ORGANIZAČNÍ FORMY VÝUKY
= uspořádání vyučovacího procesu (vytvoření prostředí a způsob organizace činnosti učitele i žáků při vyučování)
- Každá organizační forma vytváří svébytné vztahy mezi žákem, vyučujícím, obsahem vzdělávání i vzdělávací prostředky.
- z pohledu učitele jsou důležitá dvě hlediska: (a) „s kým a jak“ pracuje, (b) „kde“ výuka probíhá
ad a
1. individuální výuka
učitel pracuje s různorodou skupinou žáků, řídí činnost vždy jednotlivých žáků, každý žák pracuje individuálně, má vlastní učivo, nejsou společné učebnice ani jiné prostředky výuky
2. hromadná a frontální výuka
nejrozšířenější
učitel pracuje se skupinou žáků podobného věku a mentální úrovně, žáci plní ve stejném čase stejné úkoly, probírají stejnou látku, postupují společně
3. individualizovaná výuka
(a) snaha respektovat individuální diferenciace žáků a (b) požadavek aktivity žáků; individualizaci akceptoval daltonský plán
4. projektová výuka
žáci za pomoci vyučujícího řeší určitý problém komplexního charakteru (projekt), který vychází z praktických potřeb nebo je s praxí úzce spojen, úkol musí být zajímavý, významný, aby s s ním identifikovali a přijali ho za svůj
5. diferencovaná výuka
žáci jsou rozděleni do homogenních skupin podle určitých kritérií (intelekt, zájmy, místo bydliště) pro lepší organizaci práce
6. skupinová a kooperativní výuka
rozdělení třídy na menší skupiny podle různých hledisek: druh činnosti, obtížnost činnosti, zájem žáků, pracovní tempo, dovednost spolupracovat
7. týmová výuka
podstatou je spolupráce více učitelů v rámci flexibilních žákovských skupin, tříd
8. otevřené vyučování
VYUČOVACÍ (VÝUKOVÉ) METODY
= postupy, cesty, způsoby vyučování
= cesta k dosažení výukových cílů
charakterizují činnosti učitele vedoucí žáky k dosažení stanovených vzdělávacích cílů
jejich prostřednictvím se uskutečňuje vazba cíle a obsahu výuky s jejími výsledky
klasifikace metod je neustálená (co autor, to jiné třídění) např.:
• podle fází vyučovacího procesu – utváření, upevňování, prověřování vědomostí
• podle způsobu prezentace – slovní, názorné, praktické
• podle způsobu interakce mezi učitelem a žáky – frontální, skupinové, individuální
PYRAMIDA UČENÍ
přednášky 5%
čtení 10%
audiovizuální metody 20%
demonstrace 30%
diskuse ve skupinách 50%
praktické cvičení 70%
vyučování ostatních 90%
má-li být zvolená metoda účinná, měla by splňovat určitá kritéria:
• informativně nosná (předává plnohodnotné informace a dovednosti obsahově nezkreslené
• formativně účinná (rozvíjí poznávací procesy)
• racionálně a emotivně působivá (strhne, aktivuje žáka k prožitku učení a poznávání
• respektuje systém vědy a poznání
• výchovná (rozvíjí morální, sociální, pracovní a estetický profil žáka)
• přirozená ve svém průběhu i důsledcích
• použitelná v praxi, ve skutečném životě, přibližuje školu životu
• adekvátní žákům
• adekvátní učitelům
• didakticky ekonomická
• hygienická
KLASIFIKACE VÝUKOVÝCH METOD (Maňák, Švec 2003)
1. Klasické výukové metody
1.1 Metody slovní (Vyprávění; Vysvětlování, výklad; Přednáška; Práce s textem; Rozhovor)
1.2 Metody názorně-demonstrační (Předvádění a pozorování; Práce s obrazem; Instruktáž)
1.3 Metody dovednostně-praktické (Napodobování; Manipulování, laborování a experimentální; Vytváření dovedností; Produkční dovednosti)
2. Aktivizující metody
2.1 Metody diskusní
2.2 Metody problémové
2.3 Metody situační
2.4 Metody inscenační
2.5 Didaktické hry
3. Komplexní výukové metody
3.1 Frontální výuka
3.2 Skupinová a kooperativní výuka
3.3 Partnerská výuka
3.4 Individuální a individualizovaná výuka, samostatná práce žáků
3.5 Kritické myšlení
3.6 Brainstorming
3.7 Projektová výuka
3.8 Výuka dramatem
3.9 Otevřené učení
3.10 Učení o životních situacích
3.11 Televizní výuka
3.12 Výuka podporovaná počítačem
3.13 Sugestopedie a superlearning
3.14 Hypnopedie
MONOLOGICKÉ VYUČOVACÍ METODY
1.1 Metody slovní
• Umožňují přímý a rychlý přenos poznatků
• Bezprostřední a univerzální cesta pro zprostředkování zkušenosti
• Nebezpečím jejich nadměrného užívání je verbalismus a intelektualismus (odtržení od života)
• Slovo je nadstavba nad zkušeností
1.1.1 VYPRÁVĚNÍ
• Monologická metoda
U→Ž Ž→dotaz, doplnění U
• Vhodné pro všechny předměty i věkové kategorie žáků
• Důležité charakteristiky vyprávění:
1. Poutavost obsahu
2. Dynamičnost podání
3. Dramatičnost děje
• Úloha vyprávění
1. Zprostředkovává věcné informace žákům
2. Motivuje žáky
3. Působí na představivost a fantazii
4. Vede k vysokému osvojení učiva díky emocionální a prožitkové angažovanosti žáků
5. Prohlubuje sociální dovednosti
6. Vede k udržení kázně a soustředění
7. Zvolní pracovní tempo a zpestří výuku (oddech, který nepřeruší kontinuitu výuky)
• Mělo by být: názorné, napínavé, živé; používat práci s hlasem, řeč těla (mimika, gestika, intonace, tempo, intenzita, přestávky..)
• Vytváří se intimní vztah mezi vypravěčem a posluchačem
• Vzniká emocionální náboj společného prožívání příběhu
Vyprávění (Altmann, 1975)
učitel předává žákům hotové vědomosti o konkrétních biologických jevech probíhajících v určitém dějovém pásmu, např. líčení příběhů o zvířatech, ze života slavných biologů nebo jevy emocionálně podbarveným způsobem
1.1.2. VYSVĚTLOVÁNÍ, VÝKLAD
• Monologická metoda
• Logický a systematický postup
• Respektuje věk, vědomosti a dovednosti žáků
• Základní prostředek k pochopení podstaty a souvislostí osvojených objektů, jevů a procesů
• Cíl: vede žáka k pochopení a osvojení jádra sdělení, podstaty jevu a funkce předmětu
• Kdy použít výklad a vysvětlování:
1. když je třeba přijít věcem na kloub
2. seřadit fakta v logický řetězec
3. odhalení vazeb nebo zákonitostí
• Záměrně navazuje na zkušenosti žáka, na stupeň osvojení poznatků
• Požadavky na vysvětlování:
1. srozumitelnost
• postupnost vyvozování
• návaznost na předchozí vlastnosti
• uvádění konkrétních příkladů
• využívání názorných pomůcek
• jasný, přesný, výstižný jazyk
• kladení otázek
2. logická stavba
• zjednodušování
• orientace na hlavní fakta
• od konkrétního k abstraktnímu, známého k neznámému, jednoduchého ke složitějšímu
• analogie, zobecňování
• strukturování poznatků v systému
• navazování na jiné předměty, obory
• klíčový je výběr učiva
• důraz se klade na přesné vyjadřování, logické důkazy, zobecňování
• co nejvíce používat „názorniny“ (Komenský) = podpůrný prostředek
• složitější jev je třeba probírat postupně (po úsecích, etapách, krocích) a stále zjišťovat, zda žáci úsek učiva zvládli
• umět srozumitelně a výstižně vysvětlovat učivo je základní kompetence učitele
• žák oceňuje, když učitel umí učivo přiblížit, zpřístupnit a jasně vyložit
• výklad by měl být přesvědčivý, trpělivý, konkrétní, s příklady
• na závěr je třeba shrnout učivo, zobecnit a zopakovat a aplikovat
• doporučuje se použití „klíčových vět“ (Petty)
• negativa – příliš mnoho odbornosti / příliš podrobností / příliš velké zjednodušení (u mladších žáků je potřeba ale nesmí se porušit věcná a vědecká správnost) / nevhodné příklady
• vhodný pro mnoho předmětů (přírodopis např. vznik bouřky, ochrana přírody) a všechny věkové kategorie
POPIS (je blízký vysvětlování a výkladu)
• zaměřuje se na pozorovatelné vlastnosti daného předmětu nebo jevu
• není zaměřen na odhalování vnitřních vazeb jevu a na vyvozování závěrů a zobecnění
• je třeba při něm používat přesné odborné termíny
• musí vést k diferenciaci podstatného a vedlejšího
• získaná fakta jsou základem pro hlubší pochopení jevu
• výběr a prezentace učiva musí být úměrné věku žáků
• je třeba dbát na určitou posloupnost, např. u popisu rostliny začneme kořenem, při popisu živočicha se nejprve zabýváme vnějšími znaky, pak anatomií, nejprve popisujeme celek a pak teprve detaily
souvislý výklad (Altmann, 1975)
učitel žákům sděluje vhodně motivované, systematicky a logicky utříděné a didakticky vnitřně diferencované poznatky o přírodních jevech, které žáci myšlenkově zpracovávají, aniž by se však většinou na tvorbě výkladu výraznějším způsobem aktivně podíleli
vysvětlování
přivádí žáky k pochopení podstaty biologických jevů, např. poznání vztahu mezi stavbou a funkcí jednotlivých tělesných orgánů.
popis
uplatňuje se při poznávání biologických jevů ve víceméně statické podobě, při seznamování žáků s vnější i vnitřní stavbou, s ukončeným vývojem těchto jevů, s jejich proměnnou, aniž jde o určitý děj
1.1.3. PŘEDNÁŠKA
• náročná monologická metoda
• vhodná spíš pro starší žáky; pro vysokoškolské studenty a dospělé
• delší ucelený projev zprostředkovávající závažné téma skupině zainteresovaných posluchačů
• řečnický útvar jasně strukturovaný a promyšlený
• cíl: získat, informovat a přesvědčit posluchače
• jako vyučovací metoda je často kritizován a odmítán, protože nepočítá s aktivitou účastníků:
k osvojení předpokládá utříděná fakta
nevyvolává potřebu dál fakta zpracovávat a bezprostředně na ně reagovat
neumožňuje diferenciaci (všichni pracují stejným tempem)
obtížně se zjišťuje jak žáci látku pochopili
• výhody přednášky:
rychlé a aktuální zprostředkování informací
dobrá přednáška působí živým slovem a vyvolá odezvy a prožitky
1. je úvodem k novým žákovským aktivitám a učebním jednotkám, je motivačním faktorem
2. učivo lze v přednášce přehledně shrnout a systematizovat
3. vyplňuje mezery mezi jednotlivými lekcemi, které nemohou obsáhnout všechno učivo
4. je vhodná pro vysvětlení teorie
• učitel musí zvládnout techniku řečového projevu, aby přednáška zaujala
nesedět, pohybovat se přiměřeně, sledovat posluchače zrakem, volit přiměřenou sílu hlasu, měnit tempo a melodii řeči, využívat různých řečových prostředků a řečnických postupů, včetně řeči těla
• řečník zaujme je-li vtipný, postaví před posluchače problém, např. řečnická otázka
• je třeba do přednášky vložit přestávku (vtip, anekdota, zajímavá poznámka)
• pro vyvolání a udržení pozornosti používají řečníci např. uvedení neočekávané, šokující informace, sdělení, které vyvolá nesouhlas posluchačů, sebekritické přiznání vlastní chyby, omylu, použití přehnaného tvrzení, zadání vhodných otázek pro podněcování aktivity
• účinnost výkladu je možné zkvalitnit vizualizací obsahu – využívání názorných pomůcek (obrazy, diapozitivy, průsvitky, videozáznam, počítačová technika)
• příprava přednášky:
1. shromáždění potřebného materiálu a zpracování pro daný účel
2. tvorba osnovy
3. výzbroj pro obhajobu tezí, argumenty
4. nácvik ztvárnění projevu
5. správná kompozice přednášky (úvod, vysvětlení tématu, jádro – zdůvodnění, protinávrhy, porovnání, příklady a důkazy, zakončení
6. sledování reakcí posluchačů a jejich pozornosti
7. na závěr shrnutí hlavních myšlenek, dotazy, diskuse
• pro aktivizaci žáků se přednášky často spojují s diskusí
ŽÁKOVSKÝ REFERÁT (zvláštní typ přednášky)
• žák zpracovává vymezený úsek učební látky nebo obohacuje výuku o zajímavé poznatky z okruhu svého zájmu
• důležitá je spolupráce učitele a žáky při přípravě referátu – poradit s výběrem a vymezením tématu, recenze referátu
školní přednáška (Altmann, 1975)
poskytuje učiteli možnost hluboce objasňovat zákonitosti a vyvozovat zobecnění
1.2 Metody názorně-demonstrační
• uplatní se v etapě smyslového zprostředkování učiva
• smyslové vnímání je základním poznávacím procesem
• důležitý je princip názornosti – požaduje vycházet ve výuce z předvádění jevů nebo z jejich zobrazení
• Komenský (Velká didaktika): „Zlaté pravidlo pro učitele“
Proto budiž učitelům zlatým pravidlem, aby všechno bylo předváděno všem smyslům, kolika možno. Totiž věci viditelné zraku, slyšitelné sluchu, vonné čichu, chutnatelné chuti a hmatatelné hmatu; a může-li něco být vnímáno najednou více smysly, budiž to předváděno více smyslů
• Stupně názornosti smyslového vnímání:
1. předvádění reálných předmětů jevů
2. realistické zobecňování skutečných předmětů a jevů
3. jejich záměrně pozměněné zobrazování
4. postihování reality prostřednictvím schémat, grafů, znaků, symbolů, abstraktních modelů apod.
1.2.2. PRÁCE S OBRAZEM
• Starý a osvědčený postup
• Znázornění reality různými prostředky za účelem zachování vjemu nebo představy
• Školní (didaktický) obraz:
1. Zobrazení jevu pro využití edukačního procesu v různých podobách, modifikacích bez ohledu na konkrétní formu
2. Názorné zpodobení učiva od nákresu na tabuli, nástěnného obrazu, učebnicová ilustrace, obraz vytvářený prostředky statické nebo dynamické projekce, počítačové grafiky
3. Realistické zobrazení skutečnosti až po transformaci symbolickou, schematickou, znakovou – nahrazuje přírodninu, zjednodušuje realitu
NÁSTĚNNÝ OBRAZ:
• zdůrazňuje rozlišovací znaky zobrazených objektů a jevů
• napomáhá odstranění sezónního principu ve výuce
• prezentuje objekty v optimálním zmenšení nebo naopak zvětšení
• zobrazuje přírodniny obtížně dostupné, vyhynulé
• zachycuje přírodniny v různém stádiu ontogeneze
• vytváří představu o životním prostředí organizmů
• Psychologické parametru obrazu (Tollingerová, 1976) charakterizují možnosti působení obrazu na žáky:
1. vyjádření obsahové náplně (míra schematizace obrazu)
2. jaké psychické funkce a učební operace u žáků evokuje, jak navozuje vnímání, vyvolává pozornost a podněcuje myšlenkové operace (stimulační síla obrazu)
3. do jaké míry obraz ukazuje to, co má vysvětlit (míra reliability obrazu)
4. jak obraz snižuje původní neuspořádanost jevu, nejasnost jeho chápání, jak zmenšuje žákovu neznalost (míra antientropického působení obrazu)
5. jak mnoho informací obraz sděluje, co vše z něj lze vyčíst (míra komprimovanosti obrazu)
• demonstrace obrazu by měla být doprovázena slovem; výkladem, komentářem, návodnými instrukcemi
• žáci by se měli učit obrazy číst, interpretovat, hodnotit, všestranně využít
• žáci by měli být vedeni vlastní obrazy tvořit a doplňovat je svými písemnými projevy
• zvýšení aktivity žáků na vnímání může být např. zadání úkolu na pozorování
• úrovně čtení obrazu (Mailaret, 1975):
1. prosté poznávání objektu a situace, studium pouhého vypočítávání a vyjmenování prvních postřehů a dojmů
2. bezprostřední věrný popis a vysvětlování obrazu, určují se důležité prvky dané situace a základní znaky zobrazeného obrazu (popisné stadium)
3. výklad a vysvětlování informací obsažených v obraze, získané informace se včleňují do systému poznatků (nejvyšší úroveň čtení obrazu)
• je třeba soustavně rozvíjet schopnost smysluplně s obrazem pracovat
• v současné době se spíše uplatňuje znakové a schematické zobrazení
• nástěnný obraz je vytlačován diapozitivy, foliemi, počítačovou grafikou
SCHÉMA
• má na jevech zobrazit a zachytit jejich podstatné, výrazné nebo specifické rysy
ILUSTRACE
• důležitá varianta didaktického obrazu v učebnicích
MYŠLENKOVÉ, POJMOVÉ MAPY (clustring)
• schematické znázornění vazeb a souvislostí
• umožňuje logické utřídění pojmu, tématu a zachycení strategie myšlení a usuzování
• ve výuce umožňuje žákům:
1. uplatnit své zkušenosti a vědomosti
2. prohlubuje poznání
3. zpřesňuje vztahy mezi pojmy využívá
4. rozvíjí intelektuální dovednosti
5. učí srovnávat, hodnotit, vysvětlovat, konkretizovat, rekonstruovat, interpretovat
Žádné komentáře:
Okomentovat