TRAKTÁTY DOGMATICKÉ TEOLOGIE

DUCH je subjektivita jako svoboda, přesahuje veškerou objektivitu. Duchem se odlišujeme od zvířat. Je to původní “bytí u sebe”
Vitální DUŠE je život smyslové bytosti člověka.



ESCHATOLOGIE

Království Boží: ústřední slovo Ježíšovy zvěsti (ústředním bodem hlásání apoštolů po Ježíšově nanebevstoupení je Jeho Osoba).
„království“: v židovském chápání nikoliv prostor něčí vlády, ale aktivní skutečnost panování
Ježíš tedy nehovoří o tom, co je v nebi, ale o tom, co činí a bude činit Bůh zde na zemi. Ježí tak vstupuje do už existující myšlenkové tradice, naplňování příslibu věčného trvání království Davidova a příchodu Božího Pomazaného. Když králové jako prostředníci Boží vlády na zemi zklamou, otvírá se očekávání Mesiáše více v kněžské perspektivě.
Ježíš tedy vstupuje do tohoto proudu a novost jeho kázání nespočívá ani tak v nových myšlenkách jako v oprávněnosti moci jeho poslání, s níž odděluje zrno od plev. Proto také dává své poselství do úzké souvislosti s pokáním / obrácením.
Hlavním poselstvím Ježíšova hlásání je v posledku Jeho Osoba. Samozřejmě přichází i s morálními požadavky – kázání na hoře – ale to má pouze umožnit vidět posluchačům směr jejich obrácení, skrze které dojdou „plnosti Království“.

Není pochyb, že v NZ se nachází nepřehlédnutelné stopy blízkého očekávání konce světa. Vidíme v NZ. spisech určité zklamání z ne-příchodu Páně  (především po „apokalyptickém“ zničení Jeruzaléma roku 70) a výzvy k plodnému naplňování každodenního života.


Království Boží, které přislibuje Ježíš, nespočívá ve změněných pozemských poměrech, ale v člověku, kterého zasáhl prst Boží a jenž se nechá učinit synem Božím. Něco takového se může stát jen skrze smrt, protiklad totální lidské emancipace. Být synem znamená následovat Syna v jeho poslušnosti až k smrti.
Vykoupení nenastává uspokojením egoismů, o níž sní naše privátní eschatologie, ale naopak kenozí, vyjitím ze sebe.

Nesmrtelnost duše a vzkříšení mrtvých
Biblické je učení, že člověk ve smrti zaniká jako tělo i duše. To nastoluje otázku, jak se uskuteční identita mezi člověkem, který byl, a člověkem, který má být vzkříšen, tedy nově stvořen z ničeho.
Problém přechodného stavu mezi smrtí a vzkříšením je pro některé teology pseudoproblém, „přechod“ existuje totiž jen z naší perspektivy. Kdo umírá, vstupuje do přítomnosti dne posledního soudu.
Druhou otázkou je, jak lze logicky provést, aby byl člověk, který uskutečnil rozhodující část své existence v čase, přenesen do struktury čisté věčnosti.


Vzkříšení mrtvých a druhý příchod Kristův
NZ: na základě židovské tradice zná „přechodný stav“,  ovšem Pavel se postavil proti židovskému názoru, který chápe vzkříšené tělo v plné identitě s pozemským tělem. (Učedníci nepoznávají zmrtvýchvstalého Ježíše, protože jeho tělo je „jiné“.)
V prvních fázích západního vyznání víry se mluví nikoli o „vzkříšení mrtvých“, ale o „vzkříšení těla“  oproštění od tělesnosti zpochybňuje pozemský život.
Vzkříšení v poslední den: podíl člověka na čase tělesném určuje čas jeho vědomí, ale ve svých duchovních aktivitách je „časový“ jiným způsobem (může ve své mysli zároveň prožívat minulost, přítomnost i budoucnost), dokonce čas transcenduje. Člověk má čas nejen fyzikálně, ale i antropologicky. Člověk, který umírá, sám vystupuje z dějin, ale neztrácí na ně vazbu, protože to patří k jeho podstatě. Představa o vzkříšení již ve smrti ubírá dějinám jejich vážnost, Boží péče uprostřed času přece nemůže končit, Kristovo vítězství se uskutečňuje v dynamické, neohraničené posloupnosti.
I když ve spatřené lásce (Kristově) je už anticipačně utrpení a je jasný konec, celost spásy ještě přece nenastane, dokud nebude dosažena reálně v posledním trpícím, a nikoli jen anticipačně v Bohu. (Dovršení Kristova Těla znamená shromáždění všech a naplnění jejich povolání.)
Druhý příchod Kristův: Novozákonní očekávání se potýká s dvěma extrémy – Ježíš přijde již „zítra“, nemá cenu tedy starat se o pozemské záležitosti  výzvy k bdělosti těm, kteří zapomínají na „příchod Páně“.  NZ také hovoří o znameních předcházející parúzii, především o příchodu Antikrista. Jinde se jako o znamení blížící se eschatologické plnosti mluví o obrácení Izraele ke Kristu (Řím 9-11 kap.). Na druhé straně jsme svědky neustálé aktuálnosti „znamení času“ (války, přírodní katastrofy).
Kristův příchod je popisován jako příchod vladaře (Kristus sám se pak podrobí Otci), soudce (Kdo vlastně bude soudit – Otec nebo Syn, nebo dokonce Duch?), liturga nebeské bohoslužby (pozemská liturgie je paruzíí liturgie nebeské).
Soud spočívá v odložení masek, které s sebou přináší smrt. Bůh jako Pravda se vydává za člověka, aby ten odhalil svou vlastní identitu. Člověk se vlastně odsuzuje sám, když odmítá být milován Pravdou.

Peklo, očistec, nebe
Peklo
Myšlenka věčného zatracení má pevné místo v židovství posledních dvou staletí př. n. l. i v učení Ježíšově. Někteří církevní otcové (např. Origenes) přichází s myšlenkou, že na základě milosrdenství musí s Bohem dojít ke všeobecnému smíření - apokatastázi. Ovšem tím by se popřela svoboda člověka rozhodnout se žít bez Boha.

Očistec
Nauka o očistci je až „středověkou záležitostí“, ačkoliv její náznak můžeme nalézt už v 2 Mak. Polovičatost ve vztahu k Bohu je nutno po smrti očistit, aby se mohl člověk stát „součástí“ Božího světa. S těmito lidmi v procesu očišťování k¨je spojená jak církev nebeská tak i pozemská svými přímluvami.

Nebe
Naplnění lidské existence skrze naplněnou lásku se částečně uskutečňuje již zde na zemi, kdykoliv se setkáváme s Kristem. Nebe je tedy určeno christologicky. Stejně jako je Kristus po svém nanebevstoupení zcela „Boží“ i ti, kteří jej následují, vstupují po smrti „do Boha“.
Bytí v Kristu je zároveň spolubytím s jeho Tělem, s bratřími a sestrami. Nebe se naplní teprve tehdy, až budou shromážděny všechny údy těla Pánova.



I. Novozákonní obrazy církve:
• Nebeský Jeruzalém: středem je chrám = Beránek, město je budováno službou apoštolů
• Snoubenka, nevěsta panna, matka: odevzdání se ženichovi, Kristu, předávání života
• Stádo: Ježíš je dobrý Pastýř
• apokalyptické vize nebeské liturgie, žena oděná sluncem
• Pavlovské σωμα Χριστου: společenství v Kristu, Hlavě (organická jednota), je účastí na σαρχ Χριστου, na vzkříšeném Kristu; jsme pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo (skrze křest již nejsem otrok hříchu, ale „otrok království“, mám ovšem účast na moci Kristově, tato má moc je ministerium, služba)

Církevní rozdělení
I. Schizma
První „rozkol“ nastal kvůli výroku Konstantinopolského sněmu ohledně toho, že konstantinopolský patriarcha má mít čestné místo hned po papeži, což Řím odmítá.
V pátém století vyhlašuje římský biskup Felix II. exkomunikaci patriarchy konstantinopolského pro jeho dvojznačnou věroučnou formulaci a jsou na několik let přerušeny vzájemné styky.
Také korunovace Karla Velikého Lvem III. roku 800 byla chápána jako „útok“ proti Východu.
Dalším problémem byl rozdíl teologického jazyka (latina – řečtina).
Spory o obrazy.
Roku 1053 zasahuje papež Lev IX. při tažení proti Normanům v jižní Itálii také do pravomoci konstantinopolského patriarchy, ten obviňuje římskou církev z kacířství. Papež posílá do Konstantinopole delegaci (v čele kardinál de Silva Candida), pokládají 16.července 1054 na oltář chrámu Hagia Sofia bulu, ve které na patriarchu uvalují klatbu. Reakcí je odvetná bula o klatbě vůči římské delegaci. Postupně tento „osobní“ spor rozšiřuje na církev jako na celek.
Roku 1438-9 se koncil ve Ferraře/Florencii snaží o dialog: uznáno rozdílné používání kvašeného a nekvašeného chleba, otázka filioque řešena formulací „skrze Syna“, prohlášena unie s Řeky.
Biblická teologie křtu:
sv. Pavel: křest spojuje s ukřižovaným Kristem, vytváří hluboké pouto a vzájemnou jednotu, obmývá na odpuštění hříchů a posvěcuje, „obléká v Krista“, stírá rozdíly
       předobrazy křtu ve SZ; křest za mrtvé;...
Skutky: o praxi křtu není žádné váhání; křest ve jméno Ježíše Krista; oddělení křtu a daru Ducha; křest jako obřad iniciace = přiřazení ke Kristu a církvi
Jan: rozhovor s Nikodémem (J 3): nové zrození jako dílo Ducha; uzdravení chromého u rybníka s uzdravující vodou – výzva více nehřešit (J 5); uzdravení slepce vodou Siloe (J 9); mytí nohou (J 13); J 19,34: vyšla krev a voda = eucharistie a křest
1 Jan obsahuje křestní homilii (křest jako účinná příčina spásy)

Biřmování

Teologie pramenů nauky: Sk – rituální úkon vkládání rukou za  účelem darů Ducha jako doplnění křtu; Tertulián (De baptismo) rozlišuje obmytí vodou na odpuštění hříchů + mazání olejem a vkládání rukou jako udělení daru Ducha; Hypolit píše o postupném uvedení do církve: jáhen koná exorcismy, kněz křtí, biskup maže
Účinky biřmování: vzrůst a prohloubení křestní milosti, hlubší spojení s Kristem
□ odkaz na Letnice – poslání Ducha jako příchod v dějinách skrze historickou událost začleňuje i svátost biřmování do dějin spásy – stejně jako velikonoční tajemství Vzkříšení a Letnice jsou konstitutivní pro církev a pro dějiny spásy, stejně tak je konstitutivní pro každého křest a biřmování

Eucharistie

jedinečná svátost: reálná přítomnost Ježíše Krista, úkon Krista vůči Otci v náš prospěch (ostatní svátosti jsou úkony Krista vůči nám); je zároveň svátostí a obětí; zdroj a vrchol křesť. života; prvořadý je ekleziální rozměr: přijímáním jednoho těla se uskutečňuje jednota církve
teologie pramenů: pascha – přejití: rytmus pasteveckého života, přecházení na hojnější pastviny, oběť beránka na poděkování dostává hlubší význam skrze záchranu z egyptského otroctví, tato záchrana má být každoročně znovuprožívána jako počátek smlouvy Boha a lidu; je očekávána nová smlouva Ježíšovo slavení paschy: různá chronologie evangelií: synoptikové – 14 nisan × Jan – 13 nisan (slavnostní večeře na rozloučenou ještě před vlastními svátky, není zachycena vlastní událost ustanovení eucharistie, eucharistická je řeč v 6. kap.); evangelia neposkytují přesný popis poslední večeře, jsou značně ovlivněna liturgickým slavením
   Sk: lámání chleba po domech
   Pavel: příležitostné zmínky reagující na konkrétní potřeby, konfrontace s modloslužbou, propojení eucharistie a kříže, zrušení starozákonních obětí, eucharistie vytváří jednotu, má eschatologický aspekt (dokud Pán nepřijde)

2. Svátosti kněžství, manželství, pokání a pomazání nemocných
Svátosti ke společné službě:
Svátost kněžství
Skrze tuto svátost pokračuje v církvi  až do konce časů poslání, které svěřil Kristus svým apoštolům. Člení se na tři stupně: biskupství, kněžství a jáhenství.

Kněžství ve SZ: Bůh si vyvolil lid jako království kněží a svatý národ (Ex 19,6). V izraelském národě si však zvolil jeden ze 12. kmenů, totiž kmen Levi, který si vyhradil pro liturgickou službu. Takové kněžství bylo ustanoveno k hlásání Božího slova a k obnovování společenství s Bohem prostřednictvím obětí a modlitby.

Kněžství NZ: Předobrazy kněžství Staré smlouvy nacházejí své naplnění v Ježíši Kristu, jediném Prostředníku mez Bohem a lidmi, Veleknězi pravé oběti. Kristova výkupná oběť je jedinečná, přinesená jednou provždy, je zpřítomňována v eucharistické oběti rukama kněží.

Dvojí účast na Kristově kněžství:
 všeobecné kněžství vyplývající ze křtu, skrze něž mají věřící podíl na poslání Krista kněze, proroka a krále, umožňuje rozvoj života z víry, naděje a lásky
( služebné (hierarchické) kněžství slouží všeobecnému kněžství především předáváním svátostí.

( Kněz jedná in persona Christi capitis: Služebník má moc působit silou samého Krista, kterého zastupuje. To ovšem nezaručuje jeho bezhříšnost.
( Kněžství je služebné: ve prospěch lidí a společenství církve
( Kněz nezastupuje pouze Krista, ale jedná jménem celé církve: je to celá církev, Kristovo tělo, která se modlí a obětuje

Tři stupně svátosti kněžství:
Biskup má plnost svátosti kněžství, je nástupcem apoštolů, vkládáním rukou (materie svátosti) a modlitbou (forma svátosti) přijímá Ducha svatého k úřadu kněze, pastýře a učitele. Kolegiální povaha biskupského stavu se projevuje mimo jiné praxí církve, že svěcení nového biskupa se účastní více biskupů. Biskup má mít starost nejen o „svou“ místní církev, ale i o církev univerzální.
Kněží jako spolupracovníci biskupa jsou vybaveni mocí Ducha, aby hlásali evangelium, aby se stali pastýři věřících a konali bohoslužby v síle jediného kněžství Kristova. Kněží jaksi zpřítomňují biskupa v jednotlivých shromážděních lidu. Také kněží vytváří jeden bratrský kněžský sbor.
Jáhnové jsou posvěceni nikoliv ke kněžství, ale ke službě. Jáhnová mají přisluhovat biskupům a kněžím při slavení božských tajemství, rozdávat eucharistii, být přítomni jménem církve při uzavírání manželství a žehnat mu, hlásat evangelium, předsedat pohřebním obřadům a věnovat se různým charitativním službám. (Trvalé jáhenství mohou přijmout i ženatí muži.)

Účinky svátosti kněžství: oprávnění jednat jako představitel Krista, hlavy církve v jeho úřadu kněze, proroka a krále. Jde o nezrušitelné znamení, poslání a poslání, které svěcenec obdrží, ho natrvalo poznamenávají. Biskup obdrží moc vést a moudře a neohroženě hájit svou církev jako otec, lásku ke všem (především k chudým), pověření hlásat evangelium. Podobně kněží obdrží Ducha svatého k hlásání evangelia a službu oltáře. Jáhni dostávají sílu, aby sloužili Božímu lidu v diakonii liturgie, slova a lásky, ve společenství s biskupem a jeho kněžstvem.

Kněz má být zcela stráven obětí, kterou denně slaví.
Slova která kněží hlásají, působí, co zvěstují (Boží slovo je zároveň činem).

Celibát v latinské církvi je následováním Krista, úplně vydaného pro službu lidem. Tři motivy celibátu: dokonalé sebeovládání, úplné oddání se pastorační práci, jediná, obětní, trvalá láska pro Krista.

Svátost manželství
Písmo svaté začíná stvořením muže a ženy jako Božího obrazu a končí vizí „Beránkovy svatby“. Písmo přirovnává vztah Boha a lidu ke snoubeneckému / manželskému svazku, mluví o významu manželství. (Novozákonní příběh proměnění vody ve víno na svatbě v Káně  je potvrzením manželství a ohlášením toho, že od nynějška bude manželství účinným znamením Kristovy přítomnosti.)
Bůh stvořil člověka z lásky a k lásce. Manželská láska je obrazem Boží lásky, kterou miluje člověka, a je plodná.
Manželství zasažené hříchem je ohrožováno nesvorností, vládychtivostí, nevěrností, žárlivostí a spory, jež mohou vést až k nenávisti a rozchodu. Bůh pomáhá manželům překonat sklon uzavřít se do sebe a naopak vzájemně se dávat.
Ježíš potvrzuje nerozlučitelnost manželství (co Bůh spojil, člověk nerozlučuj) a na druhé straně mluví o panenství pro Boží království.
Podle latinské tradice si novomanželé jako služebníci Kristovy milosti navzájem udělují svátost manželství tím, že před církví vyjádří svůj souhlas (vzájemného přijetí).
Účinky svátosti manželství: trvalý a výlučný stav ke zdokonalování vzájemné lásky, dary Ducha pro vzájemnou oporu na cestě ke svatosti a k předávání (duchovního) života dětem („rodinná církev“ = křesťanský domov je místem předávání víry)

Charakteristiky manželství: jednota a nerozlučitelnost, věrnost, otevřenost k plodnosti

Svátosti uzdravování
Svátost pokání
různá označení této svátosti:
 svátost obrácení = uskutečňuje se návrat k Otci, od něhož jsme se hříchem vzdálili
 svátost pokání = proces obrácení, lítosti a zadostiučinění hříšníka
 svátost odpuštění = Bůh uděluje „pokoj“
 svátost smíření = dává hříšníkovu Boží lásku, která usmiřuje

Přijetím křtu nebyla odstraněna slabost lidské přirozenosti ani náklonnost ke hříchu (žádostivost). Boj s hříchem je celoživotním úsilím o svatost.

Stálé obrácení/pokání nemíní vnější skutky („žíněné roucho a popel“, posty) ale obrácení srdce, radikální zaměření celého života k Bohu. Přesto církev od počátku vyzdvihovala tři vnější způsoby pokání: půst, modlitbu a almužnu.

Obrácení čerpá svou sílu z eucharistie, protože v ní je zpřítomněna oběť Krista, který nás usmířil s Bohem.

Moc odpouštět hříchy byla svěřena apoštolům a jejich nástupcům (moc svazovat a rozvazovat). Smíření s církví je neodlučitelné od smíření s Bohem.

Pomazání nemocných
Nemoc a utrpení patří k problémům lidského života, ke zkoušce víry v Boha. Již ve SZ prožívá člověk své bolesti před Bohem., nemoc se stává cestou obrácení, utrpení může mít výkupný charakter (Iz 53,11). V NZ pak Ježíš zjevuje svou moc nad tělesnou i duševní nemocí, uzdravení vyžaduje víru nemocných. Ježíš neodstraňuje všechny nemoci, ale skrze svůj kříž a vzkříšení dává nový smysl lidskému utrpení.
Učedníci jsou pověřeni, aby uzdravovali nemoci a odpouštěli hříchy a již od počátku je praxe uzdravování někdy spojena s pomazáním olejem (Jak 5,14-15).
Tato svátost má být posilou nemocných. Dříve byla tato svátost redukována na „poslední pomazání“, dnes se zdůrazňuje, že příhodná doba pro její přijetí je jistě už tehdy, když věřící začíná být v nebezpečí smrti pro nemoc nebo stáří, je vhodné ji přijmout před těžkým chirurgickým zákrokem.

Účinky svátosti: dar Ducha útěchy, pokoje a odvahy, posily proti pokušením, chce přivést k uzdravení duše, ale i těla, je-li to Boží vůle
 spojení s Kristovým utrpením, aby nemocný přinášel „plody spásy“
 milost církve: utrpením přináší prospěch Božímu lidu a naopak církev za ně obětuje své modlitby