Výchova
Záměrné a cílevědomé působení na osobnost člověka ( především dorůstající generaci) s cílem dosáhnout pozitivních změn v jejím vývoji.
Dělení: intencionální – přímé působení pedagoga na vychovávaného jedince
funkcionální – nepřímé působení prostřednictvím vhodně adaptovaného prostředí
Vzdělání
Záměrné osvojování vědomostí, dovedností a návyků, těsně spjaté s rozvojem poznávacích, citových a volních procesů, směřující k společensky žádoucímu chování a jednání člověka.
Realizuje se: ve školách, formou kurzů, dálkového studia, samostudia
Vyučování
Jedna ze základních a nejvýznamnějších forem výchovy a vzdělávání.
Znaky:
1) splynutí vzdělávání a výchovy
2) vyučování se uskutečňuje pod vedením pedagoga
3) vyučování má stanovené výchovné a vzdělávací cíle a obsah a jsou vytvářeny potřebné materiální a organizační podmínky (cílevědomost a záměr)
Typy:
1) informativní – učitel sděluje informace žákům a ti se je učí
2) regulativní – projekt, kdy je každý žákův krok regulován
3) produkční – pracovní činnosti, práce s materiálem, praktické činnosti směřované k vytvoření nějakého produktu
4) heuristické – žáci jsou učitelem vedeni k samostatnému poznávaní, vyvozování a objevování nových poznatků
Pedagogika - Věda o výchově
Obecná didaktika - Součástí pedagogiky.
Školní didaktika - Nejpropracovanější část obecné didaktiky.
Věda o (teorii) vzdělávání
Teorie vyučování, která zkoumá cíl, obsah, prostředky a podmínky vyučování.
Výchovně vzdělávací činnosti a jejich teorie
Procesy činnosti Teorie a nauky o těchto činnostech
výchova pedagogika
vzdělávání obecná didaktika
vyučování školní didaktika
2. Vzdělávání: charakteristika, formy vzdělávání, kvalifikace ISCED
charakteristika:
Neustálý a složitý proces, v jehož průběhu si člověk osvojuje nové vědomosti, dovednosti a návyky, ale současně formuje svou osobnost, své názory, přesvědčení a postoje a zájmy. Vzdělávání má formativní účinek, je chápáno jako součást výchovy.
Formy vzdělávání
dělení vzdělávání v evropské pedagogické terminologii:
• formální – získané prostřednictvím škol a vzdělávacích institucí
• neformální – získané mimo vzdělávací systém
• informální – získané spontánně, např. při zájmových činnostech
dělení vzdělávání v české pedagogické terminologii:
A)
• Vzdělávání řízené:
o Heterodidaktické formy – žák je řízen jiným subjektem (učitelem)
Vyučování (výuka)
Konzultace (dálkové studium)
Praktický výcvik
Domácí příprava žáků, navazující na výše uvedené formy
Dálkové kurzy (jazykové televizní kurzy)
o Autodidaktické formy – jedinec si organizuje a řídí vzdělávání sám
Samostudium – pomocí učebnic pro samouky
• Vzdělávání neřízené:
o Nové poznatky a informace žák získává bez záměru učit se. A to například četbou, sledováním televize, zájmovými činnostmi, atd. Tyto poznatky netvoří systém, ale dotvářejí celkový vzdělanostní profil, a jsou cenné zejména metodou jejich získání – prožitá informace.
B)
• Školní vzdělávání – pravidelná denní docházka dítěte do školy
• Domácí vzdělávání – dítě nedochází denně do školy, ale je vzděláváno svými rodiči. Rodiče plně přebírají osobní zodpovědnost za vývoj a vzdělání dítěte, které probíhá mimo tradiční prostředí školy.
C)
• Presenční vzdělávání – výuka probíhá denně, učební látka je téměř v plné míře prezentovaná.
• Distanční vzdělávání – účastníci se učí sami ze speciálních studijních materiálů a zkoušky skládají distančně prostřednictvím zaslaných písemných testů.
• Kombinované vzdělávání – typické pro dálkové studium na SŠ a VŠ
Mezinárodní standardní klasifikace vzdělání ISCED
Dokument, který rozlišuje následující úrovně, stupně vzdělávání:
• Úroveň 0 – preprimární vzdělávání (v ČR mateřské školky)
• Úroveň 1 – primární vzdělávání (v ČR 1.-5. ročník ZŠ)
• Úroveň 2 – nižší sekundární vzdělávání (v ČR 6.-9. ročník ZŠ)
• Úroveň 3 – vyšší sekundární vzdělávání (v ČR střední škola)
• Úroveň 4 – první stupeň terciálního vzdělávání (v ČR vysoká škola – magister)
• Úroveň 5 - druhý stupeň terciálního vzdělávání (v ČR doktorské studijní programy)
3. Vzdělání: charakteristika, druhy vzdělání
charakteristika:
Stav, výsledek vzdělávání v určité fázi, po ukončení některé etapy nebo po dosažení určitého stupně vzdělávání. Základní vzdělání, střední, vysoké, postgraduální
Druhy vzdělání
A) Podle obsahu a zaměření:
1. Všeobecné –základní poznatky o přírodě, společnosti, myšlení.
2. Odborné – poznatky nezbytné pro výkon určité profese.
B)
1. materiální – osvojování si co největšího množství informací
2. formativní – klade důraz na rozvoj poznávacích procesů – myšlení a vnímání
C)
1. teoretické – zaměřeno na teoretické poznatky
2. praktické – dovednosti a vědomosti bezprostředně použité v praxi
D)
1. klasické – zaměřené na studium klasických jazyků latiny a řečtiny a na studium řecko-latinské antické kultury
reálné – zaměření na studium matematiky, přírodních věd a moderních jazyků
4. Vyučování (výuka) charakteristika, vyučování a učení
Vyučování
Jedna ze základních a nejvýznamnějších forem výchovy a vzdělávání.
Prostřednictvím vyučování se ve škole realizuje vzdělávání.
Znaky:
• splynutí vzdělávání a výchovy
• vyučování se uskutečňuje pod vedením pedagoga
• vyučování má stanovené výchovné a vzdělávací cíle a obsah a jsou vytvářeny potřebné materiální a organizační podmínky (cílevědomost a záměr)
Typy:
• informativní – učitel sděluje informace žákům a ti se je učí
• regulativní – projekt, kdy je každý žákův krok regulován
• produkční – pracovní činnosti, práce s materiálem, praktické činnosti směřované k vytvoření nějakého produktu
• heuristické – žáci jsou učitelem vedeni k samostatnému poznávaní, vyvozování a objevování nových poznatků
Pojmem vyučování je také označována činnost učitele ve vyučování, pod pojmem učení pak rozumíme činnost žáků, kteří se učí – tj. osvojují si nové vědomosti a dovednosti, rozvíjejí své schopnosti a zájmy, utvářejí si názory, postoje a přesvědčení a rozvíjí svou osobnost.
Učení
Získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu jeho života.
Zahrnuje všechny situace, do kterých se v průběhu života dostáváme, jejichž výsledkem je:
• osvojování poznatků – těm říkáme vědomosti
• osvojování činností – osvojenou činnost, připravenost organismu vykonávat určitou činnost nazýváme dovednost
• utváření vztahů – k sobě, ke společnosti, k přírodě a k věcem, které člověka obklopují. Tyto vztahy nazýváme postoje
5. Vědomosti, typy vědomostí, dovednosti, druhy dovedností, postoje a kompetence
Vědomosti
1) Osvojené poznatky, které jsou výsledkem učení.
2) Soustava faktů a pojmů, teorií a komplexních poznatků, které si jedinec osvojil prostřednictvím školního vzdělávání, vlastního učení a z jiných zdrojů.
3) Výsledek žákova vnímání, poznávání, myšlení, zapamatování, praktického experimentování i životních zkušeností.
4) Hlavní kategorie obsahu vzdělávání.
Typy vědomostí
• vědomost-představa – předprimární a primární úroveň vzdělání
• fakta a pojmy – převažují na základní škole
• souvislosti a vztahy – v podobně zákonů, pravidel, …
• složité vědomostní struktury – náročné komplexy vědomostí
Dovednosti
Způsobilost jedince k řešení úkolů a problémových situací, která se projevuje pozorovatelnou činností
druhy: a) intelektové dovednosti
b) senzomotorické dovednosti
Postoje
Utvářené vztahy, k sobě, ke společnosti, k přírodě, k věcem a jevům, které člověka obklopují.
Přijímání určitých hodnot, ztotožňování se s těmito hodnotami a projevující se v chování a jednání
Kompetence
Soubor vědomostí, dovedností a postojů, které umožňují efektivní a úspěšnou činnost v určité oblasti nebo oboru. Je nutné, aby tento soubor jedinec vnitřně integroval, propojil v situaci, kdy je to potřeba, a funkčně použít k vyřešení vzniklé konkrétní situace.
6. Obsah vyučování, kritéria pro stanovení obsahu a kurikulum
Obsah vyučování
• strukturovaný a funkčně uspořádaný výběr poznatků, činností, postojů, dovedností, které mají být osvojeny
• prostředek k dosažení cíle vyučování
• cíl a obsah jsou základní pedagogické kategorie v praxi představují základní orientační východiska pro každodenní činnost škol, učitelů a žáků
Kritéria pro stanovení
• obsah výučování je především limitován:
o stavem lidského poznání – úrovní vědy
o ekonomickými, sociálními, kulturními a ideologickými faktory
o věkem žáků - biologickými, fyziologickými a psychologickými předpoklady
o typem školy
o didaktickými požadavky
o společenskými požadavky na profil absolvent
kurikulum
• stěžejní pojem v pedagogice
• souhrn dokumentů a materiálů, vymezujících:
o cíle, obsah a podmínky vzdělání
o instituce a nástroje, kterými se vzdělání realizuje
o způsoby hodnocení
• rozlišujeme:
o národní kurikulum – garantované státem, platí pro celou populaci
o zamýšlené kurikulum – plánované, obsažené v dokumentech (ve vzdělávacích programech, standardech, …)
o realizované kurikulum – to, které učitelé skutečně realizují
o dosažené kurikulum – to, co si žáci skutečně osvojí
o formální kurikulum – organizované školou
o neformální kurikulum – získané mimo školu
o skryté kurikulum – vše, co se žák ve škole naučí, aniž by to bylo plánováno (sociální dovednosti)
Učební plán
• Dokument, který pro daný vzdělávací program, vymezuje vyučovací předměty a počty hodin, které mají být těmto předmětům v jednotlivých ročnících věnovány.
• Základní orientační dokument, vymezující proporce mezi jednotlivými vyučovacími předměty; nově pak mezi vzdělávacími oblastmi a vzdělávacími obory.
7. Národní program rozvoje vzdělávání (Bílá kniha), Standard základního vzdělávání, Vzdělávací program základní škola, stručná charakteristika uvedených dokumentů, jejich vztah
Národní program rozvoje vzdělávání – Bílá kniha
Byl schválen v roce 2001 a je pojat jako systémový projekt vyjadřující ideová východiska, obecné záměry a akční programy, jimiž má být usměrňován rozvoj vzdělávací soustavy. Měl by být závazným základem, z něhož budou vycházet konkrétní realizační plány resortu, jak je předpokládají zákony o školství a vládní strategické plánování sociálně ekonomického rozvoje. Program má čtyři základní části:
1) Východiska a předpoklady rozvoje vzdělávací soustavy
2) Předškolní, základní a střední vzdělávání
3) Terciální vzdělávání
4) Vzdělávání dospělých
Standard základního vzdělávání
Dokument schválený MŠMT v roce 1995 obsahující:
• souhrn vzdělávacích cílů
• rámcový obsah vzdělávání – kmenové učivo
• kompetence, které by si žáci měli osvojit
Jeden z hlavních nástrojů péče státu o kvalitu vzdělání poskytovaného základní školou. Jeho prostřednictvím stát garantuje, že žáci všech základních škol mohou získat plnohodnotné a srovnatelné základní vzdělání.
Vzdělávací program základní škola
Dokument vydaný MŠMT ČR v roce 1996. Podle tohoto programu vyučuje více jak 93% základních škol v ČR.
Na Standart, který je pouze obecným a rámcovým dokumentem, navazují vzdělávací programy: Vzdělávací program základní škola, Vzdělávací program obecná škola, Vzdělávací program občanská škola a Vzdělávací program národní škola. Ve vzdělávacích programech jsou cíle a obsah vytyčené ve standardu konkretizovány prostřednictvím učebních plánů a osnov pro jednotlivé vyučovací předměty nebo skupiny předmětů.
8. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání – stručná charakteristika tohoto dokumentu, systém kurikulárních dokumentů
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání
Dokument přijatý po několika letech ověřování v roce 2000. Předpokládá se, že vstoupí v platnosti od září 2007. Zatím se podle dokumentu experimentálně vyučuje na „pilotních školách“. Dokument, ve kterém jsou uvedeny rámce vzdělání, ve kterých si každá škola má vypracovat svůj vlastní vzdělávací program.
Systém kurikulárních dokumentů
Systém kurikulárních dokumentů pro vzdělávání žáků od 3 do 19 let. Zavádí se v souladu s novými principy kurikulární politiky, zformulovanými v Národním programu rozvoje vzdělávání v ČR (tzv. Bílá kniha) a zakotvenými v Zákoně o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání.
Kurikulární dokumenty jsou tvořeny na úrovních:
• Státní úroveň – představuje Národní program vzdělávání a rámcové vzdělávací programy (RVP)
• Školní úroveň – představuje školní vzdělávací programy (ŠVP) podle nichž se uskutečňuje vzdělávání na jednotlivých školách.
STÁTNÍ ÚROVEŇ Národní programy vzdělávání
Rámcové vzdělávací programy
ŠKOLNÍ ÚROVEŇ Školní vzdělávací programy
9. Klíčové kompetence stanovené RVP ZV
Představují souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti.
Kompetence k učení
Na konci základního vzdělávání žák:
• Vybírá a využívá vhodné způsoby, metody a strategie pro efektivní učení, plánuje, organizuje a řídí vlastní učení, projevuje ochotu věnovat se dalšímu studiu a celoživotnímu učení.
• Vyhledává a třídí informace a na základě jejich pochopení, propojení a systematizace je využívá v procesu učení, tvůrčích činnostech a praktickém životě.
• Operuje s obecně využívanými termíny, znaky a symboly, uvádí věci do souvislostí, propojuje do širších celků poznatky z různých oblastí a na základě toho si vytváří komplexnější pohled.
• Samostatně pozoruje a experimentuje, získané výsledky porovnává, kriticky posuzuje a vyvozuje z nich závěry pro využití v budoucnu.
• Poznává smysl i cíl učení, má pozitivní vztah k učení, kriticky posoudí vlastní pokrok, určí překážky či problémy bránící učení a diskutuje o nich, naplánuje si, jakým způsobem by mohl své učení zdokonalit.
Kompetence k řešení problémů
Na konci základního vzdělávání žák:
• Vnímá problémové situace ve škole i mimo ni, rozpozná a pochopí problém, přemýšlí o nesrovnatelnostech a jejich příčinách, plánuje řešení problémů.
• Vyhledává informace vhodné k řešení problému, nenechá se odradit
• Problémy řeší samostatně, užívá logické, matematické a empirické postupy.
• Ověřuje správnost řešení a osvědčené postupy aplikuje při obdobných situací.
Kompetence komunikativní
Na konci základního vzdělávání žák:
• Formuluje a vyjadřuje své myšlenky a názory v logickém sledu, vyjadřuje se výstižně, souvisle a kultivovaně, a to v písemném i ústním projevu.
• Naslouchá druhým, rozumí jim, vhodně reaguje, zapojuje se do diskuse, obhajuje svůj názor a vhodně argumentuje.
• Rozumí textům, záznamům, běžně užívaným gestům, reaguje na ně a využívá je ke svému rozvoji a aktivnímu zapojení do společnosti.
• Využívá informační a komunikační prostředky a technologie pro kvalitní a účinnou komunikace s okolím.
Kompetence sociální a personální
Na konci základního vzdělávání žák:
• Účinně spolupracuje ve skupině, podílí se společně s pedagogy na vytváření pravidel práce týmu.
• Podílí se na utváření příjemné atmosféry v týmu, přispívá k upevňování dobrých mezilidských vztahů, v případě potřeby poskytne pomoc nebo o ni požádá.
• Přispívá k diskusi, oceňuje zkušenosti druhých lidí, čerpá poučení z toho, co říkají ostatní lidé.
• Vytváří si pozitivní představu o sobě samém, která podporuje jeho sebedůvěru a samostatný rozvoj
Kompetence občanské
Na konci základního vzdělávání žák:
• Respektuje přesvědčení druhých, odmítá tlak a hrubé zacházení, uvědomuje si povinnost postavit se proti fyzickému i psychickému násilí.
• Chápe základní principy, na nichž spočívají zákony a společenské normy, je si vědom svých práv a povinností ve škole i mimo školu.
• Respektuje, chrání a oceňuje naše tradice a kulturní i historické dědictví, má pozitivní postoj k uměleckým dílům, smysl pro kulturu a tvořivost, aktivně se zapojuje do kulturního dění a sportovních aktivit.
• Chápe základní ekologické a environmentální problémy, respektuje požadavky na kvalitní životní pprostředí
Koncepce pracovní
Na konci základního vzdělávání žák:
• Nástroje, vybaven a materiály používá bezpečně a účinně.
• K výsledkům přistupuje z hlediska kvality, funkčnosti, hospodárnosti, ochrany životního prostředí i ochrany kulturních hodnot.
• Chápe podstatu, cíl a riziko podnikání, rozvíjí své podnikatelské myšlení.
10. Vzdělávací oblasti stanovené RVP ZV, doplňující vzdělávací obory a průřezová témata stanovené RVP ZV
Vzdělávací oblasti:
jednotlivé vzdělávací oblasti jsou tvořeny jedním vzdělávacím oborem nebo více obsahově blízkými vzdělávacími obory.
• Jazyk a jazyková komunikace – Český jazyk a literatura, Cizí jazyk
• Matematika a její aplikace – Matematika a její aplikace
• Informační a komunikační technologie – Informační a komunikační technologie
• Člověk a jeho svět – Člověk a jeho svět
• Člověk a společnost – Dějepis, Občanská výchova
• Člověk a příroda – Fyzika, Chemie, Přírodopis, Zeměpis
• Umění a kultura – Hudební výchova, Výtvarná výchova
• Člověk a zdraví – Tělesná výchova, Rodinná výchova
• Člověk a svět práce – Člověk a svět práce
Doplňující vzdělávací obory
Zařazují se do RVP ZV, které nejsou povinnou součástí základního vzdělávání, pouze doplňují a rozšiřují, např. Další cizí jazyk, Dramatická výchova, Sportovní hry, ...
Průřezová témata
Reprezentují v RVP ZV okruhy aktuálních problémů současného světa a stávají se významnou a nedílnou součástí základního vzdělávání. Vytvářejí příležitosti pro individuální uplatnění žáků i pro jejich vzájemnou spolupráci a pomáhají rozvíjet osobnost žáka v oblasti postojů a hodnot. Tvoří povinnou součást základního vzdělávání. Škola musí do vzdělávání na 1. a 2. stupni zařadit všechna průřezová témata uvedená v RVP ZV. Všechna průřezová témata však nemusí být zastoupena v každém ročníku.
• Osobnostní a sociální výchova
• Výchova demokratického občana
• Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech
• Multikulturní výchova
• Environmentální výchova
• Mediální výchova
11. Didaktické principy (zásady). Principy klasické, principy moderní didaktiky
Vyuč. principy jsou nejobecnější pravidla, jejichž dodržování významně přispívá k dosažení lepších výsledků. Soudobá didaktika se opírá o poznatky řady vědních oborů – psych, logika,…
Klasické principy:
o Princip výchovnosti vyučování – vyuč. je jedním ze základních prostředků k realizaci všech složek výchovy, tedy nejen rozumové, ale i mravní, estetické, tělesné a pracovní. Při vyučování jde o proces rozvíjení celé osobnosti žáka.
o Princip cílevědomosti – ujasnění si hlavního cíle je základním východiskem učitelovy přípravy na vyuč. hodinu, ale i základním kritériem pro operativní změny tohoto naplánovaného postupu v průběhu hodiny. Dosud nedostatečně je tento princip uplatňován v práci žáka. Každá činnost žáka by měla vést k cíli, který si žák uvědomuje a jehož se snaží dosáhnout.
o Princip uvědomělosti – vyjadřuje požadavek, aby žák rozuměl tomu, čemu se učí a uvědomoval si smysl této činnosti. Seznámení žáků s cílem vyučování, vhodná motivace, vytvoření kladného vztahu k učení, volba vhodných vyuč. metod. Neosvojení učiva uvědoměle – formalismus v jeho vědomostech(biflování)
o Princip aktivity – požadavek, aby žák nebyl pasivním účastníkem vyuč. Nejde jen o aktivitu žákových poznávacích procesů, ale i procesů citových a volních. Kromě aktivní činnosti duševní, podněcuje učitel žáky i k různé činnosti manuální. aktivitu ovlivňuje: zájem, přesvědčení o užitečnosti, organizace vyučování, struktura vyuč. hodiny, výběr vhodných pomůcek,…
o Princip názornosti – zformuloval Komenský. Požadavek, aby si žák vytvářel představy a pojmy pokud možno vnímáním předmětů a jevů skutečnosti nebo jejich zobrazení. Aby i učitelův slovní projev a psaný text učebnice byly dostatečně názorné.
o Princip soustavnosti – souvisí se systematičností a plánovitostí vyuč. Učební plán určuje systém předmětů, systém tvoří učivo vymezen uč. osnovami. Respektování principu v přípravě i samotném průběhu vyučování, i domácí příprava
o Princip postupnosti – vyjádřil Komenský – málo než mnoho, stručné než obšírné, prosté než složité, všeobecné než zvláštní, blízké než vzdálené, obdobné než odchylné
o Princip přiměřenosti – požadavek, aby cíl, obsah i prostředky vyučování odpovídaly stupni psych. a tělesného vývoje žáků. Učitel – posoudit náročnost učiva a metod ve vztahu k možnostem žáků v určité třídě k momentální atmosféře v hodině
o Princip individuálního přístupu k žákům – požadavek respektovat ve vyučování podle možností psych. i fyz. zvláštnosti každého žáka
o Princip zpětné vazby – jde o co nejčastější vzájemnou výměnu informací mezi uč. a žáky
o Princip spojení teorie s praxí – pož., aby osvojování teoretických poznatků bylo vyváženo jejich praktickým uplatňováním.
o Princip spojení školy se životem - pož., aby cíl, obsah, prostředky a metody vyučování odpovídaly současným požadavkům a potřebám společnosti
Principy moderní didaktiky
p. úcty a respektu k dítěti, p. orientace na pozitivní stránky osobnosti dítěte, p. bezpečí, jistoty a vstřícnosti, vytváření pozitivních sociální, emocionální a pracovní atmosféry, p. převahy kladného hodnocení, orientace na radost a prožitek, uspokojení z úspěšné práce, p. spolupráce, kooperace žáků a orientace na vzájemnou pomoc
12. Pedagogická komunikace. Verbální a neverbální komunikace.
Ped. kom. – vzájemná výměna informací (poznatků, názorů, pocitů a postojů) mezi všemi účastníky ped. procesu. Zprostředkovává také emocionální stavy, mezilidské vztahy a postoje.
Ped. kom. je zaměřena na dosažení ped. cílů, má zpravidla vymezený obsah, probíhá s ohledem na sociální role účastníků a respektuje stanovená pravidla. Úroveň ped. kom. ovlivňuje efektivitu ped. práce. Kultivované vyjadřování a především citlivé a taktní jednání a vystupování ped. pracovníků pozitivně ovlivňuje následnou reakci a činnost žáků
Tři typy ped. kom.:
• Kom., kterou si pedagog může předem promyslet a připravit (adresát – komu je sdělení určeno, cíl kom. – čeho chceme dosáhnout, Obsah – vymezení toho co budeme sdělovat, forma – jakým způsobem to budeme sděl., podmínky – čas, akustika, rozmístění účastníků,..)
• Kom., která se dá připravit jen orientačně
• Nepřipravená kom., odehrávající se v jedinečných a neopakovatelných situacích – klade vysoké nároky na schopnost okamžitého „vzhledu“ do nové situace, rychlé vyhodnocení podmínek, na rozhodnost i rozvážnost, ale především na pohotovost, citlivost a takt komunikaci za strany pedagoga.
Ped. kom. by mělo v každé situaci charakt.: klid, takt, citlivý přístup, pohoda, vzájemná důvěra, orientace na pozitivní jevy a stránky a vlastnosti, tolerance, snaha o porozumění ostatním, trpělivost, objektivita
Ped. kom. by neměla být jednostranná. Ve vzdělávací činnosti hovoří pedagog a žáci – posluchači – jednosměrná komunikace. Ped. by se měli více orientovat na intenzivní obousměrnou komunikaci.
Práva pedagoga a žáka v oblasti komunikaci jsou značně rozlišná, žák má podstatně méně práv (výjimkou jsou alternativní školy)
tři způsoby kom – verbální, neverbální, jednáním, činností – v pedagogice se prolínají
Verbální komunikace – rozlišit stránka obsahová a formální. Obsahová stránka: srozumitelnost, obsahová přiměřenost. Formální stránka: hlasitost(závisí na počtu žáků, rozmístění, významu sdělování, atmosféře,…), dynamika(zesilování a zaslab. hlasitosti), rychlost, intonace(melodie řeči), správné frázování(udržování stejného rytmu řeči), emocionalita
Neverbální komunikace – je součástí verb. kom., jde o sdělování pohledy(řeč očí), výrazy obličeje(mimika), pohyby(kinetika), fyzickými postoji, gesty(gestika), dotykem(haptika), přiblížením a oddálením(proxemika), úpravou zevnějšku a prostředí. + př.
13. Otázka, její funkce, vlastnosti, typy otázek, technika kladení otázek.
Otázka: základní stavební prvek verbální pedagogické komunikace, představuje impuls k činnosti, k přemýšlení, podnět k aktivizaci poznávacích, citových a volních procesů žáka. Otázka navozuje činnost žáka, řídí a usměrňuje činnost žáka žádoucím směrem
Požadavky na formulaci otázek: Jasná a srozumitelná ot., stručná, výstižná a přesně formulovaná. Žádná odpověď na otázku by neměla zůstat bez odezvy, bez reakce toho, kdo otázku položil!
Základní kladení otázek ve výuce: Otázka – zahrnovat jeden problém, logicky na sebe navazovat ot., kladeny v promyšleném pořadí, chceme-li zapojit všechny žáky, nejprve otázka, pak vyvolat žáka, ot. klademe přiměřeným tempem, přiměřený čas na odpověď, střídavě vyvolat všechny žáky.
Taxonomie učebních otázek (D. Tollingerová): úlohy vyžadující pamětní reprodukci poznatků, vyžadující jednoduché myšlenkové operace s poznatky, vyžadující složité myšlenkové operace s poznatky, vyžadující tvořivé myšlení, vyžadující sdělení poznatků.
14. Typy výuky
Pojmem výuka je označována činnost učitele ve vyučování. Učitel vyučuje, tj. navozuje, organizuje a řídí poznávací, citové a volní procesy žáků, kteří se učí.
Pojem výuka je někdy nahrazován pojmem vyučování. V teoriích obecné didaktiky se výuka objasňuje šířeji než samo vyučování – jako systém, který zahrnuje jak proces vyučování tak především cíle výuky, obsah výuky, podmínky, determinanty a prostředky výuky, typy výuky, výsledky výuky.
Základní znaky: možnost splynutí vzdělávání a výchovy, stanovení cílů a vymezení jejich obsahu, stanovení rámcového postupu, vytvoření potřebných materiálních a organizačních podmínek, uskutečňuje se pod vedením pedagoga
Typy výuky:
• informativní – učitel sděluje info žákům, žáci se učí především tomu, co jim zprostředkuje učitel
• heuristické – žáci jsou učitelem vedeni k samostatnému poznávání, objevování nových poznatků
• produkční – příkladem jsou různé pracovní činnosti žáků, práce s materiálem, praktická činnost směřující k vytvoření určitého produktu
• regulativní – jejím základem je detailně rozpracovaný projekt, každý úkon žáka je regulován, řízen
15. Metody výuky: Charakteristika, celkový přehled.
Dosavadní pojetí vyuč. transmisivní (učitel ví, je garantem pravdy), nyní – pojetí konstruktivistické – učitel vytváří podmínky a zajišťuje, aby žák mohl dosáhnout co nejvyšší úrovně, je garantem metody.
Vyučovací metoda: způsob, jakým učitel organizuje proces osvojování nových vědomostí a dovedností žáků. Je to koordinovaný, úzce propojený systém vyučovacích činností učitele a učebních činností, orientovaný na dosažení výchovně-vzdělávacích cílů.
Dělení: Podle zdroje poznání: metody slovní, názorové, praktických prací. Podle vyučovací hodiny: metody motivační, expoziční, fixační(opakovací), diagnostické, hodnotící.
Slovní vyučovací metody:
• monologické metody (metoda výkladu:vysvětlování, vyprávění, popis, přednáška – všechny metody se prolínají a doplňují, nelze je oddělit od jiných vyučovacích metod),
• dialogické metody – met. kladení otázek (rozhovor, motivační rozhovor, rozhovor vyvozovací, rozhovor objevný, rozhovor opakovací, rozhovor diagnostický, dialog, diskuse, beseda),
• metody práce s textem – práce žáků s hotovým písemným textem a samostatná tvorba vlastního textu (čtení s výkladem, samostatná práce s textem, tvorba textu, Pedagogické hnutí Čtením a psaním ke kritickému myšlení – naučit žáka pracovat s textem, práce s programovaným textem)
Názorové vyučovací metody: Ukázka (předvádění, demonstrace), instruktáž (předvedení určitého úkonu), pozorování (poznávají věci v přirozeném prostředí), pokus (umělé vyvolání jevu),
Metody praktických prací: Frontální pokusy, laboratorní práce, práce žáků s multiplikáty pomůcek, praktické práce ve školních dílnách a praktické práce pěstitelské a chovatelské
Řešení výukových problémů – problémová metoda: výukový problém je úkol, s jakým se žák dosud nikdy nesetkal a postup jak tento úkol vyřešit zatím nezná. Problém je teoretická nebo praktická obtíž, kterou žák samostatně řeší svým vlastním aktivním zkoumáním. Hlavní způsoby řešení: rozumovou analýzou, postřehem, metodou pokusu a omylu
Výukové projekty: Při jeho realizaci se uplatňuje celá řada aktivizujících vyučovacích metod, zejména metod samostatné práce. Hlavní myšlenky: vytvoření produktu, týmová práce, schopnost samostatně vyhledávat informace, respektování mezipředmětových a časových souvislostí, respektování individualita a samostatného postupu, změněná role učitele
Metody situační – jsou žáci spíše statickými pozorovateli. Inscenační metody – žáci sami ztvárňují a představují určité osoby
Didaktické hry – hra, ke které žáky záměrně podnítil pedagog a která směřuje k dosažení didaktických cílů
Vyučování s využitím prvků daltonského učebního plánu (svoboda žáků a učitelů, samostatnost, spolupráce)
16. Metody slovní: Rozdělení, Charakteristika jednotlivých metod.
Patří k nejčastěji používaným vyuč. metodám.
Monologické metody – základem je učitelův slovní projev:
Metoda výkladu – podstatou je slovní projev učitele, nejčastější forma je vysvětlování, ale také vyprávění, popis,... Výklad by měl probíhat podle připravené osnovy, přiměřená délka, dostatečné názorný.
Vysvětlování – výklad jevů, nových pojmů, souvislostí a vztahů na konkrétních případech a ve spolupráci žáků. Učitel se snaží žáky zapojit otázkami apod.,je částečně realizována zpětná vazba. Umění dobře vysvětlovat spočívá – vysv. musí být srozumitelné (navazuje na dosavadní znalosti, vychází z konkrétních př., spojeno s kladením otázek, názorný materiál), učební látka musí být prezentována tak, aby byla snadno zapamatovatelná (důraz na hl. myšlenky, zjednodušení, prezentovat jako systém).
Vyprávění: touto formou seznamuje učitel žáky s průběhem určitého konkrétního děje, nemá tak logickou stavbu a návaznost, vyp. by mělo být dynamické, barvité, bohaté na představy a citově působivé. Účinnost lze zvýšit ilustrací, ukázkou, ...
Popis – systematické rozebírání základní, podstatné a charakteristické rysy či znaky předmětu, jevu,... Základem je výběr typických znaků předmětu a jejich seřazení do určitého pořadí, který potom tvoří osnovu výkladu.
Přednáška – souvislý, logicky utříděný výklad vědeckých pojmůa zákonitostí, náročný na abstraktní myšlení posluchačů, proto je používaná na VŠ. Forma monologického projevu, v krátké době hodně informací. Všechny formy výkladu se prolínají, doplňují, často je nelze oddělit, jsou propojeny. Učitelův výklad je zpravidla bodově zachycen prostřednictvím osnovy na tabuli, který je pak oporou při opakování.
Metody dialogické – metody otázek a odpovědí:
Rozhovor – střídání učitelových otázek a odpovědí žáků, využívá se v každé fázi hodiny, základním stavebním kamenem je otázka, hlavní předností je neustálá zpětná vazba.
Motivační rozhovor – zařazuje se např před prezentací nového učiva v úvodu hodiny, prostřednictvím otázek uč. usiluje o aktualizaci zkušeností žáků vztahující se k novému učivu. Je pro žáky přitažlivý když jsou zážitky zajímavé a jsou schopni na otázky odpovídat.
Rozhovor vyvozovací (Sokratovský) – učitel vede žáka vhodně volenými otázkami k přemýšlení a vyvozování nových vědomostí, je zaměřen na myšlenkovou činnost žáka a podporuje především schopnost logického úsudku.
Rozhovor objevný (heuristický) – opírá se i o badatelskou aktivitu žáka, je vede otázkami k pozorování, experimentování s předměty (osvědčují se otázky:co je to, jak se to jmenuje, kolik to má částí, který prvek je nejdůležitější a proč, jak vznikl, jakou má funkci, prohlédni a srovnej, prostuduj, změř a porovnej, co je větší, ...).
Rozhovor opakovací (fixní) – slouží k opak a upevnění učiva, ale i k prohloubení a systematizaci, otázky jsou směřovány na podstatu učiva, ale i na souvislostech,
Rozhovor diagnostický (examinační) – při kontrole a prověřování dosažených znalostí, při ústním zkoušení,..zjišťujeme úroveň žák. vědomostí.
Dialog – učitel vystupuje v dialogu do popředí spolupráce partnerů a otázky si kladou vzájemně oba. Diskuse – všichni kladou otázky a odpovídají na ně, u nás se moc neuplatňují. Požívá se tehdy, když se chceme seznámit s názory žáků na určitý problém nebo poznat zkušenosti žáků z určité oblasti. Brainstorming.
Beseda – zřídka používaná, hovor se žáky a odpovídá na jejich otázky
Metody práce s textem – práce s učebnicí nebo s vlastním textem:
Čtení s výkladem – předčítání textu a rozebírání a objasňování jej, seznámení s novými termíny, učit se rozumět textu, dělat výpisky,...
Samostatná práce s textem, tvorba textu – typická pro domácí přípravu žáka,
Čtením a psaním ke kritickému myšlení – naučit žáka pracovat s textem, Práce s programovaným textem – látka rozdělena do kroků, každý krok obsahuje několik nových info a pak následuje otázka, úkol. Je vhodné pro samostatné studium
17. Metody názorné a pracovní: Rozdělení, Charakteristika jednotlivých metod.
Názorné vyuč. metody – při zprostředkování nových poznatků se opírají a přímý názor a skutečnost
• Ukázka (předvádění, demonstrace) – názorné předvádění předmětů provázené výkladem a otázkami učitele, je to řízené pozorování a poznávání. Žákům předvádíme skutečné předměty (exkurze, ..) nebo alespoň zprostředkovaná ukázka (model,..), komorní A:). Lze hovořit o ukázce zrakové, sluchové, hmatové, čichové, chuťové a jejich kombinací.
• Instruktáž – Spočívá v předvedení nějakého úkonu, doplněno popisem a vysvětlením, může být skutečná nebo zprostředkovaná – film. úkon předvádíme v běžném tempu, zpomaleně, po částech, obtížné momenty a opakujeme, klademe otázky..
• Pozorování – žáci podle pokynů učitele bezprostředně poznávají věci nebo jevy v jejich přirozeném prostředí. Fenologické poz. – u živočichů a rostlin – sledování, zaznamenávání, hodnocení průběhu životních projevů, ale i meteorologická poz. Jde o systematickou a dlouhodobou činnost, náročná na přesnost, vytrvalost a pravidelnost pozorování.
• Pokus – umělé vyvolání jevů nebo procesů tak aby se daly pozorovat, analyzovat,..školní pokus – jednoduchý, přesvědčivý, bezpečný. Demonstrační pokus provádí učitel, frontální žáci. Pokus je vázán na používání pomůcek, preparátů, laboratorních přístrojů,.. Naplnění principu názornosti však nespočívá jen v účelném využití názorných pomůcek, ale i na srozumitelném slovním projevu učitele.
Metody praktických prací – přímý styk se skutečnými předměty a možnost manipulace s nimi.
• Frontální pokusy – žáci je kionají sami ve skupinách nebo samostatně paralelně s učitelovým demonstračním pokusem.
• Laboratorní práce – využívány v přírodovědných a tech. předmětech, je to aktivní a samostatná práce žáků, kteří laborují, experimentují, pozorují, popisují, měří a dospívají k určitým závěrům a výsledkům, sloužícím k ověřování už známých poznatků nebo vyvození poznatků nových.
• Práce žáků s multiplikáty pomůcek – každý žák má k dispozici učební pomůcku, s kterou může manipulovat, experimentovat, provádět vlastní měření a zjišťovat její vlastnosti (modly těles v mat..). Praktická práce ve šk. dílnách a pr. práce pěstitelské a chovatelské – seznámení se zákl. vlastnostmi různých materiálů a zacházení s určitými nástroji, bližší seznámení živočichů a rostlin.
• Proces utváření nových dovedností (fáze) – uvědomování významu, přesný a výstižný popis, první pokusy o provedení dovednosti, samostatné a úspěšné provedení dovednost, automatizované provádění dovednosti, tvořivé uplatnění dovednosti.
18. Hodnocení, klasifikace: Cíl, principy, atmosféra, účel. Klasifikace a slovní hodnocení.
Je to činnost náročná, odpovědná a společensky závažná.
Účel: smyslem hodnocení vzhledem k žákovi je informovat žáka do jaké míry zvládl požadavky, informace o zjištěném stavu, inform. Žáky jak by měl dále pracovat a postupovat, motivovat, povzbudit a podnítit žáka k další práci, hodnocení by mělo být výrazem pedagogického optimismu, učitel by měl posílit jeho sebedůvěru. Pro učitele je hodnocení zpětovazební informací a také významnou info pro rodiče. Ze celospolečenského hlediska je hodnocení žáků závažným aktem, závažnost je dána: předmětem hodnocení – co u žáky hodnotíme, přístupem k hodnocení, způsobem hodn. a jeho důsledky
Princip hodn.: učitel by měl hodnotit objektivně, spravedlivě a taktně. Hodn. by mělo pomáhat kladně motivovat, mělo by být prováděno humánním, taktním, rozvážným a citlivým způsobem. Výsledky hodn. by neměly být přeceňovány. Požadavky na žáky by měly být přiměřené. Hodn. by mělo být objektivní, spravedlivé a nestranné. Učitel musí přihlížet ke zdrav. a psych. stavu žáka.
Diagnostické metody požívané při hodnocení:
soustavné pozorování žáků, rozhovor, analýza výsledků činností žáka, zkoušení žáků – ústní, písemné, praktické. Individuální, skupinové, hromadné,...
Atmosféra zkoušky – klidná, důstojná, nestresující.
Ústní zkouška - podobu rozhovoru, učitel klade otázky, žák odpovídá, postupujeme od širších otázek k užším.
Písemné zkoušky: vhodné v mat a cizích jaz., velké množství poznatků od velkého počtu žáků, rychlá oprava. Zvláštní skupinou pís zkoušek – didaktické testy:orientační, nestandartizované a standartizované, normalizované. Vlastnosti d.t.:validita(měří to co chceme skutečně měřit), objektivnost, spolehlivost, citlivost, použitelnost, ekonomičnost. D.t. souží k diagnóze
Formy hodnocení: výsledky hodn. lze vyjádřit různě. Klasifikace – hodn. prostřednictvím známek, v posledních letech. Klasické X slovní hodnocení - obě mají své nedostatky a přednosti. Nahrazení slov. hodn. je u nižších stupňů přínosem, učitel prac. s menším kolektivem a žáky zná, u vyšších stupňů – méně vhodné
Klasifikační stupnice: Žáci jsou hodn podle kas. stup.: výborný, chvalitebný,..., chování: velmi dobré, uspokojivé, neuspokojivé. Celkový prospěch ne prvním stupni: ne/prospěl, na druhém: s vyznamenáním, ..
19. Základní jednotka výuky (vyučovací hodina, struktura, fáze, typy).
Vyučování je základní a nejvýznamnější složkou výchovy a vzdělávání. Vyznačuje se proprac. systémem cílů, obsahu, prostředků a podmínek a organizovaností práce učitelů a žáků. Žáci jsou rozděleni do ročníků dle věku, vyučování je pro žáky společné. Vzhledem k cílům, které by měla dnešní škola plnit by bylo velmi prospěšné, kdyby se na každé škole alespoň několikrát v roce realizovala dobře připravená a zajímavá výchovně vzdělávací akce společná pro žáky různých ročníků.
Vyučovací hodina je základní jednotkou výchovně vzdělávací práce ve škole, je základní organizační formou ve třídě. Učitel ve přesně vymezeném čase řídí kolektivní poznávací činnost celé skupiny žáků. Jednotlivé vyuč. hodiny jsou uspořádány do rozvrhu hodin, který je sestaven na základně učebního plánu a počtu jednotlivých ročníků. (3. a 4. hodina – pokles pracovní schopnosti, střídání předmětů)
Struktura vyuč. hodiny – fáze, etapy: zahájení v.h., sdělení cíle hodiny, organizační pokyny, kontrola d.ú. a přípravy žáků, opakování probraného učiva, motivace k novému učivu, expozice nového učiva, procvičování a upevňování, zadání d.ú., shrnutí, zakončení. Všechny fáze se nemusí vyskytovat v každé v.h. a také jejich výše uvedené pořadí není dogma
Typy v.h.:
• podle dominantní fáze hodiny – hodiny základního typu, kombinované. hodiny osvojování nových vědomostí. hodiny osvojování nových dovedností. hodiny používání vědomostí a dovedností při řešení praktických úkolů. hodiny procvičování a opakování. hodiny kontroly a hodnocení.
• Z hlediska jednotlivých vyuč. předmětů: hodiny literárně historického vyučování, jazykového v., občanské výchovy, matematického vyučování, přírodovědného vyučování, hudební výchovy, tělesné výchovy, pracovní výchovy.
20. Práce žáků ve skupinách, skupiny homogenní a heterogenní, specifika jejich práce. Diferenciace, individualizace a kooperace ve výuce.
Skupinové vyučování: rozdělení třídy do skupin, které samostatně řeší vlastní úkoly. To umožňuje určitou individualizaci vyučování a diferenciaci vyučovacích metod.
Homogenní sk. - stejnorodé, žáci s přibližně stejnou úrovní. Třída, do níž jsou žáci zařazování na základě určitého společného kritéria výběru, zpravidla podle schopností, inteligenční úrovně, učebního tempa,…
- Při práci žáci řeší ve skupinách zpravidla úkoly lišící se stupněm obtížnosti, náročnosti na kvalitu myšlení a pracovní tempo, mohou ho řešit individuálně nebo ve skupině. Vyučovací proces je lépe přizpůsoben schopnostech jednotlivých žáků.
Heterogenní sk.- různorodé, rozdílná úroveň. Třída složená ze žáků stejného věku bez ohledu ne jejich schopnosti a učební předpoklady, tedy nediferencovaná.
- Při práci řeší žáci úkoly přibližně stejné náročnosti, řeší ho celá skupina společně. Nejschpnější žáci musí ve skupině organizovat, pomáhat slabším, kteří se musí snažit, aby přispěli ke splnění společného úkolu. Není vhodná soutěživost.
- Z ped. hlediska je oceňována práce v heterogenních sk. (zvýšení aktivity, zapojení všech žáků, větší zájem o úkol, přijmutí odpovědnosti za učení, zvolení svého tempa práce, učení se komunikativním dovednostem, organizaci práce, …
Práce žáků je předpokladem kooperativního učení – pokud mezi žáky existuje pozitivní vzájemná závislost, je vyžadována osobní odpovědnost, činnost se odehrává v malých skupinách - interakce tváří v tvář, osvojování a rozvoj interpersonální a skupinové dovednosti, skupina je schopna reflexe své činnosti.
Diferenciace ve výuce – členění žáků procházejících školním vzděláváním na skupiny. Cílem je vytvořit vhodné podmínky pro všechny žáky, přiměřené jejich předpokladům a zvláštnostem, pohlaví, schopnostem, zájmům,…
Rozlišuje se : - diferenciace podle typu školy v rámci stupně vzdělávání
- obsahová diferenciace:
členění výuky na větve nebo směry v rámci jednoho typu školy
nabídky volitelných předmětů
vytváření obsahových variant v rámci jednoho předmětu na téže škole
- dif. podle schopností a výkonnosti nebo zájmů žáka:
- vytvoření homogenních tříd
- vytvoření heterogenních skupin
Individualizace výuky – způsob diferenciace výuky, při níž se zachovávají heterogenní třídy žáků jako základní sociální jednotka.
21. Učebnice: Funkce, druhy, práce s učebnicí.
Učebnice – druh knižní publikace uzpůsobené k didaktické komunikaci svým obsahem a strukturou
Má řadu typů, z nichž nejrozšířenější je školní učebnice – ta funguje jako prvek kurikula – prezentuje výsek plánovaného obsahu vzdělání a jako didaktický prostředek – je informačním zdrojem pro žáky a učitele, řídí a stimuluje učení žáků.
Výzkumu učebnic se v zahraničí věnují specializovaná vědecká pracoviště. Analýza učebnic se zaměřuje na strukturu didaktického textu, jeho obsah, rozsah, obtížnost, didaktickou vybavenost,… V ČR jsou po roce 1989 vyvíjeny kromě standardních též alternativní učebnice. Didaktická kvalita českých učebnic není zjišťována a hodnocena. Produkování učebnic je ponecháno živelnému působení tržního hospodářství, tzv. schvalovací doložka udělovaná ministerstvem školství je velmi benevolentní.
Čítanka – druh učebnice obsahující ukázky z uměleckých nebo odborných textů. Slouží k nácviku čtení, později k literární výchově
Cvičebnice – druh učebnice, jejímž účelem je opakování, upevňování určitých vědomostí, dovedností, vytváření návyků apod. Používá různých typů cvičení.
Slabikář – učební text pro žáky prvního ročníku ZŠ, didakticky ztvárněný k osvojování dovednosti číst, psát,…
Skriptum – druh vysokoškolského učebního textu, zabývající se zpravidla tématem souvisejícím s přednáškou, kurzem,..
Elektronická učebnice – uč., která není v tištěné podobě, nýbrž jsou uloženy na nosičích CD nebo jsou zpřístupněny on.line.
Pracovní sešit – druh učebnice obsahující převážně úkoly a cvičení pro samostatnou práci žáků.
22. Učební pomůcky: Celkový přehled, funkce, zásady používání.
- jsou to jednak skutečné předměty, ale také předměty skutečnost napodobující.
Podle toho kdo s nimi pracuje – učitel – demonstrační, žáci – multiplikáty.
Charakteristika: přibližují to, co je daleké, zvětšují to, co je nepatrné, zmenšují to, co je příliš velké, zpomalují to, co je moc rychlé, zrychlují to, co je pomalé, odhalují to, co je skryté, konkretizují to, co je abstraktní, zpřítomňují to, co je minulé, fixují to, co je prchavé, zpřehledňují to, co je složité.
- Dobrá uč. pom. má odrážet skutečnost a měla by být zajímavá, poutavá, bezpečná..přiměřená věku žáků, estetický vzhled, jednoduchost. Před použitím musíme zkontrolovat stav pomůcky.
Učební pom. lze klasifikovat takto: skutečné předměty, přírodniny, preparáty, výrobky, modely, přístroje, zobrazení – obrazy a nákresy na tabuli, fotografie,..), symbolická zobrazení (schéma, gryf, mapy, plán,,), nosiče dynamických obrazů a zvuků(filmy..), zvukové pom. (hud. nástroje, CD, ..), dotykové pomůcky(reliéfové obrazy...), nosiče počítačových programů, literární pomůcky-učebnice, čítanky,...
S tímto tématem souvisí i didaktická technika. Patří k ní především tabule, magnetofony, CD přehrávače, jazykové laboratoře, sluchátková zařízení, přístroje pro statickou projekci, přístroje pro dynamickou projekci – tv, počítače.
Zápis na tabuli – stručný, výstižný, logický, provádíme i náčrt (jednoduchost, zřetelnost, úměrnost, zdůraznění podstatných částí. Magnetické tabule – prezentace předem připravených materiálů. Tabule plexitové (bílé, průhledné). Zpětné projektory – pro prezentaci. Magnetofony a přehrávače CD – zvukové nahrávky.
Žádné komentáře:
Okomentovat