Dogmatika zkoumá vnitřní souvislosti a návaznosti různých tvrzení víry, která vychází z jednoho společného základu, ze zjevení Boha jako Otce Ježíše Krista a ze zjevení jeho Syna. Dogmatika je uspořádaným a metodickým výkladem skutečnosti, předpokladů a důsledků sebe-sdílení Trojjediného Boha v Ježíši Kristu pro spásu lidí.
Název disciplíny se odvozuje od slova dogma. Etymologicky toto slovo znamená výrok, výnos, učení, ustanovení, zásadu nebo nařízení. Pod dogmatem v úzkém slova smyslu se rozumí pro křesťana závazná výpověď, v níž je církevně stanoveným způsobem vyložena pravda Zjevení, vztahující se ke křesťanské praxi. Někdy se dogma definuje jako pravda Bohem bezprostředně zjevená a církví jako taková předložená. Formulace dogmatu je myšlenkovým procesem, který postupně vede k závaznému věroučnému závěru. Ten je spolehlivým pravidlem víry. Lidskou odpovědí má být souhlas rozumu osvíceného vírou. Ale jak už jsme viděli výše, dogmatika jako disciplína se neomezuje pouze na dogmata v úzkém slova smyslu.
Vrcholem scholastické práce se stala geniální syntéza sv.Tomáše Akvinského Summa theologiae (1266). Jeho vliv na katolickou teologii je ohromný.
1.Teologické poznání, základy: Výklad zásad a pramenů, podle nichž a jimiž získává dogmatika své poznatky, většinou spojeno s úvodem do dogmatiky. 2. Nauka o Bohu Jednom a o Trojici: Výklad Boží podstaty, jak se dá vyvodit z dějin spásy. 3. Nauka o stvoření: výklad počátků dějin spásy. 4.Teologická antropologie: Teologie o člověku jako vrcholu a správci stvoření a smluvním Božím partneru. 5. Kristologie a soteriologie: Objasnění tajemství osoby a díla Ježíše z Nazareta, Božího syna a Vykupitele světa. 6. Mariologie: Učení o matce Ježíšově. 7. Pneumatologie: Učení o podstatě a působení Ducha Svatého. 8. Ekleziologie: Učení o církvi jako o znamení a nástroji výkupného činu Božího v dějinách. 9. Učení o svátostech: Výklad sedmi svátostí jako cest spásy. 10. Učení o milosti: spása jako čin Boží svobodné přízně. 11. Eschatologie: Učení o dovršení dějin v Bohu.
Teologické výpovědi byly klasifikovány podle své blízkosti středu víry. De fide divina, de fide, fidei proxima, sententia certa. Druhým krokem byl důkaz z Písma a Tradice. V praxi byly pasáže z Písma a Tradice redukovány na texty dokazující danou výpověď. Citace byla někdy vytržená z kontextu, jen aby posloužila jako důkaz pravdivosti uvedené teze. Třetí krok představoval spekulativní výklad. Učení církve podložené Písmem a Tradicí bylo v této konečné fázi objasňováno filozofickou reflexí. K této části patřila i aktualizace teze. Zabývala se otázkami každodenního života a uplatňovala tezi n konkrétní problémy. Jistě, že dnes nepřebíráme toto schéma beze zbytku, ale hlas II.Vatikánského koncilu je uvedenému schématu blízký, i když prvním pravidlem víry je Písmo svaté.
O vnitřní struktuře dogmatiky II.Vatikánský koncil říká: „V dogmatické teologii ať se postupuje takto: nejprve se předloží biblická témata, nato se bohoslovcům ukáže, jak přispěli k věrnému předávání a vysvětlování zjevených pravd otcové východní i západní církve a jak probíhaly další dějiny dogmat, a to ve vztahu ke všeobecným církevním dějinám. Potom se mají bohoslovci učit hlouběji pronikat do tajemství spásy pomocí spekulace pod vedením sv.Tomáše a objevovat jejich vzájemnou souvislost, aby se dospělo k jejich dosažitelně nejlepšímu objasnění. AŤ jsou také vedeni k tomu, aby vnímali stálou přítomnost a působení těchto tajemství v liturgických úkonech a v celém životě církve. Ať se také učí hledat řešení lidských problémů ve světle zjevení, promítat jeho věčné pravdy do proměnlivých podmínek lidského bytí a sdělovat je současníkům způsobem jim přiměřeným.“ OT 16.
Jaké jsou typy dogmatických textů? Učebnice dogmatiky je koncipována s ohledem na potřeby vyučování – šířka a hloubka učebnice. Kompendium - jedná se o podobný text jako učebnice, ale je obsáhlejší, má ambici zvládnout celou šíři problematiky. Summa je souhrn tezí, jejich odůvodnění a vysvětlení, nejznámější je Summa Theologiae sv.Tomáše Akvinského. Monografie je zpracováním jednoho problému, ale velmi podrobně a důkladně. Enchiridion symbolorum - je to sborník věroučných prohlášení učitelského úřadu církve. Katechismus je první souhrnná a přehledná informace o víře.
4. Kristologie a soteriologie,
Závěr.
Možná se nám zdají christologické problémy abstraktní, odtržené od života, ale přesto jsou nezbytnou základnou pro soteriologii, která je pro nás aktuální. Pro naší dobu není sice tolik aktuální jednota Kristova, tedy problém spojení dvou přirozeností v jedné osobě, jako spíš jedinost či jedinečnost Kristova. Žijeme v době náboženského pluralismu. Mnozí hledí na Krista, oceňují jeho osobnost, ale neberou ho jako jediného Spasitele. Je pro ně jedním z mnoha nebo jedním z několika, velkým ale jen člověkem. Musíme proto vědět kdo Kristus je, abychom dovedli odpovědět těm, kteří se ptají po důvodech naší naděje.
II. Biblická svědectví o spáse a o prostředníku spásy.
Tento odstavec je určitým přehledem. Budu citovat uspořádaně řadu NZ míst. Jde o přehled pro naše téma, nebudu ta biblická místa rozebírat. Jsou velmi důležitá, vytváří mnohost, ve které se svatopisci snažili postihnout jediné tajemství naší spásy. Vidíme znovu, že už v NZ existuje pluralita christologických přístupů. Tato místa nestojí proti sobě, jsou spíše komplementární (doplňují se). Z této různosti vycházejí různé historické soteriologické koncepce, jak uvidíme později. I když jsou tato NZ místa většinou známá, podívejte se na ně doma a snažte uvidět tu jednotu v mnohosti.
Jak jsme už řekli plná spása v NZ znamená úplné naplnění každé lidské touhy po pravdě, životě, svobodě a lásce. Spásou v plném slova smyslu je Bůh sám. Spása je vlastně osobním vztahem mezi člověkem a Bohem. Spása přichází v Ježíši Kristu. Tady je veliký rozdíl oproti jiným náboženstvím, jak už jsme řekli. Zde není totiž rozdíl mezi poselstvím spásy a prostředníkem spásy. On není vnější nositel spásy, on přináší spásu ve své osobě. On je ta spása. Někdo namítne: „Dokaž to z Písma.“
Jednotlivá tvrzení biblická místa
„Jeho nám Bůh poslal jako dárce moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení.“ 1 Kor 1,30
„on je náš pokoj“ Ef 2,14
„on je cesta, pravda a život.“ Jan 14,6
„V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.“ Kol 2,3
„ Kristus je naděje na věčnou spásu.“ Kol 1,27
„On je pravý Bůh a věčný Život.“ 1 Jan 5,20
Kristus obnovuje hříchem zničený vztah mezi člověkem a Bohem. Bere na sebe náš hřích, pohřbívá ho ve své smrti a ve vzkříšení zjevuje nový život s Bohem (Řím 4,25; 8,3; 2 Kor 5,21; Gal 3,13; Žid 4,15)
Podrobení se smrti je Kristem překonáno. Vzkříšením získal nový život pro všechny. V Duchu svatém se učedníci stávají jeho bratry a sestrami a v síle milosti mají podíl na jeho synovském vztahu k Otci, na životě a intimní Boží lásce (srv. Gal 4,4-6; Řím 8,29; Kol 1,18; Ef 1,5). Veškeré veřejné působení Pána Ježíše je shrnuto v biblickém výrazu pro nás. Mluví se o tzv. pro-existenci Ježíše Krista. Kristovo vydání se nejvíce zjevilo při poslední večeři před smrtí. V ní nekrvavě a symbolicky předjímá dar svého života daný za mnohé na odpuštění hříchů. Opět si snadno najdete příslušná biblická místa.
Spásná událost Ježíšovy smrti bývá představována v různých obrazech a metaforách, většinou odvozených ze SZ.
Spásné dění Biblická místa
vykoupení z otroctví hříchu; ospravedlnění hříšníka 1 Kor 7,23; Gal 3,13; 1 Petr 1,18
očištění a vykoupení Kristovou krví Řím 5,9; 1 Kor 6,20; Ef 1,7; Kol 1,14; Žid 9,14; 13,11; 1 Petr 1,19; 1 Jan 1,7; Zj 5,9
dar života jako výkupné za všechny Mk 10,45; Gal 1,4; 1 Tim 2,6
sebevydání jako smírná oběť Řím 3,25; Gal 2,20
usmíření za naše hříchy Řím 3,25; 8,3; Gal 1,4; 1 Petr 3,18; 1 Jan 2,2; 4,10; Žid 2,17; 1 Tim 2,6
Vidíme tedy různé biblické pojmy, které vyjadřují spásné dění. NZ také v návaznosti na tyto pojmy obsahuje různé teologické kategorie vyjadřující dar spásy. Jsou to například: ospravedlnění hříšníka prostřednictvím milosti a víry (Řím 3,28), (pojem Boží spravedlnosti u Pavla; srv. list Římanům např. 1,17; 3,21-26), odpuštění hříchů, smíření (Řím 5,11), osvobození a záchrana (Řím 5,9), posvěcení (1 Sol 4,3.7), vykoupení (Lk 1,68), nová a věčná smlouva (Lk 22,20) apod. Tyto kategorie se někdy rozdělují na sestupné a vzestupné. Mezi sestupné patří například Kristus jako osvětitel, vykupitel, osvoboditel, zbožštitel, Kristus jako spravedlnost člověka. Mezi vzestupné kategorie se řadí témata jako Kristova oběť, náprava, zadostiučinění, zástupné zadostiučinění.
V Janově evangeliu je Kristova smrt označena jako příčina našeho vykoupení (Jan 1,29; 10,11; 12,24.33; 15,13; 19,34). V Ježíšově smrti Otec zjevuje svou absolutní lásku: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3,16).“ Spasitelský a vykupitelský význam má sice nejen jeho smrt na kříži, ale také úkon vtělení, celý jeho skrytý i veřejný život i jeho vzkříšení a oslavení. Ale je nepopiratelnou skutečností, že v kříži vrcholí celé poslání Božího Syna.
Obrázek - kříž jako střed dějin spásy. Před smrtí Pán Ježíš říká: „Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; zase opouštím svět a jdu k Otci.“ (Jan 16,28) - teologové mluví o tzv. circulatio. Vtělení jako stávání se člověkem vrcholí v hodině kříže. Jestliže toto platí, pak také ze strany přijatého lidství na kříži vrcholí pro toto lidství jeho stávání se Slovem. Polidštění Slova se nevyhnutelně prolíná se zbožštěním lidství. Ježíšův život je tedy nejen zjevením Otce, ale také cestou vedoucí k Otci.
Už nyní věřící člověk přijímá dary vykoupení skrze víru, obrácení, křest, eucharistii a další svátosti, ale ještě očekáváme další dary jako: vzkříšení těla (1 Kor 15,12), vidění Boha tváří v tvář (1 Kor 13,12), společenství svatých (1 Sol 4,14), nové nebe a novou země (Zj 21,1) apod. To je to známé: „už a ještě ne.“ „Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé“ (1 Jan 3,2).Tolik alespoň velmi zhruba hlas NZ k našemu tématu. Nyní se musíme podívat dál.
5. Nauka o Trojjediném Bohu.
Úvod, problém nauky o Trojici. Proč je tato otázka i dnes aktuální. Základní pojmy. Vývoj nauky o Trojici. Biblický původ nauky o Trojici – binární a trinitární texty. Pobiblický vývoj, věroučné spory týkající se víry v Trojici. Otázka Filioque. Církev a Trojice.
6. Mariologie
Mariologie v celku dogmatiky. Základní věroučné výroky o Marii, základní mariologický princip. Svědectví Písma – Maria, matka Božího Syna, Ježíš počatý z Ducha svatého skrze Marii – Matouš, Lukáš. Maria v dějinách teologie, typologie Eva – Maria, Mariino panenství a Boží mateřství – protichůdné koncepce: -adopcionistická kristologie, gnostický dokétismus, židovská kritika, polemika s řeckou filozofií. Boží mateřství Mariino – důsledek hypostatické unie. Problém počátku a konce Mariina pozemského života. Nauka o Neposkvrněném početí Panny Marie. Nanebevzetí Panny Marie. Maria ve společenství církve – 8. kapitola Lumen gentium. Mariánská úcta, lidová zbožnost, liturgie, umění, mariánská dimenze křesťanské spirituality.
1. Základní dogmatické výroky o Marii
Všechny výroky týkající se Panny Marie mají svůj původ a střed v tom, jaké místo Panna Maria zaujímá v dějinách spásy. To, co říkáme o Panně Marii, se musí opírat o její vztah k Ježíši Kristu. Jako Panna porodila Božího Syna – je matkou Boží, proto i počátek a dovršení jejího života je vyjímečný: mluvíme o neposkvrněném početí a o přijetí do slávy s tělem i duší. Postupně byla formulována čtyři dogmata týkající se Panny Marie. K nim přistupuje přesvědčení, které má také svou věroučnou závažnost. Jde o to, že Maria je s putující církví spojena jako její živý vzor a jako ta, která stále provází církev svou přímluvou. Mariánská úcta má svůj pevný základ jednak v učení církve, dále se opírá o Mariino postavení v dějinách spásy a nakonec je tu nepřerušená živá tradice této úcty samé.
Uveďme několikabodové shrnutí základních mariologických tezí:
1. Panna Maria počala a porodila Božího Syna v síle působení Ducha svatého bez přispění muže (sine virili semine) – LG 52. Toto tvrzení o panenském početí je dále rozšířeno. Církev věří v Mariino panenství při porodu, a také v to, že Maria žila jako panna až do konce svého pozemského života (ES 294; 427; 502-504). (virginitas ante partum, in partu, post partum).
2. Marii nazýváme matkou Boží. Oprávněnost používání tohoto titulu spočívá v tom, že v Kristu jsou obě přirozenosti Božská a lidská neoddělitelně spojeny. Mluvíme o tzv. sdílení vlastností. Za určitých podmínek můžeme vlastnosti jedné přirozenosti dát do souvislosti s druhou přirozeností. Můžeme například tvrdit, že Ježíš je Bůh. Matka Ježíšova je potom právem označována matkou Boží.
3. Maria byla od okamžiku početí uchráněna od dědičného hříchu silou milosti, která byla takovým způsobem dána pouze jí. (ES 2803) Od této milosti se odvozuje její osobní svatost, uchránění od žádostivosti a její osobní bezhříšnost (ES 1573).
4. Na konci svého pozemského života byla Maria díky Kristově milosti zdokonalena v celé své lidské existenci a přijata s tělem i duší do Boží slávy (ES 3903).
5. V souvislosti s úctou svatých můžeme dovoleně uctívat také Pannu Marii a prosit ji o přímluvu (cultus hyperduliae). Tato úcta není sice nutná ke spáse (ES 1600), ale je to dobrá a užitečná součást křesťanské zbožnosti (LG 66-67).
6. Maria jako člen církve je pro nás i pro celé společenství církve předobrazem a dokonalým vzorem (LG 53).
2. Základní mariologický princip
Klíčem k mariologii, jejím základním principem je Mariino Boží mateřství. Maria byla Bohem vybrána za matku jeho Syna. Odtud všechno vychází. Poslední dvě mariánská dogmata i mariánská úcta se zakládají právě na tomto principu. Maria je úzce spojena se svým Synem a s jeho dílem spásy. Maria je proto první v komunitě věřících, v církvi, která má svůj počátek v Kristu. Maria je člověk, na kterém se ukazují způsobem příkladným a symbolickým všechny vztahy člověka ke třem božským osobám. Maria je prvním dokonale vykoupeným člověkem a na ní vidíme dovršené to, co se jednou má uskutečnit na všech členech církve. Znovu si můžeme připomenout LG 53.
II. Svědectví Písma.
1. Maria, matka Božího Syna. (Pavel). 2. Boží Syn jako syn Marie. (Marek). 3. Ježíš počatý Marií z Ducha svatého (Matouš, Lukáš). 4. Maria – typus víry (Lukáš). 5. Maria, svědek Boží slávy (Jan).
8. O svátostech (De sacramentis) Nauka o jednotlivých svátostech
1) základ křesťanské existence
- křest
- biřmování
2) slavení společenství božsko-lidského
- eucharistie
3) Kristus uzdravuje z hříchu a nemoci
- svátost pokání
- pomazání nemocných
4) budování a formace církve
- svátost svěcení
- svátost manželství
5. Základy klasické teologie svátostí
a) ustanovení svátostí Kristovým dílem
Kristus je zakladatel svátostí a tvůrce milosti.
jen Bůh dává člověku milost
spása zasloužená Kristem je přítomna ve svátostech díky Kristově lidské přirozenosti – lidství Kristovo zde má zvláštní význam
z úřadu a moci Kristovy vychází působení vysluhovatelů svátostí - v tom reprezentují Krista. Člověk nemůže produkovat milost ani ustanovit svátosti.
b) Svátostné znamení (sacramentum tantum)
obsah svátosti – res sacramenti (milost)
vnější znamení – res tantum (pouhá věc) - slovo + aplikovaná materie v liturgickém dění + symbolická gesta. Někdy se mluví o materia remota (materie vzdálená) - například u křtu je to voda a o materia proxima (materie blízká) - lití vody.
Mezi svátostným znamením a obsahem svátostí je mezičlánek – tzv. res et sacramentum (věc i svátost)
tzv. svátostný charakter – nezrušitelné znamení u křtu, biřmování a svěcení - proto se už tyto svátosti neopakují.
u eucharistie je to Kristova přítomnost
u manželství – nerozlučitelné pouto manželů
Hylemorfismus (nauka o materii a formě) se rozšířil, ale nebyl dogmatizován.
c) Účinek svátostí
sdílení milosti – vstup do společenství s Bohem.
svátostný charakter u 3 svátostí
e) Svátostný charakter
Křest, biřmování a svěcení vtiskují duchovní, nezrušitelné znamení do duše (ES 1609). Vyvolení jsou označeni pečetí – sfragis - (Zj 7,2-8; Ez 9,3-6). Pečeť Ducha - (Jan 6, 27; Řím 4,11; 2Kor 1,23; Ef 1,13; 4,30). I kdo nevhodně přijme tyto svátosti - nedostane svátostnou milost – přijímá charakter –svátost je platně udělena – ale Kristus se nemůže projevit – později může dojít k „oživnutí“ svátosti.
Svátostný charakter je:
signum: distinctivum (rozlišující)
obligativum (zavazující)
dispositivum (uschopňující)
configurativum
h) Udělovatel svátosti
Služebník svátosti reprezentuje Krista, který je hlava těla, zatímco příjemce reprezentuje církev – tělo Kristovo. – Pravým skutečným služebníkem svátosti je Kristus – v Duchu svatém.
Člověk – služebník je causa instrumentalis – nástrojová příčina svátosti. Uděluje je platně, ale nedovoleně ten, kdo nemá pověření (nikoliv svěcení), když má: intentio faciendi, quod fecit ecclesia (úmysl konat to, co koná církev).
i) Příjemce svátosti
příjemce je živý člověk – in statu viatoris, mrtvý nemůže přijmout žádnou svátost.
k platnému přijetí svátosti: - víra; - touha po milosti nabízené svátostí.
nedostatečná dispozice – frustrace svátosti
• obex gratiae - překážka milosti, člověk nemá víru, nedostatečné obrácení.
svátostný charakter se vtiskuje – může dojít k reviviscentia sacramentorum (oživnutí svátostí).
k) Svátostiny
samostatné obřady nebo doprovodné rity svátostí - jedná se o modlitbu církve (přímluvnou, žehnací) vázanou na smyslově vnímatelné znamení. Modlitba v určitých situacích, požehnání – osob, míst, předmětů (kultu nebo denní potřeby) apod.
7. Svátosti v katolicko-protestantské kontroverzi
Reforma kritizovala kněžské prostřednictví církve – tedy i praxi svátostí. Luther ve spise O babylonském zajetí církve (1520) odmítl katolickou nauku o svátostech a redukoval počet ze 7 na 2 (křest a Večeři Páně), ale dokonce vypracoval odlišný koncept svátostí. – Sola fide, sola scriptura – v tom spočívá osobní vztah člověka s Bohem. Svátosti jsou podle Luthera pouze slova zaslíbení, která doprovází vnímatelné znamení. Voda křtu a chléb a víno pouze vizualizují slovo evangelia. Samotné slovo přijaté vírou působí. Jestliže hříšník s osobní důvěrou (fiduciální víra) přijme slovo evangelia, je ospravedlněn. Luther v souvislosti se svátostmi kritizuje scholastický pojem stvořené milosti. Podle něj svátosti nepřenášejí do duše milost posvěcující – podle něj by to opomíjelo personální rozměr víry a byla by to magie. Svátosti jsou znameními Boží spásné vůle, tato znamení mají vzbudit a posílit víru příjemců. Hlavní ospravedlnění se děje na rovině duchovně – osobní, přičemž slovo + víra - tedy vnímatelné elementy jsou pouhé dodatky. Tady se objevil problém – zda osobní úkony člověka se dějí pouze na úrovni vědomí nebo zda se to týká celé přirozenosti, která je i tělesná, sociální, historická? Člověk je bytost duchovně - tělesná – proto se nemusíme bát hmotných elementů, které spolupůsobí v osobním vztahu Bůh – člověk. Za tím vším stojí vtělení – lidská přirozenost Syna Božího. Je to Bůh, který se člověku dává ve svátostech, je to osobní setkání s ním. Svátosti nezprostředkovávají něco, ale někoho.
III. PŮVOD SVÁTOSTÍ V PŮSOBENÍ A ŽIVOTĚ JEŽÍŠE KRISTA
V Janově evangeliu jsou zázraky – znameními – učedníci mají skrze tato znamení přijít k víře (Jan 20,31; 6,54; 17,3).
Vidíme, že Ježíš je prostředník Božího království, prostředník spásy a ta spása není něco abstraktního, je vnímatelná, zakusitelná, dotýká se dokonce lidské tělesnosti.
Ježíš sám je symbolem blízkosti Božího království už před velikonočními událostmi.
2) Kříž a vzkříšení – symbolické uskutečnění spásných událostí
Kříž je znamením spásy a poslušnosti (Mk 10,45). Poslední večeře se svým tajemstvím předjímá úplné vydání Ježíšovo učedníkům. Dar vlastního života pro nás a naši spásu na kříži je symbolem Boží lásky; nejen symbolem zároveň i „účinným“ symbolem. Kříž a vzkříšení se potom svátostně promítá do všech svátostí, ale nejvíce do křtu a eucharistie.
I. INICIAČNÍ SVÁTOSTI
1. Křest – svátost víry a společenství
a) Koncept a původ svátosti
„Babtizma“ – ponoření - liturgický akt církve – věřící člověk je uveden do niterného společenství s Bohem a křesťanským společenstvím – komunitou.
Znamení křtu spočívá „v očištění vodou a slovem“ – (Ef 5,25).
Formule křtu - (Mt 27,19; Jan 3,5).
Účinky křtu: - začlenění do lidu nové smlouvy – eklesiální aspekt křtu
- odpuštění všech hříchů osobních a trestů za ně, osvobození od dědičného hříchu – soteriologický aspekt křtu
- společenství s Bohem skrze Krista (podobnost s Kristem) – kristologický a trinitární aspekt křtu (Gal 4,4-6; Řím 8,15.29)
- LG 11
Předobrazy křtu:
obřízka - uvedení do lidu Božího Staré smlouvy předžidovský rituál židé (Lv 12,3; Ex 12,48) – příslušnost ke smlouvě s Hospodinem
obřezaný – přísliby vyplývající z obřízky – příslib spásy
obřízka není pouhý vnější akt (závazek lásky k Bohu a bližnímu) – obřízka srdce (Dt 10,16; 30,6; Řím 2,25)
Ez 36, 22-28 - dar nového srdce
- MOTIV VODY
- očistné rity – kultovní čistota (Lv 1-15; Num 19)
křest proselytů - obřízka, smírná oběť, očistný „křest“
křest Janův - křest obrácení, na odpuštění hříchů (Mk 1,4)
b) Původ křesťanského křtu
Ježíš a prvotní církev
- Ježíš spíše zval k obrácení než křtil podobně jako Jan. Dal se pokřtít (Mk 1,9; Jan 1,29) - je beránkem, který snímá hříchy světa. – Křtem začíná jeho působení, které se dovršuje na kříži (Jan 19,34) – z „jeho boku vyšla krev a voda“. Vše se dovršuje sesláním Ducha svatého (Jan 7,37-39) – příslib Ducha svatého.
Prvotní církev – kázání Petra o letnicích (Sk 2,38) – křest, odpuštění hříchů, dar Ducha svatého,
Křest v Ježíšově jménu (Sk 8,16; 19,5; Řím 6,3) = Mt 28,19.
Praxe prvotní církve – (Sk 8,36ss) – Etiopský komoří; (Ef 5,26); (Tit 3,5).
Víra je důležitá podmínka křtu – (Mk 16,16).
Křest u svatého Pavla
křest a víra jsou zdroje křesťanského života
věřící jsou pokřtěni v jedno tělo (1Kor 12,13); jsou osvobozeni ke svobodě synů Božích (Gal 5,13)
pokřtění nežijí podle těla, ale podle Ducha (Řím 8,2)
vrchol Pavlova pojetí křtu je v jeho souvislosti s OSPRAVEDLNĚNÍM – (Řím 6,1-4; Kol 2,11-15)
ponoření = smrt, vynoření = vzkříšení (Řím 6,4)
společenství s Otcem v Duchu sv. (Řím 8,11.15; Gal 4,6)
Křest v 1. listu Petrově
křest – znamení záchrany skrze Krista
dar křtu zavazuje člověka k tomu, aby vedl nový život v duchu Kristově
pokřtění jsou živé kameny pro duchovní chrám – královské kněžstvo, které přináší duchovní oběti (1Petr 2,5.9) – všeobecné kněžství věřících, viz LG 11
Křest u sv. Jana a 1. Janově listu
Jan 3,5 …. „Kdo se nenarodí z vody a z Ducha…“
Křest je základem Božího dětství člověka.
Se křtem souvisí (Jan 4,14; Jan 5,1-15) – uzdravení chromého u rybníka Bethesda.
2. Biřmování, svátost potvrzení života ve víře.
a) Pojetí a definice
Biřmování je svátost odlišná od křtu. Se křtem souvisí a vytváří určitou jednotu, ale je tu odlišnost. Odlišnost spočívá v obřadu – biřmování – vložení rukou, pomazání, ale také v obsahu svátosti. Biřmování dále rozvíjí křest – uděluje Ducha svatého. (Sk 8,18; 19,6) – odlišnost od křtu.
b) Původ svátosti biřmování
Ježíš je Pomazaný Duchem svatým – Mesiáš. Křesťané jsou také „pomazaní“ Duchem svatým a označeni jeho pečetí (sfragis) (2 Kor 1,21s; Ef 4,30; 1Jan 2,20.27).
Původ rituální – křest (obřad) byl od počátku doprovázen obřady, které naznačovaly a rozvíjely působení Ducha svatého – vkládání rukou, pomazání, zpečetění. Text, který ukazuje samostatnost udělení Ducha sv. je (Sk 8,14-17 a Sk 19,1-7) – návaznost vkládání rukou na křtu vodou. Lukáš rozvíjí v evangeliu a ve Sk téma Ducha svatého. Jakoby 50 dní od vzkříšení k Letnicím dávalo předpoklad pro uskutečnění křesťanské iniciace dvěma rity – mezi sebou spojenými, ale zároveň oddělenými, ne úplně identickými.
Detailní popis obřadu máme z konce II. a počátku III. století od sv. Hippolita a Tertuliána: - Traditio apostolica 21, 130 – 136. Tertulián: omytí vodou, pomazání křižmem, vkládání rukou. Prostě je dostatečně dosvědčena existence viditelného znamení odděleného od křtu.
II. SVÁTOSTNÉ SLAVENÍ BOHO-LIDSKÉHO SPOLEČENSTVÍ (KOINONIE).
3. Eucharistie, svátost Boží lásky
a) Témata nauky o Eucharistii
Centrální místo Eucharistie v životě církve
Eucharistie je vrcholem a zdrojem činnosti církve, protože v této svátosti není pouze dynamická přítomnost jako v ostatních, ale skutečná a osobní přítomnost Kristova (ES 1639), proto ji nazýváme Nejsvětější svátost.
Souvislost: antropologie, trinitárka, kristologie, pneumatologie, eklesiologie a eschatologie.
Základní tvrzení učitelského úřadu
Podstatou Eucharistie je vyjádření v SC 47 – elementy nauky o eucharistii:
1. Kristologický základ – Ježíš Kristus ustanovil památku svého velikonočního tajemství.
2. Eklesiální rozměr – Ježíš Kristus svěřil eucharistii církvi, slavením eucharistie se církev stává tím čím je: společenstvím s Kristem-hlavou a mezi sebou navzájem.
3. Rozměr milosti – skrze Eucharistii je věřící uváděn do společenství života Otce, Syna i Ducha svatého.
4. Rozměr eschatologický – „dokud on nepřijde“ (1Kor 11,26) – společenství eucharistie trvá a směřuje nás až k tomu – „dokud on nepřijde“.
5. Svátostné znamení – materie –pšeničný chléb, přírodní víno z révy s trochou vody; forma – Ježíšova slova ustanovení. Kněz je vyslovuje „v osobě Kristově“.
6. Udělovatel a příjemce – subjektem slavení eucharistie je celá církev, kněz jedná jako nástroj Krista. Eucharistii vysluhuje platně a dovoleně pouze platně vysvěcený kněz. Eucharistii přijímá pouze ten, kdo je pokřtěný a je v plném společenství s církví (SC 48). Vyloučeni jsou také ti, kdo ztratili těžkým hříchem posvěcující milost.
Hlavní dokumenty učitelského úřadu
Z poslední doby: Mediator Dei (1947), Humani generis (1950) – o transsubstanciaci, SC (1963), Encyklika: Mysterium fidei (1965) – Pavel VI. Zde hovoří o transsubstanciaci.
b) Eucharistie v Písmu svatém
Co říkají biblické texty o ustanovení Eucharistie?
NZ má dva základní termíny pro Eucharistii:
večeře Páně (1Kor 11,20), - historická událost, - velikonoční událost, tělo a krev znamená smrt Páně, „dokud on nepřijde“ (1Kor 11,26-29; 10,16).
lámání chleba (Sk 2,42.46; 20,7.11), - liturgické slavení, - „společenství stolu“ (1Kor 10,17).
Tyto dva tituly si neodporují, ale doplňují se.
Poslední večeře Ježíše s apoštoly je základem liturgického slavení. Toto konkrétní slavení Eucharistie v prvních komunitách zase ovlivnilo písemnou formulaci příslušných částí NZ.
V textech o ustanovení Eucharistie se slévají 3 vrstvy.
1. Samozřejmě je to doba Ježíšova – poslední večeře.
2. Doba církve – liturgická praxe
3. Doba NZ spisů.
Na počátku je neoddiskutovatelný historický fakt – Ježíšova poslední večeře s apoštoly – předjímání jeho smrti a vzkříšení – první komunity toto slaví v praxi a dochází k literární fixaci – je to určitý proces – kvas, ze kterého krystalizuje praxe církve.
Jaké se zachovaly texty? Mt 26,20…; Mk 14,17…; Lk 22,14-20; 1Kor 11,23-26
III. Přemožení hříchu, nemoci a smrti.
4. Pokání, svátost smíření s Bohem a s církví.
a) Úvod
Církev založená Kristem obdržela od něho zvláštní svátost, která dovršuje kající cestu věřícího. Kristus ustanovil svátost pokání (neboli svátost smíření) jako prostředek k odpuštění hříchů spáchaných po křtu.
Na svátost pokání se můžeme dívat ze tří hledisek:
1. Člověk, který těžkým hříchem ztratil milost ospravedlnění a tím i společenství s Otcem, Synem a Duchem Svatým, je milostí této svátosti smířen s Otcem, skrze Syna v Duchu Svatém.
2. Skrze svátostné znamení se hříšník smiřuje také s církví.
3. Svátostné kající dění je součástí širšího procesu pokání, které se uskutečňuje v církvi.
b) Pokání v Novém Zákoně
Smíření hříšníka s Bohem – svědectví Nového Zákona.
Ve Starém Zákoně hřích nebyl pouhým přestoupením přikázání Božích. Hřích byl chápán jako opozice Boží svatosti. Z tohoto postoje pak vycházelo porušení smlouvy s Hospodinem a to znamenalo smrt (srv. Řím 8,2). Proroci vzývají k pokání. Hebrejský výraz šub znamená požadavek změnit cestu, vrátit se zpět, k Bohu. Odpovídá mu řecký termín metanoia. Víc než kající obřady, zdůrazňují proroci obrácení srdce (srv. Joel 2,13; Oz 6,1-6; Žl 51).
Ježíš kázal Boží království a volal k obrácení: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15). Ježíš se především obrací na hříšníky a vysvobozuje je z jejich hříchu (srv. Jan 8,34-36).
Smíření světa s Bohem v Kristově kříži.
Boží království je potvrzeno definitivně na kříži. Zde Ježíš daruje svůj život, protože „jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří“ (Řím 3,25). Jako velekněz a prostředník nové smlouvy Kristus „nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení“ (Žid 9,2). Zemřel za naše hříchy (Řím 4,25). Toto vykoupení se týká všech lidí – 2 Kor 5,15; 1 Tim 2,5-6. V kříži a vzkříšení Ježíše Krista se světu nabízí nové společenství s Bohem. Podle Pavla zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, nás osvobodil od zákona hříchu a smrti (Řím 8,2).
6. Svátost svěcení, uschopnění ke službě Kristovu tajemství.
a) Úvod.
Základní věroučná tvrzení týkající se svěcení.
V řadě svátostí se objevuje svátost svěcení. „Ti věřící, kteří byli vybráni k přijetí vyššího svěcení, jsou ve jménu Kristově ustanoveni k tomu, aby pásli církev Božím slovem a boží milostí“. LG 11. „Biskup je obdařen plností svátosti kněžství, a proto je „správcem milosti nejvyššího kněžství“, především v eucharistii, kterou obětuje nebo dává obětovat a ze které církev ustavičně žije a roste.“ LG 26. „Kněží sice nedosáhli vrcholu kněžství a ve výkonu své moci závisí na biskupech, jsou však s nimi spojeni kněžskou důstojností a mocí svátosti kněžství podle obrazu Krista, nejvyššího a věčného kněze; jsou posvěceni, aby hlásali evangelium, aby se stali pastýři věřících a konali bohoslužby jako praví kněží Nového zákona. Podle stupně služby se podílejí na úkolu jediného prostředníka Krista.“ LG 28.
Svátost kněžství se uskutečňuje ve třech stupních, kterými jsou od nejstarších dob biskup, kněz a jáhen. Svátostná služba není oddělena od poslání celé církve, které se naplňuje v martyrii, leiturgii a diakonii, ale aby mohla být vykonávána svátostná služba církve ve jménu Krista – Hlavy existuje zde specifická svátost. Ordinovaný služebník dostává Ducha svatého, který dává jeho službě duchovní účinnost přesahující možnosti lidské přirozenosti. Přijímá také nezrušitelné znamení. Skrze tuto svátost „jsou kněží pomazáním Ducha svatého označeni zvláštním znamením a tím připodobněni Kristu Knězi tak, že mohou jednat jménem Krista Hlavy.“ PO 2.
Pius XII. V apoštolské konstituci Sacramentum ordinis z roku 1947 stanovil, že základním materiálním znamením svátosti svěcení není ani pomazání, ani předání instrument, nýbrž v souladu z biblickou tradicí je to vzkládání rukou. Forma svátostného znamení spočívá podle Florentského koncilu v konsekrační modlitbě biskupa předepsané církví. Udělovatelem svátosti svěcení je biskup a nikdo jiný.
Žádné komentáře:
Okomentovat