Keynesiánství
- postkeynesiánství
- neokeynesiánství
J. M. Keynes (1883 - 1946) na něj navazují:
R. F. Harrod (1900 - 1978)
J. R. Hicks (1904 - 1989)
Neokeynesiánství
L. R. Klein (1920)
A. H. Hansen (1887 - 1975)
P. A. Samuelson (1915)
F. Modigliani (1918)
R. M. Solow (1924)
J. Tobin (1918)
J. M. Keynes doplnil neviditelnou ruku trhu viditelnou rukou státu. Uplatňování jeho politiky vedlo k zadlužení státu. Obecná teorie je statickou teorií, neuvažuje o hospodářském růstu a je to ekonomie v podstatě velmi vhodná na období stagnace ekonomiky. Není vhodná na období růstu a ekonomického rozvoje.
Později se jeho žáci shodli, že je třeba jeho školu doplnit. Keynesiánství se rozpadá na dvě větve:
postkeynesiánství a neokeynesiánství (je významnější), které se rozvíjí především v USA a používá především ekonomické modely nejen pro znázornění, ale i pro analýzu ekonomické reality. Keynesiánství v USA se stále více odchyluje od Keynesovy představy a přistupuje na řadu myšlenek neoklasické ekonomie a v 70tých letech keynesiánství a neoklasická ekonomie splývá prostřednictvím tzv. velké syntézy a vytváří hlavní proud ekonomického myšlení.
Nástup ve 30tých letech nazýváme keynesiánskou revolucí a průnik neoklasické ekonomie neoklasickou kontrarevolucí. Keynes ve své Obecné teorii nemá prakticky mikroekonomické základy, nezabývá se teorií hodnoty a teorií rozdělování. Neoklasická mikroekonomie v podstatě přežívá celé keynesiánské období a Keynes ovlivňuje pouze makroekonomii.
Např. Samuelson tvrdil, že přijetí keynesiánství jako teoretické školy byl i generační problém. Ekonomové do 35 let jej přijímali bez výhrad, od 35 do 50 let se na keynesiánství obtížně adaptovali a ekonomové nad 50 let keynesiánství odmítali.
Postkeynesiánství odmítá syntézu s neoklasickou ekonomií. Rozvíjí se především v Cambridgi (Velká Británie), kdežto neokeynesiánství především v Cambridgi v USA (Massatchusetský technologický institut) a spor těchto dvou škol bývá někdy nazýván jako válkou dvou Cambridgií.
Postkeynesiánství se pokouší dopracovat v duchu Keynesovy teorie mikroekonomické základy, snaží se dynamizovat jeho učení a přijímají řadu nových podnětů. Čerpají i z Ricarda a pod vlivem marxistického ekonoma Michala Kaletského dokonce z marxismus.
Keynes ve své Obecné teorii položil teoretické základy, ale neřekl přímo jak se mají uplatňovat v konkrétní hospodářské politice. To opět rozpracovali jeho současníci a žáci. V podstatě má keynesiánství s neoklasickou ekonomií dva spory:
1. spor o obecnost Obecné teorie
2. spor o samoregulační schopnost tržní ekonomiky, což je spor o platnost rozvinutého sayova zákona trhu.
Keynesovi se klade za vinu, popsat Pigouv efekt: v depresi se snižují ceny, což podněcuje spotřebu a vyšší spotřeba podněcuje růst. To Keynes dostatečně nezohlednil. Podle Keynese úroková míra ovlivňuje pouze investice a nikoliv úspory. Byl však prokázán (především švédskou školou) vliv úrokové míry na úspory.
R. F. Herrod
dynamizoval Keynesovu Obecnou teorii. Vypracoval tzv. tempa růstu, kde
G - tempo růstu
Ga - skutečné tempo růstu
Gr - přirozené tempo růstu
Gw - zaručené tempo růstu
Yt - Y t-1
G = -----------------------------
Y t-1
z toho usuzuje, v jakém stavu se nachází ekonomika.
Keynesiánská teorie stagnace vychází z toho, že stagnace souvisí s ochotou podnikatelů investovat a ekonomický růst souvisí:
1. s růstem obyvatelstva
2. zaváděním technologických inovací
3. s územními expanzemi
Ve vyspělých státech byly tyto všechny tři hlavní zdroje růstu vyčerpány. Obyvatelstvo roste minimálně.
Investice mají dvojí význam:
důchodotvorný efekt (HDP = C + I + G + X)
kapacitotvorný efekt
Neokeynesiánství se rozvíjí pomocí modelové tvorby. Z modelů je nejdůležitější model IS - LM. Investice a úspory (IL), likvidita a peníze (LM). Umožňuje určit efektivní úrokovou míru a množství peněz v oběhu. Stal se v podstatě nejvýznamnějším modelem neokeynesiánské ekonomie.
A. W. Phillips
(1914 - 1975)
je britský ekonom Novozélandského původu, který se zabýval vztahem mezi nezaměstnaností a inflací, resp. mezi nezaměstnaností a růstem mezd. Vypracoval tzv. phillipsovu křivku (viz phillipsova křivka).
Klesají-li mzdy a klesá-li inflace, pak zvyšuje se nezaměstnanost. Mysleli si, že objevili chybějící klíčový článek, který jim umožňuje buď při zvyšování inflace snižovat nezaměstnanost. Odvodil to na stoleté řadě (1861 - 1957). Ovšem v 70. letech se ukázalo, že pod vlivem stagflace tato křivka přestala fungovat.
Růst mezd by neměl být vyšší než růst produktivity práce a předpokládaná inflace.
Přednáška č. 12 6. prosince 1999
Postkeynesiánství
Italsko-cambridgeská škola
M. Kalecki (1899 - 1970)
Postkeynesiánský trojúhelník
viz graf
F. Modigliani (nar. 1918) - nositel Nobelovy ceny. Americký ekonom italského původu, studoval původně právo. Před italským fašismem šel do exilu nejdříve do Paříže, později do USA, kde vystudoval ekonomii a stal se profesorem ekonomi. V r. 1985 získal Nobelovu cenu za rozpracování teorie úspor domácností - Hypotéza životního cyklu.
Hypotéza životního cyklu - věřilo se že je závislost mezi disponibilním důchodem (za práci) a spotřebou. Člověk prochází životním cyklem, v mládí se zadluží vysokoškolským studiem a zařizováním domácnosti. Ve středním věku splácí své dluhy a šetří na období důchodu, aby v důchodovém věku čerpal z toho, co si našetřil.
Člověk nešetří ani tak na důchod, ale aby odkázal v dědictví nějaký majetek - to byla kritika jeho teorie.
Vypracoval úplný keynesiánský model, který vychází z modelu Investice - úspory - likvidita - peníz: tento model je doplněno stranu nabídky. Ta je tvořena keynesiánskou produkční funkcí a obhajuje pojetí neoklasického trhu práce. V podstatě keynesiánci protestují, že už to není keynesiánství. Je to jeden z důvodů velké syntézy (spojení neoklasické a keynesiánské teorie). Hypotéza životního cyklu vznikla proto, že známý S. Kuztets prokázal rozpor mezi keynesovou teorií spotřeby (tzn. vyšší příjmy vedou nutně k vyšším úsporám).
P. Samuelson je dalším představitelem této školy. Vystudoval Harvard (Chicago), od roku 1940 přednáší na Massetschusetském institutu. V roce 1948 napsal svoji slavnou učebnici ekonomie. Každé tři roky píše nové přepracované vydání. V roce 1970 získal Nobelovu cenu za ekonomii a to především za rozpracování matematických metod v ekonomii. Zabýval se vzájemnými vazbami mezi hospodářským růstem a hospodářským cyklem. Angažoval se ve sporu dvou Cambridgií. Ve své učebnici připouští všechny směry, není zde dogmatický. Popularizoval uplatnění phillipsovy křivky.
Dalším představitelem je James Tobin (1918). Vystudoval Harvardskou univerzitu. V r. 1981 získal Nobelovu cenu a proslavil se především teorií portfolia (jakým způsobem rozložit své úspory - mezi klady, obligace, akcie,...). Analyzoval vztah mezi rizikem a profitem, tzn. čím větší riziko, tím větší mohu mít zisk. Zabýval se vztahem mezi nezaměstnaností a inflací, což bývá označováno jako tobinův mix.
Robert M. Solow (1924). Není původně čistým ekonomem. Studoval sociologii a antropologii a teprve později ekonomii. Od r. 1951 přednáší také rovněž na Massetschusettském institutu. Původně přednáší statistiku a ekonometrii (uplatnění statistických metod v ekonomii), později makroekonomii. V r. 1987 získal Nobelovu cenu za teorii růstu.
Vychází z cobb-douglasovy rovnice růstu, která vypadá
Q=A Lna alfa Kna beta (alfa+beta = 1)
on ji rozšířil na rovnice
Q(t)=Ax ena rt x l(t)na alfa K(t) na beta
r - technologický pokrok v čase (t)
Zabýval se technologickým pokrokem - základní faktor pro hospodářský růst. Jeho význam je značný. Většina našich ekonomů u něho studovala v postgraduálních kurzech.
Žádné komentáře:
Okomentovat