemusíme bát hmotných elementů, které spolupůsobí v osobním vztahu Bůh – člověk. Za tím vším stojí vtělení – lidská přirozenost Syna Božího. Je to Bůh, který se člověku dává ve svátostech, je to osobní setkání s ním. Svátosti nezprostředkovávají něco, ale někoho.
III. PŮVOD SVÁTOSTÍ V PŮSOBENÍ A ŽIVOTĚ JEŽÍŠE KRISTA
V Janově evangeliu jsou zázraky – znameními – učedníci mají skrze tato znamení přijít k víře (Jan 20,31; 6,54; 17,3).
Vidíme, že Ježíš je prostředník Božího království, prostředník spásy a ta spása není něco abstraktního, je vnímatelná, zakusitelná, dotýká se dokonce lidské tělesnosti.
Ježíš sám je symbolem blízkosti Božího království už před velikonočními událostmi.
2) Kříž a vzkříšení – symbolické uskutečnění spásných událostí
Kříž je znamením spásy a poslušnosti (Mk 10,45). Poslední večeře se svým tajemstvím předjímá úplné vydání Ježíšovo učedníkům. Dar vlastního života pro nás a naši spásu na kříži je symbolem Boží lásky; nejen symbolem zároveň i „účinným“ symbolem. Kříž a vzkříšení se potom svátostně promítá do všech svátostí, ale nejvíce do křtu a eucharistie.
I. INICIAČNÍ SVÁTOSTI
1. Křest – svátost víry a společenství
a) Koncept a původ svátosti
„Babtizma“ – ponoření - liturgický akt církve – věřící člověk je uveden do niterného společenství s Bohem a křesťanským společenstvím – komunitou.
Znamení křtu spočívá „v očištění vodou a slovem“ – (Ef 5,25).
Formule křtu - (Mt 27,19; Jan 3,5).
Účinky křtu: - začlenění do lidu nové smlouvy – eklesiální aspekt křtu
- odpuštění všech hříchů osobních a trestů za ně, osvobození od dědičného hříchu – soteriologický aspekt křtu
- společenství s Bohem skrze Krista (podobnost s Kristem) – kristologický a trinitární aspekt křtu (Gal 4,4-6; Řím 8,15.29)
- LG 11
Předobrazy křtu:
obřízka - uvedení do lidu Božího Staré smlouvy předžidovský rituál židé (Lv 12,3; Ex 12,48) – příslušnost ke smlouvě s Hospodinem
obřezaný – přísliby vyplývající z obřízky – příslib spásy
obřízka není pouhý vnější akt (závazek lásky k Bohu a bližnímu) – obřízka srdce (Dt 10,16; 30,6; Řím 2,25)
Ez 36, 22-28 - dar nového srdce
- MOTIV VODY
- očistné rity – kultovní čistota (Lv 1-15; Num 19)
křest proselytů - obřízka, smírná oběť, očistný „křest“
křest Janův - křest obrácení, na odpuštění hříchů (Mk 1,4)
b) Původ křesťanského křtu
Ježíš a prvotní církev
- Ježíš spíše zval k obrácení než křtil podobně jako Jan. Dal se pokřtít (Mk 1,9; Jan 1,29) - je beránkem, který snímá hříchy světa. – Křtem začíná jeho působení, které se dovršuje na kříži (Jan 19,34) – z „jeho boku vyšla krev a voda“. Vše se dovršuje sesláním Ducha svatého (Jan 7,37-39) – příslib Ducha svatého.
Prvotní církev – kázání Petra o letnicích (Sk 2,38) – křest, odpuštění hříchů, dar Ducha svatého,
Křest v Ježíšově jménu (Sk 8,16; 19,5; Řím 6,3) = Mt 28,19.
Praxe prvotní církve – (Sk 8,36ss) – Etiopský komoří; (Ef 5,26); (Tit 3,5).
Víra je důležitá podmínka křtu – (Mk 16,16).
Křest u svatého Pavla
křest a víra jsou zdroje křesťanského života
věřící jsou pokřtěni v jedno tělo (1Kor 12,13); jsou osvobozeni ke svobodě synů Božích (Gal 5,13)
pokřtění nežijí podle těla, ale podle Ducha (Řím 8,2)
vrchol Pavlova pojetí křtu je v jeho souvislosti s OSPRAVEDLNĚNÍM – (Řím 6,1-4; Kol 2,11-15)
ponoření = smrt, vynoření = vzkříšení (Řím 6,4)
společenství s Otcem v Duchu sv. (Řím 8,11.15; Gal 4,6)
Křest v 1. listu Petrově
křest – znamení záchrany skrze Krista
dar křtu zavazuje člověka k tomu, aby vedl nový život v duchu Kristově
pokřtění jsou živé kameny pro duchovní chrám – královské kněžstvo, které přináší duchovní oběti (1Petr 2,5.9) – všeobecné kněžství věřících, viz LG 11
Křest u sv. Jana a 1. Janově listu
Jan 3,5 …. „Kdo se nenarodí z vody a z Ducha…“
Křest je základem Božího dětství člověka.
Se křtem souvisí (Jan 4,14; Jan 5,1-15) – uzdravení chromého u rybníka Bethesda.
2. Biřmování, svátost potvrzení života ve víře.
a) Pojetí a definice
Biřmování je svátost odlišná od křtu. Se křtem souvisí a vytváří určitou jednotu, ale je tu odlišnost. Odlišnost spočívá v obřadu – biřmování – vložení rukou, pomazání, ale také v obsahu svátosti. Biřmování dále rozvíjí křest – uděluje Ducha svatého. (Sk 8,18; 19,6) – odlišnost od křtu.
b) Původ svátosti biřmování
Ježíš je Pomazaný Duchem svatým – Mesiáš. Křesťané jsou také „pomazaní“ Duchem svatým a označeni jeho pečetí (sfragis) (2 Kor 1,21s; Ef 4,30; 1Jan 2,20.27).
Původ rituální – křest (obřad) byl od počátku doprovázen obřady, které naznačovaly a rozvíjely působení Ducha svatého – vkládání rukou, pomazání, zpečetění. Text, který ukazuje samostatnost udělení Ducha sv. je (Sk 8,14-17 a Sk 19,1-7) – návaznost vkládání rukou na křtu vodou. Lukáš rozvíjí v evangeliu a ve Sk téma Ducha svatého. Jakoby 50 dní od vzkříšení k Letnicím dávalo předpoklad pro uskutečnění křesťanské iniciace dvěma rity – mezi sebou spojenými, ale zároveň oddělenými, ne úplně identickými.
Detailní popis obřadu máme z konce II. a počátku III. století od sv. Hippolita a Tertuliána: - Traditio apostolica 21, 130 – 136. Tertulián: omytí vodou, pomazání křižmem, vkládání rukou. Prostě je dostatečně dosvědčena existence viditelného znamení odděleného od křtu.
II. SVÁTOSTNÉ SLAVENÍ BOHO-LIDSKÉHO SPOLEČENSTVÍ (KOINONIE).
3. Eucharistie, svátost Boží lásky
a) Témata nauky o Eucharistii
Centrální místo Eucharistie v životě církve
Eucharistie je vrcholem a zdrojem činnosti církve, protože v této svátosti není pouze dynamická přítomnost jako v ostatních, ale skutečná a osobní přítomnost Kristova (ES 1639), proto ji nazýváme Nejsvětější svátost.
Souvislost: antropologie, trinitárka, kristologie, pneumatologie, eklesiologie a eschatologie.
Základní tvrzení učitelského úřadu
Podstatou Eucharistie je vyjádření v SC 47 – elementy nauky o eucharistii:
1. Kristologický základ – Ježíš Kristus ustanovil památku svého velikonočního tajemství.
2. Eklesiální rozměr – Ježíš Kristus svěřil eucharistii církvi, slavením eucharistie se církev stává tím čím je: společenstvím s Kristem-hlavou a mezi sebou navzájem.
3. Rozměr milosti – skrze Eucharistii je věřící uváděn do společenství života Otce, Syna i Ducha svatého.
4. Rozměr eschatologický – „dokud on nepřijde“ (1Kor 11,26) – společenství eucharistie trvá a směřuje nás až k tomu – „dokud on nepřijde“.
5. Svátostné znamení – materie –pšeničný chléb, přírodní víno z révy s trochou vody; forma – Ježíšova slova ustanovení. Kněz je vyslovuje „v osobě Kristově“.
6. Udělovatel a příjemce – subjektem slavení eucharistie je celá církev, kněz jedná jako nástroj Krista. Eucharistii vysluhuje platně a dovoleně pouze platně vysvěcený kněz. Eucharistii přijímá pouze ten, kdo je pokřtěný a je v plném společenství s církví (SC 48). Vyloučeni jsou také ti, kdo ztratili těžkým hříchem posvěcující milost.
Hlavní dokumenty učitelského úřadu
Z poslední doby: Mediator Dei (1947), Humani generis (1950) – o transsubstanciaci, SC (1963), Encyklika: Mysterium fidei (1965) – Pavel VI. Zde hovoří o transsubstanciaci.
b) Eucharistie v Písmu svatém
Co říkají biblické texty o ustanovení Eucharistie?
NZ má dva základní termíny pro Eucharistii:
večeře Páně (1Kor 11,20), - historická událost, - velikonoční událost, tělo a krev znamená smrt Páně, „dokud on nepřijde“ (1Kor 11,26-29; 10,16).
lámání chleba (Sk 2,42.46; 20,7.11), - liturgické slavení, - „společenství stolu“ (1Kor 10,17).
Tyto dva tituly si neodporují, ale doplňují se.
Poslední večeře Ježíše s apoštoly je základem liturgického slavení. Toto konkrétní slavení Eucharistie v prvních komunitách zase ovlivnilo písemnou formulaci příslušných částí NZ.
V textech o ustanovení Eucharistie se slévají 3 vrstvy.
1. Samozřejmě je to doba Ježíšova – poslední večeře.
2. Doba církve – liturgická praxe
3. Doba NZ spisů.
Na počátku je neoddiskutovatelný historický fakt – Ježíšova poslední večeře s apoštoly – předjímání jeho smrti a vzkříšení – první komunity toto slaví v praxi a dochází k literární fixaci – je to určitý proces – kvas, ze kterého krystalizuje praxe církve.
Jaké se zachovaly texty? Mt 26,20…; Mk 14,17…; Lk 22,14-20; 1Kor 11,23-26
III. Přemožení hříchu, nemoci a smrti.
4. Pokání, svátost smíření s Bohem a s církví.
a) Úvod
Církev založená Kristem obdržela od něho zvláštní svátost, která dovršuje kající cestu věřícího. Kristus ustanovil svátost pokání (neboli svátost smíření) jako prostředek k odpuštění hříchů spáchaných po křtu.
Na svátost pokání se můžeme dívat ze tří hledisek:
1. Člověk, který těžkým hříchem ztratil milost ospravedlnění a tím i společenství s Otcem, Synem a Duchem Svatým, je milostí této svátosti smířen s Otcem, skrze Syna v Duchu Svatém.
2. Skrze svátostné znamení se hříšník smiřuje také s církví.
3. Svátostné kající dění je součástí širšího procesu pokání, které se uskutečňuje v církvi.
b) Pokání v Novém Zákoně
Smíření hříšníka s Bohem – svědectví Nového Zákona.
Ve Starém Zákoně hřích nebyl pouhým přestoupením přikázání Božích. Hřích byl chápán jako opozice Boží svatosti. Z tohoto postoje pak vycházelo porušení smlouvy s Hospodinem a to znamenalo smrt (srv. Řím 8,2). Proroci vzývají k pokání. Hebrejský výraz šub znamená požadavek změnit cestu, vrátit se zpět, k Bohu. Odpovídá mu řecký termín metanoia. Víc než kající obřady, zdůrazňují proroci obrácení srdce (srv. Joel 2,13; Oz 6,1-6; Žl 51).
Ježíš kázal Boží království a volal k obrácení: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15). Ježíš se především obrací na hříšníky a vysvobozuje je z jejich hříchu (srv. Jan 8,34-36).
Smíření světa s Bohem v Kristově kříži.
Boží království je potvrzeno definitivně na kříži. Zde Ježíš daruje svůj život, protože „jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří“ (Řím 3,25). Jako velekněz a prostředník nové smlouvy Kristus „nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení“ (Žid 9,2). Zemřel za naše hříchy (Řím 4,25). Toto vykoupení se týká všech lidí – 2 Kor 5,15; 1 Tim 2,5-6. V kříži a vzkříšení Ježíše Krista se světu nabízí nové společenství s Bohem. Podle Pavla zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, nás osvobodil od zákona hříchu a smrti (Řím 8,2).
6. Svátost svěcení, uschopnění ke službě Kristovu tajemství.
a) Úvod.
Základní věroučná tvrzení týkající se svěcení.
V řadě svátostí se objevuje svátost svěcení. „Ti věřící, kteří byli vybráni k přijetí vyššího svěcení, jsou ve jménu Kristově ustanoveni k tomu, aby pásli církev Božím slovem a boží milostí“. LG 11. „Biskup je obdařen plností svátosti kněžství, a proto je „správcem milosti nejvyššího kněžství“, především v eucharistii, kterou obětuje nebo dává obětovat a ze které církev ustavičně žije a roste.“ LG 26. „Kněží sice nedosáhli vrcholu kněžství a ve výkonu své moci závisí na biskupech, jsou však s nimi spojeni kněžskou důstojností a mocí svátosti kněžství podle obrazu Krista, nejvyššího a věčného kněze; jsou posvěceni, aby hlásali evangelium, aby se stali pastýři věřících a konali bohoslužby jako praví kněží Nového zákona. Podle stupně služby se podílejí na úkolu jediného prostředníka Krista.“ LG 28.
Svátost kněžství se uskutečňuje ve třech stupních, kterými jsou od nejstarších dob biskup, kněz a jáhen. Svátostná služba není oddělena od poslání celé církve, které se naplňuje v martyrii, leiturgii a diakonii, ale aby mohla být vykonávána svátostná služba církve ve jménu Krista – Hlavy existuje zde specifická svátost. Ordinovaný služebník dostává Ducha svatého, který dává jeho službě duchovní účinnost přesahující možnosti lidské přirozenosti. Přijímá také nezrušitelné znamení. Skrze tuto svátost „jsou kněží pomazáním Ducha svatého označeni zvláštním znamením a tím připodobněni Kristu Knězi tak, že mohou jednat jménem Krista Hlavy.“ PO 2.
Pius XII. V apoštolské konstituci Sacramentum ordinis z roku 1947 stanovil, že základním materiálním znamením svátosti svěcení není ani pomazání, ani předání instrument, nýbrž v souladu z biblickou tradicí je to vzkládání rukou. Forma svátostného znamení spočívá podle Florentského koncilu v konsekrační modlitbě biskupa předepsané církví. Udělovatelem svátosti svěcení je biskup a nikdo jiný.
Tahák: teologie otázky: 1. Rabínký výklad písma (midraš, mišna, talmud) a etc.
1. Rabínký výklad písma (midraš, mišna, talmud)
MIDRÁŠ (3st.) ,,hledání, pátrání“, který se rozvinul ve dvou směrech 1) Halacha (cesta, kráčet) vysvětlovala v Písmu legislativní části, vyvozovala z nich pravidla, podle kterých se má řídit legislativní, morální a kulturní jednání jedince a 2) Aggada (vyprávění) vysvětlovala historické a prorocké části, používala legendy a vedla tak věřící k modlitbě. Midráš nehledá původní smysl, avšak způsob jak aktuálně aplikovat text písma svatého.
MIŠNA (2st.)– (učit se, studovat, opakovat), židovský zákon ústně tradovaný.
TALMUD- sestavený komentář k Mišně.
2. Vyjmenujte kroky Lectio Divina
a) Vzývat ducha svatého
b) Číst boží slovo – lectio
c) Rozjímat boží slovo – meditatio
d) Modlit se božím slovem – oratio
e) Nazírat boží slovo – contemplatio
f) Jednat podle božího slova - actio
3. Jak se jmenuje konstituce II. Vatikánského koncilu, která se zabývá Písmem svatým, a jaký je jí obsah? Dei verbum: Zabývá se těmito tématy:
ZJEVENÍ ( o zjeveni boha)
PŘEDÁVÁNÍ BOŽÍHO ZJEVENÍ (to je nam predáno diky apostolum ve forme svatých knih)
BOŽSKÁ INSPIRACE A VÝKLAD PÍSMA SVATÉHO (vse co je v písmu svatém je inspirováno duchem svatým a vše bylo zaznamenano tak jak to chtel buh)
STARÝ ZÁKON(dejiny spásy,význam SZ pro křesťany, jednota obou zákonu)
NOVÝ ZÁKON(Apoštolský původ a historický původ evangelií,ostatní knihy noveho zákona)
PÍSMO SVATÉ V ŽIVOTĚ CÍRKVE(cirkev ma pismo svate v ucte,důležitost pisma svateho pro teologiz, zmínka o druzích prekladu svateho pisma, duraz na četbu pisma sv. plus ma být doprovázeno modlitbou)
4. Jak se jmenují nejnovější tři dokumenty vydané papežskou biblickou komisí
1. Výklad Bible v církvi (15. dubna 1993)
Autoři dokumentu vysvětlují, co respektovat, aby katolická exegeze byla opravdovou službou Božímu slovu i církvi. 1. kapitola se zabývá různými metodami a přístupy k výkladu Bible; 2. probírá otázky týkající se smyslu inspirovaného textu; 3. je věnována charakteristickým dimenzím katolického výkladu Bible, úkolům exegetů a jejich spolupráci s ostatními obory; 4. mluví o postavení, jaké zaujímá výklad Bible v životě církve.
2. Židovský národ a jeho svatá Písma v křesťanské Bibli (24. května 2001)
1. část pojednává o svatých Písmech židovského národa jako součásti křesťanské Bible, novozákonní knihy se uznávají za posvátné knihy židovského národa za inspirované, za Boží zjevení. 2. část se věnuje základním tématům, která NZ převzal ze SZ a provedl jejich novočtení ve světle života a díla Ježíše. Dokument má celkem čtyři části.
3. Bible a morálka (podtitul biblické kořeny křesťanského jednání) (11. května 2008)
Vnitřní bohatství Desatera a Ježíšova horského kázání. Zadání dal v r. 2002 papež Jan Pavel II. Dvě hlavních částí. V 1.- autoři chronologicko-tématicky procházejí biblické zjevení a ukazují na jeho trvalé morální poselství. Základní definice biblické morálky je dána ve dvou krocích: Bůh daruje člověku život a vše, co k němu patří, a člověk na tento dar odpovědně reaguje. Základem morálky je tedy stvoření. Ve spáse pro morální jednání člověka je dar Boží smlouvy, která vrcholí v „nové smlouvě“, uskutečněné v JK. 2. část základních principy, které dnes mohou pomoci k rozlišování a rozhodování se pro to, co je v souladu s Božím plánem. Papežská biblická komise formuluje dva základní principy a šest principů zvláštních.
5. Vysvětlete pojmy: noematika, heuristika, proforistika
1. Noematika: zabývá se teorií biblických smyslů. Slovo má plno významů, ale pouze jeden smysl. V minulosti se rozlišovalo mezi literním a duchovním smyslem. Středověká exegeze nacházela pod duchovním smyslem tři různé aspekty: ve vztahu ke zjevené pravdě, k závaznému způsobu jednání a ke konečnému naplnění. Oproti tomu historicko-kritická exegeze směřuje k vymezení jediného přesného smyslu v okolnostech vzniku biblického textu. Dnes se rozlišují tři smysly biblického textu: literní(přímý, nepřímý), duchovní a plnější smysl.
2. Heuristika: zkoumá, jak tyto smysly odkrýt. K tomu používá vnější a vnitřní kritéria. Nauka o nalezení správného smyslu.
3. Proforistika: (vynáším) –seznamuje s formami výkladu biblického smyslu. Jedná se o nauku, která se zabývá způsoby, jak nejlépe a nejúčinněji šířit Boží slovo.
- Překlad: má být věrný originálu a srozumitelný
- Parafráze: volný překlad, vysvětluje některé pasáže, které jsou nesrozumitelné
- Glosa: výklad jednoho slova nebo jméno, psány na okraj textu
- Scholia: krátká přestávka ve čtení, která sloužila pro vysvětlení textu
- Homilie: lidový výkald některé části PS
- Postila: krátké objasnění určitehé biblického textu, které učitel diktoval žákům při výkladu PS
- Katena: výklad biblického textu sebraný z děl církevních otců a učitelů
- Komentář: vědecko-analytický výklad biblické knihy nebo všech knih PS
6. Popište jednotlivé kroky historicko-kritické metody
1) Textová kritika – úkol zajistit text NZ, aby byl co nejblíže původnímu textu.
2) Literární kritika – úkol určit konec a začátek velkých a malých textových jednotek a ověřit vnitřní koherenci textů.
3) Kritika druhů – určení literárního druhu (text má typické formální, strukturální, obsahové prvky, které jej spojují s určitými jinými texty)
4) Kritika tradice textu – vychází z konečné podoby a snaží se dospět k nejstarší podobě textu.
5) Kritika redakce –snaží se odhalit čím přispěl ke konečné podobě textu jeho závěrečný redaktor a jak upravil celkovou výpověď textu.
6) Zkoumání pragmatické funkce textu – zkoumá prostředky, které jsou užity na čtenáře.
7) Historická kritika – sleduje cíl historické pravdy textu.
8) Literární analýzy – poskytují solidní základ pro kritickou interpretaci textu NZ.
9) Rétorická analýza – umění sestavit přesvědčivou řeč
10) Narativní analýza – vyprávění příběhu a jeho působení na čtenáře
11) Sémiotická analýza – znaky a jejich význam v lidské komunikaci
7. Jaké jsou základní starobabylónské eposy o vzniku světa?
Nejznámější je starobabylónský epos Enuma eliš, spolu s Eposem o Gilgamešovi je nejvýznamnějším výtvorem arkadského náboženství.Enuma eliš – popisuje počátky světa s úmyslem vyzvednout boha Marduka do popředí zájmu. Mluví o existenci prvotního vodstva – Apsú (sladká voda) a Tiámat (slaná voda). Tiámat je chápána jako žena i jako oboupohlavní bytost zároveň. Ze smíšení slané a sladké vody vznikla další božstva. Syn zabil Apsúa, ten žil jako podzemní sladkovodní oceán, kde žil syn Ea, který zplodil Marduka. Člověk byl stvořen, aby mohl vykonávat těžkou práci a Marduk byl vyvýšen u ostatních bohů, byl mu postaven chrám. Epos o Atrachasisovi – existovalo zde mateřské lůno – Mami, které stvořilo prvotního člověka Lullu, aby nesl jařmo božské služby.
8. Kolik zpráv o stvoření se nachází v Bibli, čím se od sebe liší?
V SZ jsou 4 zprávy o stvoření: 2 se nachází v genezi, třetí v knize Přísloví a čtvrtou lze vydedukovat z narážek a poznámek proroků a poetických knih. Historie stvoření, která otvírá knihu Genezis, nezajímá se o nebeskou říši a slova, kterými popisuje pravěký chaos, nejsou vůbec charakteristická pro toto vyprávění. Zpráva pojednává pouze o tom, co leží pod nebeskou říší, vyprávění je hutné, slavnostní a důstojné. Náznaky lze nalézt v prorockých, poetických a mudroslovných textech Bible, které dosvědčují lidovou víru, že počáteční vodní síly byly podřízeny Bohu. Tyto mýtické bytosti mají různá jména: moře, řeka, Leviatan, Rahab a drak, mořský netvor. (v Gn1 bylo jasně řečeno, že draci, mořští netvoři byli stvořeni.) Nejstarší vyprávění, které je v Bibli o stvoření je v Gn 2,4-24. Poušť bez vody, bez stromů, počáteční stav země, se zdá být výchozím bodem pro Boží dílo – spočívá v zavlažení země, vysazení zahrady a vytvoření zvířat a lidí. Stvoření není něco, k čemu by byl Bůh nucen, je to jeho svobodný akt. Některé poetické texty, které se inspirují obrazy a údaji převzatými z babylónské a kananejské mytologie, popisují stvoření světa jako bitvu Boha proti prapůvodnímu oceánu, který je chápán jako netvor nahánějící hrůzu a mající jméno Leviatan, nebo Rahab. Kniha Job přirovnává stvoření země ke stavbě budovy. V Gn jsou hned na začátku uvedeni dva hlavní protagonisté biblické historie – Bůh Stvořitel a člověk, jeho stvoření. Vyprávění o stvoření je vymezen jejich vzájemný vztah i vztah člověka ke stvořenému světu, který ho obklopuje. Bůh staví svět z počátečního chaosu v šesti fázích, všechno je Boží dílo. Idea, že svět byl stvořen pouhým slovem se nachází v Žalmech a v Deuteroizaiáši. V Gn1 je stvořitelské dílo statické, zde je velmi dynamické. JHWH pouhým slovem ovládá kosmické síly nebo je vrací na své místo. Boží moc se realizuje v zázraku spásy, která je Izraeli přislíbená. Ve druhé zprávě o stvoření (Gn 2,4-24) Stvořitel JHWH Bůh se nenarodil z nějaké počáteční matérie, ale vždycky existoval. Deuteroizaiáš vyjadřuje tuto víru touto nebo jinou formulí: Já, JHWH jsem první, já sám jsem s posledními. Gn 1,1-2,4 vyjadřje, že věci stvořenén Bohem jsou dobré a Gn 2,4b – 24 popisuje blaženost prvního člověka.
9. Vyjmenujte 5 oblastí, které se v genezi 1 staví proti tradičnímu mytologickému pojetí
1) V některých kosmogoniích jsou „tnn“ (zrcadlový obraz pozemského světa) draci protivníci, které si kanaánští bohové podmaňují, zatímco v jednadvacátém verši jsou tito mořští netvoři stvořeni Bohem.
2) Kosmogonie popisují bitvu mezi bohy, aby mohly být odděleny horní vody od vod spodních, ale ve verších šest až deset mluví kosmogonie o oddělení vod pouhým slovem.
3) Uctívání slunce, měsíce a hvězd bylo ve Starém orientě běžné, zatímco Gn 1 se vyhýbá obvyklým hebrejským slovům označujícím tato tělesa a mluví pouze o stvoření většího světla a menšího světla.
4) Babylónská tradice vidí stvoření člověka, který má za úkol opatřovat bohům potravu a pracovat pro ně, jako dodatečný nápad bohů, zatímco pro Genezi je stvoření člověka vrcholem celého vyprávění a sám Bůh mu opatřuje potravu.
5) Geneze ukazuje Boha, který tvoří slovem a ne magickými projevy, jak je doloženo v Egyptě. Celé vyprávění tak představuje vědomou a záměrnou protimytologickou polemiku. To vše ukazuje na to, že autor Gn 1 si byl vědom jiných kosmologických vyprávění, ale nebyl na nich závislý a vědomě je odmítá.
10. Jak se liší sloveso BARA = stvořit od jiných sloves
- stvořit= bara – zdůrazňuje podivuhodné a transcendentální Boží jednání
- Bůh stvořil člověka k obrazu svému, stvoření člověka = vrchol stvoření
- sloveso bara má určité zvláštnosti
- kromě SZ není doloženo v jiných semitských jazycích
- není známa jeho etymologie (vývoj a změna slov)
- vyskytuje se později, bylo zavedeno jako teologický termín až v době babylónského vyhnanství
- podmětem k tomuto slovesu je vždy Bůh Izarele
- označuje se jím vždy pouze stvořitelská aktivita, nedá se srovnat s pouhou lidskou činností
- na pouhý Boží rozkaz začalo existovat něco nového, co dříve neexistovalo
- nikdy není doprovázeno nějakým větným doplňkem, nelze nalézt, že Bůh stvořil něco něčím
- nikdy se neříká, z čeho Bůh tvoří ----- když se mluví o nějaké matérii, musí být použito jiné sloveso (udělat, utvořit, zformovat, stavět)
- jako výsledek stvoření bývá velmi často jmenován člověk a neočekávaná novost
- toto sloveso klade důraz na uměleckou svobodu a svrchovanou moc, čili Boží moc
- Gn 1:1 Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi ....
Další slovesa:
- dělat, udělat – je možné použít i o člověku, člověk něco dělá, udělá - Bůh udělal klenbu, nazval klenbu nebem
- Bůh řekl: Ať se shromáždí vody pod nebe - a stalo se tak – zjevná boží sláva poté, co bylo dokončeno toto rozdělení
- Bůh viděl, že je to dobré --- Bůh znovu schvaluje a obdivuje svoje dílo - Bůh jim požehnal – bezprostředně po zmínce o stvoření, vztah se slovesu stvořit=bara, vzájemný teologický charakter - Ploďte a množte se --- obsahuje Boží příslib, dává člověku možnost, aby Boha napodoboval tím, že sám plodí
11. Jaké všechny významy má slovo Nebe
1) Význam literární a fyzický: nebe je v bibli často synonymem ke klenbě, podobně jako klenba i nebe má propusti-tama prší a také vrata. Nebe je místo kde se nachází zásoby deště, krupobití,sněhu a blesků
2) Význam ve vztahu k bohu: nene je místo kde přebývá bůh, který je buh nebes
3) Význam ke vztahu k požehnání a spáse:nebe je pramen božího požehnání a spásy. Je to místo milosrdenství a věrnosti boží. Na konci věku bude nebe obnoveno podle božího příslibu
4) Nebe je v některých textech personifikováno-vystupuje jako osoba
5) Některé texty mluví o královně nebes-tak byla nazývána bohyně ištar, která byla ztotožněna s planetou venuší, texty však neudávají jméno.
12. Proč je stvoření slunce, měsíce a hvězd věnováno 6 veršůJe to kvůli důležitosti jakou hrála nebeská tělesa v životě populace žijící na Blízkém Východě. Slunce a měsíc patřili do panteonu božstev na nejvyšší pozici.
Hvězdy řídily lidský osud.
V Bibli: slunce, měsíc a hvězdy: jako stvoření, nemají typické jména, které se pro ně na B.V, používaly, použito větší a menší světlo, řídí den a noc, hvězdy jako stvoření tzn. od Boha
13. Kde se ve Starém zákoně nachází text Desatera? Proč se tam objevuje 2x?
Poprvé se objevuje v knize Exodus (Ex 20,1 - 17) a Deuteronomium (5,6 - 21). Je spjat s uzavřením smlouvy na Sinaji.
14. Vyjmenujte hlavní rysy současné formy Dekalogu?
Úvodní formule v Ex 20,1 tvoří rámec, je zvláštním rysem dekalogu. Následuje prolog Hospodina; většina přikázání má negativní formu, dvě jsou vyjádřena v kladné formě. Vedle sebe jsou kladeny negativní a positivní zákony. Jednotlivá přikázání se liší svoji délkou. Nepoužívá se zde pouze první osoba – ale střídá se to. V podobě adresáta se užívá vždy 2.os. sg. Rozdělení Dekalogu na dvě kamenné desky se objevuje v Ex a Dt, ale v biblické tradici se nikde nenachází údaj, jak mají být přikázání rozdělena. Dekalog používá jen apodiktický styl (imperativní styl vyjádření, většinou negativní), Neexistuje žádná paralela k celku desatera, jen k jednotlivým přikázáním. V případě neplnění přikázání, není žádná sankce. Téměř neobsahuje odkazy na historické období, náb. situaci.
15. Které přikázání je nejdelší v Dekalogu? Čím je specifické?
V židovské tradici je nejdelší čtvrté přikázání: Ex 20,8nn Katechetická formule „Pomni, abys dne sváteční světil.“ Jde o prastarou izraelskou tradici, která dala sabatu zvláštní schválení. Příkaz k posvěcení není jednoduše identifikován se zákazem práce a s odpočinkem, ale nad tyto dva příkazy vystupuje úkol, že má být tento den svatý. Předpokládá tedy přerušení běžné činnosti práce, aby se tak sabat oddělil k něčemu zvláštnímu.
16. Jak rabínská interpretace odpovídá na otázky: Proč nebylo desatero uvedeno hned na začátku Tóry? Proč bylo desatero vyhlášeno na poušti a ne v zaslíbené zemi?
To je možné přirovnat k člověku, který přišel do cizí země a chtěl vládnout, musel však udělat něco prospěšného. Hospodin pomohl Izraelitům v jejich nesnázích a pak se jim nabídl ochranu, když budou dodržovat jeho přikázání. Desatero bylo vyhlášeno na poušti v zemi nikoho, aby bylo zřejmé, že nepatří jenom vyvolenému národu, ale všem.
17. Jak se člení kniha proroka Izajáše? Popište kontext perikopy: Povolání proroka ke službě Iz 6, 1-13
1. Proto-Izajáš (kap. 1-39)
1.Proroctví o Judovi a Jeruzalému (kap. 1-12) 2.Proroctví o národech (kap. 13-23) 3.Velká apokalypsa (kap. 24-27) 4.Proroctví proti Samaří a Judovi (kap. 28-33) 5.Malá apokalypsa (kap. 34-35) 6.Dějinný doslov (kap. 36-39)
2. Deutero-Izajáš (kap. 40-55)
3. Trito-Izajáš (kap. 56-66)
Kontext perikopy: povolání proroka ke službě Iz6, 1-13: obhajoba Božího práva spojená s kritikou útlaku chudých, vyvolení Sionu, proti němuž útočí ostatní národy, Boží svatost a transcendence pojímané jako mysterium tremendum, spása, která přichází od Hospodina, očekávání Mesiáše vázaného na davidovskou linii
18. Vysvětlete jednotlivé výrazy ve verši Iz 6,2 (Kdo jsou to Serafové a co je to eufemismus?)
Serafové: andělé, boží služebníci. Sloužící a chválící bytosti nebeského dvora. Byly to postavy podlidské, polozvířecí, patrně podobné okřídleným hadům lidskou tváří a lidskýma rukama. Odvozeni od saraf – plápolat, hořet. Každý měl 6 křídel, 2 zakrýval tvář, aby neviděl Boha musel by zemřít, 2 zakrýval nohy, jako pohlaví z důvodu studu a 2 létal.
Eufemismus: slovo nebo výraz, které má kladné citové zabarvení, používá se jako stylistické synonymum místo drsných nebo hrubých, vulgárních pojmenování, které označují skutečnost nepříjemné nebo neestetické, anebo které urážejí lidské city a mravy.
19. Vysvětlete formulaci „svatý, svatý, svatý“ v Iz 6,3?
Jde o jeden ze způsobů, jak v hebrejštině vyjádřit superlativ – několikanásobné opakování přídavného jména. Trojím opakováním slova svatý se zdůrazňuje, že JHWH je nejsvětější. Výraz však také vyjadřuje negaci – pouze JHWH je nejsvětější a nikdo jiný. Svátost je jediný atribut Boha, který je v Bibli vyjádřen superlativem.
20. Jak se dá vysvětlit vyjádření v množném čísle „Kdo nám půjde“? Iz 6,8
Jahve je obklopený dvorem poradců ptá se jich na názor. Srovnání s ugaritským dvorem kde se panovník radil se svými ministry. Patristická a pozdější exegeze za množným číslem vidí Boží Trojici, NZ zase Ježíše Krista a Ducha svatého.
21. Jak byste vysvětlili slova ,,Aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven“ v Iz 6,10?
Iz 6,10: Aby očima neviděl, ukazuje na slepotu, která je trvalým stavem, která tím, že se objeví prorok nezmizí, ba naopak zesílí. Místo otevření srdce a nasměrování očí a uší na Boha, zůstává hrdost, slepota a hluchost. Lid není schopen vnímat Boha a jeho slova a bude se trápit a zemře. Iz je nabádá k naslouchání, lid stále nechce, cesta ke spáse se zdá být nereálná. Iz řekne, že Izrael je zralý pro soud. Toto mělo zdůraznit to, že srdce lidu je zatvrzelé. Bylo to pozitivní poukázal na zatvrzelost, kterou neviděli. Bůh skrze Iz vede lid do zkázy, aby na něj ukázal svou moc, náklonnost a lásku.
Tzv. Bůh je vede do zkázy, aby je pak mohl zachránit
22. Které texty nazýváme ,,Písně Hospodinova služebníka“ (kde se v Bibli nachází)? Kdo je Hospodinův služebník (uveďte hlavní výklady)?
Hospodinův služebník je protagonista 4 zpěvů, původně asi tvořících jeden text, později rozdělených a včleněných do Deuteroizaiáše (od 19.st). Jsou to Iz 42, 1-4(9), Iz 49, 1-6, Iz 50, 4-9 (11), Iz 52, 13-53, 12. Autor je Deuteroizaiáš sám, Hospodinův služebník výklad kolektivní: je Izrael nebo aspoň jeho ideální část, výklad individuální: historická postava (Jeremiáš, Deuteroizaiáš) nebo osobnost eschatologickou (rysy někoho z minulosti), nebo spojení obou: korporativní osobnost (jedinec zastupující spol.)
23. Které povolání proroka připomínají slova, jimiž služebník popisuje své povolání v Iz 49, 1-2? Lze tento text nějak chronologicky datovat?
Biblická jména určují jeho poslání, identitu. Datace doba babylonské zajetí.
Iz 49, 1-2: Od počátku je vidět jeho univerzalita, oslovuje ostrovy a daleké národy, což naznačuje že jeho poslání není omezeno na jedno území a na jeden národ, ale týká se celého lidstva. Další bod, v lůně matky si vytvořil služebníka a označil jej jménem. Povolání má počátek v samotné existenci člověka. Jméno je spojeno s úkolem, který dostane. Služebník bude začátek nového Izraele a skrze něj ukáže Hospodin svou slávu a milosrdenství. Hospodin učiní jeho ústa mečem a z něj udělá šíp. Meč a šíp tvoří Boží slova. Meč na krátko, Šíp na dálku.
24. Které jsou tzv. poutní písně/žalmy nebo písně výstupů/stupňové žalmy? Proč se takto nazývají?
Poutní písně: - zpívány poutníky, když stoupali na poutní slavnosti do Jeruzaléma
- mohou se vázat ke svátkům, ke slavnostem, kdy Izrael v Jeruzalémě předstupoval před Hospodina v chrámě, do kterého putoval právě za zpěvu těchto písní - žalmy 120–134 -je jich 15 (Patnáctý den v různých měsících je dnem svátku. Připomíná také den Hospodinova oslovení proroka Ezechiela. Tento den je také dnem vyjití z Egypta, dnem kdy na poušti Sin obdrželi Izraelité křepelky a manu z nebe.
Stupňové žalmy:- v Kralické bibli sbírka žalmů označena jako Písně stupňů. V hebrejštině lze pomýšlet na stupeň, schod, na vystupování. V hebrejské bibli se každé putování do Jeruzaléma nazývá vystupováním a každý odchod z Jeruzaléma sestupováním. Jeruzalém leží v horách, a Jeruzalém představuje oblast duchovně vyšší a ostatní místa jsou duchovně nižší. - zpívány na stupních - četli se při vystupování po schodech do chrámu v Jeruzalémě - obsahují vnitřní myšlenkovou gradaci
25. Jaký význam má Žalm 130 pro Nový zákon (kde se s ním v něm setkáváme)? Jaké je použití tohoto žalmu v církvi? Jak ho hodnotil Martin Luther?
Význam:
jeden ze sedmi kajících žalmů (Žl 6, 32, 38, 51, 102, 130, 143), spolu s žalmem 51 jsou to dva nejužívanější žalmy v křesťanské liturgii, posláním autora je ukázat cestu, patří mezi poutní písně, má významné místo v liturgii, je mezi přípravnými modlitbami ke mši svaté, je součástí pohřebních textů, hodinek za zemřelé i některých mší, 8. verš (on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí) se dvakrát ozývá i v Novém zákoně, v Matoušově evangeliu a v Listu Titovi pokaždé výrazně o JK, který přišel, aby vykoupil svůj lid z nepravosti. Vykoupením tedy vyřeší Bůh stav člověka. Život vykoupeného a zachráněného člověka se stává smysluplným a nadějným. Je vysvobozen nejen jedinec, ale celý Hospodinův lid.
Použití: prohloubení smyslu pro pokání, vnášení kajícího rozměru do všeho, co denně prožíváme, ukázání cesty, k odčiňování hříchů, k otevření cesty k usmíření s Pánem a k jeho novému požehnání
Hodnocení Martinem Lutrem: řadí jej k tzv. pavlovským žalmům, spolu s Žl 32, 51 a 143 a to kvůli teologické blízkosti k Listu Římanům, považuje jej za jeden z nejvzácnějších a nejdůležitějších žalmů, jelikož pojednává o ospravedlnění.
MIDRÁŠ (3st.) ,,hledání, pátrání“, který se rozvinul ve dvou směrech 1) Halacha (cesta, kráčet) vysvětlovala v Písmu legislativní části, vyvozovala z nich pravidla, podle kterých se má řídit legislativní, morální a kulturní jednání jedince a 2) Aggada (vyprávění) vysvětlovala historické a prorocké části, používala legendy a vedla tak věřící k modlitbě. Midráš nehledá původní smysl, avšak způsob jak aktuálně aplikovat text písma svatého.
MIŠNA (2st.)– (učit se, studovat, opakovat), židovský zákon ústně tradovaný.
TALMUD- sestavený komentář k Mišně.
2. Vyjmenujte kroky Lectio Divina
a) Vzývat ducha svatého
b) Číst boží slovo – lectio
c) Rozjímat boží slovo – meditatio
d) Modlit se božím slovem – oratio
e) Nazírat boží slovo – contemplatio
f) Jednat podle božího slova - actio
3. Jak se jmenuje konstituce II. Vatikánského koncilu, která se zabývá Písmem svatým, a jaký je jí obsah? Dei verbum: Zabývá se těmito tématy:
ZJEVENÍ ( o zjeveni boha)
PŘEDÁVÁNÍ BOŽÍHO ZJEVENÍ (to je nam predáno diky apostolum ve forme svatých knih)
BOŽSKÁ INSPIRACE A VÝKLAD PÍSMA SVATÉHO (vse co je v písmu svatém je inspirováno duchem svatým a vše bylo zaznamenano tak jak to chtel buh)
STARÝ ZÁKON(dejiny spásy,význam SZ pro křesťany, jednota obou zákonu)
NOVÝ ZÁKON(Apoštolský původ a historický původ evangelií,ostatní knihy noveho zákona)
PÍSMO SVATÉ V ŽIVOTĚ CÍRKVE(cirkev ma pismo svate v ucte,důležitost pisma svateho pro teologiz, zmínka o druzích prekladu svateho pisma, duraz na četbu pisma sv. plus ma být doprovázeno modlitbou)
4. Jak se jmenují nejnovější tři dokumenty vydané papežskou biblickou komisí
1. Výklad Bible v církvi (15. dubna 1993)
Autoři dokumentu vysvětlují, co respektovat, aby katolická exegeze byla opravdovou službou Božímu slovu i církvi. 1. kapitola se zabývá různými metodami a přístupy k výkladu Bible; 2. probírá otázky týkající se smyslu inspirovaného textu; 3. je věnována charakteristickým dimenzím katolického výkladu Bible, úkolům exegetů a jejich spolupráci s ostatními obory; 4. mluví o postavení, jaké zaujímá výklad Bible v životě církve.
2. Židovský národ a jeho svatá Písma v křesťanské Bibli (24. května 2001)
1. část pojednává o svatých Písmech židovského národa jako součásti křesťanské Bible, novozákonní knihy se uznávají za posvátné knihy židovského národa za inspirované, za Boží zjevení. 2. část se věnuje základním tématům, která NZ převzal ze SZ a provedl jejich novočtení ve světle života a díla Ježíše. Dokument má celkem čtyři části.
3. Bible a morálka (podtitul biblické kořeny křesťanského jednání) (11. května 2008)
Vnitřní bohatství Desatera a Ježíšova horského kázání. Zadání dal v r. 2002 papež Jan Pavel II. Dvě hlavních částí. V 1.- autoři chronologicko-tématicky procházejí biblické zjevení a ukazují na jeho trvalé morální poselství. Základní definice biblické morálky je dána ve dvou krocích: Bůh daruje člověku život a vše, co k němu patří, a člověk na tento dar odpovědně reaguje. Základem morálky je tedy stvoření. Ve spáse pro morální jednání člověka je dar Boží smlouvy, která vrcholí v „nové smlouvě“, uskutečněné v JK. 2. část základních principy, které dnes mohou pomoci k rozlišování a rozhodování se pro to, co je v souladu s Božím plánem. Papežská biblická komise formuluje dva základní principy a šest principů zvláštních.
5. Vysvětlete pojmy: noematika, heuristika, proforistika
1. Noematika: zabývá se teorií biblických smyslů. Slovo má plno významů, ale pouze jeden smysl. V minulosti se rozlišovalo mezi literním a duchovním smyslem. Středověká exegeze nacházela pod duchovním smyslem tři různé aspekty: ve vztahu ke zjevené pravdě, k závaznému způsobu jednání a ke konečnému naplnění. Oproti tomu historicko-kritická exegeze směřuje k vymezení jediného přesného smyslu v okolnostech vzniku biblického textu. Dnes se rozlišují tři smysly biblického textu: literní(přímý, nepřímý), duchovní a plnější smysl.
2. Heuristika: zkoumá, jak tyto smysly odkrýt. K tomu používá vnější a vnitřní kritéria. Nauka o nalezení správného smyslu.
3. Proforistika: (vynáším) –seznamuje s formami výkladu biblického smyslu. Jedná se o nauku, která se zabývá způsoby, jak nejlépe a nejúčinněji šířit Boží slovo.
- Překlad: má být věrný originálu a srozumitelný
- Parafráze: volný překlad, vysvětluje některé pasáže, které jsou nesrozumitelné
- Glosa: výklad jednoho slova nebo jméno, psány na okraj textu
- Scholia: krátká přestávka ve čtení, která sloužila pro vysvětlení textu
- Homilie: lidový výkald některé části PS
- Postila: krátké objasnění určitehé biblického textu, které učitel diktoval žákům při výkladu PS
- Katena: výklad biblického textu sebraný z děl církevních otců a učitelů
- Komentář: vědecko-analytický výklad biblické knihy nebo všech knih PS
6. Popište jednotlivé kroky historicko-kritické metody
1) Textová kritika – úkol zajistit text NZ, aby byl co nejblíže původnímu textu.
2) Literární kritika – úkol určit konec a začátek velkých a malých textových jednotek a ověřit vnitřní koherenci textů.
3) Kritika druhů – určení literárního druhu (text má typické formální, strukturální, obsahové prvky, které jej spojují s určitými jinými texty)
4) Kritika tradice textu – vychází z konečné podoby a snaží se dospět k nejstarší podobě textu.
5) Kritika redakce –snaží se odhalit čím přispěl ke konečné podobě textu jeho závěrečný redaktor a jak upravil celkovou výpověď textu.
6) Zkoumání pragmatické funkce textu – zkoumá prostředky, které jsou užity na čtenáře.
7) Historická kritika – sleduje cíl historické pravdy textu.
8) Literární analýzy – poskytují solidní základ pro kritickou interpretaci textu NZ.
9) Rétorická analýza – umění sestavit přesvědčivou řeč
10) Narativní analýza – vyprávění příběhu a jeho působení na čtenáře
11) Sémiotická analýza – znaky a jejich význam v lidské komunikaci
7. Jaké jsou základní starobabylónské eposy o vzniku světa?
Nejznámější je starobabylónský epos Enuma eliš, spolu s Eposem o Gilgamešovi je nejvýznamnějším výtvorem arkadského náboženství.Enuma eliš – popisuje počátky světa s úmyslem vyzvednout boha Marduka do popředí zájmu. Mluví o existenci prvotního vodstva – Apsú (sladká voda) a Tiámat (slaná voda). Tiámat je chápána jako žena i jako oboupohlavní bytost zároveň. Ze smíšení slané a sladké vody vznikla další božstva. Syn zabil Apsúa, ten žil jako podzemní sladkovodní oceán, kde žil syn Ea, který zplodil Marduka. Člověk byl stvořen, aby mohl vykonávat těžkou práci a Marduk byl vyvýšen u ostatních bohů, byl mu postaven chrám. Epos o Atrachasisovi – existovalo zde mateřské lůno – Mami, které stvořilo prvotního člověka Lullu, aby nesl jařmo božské služby.
8. Kolik zpráv o stvoření se nachází v Bibli, čím se od sebe liší?
V SZ jsou 4 zprávy o stvoření: 2 se nachází v genezi, třetí v knize Přísloví a čtvrtou lze vydedukovat z narážek a poznámek proroků a poetických knih. Historie stvoření, která otvírá knihu Genezis, nezajímá se o nebeskou říši a slova, kterými popisuje pravěký chaos, nejsou vůbec charakteristická pro toto vyprávění. Zpráva pojednává pouze o tom, co leží pod nebeskou říší, vyprávění je hutné, slavnostní a důstojné. Náznaky lze nalézt v prorockých, poetických a mudroslovných textech Bible, které dosvědčují lidovou víru, že počáteční vodní síly byly podřízeny Bohu. Tyto mýtické bytosti mají různá jména: moře, řeka, Leviatan, Rahab a drak, mořský netvor. (v Gn1 bylo jasně řečeno, že draci, mořští netvoři byli stvořeni.) Nejstarší vyprávění, které je v Bibli o stvoření je v Gn 2,4-24. Poušť bez vody, bez stromů, počáteční stav země, se zdá být výchozím bodem pro Boží dílo – spočívá v zavlažení země, vysazení zahrady a vytvoření zvířat a lidí. Stvoření není něco, k čemu by byl Bůh nucen, je to jeho svobodný akt. Některé poetické texty, které se inspirují obrazy a údaji převzatými z babylónské a kananejské mytologie, popisují stvoření světa jako bitvu Boha proti prapůvodnímu oceánu, který je chápán jako netvor nahánějící hrůzu a mající jméno Leviatan, nebo Rahab. Kniha Job přirovnává stvoření země ke stavbě budovy. V Gn jsou hned na začátku uvedeni dva hlavní protagonisté biblické historie – Bůh Stvořitel a člověk, jeho stvoření. Vyprávění o stvoření je vymezen jejich vzájemný vztah i vztah člověka ke stvořenému světu, který ho obklopuje. Bůh staví svět z počátečního chaosu v šesti fázích, všechno je Boží dílo. Idea, že svět byl stvořen pouhým slovem se nachází v Žalmech a v Deuteroizaiáši. V Gn1 je stvořitelské dílo statické, zde je velmi dynamické. JHWH pouhým slovem ovládá kosmické síly nebo je vrací na své místo. Boží moc se realizuje v zázraku spásy, která je Izraeli přislíbená. Ve druhé zprávě o stvoření (Gn 2,4-24) Stvořitel JHWH Bůh se nenarodil z nějaké počáteční matérie, ale vždycky existoval. Deuteroizaiáš vyjadřuje tuto víru touto nebo jinou formulí: Já, JHWH jsem první, já sám jsem s posledními. Gn 1,1-2,4 vyjadřje, že věci stvořenén Bohem jsou dobré a Gn 2,4b – 24 popisuje blaženost prvního člověka.
9. Vyjmenujte 5 oblastí, které se v genezi 1 staví proti tradičnímu mytologickému pojetí
1) V některých kosmogoniích jsou „tnn“ (zrcadlový obraz pozemského světa) draci protivníci, které si kanaánští bohové podmaňují, zatímco v jednadvacátém verši jsou tito mořští netvoři stvořeni Bohem.
2) Kosmogonie popisují bitvu mezi bohy, aby mohly být odděleny horní vody od vod spodních, ale ve verších šest až deset mluví kosmogonie o oddělení vod pouhým slovem.
3) Uctívání slunce, měsíce a hvězd bylo ve Starém orientě běžné, zatímco Gn 1 se vyhýbá obvyklým hebrejským slovům označujícím tato tělesa a mluví pouze o stvoření většího světla a menšího světla.
4) Babylónská tradice vidí stvoření člověka, který má za úkol opatřovat bohům potravu a pracovat pro ně, jako dodatečný nápad bohů, zatímco pro Genezi je stvoření člověka vrcholem celého vyprávění a sám Bůh mu opatřuje potravu.
5) Geneze ukazuje Boha, který tvoří slovem a ne magickými projevy, jak je doloženo v Egyptě. Celé vyprávění tak představuje vědomou a záměrnou protimytologickou polemiku. To vše ukazuje na to, že autor Gn 1 si byl vědom jiných kosmologických vyprávění, ale nebyl na nich závislý a vědomě je odmítá.
10. Jak se liší sloveso BARA = stvořit od jiných sloves
- stvořit= bara – zdůrazňuje podivuhodné a transcendentální Boží jednání
- Bůh stvořil člověka k obrazu svému, stvoření člověka = vrchol stvoření
- sloveso bara má určité zvláštnosti
- kromě SZ není doloženo v jiných semitských jazycích
- není známa jeho etymologie (vývoj a změna slov)
- vyskytuje se později, bylo zavedeno jako teologický termín až v době babylónského vyhnanství
- podmětem k tomuto slovesu je vždy Bůh Izarele
- označuje se jím vždy pouze stvořitelská aktivita, nedá se srovnat s pouhou lidskou činností
- na pouhý Boží rozkaz začalo existovat něco nového, co dříve neexistovalo
- nikdy není doprovázeno nějakým větným doplňkem, nelze nalézt, že Bůh stvořil něco něčím
- nikdy se neříká, z čeho Bůh tvoří ----- když se mluví o nějaké matérii, musí být použito jiné sloveso (udělat, utvořit, zformovat, stavět)
- jako výsledek stvoření bývá velmi často jmenován člověk a neočekávaná novost
- toto sloveso klade důraz na uměleckou svobodu a svrchovanou moc, čili Boží moc
- Gn 1:1 Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi ....
Další slovesa:
- dělat, udělat – je možné použít i o člověku, člověk něco dělá, udělá - Bůh udělal klenbu, nazval klenbu nebem
- Bůh řekl: Ať se shromáždí vody pod nebe - a stalo se tak – zjevná boží sláva poté, co bylo dokončeno toto rozdělení
- Bůh viděl, že je to dobré --- Bůh znovu schvaluje a obdivuje svoje dílo - Bůh jim požehnal – bezprostředně po zmínce o stvoření, vztah se slovesu stvořit=bara, vzájemný teologický charakter - Ploďte a množte se --- obsahuje Boží příslib, dává člověku možnost, aby Boha napodoboval tím, že sám plodí
11. Jaké všechny významy má slovo Nebe
1) Význam literární a fyzický: nebe je v bibli často synonymem ke klenbě, podobně jako klenba i nebe má propusti-tama prší a také vrata. Nebe je místo kde se nachází zásoby deště, krupobití,sněhu a blesků
2) Význam ve vztahu k bohu: nene je místo kde přebývá bůh, který je buh nebes
3) Význam ke vztahu k požehnání a spáse:nebe je pramen božího požehnání a spásy. Je to místo milosrdenství a věrnosti boží. Na konci věku bude nebe obnoveno podle božího příslibu
4) Nebe je v některých textech personifikováno-vystupuje jako osoba
5) Některé texty mluví o královně nebes-tak byla nazývána bohyně ištar, která byla ztotožněna s planetou venuší, texty však neudávají jméno.
12. Proč je stvoření slunce, měsíce a hvězd věnováno 6 veršůJe to kvůli důležitosti jakou hrála nebeská tělesa v životě populace žijící na Blízkém Východě. Slunce a měsíc patřili do panteonu božstev na nejvyšší pozici.
Hvězdy řídily lidský osud.
V Bibli: slunce, měsíc a hvězdy: jako stvoření, nemají typické jména, které se pro ně na B.V, používaly, použito větší a menší světlo, řídí den a noc, hvězdy jako stvoření tzn. od Boha
13. Kde se ve Starém zákoně nachází text Desatera? Proč se tam objevuje 2x?
Poprvé se objevuje v knize Exodus (Ex 20,1 - 17) a Deuteronomium (5,6 - 21). Je spjat s uzavřením smlouvy na Sinaji.
14. Vyjmenujte hlavní rysy současné formy Dekalogu?
Úvodní formule v Ex 20,1 tvoří rámec, je zvláštním rysem dekalogu. Následuje prolog Hospodina; většina přikázání má negativní formu, dvě jsou vyjádřena v kladné formě. Vedle sebe jsou kladeny negativní a positivní zákony. Jednotlivá přikázání se liší svoji délkou. Nepoužívá se zde pouze první osoba – ale střídá se to. V podobě adresáta se užívá vždy 2.os. sg. Rozdělení Dekalogu na dvě kamenné desky se objevuje v Ex a Dt, ale v biblické tradici se nikde nenachází údaj, jak mají být přikázání rozdělena. Dekalog používá jen apodiktický styl (imperativní styl vyjádření, většinou negativní), Neexistuje žádná paralela k celku desatera, jen k jednotlivým přikázáním. V případě neplnění přikázání, není žádná sankce. Téměř neobsahuje odkazy na historické období, náb. situaci.
15. Které přikázání je nejdelší v Dekalogu? Čím je specifické?
V židovské tradici je nejdelší čtvrté přikázání: Ex 20,8nn Katechetická formule „Pomni, abys dne sváteční světil.“ Jde o prastarou izraelskou tradici, která dala sabatu zvláštní schválení. Příkaz k posvěcení není jednoduše identifikován se zákazem práce a s odpočinkem, ale nad tyto dva příkazy vystupuje úkol, že má být tento den svatý. Předpokládá tedy přerušení běžné činnosti práce, aby se tak sabat oddělil k něčemu zvláštnímu.
16. Jak rabínská interpretace odpovídá na otázky: Proč nebylo desatero uvedeno hned na začátku Tóry? Proč bylo desatero vyhlášeno na poušti a ne v zaslíbené zemi?
To je možné přirovnat k člověku, který přišel do cizí země a chtěl vládnout, musel však udělat něco prospěšného. Hospodin pomohl Izraelitům v jejich nesnázích a pak se jim nabídl ochranu, když budou dodržovat jeho přikázání. Desatero bylo vyhlášeno na poušti v zemi nikoho, aby bylo zřejmé, že nepatří jenom vyvolenému národu, ale všem.
17. Jak se člení kniha proroka Izajáše? Popište kontext perikopy: Povolání proroka ke službě Iz 6, 1-13
1. Proto-Izajáš (kap. 1-39)
1.Proroctví o Judovi a Jeruzalému (kap. 1-12) 2.Proroctví o národech (kap. 13-23) 3.Velká apokalypsa (kap. 24-27) 4.Proroctví proti Samaří a Judovi (kap. 28-33) 5.Malá apokalypsa (kap. 34-35) 6.Dějinný doslov (kap. 36-39)
2. Deutero-Izajáš (kap. 40-55)
3. Trito-Izajáš (kap. 56-66)
Kontext perikopy: povolání proroka ke službě Iz6, 1-13: obhajoba Božího práva spojená s kritikou útlaku chudých, vyvolení Sionu, proti němuž útočí ostatní národy, Boží svatost a transcendence pojímané jako mysterium tremendum, spása, která přichází od Hospodina, očekávání Mesiáše vázaného na davidovskou linii
18. Vysvětlete jednotlivé výrazy ve verši Iz 6,2 (Kdo jsou to Serafové a co je to eufemismus?)
Serafové: andělé, boží služebníci. Sloužící a chválící bytosti nebeského dvora. Byly to postavy podlidské, polozvířecí, patrně podobné okřídleným hadům lidskou tváří a lidskýma rukama. Odvozeni od saraf – plápolat, hořet. Každý měl 6 křídel, 2 zakrýval tvář, aby neviděl Boha musel by zemřít, 2 zakrýval nohy, jako pohlaví z důvodu studu a 2 létal.
Eufemismus: slovo nebo výraz, které má kladné citové zabarvení, používá se jako stylistické synonymum místo drsných nebo hrubých, vulgárních pojmenování, které označují skutečnost nepříjemné nebo neestetické, anebo které urážejí lidské city a mravy.
19. Vysvětlete formulaci „svatý, svatý, svatý“ v Iz 6,3?
Jde o jeden ze způsobů, jak v hebrejštině vyjádřit superlativ – několikanásobné opakování přídavného jména. Trojím opakováním slova svatý se zdůrazňuje, že JHWH je nejsvětější. Výraz však také vyjadřuje negaci – pouze JHWH je nejsvětější a nikdo jiný. Svátost je jediný atribut Boha, který je v Bibli vyjádřen superlativem.
20. Jak se dá vysvětlit vyjádření v množném čísle „Kdo nám půjde“? Iz 6,8
Jahve je obklopený dvorem poradců ptá se jich na názor. Srovnání s ugaritským dvorem kde se panovník radil se svými ministry. Patristická a pozdější exegeze za množným číslem vidí Boží Trojici, NZ zase Ježíše Krista a Ducha svatého.
21. Jak byste vysvětlili slova ,,Aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven“ v Iz 6,10?
Iz 6,10: Aby očima neviděl, ukazuje na slepotu, která je trvalým stavem, která tím, že se objeví prorok nezmizí, ba naopak zesílí. Místo otevření srdce a nasměrování očí a uší na Boha, zůstává hrdost, slepota a hluchost. Lid není schopen vnímat Boha a jeho slova a bude se trápit a zemře. Iz je nabádá k naslouchání, lid stále nechce, cesta ke spáse se zdá být nereálná. Iz řekne, že Izrael je zralý pro soud. Toto mělo zdůraznit to, že srdce lidu je zatvrzelé. Bylo to pozitivní poukázal na zatvrzelost, kterou neviděli. Bůh skrze Iz vede lid do zkázy, aby na něj ukázal svou moc, náklonnost a lásku.
Tzv. Bůh je vede do zkázy, aby je pak mohl zachránit
22. Které texty nazýváme ,,Písně Hospodinova služebníka“ (kde se v Bibli nachází)? Kdo je Hospodinův služebník (uveďte hlavní výklady)?
Hospodinův služebník je protagonista 4 zpěvů, původně asi tvořících jeden text, později rozdělených a včleněných do Deuteroizaiáše (od 19.st). Jsou to Iz 42, 1-4(9), Iz 49, 1-6, Iz 50, 4-9 (11), Iz 52, 13-53, 12. Autor je Deuteroizaiáš sám, Hospodinův služebník výklad kolektivní: je Izrael nebo aspoň jeho ideální část, výklad individuální: historická postava (Jeremiáš, Deuteroizaiáš) nebo osobnost eschatologickou (rysy někoho z minulosti), nebo spojení obou: korporativní osobnost (jedinec zastupující spol.)
23. Které povolání proroka připomínají slova, jimiž služebník popisuje své povolání v Iz 49, 1-2? Lze tento text nějak chronologicky datovat?
Biblická jména určují jeho poslání, identitu. Datace doba babylonské zajetí.
Iz 49, 1-2: Od počátku je vidět jeho univerzalita, oslovuje ostrovy a daleké národy, což naznačuje že jeho poslání není omezeno na jedno území a na jeden národ, ale týká se celého lidstva. Další bod, v lůně matky si vytvořil služebníka a označil jej jménem. Povolání má počátek v samotné existenci člověka. Jméno je spojeno s úkolem, který dostane. Služebník bude začátek nového Izraele a skrze něj ukáže Hospodin svou slávu a milosrdenství. Hospodin učiní jeho ústa mečem a z něj udělá šíp. Meč a šíp tvoří Boží slova. Meč na krátko, Šíp na dálku.
24. Které jsou tzv. poutní písně/žalmy nebo písně výstupů/stupňové žalmy? Proč se takto nazývají?
Poutní písně: - zpívány poutníky, když stoupali na poutní slavnosti do Jeruzaléma
- mohou se vázat ke svátkům, ke slavnostem, kdy Izrael v Jeruzalémě předstupoval před Hospodina v chrámě, do kterého putoval právě za zpěvu těchto písní - žalmy 120–134 -je jich 15 (Patnáctý den v různých měsících je dnem svátku. Připomíná také den Hospodinova oslovení proroka Ezechiela. Tento den je také dnem vyjití z Egypta, dnem kdy na poušti Sin obdrželi Izraelité křepelky a manu z nebe.
Stupňové žalmy:- v Kralické bibli sbírka žalmů označena jako Písně stupňů. V hebrejštině lze pomýšlet na stupeň, schod, na vystupování. V hebrejské bibli se každé putování do Jeruzaléma nazývá vystupováním a každý odchod z Jeruzaléma sestupováním. Jeruzalém leží v horách, a Jeruzalém představuje oblast duchovně vyšší a ostatní místa jsou duchovně nižší. - zpívány na stupních - četli se při vystupování po schodech do chrámu v Jeruzalémě - obsahují vnitřní myšlenkovou gradaci
25. Jaký význam má Žalm 130 pro Nový zákon (kde se s ním v něm setkáváme)? Jaké je použití tohoto žalmu v církvi? Jak ho hodnotil Martin Luther?
Význam:
jeden ze sedmi kajících žalmů (Žl 6, 32, 38, 51, 102, 130, 143), spolu s žalmem 51 jsou to dva nejužívanější žalmy v křesťanské liturgii, posláním autora je ukázat cestu, patří mezi poutní písně, má významné místo v liturgii, je mezi přípravnými modlitbami ke mši svaté, je součástí pohřebních textů, hodinek za zemřelé i některých mší, 8. verš (on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí) se dvakrát ozývá i v Novém zákoně, v Matoušově evangeliu a v Listu Titovi pokaždé výrazně o JK, který přišel, aby vykoupil svůj lid z nepravosti. Vykoupením tedy vyřeší Bůh stav člověka. Život vykoupeného a zachráněného člověka se stává smysluplným a nadějným. Je vysvobozen nejen jedinec, ale celý Hospodinův lid.
Použití: prohloubení smyslu pro pokání, vnášení kajícího rozměru do všeho, co denně prožíváme, ukázání cesty, k odčiňování hříchů, k otevření cesty k usmíření s Pánem a k jeho novému požehnání
Hodnocení Martinem Lutrem: řadí jej k tzv. pavlovským žalmům, spolu s Žl 32, 51 a 143 a to kvůli teologické blízkosti k Listu Římanům, považuje jej za jeden z nejvzácnějších a nejdůležitějších žalmů, jelikož pojednává o ospravedlnění.
Vybrané kapitoly z dějin Štěrby českých
-ukončení testem v zápočťáku, otevřené i uzavřené otázky (20), minimum je 80% (tj.max.4 otázky špatně)
-státnost=základem ranné české státnosti jsou Češi, Moravané a jiní obyvatelé, kteří žili na našem území X moderní český národ se formoval v době Národního obrození a tento moderní český národ je pokračováním středověkého českého národa (jeho počátky 2.pol.19.stol v přemyslovském státu), který navazuje na velkou Moravu, která byla prvním státním útvarem na našem území (český národ, čeleď Sv. Václava, tj.jeden z prvních národů ve střední Evropě, který se takto formoval)
-Slované-oblast mezi Dněprem a Nitrou, keramika pražského typu, na naše území vstup Moravskou branou, příchod 1/3 6.století tj.první vlna, druhá vlna spojena 6.-7. století a je zde velmi těsná vazba na Sámovu říši a její konflikt s Avary a poté s Franskou říší (bitva u Vogastisburgu)
-pojmenování Čech, Moravan=v Kosmově kronice je první záznam o zakladatelském mýtu o praotci Čechovi (poté odvození kmene Čechů), dále Nestor 12.stol, který zdůvodňuje názvy kmenů tím, že se slovanské kmeny rozutekly po zemi a nazvali se podle toho, kam přišli (Moravané podle řeky Moravy..atd); první zmínka o pojmenování Čechů jsou už z 10. stol kdy se o nich hovoří, ale zdůvodnění tam není (historikové se snaží zdůvodnit si proč se nazýváme Čechy a došli na 16 teorií o tomto)
-Moravané podle řeky Moravy, pochází z latinského Mare (mezi) a Ava (na vodu bohaté území)
-pohřbívání Slovanů-v původní pravlasti neměli kostrové pohřbívání, ale pohřbívali pod mohyly a ostatky byly spáleny; náboženství animistických kultů, víra v nesmrtelnou duši, která se po smrti oddělí, žárové hroby; bohové: Perun, Svarog, Velen
-staří Čechové měli posvátné stromy, háje, studánky, kterým přinášeli oběti (souvisí s animistickým náb.-duchové stromů a živlů, což se nám dneska zachovalo jen okrajově v pohádkách), ale někdy i oběti lidské
-oběťmi si chtějí síly udobřit, záruka lepšího života a jistoty
-zprostředkovatelé náboženství: Žreci a Vědmy (př.na moravskoslezském pomezí až do cca 20.stol působí bohyně které jsou bylinkářky, starají se o nemocné)
-jeden z prvních dokladů přítomnosti křes.kultu je fragment slonovinové schránky z langobardské mohyly (oblast Žuráň, langobardi procházeli naším územím a pohřbili zde jednu významnou osobnost, pohřben také fragment muže s křížem v ruce)
-první křesťané pocházeli z blízkého okolí-bavorsko, franská říše, Itálie (Vlachy) i misionáři z Řecka =před příchodem Konstantina a Metoděje
-na našem území pouze hmotné důklady Irských misionářů (Kostelík v Modré, který svým půdorysem obdélníkovým s lodí připomíná ranně křesťanské kostelíky v Irsku)
-s působením křest. Přichází změna pohřbívání na kostrové (jedinec čeká na vzkříšení v hmotné podobě)
-příchod K+M-pozváni knížetem Rastislavem, kdy on chtěl vytvořit na \velké Moravě samostatnou církevní provincii, která by podléhala jenom mu, do té doby působení misionářů podléhalo Pacovskému biskupství z Franské říše, kde byli mocenské spory=provincie bude vytvořena na základě misionářů z Byzance od Michala III; možná s touto misí také Koptové (staří Egypťané, o čem máme hmotné prameny-kostra v Mikulčicích s negroidními rysy, symboly žáby, které souvisí s tímto kultem)
-K+M přišli, ale prvně museli zhodnotit situaci, hlaholice=písmena měla i číselnou hodnotu
-staroslověnština=nebyl běžný jazyk, ale bohoslužebný; ale K+M v souvislosti se staroslověnštinou dostali do několika sporů ptž sloužili mši v jazyce, který nebyl církví uznán (bohoslužba jen latinsky, řecky a hebrejsky), byli pozváni k papeži, kde měli obhájit staroslov. při bohoslužbách (ale Konstantin je ukecal a starosl. schválena jako oficiální jazyk)
-potom ale slovanští kněží vyhnání více na jih (bulharsko), ale památky př.Sázavský klášter, kde se určitou dobu zachovávala slovanská liturgie
-zánik velké Moravy spojen s nájezdem Avarů, pověst o prutech Svatopluka
Křesťanství v Českých zemích:
-845-Křest 14 českých knížat v Řezně=pronikání křes.na území Čech
-kmeny na území Čech: Lučané, Doudlebané, Čechové...ale teďka modifikovaná verze, která hovoří o jednom kmeni Čechů, který se rozdělil na několik knížectví (názvy podle hradů-Zličané...), 15 knížectví podřízených
-kníže Bořivoj (legenda o Bořivojovi, Ludmile, Svatoplukovi), z cest si přiváží kněze Kaicha a vzniká historická památka na levém Hradci; ale nesouhlas a povstání proti křesťanství a Bořivoj se musí uklidit na Moravu
-pak se Bořivoj vrací a na dnešním místě praž.hradu nechal vybudovat kostelík Panny Marie
-christianizace shora=začíná od příslušného knížete, ruku v ruce jde formování nového státu a křesťanství, které mu dává ideovou základnu
-idea modelu přijetí křtu-příchod křest.misionářů, kteří směřovali nejprve na dvůr daného knížete (sousední křest.vládce se snaží daného knížete přesvědčit o přijetí křes.a pak tam poslala misionáře)
-přijetím křest.se knížata zařadila do plnoprávného svazku křest.panovníků (legenda kdy Svatopluk hoduje u stole, ale Bořivoj-pohan, sedí na zemi)
-předkřesťanská spol.-založena na neměnné tradici cyklů, kdy se lidé snaží usmířit přírodní síly
-důležitost stavby kostelíka Panny Marie na pražském hradě=tady je knížecí stolec, kde je kníže uváděn do úřadu a na tomto pohanském místě on postavil kostel )tj.zavázal ten kmen k tomu, že přijdou nové zákony a náboženství)
kníže Václav
-patron české země, symbol české státnosti
-prameny: latinsky psaná díla: Když rostla víra křesťanská (lat.legenda)
Gumpoldova legenda
Kristiánova legenda
Vavřincova legenda
-929-klíčový v tom, protože tu měl být Václav zabit, ten podléhal, byl poddaným krále Jindřicha (tzn. Tyto dvě strany nebudou válčit); ale některé prameny uvádí, že zemřel až 936 (podle různých záznamů z kronik); také jiné informace v legendách o stavu (ženatý/svoboden) Václava
-placení tributu=poplatek za mír (placen Jindřichovi)
.legenda Ut Annuucietur-nachází se v chrámu Sv.Víta / Václav sklízí pšenici /Vražda ve Staré Boleslavi
Národnostní problémy v českých zemích (Němci a židi na našem území)
-problematika německých osadníků a židů
-německá populace na našem území: od 10.stol.přichází církevní hodnostáři z Bavorska (duchovní)
-česká společnost nikdy nebyla homogenní (dříve langobardi a keltští gójové)+1.pražský biskup byl sas Dětmar
-řada Přemyslovců měla za manželky Němky (Jitka, Kunhuta, Judita)
-usazovali se tu němečtí obchodníci v Praze (němečtí kupci z Řezna), ale hlavní příliv přišel s kolonizací=ve 13.století zakládání osad na dosud neobydleném území (Bavorsko, Švábsko) a osidlování horských a podhorských oblastí
-Morava=příchod od 11.stol, a do r.1150 se jim podařilo osídlit území kolem Mikulova a Znojma, kolem 13.stol Brno, Jihlava a Opava
-přínos tzv „městských privilegií“
Švábské zrcadlo: norimberské právo a řídila se jím města v Čechách
Vídeňské právo:pro Brno a větší část Moravy
Magdeburské právo:pro sever Čech a Moravy
-Praha vytvořila základ pro nové městské právo (16.stol) a přínosem je německé zákupní právo emfyteutické (dědičný nájem půdy)
-němečtí kolonisté nikdy nevytvořili jednotný celek
-na Moravě je příznivce Bruno (rádce PMOII) a zakládají města (Chomutov, Německý brod..), čímž se zvyšuje ekonomický a politický vliv němců což přispělo k formování národního uvědomění (Dalimilova kronika-postoj české šlechty vůči němcům)
-české národní vědomí=češi bráni jako čeleď (země) sv.Václava (vyšší vrstva) a emancipace české šlechty
-židovská populace v českých zemích:zmínky z 10 stol. (Ibrahim Ibn Jakob-popisuje Prahu a zmiňuje žid.obchodníky)
-osídlili pražské podhradí
-působili jako dvorští úředníci (Jakub, knížecí rada knížete Vladislava)
-pogromy v 11 stol. (křížové výpravy do Palestiny)-první ochrana židů nebyla dostatečná a křižáci napadali židovské osady a majetek;=židé prezentování jako vrahové Ježíše (nepřijali ho jako pána, jsou viněni z rituálních vražd)-masakr v Mohuči
-o masakrech na našem území informuje Kosmas (zánik pražských židovských čtvrtí a byli nuceni ke křtu nebo smrt)
-Břetislav zabíral část majetku židů, kteří se rozhodli opustit naše území
-snaha o zabránění pogromů: Ludvík Bavor, Bernard z Clairvaux
-ale zhoršení postavení židů po IV.Lateránském koncilu (1215), kdy papež přikázal nosit židovským osadníkům zvláštní označení (stuhy na oděv, žlutá hvězda, nárameníky, velké špičaté klobouky)-židé nesmí zaměstnávat křesťany a vlastnit půdu
=hlavním zdrojem obživy židů jsou půjčky
-židé jsou přímo podřízeni panovníkovi (bez povolení se nesmí usadit, stěhovat, musí odvádět poplatky do královské pokladny jako platbu za ochranu)
-Bula papeže Inocence IV (1247)-právní dokument chránící židy před obviňováním z rituálních vražd bez náležitých soudů
-Statuta Judaeorum Přemysla Otakara II-1254, je základem židovského zákonodárství v Čechách a na Moravě až do 18.stol;má 32 krátkých paragrafů, cílem je stanovit pevný poměr mezi židovskou komunitou a panovníkem, reaguje na tehdejší evropskou situaci
• omezovala styk židů s křesťany
• zásady pro samosprávu žid.obcí
• židé jsou přímí poddaní krále = král jim zaručuje ochranu a příslib svobody jejich náb.života
• útok proti majetku židů brán jako útok na majetek krále
• křesťan, který zabije žida má ztratit majetek
• kdo zraní žida musí zaplatit pokutu králi i poškozenému
• za hanobení židovského hřbitova je provinilec zabit
• odmítání násilného nucení židů obci (toto přímo reaguje na tehdejší politiku v Evropě vůči židům, která je anti-judaistická, ne antisemitská)
-za tyto výsady musí židi platit králi poplatky (daně)
-v době vlády PMO II, nedocházelo k větším násilnostem a pogromům vůči židům (to změna za pozdějších panovníků)
-významné židovské osady v Čechách: Praha, Litoměřice, Příbram, Plzeň
na Moravě: Brno, Jihlava Olomouc
-osady bývají v podhradí, často odděleny řetězy, zdmi, hradbami
-od Lateránského koncilu je stanovena povinnost aby židé žili odděleně od křesťanů
-od 16.stol. Jsou tyto oddělené osady nazývány GHETTA (to vychází ze židovské čtvrti v Benátkách-Ghetto Novo)
-ta privilegia musela být obnovena s nástupem každého nového panovníka (ano u Přemyslovců i Lucemburků), ale židé jsou vždy jako „majetek“ panovníka a ten často vůči nim vystupuje nekorektně (Václav IV několikrát vyhlásil amnestii židovským dluhům=oprostil dlužníky od placení nebo bohatí židé byli uvězněni neprávem a propuštěni jen za výkupné)
-18.4.1389-velký pogrom v pražské židovské osadě, byl celkovým vyústěním protižidovských nálad v Evropě i u nás; souvisí to s tím, že židé označeni jako ti, kteří jsou odpovědni za smrt Ježíše a hodněkrát se toto obvinění vyskytne přímo v kázání a často židé obviněni, že kradou hostie a šlapou po nich (podruhé chtějí zabít Ježíše-šlapou po „tělu“ páně), jako důvod pogromu: procesí křesťanů s hostií a hádka kdy hostie spadla – obvinění židů a křesťané do židovské osady a násilné nucení ke křtu atd..., údajně zabito až 3000 židů
Církevní vývoj středověk-doba husitská
-973-založení biskupství v Praze (podíl hlavně Boleslav I, ale přiznány Bol.II)
-1063-založení biskupství v Olomouci (kníže Vratislav)
-pojem „investitura“-částečně charakterizuje vztah mezi mocí světskou a církevní; je dokladem, který prezentuje ty spory mezi církví a světskou mocí
.postavení biskupa=ve své diecézi má právo svolat a uvádět hodnostáře, spravovat jmění, uvalovat tresty svým podřízeným (duchovním i laikům) ALE kníže jako představitel světské moci, chce uplatnit svůj mocenských vliv vůči biskupům a jejich pravomocem, knížata biskupa berou jako své „kaplany“ a proto si je vybírá (nechá si je schválit velmoži a potom to až řekne arcibiskupovi) – v našem případě Mohučský arcibiskup, který zvolení jen formálně schválil
-i atributy (berla...) jsou formální-kandidátovi je předává císař
=fce a omezení biskupských pravomocí bylo poměrně zásadní, opravdu mohli jen: suverén pouze v rámci diecéze (udělení svátostí, svěcení olejů, kostelů a oltářů; má právo výběru desátek)
-papeži se nelíbí zasahování světské moci do církevní a výsledkem byl: WORMSKÝ konkordát (1122)-kompromis udělení investitury, kdy zvolení biskupa církevní volbou a císař ji má pouze potvrdit
-situace u nás:snaha emancipace církve a významný:
• Jindřich Zdík-biskup Olomoucký, snaží se vyjmout církevní poddané z pravomoci světských úřadů, snaží se, aby jeho církevní poddaní nebyli povinni robotovat a odvádět dávky šlechtě=pro své poddané chtěl „imunitu“, což se mu podařilo
-“arcijáhenství“-instituce (předtím má dohled nad kněžími arcikněz, který je závislý na knížeti) a církev chce tuto správu pod sebe, jednotliví arcijáhenové vykonávají dohled nad kázní duchovenstva, dále mohou: stíhat kacíře a předat je inkvizici, z pověření biskupa mohou vyhlašovat klatbu
-klatba=týká se jedné osoby, která po klatbě se nesmí účastnit duchovního života, bohoslužeb a kdokoliv ho mohl beztrestně zabít
-interdikt=rozšířená klatba, týká se určitého území (např. Ve městě kde se osoba v klatbě zdržuje je uvalen interdikt=nesmí se křtít, bohoslužby..)
• pražský biskup Ondřej (1214-24)-problém s desátky, biskup si nechává ¼ desátků a zbytek rozdělen mezi ostatní v diecézi (na pohřby, stavby..), ale v praxi si kníže ty ¾ desátků nechá (někdy si nechá i vše); biskup Ondřej toto chce zvrátit a nakonec odchází do Říma a nad celou pražskou diecézí vyhlásil interdikt!! - v tom si PMO I. Uvědomil, že by mělo začít nějaké jednání a to vyústilo v : VELKÉ PRIVILEGIUM CÍRKVI V ČECHÁCH=biskup získal soudní pravomoc nad kněžím a právo dosadit kněze; byla prominuta povinnost klášterů zásobovat kněžské vojsko a poskytnout pohostinství feudálům; církevní poddaní se nemusí účastnit robotních povinností světských úředníků (jsou podřízeni jen králi)
-ale! Nejedná se zde vůbec o těch desátcích kvůli kterým to vzniklo
-řády:
cisterciáni-název od údolí „Sito“ ve Francii, u nás známá Eliška Rejčka nebo cisterciánské kláštery (Plazy u Plzně, Mnichovo hradiště)
premonstráti- Strahovský klášter
minorité=“menší bratři“,spojeno s Františkem z Assissi, odnoží františkánů, klášter sv.Jakuba v Praze (odnoží jsou také „klaristi“, spojeni se sv. Anežkou
dominikáni-kostel Sv. Michala v Brně
Křížovníci s červenou hvězdou – dosud je jediný původní český řád (černý erb, červený kříž a pod ním červená židovská hvězda), založen 1237 Anežkou Českou, dnes hradiště Sv.Hippolita ve Znojmě,
Anežka=1211-1282,dcera PMO I, snaha o duchovní život, řada nevydařených sňatků a zaslíbila se duchovnímu životu, svatořečena 1989, dopisuje si s Klárou (klariska)
-1344 arcibiskupství v Praze za Karla IV, i Litomyšl
-1.arcibiskup Arnošt z Pardubic
-sektářská hnutí od 13.stol, odnože církve, které se chtějí vrátit původnímu církevnímu ideálu
valdenští-hlavně Fr, chce návrat k prvotnímu křest.životu (neuznává kult světců)
bekyně-sdružení žen, které se snaží žít mnišským životem, ale nemusí skládat mnišský slib
begardi-obdoba bekyní
flagelanti-sebemrskačství, prochází Evropou, kde došlo k odpuštění hříchu protože oni sami podstoupí utrpení, tím že se mrskají; odmítají i kněze
Přehled základní chronologie vývoje české státnosti od 10.stol-husitství
Boleslav I (935-972)-upevňování tzv.hradské soustavy (kolokvia-sbor členů vládnoucího rodu, členové družiny, církevní hodnostáři); nechal razit denár; hradská soustava=soustava hradišť, kde je vykonávána soudní, politická a vojenská moc
-hradská soustava fungovala do 13.stol (ve 12.stol bylo 38 hradišť)
995-vyvraždění Slavníkovců, hradiště Libice; vyvražděni protože se chtěli vyvázat z moci Boleslava II a on to nechtěl dovolit; potom se střídaly vlády a Morava byla obsazena Poláky
1019-trvalé připojení Moravy k Českým zemím
1039-Hnězdenské dekrety=Boleslav jel do Hnězdna pro ostatky sv.Vojtěcha, které chtěl vrátit do rodiště a vyhlášení těchto dekretů je 1. duchovní dílo
-křesťanské uzavírání sňatků
-ordály=boží pravdy; ordál rodo-problematika čarodějnictví (má se potírat vodou, mečem a pak ohněm), zrušeny 1215 ale praktikovaly se i dále a definitivně zrušeny za vlády Marie Terezie (1776)
1054-stařešinský řád jako způsob nástupnictví; vládne nejstarší z rodu a ostatní vládnou v tzv.údělech; stanovil to Břetislav a údělné knížectví: olomoucké, brněnské a znojemské
1085-Vratislav II získal pro svou osobu královský titul, což znamenalo posílení postavení panovníka v hierarchii, je druhou nejvyšší hodností (první je císař)
1158-královský titul pro Vladislava II a byl přislíben dědičně (ale nebylo to dodrženo) a do erbu českého království byl vsazen lev (nahradil orlici)
1182-vznik markrabství Moravského (zrušeny údělné knížectví)
1189-statuta Konráda Oty-cílem je emancipace šlechty a zaručuje to dědičné držení půdy pro šlechtu
1212-Zlatá bula (pečeť) sicilská=potvrzení dědičného královského titulu pro Přemysla O.I., vydaná Fridrichem II.v Basileji; český král získal právo investitury=dosazování biskupů a byla uznána nedělitelnost českého království; český král také získal kurfiřtskou hrdost=podíl na volbě řecko-římského krále
1216-princip primogenitury-tj.nástup králova nejstaršího syna
1278-PMOII.zabit na Moravském poli; říkalo se mu král železný (??) a zlatý (byl bohatý, vlastnil stříbrné doly v Jihlavě)
1300-mincovní reforma Václava II., raženy stříbrné pražské groše (doly v Kutné hoře); vydal horní zákoník- ; hodně expanzivní-získal polskou a uherskou korunu pro svého syna Václava III. Ale vyčerpal státní pokladnu a neudržel tak rozlehlé statky (Václav III.se musel vzdát uherské koruny a polskou korunu nechtěl)
1306-zabit Václav III.v Olomouci a tím vymřel rod přemyslovců po meči
-ve 13.stol.emancipace šlechty (rody Vítkovců, Romanovců, Žerotínů) a tím dualismus moci-král + šlechta
-vznikají zemské soudy ptž boje mezi šlechtickými rody, spory se řeší změnou vlastnictví šlechtických domů? A králova moc ustupuje do pozadí
-zemské desky-zde se zapisuje vlastnictví statků
-zemský sněm-navazoval na kolokvia-král+šlechta+vyšší duchovní a řeší otázky správy, přijímání nového krále, válečné tažení za hranice království
-Jan Lucemburský-vzal si Elišku Přemyslovnu (dcera V.III.) a inaugurační diplom-dosazoval příslušníky šlechtických rodů a dělal ústupky šlechtě (ta platí daně jen při zvláštních příležitostech a nemusí do boje), „král cizinec“-byl diplomat i válečníkem (válečná tažení) ale potřeboval rozprodat český majetek
Karel IV (1346-78)-46 římský, 47 český král; 55 císař římský; vystavěl: Nové město pražské, Karlštejn, úkrytem pro korunu měl být kamenný most (1357); Majestas Carolina=chtěl omezit pravomoci šlechty
-Země koruny české-svazek zemí kdy král je centrem a Morava+Lužice+Slezsko+Branibory (bez Falc)
-1356-Zlatá bula Karla IV-říšský zákoník, český král získal 1.místo mezi kurfiřty a česi si na zemských sněmech volí svobodně svého krále
-za Václava IV byl vrchol společenské krize
Dekret Kutnohorský-týká se pražské univerzity kde 4 národy-český, bavorský, saský a polský (kromě Čechů to jsou němci=ovládají univerzitu), ale tím dekretem češi získali 3 hlasy a němci odešli a založili si univerzitu v Lipsku
Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova=první kritici církevních poměrů
Jan Hus (1371-1415)-přejal myšlenky Jana Wiklefa, že se má církev vzdát majetku
-kritika odpustků (tj.peníze za odpuštění trestu za hříchy) ptž.ty odpustky nemají co dělat s Bohem, ale slouží pouze církvi; potom se prodávají odpustky i za hříchy které se ještě nestaly, odpustky trestů těch, kteří byli mrtví
-dílo: O církvi, Rozprava o odpustcích, Výklad viery, desatera a patéře (výklad základních motliteb), Postila, Dcerka
-Husovo pojetí církve: vycházel z toho, že rozlišil dvě církve: 1.pravá církev=Kristova, ta je neviditelná (na nebesích) a sdružuje všechny spravedlivé (ty co dojdou spasení); 2.pozemská církev=jsou tam spravedlivý kteří dojdou spasení ale i ti, kteří spasení nebudou (ti zlí)
=toto problém, s kterým církevní hierarchie nemůže souhlasit ptž to otevírá prostor pro kritiku církevních poměrů, podle tohoto pojetí nebyli papežové, preláti a kněží automaticky ti, kteří dojdou spasení (Hus říkal ne, i když budeš papež můžeš být zlý a nemusíš být spasen)
-doposud byla svatost omezena úřadem (mám úřad=jsem svatý) ale on říká že svatost dělají skutky a jednání podle Evangelií...
-ústřední dilema:odvolat / neodvolat; pokud by své myšlení odvolal zachránil by si život ale nedostal by svobodu (asi by byl uvězněn v klášteře nebo kobce aby se nemohl vrátit do českého království) takže si řekl, že neodvolá:)
-upálen 6.7.1415 (upálen i Jeroným Pražský 1416, prvně odvolal po mučení, pak to zase vzal zpátky)
-husitství (1419)-přijímání podobojí pro laiky, ve znaku kalich (stejné datum jako 1.pražská defenestrace=vznik husitství)
-nebylo jednotné od začátku, byly tam rozdílné radikální proudy (umírnění šlechtici a radikální)
-radikálové očekávají velkou změnu, příchod nového království (př.adamité-kdo nejde s námi, jde proti nám, pikarti)
-4 artikuly pražské:
svobodné kázání slova božího (svobodná interpretace Bible)
přijímání podobojí
odnětí církevního majetku
spravedlivé trestání smrtelných hříchů=rovnost, šlechtic bude trestán stejným způsobem jako poddaný
-hlavní porážkou husitského hnutí byla diplomacie (4 křížové výpravy, v boji byli dobří), církev se sjednotila a proti sobě byli poštvání radikální a umírnění (bitva u Lipan)
-Basilejská kompaktáta (1441-49)-pozváni zástupci husitů (Prokop Holý) a mohli argumentovat ve svůj prospěch; rozložení husitského hnutí zevnitř, a legát basilejského koncilu ve spolupráci se Zikmundem v Jihlavě vyhlásil tyto kompaktáta (1436)=ústupek katolické církve, která povolila na území českého království vyznávat 2 náboženství (katolictví a kališnictví); jediným bodem 4 artikul pražských bylo schválení přijímaní podobojí
Petr Chelčický (1390-1460)
-zastával koncept nenásilí, kdy jsou myšlenky prosazovány jedincovými činy, chudobou
-ideová zakladatel jednoty bratrské
-dílo: O trojím lidu, Sít viery
-Jednota bratrská-1457, mistr Řehoř v Kunvaldu; zdrojem jediného poznání je pouze Bible (J.A.Komenský byl jejím biskupem)
-24.9.1483 Druhá pražská defenestrace (byli tam katoličtí zástupci a kališníkům se to nelíbí)
1485 Kutnohorský náboženský mír mezi katolíky a kališníky, kdy se rozhodli, že se budou vzájemně respektovat
Vztah Čechů a Němců v době husitské
-postupný růst napětí mezi odlišně mluvícími národy (prameny neodlišují zda se jednalo o němce zde zabydlené=domácí nebo němce jako cizince)
-náznaky antagonismu byly posilovány posilujícími vpády z Německa=vpád Braniborů do Čech, vpád Bavorských a Míšeňských vojsk do Čech
-reformní kazatel Konrád Waldhauser nebo donátor kaple betlémské Hanuš z Mulheimu
-ani Hus neměl vlastenecké řeči proti němcům (lepší němec dobrý než Čech zlý), ale měl problém s myšlenkami, které němci prosazují
-i v husitském táboře byli mistři němečtí: Mikuláš z Drážďan
=nemůžeme zjednodušit vztah němců a Čechů do češi=kališníci a reformátoři X němci jako katolíci a protireformátoři
-křižácké výpravy Němců-oni chápali Čechy jako kacíře a měli je vyvraždit, i vraždí Čechy podle toho že kdo neumí německy je zabit
-města husity ovládnuta si nechala svůj německý ráz=husité nebyli protiněmečtí a vlastenečtí
=princip víry je u husitů na prvním místě a nejsou hnutím nacionálním (někdy nacionální spojeno s prosazování české liturgie
Osudy židů v 15. a 16.stol
-privilegia židů a jejich pobyt na našem území bylo spojeno se silnou ústřední mocí-byli poddaní krále
-uvolnění tohoto systému v souvislosti s husitskou revolucí vedlo k uvolnění vazeb, které židi měli (nemuseli nosit označení)
-zajímavý je postoj některých husitských kazatelů vůči židům: Matěj z Janova, Jakoubek ze Stříbra-odmítají ztotožnit židy s antikristem (nepřítelem); zamýšleli se nad rozdílem židovské a křesťanské společnosti kdy si myslí že rozpor je v tom, že židům byl přiznán jediný způsob obživy=lichva a řešení je aby židi mohli se živit čímkoliv jiným (řemeslo..)
-ale i tak docházelo k pogromům (vtrhnutí do žid.obcí, násilné nucení ke křtu nebo smrt)
-všude židé vyháněni, obviňování z rituálních vražd (vyhnáni z Německa, Portugalska, Španělska)=Evropou putují statisíce židů, směřovali na východ, někteří se usadili i na našem území
-1454-vypovězení židů z moravských měst, z Brna, Olomouce, Znojma; spojeno s vládou krále Vladislava Pohrobka (ve městech neměli domovské právo, usazovali se v okolí, ale do měst mohli v době trhů př.a měli zvláštní židovské mýto)
-doba pohusitská spojena s úpadkem královské moci-posílení pravomoci vrchnosti a šlechty
-snaha Vladislava Jagelonského o to, aby se židé vyvázali z podřízenosti vrchnosti a chce aby se znovu podřídili královské komoře (unikají mu peníze), ale nebyl moc silným panovníkem a tak se toto nařízení setkalo jen s částečným úspěchem (příslušníci židovského etnika, kteří nepodléhali vrchnosti nesměli takto patřit, ale ti co už jim podléhali, z nich nebyli vyvázáni)
-jejich plné vyvázání a podřízení panovníkovi až za vlády Ferdinanda Habsburského (1526-1564), byl také nucen reagovat na požadavky měšťanů (1557)=vypověděl židy z českého království; toto vystěhování hlavně z ekonomického důvodu (pro měšťany jsou židé konkurence pro jejich podnikání) a proto chtějí aby je vystěhoval; Ferdinand na to ale i trochu doplatil, protože poplatky židů byly zdrojem příjmů královské komory (tím o to přišel)
-další panovník Maxmilián (1564) dovolil židům se vrátit na české území
Církevní vývoj v pohusitské době
-reakce na situaci v Evropě – reformní proudy (kalvinismus, luteráni), kteří ovlivnili nejprve německou menšinu na našem území, které přejímali luteránské reformní názory
-luterova nauka ovlivnila i část kališníků (utrakvisti), u kterých docházelo ke štěpení
umírněný proud-snaha přiblížit se ke katolictví (jediné rozlišení je přijímání podobojí)
novoutrakvisté-přijímají luterovo učení (ten Husa přijal a souhlasil s ním)
-Jednota bratrská=ideový zakl. P.Chelčický, v počátku názorová příbuznost s kališníky, ale jakmile představitelé JB začali kritizovat přibližování se utrakvistů katolické církvi, tak se začali odcizovat, což vrcholí 1508, kdy Vladislav Jagelonský vyhlásil Svatojakubský mandát, kterým postavil JB mimo zákon; došlo k uzavření jejich kostelů, pálení jejich knih; tento mandát byl zrušen až Rudolfovým majestátem v 1609
-Novokřtěnci=habáni, od 20.let 16.stol.začali usazovat i na našem území; poměrně radikální protestantský proud, který se snaží navázat na původní křesťanské učení (chtějí společné vlastnictví, společnou výchovu dětí), hodně se usazují u Mikulova a ve Slavkově
-Katolíci-v pohusitské době nejsou významným hnutím, netvoří velkou část populace (snad jen 20% obyvatel); rekatolizační snahy jsou spojeny s Ferdinandem Habsburským, který využil jezuity
-Jezuité-konali v souvislosti s katolickou vírou misijní činnost
-rozpory mezi katolíky a evangelíky
-1555-Aušburský protestantský mír-platí zásada koho vláda, toho víra=v zahraničních zemích, ale u nás ten vývoj trochu jiný, i když se protestanti snaží o oficiální své vyznání-dokument který není schválen písemně Česká konfese (1575, společné vyznání JB a luteránů zahrnující i husitskou tradici), ale panovník ví že pokud by to potvrdil písemně, hrozí mu exkomunikace z církve, proto schválil jenom písemně
-1609-Majestát císaře Rudolfa=písemné schválení české konfese, ale také velmi liberální zákon týkající se náboženství v Evropě, platí zde zásada, že si poddaní mohou svobodně vybrat náboženské vyznání
Stavovský stát
-katolíci a kališníci spolu provázání jen nestálou stavovskou mocí, proto šlechtické stavy zakládaly landfrídy=svazy šlechticů a měst, které se snažili aby tam byl zachováván zákon a pořádek; v čele východo a středočeského landfrídu Jiří z Poděbrad (nejprve správcem za Ladislava Pohrobka)
Ladislav Pohrobek (1453-1457)-pohrobek=narodil se po smrti svého otce;
Jiří z Poděbrad (1458-1471)-šlechtic, který se stal králem což byl zásadní průlom, kdy se také projevuje jakási moc šlechty, často je mu jeho původ vyčítán; jeho snaha vytvořit Všeobecnou mírovou organizaci křesťanských panovníků=uvědomoval si nejisté postavení českého království v Evropě (ví že zrušení přijímání kalicha je zásahem do české suverenity) proto chtěl spojit panovníky proti Osmanským Turkům ale bez papežova souhlasu; panovníci na tento návrh nechtěli přistoupit z několika důvodů:nemohli by dál rozšiřovat své území a hlavně by se měli vzdát svých vrcholných pravomocí (o jejich postavení často rozhoduje i síla) a velmi se obávají že by na ně papež uplatnil svůj vliv (exkomunikace z církve=toho člověka můžete beztrestně zbavit majetku i zabít)
Vladislav II. Jagelonský (1471-1516)-český a uherský král
Ludvík Jagellonský (1516-1526)
-stavovská monarchie-spojena s nástupem a posilováním moci stavů (=šlechty a měst)
-stav=privilegovaná vrstva společnosti, kteří se podílí na moci v daném státě prostřednictvím institucí, soudů, královské rady..
-stav=“politický národ“, zatímco poddaní nemají žádný vliv
-stavovské instituce: zemský soud, zemský sněm (vyšší a nižší šlechta a města v pohusitské době, u nás chybí jeden stav-církev, protože ta v době pohusitské vyňata z politických pravomocí), královská rada (poradní sbor panovníka, ale zde byli zástupci stavů)
-koncem 15.stol.došlo k uzavírání stavů, týká se to hlavně vyšší a nižší šlechty a dochází k vymezení toho, kdo bude patřit do vyššího-panský a do nižšího-zemani, rytíři stavu (vymezeny rody které kam patří, Čechy 47 rodů, Morava 15 rodů)
-1500-Vladislavské zřízení zemské=písemné potvrzení šlechtických privilegií, někdy označováno jako „první“ ústava, má 554 článků; ale zástupci měst vyloučeni z rozhodovacích pravomocí zemských sněmů
-1517-Svatováclavská smlouva
Ferdinand Habsburský (1526-1564)
-snažil se o omezení šlechtických pravomocí-zřídil nové orgány státní správy, které měl pod svou kontrolou: Dvorská rada (měla spravovat říši-Čechy, Morava, Uhry, Rakousko), Tajná rada (měla být jeho hlavním poradním orgánem)
-protože šlechta byla ze začátku silná, tak si nedovolil nějak měnit stavovské zákony
=dva paralelní zákonodárné orgány: stavovské a panovnické
-1547-zásadní omezení pravomoci měst (boje mezi protestantskými a katolickými knížaty-tj.panovník chce od měst finance aby bojoval proti protestantům), ale hodně veřejnosti bylo protestantské a nechtěli mu dávat peníze, ale Ferdinand vyhrál a omezil pravomoci měst (městská správa podřízena královskému dvoru, významné postavení získali zpět královští rychtáři a pražský král.hejtman), došlo ke konfiskaci majetku měst
Němci a židé v době vlády Habsburků
-za Rudolfa II.dochází k masivnějšímu usazování němců v českém království (obchodníci i šlechtické rody)
-do českým zemí i hodně protestanti (spojeno s německou populací)
-30. letá válka=jednou z jejích části je Povstání českých stavů 1618-20, jedná se o náboženský spor!! (ne národnostní), bitva na Bílé hoře-protestantská unie X katolická liga, to povstání začalo defenestrací, která byla spojena s útokem pražské chudiny na židovské ghetto
-Obnovené zřízení zemské
Židé
-v 16.stol.bylo spojeno s vypovídáním židů z našeho území
-“zlaté období“ bylo za Rudolfa II. (měl zájem o žid.náboženství, lákala ho kabala spojená s alchymií), za jeho doby i pražské židovské ghetto bylo jedním z nejznámějších center v Evropě
Mordechaj ben Šemuel Meisl-bankéř, obchodník a ve své době asi nejbohatší Pražan
Jehuda Low ben Bezael (Maharal-náš učitel rabi Low)-významný theolog, filozof a vrchní rabín
-rozmach židů jedna pro zálibu Rudolfa a habsburští panovníci sledují praktické cíle, které jim rozmach židovské obce přinesl=potřebovali židovské peníze (na vedení války, na placení žoldáků)
-židé za 30.leté války se klonili na stranu katolíků (protože Martin Luther byl silný antisemita, nejprve je chtěl obrátit na protestantismus, ale protože oni zůstali věrní svému vyznání je zavrhl)
-privilegia=větší volnost obchodu (židi nemusí v Praze platit zvláštní kupecké mýto), mohou provozovat řemesla (to dříve nesměli-ale s podmínkou toho, že to budou prodávat jen v tom ghettu)
-po bitvě na Bílé hoře 2 migrační vlny židů z východu (z Polska a Běloruska) a další vlna z jižní oblasti (Rakousko), protože tam na ně byly páchány protižidovské pogromy (ty organizoval Bohdan Chmelnický)
-silné centrum bylo v Praze
-tolerance vůči židům se zrodila z nezbytnosti (financování žoldáků), ale po válce armáda nebyla potřeba a začalo vznikat přesvědčení, že to rozšíření židovských privilegií je překážkou rozvoje křesťanské populace=znovu se objevují snahy vedoucí k omezení židovské populace (mají být vyhnání z měst a i z království-to je těžké prosadit)
-proto se přistoupilo k redukování (kontrole) židovského obyvatelstva=administrativní antisemitismus (tj.vydávání protižidovských nařízení), což vrcholí v 1726 (panovník Karel VI), spojeno s omezením počtů židovských rodů (numerus clausus)
-1726 vydán translokační reskript-přikazuje židům, aby se přestěhovali do čtvrtí a ulic, které leží dále od křesťanských míst (od kostelů a hřbitovů)
-1726 familiantský zákon-praktické nařízení, které realizovalo omezování počtu židovských rodin u nás; tj.židovský otec (otec rodiny) získal právo k pobytu (inkolát) v zemi (v Českém království), ale jeho synové, kteří zde chtěli založit rodinu, ten inkolát (občanství) nezískali; toto právo přecházelo pouze na nejstaršího syna, zbytek zde nemůže založit rodinu (museli se vystěhovat)
-inkolát byl zrušen v 1848, a až od května následujícího roku mohou svobodně uzavírat sňatky
Romové
-původ Romů byl stanoven až v 18. století na základě lingvistických studií=pocházejí z oblasti Indie, k migraci dochází v průběhu 3.-9.století, (příčiny asi lepší živobytí, války..)
-pronikají přes Asii, průnik i na Balkán, Byzancii
-vznik pojmenování Cigán=Atsinganoi, označení náboženské sekty, kdy Romové s tou sektou jsou ztotožňování
Rom=Dom, což v romštině znamená člověk
Gypsies=Egypsies
-u nás Romové doloženi ze 1417 ve Starých letopisech českých je o nich první zmínka
-panovníci vydávali romům ochranné glejty, aby nebyli ohrožováni ostatním obyvatelstvem=přístup k nim z počátku nebyl tak diskriminující jako vůči židům (židé obviněni z vraždy Krista, ale romové byli považováni za kajícné poutníky, kteří v době biblické odmítli poskytnout úkryt Marii a Josefovi, když s malým Ježichem utíkali před Herodem a proto cigáni putují krajinami)
-1427-pařížský arcibiskup romy exkomunikoval z církve, což byl důsledek toho, že nedodržovali křesťanský kult a zásady a odmítali církevní představitele jako prostředníky mezi lidem a bohem; romové byli spojeni s okultismem a magií (věštění, hádáni z ruky a karet..); navíc Evropu z východu ohrožovali Turci, kteří jsou bráni jako velmi nebezpeční a romové kteří kočují a přichází z východu, jsou považováni za špiony Turků (hlídat jak je který kraj bohatý, jaké mají kde zbraně..)
=koncem 15.století represe vůči romům, počátek 1492, kdy dochází k jejich vyhánění z Pyrenejského poloostrova, z Německa; byli na ně pořádány „hony“, kdy každý dopadený cigán mohl být zabit (každý kdo ho zabije, se nedopouští hříchu)
-u nás zprávy kolem 15.století a první represe v roce 1538 (obviňováni ze špionáže, že tráví studny..)
-v roce 1541 obviněni že zapálili Prahu nebo 1578 v Prostějově, kde došlo k požáru a obviněna z něho byla romská dvojice a prostřednictvím útrpného práva (mučení), byli nuceni přiznat spoluviníky-tj.bylo pochytáno 169 romů v okolí; jediné co je zachránilo, bylo odhalení pravého viníka (obyčejný měšťan, který byl popraven), ale i tak byli romští muži posláni na galeje a ženy s dětmi byli vypovězeny ze země
-tyto nálady se promítly i do písemných dokumentů=1545-mandát císaře Ferdinanda o výpovědi romů z českých zemí (má to dodatek, že se jim nesmí ublížit na těle-rozdíl od zahraničí)
-romové k nám hodně přicházeli ze západní oblasti (odtud vypovídáni) i z východu
-tradiční romská řemesla: kováři, kotláři, dráteníci-oprava poškozeného nádobí, hudebníci, koňské handlířství, hadačství; to jsou všechno řemesla, která mohou být prováděna na cestách
-ale i romové se v době zhoršené hospodářské situace dopouštěli drobných krádeží :), což vede k tomu, že císař Leopold II vydal sérii patentů, které negativně postihovaly romy-ti byli prohlášeni za psance (kdokoliv je beztrestně může při pronásledováni zastřelit; při chycení mají být muži oběšeni a ženy vyhnány s tím, že jim mají být uříznuty uši a na záda vypálen cejch „R“-relegatus, jako ten kdo je vyhoštěn)
-pronásledování vrcholí za císaře Karla VI., kdy dochází ke zpřísnění postihů; tj.vládnoucí místa si uvědomila, že obyčejní lidé romům pomáhají=postih stihne i toho, kdo jim pomáhá (hrozí jim pokuta nebo galeje); vrcholí i protiromské procesy (180 procesů, kdy padlo 93 rozsudků smrti)
-i přes tyto postihy se zde romové vyskytují a usazují; můžeme zaznamenat i osidlování romů na šlechtických panstvích Kouniců a Lichtenštejnů (J a JV Morava)-1698 šlechtic Dominik Ondřej Kounic povolil na svém panství usazení romské truhlářské rodině; zde byly položeny základy pro trvalé umístění romů a jejich asimilaci
Habsburský absolutismus v našich zemích
-1547-omezena samospráva měst, ale šlechta (stavy jsou stále silné)
-v důsledku porážky českého stavovského povstání dochází k posílení úřední panovnické moci a katolického náboženství (1620)
-jedním z ústředních dokumentů je 1627 Obnovené zřízení zemské pro Čechy (pro Moravu o rok později)=potvrzuje katolismus jako jediné oficiální náboženství v naší zemi a ti, kteří ho nechtějí vyznávat, se mohli vystěhovat (šlechta, měšťané, vrchnost), ale poddaní tuto možnost nemají protože jsou nevolníci (mohou jen uprchnout), údajně odešlo až 150 000 lidí do Saska, Drážďan, Lešna
-podrobení se katolické víře=rekatolizace
-člověk který vyznával katolické náboženství musel pravidelně chodit ke zpovědi, pokud ne, byli k němu nastěhováni vojáci, které musel živit, dokud nepřestoupil
-Jezuité-provozovali misijní činnost, byli to kazatelé, kteří zde vybudovali rozsáhlou síť škol a byli proti nenásilné rekatolizace, ale lidi získávají slavnostmi, poutěmi za Panu Marii, novými biskupstvími (1655 Litoměřice, 1664 Hradec králové), misijní poutě (Svatý kopeček u Olomouce); okázalá kanonizace Jana Nepomuckého (1729), který 1393 zahynul mučednickou smrtí a od této doby je téměř v každé vesnici socha Jana Nepomuckého (postava muže, který má na sobě 5 hvězd, v ruce kříž a palmovou ratolest)
-s činností jezuitů jsou spojeni:
Antonín Koniáš-znám svým seznamem protestantských knih, které měly být zlikvidovány (ze 30 000 knih zničeno jen 1233, nejčastěji se jednalo o překlady Bible), zbytek knih bylo vráceno majitelům nebo z nich byly jen vytrženy některé strany (Komenského Labyrint jen upraven)
Bedřich Bridel-básník, byl znám pro ošetřování nemocných
Bohuslav Balbín-vlastenec, kniha: Rozmanitosti království českého (dnes jako „misenália“)
-také jezuitští misionáři, kteří do ciziny: Karel Slavíček (až do Číny), Šimon Bohuhradský (až do Mexika)
-Obnovené zřízení zemské a jeho politické důsledky-český královský trůn se stal dědičný v habsburském rodě, zemské sněmy ztratily právo volby panovníka; politické otázky (zahraniční politika-dvorní rada, vojenství, finance-dvorská komora) se přesunuly na dvorské úřady do Vídně
-panovník zasáhl do politické otázky, ale vztah vrchnosti a nevolníků nechával být (vrchnost měla nad nevolníky i soudní pravomoci)
-po 30.leté válce došlo ke snížení populace (poddaných), což mělo dopad na vztah vrchnosti k nevolníkům, protože vrchnost vyžaduje robotu, dávky...a snížením počtu lidí se snížily i tyto dávky=zvýšení robotní povinnosti a robotných dávek, což vedlo k řadě vzpour a panovník byl nucen toho řešit- 1680 Robotní patent (robota-bezplatná práce), kde byla stanoveno povinnost pro nevolníky robotovat 3 dny v týdnu, což bylo stejně maximum, které vrchnost požadovala
-Pragmatická sankce Karla VI 1713, který má problémy s mužskými potomky a touto sankcí řeší nástupnictví, které umožnil i ženské linii=Marie Terezie
Osvícenský absolutismu
-za Marie Terezie (1740-80) a Josefa II. (1780-90)
-osvícenství je myšlenkové hnutí založené na rozumu a snaží se překonat pověrčivost středověku, ve státě byl snaha o jeho modernizaci (hlavně modernizace státního zřízení), prosazuje ideu rovnosti a náboženské nezávislosti (toto se promítlo do vlády Josefa II.)
-pro OA je typické že docházelo k prosazování reforem a patentů shora (z vlády)
za Marie Terezie centralizace moci, protože se snažila ovládnou celý celek zemí, což bez centralizace nejde... a toto se projevilo jako zásah do samostatnosti českých zemí=zrušení nejvyššího úřadu českého království (česká dvorská kancelář) a její pravomoci přešly pod Habsburky-zřízeno nejvyšší soudní dvůr a Úřad pro věci politické a finanční; to znamená že české země jsou pouze provincií Rakouska, ztráta svébytnosti Českých zemí v rámci Rakouské monarchie
také germanizace=němčina jako jednotný úřední jazyk a stala se výukovým jazykem na středních a vysokých školách (MT nechtěla němčinu z nacionálních pohnutek, ale pouze aby mohla ovládat všechny země)
reorganizace církevní správy 1777-vznik Olomouckého arcibiskupství a v brně biskupství
školské reformy, 1774 povinná školní docházka od 6-12 let, Felbigerův školní řád
hospodářské reformy-zavedeny první papírové peníze na našem území (bankocetle), i daňová reforma-vrchnost byla zbavena práva vybírat daně; zemské sněmy zbaveny práva na „berně“??; tereziánský katastr-vytvořen soupis půdy a majetku, který podléhal výběru daní
robotní patent-1775, nejchudší poddaní měli povinnost roboty 13 dní v roce, ti nejbohatší 3 dny v týdnu
-patenty Josefa II.
zrušení nevolnictví (1781), nevolnictví=poddaný odkázán na vrchnost, bez jejíhož svolení se nesměl ženit, stěhovat, studovat
toleranční patent (1781)-povoluje tři nekatolická vyznání: luteránské, kalvínské a pravoslavné, ale: katolictví je nadále oficiálním náboženstvím a ty tři jsou jen tolerována (nesmí mít takové modlitebny, které připomínají kostely), i svatby a pohřby vykonává jen katolický kněz; možný důvod humanizace-chce aby přicházeli studovaní lidé ze západu se svým vyznáním
rušení klášterů žebravých řádů-ty považuje za břemena pro poddané, za ostudu pro církev a proto je ruší, zachovány jsou ty, které se podílejí na chodu státu (vyučování...), zrušeni: v Brně kartuziáni, jinak benediktíni, cisterciáni, premonstráti a tyto budovy pragmaticky změněny na nemocnice, kasárna....v 1773 zrušeni jezuitského řádu, protože jsou určitou hrozbou a mají vliv na státní záležitosti
dvorská duchovní komise-církev má být plně oddána státu, tato komise dává nařízení biskupům, kteří to potom tlumočí farářům; Josef se snaží aby se církev zasadilo o obecné blaho státu
generální semináře-výchova knězů, chce aby v církvi byli vzdělaní kněží, aby lépe sloužili státu
kněží se mají zapojit do chodu státu-mají se stát státními úředníky, kazatelny mají být místem, kde se kromě duchovních tlumočí i státní nařízení
zlepšování postavení židů za vlády Josefa II.=židi nemusí nosit zvláštní označení, mohou studovat na univerzitách, provozují řemesla i mimo ghetta)
systemální židovský patent 1797-shrnuje všechna pro židovská nařízení, až 1867 dosáhli židé plné rovnoprávnosti (mají občanství, aktivní i pasivní volební právo)
pokusy o asimilaci romského obyvatelstva-dekret 1751 měli být všichni potulní romové vyhoštěni z území Rakouska, ale ti, kteří se zde narodili měli být dovedeni do města kde se narodili a tam se o ně měli postarat (chce aby z kočovného způsobu života přešli k usedlému způsobu)
pokus o připodobnění romů většinovému obyvatelstvu (sjednocení řemesel, oblečení, jazykem-chce odstranění romštiny), mají být označováni jako novomaďaři a novosedláci
osídlení-trvaleji usazeni v Bohusodově u Jihlavy, Oslavany u Brna (jinde vydrželi cca rok a pak šli zase do pryč); usedlejší život spíše na Moravě (Brno Černovice, Strážnice), v Čechách spíš kočovní (to vydrželo až do první republiky); negativa asimilace shora=přetrhání vazeb s původní komunitou a tradicemi
-domovské právo=obec se musí o takovéto obyvatele postarat a obyvatelé musí navštěvovat školy
Formování novodobého českého národa
-uvolnění feudálních struktur josefínskými reformami
-šlechtické zemské vlastenectví=v prostředí aristokracie, vlastenectví vázáno na území a region, šlechtici usilují o posílení stavovských práv, aby se situace z absolutismu vrátila ke stavovské monarchii; není důraz na jazyk (na češtinu-šlechtici mluví německy)
-čeština jako živý jazyk převážně na venkově a u nižších vrstev městského obyvatelstva; v rámci školní docházky, úřadů a vyšších vrstev převládá němčina=s tím spojeny jazykové obrany- K.I.Thám (Obrana jazyka českého proti utrhačům), B.Balbín (napsal taky obranu, ve své době ji nevydal a vydána až v době NO; Rozprava o obraně jazyka slovanského, zvláště českého)
-NO a jeho hlavní ohniska
české divadlo=snaha v Nosticově kamenném divadle realizovat české hry, které by působily na širší lidové vrstvy, ale hrají se zde i jiné hry v němčině a italštině, takže nástup českých her ze strany němců vyvolal odpor a tak čeští vlastenci založili Vlastenecké divadlo bouda, kde první hrou v češtině byla Břetislav a Jitka (1786)
noviny- také působí na širší veřejnost, V.M.Kramerius a jeho C.K.Vlastenecké noviny (C.K.=císařsko královské, vycházely dvakrát týdně v pondělí a pátek, měli zhruba 1000 stálých předplatitelů) a jeho nakladatelství Česká expedice (které se v duchu vlastenectví snažilo vydávat česky psané knihy, snaží se o osvětu čtenáře; vydali např.: knihy Josefovy-mají šířit osvícenské myšlenky císaře Josefa, reedice předbělohorských děl, cestopisy...)
Česká jazyková kampaň-snaha o rozšíření češtiny do škol a úřadů, vrcholem této snahy byl projev J.Dobrovského v němčině, kde kritizuje proběhlou germanizaci a její násilné snahy o potlačení jiných jazyků
-pod vlivem carských ruských vojsk a napoleonských tažení, se v našem prostředí začali realizovat všeslovanské myšlenky, jedním z hlavních představitelů tohoto buditelského hnutí byl Josef Jungmann (v Rozmlouvání o jazyku českém češtinu definoval jako jednu z hlavních snah národa, chtěl její zdokonalení a šíření)
-až rusofilství a obdiv k carskému Rusku, ale v 1816 vydány Jazykové dekrety, které reagují na Českou jazykovou kampaň, a podle nich se v českých městech (smíšených) měla zavést čeština jako vyučovací předmět na školách, také lékaři měli mít povinnost mluvit česky
-s tímto souvisí vydání učebnice J. Jungmanna-Slovesnost, Česko-německý slovník; Jungmann také obohatil češtinu o tisíce slov: zeměpis, hvězdárna
-rukopisné podvody=Králové dvorský (1817) a Zelenohorský, snaha posílit národní vědomí a zvýšit národní emancipaci; proti vystupovali: J.Dobrovský, Masaryk; tyto rukopisy ovlivnily uměleckou tvorbu (Mánes, Smetana)
-projevují se ideové tendence v rámci formování národa=rakušantsví (ústřední myšlenkou je vytvoření společného rakouského národa) X bohemismus (souvisí se zemským vlastenectvím, váže se k území českého království, kde ale existuje česko-německý národ; tito bohemisté od toho dvojnárodního státu směřují k vytvoření německého národa-velkoněmectví, které mělo mít cíl: začlenění českých zemí do sjednoceného Německa)
-na toto reaguje F.Palacký (historik, politik, který stál u formování „národních“ myšlenek z hlediska politického vlivu), stál u založení Matice české-šíření česky psaných děl a sdružovat českou obrozeneckou inteligenci; dílo z oblasti historie: Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě (5-ti dílné dějiny, první díl vydán německy, psáno do nástupu Habsburků 1526; nadhodil koncepci, že české dějiny jsou spojeny s němectvím-spojení slovanského demokratismu a germánského feudalismu)
-ale panslavismus v úpadku – povstání Polska proti Rusku, které krvavě potlačeno a postupně vzniká koncept „austroslavismu“=propagováno K.H.Borovským, Palackým, koncepce toho, že slovanské národy budou existovat a vyvíjet se v rámci Rakouska, které by na základě tohoto mělo být národnostně spravedlivé
-krystalizuje také česká politika, lišíme dva proudy:
liberální-F.Palacký, Rieger; prosazují austroslavismus
radikální-spolek Repeal v čele s Fričem a Sabinou, snaží se o šíření práv a svobod revoluční cestou (myšlenkovou cestou), snaha i o ideovou koncepci svržení monarchie
-v souvislosti s vývojem národů 1848=rok „jara národů“, na české scéně znamená demonstrace a projevy neposlušnosti, 11.3.1848-spolek Repeal a jeho představitelé svolaly do Svatováclavských lázní v Praze sněm, kde se snaží formulovat „první český politický program“, který byl prezentován peticí císaři (chtějí uznat jazykovou rovnoprávnost, svobodu víry, tisku, shromažďování); těchto petic bylo několik (první odpověď byla „blbá“, odpověď na druhou byla vstřícnější) a císař na ně reagoval Kabinetními listy
-zrovna v této době došlo ke shromáždění ve Frankfurtu, kde se řeší otázka vytvoření jednotného Německa, kam v souvislosti s bohemismem pozván i F.Palacký, který toto odmítl Dopisem do Frankfurtu, v němž zmínil to, že Češi jsou samostatným národem
-reakcí na Frankfurtský sněm – v Praze 2-12.6.1848 Slovanský sjezd, který se snaží o to, aby slovanské národy v Rakouském mocnářství se sjednotily na společném postupu; tento sněm ale přerušen Ozbrojeným povstáním, jediným dokumentem je Manifest sjezdu Slovanského k národům Evropským (jediným co z toho sjezdu vzešlo, ve své proklamaci avizuje a zdůrazňuje rovnoprávnost a svobodu národů, rovnost před zákonem, rovnost práv a povinností)
-to Ozbrojené povstání bylo poraženo, což avizuje nástup radikálních sil v rakouské politice (potlačují liberální síly)
-v této době probíhá Říšský sněm ve Vídni (potom se stěhuje do Kroměříže), snaží se vytvořit ústavu odpovídající myšlenkám Rakouského mocnářství, významným počinem je Patent o zrušení poddanství a feudálních povinností 7.9.1848; ale hlavním cílem je opravdu vytvoření ústavy-ta nebyl přijata i když byla skoro utvořená, ale rozehnání toho sněmu a přijetí Stadionovy oktrojované ústavy (březen 1849, oktrojovaná=ústava vzniklá bez schválení zákonodárného sněmu, tj.vnucená shora)
-tato ústava prakticky nevyšla v platnost, protože odvolána Silvestrovskými patenty 1851, které také znamenaly přechod k absolutismu=Bachův absolutismus, který ale nemá jen negativní stránky (utlumení českého národního politického života), ale i pozitivní (liberalizace hospodářství, zrušení cechovních omezení-vydán živnostenský řád)
-české národní snahy v této době nemohou být veřejně projevovány, řada představitelů (Palacký, Rieger) se stahují do ústraní, zvláště radikální členové musí emigrovat, někteří zatčeni (K.H.Borovský do Brixenu)
-změny: Říjnový diplom 1860, prostřednictvím kterého se panovník vzdává absolutistické moci, projev tendence zákonodárného sboru..., také Únorová Schmerlingova ústava, (1861) podle které vzniká zákonodárná moc Říšská rada (dvoukomorová-PS+panská sněmovna, do panské sněmovny jmenuje členy panovník, do poslanecké sněmovny probíhají volby, kam jsou delegováni jednotliví členové, delegují je zemské sněmy, do kterých teprve probíhají volby; volby založeny na „kuriovém“ systému=tzv.tři kurie-velkostatkářská, městská, venkovská a rozdělení do kurie bylo rozděleno podle výše placení daní, tzn. Volební právo tohoto typu zvýhodňuje majetné)
-je nutné mít také stranu-Národní strana, která reprezentována F.Palackým, Riegerem-ti známi jako staročeši (štěpení názorů, kdy staročeši chtějí spolupráci s historickou šlechtou, mladočeši toto kritizují); prosazuje politiku pasivní rezistence (poznali že jejich prosazované návrhy nejsou vůbec vnímány a proto se rozhodli na zasedání říšské rady nebudou docházet), ale toho zasedání se neúčastní ani uherští zástupci což vede k odvolání Schmerlingovy vlády i ústavy a prosazuje se koncept dualistické monarchie, tj. Vybudování Rakouského a Uherského celku (naši to chápou jako zdvojený centralismus) a tyto tendence mají praktické projevy (vznik Prosincové ústavy 1867, a R-U)
-státnost=základem ranné české státnosti jsou Češi, Moravané a jiní obyvatelé, kteří žili na našem území X moderní český národ se formoval v době Národního obrození a tento moderní český národ je pokračováním středověkého českého národa (jeho počátky 2.pol.19.stol v přemyslovském státu), který navazuje na velkou Moravu, která byla prvním státním útvarem na našem území (český národ, čeleď Sv. Václava, tj.jeden z prvních národů ve střední Evropě, který se takto formoval)
-Slované-oblast mezi Dněprem a Nitrou, keramika pražského typu, na naše území vstup Moravskou branou, příchod 1/3 6.století tj.první vlna, druhá vlna spojena 6.-7. století a je zde velmi těsná vazba na Sámovu říši a její konflikt s Avary a poté s Franskou říší (bitva u Vogastisburgu)
-pojmenování Čech, Moravan=v Kosmově kronice je první záznam o zakladatelském mýtu o praotci Čechovi (poté odvození kmene Čechů), dále Nestor 12.stol, který zdůvodňuje názvy kmenů tím, že se slovanské kmeny rozutekly po zemi a nazvali se podle toho, kam přišli (Moravané podle řeky Moravy..atd); první zmínka o pojmenování Čechů jsou už z 10. stol kdy se o nich hovoří, ale zdůvodnění tam není (historikové se snaží zdůvodnit si proč se nazýváme Čechy a došli na 16 teorií o tomto)
-Moravané podle řeky Moravy, pochází z latinského Mare (mezi) a Ava (na vodu bohaté území)
-pohřbívání Slovanů-v původní pravlasti neměli kostrové pohřbívání, ale pohřbívali pod mohyly a ostatky byly spáleny; náboženství animistických kultů, víra v nesmrtelnou duši, která se po smrti oddělí, žárové hroby; bohové: Perun, Svarog, Velen
-staří Čechové měli posvátné stromy, háje, studánky, kterým přinášeli oběti (souvisí s animistickým náb.-duchové stromů a živlů, což se nám dneska zachovalo jen okrajově v pohádkách), ale někdy i oběti lidské
-oběťmi si chtějí síly udobřit, záruka lepšího života a jistoty
-zprostředkovatelé náboženství: Žreci a Vědmy (př.na moravskoslezském pomezí až do cca 20.stol působí bohyně které jsou bylinkářky, starají se o nemocné)
-jeden z prvních dokladů přítomnosti křes.kultu je fragment slonovinové schránky z langobardské mohyly (oblast Žuráň, langobardi procházeli naším územím a pohřbili zde jednu významnou osobnost, pohřben také fragment muže s křížem v ruce)
-první křesťané pocházeli z blízkého okolí-bavorsko, franská říše, Itálie (Vlachy) i misionáři z Řecka =před příchodem Konstantina a Metoděje
-na našem území pouze hmotné důklady Irských misionářů (Kostelík v Modré, který svým půdorysem obdélníkovým s lodí připomíná ranně křesťanské kostelíky v Irsku)
-s působením křest. Přichází změna pohřbívání na kostrové (jedinec čeká na vzkříšení v hmotné podobě)
-příchod K+M-pozváni knížetem Rastislavem, kdy on chtěl vytvořit na \velké Moravě samostatnou církevní provincii, která by podléhala jenom mu, do té doby působení misionářů podléhalo Pacovskému biskupství z Franské říše, kde byli mocenské spory=provincie bude vytvořena na základě misionářů z Byzance od Michala III; možná s touto misí také Koptové (staří Egypťané, o čem máme hmotné prameny-kostra v Mikulčicích s negroidními rysy, symboly žáby, které souvisí s tímto kultem)
-K+M přišli, ale prvně museli zhodnotit situaci, hlaholice=písmena měla i číselnou hodnotu
-staroslověnština=nebyl běžný jazyk, ale bohoslužebný; ale K+M v souvislosti se staroslověnštinou dostali do několika sporů ptž sloužili mši v jazyce, který nebyl církví uznán (bohoslužba jen latinsky, řecky a hebrejsky), byli pozváni k papeži, kde měli obhájit staroslov. při bohoslužbách (ale Konstantin je ukecal a starosl. schválena jako oficiální jazyk)
-potom ale slovanští kněží vyhnání více na jih (bulharsko), ale památky př.Sázavský klášter, kde se určitou dobu zachovávala slovanská liturgie
-zánik velké Moravy spojen s nájezdem Avarů, pověst o prutech Svatopluka
Křesťanství v Českých zemích:
-845-Křest 14 českých knížat v Řezně=pronikání křes.na území Čech
-kmeny na území Čech: Lučané, Doudlebané, Čechové...ale teďka modifikovaná verze, která hovoří o jednom kmeni Čechů, který se rozdělil na několik knížectví (názvy podle hradů-Zličané...), 15 knížectví podřízených
-kníže Bořivoj (legenda o Bořivojovi, Ludmile, Svatoplukovi), z cest si přiváží kněze Kaicha a vzniká historická památka na levém Hradci; ale nesouhlas a povstání proti křesťanství a Bořivoj se musí uklidit na Moravu
-pak se Bořivoj vrací a na dnešním místě praž.hradu nechal vybudovat kostelík Panny Marie
-christianizace shora=začíná od příslušného knížete, ruku v ruce jde formování nového státu a křesťanství, které mu dává ideovou základnu
-idea modelu přijetí křtu-příchod křest.misionářů, kteří směřovali nejprve na dvůr daného knížete (sousední křest.vládce se snaží daného knížete přesvědčit o přijetí křes.a pak tam poslala misionáře)
-přijetím křest.se knížata zařadila do plnoprávného svazku křest.panovníků (legenda kdy Svatopluk hoduje u stole, ale Bořivoj-pohan, sedí na zemi)
-předkřesťanská spol.-založena na neměnné tradici cyklů, kdy se lidé snaží usmířit přírodní síly
-důležitost stavby kostelíka Panny Marie na pražském hradě=tady je knížecí stolec, kde je kníže uváděn do úřadu a na tomto pohanském místě on postavil kostel )tj.zavázal ten kmen k tomu, že přijdou nové zákony a náboženství)
kníže Václav
-patron české země, symbol české státnosti
-prameny: latinsky psaná díla: Když rostla víra křesťanská (lat.legenda)
Gumpoldova legenda
Kristiánova legenda
Vavřincova legenda
-929-klíčový v tom, protože tu měl být Václav zabit, ten podléhal, byl poddaným krále Jindřicha (tzn. Tyto dvě strany nebudou válčit); ale některé prameny uvádí, že zemřel až 936 (podle různých záznamů z kronik); také jiné informace v legendách o stavu (ženatý/svoboden) Václava
-placení tributu=poplatek za mír (placen Jindřichovi)
.legenda Ut Annuucietur-nachází se v chrámu Sv.Víta / Václav sklízí pšenici /Vražda ve Staré Boleslavi
Národnostní problémy v českých zemích (Němci a židi na našem území)
-problematika německých osadníků a židů
-německá populace na našem území: od 10.stol.přichází církevní hodnostáři z Bavorska (duchovní)
-česká společnost nikdy nebyla homogenní (dříve langobardi a keltští gójové)+1.pražský biskup byl sas Dětmar
-řada Přemyslovců měla za manželky Němky (Jitka, Kunhuta, Judita)
-usazovali se tu němečtí obchodníci v Praze (němečtí kupci z Řezna), ale hlavní příliv přišel s kolonizací=ve 13.století zakládání osad na dosud neobydleném území (Bavorsko, Švábsko) a osidlování horských a podhorských oblastí
-Morava=příchod od 11.stol, a do r.1150 se jim podařilo osídlit území kolem Mikulova a Znojma, kolem 13.stol Brno, Jihlava a Opava
-přínos tzv „městských privilegií“
Švábské zrcadlo: norimberské právo a řídila se jím města v Čechách
Vídeňské právo:pro Brno a větší část Moravy
Magdeburské právo:pro sever Čech a Moravy
-Praha vytvořila základ pro nové městské právo (16.stol) a přínosem je německé zákupní právo emfyteutické (dědičný nájem půdy)
-němečtí kolonisté nikdy nevytvořili jednotný celek
-na Moravě je příznivce Bruno (rádce PMOII) a zakládají města (Chomutov, Německý brod..), čímž se zvyšuje ekonomický a politický vliv němců což přispělo k formování národního uvědomění (Dalimilova kronika-postoj české šlechty vůči němcům)
-české národní vědomí=češi bráni jako čeleď (země) sv.Václava (vyšší vrstva) a emancipace české šlechty
-židovská populace v českých zemích:zmínky z 10 stol. (Ibrahim Ibn Jakob-popisuje Prahu a zmiňuje žid.obchodníky)
-osídlili pražské podhradí
-působili jako dvorští úředníci (Jakub, knížecí rada knížete Vladislava)
-pogromy v 11 stol. (křížové výpravy do Palestiny)-první ochrana židů nebyla dostatečná a křižáci napadali židovské osady a majetek;=židé prezentování jako vrahové Ježíše (nepřijali ho jako pána, jsou viněni z rituálních vražd)-masakr v Mohuči
-o masakrech na našem území informuje Kosmas (zánik pražských židovských čtvrtí a byli nuceni ke křtu nebo smrt)
-Břetislav zabíral část majetku židů, kteří se rozhodli opustit naše území
-snaha o zabránění pogromů: Ludvík Bavor, Bernard z Clairvaux
-ale zhoršení postavení židů po IV.Lateránském koncilu (1215), kdy papež přikázal nosit židovským osadníkům zvláštní označení (stuhy na oděv, žlutá hvězda, nárameníky, velké špičaté klobouky)-židé nesmí zaměstnávat křesťany a vlastnit půdu
=hlavním zdrojem obživy židů jsou půjčky
-židé jsou přímo podřízeni panovníkovi (bez povolení se nesmí usadit, stěhovat, musí odvádět poplatky do královské pokladny jako platbu za ochranu)
-Bula papeže Inocence IV (1247)-právní dokument chránící židy před obviňováním z rituálních vražd bez náležitých soudů
-Statuta Judaeorum Přemysla Otakara II-1254, je základem židovského zákonodárství v Čechách a na Moravě až do 18.stol;má 32 krátkých paragrafů, cílem je stanovit pevný poměr mezi židovskou komunitou a panovníkem, reaguje na tehdejší evropskou situaci
• omezovala styk židů s křesťany
• zásady pro samosprávu žid.obcí
• židé jsou přímí poddaní krále = král jim zaručuje ochranu a příslib svobody jejich náb.života
• útok proti majetku židů brán jako útok na majetek krále
• křesťan, který zabije žida má ztratit majetek
• kdo zraní žida musí zaplatit pokutu králi i poškozenému
• za hanobení židovského hřbitova je provinilec zabit
• odmítání násilného nucení židů obci (toto přímo reaguje na tehdejší politiku v Evropě vůči židům, která je anti-judaistická, ne antisemitská)
-za tyto výsady musí židi platit králi poplatky (daně)
-v době vlády PMO II, nedocházelo k větším násilnostem a pogromům vůči židům (to změna za pozdějších panovníků)
-významné židovské osady v Čechách: Praha, Litoměřice, Příbram, Plzeň
na Moravě: Brno, Jihlava Olomouc
-osady bývají v podhradí, často odděleny řetězy, zdmi, hradbami
-od Lateránského koncilu je stanovena povinnost aby židé žili odděleně od křesťanů
-od 16.stol. Jsou tyto oddělené osady nazývány GHETTA (to vychází ze židovské čtvrti v Benátkách-Ghetto Novo)
-ta privilegia musela být obnovena s nástupem každého nového panovníka (ano u Přemyslovců i Lucemburků), ale židé jsou vždy jako „majetek“ panovníka a ten často vůči nim vystupuje nekorektně (Václav IV několikrát vyhlásil amnestii židovským dluhům=oprostil dlužníky od placení nebo bohatí židé byli uvězněni neprávem a propuštěni jen za výkupné)
-18.4.1389-velký pogrom v pražské židovské osadě, byl celkovým vyústěním protižidovských nálad v Evropě i u nás; souvisí to s tím, že židé označeni jako ti, kteří jsou odpovědni za smrt Ježíše a hodněkrát se toto obvinění vyskytne přímo v kázání a často židé obviněni, že kradou hostie a šlapou po nich (podruhé chtějí zabít Ježíše-šlapou po „tělu“ páně), jako důvod pogromu: procesí křesťanů s hostií a hádka kdy hostie spadla – obvinění židů a křesťané do židovské osady a násilné nucení ke křtu atd..., údajně zabito až 3000 židů
Církevní vývoj středověk-doba husitská
-973-založení biskupství v Praze (podíl hlavně Boleslav I, ale přiznány Bol.II)
-1063-založení biskupství v Olomouci (kníže Vratislav)
-pojem „investitura“-částečně charakterizuje vztah mezi mocí světskou a církevní; je dokladem, který prezentuje ty spory mezi církví a světskou mocí
.postavení biskupa=ve své diecézi má právo svolat a uvádět hodnostáře, spravovat jmění, uvalovat tresty svým podřízeným (duchovním i laikům) ALE kníže jako představitel světské moci, chce uplatnit svůj mocenských vliv vůči biskupům a jejich pravomocem, knížata biskupa berou jako své „kaplany“ a proto si je vybírá (nechá si je schválit velmoži a potom to až řekne arcibiskupovi) – v našem případě Mohučský arcibiskup, který zvolení jen formálně schválil
-i atributy (berla...) jsou formální-kandidátovi je předává císař
=fce a omezení biskupských pravomocí bylo poměrně zásadní, opravdu mohli jen: suverén pouze v rámci diecéze (udělení svátostí, svěcení olejů, kostelů a oltářů; má právo výběru desátek)
-papeži se nelíbí zasahování světské moci do církevní a výsledkem byl: WORMSKÝ konkordát (1122)-kompromis udělení investitury, kdy zvolení biskupa církevní volbou a císař ji má pouze potvrdit
-situace u nás:snaha emancipace církve a významný:
• Jindřich Zdík-biskup Olomoucký, snaží se vyjmout církevní poddané z pravomoci světských úřadů, snaží se, aby jeho církevní poddaní nebyli povinni robotovat a odvádět dávky šlechtě=pro své poddané chtěl „imunitu“, což se mu podařilo
-“arcijáhenství“-instituce (předtím má dohled nad kněžími arcikněz, který je závislý na knížeti) a církev chce tuto správu pod sebe, jednotliví arcijáhenové vykonávají dohled nad kázní duchovenstva, dále mohou: stíhat kacíře a předat je inkvizici, z pověření biskupa mohou vyhlašovat klatbu
-klatba=týká se jedné osoby, která po klatbě se nesmí účastnit duchovního života, bohoslužeb a kdokoliv ho mohl beztrestně zabít
-interdikt=rozšířená klatba, týká se určitého území (např. Ve městě kde se osoba v klatbě zdržuje je uvalen interdikt=nesmí se křtít, bohoslužby..)
• pražský biskup Ondřej (1214-24)-problém s desátky, biskup si nechává ¼ desátků a zbytek rozdělen mezi ostatní v diecézi (na pohřby, stavby..), ale v praxi si kníže ty ¾ desátků nechá (někdy si nechá i vše); biskup Ondřej toto chce zvrátit a nakonec odchází do Říma a nad celou pražskou diecézí vyhlásil interdikt!! - v tom si PMO I. Uvědomil, že by mělo začít nějaké jednání a to vyústilo v : VELKÉ PRIVILEGIUM CÍRKVI V ČECHÁCH=biskup získal soudní pravomoc nad kněžím a právo dosadit kněze; byla prominuta povinnost klášterů zásobovat kněžské vojsko a poskytnout pohostinství feudálům; církevní poddaní se nemusí účastnit robotních povinností světských úředníků (jsou podřízeni jen králi)
-ale! Nejedná se zde vůbec o těch desátcích kvůli kterým to vzniklo
-řády:
cisterciáni-název od údolí „Sito“ ve Francii, u nás známá Eliška Rejčka nebo cisterciánské kláštery (Plazy u Plzně, Mnichovo hradiště)
premonstráti- Strahovský klášter
minorité=“menší bratři“,spojeno s Františkem z Assissi, odnoží františkánů, klášter sv.Jakuba v Praze (odnoží jsou také „klaristi“, spojeni se sv. Anežkou
dominikáni-kostel Sv. Michala v Brně
Křížovníci s červenou hvězdou – dosud je jediný původní český řád (černý erb, červený kříž a pod ním červená židovská hvězda), založen 1237 Anežkou Českou, dnes hradiště Sv.Hippolita ve Znojmě,
Anežka=1211-1282,dcera PMO I, snaha o duchovní život, řada nevydařených sňatků a zaslíbila se duchovnímu životu, svatořečena 1989, dopisuje si s Klárou (klariska)
-1344 arcibiskupství v Praze za Karla IV, i Litomyšl
-1.arcibiskup Arnošt z Pardubic
-sektářská hnutí od 13.stol, odnože církve, které se chtějí vrátit původnímu církevnímu ideálu
valdenští-hlavně Fr, chce návrat k prvotnímu křest.životu (neuznává kult světců)
bekyně-sdružení žen, které se snaží žít mnišským životem, ale nemusí skládat mnišský slib
begardi-obdoba bekyní
flagelanti-sebemrskačství, prochází Evropou, kde došlo k odpuštění hříchu protože oni sami podstoupí utrpení, tím že se mrskají; odmítají i kněze
Přehled základní chronologie vývoje české státnosti od 10.stol-husitství
Boleslav I (935-972)-upevňování tzv.hradské soustavy (kolokvia-sbor členů vládnoucího rodu, členové družiny, církevní hodnostáři); nechal razit denár; hradská soustava=soustava hradišť, kde je vykonávána soudní, politická a vojenská moc
-hradská soustava fungovala do 13.stol (ve 12.stol bylo 38 hradišť)
995-vyvraždění Slavníkovců, hradiště Libice; vyvražděni protože se chtěli vyvázat z moci Boleslava II a on to nechtěl dovolit; potom se střídaly vlády a Morava byla obsazena Poláky
1019-trvalé připojení Moravy k Českým zemím
1039-Hnězdenské dekrety=Boleslav jel do Hnězdna pro ostatky sv.Vojtěcha, které chtěl vrátit do rodiště a vyhlášení těchto dekretů je 1. duchovní dílo
-křesťanské uzavírání sňatků
-ordály=boží pravdy; ordál rodo-problematika čarodějnictví (má se potírat vodou, mečem a pak ohněm), zrušeny 1215 ale praktikovaly se i dále a definitivně zrušeny za vlády Marie Terezie (1776)
1054-stařešinský řád jako způsob nástupnictví; vládne nejstarší z rodu a ostatní vládnou v tzv.údělech; stanovil to Břetislav a údělné knížectví: olomoucké, brněnské a znojemské
1085-Vratislav II získal pro svou osobu královský titul, což znamenalo posílení postavení panovníka v hierarchii, je druhou nejvyšší hodností (první je císař)
1158-královský titul pro Vladislava II a byl přislíben dědičně (ale nebylo to dodrženo) a do erbu českého království byl vsazen lev (nahradil orlici)
1182-vznik markrabství Moravského (zrušeny údělné knížectví)
1189-statuta Konráda Oty-cílem je emancipace šlechty a zaručuje to dědičné držení půdy pro šlechtu
1212-Zlatá bula (pečeť) sicilská=potvrzení dědičného královského titulu pro Přemysla O.I., vydaná Fridrichem II.v Basileji; český král získal právo investitury=dosazování biskupů a byla uznána nedělitelnost českého království; český král také získal kurfiřtskou hrdost=podíl na volbě řecko-římského krále
1216-princip primogenitury-tj.nástup králova nejstaršího syna
1278-PMOII.zabit na Moravském poli; říkalo se mu král železný (??) a zlatý (byl bohatý, vlastnil stříbrné doly v Jihlavě)
1300-mincovní reforma Václava II., raženy stříbrné pražské groše (doly v Kutné hoře); vydal horní zákoník- ; hodně expanzivní-získal polskou a uherskou korunu pro svého syna Václava III. Ale vyčerpal státní pokladnu a neudržel tak rozlehlé statky (Václav III.se musel vzdát uherské koruny a polskou korunu nechtěl)
1306-zabit Václav III.v Olomouci a tím vymřel rod přemyslovců po meči
-ve 13.stol.emancipace šlechty (rody Vítkovců, Romanovců, Žerotínů) a tím dualismus moci-král + šlechta
-vznikají zemské soudy ptž boje mezi šlechtickými rody, spory se řeší změnou vlastnictví šlechtických domů? A králova moc ustupuje do pozadí
-zemské desky-zde se zapisuje vlastnictví statků
-zemský sněm-navazoval na kolokvia-král+šlechta+vyšší duchovní a řeší otázky správy, přijímání nového krále, válečné tažení za hranice království
-Jan Lucemburský-vzal si Elišku Přemyslovnu (dcera V.III.) a inaugurační diplom-dosazoval příslušníky šlechtických rodů a dělal ústupky šlechtě (ta platí daně jen při zvláštních příležitostech a nemusí do boje), „král cizinec“-byl diplomat i válečníkem (válečná tažení) ale potřeboval rozprodat český majetek
Karel IV (1346-78)-46 římský, 47 český král; 55 císař římský; vystavěl: Nové město pražské, Karlštejn, úkrytem pro korunu měl být kamenný most (1357); Majestas Carolina=chtěl omezit pravomoci šlechty
-Země koruny české-svazek zemí kdy král je centrem a Morava+Lužice+Slezsko+Branibory (bez Falc)
-1356-Zlatá bula Karla IV-říšský zákoník, český král získal 1.místo mezi kurfiřty a česi si na zemských sněmech volí svobodně svého krále
-za Václava IV byl vrchol společenské krize
Dekret Kutnohorský-týká se pražské univerzity kde 4 národy-český, bavorský, saský a polský (kromě Čechů to jsou němci=ovládají univerzitu), ale tím dekretem češi získali 3 hlasy a němci odešli a založili si univerzitu v Lipsku
Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova=první kritici církevních poměrů
Jan Hus (1371-1415)-přejal myšlenky Jana Wiklefa, že se má církev vzdát majetku
-kritika odpustků (tj.peníze za odpuštění trestu za hříchy) ptž.ty odpustky nemají co dělat s Bohem, ale slouží pouze církvi; potom se prodávají odpustky i za hříchy které se ještě nestaly, odpustky trestů těch, kteří byli mrtví
-dílo: O církvi, Rozprava o odpustcích, Výklad viery, desatera a patéře (výklad základních motliteb), Postila, Dcerka
-Husovo pojetí církve: vycházel z toho, že rozlišil dvě církve: 1.pravá církev=Kristova, ta je neviditelná (na nebesích) a sdružuje všechny spravedlivé (ty co dojdou spasení); 2.pozemská církev=jsou tam spravedlivý kteří dojdou spasení ale i ti, kteří spasení nebudou (ti zlí)
=toto problém, s kterým církevní hierarchie nemůže souhlasit ptž to otevírá prostor pro kritiku církevních poměrů, podle tohoto pojetí nebyli papežové, preláti a kněží automaticky ti, kteří dojdou spasení (Hus říkal ne, i když budeš papež můžeš být zlý a nemusíš být spasen)
-doposud byla svatost omezena úřadem (mám úřad=jsem svatý) ale on říká že svatost dělají skutky a jednání podle Evangelií...
-ústřední dilema:odvolat / neodvolat; pokud by své myšlení odvolal zachránil by si život ale nedostal by svobodu (asi by byl uvězněn v klášteře nebo kobce aby se nemohl vrátit do českého království) takže si řekl, že neodvolá:)
-upálen 6.7.1415 (upálen i Jeroným Pražský 1416, prvně odvolal po mučení, pak to zase vzal zpátky)
-husitství (1419)-přijímání podobojí pro laiky, ve znaku kalich (stejné datum jako 1.pražská defenestrace=vznik husitství)
-nebylo jednotné od začátku, byly tam rozdílné radikální proudy (umírnění šlechtici a radikální)
-radikálové očekávají velkou změnu, příchod nového království (př.adamité-kdo nejde s námi, jde proti nám, pikarti)
-4 artikuly pražské:
svobodné kázání slova božího (svobodná interpretace Bible)
přijímání podobojí
odnětí církevního majetku
spravedlivé trestání smrtelných hříchů=rovnost, šlechtic bude trestán stejným způsobem jako poddaný
-hlavní porážkou husitského hnutí byla diplomacie (4 křížové výpravy, v boji byli dobří), církev se sjednotila a proti sobě byli poštvání radikální a umírnění (bitva u Lipan)
-Basilejská kompaktáta (1441-49)-pozváni zástupci husitů (Prokop Holý) a mohli argumentovat ve svůj prospěch; rozložení husitského hnutí zevnitř, a legát basilejského koncilu ve spolupráci se Zikmundem v Jihlavě vyhlásil tyto kompaktáta (1436)=ústupek katolické církve, která povolila na území českého království vyznávat 2 náboženství (katolictví a kališnictví); jediným bodem 4 artikul pražských bylo schválení přijímaní podobojí
Petr Chelčický (1390-1460)
-zastával koncept nenásilí, kdy jsou myšlenky prosazovány jedincovými činy, chudobou
-ideová zakladatel jednoty bratrské
-dílo: O trojím lidu, Sít viery
-Jednota bratrská-1457, mistr Řehoř v Kunvaldu; zdrojem jediného poznání je pouze Bible (J.A.Komenský byl jejím biskupem)
-24.9.1483 Druhá pražská defenestrace (byli tam katoličtí zástupci a kališníkům se to nelíbí)
1485 Kutnohorský náboženský mír mezi katolíky a kališníky, kdy se rozhodli, že se budou vzájemně respektovat
Vztah Čechů a Němců v době husitské
-postupný růst napětí mezi odlišně mluvícími národy (prameny neodlišují zda se jednalo o němce zde zabydlené=domácí nebo němce jako cizince)
-náznaky antagonismu byly posilovány posilujícími vpády z Německa=vpád Braniborů do Čech, vpád Bavorských a Míšeňských vojsk do Čech
-reformní kazatel Konrád Waldhauser nebo donátor kaple betlémské Hanuš z Mulheimu
-ani Hus neměl vlastenecké řeči proti němcům (lepší němec dobrý než Čech zlý), ale měl problém s myšlenkami, které němci prosazují
-i v husitském táboře byli mistři němečtí: Mikuláš z Drážďan
=nemůžeme zjednodušit vztah němců a Čechů do češi=kališníci a reformátoři X němci jako katolíci a protireformátoři
-křižácké výpravy Němců-oni chápali Čechy jako kacíře a měli je vyvraždit, i vraždí Čechy podle toho že kdo neumí německy je zabit
-města husity ovládnuta si nechala svůj německý ráz=husité nebyli protiněmečtí a vlastenečtí
=princip víry je u husitů na prvním místě a nejsou hnutím nacionálním (někdy nacionální spojeno s prosazování české liturgie
Osudy židů v 15. a 16.stol
-privilegia židů a jejich pobyt na našem území bylo spojeno se silnou ústřední mocí-byli poddaní krále
-uvolnění tohoto systému v souvislosti s husitskou revolucí vedlo k uvolnění vazeb, které židi měli (nemuseli nosit označení)
-zajímavý je postoj některých husitských kazatelů vůči židům: Matěj z Janova, Jakoubek ze Stříbra-odmítají ztotožnit židy s antikristem (nepřítelem); zamýšleli se nad rozdílem židovské a křesťanské společnosti kdy si myslí že rozpor je v tom, že židům byl přiznán jediný způsob obživy=lichva a řešení je aby židi mohli se živit čímkoliv jiným (řemeslo..)
-ale i tak docházelo k pogromům (vtrhnutí do žid.obcí, násilné nucení ke křtu nebo smrt)
-všude židé vyháněni, obviňování z rituálních vražd (vyhnáni z Německa, Portugalska, Španělska)=Evropou putují statisíce židů, směřovali na východ, někteří se usadili i na našem území
-1454-vypovězení židů z moravských měst, z Brna, Olomouce, Znojma; spojeno s vládou krále Vladislava Pohrobka (ve městech neměli domovské právo, usazovali se v okolí, ale do měst mohli v době trhů př.a měli zvláštní židovské mýto)
-doba pohusitská spojena s úpadkem královské moci-posílení pravomoci vrchnosti a šlechty
-snaha Vladislava Jagelonského o to, aby se židé vyvázali z podřízenosti vrchnosti a chce aby se znovu podřídili královské komoře (unikají mu peníze), ale nebyl moc silným panovníkem a tak se toto nařízení setkalo jen s částečným úspěchem (příslušníci židovského etnika, kteří nepodléhali vrchnosti nesměli takto patřit, ale ti co už jim podléhali, z nich nebyli vyvázáni)
-jejich plné vyvázání a podřízení panovníkovi až za vlády Ferdinanda Habsburského (1526-1564), byl také nucen reagovat na požadavky měšťanů (1557)=vypověděl židy z českého království; toto vystěhování hlavně z ekonomického důvodu (pro měšťany jsou židé konkurence pro jejich podnikání) a proto chtějí aby je vystěhoval; Ferdinand na to ale i trochu doplatil, protože poplatky židů byly zdrojem příjmů královské komory (tím o to přišel)
-další panovník Maxmilián (1564) dovolil židům se vrátit na české území
Církevní vývoj v pohusitské době
-reakce na situaci v Evropě – reformní proudy (kalvinismus, luteráni), kteří ovlivnili nejprve německou menšinu na našem území, které přejímali luteránské reformní názory
-luterova nauka ovlivnila i část kališníků (utrakvisti), u kterých docházelo ke štěpení
umírněný proud-snaha přiblížit se ke katolictví (jediné rozlišení je přijímání podobojí)
novoutrakvisté-přijímají luterovo učení (ten Husa přijal a souhlasil s ním)
-Jednota bratrská=ideový zakl. P.Chelčický, v počátku názorová příbuznost s kališníky, ale jakmile představitelé JB začali kritizovat přibližování se utrakvistů katolické církvi, tak se začali odcizovat, což vrcholí 1508, kdy Vladislav Jagelonský vyhlásil Svatojakubský mandát, kterým postavil JB mimo zákon; došlo k uzavření jejich kostelů, pálení jejich knih; tento mandát byl zrušen až Rudolfovým majestátem v 1609
-Novokřtěnci=habáni, od 20.let 16.stol.začali usazovat i na našem území; poměrně radikální protestantský proud, který se snaží navázat na původní křesťanské učení (chtějí společné vlastnictví, společnou výchovu dětí), hodně se usazují u Mikulova a ve Slavkově
-Katolíci-v pohusitské době nejsou významným hnutím, netvoří velkou část populace (snad jen 20% obyvatel); rekatolizační snahy jsou spojeny s Ferdinandem Habsburským, který využil jezuity
-Jezuité-konali v souvislosti s katolickou vírou misijní činnost
-rozpory mezi katolíky a evangelíky
-1555-Aušburský protestantský mír-platí zásada koho vláda, toho víra=v zahraničních zemích, ale u nás ten vývoj trochu jiný, i když se protestanti snaží o oficiální své vyznání-dokument který není schválen písemně Česká konfese (1575, společné vyznání JB a luteránů zahrnující i husitskou tradici), ale panovník ví že pokud by to potvrdil písemně, hrozí mu exkomunikace z církve, proto schválil jenom písemně
-1609-Majestát císaře Rudolfa=písemné schválení české konfese, ale také velmi liberální zákon týkající se náboženství v Evropě, platí zde zásada, že si poddaní mohou svobodně vybrat náboženské vyznání
Stavovský stát
-katolíci a kališníci spolu provázání jen nestálou stavovskou mocí, proto šlechtické stavy zakládaly landfrídy=svazy šlechticů a měst, které se snažili aby tam byl zachováván zákon a pořádek; v čele východo a středočeského landfrídu Jiří z Poděbrad (nejprve správcem za Ladislava Pohrobka)
Ladislav Pohrobek (1453-1457)-pohrobek=narodil se po smrti svého otce;
Jiří z Poděbrad (1458-1471)-šlechtic, který se stal králem což byl zásadní průlom, kdy se také projevuje jakási moc šlechty, často je mu jeho původ vyčítán; jeho snaha vytvořit Všeobecnou mírovou organizaci křesťanských panovníků=uvědomoval si nejisté postavení českého království v Evropě (ví že zrušení přijímání kalicha je zásahem do české suverenity) proto chtěl spojit panovníky proti Osmanským Turkům ale bez papežova souhlasu; panovníci na tento návrh nechtěli přistoupit z několika důvodů:nemohli by dál rozšiřovat své území a hlavně by se měli vzdát svých vrcholných pravomocí (o jejich postavení často rozhoduje i síla) a velmi se obávají že by na ně papež uplatnil svůj vliv (exkomunikace z církve=toho člověka můžete beztrestně zbavit majetku i zabít)
Vladislav II. Jagelonský (1471-1516)-český a uherský král
Ludvík Jagellonský (1516-1526)
-stavovská monarchie-spojena s nástupem a posilováním moci stavů (=šlechty a měst)
-stav=privilegovaná vrstva společnosti, kteří se podílí na moci v daném státě prostřednictvím institucí, soudů, královské rady..
-stav=“politický národ“, zatímco poddaní nemají žádný vliv
-stavovské instituce: zemský soud, zemský sněm (vyšší a nižší šlechta a města v pohusitské době, u nás chybí jeden stav-církev, protože ta v době pohusitské vyňata z politických pravomocí), královská rada (poradní sbor panovníka, ale zde byli zástupci stavů)
-koncem 15.stol.došlo k uzavírání stavů, týká se to hlavně vyšší a nižší šlechty a dochází k vymezení toho, kdo bude patřit do vyššího-panský a do nižšího-zemani, rytíři stavu (vymezeny rody které kam patří, Čechy 47 rodů, Morava 15 rodů)
-1500-Vladislavské zřízení zemské=písemné potvrzení šlechtických privilegií, někdy označováno jako „první“ ústava, má 554 článků; ale zástupci měst vyloučeni z rozhodovacích pravomocí zemských sněmů
-1517-Svatováclavská smlouva
Ferdinand Habsburský (1526-1564)
-snažil se o omezení šlechtických pravomocí-zřídil nové orgány státní správy, které měl pod svou kontrolou: Dvorská rada (měla spravovat říši-Čechy, Morava, Uhry, Rakousko), Tajná rada (měla být jeho hlavním poradním orgánem)
-protože šlechta byla ze začátku silná, tak si nedovolil nějak měnit stavovské zákony
=dva paralelní zákonodárné orgány: stavovské a panovnické
-1547-zásadní omezení pravomoci měst (boje mezi protestantskými a katolickými knížaty-tj.panovník chce od měst finance aby bojoval proti protestantům), ale hodně veřejnosti bylo protestantské a nechtěli mu dávat peníze, ale Ferdinand vyhrál a omezil pravomoci měst (městská správa podřízena královskému dvoru, významné postavení získali zpět královští rychtáři a pražský král.hejtman), došlo ke konfiskaci majetku měst
Němci a židé v době vlády Habsburků
-za Rudolfa II.dochází k masivnějšímu usazování němců v českém království (obchodníci i šlechtické rody)
-do českým zemí i hodně protestanti (spojeno s německou populací)
-30. letá válka=jednou z jejích části je Povstání českých stavů 1618-20, jedná se o náboženský spor!! (ne národnostní), bitva na Bílé hoře-protestantská unie X katolická liga, to povstání začalo defenestrací, která byla spojena s útokem pražské chudiny na židovské ghetto
-Obnovené zřízení zemské
Židé
-v 16.stol.bylo spojeno s vypovídáním židů z našeho území
-“zlaté období“ bylo za Rudolfa II. (měl zájem o žid.náboženství, lákala ho kabala spojená s alchymií), za jeho doby i pražské židovské ghetto bylo jedním z nejznámějších center v Evropě
Mordechaj ben Šemuel Meisl-bankéř, obchodník a ve své době asi nejbohatší Pražan
Jehuda Low ben Bezael (Maharal-náš učitel rabi Low)-významný theolog, filozof a vrchní rabín
-rozmach židů jedna pro zálibu Rudolfa a habsburští panovníci sledují praktické cíle, které jim rozmach židovské obce přinesl=potřebovali židovské peníze (na vedení války, na placení žoldáků)
-židé za 30.leté války se klonili na stranu katolíků (protože Martin Luther byl silný antisemita, nejprve je chtěl obrátit na protestantismus, ale protože oni zůstali věrní svému vyznání je zavrhl)
-privilegia=větší volnost obchodu (židi nemusí v Praze platit zvláštní kupecké mýto), mohou provozovat řemesla (to dříve nesměli-ale s podmínkou toho, že to budou prodávat jen v tom ghettu)
-po bitvě na Bílé hoře 2 migrační vlny židů z východu (z Polska a Běloruska) a další vlna z jižní oblasti (Rakousko), protože tam na ně byly páchány protižidovské pogromy (ty organizoval Bohdan Chmelnický)
-silné centrum bylo v Praze
-tolerance vůči židům se zrodila z nezbytnosti (financování žoldáků), ale po válce armáda nebyla potřeba a začalo vznikat přesvědčení, že to rozšíření židovských privilegií je překážkou rozvoje křesťanské populace=znovu se objevují snahy vedoucí k omezení židovské populace (mají být vyhnání z měst a i z království-to je těžké prosadit)
-proto se přistoupilo k redukování (kontrole) židovského obyvatelstva=administrativní antisemitismus (tj.vydávání protižidovských nařízení), což vrcholí v 1726 (panovník Karel VI), spojeno s omezením počtů židovských rodů (numerus clausus)
-1726 vydán translokační reskript-přikazuje židům, aby se přestěhovali do čtvrtí a ulic, které leží dále od křesťanských míst (od kostelů a hřbitovů)
-1726 familiantský zákon-praktické nařízení, které realizovalo omezování počtu židovských rodin u nás; tj.židovský otec (otec rodiny) získal právo k pobytu (inkolát) v zemi (v Českém království), ale jeho synové, kteří zde chtěli založit rodinu, ten inkolát (občanství) nezískali; toto právo přecházelo pouze na nejstaršího syna, zbytek zde nemůže založit rodinu (museli se vystěhovat)
-inkolát byl zrušen v 1848, a až od května následujícího roku mohou svobodně uzavírat sňatky
Romové
-původ Romů byl stanoven až v 18. století na základě lingvistických studií=pocházejí z oblasti Indie, k migraci dochází v průběhu 3.-9.století, (příčiny asi lepší živobytí, války..)
-pronikají přes Asii, průnik i na Balkán, Byzancii
-vznik pojmenování Cigán=Atsinganoi, označení náboženské sekty, kdy Romové s tou sektou jsou ztotožňování
Rom=Dom, což v romštině znamená člověk
Gypsies=Egypsies
-u nás Romové doloženi ze 1417 ve Starých letopisech českých je o nich první zmínka
-panovníci vydávali romům ochranné glejty, aby nebyli ohrožováni ostatním obyvatelstvem=přístup k nim z počátku nebyl tak diskriminující jako vůči židům (židé obviněni z vraždy Krista, ale romové byli považováni za kajícné poutníky, kteří v době biblické odmítli poskytnout úkryt Marii a Josefovi, když s malým Ježichem utíkali před Herodem a proto cigáni putují krajinami)
-1427-pařížský arcibiskup romy exkomunikoval z církve, což byl důsledek toho, že nedodržovali křesťanský kult a zásady a odmítali církevní představitele jako prostředníky mezi lidem a bohem; romové byli spojeni s okultismem a magií (věštění, hádáni z ruky a karet..); navíc Evropu z východu ohrožovali Turci, kteří jsou bráni jako velmi nebezpeční a romové kteří kočují a přichází z východu, jsou považováni za špiony Turků (hlídat jak je který kraj bohatý, jaké mají kde zbraně..)
=koncem 15.století represe vůči romům, počátek 1492, kdy dochází k jejich vyhánění z Pyrenejského poloostrova, z Německa; byli na ně pořádány „hony“, kdy každý dopadený cigán mohl být zabit (každý kdo ho zabije, se nedopouští hříchu)
-u nás zprávy kolem 15.století a první represe v roce 1538 (obviňováni ze špionáže, že tráví studny..)
-v roce 1541 obviněni že zapálili Prahu nebo 1578 v Prostějově, kde došlo k požáru a obviněna z něho byla romská dvojice a prostřednictvím útrpného práva (mučení), byli nuceni přiznat spoluviníky-tj.bylo pochytáno 169 romů v okolí; jediné co je zachránilo, bylo odhalení pravého viníka (obyčejný měšťan, který byl popraven), ale i tak byli romští muži posláni na galeje a ženy s dětmi byli vypovězeny ze země
-tyto nálady se promítly i do písemných dokumentů=1545-mandát císaře Ferdinanda o výpovědi romů z českých zemí (má to dodatek, že se jim nesmí ublížit na těle-rozdíl od zahraničí)
-romové k nám hodně přicházeli ze západní oblasti (odtud vypovídáni) i z východu
-tradiční romská řemesla: kováři, kotláři, dráteníci-oprava poškozeného nádobí, hudebníci, koňské handlířství, hadačství; to jsou všechno řemesla, která mohou být prováděna na cestách
-ale i romové se v době zhoršené hospodářské situace dopouštěli drobných krádeží :), což vede k tomu, že císař Leopold II vydal sérii patentů, které negativně postihovaly romy-ti byli prohlášeni za psance (kdokoliv je beztrestně může při pronásledováni zastřelit; při chycení mají být muži oběšeni a ženy vyhnány s tím, že jim mají být uříznuty uši a na záda vypálen cejch „R“-relegatus, jako ten kdo je vyhoštěn)
-pronásledování vrcholí za císaře Karla VI., kdy dochází ke zpřísnění postihů; tj.vládnoucí místa si uvědomila, že obyčejní lidé romům pomáhají=postih stihne i toho, kdo jim pomáhá (hrozí jim pokuta nebo galeje); vrcholí i protiromské procesy (180 procesů, kdy padlo 93 rozsudků smrti)
-i přes tyto postihy se zde romové vyskytují a usazují; můžeme zaznamenat i osidlování romů na šlechtických panstvích Kouniců a Lichtenštejnů (J a JV Morava)-1698 šlechtic Dominik Ondřej Kounic povolil na svém panství usazení romské truhlářské rodině; zde byly položeny základy pro trvalé umístění romů a jejich asimilaci
Habsburský absolutismus v našich zemích
-1547-omezena samospráva měst, ale šlechta (stavy jsou stále silné)
-v důsledku porážky českého stavovského povstání dochází k posílení úřední panovnické moci a katolického náboženství (1620)
-jedním z ústředních dokumentů je 1627 Obnovené zřízení zemské pro Čechy (pro Moravu o rok později)=potvrzuje katolismus jako jediné oficiální náboženství v naší zemi a ti, kteří ho nechtějí vyznávat, se mohli vystěhovat (šlechta, měšťané, vrchnost), ale poddaní tuto možnost nemají protože jsou nevolníci (mohou jen uprchnout), údajně odešlo až 150 000 lidí do Saska, Drážďan, Lešna
-podrobení se katolické víře=rekatolizace
-člověk který vyznával katolické náboženství musel pravidelně chodit ke zpovědi, pokud ne, byli k němu nastěhováni vojáci, které musel živit, dokud nepřestoupil
-Jezuité-provozovali misijní činnost, byli to kazatelé, kteří zde vybudovali rozsáhlou síť škol a byli proti nenásilné rekatolizace, ale lidi získávají slavnostmi, poutěmi za Panu Marii, novými biskupstvími (1655 Litoměřice, 1664 Hradec králové), misijní poutě (Svatý kopeček u Olomouce); okázalá kanonizace Jana Nepomuckého (1729), který 1393 zahynul mučednickou smrtí a od této doby je téměř v každé vesnici socha Jana Nepomuckého (postava muže, který má na sobě 5 hvězd, v ruce kříž a palmovou ratolest)
-s činností jezuitů jsou spojeni:
Antonín Koniáš-znám svým seznamem protestantských knih, které měly být zlikvidovány (ze 30 000 knih zničeno jen 1233, nejčastěji se jednalo o překlady Bible), zbytek knih bylo vráceno majitelům nebo z nich byly jen vytrženy některé strany (Komenského Labyrint jen upraven)
Bedřich Bridel-básník, byl znám pro ošetřování nemocných
Bohuslav Balbín-vlastenec, kniha: Rozmanitosti království českého (dnes jako „misenália“)
-také jezuitští misionáři, kteří do ciziny: Karel Slavíček (až do Číny), Šimon Bohuhradský (až do Mexika)
-Obnovené zřízení zemské a jeho politické důsledky-český královský trůn se stal dědičný v habsburském rodě, zemské sněmy ztratily právo volby panovníka; politické otázky (zahraniční politika-dvorní rada, vojenství, finance-dvorská komora) se přesunuly na dvorské úřady do Vídně
-panovník zasáhl do politické otázky, ale vztah vrchnosti a nevolníků nechával být (vrchnost měla nad nevolníky i soudní pravomoci)
-po 30.leté válce došlo ke snížení populace (poddaných), což mělo dopad na vztah vrchnosti k nevolníkům, protože vrchnost vyžaduje robotu, dávky...a snížením počtu lidí se snížily i tyto dávky=zvýšení robotní povinnosti a robotných dávek, což vedlo k řadě vzpour a panovník byl nucen toho řešit- 1680 Robotní patent (robota-bezplatná práce), kde byla stanoveno povinnost pro nevolníky robotovat 3 dny v týdnu, což bylo stejně maximum, které vrchnost požadovala
-Pragmatická sankce Karla VI 1713, který má problémy s mužskými potomky a touto sankcí řeší nástupnictví, které umožnil i ženské linii=Marie Terezie
Osvícenský absolutismu
-za Marie Terezie (1740-80) a Josefa II. (1780-90)
-osvícenství je myšlenkové hnutí založené na rozumu a snaží se překonat pověrčivost středověku, ve státě byl snaha o jeho modernizaci (hlavně modernizace státního zřízení), prosazuje ideu rovnosti a náboženské nezávislosti (toto se promítlo do vlády Josefa II.)
-pro OA je typické že docházelo k prosazování reforem a patentů shora (z vlády)
za Marie Terezie centralizace moci, protože se snažila ovládnou celý celek zemí, což bez centralizace nejde... a toto se projevilo jako zásah do samostatnosti českých zemí=zrušení nejvyššího úřadu českého království (česká dvorská kancelář) a její pravomoci přešly pod Habsburky-zřízeno nejvyšší soudní dvůr a Úřad pro věci politické a finanční; to znamená že české země jsou pouze provincií Rakouska, ztráta svébytnosti Českých zemí v rámci Rakouské monarchie
také germanizace=němčina jako jednotný úřední jazyk a stala se výukovým jazykem na středních a vysokých školách (MT nechtěla němčinu z nacionálních pohnutek, ale pouze aby mohla ovládat všechny země)
reorganizace církevní správy 1777-vznik Olomouckého arcibiskupství a v brně biskupství
školské reformy, 1774 povinná školní docházka od 6-12 let, Felbigerův školní řád
hospodářské reformy-zavedeny první papírové peníze na našem území (bankocetle), i daňová reforma-vrchnost byla zbavena práva vybírat daně; zemské sněmy zbaveny práva na „berně“??; tereziánský katastr-vytvořen soupis půdy a majetku, který podléhal výběru daní
robotní patent-1775, nejchudší poddaní měli povinnost roboty 13 dní v roce, ti nejbohatší 3 dny v týdnu
-patenty Josefa II.
zrušení nevolnictví (1781), nevolnictví=poddaný odkázán na vrchnost, bez jejíhož svolení se nesměl ženit, stěhovat, studovat
toleranční patent (1781)-povoluje tři nekatolická vyznání: luteránské, kalvínské a pravoslavné, ale: katolictví je nadále oficiálním náboženstvím a ty tři jsou jen tolerována (nesmí mít takové modlitebny, které připomínají kostely), i svatby a pohřby vykonává jen katolický kněz; možný důvod humanizace-chce aby přicházeli studovaní lidé ze západu se svým vyznáním
rušení klášterů žebravých řádů-ty považuje za břemena pro poddané, za ostudu pro církev a proto je ruší, zachovány jsou ty, které se podílejí na chodu státu (vyučování...), zrušeni: v Brně kartuziáni, jinak benediktíni, cisterciáni, premonstráti a tyto budovy pragmaticky změněny na nemocnice, kasárna....v 1773 zrušeni jezuitského řádu, protože jsou určitou hrozbou a mají vliv na státní záležitosti
dvorská duchovní komise-církev má být plně oddána státu, tato komise dává nařízení biskupům, kteří to potom tlumočí farářům; Josef se snaží aby se církev zasadilo o obecné blaho státu
generální semináře-výchova knězů, chce aby v církvi byli vzdělaní kněží, aby lépe sloužili státu
kněží se mají zapojit do chodu státu-mají se stát státními úředníky, kazatelny mají být místem, kde se kromě duchovních tlumočí i státní nařízení
zlepšování postavení židů za vlády Josefa II.=židi nemusí nosit zvláštní označení, mohou studovat na univerzitách, provozují řemesla i mimo ghetta)
systemální židovský patent 1797-shrnuje všechna pro židovská nařízení, až 1867 dosáhli židé plné rovnoprávnosti (mají občanství, aktivní i pasivní volební právo)
pokusy o asimilaci romského obyvatelstva-dekret 1751 měli být všichni potulní romové vyhoštěni z území Rakouska, ale ti, kteří se zde narodili měli být dovedeni do města kde se narodili a tam se o ně měli postarat (chce aby z kočovného způsobu života přešli k usedlému způsobu)
pokus o připodobnění romů většinovému obyvatelstvu (sjednocení řemesel, oblečení, jazykem-chce odstranění romštiny), mají být označováni jako novomaďaři a novosedláci
osídlení-trvaleji usazeni v Bohusodově u Jihlavy, Oslavany u Brna (jinde vydrželi cca rok a pak šli zase do pryč); usedlejší život spíše na Moravě (Brno Černovice, Strážnice), v Čechách spíš kočovní (to vydrželo až do první republiky); negativa asimilace shora=přetrhání vazeb s původní komunitou a tradicemi
-domovské právo=obec se musí o takovéto obyvatele postarat a obyvatelé musí navštěvovat školy
Formování novodobého českého národa
-uvolnění feudálních struktur josefínskými reformami
-šlechtické zemské vlastenectví=v prostředí aristokracie, vlastenectví vázáno na území a region, šlechtici usilují o posílení stavovských práv, aby se situace z absolutismu vrátila ke stavovské monarchii; není důraz na jazyk (na češtinu-šlechtici mluví německy)
-čeština jako živý jazyk převážně na venkově a u nižších vrstev městského obyvatelstva; v rámci školní docházky, úřadů a vyšších vrstev převládá němčina=s tím spojeny jazykové obrany- K.I.Thám (Obrana jazyka českého proti utrhačům), B.Balbín (napsal taky obranu, ve své době ji nevydal a vydána až v době NO; Rozprava o obraně jazyka slovanského, zvláště českého)
-NO a jeho hlavní ohniska
české divadlo=snaha v Nosticově kamenném divadle realizovat české hry, které by působily na širší lidové vrstvy, ale hrají se zde i jiné hry v němčině a italštině, takže nástup českých her ze strany němců vyvolal odpor a tak čeští vlastenci založili Vlastenecké divadlo bouda, kde první hrou v češtině byla Břetislav a Jitka (1786)
noviny- také působí na širší veřejnost, V.M.Kramerius a jeho C.K.Vlastenecké noviny (C.K.=císařsko královské, vycházely dvakrát týdně v pondělí a pátek, měli zhruba 1000 stálých předplatitelů) a jeho nakladatelství Česká expedice (které se v duchu vlastenectví snažilo vydávat česky psané knihy, snaží se o osvětu čtenáře; vydali např.: knihy Josefovy-mají šířit osvícenské myšlenky císaře Josefa, reedice předbělohorských děl, cestopisy...)
Česká jazyková kampaň-snaha o rozšíření češtiny do škol a úřadů, vrcholem této snahy byl projev J.Dobrovského v němčině, kde kritizuje proběhlou germanizaci a její násilné snahy o potlačení jiných jazyků
-pod vlivem carských ruských vojsk a napoleonských tažení, se v našem prostředí začali realizovat všeslovanské myšlenky, jedním z hlavních představitelů tohoto buditelského hnutí byl Josef Jungmann (v Rozmlouvání o jazyku českém češtinu definoval jako jednu z hlavních snah národa, chtěl její zdokonalení a šíření)
-až rusofilství a obdiv k carskému Rusku, ale v 1816 vydány Jazykové dekrety, které reagují na Českou jazykovou kampaň, a podle nich se v českých městech (smíšených) měla zavést čeština jako vyučovací předmět na školách, také lékaři měli mít povinnost mluvit česky
-s tímto souvisí vydání učebnice J. Jungmanna-Slovesnost, Česko-německý slovník; Jungmann také obohatil češtinu o tisíce slov: zeměpis, hvězdárna
-rukopisné podvody=Králové dvorský (1817) a Zelenohorský, snaha posílit národní vědomí a zvýšit národní emancipaci; proti vystupovali: J.Dobrovský, Masaryk; tyto rukopisy ovlivnily uměleckou tvorbu (Mánes, Smetana)
-projevují se ideové tendence v rámci formování národa=rakušantsví (ústřední myšlenkou je vytvoření společného rakouského národa) X bohemismus (souvisí se zemským vlastenectvím, váže se k území českého království, kde ale existuje česko-německý národ; tito bohemisté od toho dvojnárodního státu směřují k vytvoření německého národa-velkoněmectví, které mělo mít cíl: začlenění českých zemí do sjednoceného Německa)
-na toto reaguje F.Palacký (historik, politik, který stál u formování „národních“ myšlenek z hlediska politického vlivu), stál u založení Matice české-šíření česky psaných děl a sdružovat českou obrozeneckou inteligenci; dílo z oblasti historie: Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě (5-ti dílné dějiny, první díl vydán německy, psáno do nástupu Habsburků 1526; nadhodil koncepci, že české dějiny jsou spojeny s němectvím-spojení slovanského demokratismu a germánského feudalismu)
-ale panslavismus v úpadku – povstání Polska proti Rusku, které krvavě potlačeno a postupně vzniká koncept „austroslavismu“=propagováno K.H.Borovským, Palackým, koncepce toho, že slovanské národy budou existovat a vyvíjet se v rámci Rakouska, které by na základě tohoto mělo být národnostně spravedlivé
-krystalizuje také česká politika, lišíme dva proudy:
liberální-F.Palacký, Rieger; prosazují austroslavismus
radikální-spolek Repeal v čele s Fričem a Sabinou, snaží se o šíření práv a svobod revoluční cestou (myšlenkovou cestou), snaha i o ideovou koncepci svržení monarchie
-v souvislosti s vývojem národů 1848=rok „jara národů“, na české scéně znamená demonstrace a projevy neposlušnosti, 11.3.1848-spolek Repeal a jeho představitelé svolaly do Svatováclavských lázní v Praze sněm, kde se snaží formulovat „první český politický program“, který byl prezentován peticí císaři (chtějí uznat jazykovou rovnoprávnost, svobodu víry, tisku, shromažďování); těchto petic bylo několik (první odpověď byla „blbá“, odpověď na druhou byla vstřícnější) a císař na ně reagoval Kabinetními listy
-zrovna v této době došlo ke shromáždění ve Frankfurtu, kde se řeší otázka vytvoření jednotného Německa, kam v souvislosti s bohemismem pozván i F.Palacký, který toto odmítl Dopisem do Frankfurtu, v němž zmínil to, že Češi jsou samostatným národem
-reakcí na Frankfurtský sněm – v Praze 2-12.6.1848 Slovanský sjezd, který se snaží o to, aby slovanské národy v Rakouském mocnářství se sjednotily na společném postupu; tento sněm ale přerušen Ozbrojeným povstáním, jediným dokumentem je Manifest sjezdu Slovanského k národům Evropským (jediným co z toho sjezdu vzešlo, ve své proklamaci avizuje a zdůrazňuje rovnoprávnost a svobodu národů, rovnost před zákonem, rovnost práv a povinností)
-to Ozbrojené povstání bylo poraženo, což avizuje nástup radikálních sil v rakouské politice (potlačují liberální síly)
-v této době probíhá Říšský sněm ve Vídni (potom se stěhuje do Kroměříže), snaží se vytvořit ústavu odpovídající myšlenkám Rakouského mocnářství, významným počinem je Patent o zrušení poddanství a feudálních povinností 7.9.1848; ale hlavním cílem je opravdu vytvoření ústavy-ta nebyl přijata i když byla skoro utvořená, ale rozehnání toho sněmu a přijetí Stadionovy oktrojované ústavy (březen 1849, oktrojovaná=ústava vzniklá bez schválení zákonodárného sněmu, tj.vnucená shora)
-tato ústava prakticky nevyšla v platnost, protože odvolána Silvestrovskými patenty 1851, které také znamenaly přechod k absolutismu=Bachův absolutismus, který ale nemá jen negativní stránky (utlumení českého národního politického života), ale i pozitivní (liberalizace hospodářství, zrušení cechovních omezení-vydán živnostenský řád)
-české národní snahy v této době nemohou být veřejně projevovány, řada představitelů (Palacký, Rieger) se stahují do ústraní, zvláště radikální členové musí emigrovat, někteří zatčeni (K.H.Borovský do Brixenu)
-změny: Říjnový diplom 1860, prostřednictvím kterého se panovník vzdává absolutistické moci, projev tendence zákonodárného sboru..., také Únorová Schmerlingova ústava, (1861) podle které vzniká zákonodárná moc Říšská rada (dvoukomorová-PS+panská sněmovna, do panské sněmovny jmenuje členy panovník, do poslanecké sněmovny probíhají volby, kam jsou delegováni jednotliví členové, delegují je zemské sněmy, do kterých teprve probíhají volby; volby založeny na „kuriovém“ systému=tzv.tři kurie-velkostatkářská, městská, venkovská a rozdělení do kurie bylo rozděleno podle výše placení daní, tzn. Volební právo tohoto typu zvýhodňuje majetné)
-je nutné mít také stranu-Národní strana, která reprezentována F.Palackým, Riegerem-ti známi jako staročeši (štěpení názorů, kdy staročeši chtějí spolupráci s historickou šlechtou, mladočeši toto kritizují); prosazuje politiku pasivní rezistence (poznali že jejich prosazované návrhy nejsou vůbec vnímány a proto se rozhodli na zasedání říšské rady nebudou docházet), ale toho zasedání se neúčastní ani uherští zástupci což vede k odvolání Schmerlingovy vlády i ústavy a prosazuje se koncept dualistické monarchie, tj. Vybudování Rakouského a Uherského celku (naši to chápou jako zdvojený centralismus) a tyto tendence mají praktické projevy (vznik Prosincové ústavy 1867, a R-U)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)