ZÁKLADNÍ POJMY PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI

 OBSAH
 1.Předmět psychologie
 1.1. Dualita psychiky a psychologické směry
 1.2. Nervová soustava a autoregulace osobnosti
 2. Racionálně-kognitivní duševní procesy
 2.1. Čivost, vnímání a pozornost
 2.2. Paměť a učení
 2.3. Myšlení, imaginace a tvořivost
 3. Imaginativně-emotivní funkce osobnosti
 3.1. Prožívání a motivace
 3.2. Volní procesy
 3.3. Jáství a osobnost
Doporučená literatura

1.Předmět psychologie
Předmětem psychologie jsou zákonitosti subjektivního prožívání i vnějšího chování. Prožívání a chování jsou nejobecnější kategorie duševního dění. PROŽÍVÁNÍ je osobní psychický děj v toku vědomí, který je individuální a nesnadno sdělitelný. CHOVÁNÍ je pak souhrn všech vnějších projevů, reakcí, činností a jednání jedince. Tyto základní projevy duševní činnosti normálního člověka jsou podle vyspělosti osobnosti podmíněny biogeneticky, kultivačními podmínkámi prostředí, autoregulujícími tendencenmi vlastního Já, popř. až sebepřekračujícími hledisky. Vzhledem ke komplexní podmíněnosti "předmětu" je psychologie v systému věd zařazena na pomezí věd přírodních i společenských, takže využívá, integruje a rozvíjí poznatky obou vědeckých okruhů.
Základní psychologické discipliny reprezentují teoretická východiska oboru. OBECNOU psychologii tvoří systém relativně nejpravdivějších psychologických poznatků; tuto bazální disciplinu pak ze svých hledisek doplňují psychologie BIOLOGICKÁ (orientovaná na biologickou podstatu duševní činnosti) a SOCIÁLNÍ (studující podmíněnost psychiky sociálními vlivy); Podmíněností a dynamikou duševních změn v průběhu vývoje se zabývá psychologie VÝVOJOVÁ; Psychologie OSOBNOSTI pak nabízí modely struktury a dynamiky duševního dění subjektu napomáhající k určení podstatných hledisek jedinečných kvalit subjektu.
  Speciální psychologické disciplíny jsou úžeji zaměřeny na určitou problematiku oboru jako dějiny psychologie, neuropsychologie, psychologie kultury, psychologie imaginace, psycholingvistika, patopsychologie (nemocných), experimentální psychologie, srovnávací psychologie, diferenciální psychologie aj.
Aplikované psychologické disciplíny pak představují uplatnění psychologických poznatků v nejrůznějších oblastech lidské činnosti. Jsou to například psychologie poradenská, práce, dopravy, umění, sportu, klinická, vězeňská, vojenská, soudní, kriminální a mnohé další.



1.1. Dualita psychiky a psychologické směry
  Psychologie (jejíž název pochází ze XVI. st. a řecky znamená "věda o duši") se orientuje na duševní činnost normálního člověka. Vědecký přístup ke zkoumání psychiky však existuje teprve něco málo přes 100 let (psychologie se vydělila z filozofie až s pokroky fyziologie, založením prvního ústavu experimentální psychologie v roce 1879 W. Wundtem v Lipsku) - je tedy přirozené, že se dosud vyvíjí i její metodologický přístup i vymezení samotné psychiky - této nejsložitější funkce světa přírody.
Na každém kroku se setkáváme s nejrůznějšími dichotomiemi, které přes rozmanité významové souvislosti charakterizují v podstatě jeden a týž jev např.: věda - umění, rozum - cit, logické myšlení - intuice, realizmus - romantizmus, člověk geometrický - člověk jemný, typ teoretický - typ umělecký, analýza - syntéza, názorné operace - formální operace, myšlení konvergentní - myšlení divergentní, fyzikové - lyrikové, orientace přírodovědná - humanististická atp. Tyto výrazy tedy vystihují základní dualitu lidského přístupu ke světu - intuitivního a logického, opírajícího se buď o prožívané obrazy anebo racionálně odvozené pojmy.
  Již Begiašvili [1979] proto hovořil o existenci dvou způsobů poznávání: teoretického (pojmového) a emotivního. Obecné zákonitosti bytí odhalujeme tedy racionálně-kognitivními procesy. Existují však ještě další otázky zaměřené např. na postižení místa člověka ve světě či smysl jeho existence. Tento úkol může splnit pouze imaginativně-emotivní poznávání.
Uvedenou dualitu duševního dění potvrzují i nejnovější neuropsychologické poznatky. Coulson a Strickland při výzkumu identifikace stylů myšlení podstatných pro inovativní řešení problémů, jednoznačně zjistili, že levá hemisféra analyzuje, dělá abstrakce, počítá, měří čas, plánuje sekvenční postupy, verbalizuje a dělá rozhodnutí založená na logice. Kdežto pravá je sídlem intuitivního, subjektivního, vhledového, symbolického, holistického a na čase nezávislého myšlení, rozumí metaforám, má schopnost vizualizovat a vytvářet nové kombinace myšlenek, to je také způsob myšlení podstatný pro kreativitu. K podobným výsledkům dospěl nezávisle i profesor Gazzaniga, který obdobně uvádí, že levá hemisféra je lépe vybavena pro analytická řešení problémů, takže se dominantně podílí na řešení logických úkolů verbálního a výpočtového charakteru, zatímco pravá hemisféra je ideálně uzpůsobena k řešení prostorových úloh a aktivizuje se zvláště u problémů vyžadujících vizualizaci a představivost.
Preference té či oné složky psychiky pak přináší odlišná koncepční východiska i metodologické přístupy, jak na to poukazoval už v roce 1894 W. Dilthey. Přestože od té doby prodělala psychologie již výrazný vývoj, existuje stále přibližně 20 psychologických směrů, které lze vzhledem k odlišné preferenci předmětu a metod rozdělit na směry psychologie SUBJEKTIVUJÍCÍ, chápající a vysvětlující (verstehende und erklärende Psychologie) a psychologie OBJEKTIVUJÍCÍ, které především pitvají duševní dění a studují jeho izolované složky (beschreibende und zergliedernde Psychologie). Živé duševní dění je ale vždy výrazem celé osobnosti - tedy "člověka jako psychologického celku".
 A. SUBJEKTIVUJÍCÍ (introgenní teorie) směry chápou duševní činnost jako specifický jev odlišný od fyzikálních i chemických dějů. Při jejím zkoumání aplikují výhradně "psychologické postupy" (empatii, porozumění, projektivní techniky aj.). Nezajímají se o její dílčí elementy, ale snaží se porozumět člověku v celku jeho životního projevu: "Nestuduji maltu a cihly, ale architekturu". K těmto směrům se řadí: fenomenologie, psychoanalýza, individuální psychologie, humanistická psychologie, duchovědná psychologie aj.
 B. OBJEKTIVUJÍCÍ (exogenní teorie) směry aplikují na zkoumání lidské psychiky postupy přírodních věd (experiment, pozorování, měření výkonu atp.). Můžeme je přirovnat k jakési "duševní chemii". Rozebírají vědomí na dílčí prvky a ty pak zkoumají izolovaně, nejčastěji laboratorními experimenty. Ke zpracování výsledků pak využívají statistické postupy. Patří k nim zejména asocianisté, tvarová psychologie, behaviorizmus, psychoreflexologie aj.
* STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA ZÁKLADNÍCH PSYCHOLOGICKÝCH SMĚRŮ
 ASOCIANISTÉ se např. ve snaze odhalit objektivně měřitelnou jednotku duševna orientovali na počitky, což znamenalo značný přínos pro psychologii smyslů. Výzkumy odhalily, že podmínkou uvědomení je, aby měl podnět intenzitu dolního prahu a je registrován pouze do úrovně svého horního prahu čivosti. Při zkoumání rozdílového prahu dospěli k vyjádření tzv. psychofyzického zákona (A = log. B) zvaného také Weber-Fechnerův. Aritmetická řada změny počitku (A) vyžaduje geometrickou řadou měněnou intenzitu podnětu (B). Vjem chápali jen jako splýváním či sdružováním vznikající agregát počitků. Představa pak byla jen znovu vybavený vjem a to na základě asociačních zákonů (zákon dotyku v prostoru či čase, podobosti, kontrastu, substituce a sekundární zákony novosti, častosti a živosti). Myšlení i vůle jsou v tomto pojetí jen představovými řadami vedenými tzv. směrovou představou. Podíl subjektu, našeho Já a jeho záměrů (apercepce), včetně emocí zůstal nedoceněn. Chápání představy jako základního prvku duševního dění poněkud rozšířila až Wursburská škola svým chápáním pojmu jako nenázorového, ale zcela určitého obsahu vědomí. Tímto poznáním bylo poprvé v historii odtrženo představování od myšlení, což přispělo k jejich chápání jako dvou samostatných duševních jevů.
 TVAROVÁ PSYCHOLOGIE vyšla ze skutečnosti, že celek duševního dění nelze (podobně jako melodii) rozebírat na elementy, neboť představuje více než prostý souhrn částí. Její experimenty se tedy orientovaly spíše než na měření - na zážitkovou (fenomenální) a účinkovou (funkční) dominanci celku v duševních projevech. Těmito postupy byly odhaleny tvarové zákony: blízkosti, stejnosti, uzavřenosti, dobré křivky, společného pohybu, zkušenosti a pregnantnosti. Tyto principy se uplatňují ve všech duševních procesech od pozorosti (figura a pozadí) přes cit (globální vztah ovlivňuje prožívání částí), myšlení (globální přehled ovlivňuje posuzování částí) až po vůli (cílová představa usměrňuje posuzování prvků senzorického pole a dílčí rozhodování). Dynamiku nahlížení objektů a střetů s nimi v subjektivním psychickém poli rozpracovával K. Lewin.
 Další snahou o objektivní uchopení subjektivního duševního dění byly směry orientující se spíše na hledání vztahu podnětů a reakcí (S - R). PSYCHOREFLEXOLOGIE ve svých experimentech, opírajících se o vrozené (nepodmíněné) reflexy zkoumala procesy, u nichž dochází posilováním (kontikvitou) k nahrazení (substituci) přirozené (nepodmíněné) reakce nově získaným (podmíněným) podnětem, např. slintání psů místo masa na žárovku atp. Měření síly, latence aj. parametrů reakcí při klasickém podmiňování sloužily I. P. Pavlovovi k odvozování hypotéz o základních principech duševního dění a jejich výkladu představami o jejich fyziologických mechanismech. Duševní dění tím bylo redukováno na reflexy bez vnějšího výrazu.
 BEHAVIORIZMUS se orientoval ve svých experimentech na pozorování chování jako měřitelného fyzikálního pohybu v prostoru. Při jejich instrumentálním podmiňování (vyhýbání, treninku útěku, operačním podmiňování) bylo osvojováno nejen co bude následovat, ale především co se má udělat, aby došlo k uspokojení potřeby. Ve výkladových principech dospěli k teorii účinku (Thorndikeův konexionizmus, Hullova redukce pudu, Dorova anticipace) a teorii styčnosti (Tolmanova kognitivní teorie, Guthrieho kontikvizmus). Předpokládá se tedy, že v závislosti na genetické pohotovosti dochází cvikem na bázi orientačního reflexu ke spojení reakce s účinkem, tedy toho co předcházelo buď správné reakci či uspokojení nějaké potřeby. Duševní dění tím bylo degradováno na zástupný pokus a omyl. Mediační teorie již hledají cesty i k postižení tzv. vmezeřené proměnné (S- O-R).
 Také Jamesův SENZOMOTORICKÝ AKCIONIZMUS považoval za základní podklad duševního života senzomotorický reflex a snažil se dokazovat, že fyziologické reakce předcházejí jejich uvědomení (Jsem smutný, protože pláči.), což jistě skutečně v mnoha případech platí. Sám W. James také rozšířil pojetí Já, jako ústředního principu orientace a usilování osobnosti, vedle duchovního o materiální a sociální aspekt.
  Subjektivující směry kladou ve svých postupech důraz namísto měřitelného chování spíše na obtížněji uchopitelné "osobní prožívání" a využívají k tomu subjektivní introspekci a empatii. Zřetel k chápání lidí odráží nejadekvátněji fenomenologicky a humanisticky orientovaná psychologie. Přes všechnu problematičnost objektivizace jejich zjištění se ukazují být pro běžnou poradenskou praxi přínosnější.
 Ze subjektivujících hledisek vycházela již FENOMENOLOGIE, orientovaná na vnitřní jevy vědomí (fenomeny), které však popisuje dosti vágními výrazy jako "zření podstaty, logika srdce" atp.
 Cílem Sternovy PERZONALISTIKY bylo vytvořit jednotnou vědu o člověku. Osobnost chápal jako "existenci, která přes mnohost částí tvoří účelnou svéráznou jednotu, směřující k seberealizaci". Máme-li jí však hlouběji porozumět, nemůžeme se obejít bez konkrétnějšího náznaku struktury vnitřní dynamiky.
 S. Freud ve své PSYCHOANALÝZE plně docenil subjektivitu a pokusil se výklad vnitřní dynamiky vědomých (racionálních), podvědomých (fixovaných) i nevědomých (pudových) duševních sil. Duševní dění chápal jako střet vědomého principu reality a nevědomého principu slasti (libidózní tendence, potlačená psychogenní traumata) oddělených cenzurou (vnucená socializační omezení). Rozumu totiž nebývají vždy plně jasné tzv. "důvody srdce". Praxe psychoanalýzy pak spočívá v pronikání k nevědomým osobním impulzům v situaci utlumené cenzury - např. v hypnóze (rozhovorem), spánku (sny) či jiném vyloučení vědomé kontroly (volné asociace). Je to teorie mimořádně inspirativí, využívaná dosud v psychoterapeutické praxi, a to jak v klasické podobě, tak v nejrůznějších modifikacích, pozměňujících vesměs jen povahu pudového jádra. Freud tedy poprvé připsal dosud kralujícímu vědomí podřadnou úlohu (Jezdec na pudovém koni) a zároveň vykreslil vnitřní nevědomou sílu plnou tajemných a dodnes neznámých dynamických sil.
 A. Adler, zakladatel individuální psychologie viděl v nevědomí "pud sebeuplatnění" vedoucí někdy až k překompenzaci pocitu méněcennosti např. ve formě touhy "po moci", namísto rozvíjení spolupráce, pospolitosti a "společenského citu".
 K. Jung pak v nevědomí shledával soubor nadindividuálních tendencí. Podle trvalejší povahy některých funkcí rozlišoval typy: smyslové, myslitelské, citové a intuitivní, a to buď snadno podléhající vnějším podnětům (extravert) nebo nesnadno formovatelné, řízené vlastním Já (introvert).
 Biologický princip homeostázy (uchovávání stálého vnitřního prostředí) aplikoval na duševní procesy již Muller-Freinfels ve své PSYCHOLOGII ŽIVOTA.
Protipólem scientistického přístupu je svou snahou o holistické nahlížení osobnosti zvl. HUMANISTICKÁ PSYCHOLOGIE (Allport, Stern, Wellek aj.). Humanisticky orientovaní psychologové analyzují značně široce především funkce ega, využívají při tom fenomenologické metody a vlastní intuici. Klinické zkušenosti zformovaly cílovou představu "osoby s dobře fungujícím egem" [Nakonečný 1993, 181].
 Koncepce sebeuskutečňování (či sebenaplňování) neogestaltisty K. Goldsteina [1939], který nepřímo podnítil zrod humanistické psychologie, byla spojena s některými principy tvarové psychologie (pregnantnost, figura - pozadí), fenomenologie, filozofie existence a vitalizmu. Vlastní sebeuskutečňování, spočívající v seberozvíjení (sebeaktualizaci) a sebeuplatňování (seberealizaci), je podle něj nejvyšším cílem lidského života a ostatní motivační aspekty (hlad, sex, moc, výkon atp.) jsou jen jedinečnými projevy této obecné tendence. Podle Goldsteina je "subjekt-objektové vyrovnávání" obecně orientováno na "pregnantnost" uplatňovanou nejen v "odrážení vnější situace", ale i "pořádání vlastního duševního dění", včetně tendencí k rozvoji vnitřních možností jedince.
Obecně známým se stal také Maslowův koncept sebeaktualizace předpokládající obdobně úsilí jedince o přijetí a vyjádření "vnitřního jádra vlastní osobnosti", včetně sebeaktualizace svých "latentních možností" a naplnění tak vlastní "lidské i osobní podstaty" [Maslow 1960, 1977, Kelley 1971]. Sebeaktualizace a seberealizace sleduje tedy podle Maslowa "stávání se plně lidským" (becoming fully human), tedy něčím, "kým se jedinec může stát". Tato "plně fungující osobnost" představuje optimální jednotu řídících a dynamických funkcí. Osobnost reflektuje svou identitu, předsevzetí se snaží proměnit ve skutky a zažívat úspěch [podr.in: Čačka 1998].
 Humanistický přístup pojímá člověka jako "zrající osobnost". Bere sice v úvahu i vliv prostředí (tj. společnosti, výchovy, vzdělávání, hodnot, ideálů aj.), nepovažuje je však za primárně určující pro výsledky vývoje. Dítě směřuje ke zralosti spíše vlivem přirozených "hybných sil" napomáhajících "normálnímu vývoji". Ústřední silou duševního vývoje je zvl. naplňování "vývojových úkolů" v jednotlivých stadiích, s narůstajícím podílem sebeformování a seberealizace. Člověk je totiž stále více vystavován nutnosti "osobní volby". Vývojová stadia jsou tak jen postupnými kroky k dosažení kultivované autonomie.
 Rozmanitost psychiky dostatečně zdůvodňuje uvedený pluralizmus koncepcí i metodologických přístupů psychologie. Pochopitelně, že existují i nejrůznější snahy propojit výsledky jednotlivých směrů např. jejich adekvátním zařazením do odpovídajících úrovní struktury duševního dění osobnosti (např. psychologie vrstev osobnosti aj.). Zatímco v oblastech nižších vrstev - např. "psychologii sluchového vnímání", lze tedy plně uplatnit měření a diskurzívní (logicko-deduktivní, "krokovou") logiku, tak u komplexnějších jevů vrstev vyšších - např. v oblasti "psychologie hodnot", kde se již pohybujeme v oblasti širších a mnohdy až nevědomých duševních syntéz, bychom se bez porozumění (intuice, empatie atp.), či psychologického pochopení prožitků subjektu sotva mohli obejít.

1.2. Nervová soustava a autoregulace osobnosti
Dnes jsou již překonána hlediska jak psychofyzického paralelizmu, tak vulgárního materializmu, která tělesné a duševní procesy buď vůbec nespojovala anebo naopak zcela ztotožňovala. Současná věda chápe nervovou soustavu jako materiální substrát duševní činnosti, ta ale není výlučně "jejím produktem", ale vzniká v procesu subjekt - objektové interakce.
Základní složkou nervové soustavy je nervová buňka (neuron) skládající se z těla a nervových vláken (axon a dendrity), jejich připojení na jiné buňky zajišťují synapse. Z hlediska funkce rozdělujeme nervový systém na mozko-míšní (periferní a centrální) a vegetativní (sympatikus a parasympatikus), který je ralativně autonomní a specificky aktivizuje vnitřní orgány ve vazbě na emoce.
Periferení složky zaznamenávají vnitřní i vnější podněty, přenáší je do centrální nervové soustavy, kde je po jejich zpracování rozhodnuto o způsobu reagování, povely jsou pak vedeny k činným orgánům a zpětnou vazbou je vyhodnocována jeho účinnost. Mozek tvoří dvě funkčně specializované hemisféry (2-5 mm mozkové kůry), které se funkčně doplňují. Spolu se systémem žláz s vnitřní sekrecí vytváří nervová soustava neuroendokrinní systém zabezpečující neurohumorální reakce organizmu.
Člověk však není jenom organizmus, ale především osobnost. Zdravý rozvoj osobnosti proto vyžaduje v rámci dynamiky subjekt - objektové interakce naplňování stále vyšších požadavků PSYCHICKÉHO EKVILIBRIA (vyrovnávání).
Projevem adaptovanosti vyspělého člověka ve smyslu "AUTOREGULUJÍCÍHO se systému" je v sociálním prostředí nejen "socializace" (vrůstání do společnosti), ale zároveň i osobitá seberealizace opřená o postupnou harmonizaci aspektů sebepoznání a sebepojetí [Maslow], a na nejvyšší úrovni pak subjektivním výběrem autokultivačních podnětů získaná schopnost samostatné volby nadosobních hledisek včetně vlastního životního poslání [Frankl].

2. Racionálně-kognitivní duševní procesy
Psychická činnost zajišťuje prostřednictvím přijímání, prožívání a zpracovávání informací optimální reagování z hlediska zájmu osobnosti jako celku. Adekvátní úroveň duševního dění osobnosti je tedy podmínkou přežití i úspěšnosti.
  Proces odrážení reality lze do jisté míry metaforicky přirovnat k "boji" subjektu s objektem. Objekt má řadu vlastností,  jimiž jakoby ztěžuje své uchopení - např. značný rozsah podnětů,  jejich neuspořádanost a dynamickou proměnlivost; subjekt v3ak v;4i tomu  není bezmocný - je vyzbrojen především silou vlastní motivace,  zkušenostmi, přiměřenou metodikou postupu, vytrvalostí atp.
RACIONÁLNĚ-KOGNITIVNÍ (rozumově - poznávací) PROCESY, představují skupinu funkcí, zabezpečujících subjektu na všech úrovních vyspělosti nejvyšší možnou orientaci ve vnějším světě i v sobě samém. Z elementárních duševních procesů zahrnují vědomí a pozornost (výchozí podmínky jakékoliv duševní činnosti), čivost a vnímání (bezprostřední odrážení reality), paměť (fixace, uchovávání a vybavování minulých vjemů), názorné a verbální myšlení (odvozování vztahů a řešení problémů); z komplexnějších funkcí duševního dění pak učení (metodické osvojování systému vědomostí a dovedností), sebepoznávání (ucelenější soubor poznatků o sobě), na nejvyšší úrovni je to vzdělanost (propojení poznatků a zkušeností do jednotného "obrazu světa" ) a tvořivost (rozšiřování a tvůrčí uplatňování poznatků).
Celková účinnost poznávání a úroveň orientace je vždy určována:
- individuálními dispozicemi (projevující se zvláště u elementárních  funkcí, při jejich krajní úrovni a v raných vývojových fázích),
- vývojové fázi adekvátní úrovní vývoje duševního dění danou obecnými  zákonitostmi rozvoje psychiky a
- charakterem vnějších podmínek a jedinečnou interakcí s nimi (např.  dlouhodobější nedostatek stimulace, tedy deprivace s následky  zanedbanosti, či naopak supersaturace přetěžování či nepřiměřenost  podnětů, vedoucí např. k apatii; rozvoj poznávacích procesů mohou  ale sekundárně narušovat i faktory negativně postihující  imaginativně-emotivní funkce, vedoucí např. až mutizmu atp.),
- kvalitami motivace a úsilím jedince.
* VĚDOMÍ                
VĚDOMÍ (bdělost, lucidita, vigilita) je základní předpoklad duševního dění. Během dne se na základě aktuální i konstituční podmíněnosti mění intenzita jasu vědomí. Podobně jako pozornost se i tento širší a obecnější podklad duševního dění vyznačuje vedle rozdílné intenzity i nestejným rozsahem, stabilitou a kolísavostí. Čím užší je "pole vědomí", tím méně pohotová a chudší je nabídka podnětů, představ i rozsah nápadů, včetně celkové aktivity. Stavem nedostatečného přeladění do bdělosti jsou tzv. "smolné dny". Z velkého bohatství podnětů, které na nás neustále působí nedokážeme nikdy zpracovat vše na plně vědomé úrovni. Šíře rozsahu informací našeho odrazu je tedy do jisté míry přijímána a zpracovávána také PODVĚDOMÍM (sublimitární podněty, vhled, intuice aj.).
* INDIVIDUÁLNÍ ROZDÍLY  
V procesu osvojování jednotlivých předmětných oblastí existují  mezi lidmi často i velmi značné individuální rozdíly. Vedle osobité motivace, stylu učení, volních vlastností atp. stojí v pozadí i jedinečné rozdíly dispozic označované jako schopnosti. Schopnosti se projevují nejen v rychlosti nabývání, ale také v uplatňování nabytých vědomostí a dovedností.
 Vrozeným předpokladem, tedy jen latentní možností pro rozvoj  schopností jsou vlohy, schopnosti pak vznikají teprve na jejich bázi reálnou aktivitou.
 VLOHY jsou označení pro anatomicko-fyziologické  zvláštnosti centrální nervové soustavy. Soubor vloh nazýváme nadáním. Zvláště vhodnou konstelací vloh,  která zaručuje mimořádné výkony v určité oblasti pak označujeme  jako talent. Dobrý sluch sám o sobě však ještě z nikoho neudělá virtuosa.
 Krajní projevy schopností v jakékoliv oblasti jsou zpravidla výrazněji podmíněny geneticky, to platí zvláště u elementárních projevů (zraková ostrost, motorické projevy), kdežto u komplexnějších funkcí (hodnocení, sociální chování) je již podstatně složitější podmíněnost, vliv genetiky s věkem také postupně  ustupuje narůstající váze vnějších činitelů.
 SCHOPNOSTI tedy nejsou vrození, ale na bázi vloh činností aktivizované dílčí výkonové kvality jednotlivých psychických funkcí (např. stabilita pozornosti, paměť pro čísla, vizualizace aj.). Jejich rozvoj je limitován jak vývojově možnostmi daného stadia, tak individuálně morfologickými předpoklady a jejich vyvážeností, ale i osobní motivací a podnětností prostředí. Schopnosti tedy představují jedinečné a relativně stabilní dispozice k výkonnosti, tvořící ve svém souhrnu, vedle osobních vlastností a motivace, podstatnou součást způsobilosti k vykonávání určitých činností.  Kolik je činností, tolik je dovedností, ale schopností jako  úrovně dílčích složek duševní aktivity je méně. Podílejí se  v různé kombinaci a míře na více činnostech.
 Vzhledem k trojstránkovitosti duševních jevů se schopnosti  týkají úrovně projevů všech tří duševních oblastí - citové,  poznávací i volní. Největší pozornost však byla dosud věnována  schopnostem poznávacím, zvláště pojmovým  a názorným složkám inteligence. Jejich výčet však dosud není jednotný.
 Guilford vyčlenil na základě faktorové analýzy tři skupiny  obecných primárních schopností: 1. senzorické kam řadí vedle přesnosti diskriminace na úrovni jednotlivých smyslů také prostorovou orientaci, poznávání a vyčleňování tvarů i vizualizaci jako schopnost manipulovat  s předmětem v představě. 2. intelektové zaharnující úroveň  chápání, správnosti usuzování, zobecňování, hodnocení a to v oblasti verbální i numerické, včetně schopnosti vymezit problém tak, aby byl řešitelný. 3. psychomotorické např. pohybová souhra, přesnost, tempo, rychlost  reakce aj. navíc u různých částí těla (např. paže, ruky, prstů atp.
Vzhledem k tomu, že ani při stejné kvalifikaci nelze očekávat shodnou kvalitu  řešení problémů lze z toho soudit na rozdíly disponovanosti dané sumou schopností toho-kterého jedince. Psychologové  vyvodili vedle dílčích schopností také společný faktor druhého  řádu tzv. "obecnou schopnost" (general ability) neboli  OBECNOU INTELIGENCI tj. "schopnost řešit samostatně a kvalitně různě složité problémy" (Wechsler). Její kvantitativní diferenciace vykazuje v populaci rozložení podle Gaussovy křivky.
 Zatímco pojem inteligence (intelligens - chápající, bystrý s vyšším vzděláním) zahrnuje i širší kulturně-vzdělanostní aspekt, je výraz intelekt (intellectus - rozum) vyhrazen pro spíše biologicky podmíněnou strukturu čistě rozumových schopností
 Lidé se sice evidentně liší kvalitami své rozumové schopnosti (mentální defekt, hraniční úroveň, těžkopádná norma, norma, bystrá norma, nadprůměr) podstata inteligence jako předpokládaného "konstruktu" však nebyla dosud zcela objasněna.
 Faktorová analýza přispěla k vytvoření řady modelů možné struktury INTELEKTU (Dvoufaktorová teorie obecných a speciálních činitelů; Vícefaktorová teorie rovnocených faktorů; Hierarchická teorie subordinace skupin faktorů; Trojrozměrný model kombinující vzájemně operace, obsahy a produkty) a vznikají stále další.
 Inteligenci nejsme schopni měřit přímo, ale pouze na ni usuzujeme z různých forem projevu. Vývojově a didakticky přiměřená prezentace látky však vždy účinně ovlivňuje chápavost a orientovanost zvláště jedinců nacházejících se ve středním pásmu úrovně intelektu a těch je většina.
Často se uvádí také dílčí „DRUHY INTELIGENCE„. Je při tom rozlišována složka teoretická (schopnost  zacházet s pojmy a abstraktními znaky, logicky myslet atp.) a praktická (soubor  schopností zacházet s předměty, nástroji atp.). E. L. Thorndike doplnil ještě inteligenci sociální (vymezovanou jako schopnost vycházet s lidmi, umění navázat a udržet sociální kontakt). Inteligence vykazuje u jedinců zpravidla nevyvážený rozvoj uvedených složek.
Ukazuje se však zároveň,  že přizpůsobivost měnícím se životním podmínkám má mnohem  komplexnější podmíněnost v bohatém předivu dalších stránek osobnosti, než jaké může postihnout jakýkoliv  inteligenční test, orientovaný zpravidla jen na její  racionálně-kognitivní aspekty.
* RACIONALITA A OSOBNOST
Duševní dění osobnosti představuje složitou dynamickou strukturu  vědomých i podvědomých procesů, jedinečného podílu rigidních postojů i jemnosti empatie, racionálně-kognitivních procesů i imaginativně-emotivních funkcí, konformity či originality atp. S narůstající úrovní  vyspělosti a organizace dílčích složek Jáství  se postupně stává  naše Já tím nejvyšším  sjednocujícím (integračním) útvarem osobnosti. Je referenčním bodem veškerého duševního dění a podstatně se tak podílí i na určování kritérií sebehodnocení, volbě osobní struktury cílů, hodnot aj. východisek  relativně stabilního  přístupu k realitě  v rámci  neustálé  subjekt-objektové interakce. Účinné jednání se  nemůže obejít  bez dostatečného obeznámení s vlastnostmi a zákonitostmi jevů a vztahů reality. Tuto orientační funkci zabezpečují především  poznávací procesy.  Úspěšnost širší adaptace však vyžaduje nejen přiměřené kvality  racionálně-kognitivní  připravenosti, ale i žádoucí úroveň  imaginativně-emotivních aspektů osobnosti, které jsou nositelem dosažené kultivace jedince.

2.1. Čivost, vnímání a pozornost
A. ČIVOST
ČIVOST je nejelementárnější schopnost organizmu bezprostředně registrovat dílčí signály reality. Vzniká aktuálním drážděním (stimulací) specializovaných receptorů podněty z okolí či organizmu - vzniklý vzruch (kódovaná informace) je pak veden dostředivými drahami do příslušné oblasti centrální nervové soustavy, kde vyvolá podráždění - zde jsou na základě charakteru podráždění dešifrovány specifické kvality podnětu. Výsledkem činnosti celého tohoto "funkčního komplexu" nazývaného analyzátor, je počitek (doteku, tlaku, tepla, chladu, rovnováhy, kinestetický, chuťový, čichový, orgánový, sluchový, zrakový či bolesti), tj. čití signalizovaného druhu a síly podnětu.
Rozpětí čivosti je limitováno horními a dolními prahy (např. zvuk 16-16OOO cyklů/sec., zrak 380-780 milimikróny elektromagnetického vlnění atp.) a jemností rozlišovaných rozdílových prahů (cvikem lze např. rozlišit až 180 odstínů šedi atp.). Počitky se vyznačují také přizpůsobivostí (např. adaptace na tmu atp.) i vzájemnou kompenzací citlivosti (při smyslových handicapech dochází ke zvýšení senzibility jiného smyslu). Ustálená spojení počitků odrážíme jako splynuliny (např. chvění, vlhkost, hladkost, drsnost, tvrdost, měkkost, suchost, mastnota, kašovitost, lepkavost, slizkost aj.) a to nejen u hmatu ale i chuti, čichu či sluchu. Hovoříme o měkkém hlase, křiklavých barvách atp. U některých jedinců se vyskytují také synestézie (zažívané "spolučití" smyslových oblastí např. vnímání zvuků v barvách) a eidetické vlohy (krátkodobé detailní uchování obrazu).
* DRUHY POČITKŮ
  „Informačních kanálů“ v subjekt-objektové interakci je mnohem víc než tradovaných pět. Jsou to:
 ZRAK zachycuje elektromagnetické vlnění v rozsahu 380 až 780 milimikrónů, které je vedeno světlolomným aparátem na sítnici, kde pak čípky rozlišují spektrální odstíny barev a tyčinky rozdílné stupně jasu od černé po bílou.
SLUCH přijímá výšku a barvu zvuků v rozsahu od 16 do 16000 cyklů/sec. a síle 16 až 160 db. Pravidelné vlnění odrážíme jako tóny, nepravidelné jako šumy. Zvukové vlny jsou přes převodní systém středního ucha (kladívko, kovadlinka, třmínek) vedeny na 24000 elastických vláken Cortiho ústrojí umožňujících jejich zachycení a další přenos do centrální nervové soustavy.
 ČICH představuje dálkovou chemorecepci zprostředkovávanou 5cm2 čichových buněk, vykazujících značnou adaptační schopnost.
 CHUŤ je bezprostřední chemorecepcí zajišťovanou specializovanými buňkami registrujícími 4 kvality: slanou, sladkou, kyselou a hořkou. Chuťové buňky jsou nerovnoměrně rozloženy na jazyku.
 KOŽNÍ POČITKY tvoří komplex receptorů: dotek na neochlupených místech těla zaznamenávají Meissnerova tělíska, vykazující také pružnou adaptaci; pod každým chlupem jsou citlivá nervová zakončení, k odrážení tepla a chladu existují nerovnoměrně po těle rozložená Ruffiniho a Krausova tělíska; volná nervová zakončení pak signalizují extrémní chemické či fyzikální vlivy jako bolest.
 ROVNOVÁHU a zrychlení kontroluje speciální otolitové zařízení ve vnitřním uchu.
 Pohyby končetin, jejich směr a sílu, sledují KINESTETICKÉ počitky prostřednictvím receptorů ve svalech, šlachách a kloubech.
 Skupina receptorů ve vnitřních orgánech signalizuje prostřednictvím orgánových počitků celkový STAV ORGANISMU.

B. VNÍMÁNÍ
  VNÍMÁNÍ (lat. percipere tj. pojímání do vědomí) je duševním procesem zabezpečujícím bezprostřední smysluplné přijímání a subjektivní vyhodnocování informací o bezprostředním dění v senzorickém poli (tj. v aktuálně zažívané situaci jako celku). Vjem tedy nezbytně zahrnuje aktivní uplatnění všech funkcí duševního života jedince a to jak racionálně-kognitivních (rozvinuté čití, dosavadní zkušenosti, kvalita myšlení, dosažená míra vzdělanosti), tak imaginativně-emotivních (emoce, postoje, zájmy, očekávání, soustava hodnot aj.). Vjem tedy rozhodně představuje víc než pouhou sumu počitků (tj. informací jen o přítomnosti určitých smyslových kvalit), ale vzniká v součinnosti se všemi ostatními duševními funkcemi. Vnímání ale slouží vždy pouze k zachycení informací o tom, co nás  obklopuje tady a teď.
Přiměřenost orientace je podmínkou  existence. Mělo by proto být alespoň natolik přesné, aby nám umožnilo  optimální reagování. Vyšší cíle v procesu fylogeneze ani nemělo  plnit. Vnímání je ale zároveň i komplexem duševního dění osobnosti podmíněným ve své kvalitě stále více i osobní úsilím jedince o sebevzdělávání a autokultivaci.
Komplexnějšími jevy s podílem více smyslových oblastí jsou vnímání PROSTORU - syntéza zkušeností z kinestetických zážitků vzdálenosti, akomodace čočky (do 6 metrů), či konvergence očí (do 60 metrů), geometrické a vzdušné perspektivy atp.; vnímání ČASU - "trvání" a "následnosti" je vázáno zvl. na orgánové počitky a posloupnost různých cyklických úkonů např. dýchání, metabolizmu aj., zajímavé jsou také rozdíly v subjektivním odhadu trvání podle vyplnění časového úseku intenzivní aktivitou či naopak); vnímání TVARŮ - představující integraci prostorového vnímání, zrakových pohybů, hmatových zkušeností i kinestetických počitků; vnímání POHYBU - kombinační schopnost časoprostorových vztahů umožňující záznam či anticipaci přemísťování něčeho vzhledem k jedinic či v okolí. Tento složitý odraz je značně vyvinut u všech tvorů živících se v procesu fylogeneze lovem.
* KOGNITIVNÍ STYLY
V přístupu k realitě se vyskytuje značná variabilita ustálených, konstitučně daných či osvojených KOGNITIVNÍCH STYLŮ. Lze se tedy domnívat, že  pokud se nejedná o geneticky podmíněnou krajnost, může to být  výsledek i pouze jednostranně zaměřené výchovy a vzdělávání.  Tyto ustálené typy rozdílných postupů odrážení reality se promítají do přijímání, zpracovávání i organizování informací a tvoří jednu z významných charakteristik osobnosti. Výčet jejich forem dosud není zcela ukončen.
Uvádějí se zpravidla polarity jako: zaměření spíše na detaily - či na celek, orientace na rozdíly - nebo na podobnosti, postupování "krok za krokem" - popř. intuitivnost a vhled, úzké zaměření - či odstup, ostrost a přesnost odrážení - anebo spíše ulpívání na dříve fixovaném, tendence k reprodukování - nebo spíše objasňování, snaha o objektivní přístup - či důraz na subjektivnost, šíře a stabilita kritérií - anebo jejich neujasněnost a povrchnost, interní - či externí východisko kontroly, pomalost a přesnost - rychlost a nepřesnost, rigidita - flexibilita, závislost na poli - nezávislost a originalita aj. Jedním z aspektů kognitivních stylů je i individuálně dominantní analyzátor. Čáp /1993, 242/ uvádí i konkrétnost - pohotové zobecňování a abstrakce, impulzivnost (zbrklost, ukvapenost, nepromyšlenost) - uvážlivost (klid, trpělivost,  sebekontrola).
* RATIO A IMAGINATIO
  Zcela jiná struktura a rozsah duševních funkcí  se podílí např. při vnímání koncertu či při  vědeckém  experimentu. Jsou-li získané vědomosti a osvojené dovednosti orientovány  pouze věcně tj. na vztahy v objektivní realitě, tedy na  racionálně-kognitivní oblast, chybí vyváženost v přijímání  a vyhodnocování podnětů z hlediska prožitkové  imaginativně-emotivní oblasti. Jisté „odosobnění“ sice prospívá k nižšímu narušování myšlení citovými aspekty, avšak zapojení přirozené "podvědomé  globalizující funkce" může napomoci zrychlenému, hlubšímu a širšímu propojení poznatků, představované  např. intuicí, inspirací aj.  projevy  tvůrčí imaginace.
Bohatství podnětů, které na nás neustále působí  nezpracováváme  výlučně na plně vědomé úrovni. Mnohé kvality  informací odrazu jsou  přijímány i způsoby, které zůstávají stále mimo dosah kognitivně orientovaných směrů psychologie. Mnohé z těchto procesů jsou totiž vázány na imaginativně-emotivní procesy - jejichž funkcí je nejen emancipace (odpoutání od reality) a anticipace  (předvídání), ale i mnohé další funkce imaginace. Také stabilita  vnímání tvarů předmětů navzdory jejich vnější proměnlivosti  změnou úhlu pohledu je výslednicí konstantnosti vnitřního  imaginativního obrazu atp.
Bohatost  informací by bez  „citových asociací“, rychlého postřehnutí významu sumy neverbálních znaků (nejen při komunikaci s uměním), chápání alegorií, symbolů atp. zůstala značně zúžena. L. von  Bertalanffy v této souvislosti uvádí: "Odhlédneme-li od uspokojování biologických potřeb,  žije člověk nikoliv ve vesmíru věcí, ale ve vesmíru symbolů,  žije v symbolickém světě jazyka, myšlení, sociálních entit,  peněz, vědy, náboženství, umění atp. Objektivní svět druhé  přírody je materializací symbolické aktivity. Pokud psychologie  nebude zkoumat tyto formy symbolických aktivit, sotva bude mít  co říci celé oblasti kultury. Tyto symboly mohou být jednak  předávány tradicí, ale i svobodně tvořeny. Symbol může mít formu  verbálních znaků k diskursivnímu myšlenkovému zpracování, nebo  nést obraznou nediskursivní informaci přijímanou vhledem,  zvláště o hodnotách v emoční sféře, pro niž neplatí žádné  dosavadní teorie informace. Třídu nediskursivních symbolů můžeme  nazvat prožitkovou."
  Imaginativně-emotivní oblast duševního dění  se podílí všude tam, kde je do vnímání zahrnut i komplexnější  prožitek konfrontace s osobním relativně ustáleným  obrazem světa či hodnotovým vědomím atp. Proces vnímání je tedy dán  nejen rozvojem schopností, charakterem podnětů či aktuálním stavem organizmu, ale i  dosaženou  úrovní emocionality, motivace i kvalit řady komplexnějších východisek sebeřízení osobnosti.  Vnímáme-li  například jablko, odrážíme nejen jeho vůni, barvu, tvar,  hladkost, lesk, ani pouze pohyb jeho pádu, ale také potřebu  a chtění je jíst, registrujeme však zároveň i skutečnost, že  např. spadlo ze sousedova stromu do naší zahrady a uvědomujeme  si při tom, že soused si umí nejen vybrat kvalitní odrůdy, ale také se o ně dobře stará - prožíváme tedy zároveň obdiv, závist  a kdesi v podvědomí se u věřících může ozvat až připomínka prvního  hříchu ev. i sedmého přikázání atp.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem je potřeba pamatovat při vzdělávání i výchově na vyvážený rozvoj jak  racionálně-kognitivních, tak i imaginativně-emotivních složek duševního dění osobnosti, které teprve ve svém celku zabezpečují  vyspělejší  přístup k realitě [viz Čačka a kol. 1999].

C. POZORNOST
 POZORNOST představuje aktuální výběrovou (selektivní) orientaci na určitý výsek podnětů senzorického pole, či vnitřního duševního dění. Jako "nespecifický" duševní proces je součástí všech duševních procesů od vnímání a myšlení, přes prožívání až po chtění.
  Kvalitativně je toto bezprostřední zacílení ovlivňováno vedle stavu potřeb (incentivy) i charakterem vnějších podnětů (impulzů) nebo podvědomých tendencí (BEZDĚČNÁ pozornost), později pak také vnitřním vědomým úmyslem (ZÁMĚRNÁ pozornost). Schopnost zaměřit pozornost na významově nejdůležitější (relevantní) "figuru" a odlišit ji od relativně méně podstatného (irelevantního) "pozadí" je nezbytná jak pro aktuálně přiměřené chápání smyslu situace, tak z hlediska adekvátního reagování. Existuje však i podvědomé, emocionálně podložené "přehlížení" či "doplňování" informací v procesu vnímání.
Z kvantitativního hlediska je pozornost vpravdě "svalem" veškeré duševní činnosti. Její slabost či naopak "trénovanost" zapřičiňuji projevy buď dětské roztěkanosti nebo "profesorské" roztržitosti. Po intenzivním či dlouhodobém zatížení podléhá únavě a vyžaduje pak čas na regeneraci.
  Činiteli subjektem vnitřně naváděné záměrné pozornosti jsou vedle kvality porozumění, hlavně dosažená úroveň motivace, postojů, zájmů a hodnot. Je proto evidentní, že podstatu projevů pozornosti nelze popisovat čistě z hlediska fyziologie (takto orientované teorie ji shledávají jen jako funkci brzdící či podpůrnou,  centrální či periferní, lokální či celkovou atp.), ale je třeba vzít v úvahu i hlediska psychologická (vývojová,  subjektivně-dynamická aj.).
* VLASTNOSTI POZORNOSTI
 1. INTENZITA (síla koncentrace) vyplývá ze subjektivní významnosti a je měřitelná popudovým impulzem k odvrácení pozornosti, klesá únavou,
 2. STABILITA (délka soustředění) závisí vedle dispozic i na motivaci, složitosti, a poutavosti podnětů,
 3. ROZSAH (kapacita) je počet prvků zachytitelných v jednorázovém aktu pozornosti, za 0.07 sec lze postřehnout maximálně 6 až 8 prvků nejsou-li uspořádány pravidelně,
 4. KOLÍSÁNÍ (oscilace) tj. individuální dynamika střídání objektů pozornosti, probíhající např. u reverzibilních figur 1-2 krát za sekundu.
Kvality vlastností pozornosti jsou limitovány dispozičně, vývojově i cvikem. Tyto čtyři základní vlastnoti pozornosti tvoří pozadí možnosti dovést ostatní duševní funkce na optimální stupeň výkonnosti. Jejich specifická souhra umožňuje také např. vigilanci - tj. náročný výkon pozornosti spočívající v dlouhodobém soustředění na řídké změny v podnětovém poli, například při kontrole vymytých lahví. Jiná jejich kombinace vytváří  tzv. distributivní pozornost, tj.schopnost mělkého dlouhodobého soustředění pozornosti do šířky, např. u šoférů atp.
Úmyslnost soustředění při učení či řešení problémů je podmínkou účinnosti každé duševní  aktivity. Záměrně prezentované podněty, např. při výuce, by měly  sloužit  k upoutání, zaujetí, udržení  i nepřetěžování pozornosti, a to svou rozmanitostí,  střídáním i respektem vývojových možností.
Vnější projevy vlastností i aktuálních stavů pozornosti jsou  navenek patrné např. ve ztlumení ostatní činnosti, v soustředěném výrazu, svalovém napětí, zpomaleném a kratším dýchání, v zapojení specifických složek vegetativní  projevy. Vlastní obsah pozornosti je navenek přístupný zvláště projekcí, rozhovorem atp.

2.2. Paměť a učení
Pojem paměti je znám již z předfilozofické doby. Řekové měli  svou bohyni Mnémé a múzu Mnémosyné. Platon chápal paměť v rámci  své filozofie jen jako rozpomínání na svět ideí. Tělesná hmota  mu tento proces spíše jen blokovala. Jeho žák Aristoteles pak  věnoval paměti celý spis a vyslovil v něm již pravidla  vybavování podobná pozdějším asociačním zákonům. Paměť chápal  jako získanou dispozici. Dokonce se ji pokoušel i materiálně  vyložit - v dětství je prý slabá pro měkkost hmoty, ve stáří  naopak. Zatímco pro Aristotela bylo pamětí teprve podržené, Vives  v renezanci označil jako výchozí funkci paměti již sám proces  vštěpování.  Sv. Augustin považoval dokonce  schopnost  zpřítomnění dříve vnímaného za důkaz nehmotnosti duše. S rozvojem psychologického poznání se její pojetí  stále upřesňovalo. Dodnes však nemůžeme říci, že bychom ji plně  porozuměli.

A. PAMĚŤ
 PAMĚTÍ se rozumí schopnost organizmu aktuálně přijímat, uchovávat a znovuvybavovat si osvojené obsahy duševního dění, zahrnuje každý duševní proces  na který je možné se soustředit (od dílčích počitků, vjemů, představ, osvojených pojmů, myšlenek, systémů znalostí i dovedností, přes citové asociace, vztahy, postoje, až po motivy, volní vypětí, hodnoty, adaptační mechanizmy aj.), je tedy (stejně jako pozornost) "funkci nespecifickou".

* DRUHY PAMĚTI
Výsledky výzkumů posledních třiceti let potvrzují názor, že paměť je uspořádána modulárně, tedy v odlišných a vzájemně spolupracujících oddílech (modulech). KRÁTKODOBÁ paměť např. představuje uchovávání informací do deseti sekund (paměť "senzorická" jen setiny vteřiny, "ikonická" 1 - 3 sec., "pracovní" až několik hodin), vedle toho však DLOUHODOBÁ paměť sice není tak živá a detailní, zato uchovává informace týdny až celý život.
V dlouhodobé paměti byla diferencována jak věcná DEKLARATIVNÍ složka, zahrnující faktické údaje, obsahující tedy informace sémantického (logicky uspořádané znalosti) a epizodického charakteru (názorné obsahy úzce vázané na emoce), tak složka PROCEDURÁLNÍ, obsahující pouze strategie a postupy. Byl také potvrzen předpoklad nezávislosti verbální a vizuální paměti.
Podle nejrůznějších hledisek jsou rozlišovány i další druhy paměti (názorná, čichová, vizuální, auditivní, verbální, motorická, prostorové či časové uspořádání, bezprostřední či zprostředkovaná, bezděčná nebo záměrná, mechanická i logická, citová, pro vědění, pro ideje, pro chování aj.).
* FÁZE PAMĚTI
Jednotlivé fáze paměti - vštěpování (fixace), podržení (retence) a třídění informací do různých struktur (registrace) a vybavování (reprodukce), popř. znovupoznání (rekognice) - představují nejen specifické děje, ale mohou  vykazovat u jedince i odlišné kvality.
1. VŠTĚPOVÁNÍ
Začíná prvotním zhodnocením subjektivní důležitosti informace ještě v průběhu vnímání selektivní funkcí pozornosti, je-li postoupena do krátkodobé paměti následují procesy "vnitřního pojmenování" a bezprostředního "opakování si", které slouží k hledání vazeb nezbytných k jejímu přechodu do dlouhodobé paměti.
Vštěpování probíhá bezděčně nebo záměrně, výsledná kvalita paměti však spočívá vždy vedle adekvátních schopností (koncentrace, inteligence aj.), vlastností a motivaci (citové vztahy, potřeby, cíle, postoje, zájmy, plánovitost, hodnoty) zvláště na přiměřených podmínkách (vnějších - čerstvý vzduch, klid, osvětlení aj., i vnitřních - vyloučení smutku, únavy, bolesti, slabých ambic či sebedůvěry atp.) a optimálním pedagogickém postupu podněcujícím koncentraci, využívajícím dosaženou úroveň poznávacích procesů, respektujícím možnosti porozumění a aktivizujícím zaujetí prostřednictvím imaginativně-emotivních funkcí.
2. UCHOVÁVÁNÍ
Délka podržení závisí vedle dispozic  především na kvalitě procesu vštěpování a osobní  zainteresovanosti subjektu. Také v této, zdánlivě pasivní fázi, probíhají s osvojenou látkou v nervovém systému četné změny kvantitativní (zřetelnosti) i kvalitativní (struktury obsahu). Fixovaná látka neleží v mysli nečinně, ale je oživována a spojována s nově poznávanými skutečnostmi a prodělává tak neustálou restrukturaci. Nový poznatek vyvolá často změnu celého systému jejího uspořádání. Naše  vzpomínky jsou tedy nejen skladištěm osobní minulosti, ale  také obsahem, který neustále přehodnocujeme pod vlivem nových  zkušeností, vědomostí a přístupů. Lidé se však liší i v míře  strnulosti či pružnosti změn těchto fixovaných struktur. Na  tomto procesu se patrně účastní všechny duševní procesy, stavy i útvary duševního dění osobnosti. Plavání, jízda na kole a jiné pohybové dovednosti se v paměti  uchovávají trvale, snad také proto, že si jejich nácvik vyžádal  i větší úsilí.
V době uchovávání látky v paměti můžeme pozorovat zvláště postupné ubývání její jasnosti, pevnosti, jistoty i pohotovosti při vybavování - tedy zapomínání. Řada jevů také  poukazuje na to, že k řádnému zafixování stopy je třeba po  celkovém osvojení látky zachovat asi 10 až 15 minut klidu, aby  proces fixace mohl jakoby "doběhnout". Fixaci totiž ruší  bezprostředně následující intenzivní tělesná či duševní aktivita, zvláště je-li silně emotivní, a pochopitelně i bezvědomí.  K zapomínání dochází buď vyhasínáním neobnovovaných stop, či překrýváním starých zkušeností novými (interference, pozitivní či negativní transfer).
Z Ebbinghausovy křivky zapomínání mechanicky naučených bezsmyslových slabik vyplývá, že již za první dva dny dochází k zapomenutí asi 30 % osvojené látky, později se míra zapamatovaných poznatků ustaluje asi na 1/5 naučené látky. U smysluplného materiálu je průběh zapomínání poněkud méně strmý. Vzhledem k dlouhé latenci osvojení a praktického využití látky je třeba zvolnit její zapomínání plánovitými návraty k osvojené látce dříve, než dojde k úplnému vyhasnutí.
  Zapomínání má však i svůj pozitivní význam. Nahromaděné  sumy poznatků by nás po čase přetěžovaly. Ani ten  největší specialista si nepamatuje ve svém oboru vše, čemu se  kdy naučil. Uspořádané sumy poznatků formují ale dál jeho duševní vývoj,  postoje k látce i předmětu a na jejich základě je pak schopen  samostatně, popř. i pomocí podvědomé intuice, formovat vlastní  náhledy a další hypotézy k ověření. Ukazuje se však, že zapomenutí není nikdy absolutní.  Někdy totiž dochází za určitých okolností k oživení obsahů,  které jsme již považovali za zapomenuté. Snadněji také  zapomínáme to, co odmítáme a co je nám nepříjemné. Tento  "vzpomínkový optimizmus" je patrně analogií únikové reakce na  bolestivé podněty. V některých případech se však naopak  vyskytuje i ulpívání nepříjemných zážitků.
3. VYBAVOVÁNÍ
Konečnou fází paměti je uvedení fixovaných obsahů opět do  vědomí, Probíhá v toku vědomí neustále a to spontánně i úmyslně. Spontánní  oživení se vysvětluje tzv. reprodukční tendencí, podle níž má  vše, co je uchováno v paměti sklon vtírat se i bez znatelných  asociací do vědomí. V tomto případě však lze předpokládat  i jistý podíl dynamiky imaginativně-emotivních procesů. Spíše si vybavujeme obrysy a širší celky, které jsou v procesu vnímání také častěji oživovány, než detaily a konkrétní údaje. Dříve si totiž  uvědomíme, že jde o živého tvora, člověka, ženu, mladou ženu  atp. než např. jak byla oblečena. Vznikají tak víceméně  strukturované útvary, jejichž celek pak vybavuje části a naopak.  Předměty jejichž detaily nám již hodně vymizely, vyvolávají už jen pocit známosti. Hovoříme pak o znovupoznání. Bývá pociťován i stupeň jistoty  znovupoznání. Tento paměťový jev nám usnadňuje orientaci v každodenním životě. Často si při něm pomáháme i úsudkem. Při spontánní reminiscenci dochází k vybavení i zdánlivě zapomenutého, někdy se po několika dnech vybaví i více než bezprostředně po učení.
Snahou o úmyslné vybavování je vzpomínání. Rozdíly v rychlosti a snadnosti jsou vedle trvalejších dispozic a momentální disponovanosti dány zvláště uspořádáností látky v paměti. Působí zde také sekundární asociační zákony jako jsou: zákon novosti (čím novější je vzpomínka, tím se pohotověji vybavuje), zákon častosti (lépe se vybavují často se opakující okolnosti) a zákon živosti (poukazující na snadnější vštípení i vybavení jevů z oblasti, která odpovídá našemu zájmu). Názorné představy i verbální formulace, jsou v procesu vybavování ještě obvykle aktivně dotvářeny.
Při mechanickém učení tj. snaze zapamatovat si přesné znění určitého textu, často i bez porozumění. Vznikají tak jen jakási přímočará  řetězení jednotlivých paměťových prvků. Předcházející prvek pak jen vybavuje následující. Stane-li se ale, že je jeden z prvků vybavované řady zapomenut, je vybavování přerušeno. Tento proces učení je tedy nejméně ekonomický a v praxi nevyužitelný. Překvapivý stupeň této mechanické paměti se někdy vyskytuje i u slabomyslných. Mechanické vybavování zatěžuje totiž pouze pozornost, kdežto záměrné vybavování logicky osvojené struktury látky je pak de facto již tvořivou činností, která je výrazem mnohých kvalit osobnosti vzpomínajícího. V situaci zkoušky však  bývá proces vybavování narušován i dalšími činiteli emocionální povahy.
Mnohostranným spojováním látky při  osvojování vznikají tzv. síťová schemata, ve kterých jsou paměťové prvky uspořádány do struktury podle individuálně přisuzovaného smyslu (logická paměť). V současné době se hodně užívá Tolmanův pojem "kognitivní mapa" požadující již téměř prostorové uspořádání větších sum poznatků v paměti, umožňující i jejich pohotovější vyhledávání a aplikaci. Předpokládá to však i jistou úroveň myšlení a dalších duševních procesů, včetně vědomí vlastního účelu vštěpování - to pak rozhoduje např. i o tom, zda se student orientuje spíše na obsah textu, nebo jeho logickou stavbu atp.
* TERIE PAMĚTI
Donedávna existovaly rozličné výkladové teorie podstaty paměťové stopy,  kterou v nás zanechává vjem a další duševní činnost. Například  motorická teorie vykládala podstatu paměti, jako vybavování  dříve zažívaných sledů pohybů. Centrální teorie ji viděla ve  fyziologických změnách v centrální nervové soustavě. Podstatu  těchto změn se však snažila vyložit dosti mechanisticky např.  vibracemi nebo "vyježděním" drah. Novodobější např. Sherringtonova  synaptická teorie vychází z předpokladu větší či menší  propustnosti synaptické membrány nervových spojů vůči opakovaným  vzruchům. Naproti tomu Rohracherova teorie vzruchových  konstelací předpokládá, že vzruch mění přímo strukturu mozkových  buněk. Cirkulační teorie soudí, že zachovaný obsah je uchováván  svou víceméně trvalou cirkulací v nervových obvodech. V nedávné době byla zjištěna chemická teorie, poukazující na to, že  obsahy paměti jsou kódovány prostřednictvím pružné restrukturace  řetězců vazeb složité organické ribonukleové kyseliny (RNK).  Žádná z uvedených teorií však dosud nepřekročila úroveň hypotéz.  To ale nic nemění na skutečnosti, že paměť existuje, má své  zákonitosti a je především výsledkem míry osobní  aktivity v procesu osvojování.

B. UČENÍ
V širším pojetí zahrnuje pojem UČENÍ osobní či zprostředkované osvojování poznatků a úkonů směřujících k formování samostatné a kultivované osobnosti. Podílí se na něm vedle faktorů psychofyziologických a sociálních také osobní snahy o seberozvíjení i dané kulturně-historické podmínky.
V užším smyslu se učení definuje jako cílevědomé či řízené získávání vědomostí, dovedností a návyků. Cílem učení je nabývání určitých poznatků a informací, včetně osvojování operací s nimi, tedy záměrné obohacení a využití minulé zkušenosti pro optimálnější adaptaci. Paměť sama tedy představuje jen základní složku této podstatně širší kategorie učení. Učení je značně komplexní proces v dynamické subjekt - objektové INTERAKCI, zahrnující na straně SUBJEKTU např. i aktuální stav, kvality procesů přijímání, zhodnocení, rozvaj schopnosti strukturování a restrukturace informací, výchozí systém poznatků, motivaci, adekvátní postup osvojování atp., z hlediska faktorů VNĚJŠÍCH PODMÍNEK pak zvláště charakter učiva, znalosti a pedagogické dovednosti učitele, interpersonální vztahy, atmosféru skupiny, kulturní úroveň prostředí atp., tedy vše, co může usnadňovat či naopak blokovat míru optimalizace zprostředkovaného osvojování poznatků či samostudia.
* DRUHY UČENÍ
Lze stanovit mnoho hledisek ke klasifikaci druhů učení. Hovoří se o učení bezděčném a záměrném, nahodilém či systematickém, podvědomém či s plnou účastí vědomí, individuálním či skupinovém atp.
V pedagogické psychologii se pak uvádí i učení senzomotorické (osvojování manuálních dovedností a návyků), verbální (osvojení textů), pojmové učení (vytváření a logické strukturování pojmů), problémové (odhalování principů řešení) a sociální učení (přebírání postojů, rolí atp.).
Mnohé postoje, myšlenky a úkony  přebírá člověk ze svého prostředí mimovolně (sociální učení). Například jako důsledek "sympatie" - spočívající v nevědomém přejímání citových  postojů a jejich následném uplatňování v jednání, "sugesce"  - představující nekritické přebírání myšlenek např. od autorit,  a jejich uplatňování v další duševní činnosti či "nápodoby"  - která označuje mimovolné přebírání úkonů i celých soustav  projevů (role). Je známa také podobnost gest blízkých přátel,  dokonce dochází i k bezděčnému opakování chyb vychovatelů,  jsou-li postrádány hodnotnější vzory chování. Ani tyto, sociální  psychologii dobře známé podvědomé složky adaptačních procesů,  natož nejrůznějšími sankcemi vědomě vnucovaná socializace, zdaleka  nepokrývají bohatost a šíři procesů, formujících vlastní  kultivaci člověka. Kromě těchto a mnoha dalších vědomých  i podvědomých způsobů adaptace však existuje také úmyslné nabývání  poznatků ať bezprostřední či zprostředkované.

- SAMOSTUDIUM
Po vyhasnutí řady reflexů, které nám v prvních měsících života  pomáhají přežít, jsme pak již nuceni se prakticky všemu učit. Dosažená kvalita i kvantita systému vědomostí i dovedností  závisí na řadě činitelů od schopností, vlastností a motivace jedince, po úroveň výuky, délku praxe atp.  Specifické požadavky jsou kladeny zvláště na proces  samostudia a jak z hlediska energetických i časových úspor, tak především  aspektů  účinnosti (rozsah, uspořádanost, dlouhodobost, využitelnost atp.).
* VNĚJŠÍ A VNITŘNÍ PODMÍNKY
Primární podmínkou je zajištění vhodných vnějších podmínek.  Vyvětraná místnost bez rušivého hluku, s teplotou kolem 20 0C,  s pohodlnou židlí, přehledně uspořádanými studijními pomůckami  a dostatečným osvětlením, jsou základní předpoklady. Doporučuje  se také volnější oděv a ne právě plný žaludek. Hodně záleží i na  byť individuálním, ale pravidelném časovém návyku. K základním  učebnicím a poznámkám z přednášek je nutné připravit i slovníky  cizích slov a encyklopedie k doplnování případných nejasností.
Vhodné vnitřní podmínky pak představuje motivace, zaujetí, možnost tvůrčí aplikace, pocity kognitivní disonance, hledání vyvážené harmonizace s dosavadním vzděláním, tedy zařazení nových poznatků do subjektivně nahlíženého širšího řádu atp.
Délku  osvojování určuje mj. i značný rozsah, novost, složitost, charakter, neuspořádanost,  nepřehlednost a nezáživností látky pro daný subjekt. Rychlost  vštěpování ovlivňuje i typ nervové soustavy,  převaha některé korové oblasti atp. Kvalitu a dlouhodobost  paměti  však  výrazně určuje  adekvátnost aplikovaného  procesu osvojování.
Podle Robinsona by  samostudium mělo sledovat fáze mnemotechnicky vyjádřené slovem: "POSTUP": P-přehled (první seznámení s látkou), O-otázky (konfrontace studijní potřeby a možností textu), S-studium (zběžné i důkladné čtení), T-trénování (opakování závažných pasáží a myšlenek), U-uspořádání (vytvoření myšlenkové kostry), P-pamatování (učení opakováním).
Podle našich zkušeností má každé OSVOJOVÁNÍ vědomostí dvě fáze a to se zcela odlišnými nároky na optimální průběh. Jsou  to  STUDIUM a UČENÍ:
*  STUDIUM
První fází osvojování je "studium". Předpokladem úspěšnosti v této fázi jsou: schopnosti (např. koncentrace, inteligence aj.),  motivace (působení citů, zájmů a snah si danou látku osvojit),  vyloučení bezprostředních rušivých vlivů a to  jak vnějších (hluk,  nedostatek čerstvého vzduchu aj.), tak i vnitřních (smutek, únava,  bolest, malá sebedůvěra aj.), včetně využívání osvojených zásad správného učení  (optimální způsoby prezentace, uspořádání látky atp.).
  Studiem se rozumí seznamování s látkou formou pozvolného čtení  sloužícího k pochopení všech v ní obsažených souvislostí  a vztahů. Ebbinghaus doporučuje nejprve rychlé přečtení látky,  aby tím však netrpělo chápání obsahu, další opakování pak naopak  velmi pomalé, aby byl dobře zachycen obsah a smysl látky.  Postupně je možné čtení při opakování zrychlovat. Užitečná je strukturace látky prostřednictvím  podtrhávání souvisejících myšlenek v knize. Ještě optimálnější  je pořizování výtahů látky formou logicky utříděných výpisků až  po schematický přehled základních pojmů a jejich vztahů. Studium  končí tzv. "aha-zážitkem", tedy pocitem, že látka byla pochopena.  Bylo by však chybou v tuto chvíli zavřít učebnici, protože dosud  nezačal proces učení.
Mnozí si často halasně stěžují na „špatnou paměť“ aniž tuší, že tím  neříkají nic jiného, než - že jsou  málo aktivní při vštěpování,  nesoustředění při studiu látky, neumí si  látku rozvrhnout a nejsou  dost vytrvalí při opakování -  je v tom tedy víc „nerozumu“ a nedovednosti se učit,  než „špatné paměti“, pokud se ovšem opravdu nejedná o nějaký organický defekt.
* UČENÍ
Samo učení  pak spočívá v dosti nepříjemném střídání čtení s odříkáváním látky  zpaměti. Optimální podíl těchto dvou aktivit má být cca 1:3. Těžiště učení se přirozeně  stále více přesouvá  k aktivnímu vybavování.
Forma  vštěpování bývá mechanická či logická, což je někdy dáno i  charakterem látky. Můžeme si při tom  pomoci i rytmem, vedlejšími asociacemi aj. mnemotechnickými  pomůckami. Doporučuje se využívat i vlastní představový typ. Cílem učení by však nemělo být  vytváření  jen „řetězců asociací“ (paměť mechanická), ale spíše tzv. „síťových schemat“ - bohatě  propojujících získané informace (paměť logická). Takové uspořádání látky  v paměti pak umožňuje pružnější orientaci i pohotovější  vybavování. Takové osvojování však vyžaduje  aktivně si klást  otázky a získané teoretické poznatky  průběžně alespoň v duchu  prakticky  aplikovat..
Často se setkáváme i s vlivem dříve naučených vědomostí či  dovedností na průběh učení. V případě, že jejich shodnost proces osvojování usnadňuje -  hovoříme o kladném transferu, naopak v případě podstatnějších  odlišností bývá nové osvojování ztíženo a probíhá často obtížněji než  zcela nové učení - pak hovoříme o negativním transferu.
Učení by mělo skončit teprve až  dosáhneme alespoň jedné dokonalé reprodukce celé látky bez  nahlížení do knihy. Učením dál lze látku sice látku  upevnit, mohlo by však  dojít i k tzv. přeučení (overtraining), které pevnost osvojené  látky naopak uvolňuje. Rychlé  zopakování celé látky těsně před zkouškou je vždy vydatným  pomocníkem paměti.
  Při učení se někdy dostavuje  tzv. plateau, tj. zastavení pokroku v učení, třebaže zájem  i píle trvá a zdaleka ještě nebylo dosaženo hranice schopností.  Bývá to zpravidla důsledek vyčerpání dosud aplikované metody  učení. Je tedy potřeba zvolit metodu novou, např. místo  dosavadního učení podle učebnice přejít na metodu konverzace  atp. - až do definitivního plateau daného vyčerpáním  individuálních schopností.
Při  osvojování většího rozsahu látky je třeba postupovat plánovitě.  Rozvrh musí vycházet z tzv. subjektivní obtížnosti a pamatovat  v obou fázích osvojování i na přestávky vzhledem k zákonité  únavě pozornosti. Nic tedy neděláme do úmoru. Studiem bez  odpočinku se totiž hromadí útlum ztěžující přijímání nových  informací. Na počátku stačí mikropauzy, při větší kumulaci únavy  jsou již nutné delší přestávky.
* TEORIE UČENÍ VĚDOMOSTEM
  Dnes již klasickou je asocianistická teorie učení. Shledávala učení závislé na navození podmínek ke sdružování představ (dotyk v prostoru či čase, časté opakování atp.).
  Reflexní teorie učení se snažila stanovit podmínky posilování a podmiňování dočasných spojů včetně činitelů jejich vyhasínání. V případě "klasického" i "instrumentálního" podmiňování se ukázalo, že osvojení je závislé na bezprostřední odezvě, ať jde o to "co bude následovat", nebo "co je třeba udělat".
  Behavioristické a neobehavioristické teorie učení sledovaly nejen fixace typu S - R "pokusem - omylem", ale i účinek cviku a podmínky pohotovosti. K zákonu účinku (redukce pudu) přibývaly po zahrnutí "vmezeřené proměnné" i aspekty vnitřních zprostředkujících procesů a stavů.
  Gestaltisté tvarového i celostního směru se opírali i v přístupu k učení o pochopení problémové situace vhledem. Propojením vizuálních obrazů cíle a prostředků prý dochází k náhlému postřehnutí jejich vztahu. V učení zdůrazňovali význam pochopení. Odmítali dominanci plně vědomé, analytické a syntetické integrace a zaměřili se více na studium komplexnějších forem zkušeností.
Kognitivní psychologie se orientuje na teorie verbálního učení, opírající se i o lingvistiku, sémiotiku. Jejich experimenty se tedy neorientují pouze na jednoduchý verbální materiál, ale např. i na funkci syntaxe (skladby) v procesu přijímání a osvojování informací, atp. Soudí, že prostřednictvím rádoby "matematizovatelných" pravidel učení vyloží a ovlivní vznik struktur spojů.
* TEORIE OSVOJOVÁNÍ DOVEDNOSTÍ
K výkladu osvojování motorických dovedností se užívala teorie dynamických stereotypů, popř. fukcionalistická koncepce vykládající efekt motorického učení jako "funkci řady nezávislých proměnných" (aktivační úrovně, vigility, tenacity, optima informací, algoritmizace, atp.).
  V současné době se hovoří o teorii motorického zásobníku podle které spočívá motorické učení jakoby ve vkládání "specifických pohybových vzorců" do mozaiky nového celku; popř. tříúrovňové teorii motorického učení zahrnující hierarchičnost faktorů osvojování od I. obecné aspirace, vytrvalosti a potřeby výkonu, přes II. specifičtější rychlost, sílu i obratnost, až po III. konkrétní pohybové úkony.
* VÝSLEDKY PROCESU UČENÍ
 ZVYK je ustálený sled úkonů vázaných na určitý čas, prostor atp. (např. čištění zubů). Některé zvyky mohou být  užitečné (ranní rozcvička), jiné škodlivé (kouření). Jejich "neuvědomování" je příčinou jejich obtížného odstraňování.
 NÁVYKY představují jen zautomatizované sledy úkonů, které se cvikem zrychlují a uvolňují od vědomého rozhodování  a přemýšlení, takže uvolňují pozornost k širším koncepčním otázkám jednání. Návyky tvoří dílčí  prvky dovednosti. Například  dovednost řídit auto zahrnuje řadu automatických návyků, jako je  přeřazení při snížení otáček aj. Mistr se liší od nováčka podstatně větším rozsahem těchto zautomatizovaných prvků v rámci dovednosti.
 DOVEDNOST je "na bázi schopností, učením a nácvikem získaná připravenost  ke správnému, rychlému a úspornému plnění určitých úkolů". Dovednosti překračují  strnulost pouhých návyků svou plastičností,  tj. schopností reagovat na dynamicky proměnlivé podmínky (při  řízení auta např. na změny počasí či terénu atp.). Dovednosti existují nejen v oblasti manipulační, ale i intelektuální. K dovednostem patří tedy jak zvládnutí fotbalu, obsluha soustruhu, kachličkování, tak i  sebevzdělávání.
 VĚDOMOSTI představují "soubory představ, pojmů a soudů o faktech, vztazích, či událostech reality", měly by být optimálně vždy předstupněm dovedností. Například znalost např. Pythagorovy věty by byla asi jen málo platná bez dovednosti jejího uplatňování v praxi. To platí ve všech oblastech - od osvojování jazyků, po  uplatňování psychologie v praxi. Učením se tak optimálně vytváří nezbytné předpoklady  k řešení operací a úkolů.

2.3. Myšlení, imaginace a tvořivost
A. MYŠLENÍ
Myšlení bylo významným předmětem úvah již antických  filozofů. Alkmaion je vyvozoval z paměti a představ. Postupně  však bylo stále více chápáno jako osobitá, téměř božská funkce,  odloučená od lidského prožívání a zvl. otrocké činnosti. Tento  původně spíše jen ideologický omyl se dodnes odráží v převaze  racionalizmu evropského myšlení. Platonova idealistická  konstrukce světa ideí - v psychologické terminologii: pojmů  a obecných představ, zcela odtržených od smyslům přístupné, názorné a bezprostředně  prožívané každodenní reality, plné  nedokonalostí, našla své pokračování i ve sporech o universalia. Asocianisty bylo myšlení redukováno jen na složitější  představování. Slova chápali pouze jako představy asociované  k jistým názorným kvalitám. Teprve Leibnitz navázal na pojímání  slov jako zástupných znaků a prohlásil, že k myšlení  nepotřebujeme představy, že vystačíme pouze s operováním  pojmy. Dodnes není zcela jasné, zda jsou logické principy  odvozeny ze zkušenosti, anebo mají původ již ve fyziologických principech duševního dění. Jediným kritériem správnosti soudů a o ně  se opírajících úkonů je zpětně prožívaná a subjektem hodnocená  realita, a to jak v oblasti otázek přírodovědných, tak  i společensko-správních.

MYŠLENÍ představuje významnou formu postihování skutečnosti, chápání vztahů a řešení problémů. Vztahy jsou strukturální (menší - větší atp.) a funkční (např. možné varianty užití předmětu). Východiskem myšlení je aktivní střetání s realitou a probíhá prostřednictvím myšlenkových operací vázaných formálně-logickými zákony, je obecně považováno za vědomý zážitek, ačkoliv existuje také možnost náhlého podvědomého proniknutí do souvislostí formou vhledu či intuice. Myšlenkové operace se opírají o vjemy, zásoby představ a pojmů, ty jsou postupně hierarchizovány pomocí zobecňování a nenázorné abstrakce. Myšlení umožňuje formovat nejrůznější hypotetické modely reality, ověřované pak zpětně bezprostředními kontakty s realitou (na úrovni vědy pak metodologickymi postupy).

* ŘEČ
Myšlenky jsou sice nejčastěji komunikovány slovy, lze k tomu ale použít i mimiku, gesta, obrazy, vzorce, schemata, grafy aj. názorné znaky. Řeč představuje dovednost člověka používat výrazové prostředky jednak verbální (mluvená či psaná slova), jednak mimoslovní neverbální znaky. Existuje také řeč autonomní (dětí, "pro sebe"), posunková (řeč hluchoněmých, konvenční posunky) a vnitřní (slovní popis v mysli člověka), jejíž převod na vnější komunikovatelnou formu (slovy, písmem atp.) vyžaduje určitý cvik.
Proces myšlení již není ztotožňován jen s "vnitřní řečí", ale stále větší význam je připisován vnitřním imaginativním procesům předcházejícím jakékoliv verbální vyjádření a skrze imaginaci pak dochází zpětně i k porozumění sdělení.
POJMEM se rozumí souhrn podstatných stránek předmětu. Pojmy jsou nenázorné, ale zcela určité obsahy vědomí. Správná DEFINICE pojmu zahrnuje vždy nadřazenou kategorii, co nejpřesnější vymezení obsahu a výčet donotátů (podřazených prvků dané třídy jevů). Rozlišujeme pojmy abstraktní (dobro), konkrétní (kůň), vědecké (pojem), přirozené (neteř), obecné (město), prázdné (vodník) a jedinečné (Brno).
  Pojmy již zpravidla nejsou vázány na představy, např. pojmu kůň každý rozumí, aniž by si ho musel představovat. Také Brno může sice vyvolávat u každého jiné představy, avšak jako jasně definovaný pojem je pro všechny zcela jednoznačně vymezeno. Pojmy tedy netrpí nezřetelností a prchavostí.
  Vymezenost pojmů a jejich odpoutanost od názornosti usnadňuje a urychluje proces myšlení, ale jen v oblasti problémů jedoznačně vymezených a uchopitelných krokově logickými postupy. Věda není dogmaticky uzavřený systém a je proto vždy schopna přijímat stále nové hypotetické koncepce přinášející jiný úhel pohledu. Pojmotvorná činnost je tak na úrovni vědy i individua v neustálém pohybu. Vědecké pojmy začleněné od rámce odlišných teorií se, navzdory preciznímu definování, nemusí vzájemně zcela shodovat.
* MYŠLENKOVÉ OPERACE
  MYŠLENKOVÉ OPERACE pracují s bezprostředními vjemy, zásobami představ i pojmy, mají tedy obsahy: názorné, verbální, symbolické i behaviorální. Popis (deskripce) je východiskem analýzy (rozbor odrážené reality na dílčí prvky), srovnávání (porovnávání kvalit vydělených prvků), syntézy (spojování rozanalyzovaných prvků v celky), klasifikace (posouzení z jistého hlediska), třídění (rozdělení do tříd se společnými znaky), zobecnění (vytváření tříd se společnými znaky), abstrakce (vytváření nenázorných kategorií na základě podstatných souvislostí), soudu (vyjádření vztahu mezi pojmy), hypotézy (předpokládaný vztah), úsudku (nový soud z jiných soudů na jedinečné i abstraktní úrovni), analogie (přenos odhalených souvislostí do jiné vnitřní strukturou podobné oblasti), indukce (odvozování obecně platných zákonů z dílčích pozorování), dedukce (aplikace odvozených zákonů v konkrétní praxi) a dalších myšlenkových operací.
  Ne všechny problémové situace jsou ale u každého jedince podnětem ke spuštění myšlenkové činnosti. Lidé se totiž liší nejen v tom, "co" je pro koho problém, ale záleží i na tzv. spodním a horním "myšlenkovém prahu" - tedy na tom, zda je subjekt vůbec ochoten se daným problémem zabývat a do jaké úrovně obtížnosti. Ani myšlenková činnost tedy není bez souvislosti s motivací a volní aktivitou.
* DRUHY MYŠLENÍ A KVALITY MYŠLENKOVÝCH POSTUPŮ
  Jako „druhy myšlení“ jsou nejčastěji uváděny
- rigidní (strnulé, dogmatické, netvořivé)
- flexibilní (pružné, tvořivé, demokratické),
- konvergentní (směřující zpravidla pomocí algoritmů k jedinému  správnému řešení),
- divergentní (zvažující více možných řešení),
- holistické (nadřazující hledisko celku nad dílčí prvky jevu),
- synkretické (nepročleněný globální náhled),
- diskursívní (s vědomím jednotlivých kroků),
- intuitivní (má postup řešení pod prahem vědomí)
- magické (dětsky primitivní, nahrazující kauzalitu a racionální logiku  ještě fenomenizmem, finalizmem, artificializmem, animizmem,  kognitivním egocentrizmem, dynamizmem, magičností,  antropomorfizmem atp.) [Cassirer, Lévy-Bruhl, Piaget].
- v obrazech (symbolické, citově obrazné, imaginativní - toto  fantazijně-umělecké operování se znaky se doplňuje  s pojmovým myšlením) [Wundt, Leisegang, Lévy-Strauss] aj.
  Podnětem ke spuštění myšlení bývají obvykle neuspokojené potřeby, jejich frustrace, ale i tzv. "myšlení na rozkaz", neboli reaktivní myšlení, které je dosud nejčastěji uplatňovanou formou ve školní práci.
  Úroveň myšlení závisí vedle připravenosti centrální nervové soustavy, i na osvojených postupech a dosažených poznatcích. Existují tři STUPNĚ NÁROČNOSTI myšlenkových postupů:
 1.induktivní činnosti (na základě diskriminace, odhalování zákonitostí, zobecňování vztahů a tvoření tříd),
 2. usuzování (tj. víceméně mechanické uplatňování hotových schemat podle obsahových či formálních požadavků) a
 3. nejvyšší formou myšlenkové činnosti je řešení problémů (tzn. tvůrčí modifikace a kombinace schemat při řešení zcela nového problému).
  Řešení problémů probíhá stejně jako každá jiná plánovitá činnost po etapách:
 1. postřehnutí problému a jeho všestranné posouzení (rozbor),  2.formování hypotézy a volba taktiky (plán),
 3. realizace (provedení) spočívající v pružných korekcích strategie a končící upřesněním "náhledu problému" s jeho
 4. navazujícím ověřením (kontrola) ústícím po vyhodnocení účinnosti k aktuálním korekcích strategie popř. k upřesnění náhledu problému. Může však probíhat i podvedomě.
  J. S. Bruner, J. Goodnow a G. Austin podali přehled TYPŮ STRATEGIÍ řešení problémů:
 1. riskantní (hádání pokusem - omylem),
 2. konzervativní (rigidní uplatňování předem stanovené hypotézy),  3. sukcesívní (vyhodnocování aspektů pouze úspěšných pokusů),
 4. simultánní (srovnávání příčin úspěšných i neúspěšných řešení).  Po vyřešení problému pak dochází k zařazení nabytých poznatků do osobního systému vědění (psychické ekvilibrium).
  Myšlenkové výkony nelze tedy v žádném případě omezovat jen na schopnost "operování s pojmy" (logogeny), jejich naprosto rovnocennou složku tvoří i schopnost nalézat efektivní postupy prostřednictvím často dosti náročných operací s vizuálním materiálem (imageny), popř. při imaginativním utváření vnitřních modelů nejrůznějšího charakteru atp. Názorné operace přispívají tedy nejen k operativnosti řešení problémů, ale jsou zcela nepostradatelné zvl. při tvořivosti.

B. IMAGINACE
  Již Stoikové a Epikurejci v antickém Řecku rozlišovali vedle  představy založené na vtisku vjemu i tzv. fantasma jako nereálné  výtvory obrazotvornosti. Jejich vzájemně odlišujícím znakem tedy  byla a je kombinační schopnost (např. analogie, zvětšování,  zmenšování, skládání, přesun částí aj.). Středověká scholastika  obě tyto funkce spojila pod názvem "imaginatio". Teprve  v renezanci Vives hovoří opět o představách jen jako o funkci  vzpomínkové a fantazii jako o funkci rozdělující a spojující.
  Společným základem z paměti vycházející  představy a od reality emancipované tvůrčí fantazie - je  IMAGINACE (představivost), tj. schopnost uchovávání i operování  s obrazy předmětů a jevů, popř. s jejich symbolickou,  analogickou, zobecňující aj. stránkou a dospívat tak sny,  hrovou či uměleckou aktivitou až k zobrazení složitých často již  slovy nevyjádřitelných komplexních souvislostí, k anticipaci  jejich vývoje, projektivní komunikaci, katarzi atp.  Představa a fantazie mají tedy v rámci duševního dění osobnosti  rozhodně větší svébytný význam, než jim psychologie dosud  připisovala, protože je chápala, a mnozí ještě chápou, pouze  jako doprovodné děje ostatních poznávacích procesů.
  Oproti myšlenkovým operacím, orientovaným spíše jen na snahu o ovládnutí  věcných jevů a vztahů určité předmětné oblasti logickými  postupy, tvoří imaginace (představivost) ve vazbě na emoce jádro tzv. imaginativně-emotivních procesů představovaných emocionalitou, Jástvím a volními procesy, v praxi se projevují například v imaginaticních aktivitách jako jsou sny, ale i symboly, metafory atp. Imaginace se svými funkcemi v rámci duševního dění osobnosti (anticipační, kreativní  aj.) rovnocenně podílí jak na orientaci subjektu v širších otázkách, tak i na kultivaci a autokultivaci jeho projevů. Imaginace je se také významně účastní i permanentního subjektivního komentáře konfrontujícího  realitu s motivačními tendencemi osobnosti, vnitřním obrazem světa i hodnotovým vědomím  (hodnotící vědomí).
Myšlení i imaginace mají tedy společně významné místo v celku duševního dění osobnosti. Hypertrofie některé složky této základní duševní duality a omezování jiné vyvolá zákonitě neharmoničnost  a neadekvátnost poznávání, prožívání i chování, nedostatky v sebezažívání, sebeformování i sebeřízení atp.
- PŘEDSTAVY
  Představou rozumíme názorný obraz dříve vnímaného předmětu nebo jevu, podržený v paměti v konkrétní či zobecněné formě. Klasickou  představou je čistě znovuvybavený vjem. Podnět však již  nevychází z periferních, ale z centrálních oblastí. Reprodukční představa je tedy jen názornou formou paměti. Oproti vjemu se málo rozvíjená představivost vyznačuje menší zřetelností, intenzitou, prchavostí a chudobou obsahu. Na patologické úrovni však může být naopak zřetelnější a živější než  vjem (např. halucinace), ale i vtíravější  (v patologii až tak, že se jich nemocný nemůže mimovolně se vynořující zbavit).
Jako mechanizmy vybavování představ jsou uváděny z hlediska subjektu zcela pasivní asociační zákony (zákon dotyku v prostoru či čase, podobosti, kontrastu, substituce a sekundární zákony novosti, častosti a živosti). Sekundární asociační zákony pak uvádějí, že snadněji se vždy vybavují představy objektů a jevů související se zájmy a hodnotami  jedince, včetně těch, které byly vnímány za neobvyklých  okolností, tedy v souvislosti s výraznějšími citovými prožitky.  Extraindividuálně existují značné rozdíly v množství, detailnosti i pohotovosti vybavování představ.
  Od představ odlišujeme pačitky vznikající jen dozníváním periferního podráždění receptorů (tedy nikoliv centrálně, jako představy). Také eidetická vloha, představuje jen zvláště u dětí se vyskytující krátkodobou schopnost jasného vybavení bezprostředně viděného, bez možnosti pozdějšího znovuvybavení.
* DRUHY PŘEDSTAV
  Co lze vnímat si lze také představit, proto existuje značné množství druhů představ od dílčích kvalit počitků (chlad, červeň, hvizd, vůni, sladkost, pád, žízeň aj.) až po představy značně dynamické a členité (lyžařské závody). Komplexní představy však již zpravidla nebývají pouhou mechanickou reprodukcí - tedy pasivním dějem. Spočívají sice ve  vybavování vnitřních obrazů známých jevů, vyžadují ale zároveň i  větší či menší aktivní subjektivní dotváření, které již není možné bez  účasti fantazie. Záleží pak na představovém typu, zda bude pohotovější oblast vizuální (zraková), auditivní (sluchová) či motorická (pohybová).
  Spojováním společných znaků konkrétních představ či jevů téhož druhu (např. hrušky na naší  zahradě, meruňky u babičky atp.) vzniká na základě analýzy  a syntézy společných typických prvků zobecněný názorný obraz  - obecná představa (v tomto případě "strom"). Tím se liší od vlastně jen nedokonalých nepročleněných obrysů předškoláků. Locke  zdůraznil u obecné představy emancipaci od konkrétního místa  a času. Herbart ji vysvětluje útlumem neshodných znaků.  U senzualistů a asocianistů zastoupila dokonce pojem. Můžeme  tedy rozlišovat představy podle povahy vazby k tomu či onomu  počitku a podle míry obecnosti.
- FANTAZIE
  Přístup k fantazii nebyl v historii zcela jednoznačný, zatímco jedni ji považovali v duchu racionalizmu jen za inferiorní (podřadný, méněcenný) "doplněk" poznávacích procesů [Hobbes], jiní ji naopak shledávali "vetkánu do souvislostí celého duševního života, kde umocňuje všechny prožitky a zprostředkovává svět významů, chápání života jedince i dějinných událostí lidstva. Třebaže je vázána na vjemy, představy, paměť atp., sceluje všechny tyto funkce ve specifickou jednotu..." [Dilthey]. Ve vazdě na emoce je významnou složkou jedinečné "subjektivity".
  Fantazií je od skutečnosti emancipované a jí neomezované tvoření nových názorných kombinací operováním s představami (aglutinací, schematizací, stylizací, zvětšováním, zmenšováním, synkretizací, symbolizací, animizmem, magizmem atp.), uskutečňované vědomou, ale i podvědomou duševní aktivitou.
  Žádná tvořivost a kombinační schopnost se neobejde bez fantazie. Fantazie a prožívání jsou u dětí i dospívajících vázány také na stále hlubší  a širší imaginativně-emotivní funkce, jejichž dynamika se zdaleka  nevyčerpávají jen pasivními asociačními zákony.
  Optimální rozvoj a pozitivní uplatnění imaginace může však zaručit jen výchova chápající ji adekvátně jako dispozičně a vývojově podmíněný duševní proces mající nezastupitelnou funkci ve všech složkách duševního dění (ať jde o orientaci, prožívání či chtění), plnící v průběhu vývoje postupně stále širší a náročnější úkoly v rámci životní adaptace osobnosti.
  Dodnes jejímu adekvátnímu docenění v rámci duševního dění však mnoho dlužíme, to se odráží i v extrémech pedagogického přístupu projevujících se na jedné straně v nepřiměřeném nadhodnocování racionální logiky zvl. diskurzívního myšlení, v opačném případě pak ve snaze až o mystifikaci vědomí fixující prakticky jen některé postupy dětského magického myšlení. V současné době se však začínají v některých školách uplatňovat i životu bližší postupy vzdělávání [viz. např. Čačka a kol. 1999].
* FANTAZIJNÍ OPERACE
  Jako fantazijní operace jsou však obvykle uváděny jen: aglutinace (nové kombinace - sfinga), schematizace (vypuštění nepodstatného), stylizace (zjednodušené ztvárnění), změny velikosti (obr, trpaslík) aj. Takovýmto pojetím mechanizmů fantazie bychom však sotva dokázali vysvětlit procesy technické či umělecké tvorby.
  Svébytnost imaginativních operací oproti logickému myšlení spočívá především ve "vzájemném vztahu emocionálních a obrazových jednotek" [Vico, Baumgarten] to se často projevuje až v podvědomých postupech se svébytnou dynamikou a "logikou" operací s názornými znaky (simultánní prezentace idejí, důmyslná symbolizace s decentrací, zhuštění a přesuny významů, uplatňování citové paměti až archetypů, podvědomá projektivní demonstrace a dynamika "teritoria duševního života", přínos pro abreakci, katarzi, kreativní nápověda řešení situace atp.).
  V duševním dění existují velmi významné, i když některými „badateli“ dosud přehlížené, projevy imaginativně-emotivních funkcí, bez kterých by např. nebylo možné ani porozumění verbalizovaným formulacím, ani  znakům  neverbální komunikace atp.
* DRUHY FANTAZIE
  Fantazii lze hodnotit podle nejrůznějších hledisek: může být  vědomá - nevědomá, pasivní - aktivní, syntetická - analytická, obrácená na minulost či na budoucnost, úniková atp. Obvykle se však uvádí jen snění (denní či ve spánku), reaktivní fantazie (doprovázející vyprávění či četbu), konstruktivní (tvůrčí imaginativně-racionální děj, východisko realizace ať v oblasti technické či vědecké, opírající se i o intuici) a umělecká (výraz imaginativně - emotivní syntézy, podvědomá inspirace).
  Každý z druhů fantazie má nejen charakteristický obsah, ale také specifické napojení na ostatní duševní funkce. Například technická a vědecká fantazie se doplňují spíše s analytickými a logickými racionálně-kognitivními procesy, kdežto umělecká je spíše ve službách sjednocující a harmonizační tendence subjektu. Projevuje se v imaginativních aktivitách jako jsou sny či umělecká inspirace.
  Poznání rozšiřující intuice se obvykle dostavuje jen u lidí disponujících značným rozsahem poznatků, zpravidla po řadě neúspěšných pokusů a má charakter vnitřní podvědomé syntézy vyplňující kognitivní dizonance v subjektivním obraze světa (vzdělanost).
  Syntéza životních zkušeností, tužeb a ideálů má pak vedle toho podobu "osobní filozofie" , jakéhosi ryze osobního a spíše podvědomě harmonizovaného subjektivně chápaného "řádu jevů", který si tvoří  v názorně prožitkové oblasti každý člověk sám (moudrost).
  Relativně stabilní hierarchická struktura subjektivních hodnot (hodnotové vědomí) tvoří i podstatnou součást charakteru. Hodnotové vědomí je v 6-8 letých intervalech celoživotně cyklicky restrukturovaná s ohledem na poxiťované vnitřní i vnější změny.
  Vzhledem k tomu,  že věda svými racionálními postupy může dosud jen omezeně  posloužit k objektivně podloženému vnitřnímu obrazu světa  zůstává tato osobní aktivita stále významným  autokultivačním projevem každého subjektu. Všechny tyto komplexní útvary psychiky (vzdělanost, moudrost, hodnotové vědomí, charakter), které by jen sotva vznikly bez účasti fantazie, tvoří nejvyšší východiska autoregulace jednání zralé a kultivované osobnosti. Funkce imaginace tak mají v celku duševního dění osobnosti nezastupitelný význam nejen pro inovativnost, ale i lidskou kultivaci.
  Představivost a fantazie se v subjektivním duševním dění  a životní praxi neoddělitelně doplňují s myšlením. Člověk však  klade obvykle na myšlení a další poznávací procesy relativně  vysoké cíle. Jejich prostředictvím se snaží o pokud možno co  nejobjektivnější postihování reality. Tento čistě racionální  přístup k přírodě i společenské realitě by však bez rovnováhy  kultivačních vlivů mohl vést jen k prohloubení stavu, ve kterém  se právě nacházíme, kdy převahou exploatace nad kultivací  dochází v přírodě až k negativní zpětné vazbě ohrožující lidské  zdraví i existenci.

C. TVOŘIVOST
Novověk dospěl k pojetí tvořivosti jako kulturního ideálu. H. Bergson [1907] dokonce prezentuje tvořivost jako základní princip vývoje člověka i světa: "Skutečnost jest ustavičným růstem, tvořením, které pokračuje bez konce." Současná dynamika subjekt-objektové interakce klade stále náročnější požadavky i na rychlost a kvalitu PSYCHICKÉHO EKVILIBRIA (obnovování "rovnováhy" narušované v kontaktu se  stále složitějšími situacemi) každého jedince. Od počátku XX. století proto v psychologii silně narůstá zájem o problematiku tvořivosti. .
  Tvořivost (kreativita) je taková "forma lidské činnosti, která přináší něco nového, originálního a současně společensky užitečného" [Hlavsa 1970, 385]. Je to tedy již značně komplexní psychický útvar zahrnující kromě souboru specifických schopností i určité povahové vlastnosti osobnosti (např. vidět problémy,  využívat inspiraci, fantazii a intuici, oprostit se od rutiní  praxe a nekompromisně odhalovat nové vztahy prostřednictvím emancipace /odpoutání/ od reality a imaginativní anticipace /předvídání/). Podmíněnost této duševní aktivity je tedy velmi složitá. Můžeme říci, že úroveň jak imaginativně-emotivních, tak i racionálně-kognitivních procesů se svým způsobem plně zúročí v procesu tvořivosti. Co vznikne na vlně  fantazie musí pak být racionálními postupy zváženo a realizováno. Nelze se  tedy kromě živé fantazie obejít ani bez zásoby poznatků a dovedností, včetně  potřebných volních vlastností.
V přípravě i korekcích kreativního úsilí se tak fantazie (vycházející ze subjektivní imaginace) i myšlení (podřízené logickým principům) neustále doplňují. Proto je tak nutné ve snaze o rozvíjení tvořivosti zvláště při školní práci zachovávat určitou rovnováhu předmětů rozvíjejících fantazii a těch, které jsou orientovany převážně jen na rozvoj racionálně-kognitivních funkcí. Stejně jako fantazie nemůže suplovat poznatky o technických parametrech objektu, překračuje imaginace prostou deskripci (popis), přímočarou diskurzívní (krokovou) logiku, jednoznačnost konvergentních postupů, průzračnost vědomé věcné analýzy atp. Snílkové s přebujelou fantazií nejsou tvůrčí, obdobně jako lidé sice inteligentní, avšak bez originálních nápadů a odvahy realizovat nová a netradiční řešení.
Bezvýsledné pokusy postupně zpřesňují "dominantu hledání", produkce imaginativních alternativ a připravují intuitivní postřehnutí optimální podoby objektů a vztahů. Někdy pomůže i zjednodušení až schematizace problému, která pak aktivizuje a usměrňuje ostatní duševní funkce [Ruisel 1995]. Podle "kreativizační hypotézy" [Hlavsa - Wievegh 1980] dokáže uvědomená struktura "úkolu" dokonce již žít zcela emancipovaně vlastním životem, nabývá jakoby vlastní autonomii a postupuje podle "svých vlastních principů". Inspirace a intuice tak překračují svou koncentrovaností běžné odrážení. Intuice, kterou C.G. Jung chápe jako: "percepci prostřednictvím nevědomí", přináš hypotézy k dalšímu ověřování. Také Maslow zdůrazňuje při tvořivosti nesporný význam "zdravé iracionality" (dnes bychom řekli spíše „nadracionality“, či „mimoracionality“). Každá nedokončená úloha vytváří silné motivační napětí podněcující řešení problému a dokonce i neuspokojivé sociální klima bývá paradoxně podnětem až k mimořádným tvůrčím výkonům.

* TVŮRČÍ SCHOPNOSTI
  Požadované schopnosti jsou vázány na jednotlivé fáze tvůrčího procesu [Hlavsa 1988] :
 Senzitivita - schopnost vyhledávat potenciální problémy v nepřehledných situacích, pohotově vyhledat relevantní informace atp.
 Restrukturace - schopnost kombinováním prvků nacházet nové vztahy, použít subsystém v nových souvislostech, přeformulovat problém atp.
 Fluence - schopnost uvolnit tok myšlenek v problémové situaci, formulovat početný soubor variant řešení atp.
 Flexibilita - schopnost pružně měnit přístupy i "úhly pohledu", doplňovat soubory informací atp.
 Originalita - schopnost opouštět stereotypní postupy, objevovat nová atypická řešení, intuitivnost aj.
 Elaborace - schopnost "vypilovat" řešení, promyslet všechny souvislosti a důsledky, formulovat jasně úkoly pro realizátory aj.
* VLASTNOSTI TVŮRČÍ OSOBNOSTI
Zralé tvůrčí osobnosti projevují (nezávisle na věku či zájmové orientaci) oproti jiným lidem zpravidla vyšší zvídavost, emocionální živost a spontánnost, dostatek energie, činorodost až hravost, stejně jako odolnost k frustraci, vytrvalost a sebekontrolu, určitou specializaci, nízkou konformitu a kritičnost, vyšší sebedůvěru i potřebu nezávislosti, vyhraněnější individalitu, někdy až osamělost, široké zájmy a potřebu úspěchu, globální orientovanost, intuitivnost, vyrovnanost a ucelený obraz světa i vlastního hodnotového vědomí, posedlost problémem či právě realizovaným úkolem, zpravidla zaměřeným společensky žádoucím směrem, s vnitřním pocitem štěstí. Ne vždy však u nich bývají všechny uvedené vlastnosti v souladu.
* ETAPY   TVŮRČÍHO  PROCESU
  Obecně vykazuje tvůrčí proces vždy fázi přípravnou, inkubační, realizační a hodnotící..
  Z. Pietrasinski [1964] rozvedl etapy tvůrčího procesu podrobněji I. analytické stadium (volba úkolu, určení hlavního článku, odhalení rozhodujícího rozporu a jeho příčiny)
II. operační stadim (průzkum stávajících způsobů řešení, hledání nových postupů v příbuzných systémech atp.)
III. syntetické stadium (aplikace změn, využívání daného systému, zhodnocení vynálezu, zvážení vhodnosti i jinde).
  Stále je ale pociťován rozpor mezi charakterem školní výuky a požadavky praxe na "inovativnost". Dítě sice ještě není připraveno "inovovat", škola by v něm však měla ještě cílevědoměji rozvíjet tendence, vlastnosti a schopnosti, které k tomu přirozeně vyústí a vyhýbat se jejich potlačování. Neoceňovat tedy jen memorování osvojených teoretických vědomostí, ale podporovat také odvahu kritizovat, chuť přispět k inovaci metodicky adekvátním postupem, ve všech fázích konstruktivního jednání (rozbor, plán, provedení, kontrola) uplatňovat vyváženě "imaginatio" i "ratio" a napomáhat tím později i k efektivnímu naplnění vývojových úkolů dospívání, včetně výběru a akceptování určitých nadosobních aspektů autokultivace. To je také cesta k dosažení konečného cíle rozvoje osobnosti jako "zralé autonomní a seberegulující bytosti".
  Racionálně-kognitivní funkce i imaginativně-emotivní procesy by měly být plně orientovány na tento svět a optimalizaci života prostřednictvím vědy, umění a humanistických idejí, jak to  vyplývá z odkazu renezanční filosofie, s níž jsme vstoupili do  novověku.



3. Imaginativně-emotivní funkce osobnosti
Vedle poznávacích funkcí usilujících o co“ nejobjektivnější“ zachycení  jasně vymezitelných a uchopitelných jevů a vztahů reality cestou vědomé analýzy a postupných logických kroků, existují v duševním dění osobnosti i psychické funkce reprezentující čistě „subjektivní“  kontakt s realitou. Je to svět jedinečných prožitků, sebecítění a autostylizace i osobních  cílů až nadosobních hodnot, zahrnující často i podvědomé imaginativní děje intuitivní povahy, bez kterých by naše odrážení ani reagování nebylo v širším souladu  s realitou.
IMAGINATIVNĚ-EMOTIVNÍ (obrazně - prožitkové) FUNKCE představují komplex procesů PROŽÍVÁNÍ a CHTĚNÍ, které těsně přiléhají k VLASTNÍMU JÁ a reprezentují tak subjektivitu každého člověka.
Imaginace spojená s emocemi plní v dynamice duševního dění osobnosti řadu specifických FUNKCÍ. Umožňuje např. člověku emancipovat se (osvobodit, odpoutat) od často drsné reality, anticipovat (předvídat) další možný vývoj událostí, dospívat ke katarzi (uvolnění napětí),  fixovat i dále rozvíjet  kulturní tradice,   kreativně přetvářet přírodní i společenskou realitu, uskutečňovat  sebeformování i seberealizaci, vytvářet hypotézy o mezerách v osobním "obraze světa", formovat subjektivní náhled "řádu světa" i osobní ideály a formovat životní poslání [podrob. viz Čačka a kol.1999].
Imaginativně-emotivní procesy však nejsou dosud zdaleka tak jednoznačně  vymezené jako poznávací funkce. Při vší snaze o jejich uchopení zůstáváme totiž odkázáni na subjektivující postupy (vcítění, prozumění, spoluplutí aj.).  Zkoumání těchto duševních útvarů je tedy bližší badatelům  zaměřeným na zkoumání psychiky v celku jejího životního projevu.
H. Leisegang nazval duševní dění opírající se o prožitky a obrazy "herakleitovským myšlením"; ukazuje se, že je však v celku duševního dění je neméně potřebné jako  logické myšlení pracující s pojmy. Jeho předmětem je ale verbálním myšlením již nepochopitelné a nesdělitelné  transcendentno. Díky "znakům" (názorným nositelům významu) zahrnuje imaginativně-emotivní vnímání i vyhodnocování podnětů s výraznou emoční složkou. "Vnitřní operace se znaky mají jak denotativní, tak konotativní aspekt, odrážející se v jejich zaměřenosti a dynamice" [Nakonečný 1997, 119].
Imaginativně-emotivní funkce nacházejí přirozený výraz v nejrůznějších IMAGINATIVNÍCH AKTIVITÁCH - např. ve  snech, literárním, výtvarném, dramatickém a jiném umění, jsou tedy součástí stálého subjektivního vyrovnávání s životní realitou. Vděčíme jim tak nejen za osobité formy uměleckých výtvorů,  ale dokonce i za schopnost se povznést, kdykoliv by např. již čistě racionální  úvaha velela k ústupu. Díky imaginativně-emotivním procesům dokážeme např. i poeticky  vnímat, anebo  emocionálním hodnocením či intuitivní syntézou řešit samotným rozumem již neuchopitelné otázky  např. o smyslu života. Imaginativní aktivity jsou nadány vlastní "logikou fantazie" (kombinování, variování, přesouvání relací, analogizování, polarizování aj.). Aktivita této duševní stránky  osobnosti se podílí zvláště na udržování vnitřní psychické rovnováhy  permanentní dynamikou psychického ekvilibria i periodickou restrukturací hodnotového  vědomí, životního stylu a perspektiv   každého jedince v obdobích jeho vývojových krizí.
Již při námětové hře dětí vznikají určité imaginativní "modely reality" sloužící k fiktivním projevům bez nežádoucích důsledků reálného jednání. Bezprostřednost a emocionální účinnost  imaginativní cesty poznávání i komunikace má pro duševní dění každého subjektu zcela specifický význam. Tvoří také jádro autokultivačních a seberealizačních  snah osobnosti a to často navzdory skutečně daným vnějším podmínkám.  Imaginativně-emotivní procesy mohou však člověka nejen povznášet,  poetizovat jeho svět a pomáhat mu tvořit, ale dokážou také zkreslovat  odrážená fakta, ochromovat aktivitu a tlumit rozvoj. Záleží totiž i na  tom, jaký obsah imaginace daný jedinec či společenská atmosféra  uplatňuje.
"Imaginativní aktivity" významně napomáhají  subjektu dosahovat vnitřní harmonie,  zbavovat jej nejistoty, napětí, strachu a poskytující mu dočasně  zážitek vnitřního klidu a řádu. Tyto harmonizační děje se  podílejí i na utváření vnitřního obrazu světa včetně hodnotového  vědomí subjektu. Pochopitelně, že i tento vnitřní individuální  model systému vztahů reality nese stopy širší kulturní  oblasti i její společenské atmosféry, jejich vzájemný přenos je  ale součást celoživotního individuálního vyrovnávání  mezi Já a světem.
3.1. Prožívání a motivace
A. CITY
Funkce citů v duševním životě nebyla vždy dostatečně doceňována.  Zpravidla byly chápány jen jako pasivní reaktivní stavy  a těžiště aktivní duševní činnosti bylo spatřováno v rozumové  činnosti, kterou city v jejím úsilí o objektivní postihování  reality spíše narušovaly (antika), nebo byly naopak povýšeny na nejvyšší  pány a nositele prožitků, kterým byly  ostatní duševní funkce naprosto podřízeny (středověk). To záviselo na tom,  v čem která doba spatřovala poslání člověka a smysl lidské  existence.
Z dnešního hlediska např. ustálené citové vztahy usnadňují a urychlují orientaci, tvoří tak subjektivně významný prožitkový  doprovod odrážení vnější situace; citové procesy jsou zase citlivým indikátorem  uspokojování lidských potřeb a snah, tedy i významným  iniciátorem motivace atp.
Jako součást obsahu vědomí plní tedy city důležitou úlohu jak v orientaci tak i motivaci člověka. City jsou tak důležitou součástí adaptačního mechanizmu  i projevu. Samy o sobě by však mohly jen sotva vést  k optimálním projevům osobnosti. K tomu může být podkladem  jen vyvážená součinnost racionálně-kognitivních i imaginativně-emotivních duševních funkcí.
 
Obecně chápeme CITY (emoce) jako bezprostřední, mimovolné reakce, se subjektivním hodnotícím akcentem těsně přiléhající k vlastnímu Já. Emoční  reakce si nelze "nadekretovat" (nelze si například poručit lásku), jsou tedy spíše trpnými reakcemi na vnější nebo vnitřní dění. Jedná se buď o citové procesy, stavy či vztahy zažívané (na rozdíl od poznávacích procesů) jako bezprostřední  zážitky našeho Já ("Já cítím").
Kromě základních citových kvalit libosti - nelibosti poukazal již Wundt na jejich kvantitativní stránky a to "základnější a dlouhodobější" napětí - uvolnění, anebo spíše "akční a dynamické" vzrušení - uklidnění.
Emoce probíhají na úrovni vědomé (uvědomení citové kvality), výrazové (mimika, pantomimika, pohybová agitovanost, svalová tenze, tremor atp.) a vegetativní (změna pulsu, dechu, slinění atp.).
Můžeme je tedy zkoumat jak sebepozorováním, prostřednictvím výpovědí o zažívaných citech či pozorováním jejich vnějšího výrazu, tak i snímáním  fyziologických reakcí. Je však třeba odlišovat zda jde o bezprostřední citový proces ("zlobení se"), dlohodobý citový vztah ("nazlobenost"), či stabilní RYS osobnosti ("zlobivost").
Každý člověk se vyznačuje také jedinečným převládajícím laděním obecné emocionality (radost - smutek, optimizmus - pesimizmus, senzitizace - represivita aj.).
* DRUHY
Základními druhy citů jsou citové procesy, citové stavy a ustálené citové vztahy. Jednotlivé druhy citů se tedy vzájemně liší kvalitou, intenzitou, délkou trvání i mírou vědomí vlastního podnětu.
1. CITOVÉ PROCESY se vyznačují vždy více či méně výraznou intenzitou, kratším trváním a vědomou vazbou na podnět, ať jde o vjem, představu, či činnost.
  Bezprostřední zážívání bývá sice ovlivňováno náladou  (v rozjařené náladě máme tendenci se smát i věcem, které by nás  jindy ponechali přinejmenším lhostejnými), stejně jako citovými vztahy (jinak např. reagujeme na matku a jinak na  výběrčího daní), citové procesy jsou ale především bezprostředním  dynamickým prožíváním, které v různé míře libosti či nelibosti  doprovází ostatní poznávací i snahové funkce a ovlivňují svou stenizující či astenizující účastí jejich průběh.  Podnětem k nim mohou být i vzpomínky, ev. plány. Emoce  vyvolávaná představou je ale vždy zcela nový autentický  zážitek.
Je třeba odlišit intenzitu (určovanou spíše  temperamantem) od hloubky citového prožitku, která je dána  subjektivní významností podnětu. Protikladem je citová  povrchnost mající za následek plochost citových vztahů.  Výrazné podněty ke vzniku citových procesů se vztahují zpravidla  k potřebám, vnitřní integritě a sebedůvěře, frustraci, ale  i novosti či neurčitosti situace atp. Dynamika průběhu citových  procesů je do značné míry určována i typem nervové soustavy.
  Nejbouřlivějším citovým procesem je afekt. Bývá vyprovokován  např. ohrožením či nečekaným splněním touhy. Afektem je např.  rozkoš, zděšení, zuřivost aj. Svou silou může afekt vyvolat  až k ochranný útlum vyšších center a narušovat tak normální  průběh ostatních duševních funkcí.
 2. CITOVÉ STAVY - nálady (radostná, mrzutá, slavnostní aj.), jsou podstatně méně intenzivní, obvykle bez plného vědomí podnětů, avšak dlouhodoběji podbarvující, třebaže ne vždy kladně, ostatní funkce osobnosti. Velmi intenzivními "stavy" jsou pak vášně.
  Nálada je celkovým odrazem životní situace. Její podnět  zpravidla nebývá uvědomován, nebo jen zcela nejasně. Je to  mělký, déletrvající citový stav, který tvoří pozadí jiných  duševních procesů a svým zabarvením je ovlivňuje. Některé  patologické nálady (úzkost) mívají sice příčinu i ve  fyziologických procesech, všeobecně je však nálada vyvolávána  subjektivně a zpravidla podvědomě percipovanou i hodnocenou  situací a to jak dříve prožitou, probíhající či očekávanou.  Očekáváme-li příjemné zážitky, máme zpravidla dobrou náladu, při  promoci je nálada slavnostní, ale jestliže jsme neuspěli, býváme  mrzutí. Obecně přijatá klasifikace nálad však dosud chybí.  Nálada je tedy jako ostatní city součástí adaptačního  mechanizmu. Optimální je, když sebedůvěra, optimizmus,  plánovitost a činorodost umožňují člověku stále se na něco  těšit.
 3. Druhem poměrně elementárního citového projevu jsou také ustálené CITOVÉ VZTAHY (obdiv, odpor, pohrdání aj.), představující dlouhodobě fixované emočně-rozlišovací citové reakce na podněty. Svým způsobem tak urychlují orientaci. Právě ony tvoří významnou složku všech komplexnějších a relativně stabilních útvarů imaginativně-emotivní oblasti psychiky všech vrstev (cílů, motivů, postojů, hodnot atp.).
  Zatímco nálada představuje déletrvající citový stav  podbarvující prožívání, je citový vztah relativně ustálenou  emoční reakcí na určité podněty. Citové vztahy jsou tedy trvalejším výrazem např. lásky či  obdivu, nebo odporu a pohrdání, ale i výrazem ustáleného poměru  subjektu k určitým osobám, místům, předmětům, pojmům, situacím,  aj. stránkám reality. Tvoří také významnou součást postojů, zájmů i vášní. Citové vztahy  člověka jsou utvářeny vlastními zkušenostmi i zprostředkovaně, zvláště  prostřednictvím nejrůznějších kultivačních mechanizmů. Systém  citových vztahů je i nedílnou součástí individuální struktury  postojů, jejichž vyhraňování není jednorázový proces a relativně  se stabilizují až ke konci dospívání. Jsou-li orientované eticky, pak  hodnotí jevy reality z hlediska dobra či zla - ať pro  společnost, subjekt, "boží přikázání", či z hlediska obecné humanity. To pak již závisí na individuálním obsahu imaginativně-emotivních funkcí, zvl. subjektivním obrazu světa a jeho řádu, hodnotovém vědomí atp. Citové vztahy  usnadňují orientaci užitím předem připravených normativních  modelů hodnocení reality.
* TEORIE CITŮ
  Nelze předpokládat, že "libost signalizuje prospěch organizmu" (mnohá činnost  vyvolávající kladný pocit je až zdraví škodlivá), stejně jako neplatí, že "libé nepřekračuje energetické rezervy organizmu" (vypětí je příjemnější než monotonnost). Podobně zjednodušující je koncepce, že emoce představují jen různý stupeň vybuzení (aktivace) vědomí, anebo, že podnět k citovému prožívání je výlučně centrální ("pláči protože jsem smutný"), popř. periferní ("jsem smutný protože pláči").
  Některé teorie citů tak upřednostňují aspekt fyziologický nad sociálním, člověk ale není ve svém prožívání jednoznačně determinován čistě biologicky, stejně jako nejsou jeho emoční reakce výlučně výsledkem učení - i když je lze v některých případech dočasně podmiňovat. Díky určité vazbě citů na reálné naplňování potřeb se však nelze nikdy natrvalo "naučit" reagovat "jakkoliv na cokoliv". Individuální charakter, hloubka a jemnost (emotivita) citových projevů jsou pak od určité úrovně rozvoje psychiky vázány především na osobní integraci východisek vnitřních řídících struktur psychiky, tedy celkovou kultivaci osobnosti.

B. MOTIVACE
  Mnohé koncepce emocí poukazují na jejich souvislost s motivací (ze strachu člověk utíká, v hněvu útočí, z lásky "hory přenáší" atp.) Emoce mají ostatně s motivací společný i slovní základ (movere - hýbati se). Je ale potřeba rozlišovat emoce jako INDIKÁTORY již dosažené libosti, tedy signály uspokojení potřeb, a emoce jako HYBATELE iniciující chování.
Mc Dougall rozlišil  u každého sklonu fázi podnětovou (povědomí, čeho se  nedostává, nebo je příliš), centrální (prožitek nelibosti  z daného porušení rovnováhy) a motorickou (tj. snahu dosáhnout  žádoucího ev. odstranit nežádoucí). Obě okrajové fáze se mohou  měnit učením, kdežto centrální fáze je čistě afektivní  a tím i stabilní. Spojení citových reakcí s podněty tvoří podle něj  v subjektu soustavu stabilnějších sentimentů, které jsou ve spojení s činností  jádrem činných zálib. Mc Dougall tak vytvořil teorii  citových vztahů jako řídících syntéz v osobnosti.
Určité reaktivně-orientační kvality (libost-nelibost, averze-apetence, vzrušení-uklidnění) i motivačně-regulační funkce emocí (steničnost-asteničnost, napětí-uvolněnost) však korespondují i s některými ustálenými rysy osobnosti (nízká sebedůvěra, neurotičnost, energičnost, vznětlivost aj.). S vyšší vyspělostí osobnosti se pak emoce stávají postupně součástí stále širších útvarů duševního dění (postoje - zájmy - aspekty hodnoty) tvořících komplexnější a kultivovanější východiska jednání.
* POTŘEBY
Primárními východisky konativních tendencí jsou základní BIOLOGICKÉ potřeby (organický stav nedostatku nebo nadbytku). Člověk však není ve svém konání determinován jen fyziologicky (homeostázou), usiluje také o naplňování "obecné tendence osobnosti dynamicky obnovovat vnitřní psychickou rovnováhu" (psychické ekvilibrium) [Nakonečný 1993, 192]. Má specifické  nároky zabezpečující jeho rozvoj, integritu, normalitu i štěstí. S tím souvisí i uspokojování potřeb PSYCHICKÝCH (jistota a bezpečí, senzorická stimulace, sociální kontakt, seberealizace, seberozvíjení, seberealizace aj.), SOCIÁLNÍCH (demonstrace postavení), ale snad i osobních (naplňování osobního poslání), nabývajících stále osobitějších a vyhraněnějších konkrétních cílů a motivů. Čím jsou východiska jednání obecněji formulovaná, tím bývají i osobní tendence stabilnější. Relativní ustálenost hierarchičnosti systému osobních tendencí je také výrazem míry vyspělosti a integrace osobnosti.
Biologické potřeby a jejich uspokojování  jsou sice primárním, ale u člověka zdaleka ne jediným zdrojem  libosti a snažení. Nebývá sporu o existenci a výčtu základních  potřeb (dostatek kyslíku, nasycení, uhašení žízně, vyprazdňování, optimální tělesná teplota, vyhýbání se bolesti, odpočinek a spánek, sex, mateřství). Tyto potřeby jsou  prokazatelně determinovány biologickými procesy v organizmu.
Počet tzv.  psychických potřeb či nefyziologických motivů se u různých  autorů značně liší. Nejčastěji jsou uváděny:
 Potřeba orientace spočívá v puzení po vyhledávání podnětů. Jejím základem je  orientační reflex. Nutí člověka explorovat okolí, i když neví  předem nic o praktické hodnotě této snahy. Je pohnutkou např.  i k vědecké práci, cestování atp.
 Potřeba kontaktu prodělává  během života vývoj od vyžadování vazby na matku po potřebu  příslušnosti ke skupině. Je to potřeba, jejíž neukojení vyvolává  poruchy v emočním a sociálním prožívání. Má formu přátelství,  lásky atp.
 Ostatní potřeby tohoto druhu nefigurují již jednotně ve  výčtech vrozených pohnutek. Uvádí se např.: potřeba bezpečí,  smyslu života, úspěšného výkonu, přivlastňovací, sebedůvěry,  moci, směřování k dokonalosti, harmonie aj. Někteří autoři  dokonce hovoří jen o jediném tzv. životním pudu, jiní o dvou  - pudu sebezáchovy a zachování rodu a další uvádějí více či méně  rozsáhlé seznamy potřeb a pudů, ve kterých můžeme najít např.  i "pud strkání prstů do kulatých otvorů".
 Maslowův dnes již klasický výzkum odhalil kromě dvou  nejzákladnějších potřeb - tedy biologických a potřeby jistoty  a bezpečí, řadu dalších psychických tendencí. Tyto pohnutky jsou ale pociťovány až když první dvě ztrácí ukojením svou  motivační účinnost. Směřují např. k uplatnění  schopností, dobré součinnosti se skupinou, pocitu ocenění  jinými, zážitku vlastní důležitosti atp., a při frustraci jsou vzájemně  kompenzovatelné.  Pokud jde  o výklad původu tzv. "potřeb vyšších", můžeme se setkat nejméně se  třemi skupinami názorů: hledisko instinktové předpokládá jejich  vrozenost, další hledisko v nich vidí jen rozvinuté primárně  biologické potřeby a třetí hledisko hájí jejich svébytnost  a předpokládá jejich vznik čistě na základě učení. Stále častěji  se vyskytují tendence považovat za vrozené i ty pohnutky,  u kterých sice nemůžeme zjistit nějaký primárně biologický  deficit, ale které mají všechny podstatné znaky základních  potřeb. Nelze je např. jednou provždy nárazově nasytit a jejich  deprivace má za následek poruchy adaptace.
 Každou dílčí potřebu lze sice uspokojit nejrůznější  formou. Jejich volba má však přesto svoje determinanty. Např. úspěšný  podnikatel bude sotva toužit po kariéře např. vědeckého  pracovníka. Adekvátní cíle jsou výsledkem přiléhavosti  sebepoznání i dobré znalosti mezí dané reality. Širší  a dlouhodobější cílová orientace zákonitě váže předivo dalších  potřeb a cílových orientací a snižuje tak práh zaujetí  pozornosti vůči všemu, co s ní souvisí.
* KOMPLEXNĚJŠÍ FAKTORY MOTIVACE
Žádné nespecifikované puzení, ani pouhé uvědomení si potřeby, není ještě "pohnutkou jednání", ale pouhým popudem ke konkretizaci a výběru cíle.
  MOTIV jako "pohnutka jednání" musí obsahovat vedle vědomí cíle i představu prostředků k jeho dosažení a nezbytný energetický aspekt aktivace. Vzniká zpravidla uvědomením potřeby (impulzy), z aktuální lákavosti podnětů reality (incentivy), popř. z tlaku sociálních požadavků, osobních sklonů či zájmů korespondujících se sebehodnocením, nadosobních ideálů, subjektivní struktury hodnot atp. Aby motiv nezůstal jen nenaplněnou touhou či  přáním, musí zahrnovat jak organizační (cíl a prostředky) tak energetizující složku:
 a) Cíl je konkretizovaným puzením.
 b) Prostředky jsou pak subjektem apriori stanovený soubor kroků   nezbytných k dosažení cíle.
 c) Třetí složku motivu představuje zpočátku jen latentní energie,  kterou je subjekt ochoten osobně investovat k dosažení cíle.  Koresponduje se subjektivní hodnotou cíle a aktivizuje se až  v průběhu volního jednání.
  POSTOJ je získané východisko jednání zahrnující relativně ustálenou tendenci k myšlenkové, citové i akční odezvě na určité objekty, osoby, sociální skupiny, problémy, situace či hodnoty. Například "postoj k matce" tedy zahrnuje vedle kognitivní stránky (kdo je a co pro jedince znamená) i ustálenou emoční odezvu (ustálenou citovou reakci), včetně stabilizovaného způsobu chování vůči ní. Postoje tedy zahrnují jak názor, citový vztah i trvalejší tendence v reagování na určité  podněty. Tyto dílčí složky postojů vykazují zpravidla souhlasnost a soudržnost.
  Postoj je tak (podobně jako role) sjednocujícím prvkem orientace a chování osobnosti vznikající obvykle přebíráním  nejrůznějších vzorců reagování postupy sociálního učení, vlivem socializačních tlaků, sociálních pozic a dalších  specifických osobních zkušeností. O stabilitě postojů rozhoduje  především jejich emocionální složka. Rozlišujeme  postoje k sobě, k lidem, k práci, ke společnosti aj.  Charakter struktury postojů odráží kvalitu rozumové, emoční a volní vyspělosti osobnosti, zvl. konformitu.
  ROLE je "obecně akceptovaný předpis sociálního chování v určitém postavení". Představuje také "sociálním učením" osvojený soubor předepsaných pravidel a očekávaných projevů v dané sociální struktuře, ať v rámci skupiny (sociálně psychologická úroveň), či v obecnějších aspektech společenského života (sociologická úroveň).
  V této souvislosti je pak, zvláště na vyšší úrovni zralosti osobnosti, významná i otázka míry vnitřního ztotožnění osobní ego-identity s touto zvnějšku vnucovanou sociální-identitou.
  ZÁJEM je nejen trvalejší zaměření na emocionálně přitažlivé objekty či jevy a s tím spojené jednání, ale navíc je individuálně volený. I zájem jako komplexní duševní útvar zahrnuje všechny tři složky duševního dění: obsahovou (zájem se k něčemu vztahuje, má předmět), citovou (je doprovázen city) a snahovou (tendence zabývat se předmětem zájmu). Abychom tedy mohli nějaký projev označit jako zájem, musí být spojen s určitou  sumou poznatků, přinášet citové uspokojení a být aktivně provozován.  Při převaze některé z uvedených složek lze hovořit o zájmech  teoretických, uměleckých, sportovních, praktických aj.
  Zájmy subjektu zpravidla korespondují s jeho potřebami, dispozicemi, ale i vzory,  hodnotovou orientací atp. Kvality zájmů jsou také  výrazem úrovně každé vývojové fáze. Nejvyšším stupněm zájmu je  tzv. vášeň, vyznačující se výraznou intenzitou, hloubkou  a dlouhodobostí. Může se týkat poznávání, uměleckých prožitků,  ale např. i karet.
  HODNOTA je osobní výklad přitažlivosti cíle (proč to chci, co mne na tom přitahuje). Cílem je např. Paříž a osobní hodnotou pak to, že chci buď poznávat lidi, demostrovat co si mohu dovolit, anebo mne přitahují sbírky umění. Hodnota je tedy určité zobecnění snahových tendencí subjektu a jedno z nejvyšších východisek řídících mechanizmů osobnosti (nejen aktuální přitažlivost) dlouhodoběji podmiňující životní orientaci jedince. Subjektivní významnost se navenek projevuje zvl. v kvantitativním ("nakolik") a časovém ("co dříve") aspektu.
  Hodnota jako komplexní útvar tedy reprezentuje více než soubor poznatků, zahrnuje i emoční aspekt a je tedy východiskem aktivního vztahu jedince ke světu. Tento vnitřní  svět subjektu by bez účasti imaginace a prožitků nemohl vůbec existovat.
  Viewegh a Hlavsa hovoří o tzv. hodnotícím vědomí, které se  opírá o všechny vnitřní sebezáchovné a seberealizační tendence  člověka, jeho vlastnosti, úroveň kultivace i aktuální prožitky  a představuje vlastně schopnost zaujímat vůči objektu i sobě  charakteristický subjektivní vztah, jehož podstatou a smyslem  není postižení objektu v jeho objektivně daných vlastnostech,  nýbrž v jeho významu (smyslu) pro individuum.
  Ve svém celku vykazují hodnoty přirozenou tendenci k ustálenějšímu uspořádání podle osobního významu nazývané   HODNOTOVÉ VĚDOMÍ. Hodnoty každého subjektu tak tvoří relativně  stabilizovanou a subjektivně hierarchizovanou strukturu, jakýsi dočasný životní program osobnosti.  V průběhu života pak dochází v závislosti na vnitřních i vnějších, biologických i sociálních změnách, k periodické restrukturaci hodnotového vědomí. Subjektivní  stratifikace (vrstvení) a subordinace (podřazenost) uspořádání hodnot jsou  natolik komplexně a široce podmíněno, že to překračuje možnosti  výlučně vědomé a racionální volby. Pořadí hodnot pak  rozhoduje nejen o tom, čemu kdo věnuje víc času a energie, ale také to v čem se  ho případné selhání nejvíce dotkne.
  Lidé se zpravidla v různé míře orientují např. na hromadění  materiálních jistot, získávání společenských pozic, zvýšování  kvalifikace, estetizaci životního prostředí, sociální aktivity  popř. i hledání řádu všehomíra. Z toho vychází i koncepce posuzování typů hodnotových zaměření E. Sprangera [1930]. Podle ní se kulturní aspekty životního prostředí uplatňuji v podobě šesti možných "objektivních hodnotových útvarů": ekonomického, mocenského, teoretického,  estetického, sociálního nebo náboženského typu.
  Frankl [1994] třídí hodnotové kategorie do tří okruhů:
- Tvůrčí hodnoty (aktivita, produktivita aj.) představující snahu něco umět, dělat a tvořit.
- Zážitkové hodnoty (kontemplace, emocionalita aj.) tedy něco prožít, někoho milovat aj.
- Postojové hodnoty (hrdinský postoj, vzdor ducha aj.) spočívající ve schopnosti nalézt nějaký smysl, stanovisko, postoj a vyrovnání i za zcela beznadějné situace.

3.2. Volní procesy
V dynamice "subjekt-objektové interakce" představují VOLNÍ PROCESY dosti komplexní duševní proces spočívající v cílesměrném jednání k dosažení vědomě zvolených, subjektivně hodnotných cílů, předem uváženým postupem. Na účinnosti dílčích fází i celku volního procesu se vedle situace podílí dispozičně, vývojově i seberozvíjením podmíněná vyspělost racionálně - kognitivních i imaginativně - emotivních charakteristik osobnosti spolu s aktivní a řídící účastí Já. Volní procesy jsou nezbytnou podmínkou účinné adaptace.
  Volní proces je to, co se děje "mezi poznáním a jednáním, mezi subjektivním záměrem a objektivním efektem, mezi představou cíle v mysli člověka a jeho uskutečňováním ve vnějším prostředí" [Brichcín 1971].
  Počáteční nespecifický impulz se rodí  z potřeby, či neostré touhy. Jasně uvědomován je  teprve cíl. Verbalizované chtění je přání. Konečnou fází chtění  je úmysl, tedy rozhodnutí Já realizovat jednání. Odsunutím  jednání vzniká záměr nebo předsevzetí. V literatuře se o volní  činnosti hovoří také v souvislosti s vědomou fází motorického  učení předcházející automatizaci návyků. Tento děj však ještě postrádá  pro vůli typickou přímou účast základních složek osobnosti.  Jednání je vůlí řízené chování. Akt vůle vyžaduje intervenci celé osobnosti. Volní projevy jsou tedy specificky lidskou  aktivitou.
  Podle humanistické psychologie (Goldstein, Maslow aj.) je nejvyšším cílem lidského života sebeuskutečňování spočívající v seberozvíjení "latentních možností osobnosti" a sebeuplatňování toho,"kým se jedinec může stát".
* FÁZE VŮLE
  Každá fáze volního procesu zahrnuje nezbytně aktivní podíl imaginativně - emotivních (prožívání a chtění vázané na cílovou představu) i racionálně - kognitivních (poznávací funkce, zvl. myšlení) procesů integrovaných vědomím Já. Toto komplexní jádro subjektivity je rozhodující od výběru cílů a formování motivů, přes spuštění a pružné řízení volního jednání, tedy představu cíle i dynamiku postupného spění k němu, až po konečnou kontrolu souladu subjektivního očekávání s realitou.
 1. Vágní UVĚDOMĚNÍ si puzení. Počátek chtění spočívá v uvědomění si potřeby či vnějšího tlaku  avšak ještě v nespecifikované podobě.
 2. VÝBĚR a konkretizace CÍLE vyžaduje rozvoj a zapojení všech trvalejších i dynamických  stránek osobnosti. Volba cílů je tak průsečíkem všech motivačních aspektů (impulzů základních biologických i psychických potřeb, osvojených postojů, seberealizačních tendencí Já, nadosobních  hodnot atp.) včetně získaných vědomostí a dovedností, v kontaktu s podněty prostředí.
Zatímco v citech se Já podílí jen trpně a pasivně,  je u volních procesů z hlediska směru a stability zaměření vůle jeho aktivní podíl nezbytný ve všech fázích  volní aktivity, má tak řídící funkci v interakci "Já a svět". Subjektivní  hodnoty cílů jsou značně individuálně odlišné a jejich struktury  jsou rozdílné nejen v dějinách kultur, ale mění se i v průběhu života  jedince. Relativně ustálená hierarchie bývá zpravidla v souladu  se stavem vnitřních i vnějších podmínek v daném stadiu vývoje. Vnitřní dynamické  předivo pohnutek je ale často obtížně přístupné i samotnému  subjektu.
  Specifikaci zaměření  volních procesů předchází obvykle "boj motivů", tedy fáze  rozhodování, v níž je za aktivní účasti našeho Já zvažována aktuálnost  potřeby, volba toho či onoho cíle, jeho dosažitelnost zvl. s ohledem  na sebehodnocení vlastních možností, tedy i vlastní ambice,  aspirace a posouzení vnějších okolností, zda jsou či nejsou příznivé realizaci. Tento komplikovaný proces je doprovázen  variacemi představ cílů s bohatou účastí emocí. Výběr cílů je tedy jak výrazem  obrazu o sobě, tak i prostředkem jeho posílení či korekce.
  Ambice jsou u extravertů a osobně nejistých lidí bývají silně  ovlivňovány předcházejícími zkušenostmi z hodnocení jinými, dříve dosaženými pozicemi ve skupinové hierarchii atp., popř. i aktuálně pružně měněny podle právě dosažených výsledků. Dlouhodobější odezva i bezprostřední výsledky však mohou být značně zkreslující a vést pak k neadekvátně  nízkému, či naopak vysokému sebehodnocení i cílům.
  Introverti, vycházející spíše z vlastních nároků na sebe, než z ohledu na odezvu  okolí, se zpravidla nedají ani neúspěchy odradit od zvolené  cesty. V každém případě je stenizující důvěra v dobrý výsledek na  cestě k němu značnou posilou.
Že  mají procesy  imaginativně-emotivní povahy významný podíl v procesu rozhodování potvrdil introspektivními  experimenty již Michote. Ukázalo se, že člověk se cítí být  subjektem činnosti, kterou se obrací proti něčemu mimo sebe.  Dochází tak k vnitřnímu střetání protichůdných zájmů např.  osobních přání a povinností atp. Boj motivů je tedy zpravidla  provázen intropsychickým konfliktem. Tak  jako v duševních procesech předchází zažívaná představa své slovní označení, jsou sekundárně  verbalizovány i vnitřní prožitky v intropsychickém konfliktu.
INTROPSYCHICKÝ KONFLIKT má několik variací.
 Může se jednat např. a) o volbu, zda  jít do divadla nebo na večírek (+/+), popřípadě
b) mezi přijetím  bezprostředního trestu, či dlouhodobějším zákazem  oblíbené  aktivity (-/-), anebo jde
c) o výběr mezi výrobky s podobnou mírou žádoucích  i nežádoucích  vlastností (+/-).
 Řešení takovýchto alternativ  prostřednictvím intropsychického konfliktu má vlastní dynamiku  probíhající často i na podvědomé úrovni. Vědomý racionální kalkul  by totiž v mnoha případech vedl jen k nekonečnému odkládání  rozhodnutí, popř. i volbě v rozporu s doprovodnými  prožitky.
 Mechanizmy intropsychického konfliktu jsou v případě  rozhodování mezi dvěma přitažlivými cíli výsledkem podvědomého  uplatnění tzv. gradientu přitahování - je pak přijímán cíl,  který je časově či prostorově bližší. Naopak při nutnosti výběru  ze dvou nežádoucích možností, jimž by se člověk raději vyhnul,  je podvědomě uplatněn tzv. gradient odpuzování a volen cíl  časově či prostorově vzdálenější. Nejproblematičtější je řešení  tzv. ambivalentního vztahu, kdy možný cílový objekt zahrnuje jak  vlastnosti přitažlivé, tak i záporné. V těchto případech totiž  působí oba gradienty najednou a výsledkem je stav, kdy čím jsme  k objektu blíže, tím mu chceme být dál, a naopak, čím jsme od něj  dále, tím více nás přitahuje. Takový vlekle neuspokojivý stav je  třeba řešit rázným a radikálním rozhodnutím.
  Dítě v předškolním věku ještě často zaměňuje vlastní  přání a prožitky s realitou. K definitivnímu oddělení těchto  oblastí tedy rozvinutí schopnosti tzv. věcného nahlížení na  realitu jako na oblast na vnitřním subjektivním světě  nezávislých objektivních vztahů a procesů dochází až v průběhu  mladšího školního věku. Nicméně oba tyto světy - subjektivní  i objektivní, existují neustále,  duševní operace v každém z nich jsou však nejen doménou odlišných  oblastí mozku, ale podléhají i zcela jiným zákonitostem. Oba však mají v celku osobnosti svou nezastupitelnou funkci. To  co bylo zpočátku zformováno fantazií musí být dále racionálně posouzeno  a věcně zváženy nezbytné kroky umožňující dospět ke  zvolenému cíli.
I dospělejší člověk v bdělém stavu, ale dokonce i ve snech, permanentně  vnitřně komentuje a hodnotí aktuálně zažívané střety mezi "Já  a světem" a to na základě svých subjektivních představ o daném prostředí,  vlastním místě v něm atp. Já integrované  osobnosti opírá tedy svá rozhodnutí o svém celkovém zaměření osobnosti i volbu dílčích cílů o osobní relativně stabilní  a více či méně integrovanou imaginativně-emotivní základnu východisek sebeřízení. Vyspělost této základny je tedy také jednou z významných podmínek adekvátnosti  adaptace.
  Činnost zralého člověka již nespočívá jen v realizaci krátkodobého  bezprostředního volního vypětí, ale spíše v plánovitém uskutečňování dlouhodobých životních projektů  sestávajících z řady postupně naplňovaných dílčích cílů a etap. Postupně pak dochází i k posilování zájmu dílčími úspěchy. Kvalita přípravné fáze  volního procesu je ale zákonitě v nepřímé úměře s náročností a komplexností úkolu.
  Integrita  cílových orientací vyplývá z uvážlivé volby osobně vyhovujících  cílů, zodpovědně stanovené cesty k nim a pevného rozhodnutí.  Optimální jsou cíle na horní hranici daných  možností jedince.
 3. VOLBA PROSTŘEDKŮ a taktiky postupu k jejich dosažení.
  Účast imaginativně-emotivních funkcí je potřebná i při volbě cesty k cíli, třebaže jsou zde jejich emancipační, anticipační, kreativní aj. aspekty již  značně korigovány racionálními hledisky. Avšak i v myšlenkovém hledání  optimálního postupu se zůčastňuje fantazie.
  Člověk obecně  usiluje o minimalizaci vydávání energie při dosažení maximálního  efektu. Je tedy při svém jednání regulován anticipačními představami následků té či oné reakce významnými pro volbu prostředků a taktiky  postupu. Psychologicky je každé rozhodování o jednání spojeno také s prožitkem jistoty či nejistoty oproti vztahu vůči možným ziskům  či ztrátám.
Ani volba prostředků tak není výsledkem čistě racionální kalkulace, ale dotýká se i komplexnějších útvarů osobnosti, které  rozhodují o osobně nejpřijatelnějším postupu. Já, jako integrující  instance osobnosti, posuzuje informace, prožitky, tendence i cíle, preferuje ty, které se ho těsněji dotýkají a volí v součinnosti s "imaginatiem" i "ratiem" optimální reakce. Na  tom, jakým způsobem a jakými cestami budou žádoucí cíle  dosahovány se vedle elementárních psychických procesů významně spolupodílí i vyšší útvary. Volba prostředků k dosažení cíle, je tedy neméně komplexní proces než jeho výběr a vyžaduje obdobně podíl mnoha složek osobnosti. Zatímco v procesu volby cíle však byla dominantní hodnotová struktura, jde při volbě prostředků spíše o úroveň intelektu  a vyspělost charakteru.
Mead vypacoval dynamickou teorii lidského Já.  Na rozdíl od jeho často statického pojímání rozlišuje Já  individuální a Já socializované. Vše subjektivní a obtížně  předvídatelné je tedy dílem "individuálního Já", kdežto konvenční  složku projevu zabezpečuje navenek "socializované Já". V podstatě se jedná  o míru příklonu k obecným sociálním normám či realizaci svobodně zvolených cílů, úsilí  o nezávislost vlastního obrazu světa i hodnot atp., což vyžaduje podstatně větší  odvahu. Zřetel ke společenským normám bývá také tím slabší, čím jsou  frustrované potřeby primárnější a jejich rozsah větší. Informace z oblasti tradic,  snů, plánů hodnot atp. tedy poodhalují osobitost  imaginativně-emotivní oblasti. Individuální Já bývá zpravidla zdrojem všech  sociálních změn a novot.
 4. ROZHODNUTÍ je již jednoznačným povelem Já k započetí realizace naplánované cílesměrné činnosti: "Běž!", "Já chci", "Já odmítám" atp. JÁ je při rozhodnutí ústřední hodnotou  a subjektivní mírou všech věcí ("kapitán na velitelském  můstku našeho organizmu"). Mnohé potřeby a cíle také slouží i k obraně Já, sebezdůrazňování atp. Stane-li se z přání chtění mělo to být v souladu s reálnými schopnostmi a vlastnostmi jedince, jeho egokoncepcí, kvalitou sebedůvěry, úrovní aspirace atp. Nízká, stejně jako neadekvátně vysoká sebedůvěra bývá ve snaze o relizaci určitým  znevýhodněním.
Mnohé aktivity (např. úklid, opravy, malování bytu atp.) jsou  takového druhu, že bývá rozhodnutí je realizovat odkládáno po  nejzazší mez. I to je výraz některých životních postojů  osobnosti. Rozhodnutí bývá naopak uspíšeno v těch  oblastech, kde existuje nízký práh zaujetí, které tedy  odpovídají zájmům nebo souvisí s činnostmi přinášejícími  subjektu kladné životní podněty.
  Ne vždy je ale krátké a rychlé rozhodnutí projevem  rozhodnosti, často je to právě naopak. Vzhledem k dosti  nepříjemným prožitkům při "boji motivů" bývá mnohdy spíše výrazem snahy  se tomu vyhnout i za cenu neuváženého příklonu k některé  možné variantě. Je to tedy jen projev neschopnosti se uvážlivě  a samostatně v té-které oblasti rozhodovat.
  Nedojde-li ke konečnému rozhodnutí uskutečnit plánovanou  aktivitu, není však nic platný ani nejpreciznější projekt,  a žádoucího cíle nebude nikdy dosaženo.
  Spuštění jednání napomáhá také vztah síly vnitřní potřeby k lákavosti podnětů okolí (dobře  upravený chlebíček zláká i při menším hladu a naopak). Rozhodnutí  v každém případě přináší uvolnění vnitřní tenze a veškeré  duševní dění se dále již orientuje k představě přijatého cíle a na nezbytné manévrování k jeho  dosažení.
 5. VOLNÍ JEDNÁNÍ spočívá ve vlastní realizaci cílesměrných postupů, zahrnuje tedy jak pružné modifikování strategie a překonávání únavy i frustrací, tak stálou zpětnovazební kontrolu vlastní účinnosti.
  Volní jednání se odlišuje od automaticky prováděných  aktivit výrazným podílem vlastního Já a potřebou aktivně překonávat vnitřní bloky (nízká sebedůvěra) i vnější  překážky (nedostatek peněz, materiálu, různé  zákazy). Vyžaduje tedy uplatnění všech zkušeností, vědomostí,  dovedností, intelektu, tvořivosti, imaginace, vhledu, intuice  aj. vědomých i podvědomých psychických charakteristik osobnosti. Provází je navíc pocity odpovědnosti, hrdosti i viny.
  Volní  jednání je vždy svým způsobem také prověrkou kvality přípravy činnosti, ta však koresponduje s komplexností úkolů. Člověk je často frustrován (křížením úsilí) a zápolí i s překážkami se kterými se v plánech ani  nemohlo počítat. Zpětná vazba signalizující neúčinnost postupu vyvolává potřebu jeho modifikace. Překážky si tak vynucují schopnost pružné změny strategie a taktiky. Osvojování nejrůznějších variant postupů (asertivita, know how, managerství aj.) je v současné době žádaným předmětem treninku činného  jednání. Každá překážka  se kterou se lze na cestě k cíli setkat, pokud nedojde  k rezignaci, se může stát i významnou pohnutkou k vzepětí energie.  Potvrzují to i výroky typu:"Za vše, čeho jsem v životě dosáhl  vděčím svým nepřátelům", "Zdravý organizmus dokáže i jed  proměnit v lék" aj.
  Volní jednání je i výrazem určitých vlastností osobnosti, ty jsou jím ale také zpětně formovány. Jedinec rozhodující se k realizaci jisté  činnosti to dělá na základě adekvátnosti vlastní sebedůvěry,  optimizmu, aspirací atp. - tedy jistého obrazu sebe, který se pak ve  střetu s realitou buď potvrdí, anebo si vynutí adekvátní doladění. Člověk je tedy často nucen si buď doplnit informace,  zvýšit úsilí anebo snížit nároky. Příčinou selhání bývá také  slabá, či naopak příliš silná motivace, vyvolávající trému, svalovou  tenzi až tremor a může narušit pohybovou koordinaci.
Obvykle uváděné "volní vlastnosti" osobnosti, např.  neodklonitelnost od cíle, rozhodnost, vytrvalost, sebeovládání,  samostatnost aj., sice vyznívají na první pohled jako žádoucí, ale i sama otázka  jejich existence je značně problematická. Např. "neodklonitelnost  od cíle" je požadavek, který je možno jako vlastnost chápat jen  relativně. U krátkodobých cílů je omezen vlastnostmi pozornosti  a u dlouhodobých je dán vlastní úrovní strukturovanosti  a stability hodnotových a motivačních struktur. "Rozhodnost" sama  o sobě také nemusí být vždy ctností, často je jen vnějším  efektem maskujícím nezralost vnitřních kritérií. Také  "principiálnost", chápaná např.jako věrnost proklamacím momentálně  vládnoucí ideologie se až vymyká předmětu psychologie. "Sebeovládání" je pak spíše dovednost než vlastnost, a "samostatnost" dosahování cílů je  ve skutečnosti uplatnitelná jen u omezeného okruhu cílů. Bez  vzájemné pomoci a spolupráce se totiž dá jen obtížně něčeho  významnějšího dosáhnout. Navíc člověk podle všech těchto  hledisek nevyhovující v jedné předmětné oblasti,může vykazovat  vynikající vlastnosti v jiné.
  Tyto otázky je tedy adekvátnější vázat jen na konkrétní okruhy aktivit a zahrnout do toho i vazbu na ostatní  podmínky, které v daném prostředí existovaly a existují - teprve pak se dá říci, zda jde o hlubší, trvalejší a obecnější  rysy osobnosti.
  Volní jednání, stejně jako ostatní duševní  procesy, představuje dynamický, časově omezený projev, vázaný na  bezprostřední situaci. Nelze je tedy v jeho jedinečnosti  zaměňovat s obecnějšími složkami osobnosti, představujícími stabilní rysy osobnosti.
  Skutečný výkon je také zřídkakdy pouze  výsledkem úsilí subjektu a jeho věkem podmíněných, vrozených či  získaných dispozic. Podílí se na něm mj. i řada aspektů daného  prostředí od mezilidských vztahů, organizace práce, chemických  a fyzikálních faktorů, úrovně technologie atp.
* TEORIE VŮLE
  Analýze volního jednání bylo dosud věnováno více  pozorosti filozofy (zvl. etiky) než psychology. Vůle byla dlouho, ve shodě  s Aristotelem, chápána jako "rozumné snažení" (rozum však nebyl  pojímán jen úzce racionalisticky), teprve u sv. Augustina  a R. Descarta je vůle od rozumu oddělena. Deterministé chápou jednání člověka za výsledek sil mimo možnosti jeho zásadního ovlivnění, kdežto indeterministé soudí, že výlučným  původcem vlastních rozhodnutí je člověk. Autogenetické teorie ji chápou jako svébytný druh duševního dění, kdežto heterogenetické teorie ji považují jen za souhrn duševních funkcí.
  V současnosti je  kapitola o vůli zachovávána jen v mentalisticky orientované  psychologii. Mnohé americké učebnice ji chápou poněkud zjednodušeně jen jako "deskripci převodu intence v akci". Nevidí v ní tedy svébytný duševní proces s řadou specifických a osobitých projevů ve všech jejích fázích (rozhodování, rozhodnutí i volního jednání). Adekvátní, psychologická analýza této komplexní duševní funkce tedy dosud chybí.
* FRUSTRACE
  Již Platon věděl, že nelibost se objevuje při neukojení žádosti  a naopak že libost provází její ukojení.
FRUSTRACÍ se rozumí dočasné "křížení" snah, které však ponechává ještě dostatek prostoru k jiným variantám postupů k cíli. Frustrující překážka může být buď subjektivní (nízká sebedůvěra) nebo objektivní (nedostatek prostředků, materiálu atp.). K překonání překážky je aktivizována energetická složka motivu, popř. hledáno jiné řešení (ventilace, redukce).
  Snažení, které nedošlo  zablokováním k naplnění, vyvolává zážitek nespecifické vnitřní  tenze (napětí). V takových případech hovoříme o frustraci. Tenze je zažívána nelibě a vyvolává tendenci k redukci (snížení) či ventilaci (uvolnění), stává se tak  pohnutkou svého druhu.
  Psychická tenze má i sklon se hromadit a není-li nijak uvolněna může při překlenutí individuální míry odolnosti označované "FRUSTRAČNÍ TOLERANCE" nepříznivě ovlivňovat některé organické i psychické procesy. Mez této individuální odolnosti, po kterou je člověk schopen pociťované napětí zvládat tak, že ještě nezkresluje jeho vnímání, ani nevede k "maladaptivním (nepřizpůsobeným) reakcím", závisí vedle temperamentu a inteligenci také na typu výchovy (snižuje ji výchova rozmazlující i autoritativní), stavu organizmu (lidé nemocní, po nemoci či úrazu jsou mnohem citlivější), věku (citlivá životní období - dospívání a stáří) aj.
  Dílčí egoobranné reakce jsou např. snaha o kompenzaci frustrované potřeby, regrese (návrat zpět) k překonaným formám projevu, svalování viny na  druhého, snaha o snižení hodnoty cíle "racionalizací" (kyselé  hrozny), hypertrofie nepatrných kladů situace (sladké  citrony) atp. Obecněji jde o reakce extrapunitivní (agrese zaměřená vůči okolí), intropunitivní (chápání sebe sama jako příčiny frustrace), či impunitivní (nereagování spojené s odmítáním uznání frustrace).
MALADAPTACE (nepřizpůsobené jednání) jsou vymezovány jako "společensky méně žádoucí projevy", představují však často celý zafixovaný komplex nepřiměřených egoobranných reakcí určitého typu (od nejpasivnějších po nejaktivnější). Krajně pasivní snaha o vyhýbání se možnostem narušení "psychické homeostázy" je odvracení se od problému až únik do fantazie; nepříliš aktivní je také neadekvátní ješitnost, spočívající v dožadování se uznání navzdory reálné pasivitě; asi uprostřed pomyslné škály pak stojí projevy ústící k sebeidealizaci; poněkud vyšší energii již vyžaduje úzkostlivá konformita; a nejaktivnější typ maladaptivního reagování je tzv. adaptace útokem [Čačka 1993].
  STRES (zátěž, tlak) bývá definován jako "míra poškození organizmu následkem frustrace" [Selye 1966], někdy se jím však označuje také takový stupeň frustrace, ve kterém už neexistuje možnost konstruktivní adaptace a jehož důsledky se pak často projevují v poškození zdraví stresovaného jedince (hypertenze, kolísání krevního tlaku, potíže trávení, postižení funkce slinivky, žlučníku, až po žaludeční vředy, infarkt atp.). Jedná se o zákonité důsledky dlouhodobého přetížení sympatiku.
  Optimální je přijímat střety mezi subjektem a danými podmínkami pokud umožňují určitou míru konstruktivnosti jako žádoucí podněty k dalšímu rozvoji duševních sil - frustrace je život. Hodnota člověka spočívá totiž také v tom, jak je schopen přijímat i určitou míru bolesti a trápení. U trpících se proto doporučuje apelovat spíše na odvahu a trpělivost než snižovat význam jejich potíží, popř. nabádat jen k zapomenutí, odpuštění atp.

3.2. Jáství a osobnost
A. JÁSTVÍ
  Jáství představuje organizaci složek Já. Ve svém celku je to integrující jádro osobnosti dávající jednotný smysl a směr psychické činnosti. Jako každý komplexní útvar psychiky, má i Jáství tři složky: 1. kognitivní (sebeuvědomování a sebepoznávání), 2. emocionální (sebehodnocení a sebepojetí) a 3. konativní (ideální Já, seberozvíjení a seberealizace).
Já je tedy uvědomovanou realitou, ale také integračním (jednotícím) činitelem subjektivního sebezažívání, nositelem vlastní identity a základní hodnotou i východiskem jedinečné existence.
1. KOGNITIVNÍ ASPEKTY JÁ
* SEBEUVĚDOMOVÁNÍ (jsem)
  Užívání pojmu Já - který v psychologické literatuře nahradil již v minulém století pojem "duše" - značně vzrostlo od doby, kdy je Hilgard [1950] označil za "legitimní a velice nadějné dítě moderní psychologie".
  "Vědomí Já" má zážitkový akcent a dělí se na "Já subjekt" (nesdělitelné sebezažívání) a "Já objekt" (věcné nahlížení na sebe sama). Tyto dva procesy ve vědomí neustále alternativně fluktuují a vedou věčný dialog živě odrážející a zpětně formující kvality ostatních složek Jáství.  Vědomí "Já" představuje významný protipól "situace" v subjekt-objektové interakci. Veškeré subjektivní duševní dění je vázáno na tento "nejniternější zážitek sebe sama": Já myslím, Já cítím, Já chci. Zatímco v citech se Já projevuje spíše trpně a pasivně, stává se v rámci vůle právě ono rozhodujícím spouštěčem a usměrňovatelem aktivity. U dospívajících je vědomí Já východiskem úsilí o autonomii.
* SEBEPOZNÁVÁNÍ (jaký jsem)
  Co nejobjektivnější sebepoznání je podmínkou adekvátnosti vědomě autonomní interakce s prostředím. K posouzení jedinečných kvalit schopností se stále nabízí dostatek příležitostí (prospěch, adekvátnost úsudků či účinnost jednání atp.), oproti výkonovým schopnostem je ale posuzování povahových vlastností (rysů) již podstatně obtížnější. Je možné k tomu využít povrchního "sebepopisu" anebo pravidelné, dlouhodobé a metodicky vyhodnocované "sebereflexe". Faktorová analýza odhalila pět základních rysů (Big Five) osobnosti (stabilita - labilita, aktivita - pasivita, podrobivost - dominance, imaginativnost - racionálnost, introverze - extraverze). Sebepoznávání předchází nezbytně každou záměrnou práci na sobě, je nutným předstupněm sebekontroly, sebeovládání i seberealizace.
2. EMOCIONÁLNÍ ASPEKTY JÁ
* SEBEPOJETÍ (jaký se chci jevit)
  Sebepojetí (ego-identita, ego-koncepce) je subjektivní celistvá představa o sobě, kterou si jedinec sám vytváří a své představ se pak snaží naplňovat. Imaginativní východisko aktivního sebeutváření pak dělá člověka nezávislým na faktorech prostředí. Vlastní "sebeztvárnění" je podmínkou přechodu výchovy na sebevýchovu.
  Jako každý vyšší a komplexnější duševní útvar zahrnuje i "představa sebe sama" všechny tři základní komponenty:
- "sebepoznávací" (subjektivní, více či méně reálný obraz vlastních schopností a vlastností),
- "prožitkovou" (vlastní sebeúcta, sebevědomí, a další prožitkové aspekty, nekorespondující vždy s reálnými výsledky) i
- "snahovou" (projevující se ve více či méně vyspělé osobní orientaci na určité cíle, např. "znaky prestiže").
  Formování sebekoncepce však může ustrnout na pouhém "sebezabezpečování" (konformita), anebo se stát optimálním východiskem reálné snahy o vlastní "seberozvoj" (originalita).
* SEBEHODNOCENÍ (zač stojím)
  Kvalitu sebeúcty podmiňují nejen
 a) důsledky sociálního učení a
 b) fázově typické projevy (např. pubertální labilita), ale i
 c) charakter některých primárních rysů osobnosti (extraverze, pozitivní emocionalita aj.).
  Existuje sebehodnocení celkové (zobecněný přístup k sobě samému) i dílčí (profesní, studijní, mocenské, ekonomické, estetické aj.).
3. KONATIVNÍ ASPEKTY JÁ
* SEBEROZVÍJENÍ (co chci umět)
  Z hlediska humanistické psychologie je "sebeuskutečňování" a jeho "pregnantnost" nejvyšším cílem života. Vlastní Já je tedy také "rozvíjenou hodnotou" orientovanou zvláště v dospívání na "vzrůst" a expanzi.
  Tendence k zhodnocení (evalvaci) vlastního Já zahrnuje potřeby kompetence, výkonu, autonomie, respektu, úcty, obdivu aj. Faktory snižující apriori nároky na sebe jsou pak nízká sebedůvěra, strach z neúspěchu, fatalita, konformní závislost atp.
  Tato snaha o "sebeaktualizaci" je záměrně realizovaný proces plánovité práce na sobě naplňující tendenci Já k sebezdokonalování vlastních možností. Tomu napomáhá sebevzdělávání a autokultivace, často realizované prostřednictvím svobodně volených zájmů (ustálené orientace na určité předmětné oblasti).
  ZÁJEM také zahrnuje a rozvíjí všechny tři základní složky psychiky:
 1. obsahovou (předmět zájmu, soubor schopností i poznatků v dané oblasti),
 2. citovou (citový doprovod, přitažlivost a uspokojení z činnosti),
 3. snahovou (reálná angažovanost v dané oblasti, praktické provádění).
  Funkcí zájmů je kromě seberozvíjení řady charakteristik osobnosti i regenerace, abreakce, mezipředmětová integrace poznání a profesionální příprava. Vlastnostmi zájmů jsou např. stabilita, šířka, hloubka aj. Klasifikaci zájmů ztěžuje značný rozsah možných zájmových orientací.


* SEBEREALIZACE (kým chci být)
Seberealizace spočívá v uplatňování rozvinuté (dispozice, vývoj, úsilí) úrovně charakteristik osobnosti (schopnosti, vlastnosti, kvalifikace, postoje, ambice, zájmy, hodnoty, charakter aj.) a to vlastním Já voleným směrem v rámci možností poskytovaných danými podmínkami. Seberealizace tedy zahrnuje vnější projevy činného Já, kterými individuum dosahuje více či méně úspěšně vlastní sebeuskutečnění, sebepotvrzení, tedy "dělání se jsoucím".
  Všechny funkce Já se vzájemně podmiňují. Dynamikou zpětných vazeb subjekt-objektové interakce a procesů intropsychického vyrovnávání (anticipací a reflexí úspěšnosti) dochází postupně k souladu tendencí kognitivních, afektivních i konativních složek Jáství, ten je důležitou podmínkou jak adekvátní expanzivnosti seberealizace (ambic), tak celkové vyspělosti osobnosti, projevující se i v odpovědnosti přístupu. Výkon má stránku kvalitativní (co) a kvantitativní (nakolik). Aspirace je kvantitativním aspektem výkonu a je-li naplňována napomáhá pocitům úspěšnosti i životní spokojenosti. Přehnaná orientace na úspěšnost však mívá také řadu negativních důsledků (obranné mechanismy, podvody aj.).

B. OSOBNOST
  Herakleitovo: "Nevstoupíš dvakrát do téže řeky", platí beze  zbytku i pro charakteristiku osobnosti. Stejně jako řeku netvoří jen tekoucí  voda, ale e charakterizují ji i mnohé relativně  stabilní znaky jako je charakter řečiště, stav vody, její  využívání atp., netvoří ani osobnost jen nenávratné  a prchavé procesy toku vědomí, ale ve struktuře duševního dění existují mnohé funkce a útvary vykazující větší  či menší stabilitu, jejichž prostřednictvím  ji pak lze charakterizovat. Takovými znaky jsou např. vrozená dynamika  projevu - temperament, výkonové dispozice - schopnosti, povahové rysy, či ustálená východiska konativních projevů - charakter aj.
  Osobností se tedy  v psychologii rozumí relativně stabilizovaný celek duševního  dění. R. Konečný ji definoval jako "strukturu  relativně stabilních vlastností temperamentu, charakteru  a schopností, integrovaných vědomím Já a dynamicky se vyvíjející  v procesu adaptace na prostředí." Jedinečné kombinace kvalit základních charakteristik osobnosti určují do jisté míry i životní dráhu  člověka. Existují např. inteligentní lidé, kterými jejich  negativní postoj ke vzdělávání či práci brání jejich schopnosti využít  a naopak lidé, kteří svou silnou motivací a volními vlastnostmi  překonají i značné nedostatky ve schopnostech atp.
* TEMPERAMENT
Mezi základní výkonové dispozice, podílející se na duševní  a tělesné zdatnosti člověka patří i temperament. Temperament představuje vrozenou dynamiku prožívání a chování určující např.  psychomotorické tempo, přizpůsobivost změnám, odolnost,  důraznost aj. Typ temperamentu predisponuje k určitým druhům  činnosti.
  Od antiky se tradují jako typy temperamentu:
 CHOLERIK - snadno  vzrušivý, do činnosti investující příliš mnoho  energie,
 SANGVINIK - vytrvalý a optimálně aktivizovaný,
 FLEGMATIK - soustředěný, nerad měnící návyky,
 MELANCHOLIK - nesnášející  větší zátěž a změny, silně prožívající  i nepatrné dojmy.
  Teorie temperamentu hledající podstatu těchto rozdílů se vyvíjely od "poměru tělesných tekutin", přes "vlastnosti nervových buněk", až po současný komplexní "neurohumorální výklad".
 Koncepce I. P. Pavlova předpokládala neurofyziologické komponenty jako je: "síla nervových buněk", "vyrovnanost procesů podráždění a útlumu" a "pohyblivost nervových procesů". (Zatímco sangvinik má dostatečnou sílu, vyrovnanost a pohyblivost; je pro choleriky typická nevyrovnanost s převahou podráždění; pro flegmatiky pak zvláště nepohyblivost nervových procesů a u melancholiků se vyskytuje slabost, nevyrovnanost a nepohyblivost).
 Faktorová analýza dospěla k určení temperamentů kombinacemi odvozených a relativně nezávislých primárních rysů (bipolárních faktorů extraverze - introverze a stability - lability). Sangvinik je tedy stabilní - extravert, cholerik labilní - extravert, flegmatik stabilní - introvert a melancholik labilní - introvert.
  Zatímco některé duševní útvary podléhají poměrně snadno vlivům výchovy, je temperament - nepředstavující víc než bazální dynamiku motoriky a duševních funkcí - ovlivnitelný jen nepřímo (farmaky, psychofyziologickou autoregulací, vyhýbáním se iritujícím podnětům atp.). Součástí fenoménu aktivace člověka se však, vedle neurofyziologických mechanizmů reaktibility a situace, postupně nepochybně stává i celková vyspělost osobnosti.
* CHARAKTER
Charakter (řec. charasseín tj. vyrýt, vytisknout) je - jak vývojovými možnostmi, tak prostřednictvím osobních zkušenosti,  kultivačními podněty, včetně osobně přijatých hodnot atp. - v průběhu života formovaný relativně stabilizovaný systém nestejné kvalitativní úrovně vnitřních řídících mechanizmů osobnosti, podílející se nejen na subjektivním chápání a prožívání reality, ale především uplatňovaný navenek v obvyklém chování individua. Vzniká tak specifický osobnostní svéráz projevů určujících mj. i jakým způsobem se jedinec snaží dosáhnout naplnění svých potřeb, cílů, úkolů, tužeb a hodnot. Pokusy  o typologii charakterů nebyly úspěšné.
  Tato více či méně propracovaná, pevná a autonomní kriteria hodnocení, nabytá v procesu subjekt-objektové interakce jsou výrazem dosažených jedinečných kvalit "zhodnocené osobnosti" [Allport 1961]. Charakter koresponduje s dosaženou individuální kvalitou společenského cítění a chování, je tak i výrazem celkové úrovně autokultivace osobnosti. V různých aspektech hodnot (dobro, pravda, krása) ani  přístupů k lidem či realitě se u jedinců obvykle nesetkáváme se vzájemnou  konzistencí všech určujících složek charakteru.
V uvedeném pojetí se již nejeví ani tak příliš protikladné dvojí užívání pojmu charakter v psychologii, a to ve smyslu čistě "individuálních zvláštností" či pouze "morálního charakteru". Některé projevy charakteru (např. vytrvalost sportovce) jsou sice eticky neutrální, mnohé jsou ale propojeny i s určitými aspekty vlastní "osobní morálky" jedince (Piaget, Kohlberg), toto subjektivní hledisko by tedy nemělo být psychologií osobnosti opomíjeno.
  Souhrn stabilních vlastností charakteru a temperamentu je někdy označován jako povaha.
* SCHOPNOSTI
  Jednou z příčin rozdílů výkonnosti některých duševních procesů jsou, kromě odlišných vlastností  osobnosti a vlivů prostředí i výchovy, také vrozené anatomicko - fyziologické zvláštnosti organizmu - vlohy, určující do jisté míry i limity  možností rozvoje dílčích duševních předpokladů - schopností.
  SCHOPNOSTI jsou tedy individuálně rozdílné a relativně stálé dílčí duševní předpoklady výkonnosti (rozumově intelektové, názorně percepční, manipulačně psychomotorické) rozvinuté činností na bázi vrozených vloh.
Skutečnou způsobilost k určité činnosti však nelze posuzovat odtrženě od vlastností (rysů) a motivační, zájmové a hodnotové orientace osobnosti. Teprve na základě celého souboru těchto charakteristik lze odpovědněji předvídat výkonnost jedince v té-které předmětné oblasti.
C. MODELY STRUKTURY OSOBNOSTI
  V současné psychologii existuje řada nejrůznějších modelů struktury duševního dění osobnosti, stejně jako nahlížení principů jeho dynamiky, vzájemného působení dílčích instancí i hierarchičnosti řídících schemat. Bývají rozlišovány modely: horizontální (deskriptivní), vertikální (vrstvové), rysové (faktoriální), situační (dynamické), transpersonální aj. Řešení těchto složitých otázek není však v psychologii osobnosti dosud dostatečně jednotné.
 * PŘÍSTUP TYPOLOGICKÝ
  Spočívá ve snaze označit určité skupiny lidí se shodným vzorcem osobnostních charakteristik jako typy. Klasická je typologie Kretschmerova: pyknický cyklothym - "soudkovitý" a bodře přátelský, astenický schizothym - s "proporcemi do délky" vyhrocující systematik, atletický ixothym - svalnatý a klidný; v jádru podobná je i Sheldonova typologie: viscerální endomorf, cerebrotonní ektomorf, somatotonní mezomorf.
  Známá je i typologie C. G. Junga, který rozlišil převážně navenek orientované EXTRAVERTY (flexibilní, družní, optimističtí atp.) a na vlastní nitro zaměřené INTROVERTY (rigidita, introspekce, neformovatelnost atp.). Vzájemným propojením s převažující smyslovostí, rozumovostí, citovostí či intuitivností pak dosáhl celkem osm typů osobností.
  Podstatou všech "typologií" je problematická snaha vtěsnat bohatost lidských projevů do několika málo typů.
* PŘÍSTUP DYNAMICKÝ
  S. Freud se ve své koncepci zaměřil na dynamiku vědomých (racionálních), podvědomých (fixovaných) a nevědomých (pudových) duševních funkcí. Duševní dění chápal jako střet vědomého principu reality a z nevědomí působícího principu slasti (libidózní tendence, potlačená psychogenní traumata) oddělených cenzurou (socializací vnucená omezení). Praxe psychoanalýzy tak spočívá v pronikání k impulzům v nevědomí v situaci utlumené cenzury např. hypnóze (rozhovorem), spánku (sny) či jiném jejím vyloučení (volné asociace).
  A. Adler předpokládal v nevědomí zase spíše "pud sebeuplatnění" nutící ke kompenzaci "pocitu méněcennosti" uspokojováním "touhy po moci" popř. kultivovaným rozvíjením společenského citu.
* PŘÍSTUP FAKTORIÁLNÍ
  Vzájemné korelace výsledků psychodiagnostických technik umožňují matematicky podložené zjištění faktorů, představujících primární rysy osobnosti.
  Narůstající množství faktorů si vynutilo jejich podřazení k základním pěti (stabilita - labilita, aktivita - pasivita, podrobivost - dominance, citovost - rozumovost, extraverze - introverze) a jejich kombinacemi se pak vykládaly konkrétnější projevy osobnosti.
* VRSTVOVÝ MODEL
  Nejrůznější modely duševního dění byly tvořeny již od starověku (Platon, Aristoteles) a jen v tomto století jich bylo vytvořeno více než deset (například Kraus: vrstva hlubinná - kortikální; Freud: Já - nadJá - Ono; Kleist: somatopsyché - thymopsyché - autopsyché; Hayer: vegetativní - animální - duchovní okruh; Braun: osoba vitální - kortikální; Hoffmann: pudy - city a snahy - duch; Rothacker: nevědomá a emoční hlubinná vrstva - logicky podložené sebezajišťující reakce personální vrstvy; Lersch: organický základ - úroveň předpsychická - personální nadstavba; Thiele: vrstva somatopsychická - thymopsychická - neuropsychická); Thorne aj.
  "Vrstvové" modely zahrnují vždy určité "hierarchicky - vývojové aspekty dílčích komponent" tvořících dynamicky integrovaný celek.  Při objasňování představy o hierarchickém uspořádání integrativních procesů využil Thorne přirovnání s vícestupňovou raketou, která vynáší do vesmíru kosmickou loď:
- základní reflexy na nižších úrovních zajištují biologické funkce  organizmu,
- návyky a postoje jsou nevyhnutelné pro plnění běžných životních  úkolů,
- postupně vyšší úrovně (sebepojetí, přesvědčení, životní styl atp.)  jsou nutné k řešení problémů které přináší život.
- Na nejvyšších úrovních mohou nastat integrace až k sebepřekonání  (transcendenci) jedince.
  Vývojový posun k některé vyšší rovině tak reprezentuje vždy vyspělejší i relativně stabilnější východiska řídících mechanizmů, zároveň se však nijak neruší dosažená úroveň funkcí v rovině nižší, ale vede naopak k jejich ještě efektivnějšímu uplatnění.  První rovinu "našeho modelu vrstev osobnosti" [podr.viz. Čačka 1998] reprezentují duševní procesy exponované vždy na odpovídající úrovni již od raného dětství v bezprostředním kontaktu s realitou (vnímání, myšlení, prožívání, vůle aj.). Jejich kvalita je určována individuálním rozvojem schopností. Soubor těchto elementárních duševních funkcí představuje svět operačního přístupu v živé bezprostřední dynamice kontaktů s realitou. Okruh těchto základních duševních procesů neztrácí nic na svém významu ani ve zralejším věku a přes všechny změny si mnohé funkce zachovávají své charakteristiky po celý život. Tvoří však nedílnou součást vyšších a komplexnějších duševních útvarů rozvíjejících se až v pozdějších stadiích vývoje.
  Druhá rovina pak obsahuje již relativně stabilizovanější řídící složky duševna (vědomosti, postoje, role, atp.). Těžiště jejich rozvoje spadá zvláště do fáze školního věku dítěte, u dospělých by šlo o konformní osobnost, uplatňující rigidně jen osvojené poznatky, postoje, role, společenské normy atp. V určité fázi vývoje je to ale nezbytná a svým způsobem trvale platná forma projevů, kterou mohou překonat jen pružnější hlediska vlastního Já.
  Třetí rovina pak představuje projevy reprezentující nejosobnější kriteria a tendence složek vlastního Já osobnosti (sebepoznávání, sebeformování, sebeuskutečňování), které překonávají strnulost a častou jednostrannost obecných požadavků, zvláště když postupně dosahnou vzájemné vyváženosti a souladu s realitou. V dospívání je zpočátku typické až poněkud idealizované sebepojetí a sebehodnocení i snahy o maximální sebeaktualizaci, autokultivaci a seberealizaci.
  Čtvrtá rovina je tvořena nejkomplexnějšími útvary duševního dění, které představují pojmy jako "vzdělanost" (integrace obrazu světa), "moudrost" (harmonizace řádu světa) a "ušlechtilost" (hodnoty, hodnotové vědomí, charakter). Jsou to nejvyšší možná východiska projevů dospělé a kultivované osobnosti. Na jejich formování se spolupodílí i podvědomá integrační a harmonizační duševní aktivita subjektu. Jde o svět intuice, hledání souladu s vlastní přirozeností a periodisckého obnovování rovnováhy osobních hodnot s proměnlivou vnitřní i vnější realitou.
  Otázka: "Od kdy je člověk  osobností?" je špatně položenou otázkou, vhodější by bylo ptát  se: "Nakolik je člověk osobností?" - to závisí na tom, ve které z uvedených vrstev osobnosti má těžiště východisek sebeřízení.

Doporučená literatura
ATKINSONOVÁ, R. L. - ATKINSON, R. C. - SMITH, E. E.- BEM, D. J.  - NOLEN-HOEKSEMA, S.: Psychologie. Praha 1995
BUDA, B.: Čo vieme o empatii? Bratislava 1988
ČAČKA, O.: Psychologie vrstev duševního dění osobnosti a jejich  autodiagnostika. 3.vyd., Brno 2002
ČAČKA, O.: Nástin psychologie I. Brno 2002
ČÁP, J.: Psychologie výchovy a vyučování. Praha 1993
ČÍŽKOVÁ, J. - VAVRDOVÁ, H.: Základy psychologie pro mistry odborné  výchovy, učitele odborných předmětů a vychovatele v domovech  mládeže. Olomouc 1991
DRAPELA, V.J.: Přehled teroií osobnosti. Praha 1997
DRTILOVÁ, J. - KOUKOLÍK. F.: Odlišné dítě. Praha 1994
FONTANA, D.: Psychologie ve školní praxi. Praha 1997
FRANKL, V. E.: Vůle ke smyslu. Brno, 1994
GIDDENS, A.: Sociologie. Praha 1999
GROF, S.: Dobrodružství sebeobjevování. Praha, 1992
HEIDBRINK, H.: Psychologie morálního vývoje. Praha 1997
HELUS, Z.: Psychologie. Praha 1995
HLAVSA, J.: Psychologické metody výchovy tvořivosti. Praha 1980
HOSKOVEC,J.-Nakonečný, M.- SEDLÁKOVÁ, M,: Psychologie XX. století. Praha 1996
LEVI, V. L.: Umění sebevlády. Praha 1981
MAREŠ, J. - KŘIVOHLAVÝ, J.: Sociální a pedagogická komunikace ve škole.  Praha 1989
MÍČEK, L.: Autoregulační a sociální aspekty duševního zdraví. Praha  1980
MIKŠÍK, O.: Psychická integrace osobnosti. Praha 1985
NAKONEČNÝ, M.: Encyklopedie obecné psychologie. Praha 1997
NAKONEČNÝ, M.: Psychologie osobnosti. Praha 1995
NAKONEČNÝ, M.: Sociální psychologie. Praha 1997
ROGERS, C. K.: Ako byť sám sebou. Bratislava 1995
RUISEL, I. - RUISELOVÁ, Z.: Vybrané problémy psychológie poznávania.  Bratislava 1990
ŘEHULKA, E.: Úvod do studia psychologie. Brno 1995
ŘEZÁČ, J.: Sociální psychologie. Brno 1997
ŘÍČAN, P.: Psychologie osobnosti. Praha 1973
ŘÍČAN, P.: Cesta životem. Praha 1989
SMÉKAL, V.: Pozvání do psychologie osobnosti. Brno 2002
SVOBODA, M.: Metody psychologické diagnostiky dospělých. Praha 1997
SYŘIŠŤOVÁ, E.: Normalita osobnosti. Praha 1972