1. Rabínký výklad písma (midraš, mišna, talmud)
MIDRÁŠ (3st.) ,,hledání, pátrání“, který se rozvinul ve dvou směrech 1) Halacha (cesta, kráčet) vysvětlovala v Písmu legislativní části, vyvozovala z nich pravidla, podle kterých se má řídit legislativní, morální a kulturní jednání jedince a 2) Aggada (vyprávění) vysvětlovala historické a prorocké části, používala legendy a vedla tak věřící k modlitbě. Midráš nehledá původní smysl, avšak způsob jak aktuálně aplikovat text písma svatého.
MIŠNA (2st.)– (učit se, studovat, opakovat), židovský zákon ústně tradovaný.
TALMUD- sestavený komentář k Mišně.
2. Vyjmenujte kroky Lectio Divina
a) Vzývat ducha svatého
b) Číst boží slovo – lectio
c) Rozjímat boží slovo – meditatio
d) Modlit se božím slovem – oratio
e) Nazírat boží slovo – contemplatio
f) Jednat podle božího slova - actio
3. Jak se jmenuje konstituce II. Vatikánského koncilu, která se zabývá Písmem svatým, a jaký je jí obsah? Dei verbum: Zabývá se těmito tématy:
ZJEVENÍ ( o zjeveni boha)
PŘEDÁVÁNÍ BOŽÍHO ZJEVENÍ (to je nam predáno diky apostolum ve forme svatých knih)
BOŽSKÁ INSPIRACE A VÝKLAD PÍSMA SVATÉHO (vse co je v písmu svatém je inspirováno duchem svatým a vše bylo zaznamenano tak jak to chtel buh)
STARÝ ZÁKON(dejiny spásy,význam SZ pro křesťany, jednota obou zákonu)
NOVÝ ZÁKON(Apoštolský původ a historický původ evangelií,ostatní knihy noveho zákona)
PÍSMO SVATÉ V ŽIVOTĚ CÍRKVE(cirkev ma pismo svate v ucte,důležitost pisma svateho pro teologiz, zmínka o druzích prekladu svateho pisma, duraz na četbu pisma sv. plus ma být doprovázeno modlitbou)
4. Jak se jmenují nejnovější tři dokumenty vydané papežskou biblickou komisí
1. Výklad Bible v církvi (15. dubna 1993)
Autoři dokumentu vysvětlují, co respektovat, aby katolická exegeze byla opravdovou službou Božímu slovu i církvi. 1. kapitola se zabývá různými metodami a přístupy k výkladu Bible; 2. probírá otázky týkající se smyslu inspirovaného textu; 3. je věnována charakteristickým dimenzím katolického výkladu Bible, úkolům exegetů a jejich spolupráci s ostatními obory; 4. mluví o postavení, jaké zaujímá výklad Bible v životě církve.
2. Židovský národ a jeho svatá Písma v křesťanské Bibli (24. května 2001)
1. část pojednává o svatých Písmech židovského národa jako součásti křesťanské Bible, novozákonní knihy se uznávají za posvátné knihy židovského národa za inspirované, za Boží zjevení. 2. část se věnuje základním tématům, která NZ převzal ze SZ a provedl jejich novočtení ve světle života a díla Ježíše. Dokument má celkem čtyři části.
3. Bible a morálka (podtitul biblické kořeny křesťanského jednání) (11. května 2008)
Vnitřní bohatství Desatera a Ježíšova horského kázání. Zadání dal v r. 2002 papež Jan Pavel II. Dvě hlavních částí. V 1.- autoři chronologicko-tématicky procházejí biblické zjevení a ukazují na jeho trvalé morální poselství. Základní definice biblické morálky je dána ve dvou krocích: Bůh daruje člověku život a vše, co k němu patří, a člověk na tento dar odpovědně reaguje. Základem morálky je tedy stvoření. Ve spáse pro morální jednání člověka je dar Boží smlouvy, která vrcholí v „nové smlouvě“, uskutečněné v JK. 2. část základních principy, které dnes mohou pomoci k rozlišování a rozhodování se pro to, co je v souladu s Božím plánem. Papežská biblická komise formuluje dva základní principy a šest principů zvláštních.
5. Vysvětlete pojmy: noematika, heuristika, proforistika
1. Noematika: zabývá se teorií biblických smyslů. Slovo má plno významů, ale pouze jeden smysl. V minulosti se rozlišovalo mezi literním a duchovním smyslem. Středověká exegeze nacházela pod duchovním smyslem tři různé aspekty: ve vztahu ke zjevené pravdě, k závaznému způsobu jednání a ke konečnému naplnění. Oproti tomu historicko-kritická exegeze směřuje k vymezení jediného přesného smyslu v okolnostech vzniku biblického textu. Dnes se rozlišují tři smysly biblického textu: literní(přímý, nepřímý), duchovní a plnější smysl.
2. Heuristika: zkoumá, jak tyto smysly odkrýt. K tomu používá vnější a vnitřní kritéria. Nauka o nalezení správného smyslu.
3. Proforistika: (vynáším) –seznamuje s formami výkladu biblického smyslu. Jedná se o nauku, která se zabývá způsoby, jak nejlépe a nejúčinněji šířit Boží slovo.
- Překlad: má být věrný originálu a srozumitelný
- Parafráze: volný překlad, vysvětluje některé pasáže, které jsou nesrozumitelné
- Glosa: výklad jednoho slova nebo jméno, psány na okraj textu
- Scholia: krátká přestávka ve čtení, která sloužila pro vysvětlení textu
- Homilie: lidový výkald některé části PS
- Postila: krátké objasnění určitehé biblického textu, které učitel diktoval žákům při výkladu PS
- Katena: výklad biblického textu sebraný z děl církevních otců a učitelů
- Komentář: vědecko-analytický výklad biblické knihy nebo všech knih PS
6. Popište jednotlivé kroky historicko-kritické metody
1) Textová kritika – úkol zajistit text NZ, aby byl co nejblíže původnímu textu.
2) Literární kritika – úkol určit konec a začátek velkých a malých textových jednotek a ověřit vnitřní koherenci textů.
3) Kritika druhů – určení literárního druhu (text má typické formální, strukturální, obsahové prvky, které jej spojují s určitými jinými texty)
4) Kritika tradice textu – vychází z konečné podoby a snaží se dospět k nejstarší podobě textu.
5) Kritika redakce –snaží se odhalit čím přispěl ke konečné podobě textu jeho závěrečný redaktor a jak upravil celkovou výpověď textu.
6) Zkoumání pragmatické funkce textu – zkoumá prostředky, které jsou užity na čtenáře.
7) Historická kritika – sleduje cíl historické pravdy textu.
8) Literární analýzy – poskytují solidní základ pro kritickou interpretaci textu NZ.
9) Rétorická analýza – umění sestavit přesvědčivou řeč
10) Narativní analýza – vyprávění příběhu a jeho působení na čtenáře
11) Sémiotická analýza – znaky a jejich význam v lidské komunikaci
7. Jaké jsou základní starobabylónské eposy o vzniku světa?
Nejznámější je starobabylónský epos Enuma eliš, spolu s Eposem o Gilgamešovi je nejvýznamnějším výtvorem arkadského náboženství.Enuma eliš – popisuje počátky světa s úmyslem vyzvednout boha Marduka do popředí zájmu. Mluví o existenci prvotního vodstva – Apsú (sladká voda) a Tiámat (slaná voda). Tiámat je chápána jako žena i jako oboupohlavní bytost zároveň. Ze smíšení slané a sladké vody vznikla další božstva. Syn zabil Apsúa, ten žil jako podzemní sladkovodní oceán, kde žil syn Ea, který zplodil Marduka. Člověk byl stvořen, aby mohl vykonávat těžkou práci a Marduk byl vyvýšen u ostatních bohů, byl mu postaven chrám. Epos o Atrachasisovi – existovalo zde mateřské lůno – Mami, které stvořilo prvotního člověka Lullu, aby nesl jařmo božské služby.
8. Kolik zpráv o stvoření se nachází v Bibli, čím se od sebe liší?
V SZ jsou 4 zprávy o stvoření: 2 se nachází v genezi, třetí v knize Přísloví a čtvrtou lze vydedukovat z narážek a poznámek proroků a poetických knih. Historie stvoření, která otvírá knihu Genezis, nezajímá se o nebeskou říši a slova, kterými popisuje pravěký chaos, nejsou vůbec charakteristická pro toto vyprávění. Zpráva pojednává pouze o tom, co leží pod nebeskou říší, vyprávění je hutné, slavnostní a důstojné. Náznaky lze nalézt v prorockých, poetických a mudroslovných textech Bible, které dosvědčují lidovou víru, že počáteční vodní síly byly podřízeny Bohu. Tyto mýtické bytosti mají různá jména: moře, řeka, Leviatan, Rahab a drak, mořský netvor. (v Gn1 bylo jasně řečeno, že draci, mořští netvoři byli stvořeni.) Nejstarší vyprávění, které je v Bibli o stvoření je v Gn 2,4-24. Poušť bez vody, bez stromů, počáteční stav země, se zdá být výchozím bodem pro Boží dílo – spočívá v zavlažení země, vysazení zahrady a vytvoření zvířat a lidí. Stvoření není něco, k čemu by byl Bůh nucen, je to jeho svobodný akt. Některé poetické texty, které se inspirují obrazy a údaji převzatými z babylónské a kananejské mytologie, popisují stvoření světa jako bitvu Boha proti prapůvodnímu oceánu, který je chápán jako netvor nahánějící hrůzu a mající jméno Leviatan, nebo Rahab. Kniha Job přirovnává stvoření země ke stavbě budovy. V Gn jsou hned na začátku uvedeni dva hlavní protagonisté biblické historie – Bůh Stvořitel a člověk, jeho stvoření. Vyprávění o stvoření je vymezen jejich vzájemný vztah i vztah člověka ke stvořenému světu, který ho obklopuje. Bůh staví svět z počátečního chaosu v šesti fázích, všechno je Boží dílo. Idea, že svět byl stvořen pouhým slovem se nachází v Žalmech a v Deuteroizaiáši. V Gn1 je stvořitelské dílo statické, zde je velmi dynamické. JHWH pouhým slovem ovládá kosmické síly nebo je vrací na své místo. Boží moc se realizuje v zázraku spásy, která je Izraeli přislíbená. Ve druhé zprávě o stvoření (Gn 2,4-24) Stvořitel JHWH Bůh se nenarodil z nějaké počáteční matérie, ale vždycky existoval. Deuteroizaiáš vyjadřuje tuto víru touto nebo jinou formulí: Já, JHWH jsem první, já sám jsem s posledními. Gn 1,1-2,4 vyjadřje, že věci stvořenén Bohem jsou dobré a Gn 2,4b – 24 popisuje blaženost prvního člověka.
9. Vyjmenujte 5 oblastí, které se v genezi 1 staví proti tradičnímu mytologickému pojetí
1) V některých kosmogoniích jsou „tnn“ (zrcadlový obraz pozemského světa) draci protivníci, které si kanaánští bohové podmaňují, zatímco v jednadvacátém verši jsou tito mořští netvoři stvořeni Bohem.
2) Kosmogonie popisují bitvu mezi bohy, aby mohly být odděleny horní vody od vod spodních, ale ve verších šest až deset mluví kosmogonie o oddělení vod pouhým slovem.
3) Uctívání slunce, měsíce a hvězd bylo ve Starém orientě běžné, zatímco Gn 1 se vyhýbá obvyklým hebrejským slovům označujícím tato tělesa a mluví pouze o stvoření většího světla a menšího světla.
4) Babylónská tradice vidí stvoření člověka, který má za úkol opatřovat bohům potravu a pracovat pro ně, jako dodatečný nápad bohů, zatímco pro Genezi je stvoření člověka vrcholem celého vyprávění a sám Bůh mu opatřuje potravu.
5) Geneze ukazuje Boha, který tvoří slovem a ne magickými projevy, jak je doloženo v Egyptě. Celé vyprávění tak představuje vědomou a záměrnou protimytologickou polemiku. To vše ukazuje na to, že autor Gn 1 si byl vědom jiných kosmologických vyprávění, ale nebyl na nich závislý a vědomě je odmítá.
10. Jak se liší sloveso BARA = stvořit od jiných sloves
- stvořit= bara – zdůrazňuje podivuhodné a transcendentální Boží jednání
- Bůh stvořil člověka k obrazu svému, stvoření člověka = vrchol stvoření
- sloveso bara má určité zvláštnosti
- kromě SZ není doloženo v jiných semitských jazycích
- není známa jeho etymologie (vývoj a změna slov)
- vyskytuje se později, bylo zavedeno jako teologický termín až v době babylónského vyhnanství
- podmětem k tomuto slovesu je vždy Bůh Izarele
- označuje se jím vždy pouze stvořitelská aktivita, nedá se srovnat s pouhou lidskou činností
- na pouhý Boží rozkaz začalo existovat něco nového, co dříve neexistovalo
- nikdy není doprovázeno nějakým větným doplňkem, nelze nalézt, že Bůh stvořil něco něčím
- nikdy se neříká, z čeho Bůh tvoří ----- když se mluví o nějaké matérii, musí být použito jiné sloveso (udělat, utvořit, zformovat, stavět)
- jako výsledek stvoření bývá velmi často jmenován člověk a neočekávaná novost
- toto sloveso klade důraz na uměleckou svobodu a svrchovanou moc, čili Boží moc
- Gn 1:1 Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi ....
Další slovesa:
- dělat, udělat – je možné použít i o člověku, člověk něco dělá, udělá - Bůh udělal klenbu, nazval klenbu nebem
- Bůh řekl: Ať se shromáždí vody pod nebe - a stalo se tak – zjevná boží sláva poté, co bylo dokončeno toto rozdělení
- Bůh viděl, že je to dobré --- Bůh znovu schvaluje a obdivuje svoje dílo - Bůh jim požehnal – bezprostředně po zmínce o stvoření, vztah se slovesu stvořit=bara, vzájemný teologický charakter - Ploďte a množte se --- obsahuje Boží příslib, dává člověku možnost, aby Boha napodoboval tím, že sám plodí
11. Jaké všechny významy má slovo Nebe
1) Význam literární a fyzický: nebe je v bibli často synonymem ke klenbě, podobně jako klenba i nebe má propusti-tama prší a také vrata. Nebe je místo kde se nachází zásoby deště, krupobití,sněhu a blesků
2) Význam ve vztahu k bohu: nene je místo kde přebývá bůh, který je buh nebes
3) Význam ke vztahu k požehnání a spáse:nebe je pramen božího požehnání a spásy. Je to místo milosrdenství a věrnosti boží. Na konci věku bude nebe obnoveno podle božího příslibu
4) Nebe je v některých textech personifikováno-vystupuje jako osoba
5) Některé texty mluví o královně nebes-tak byla nazývána bohyně ištar, která byla ztotožněna s planetou venuší, texty však neudávají jméno.
12. Proč je stvoření slunce, měsíce a hvězd věnováno 6 veršůJe to kvůli důležitosti jakou hrála nebeská tělesa v životě populace žijící na Blízkém Východě. Slunce a měsíc patřili do panteonu božstev na nejvyšší pozici.
Hvězdy řídily lidský osud.
V Bibli: slunce, měsíc a hvězdy: jako stvoření, nemají typické jména, které se pro ně na B.V, používaly, použito větší a menší světlo, řídí den a noc, hvězdy jako stvoření tzn. od Boha
13. Kde se ve Starém zákoně nachází text Desatera? Proč se tam objevuje 2x?
Poprvé se objevuje v knize Exodus (Ex 20,1 - 17) a Deuteronomium (5,6 - 21). Je spjat s uzavřením smlouvy na Sinaji.
14. Vyjmenujte hlavní rysy současné formy Dekalogu?
Úvodní formule v Ex 20,1 tvoří rámec, je zvláštním rysem dekalogu. Následuje prolog Hospodina; většina přikázání má negativní formu, dvě jsou vyjádřena v kladné formě. Vedle sebe jsou kladeny negativní a positivní zákony. Jednotlivá přikázání se liší svoji délkou. Nepoužívá se zde pouze první osoba – ale střídá se to. V podobě adresáta se užívá vždy 2.os. sg. Rozdělení Dekalogu na dvě kamenné desky se objevuje v Ex a Dt, ale v biblické tradici se nikde nenachází údaj, jak mají být přikázání rozdělena. Dekalog používá jen apodiktický styl (imperativní styl vyjádření, většinou negativní), Neexistuje žádná paralela k celku desatera, jen k jednotlivým přikázáním. V případě neplnění přikázání, není žádná sankce. Téměř neobsahuje odkazy na historické období, náb. situaci.
15. Které přikázání je nejdelší v Dekalogu? Čím je specifické?
V židovské tradici je nejdelší čtvrté přikázání: Ex 20,8nn Katechetická formule „Pomni, abys dne sváteční světil.“ Jde o prastarou izraelskou tradici, která dala sabatu zvláštní schválení. Příkaz k posvěcení není jednoduše identifikován se zákazem práce a s odpočinkem, ale nad tyto dva příkazy vystupuje úkol, že má být tento den svatý. Předpokládá tedy přerušení běžné činnosti práce, aby se tak sabat oddělil k něčemu zvláštnímu.
16. Jak rabínská interpretace odpovídá na otázky: Proč nebylo desatero uvedeno hned na začátku Tóry? Proč bylo desatero vyhlášeno na poušti a ne v zaslíbené zemi?
To je možné přirovnat k člověku, který přišel do cizí země a chtěl vládnout, musel však udělat něco prospěšného. Hospodin pomohl Izraelitům v jejich nesnázích a pak se jim nabídl ochranu, když budou dodržovat jeho přikázání. Desatero bylo vyhlášeno na poušti v zemi nikoho, aby bylo zřejmé, že nepatří jenom vyvolenému národu, ale všem.
17. Jak se člení kniha proroka Izajáše? Popište kontext perikopy: Povolání proroka ke službě Iz 6, 1-13
1. Proto-Izajáš (kap. 1-39)
1.Proroctví o Judovi a Jeruzalému (kap. 1-12) 2.Proroctví o národech (kap. 13-23) 3.Velká apokalypsa (kap. 24-27) 4.Proroctví proti Samaří a Judovi (kap. 28-33) 5.Malá apokalypsa (kap. 34-35) 6.Dějinný doslov (kap. 36-39)
2. Deutero-Izajáš (kap. 40-55)
3. Trito-Izajáš (kap. 56-66)
Kontext perikopy: povolání proroka ke službě Iz6, 1-13: obhajoba Božího práva spojená s kritikou útlaku chudých, vyvolení Sionu, proti němuž útočí ostatní národy, Boží svatost a transcendence pojímané jako mysterium tremendum, spása, která přichází od Hospodina, očekávání Mesiáše vázaného na davidovskou linii
18. Vysvětlete jednotlivé výrazy ve verši Iz 6,2 (Kdo jsou to Serafové a co je to eufemismus?)
Serafové: andělé, boží služebníci. Sloužící a chválící bytosti nebeského dvora. Byly to postavy podlidské, polozvířecí, patrně podobné okřídleným hadům lidskou tváří a lidskýma rukama. Odvozeni od saraf – plápolat, hořet. Každý měl 6 křídel, 2 zakrýval tvář, aby neviděl Boha musel by zemřít, 2 zakrýval nohy, jako pohlaví z důvodu studu a 2 létal.
Eufemismus: slovo nebo výraz, které má kladné citové zabarvení, používá se jako stylistické synonymum místo drsných nebo hrubých, vulgárních pojmenování, které označují skutečnost nepříjemné nebo neestetické, anebo které urážejí lidské city a mravy.
19. Vysvětlete formulaci „svatý, svatý, svatý“ v Iz 6,3?
Jde o jeden ze způsobů, jak v hebrejštině vyjádřit superlativ – několikanásobné opakování přídavného jména. Trojím opakováním slova svatý se zdůrazňuje, že JHWH je nejsvětější. Výraz však také vyjadřuje negaci – pouze JHWH je nejsvětější a nikdo jiný. Svátost je jediný atribut Boha, který je v Bibli vyjádřen superlativem.
20. Jak se dá vysvětlit vyjádření v množném čísle „Kdo nám půjde“? Iz 6,8
Jahve je obklopený dvorem poradců ptá se jich na názor. Srovnání s ugaritským dvorem kde se panovník radil se svými ministry. Patristická a pozdější exegeze za množným číslem vidí Boží Trojici, NZ zase Ježíše Krista a Ducha svatého.
21. Jak byste vysvětlili slova ,,Aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven“ v Iz 6,10?
Iz 6,10: Aby očima neviděl, ukazuje na slepotu, která je trvalým stavem, která tím, že se objeví prorok nezmizí, ba naopak zesílí. Místo otevření srdce a nasměrování očí a uší na Boha, zůstává hrdost, slepota a hluchost. Lid není schopen vnímat Boha a jeho slova a bude se trápit a zemře. Iz je nabádá k naslouchání, lid stále nechce, cesta ke spáse se zdá být nereálná. Iz řekne, že Izrael je zralý pro soud. Toto mělo zdůraznit to, že srdce lidu je zatvrzelé. Bylo to pozitivní poukázal na zatvrzelost, kterou neviděli. Bůh skrze Iz vede lid do zkázy, aby na něj ukázal svou moc, náklonnost a lásku.
Tzv. Bůh je vede do zkázy, aby je pak mohl zachránit
22. Které texty nazýváme ,,Písně Hospodinova služebníka“ (kde se v Bibli nachází)? Kdo je Hospodinův služebník (uveďte hlavní výklady)?
Hospodinův služebník je protagonista 4 zpěvů, původně asi tvořících jeden text, později rozdělených a včleněných do Deuteroizaiáše (od 19.st). Jsou to Iz 42, 1-4(9), Iz 49, 1-6, Iz 50, 4-9 (11), Iz 52, 13-53, 12. Autor je Deuteroizaiáš sám, Hospodinův služebník výklad kolektivní: je Izrael nebo aspoň jeho ideální část, výklad individuální: historická postava (Jeremiáš, Deuteroizaiáš) nebo osobnost eschatologickou (rysy někoho z minulosti), nebo spojení obou: korporativní osobnost (jedinec zastupující spol.)
23. Které povolání proroka připomínají slova, jimiž služebník popisuje své povolání v Iz 49, 1-2? Lze tento text nějak chronologicky datovat?
Biblická jména určují jeho poslání, identitu. Datace doba babylonské zajetí.
Iz 49, 1-2: Od počátku je vidět jeho univerzalita, oslovuje ostrovy a daleké národy, což naznačuje že jeho poslání není omezeno na jedno území a na jeden národ, ale týká se celého lidstva. Další bod, v lůně matky si vytvořil služebníka a označil jej jménem. Povolání má počátek v samotné existenci člověka. Jméno je spojeno s úkolem, který dostane. Služebník bude začátek nového Izraele a skrze něj ukáže Hospodin svou slávu a milosrdenství. Hospodin učiní jeho ústa mečem a z něj udělá šíp. Meč a šíp tvoří Boží slova. Meč na krátko, Šíp na dálku.
24. Které jsou tzv. poutní písně/žalmy nebo písně výstupů/stupňové žalmy? Proč se takto nazývají?
Poutní písně: - zpívány poutníky, když stoupali na poutní slavnosti do Jeruzaléma
- mohou se vázat ke svátkům, ke slavnostem, kdy Izrael v Jeruzalémě předstupoval před Hospodina v chrámě, do kterého putoval právě za zpěvu těchto písní - žalmy 120–134 -je jich 15 (Patnáctý den v různých měsících je dnem svátku. Připomíná také den Hospodinova oslovení proroka Ezechiela. Tento den je také dnem vyjití z Egypta, dnem kdy na poušti Sin obdrželi Izraelité křepelky a manu z nebe.
Stupňové žalmy:- v Kralické bibli sbírka žalmů označena jako Písně stupňů. V hebrejštině lze pomýšlet na stupeň, schod, na vystupování. V hebrejské bibli se každé putování do Jeruzaléma nazývá vystupováním a každý odchod z Jeruzaléma sestupováním. Jeruzalém leží v horách, a Jeruzalém představuje oblast duchovně vyšší a ostatní místa jsou duchovně nižší. - zpívány na stupních - četli se při vystupování po schodech do chrámu v Jeruzalémě - obsahují vnitřní myšlenkovou gradaci
25. Jaký význam má Žalm 130 pro Nový zákon (kde se s ním v něm setkáváme)? Jaké je použití tohoto žalmu v církvi? Jak ho hodnotil Martin Luther?
Význam:
jeden ze sedmi kajících žalmů (Žl 6, 32, 38, 51, 102, 130, 143), spolu s žalmem 51 jsou to dva nejužívanější žalmy v křesťanské liturgii, posláním autora je ukázat cestu, patří mezi poutní písně, má významné místo v liturgii, je mezi přípravnými modlitbami ke mši svaté, je součástí pohřebních textů, hodinek za zemřelé i některých mší, 8. verš (on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí) se dvakrát ozývá i v Novém zákoně, v Matoušově evangeliu a v Listu Titovi pokaždé výrazně o JK, který přišel, aby vykoupil svůj lid z nepravosti. Vykoupením tedy vyřeší Bůh stav člověka. Život vykoupeného a zachráněného člověka se stává smysluplným a nadějným. Je vysvobozen nejen jedinec, ale celý Hospodinův lid.
Použití: prohloubení smyslu pro pokání, vnášení kajícího rozměru do všeho, co denně prožíváme, ukázání cesty, k odčiňování hříchů, k otevření cesty k usmíření s Pánem a k jeho novému požehnání
Hodnocení Martinem Lutrem: řadí jej k tzv. pavlovským žalmům, spolu s Žl 32, 51 a 143 a to kvůli teologické blízkosti k Listu Římanům, považuje jej za jeden z nejvzácnějších a nejdůležitějších žalmů, jelikož pojednává o ospravedlnění.
Žádné komentáře:
Okomentovat