Učící se organizace

Učící se organizací se rozumí (podle P.M.Sengeho), že lidé v organizaci rozvíjejí schopnosti tvořit požadované výsledky, rozvíjejí se nové a expanzivní způsoby myšlení, kde se otevírají brány kolektivním aspiracím a kde se lidé průběžně učí jak se společně učit. Organizace se učí do té míry, v jaké dokáže identifikovat a korigovat chyby. Učící organizace jsou kontinuálně inovativní. Je pro ně příznačná tvůrčí schopnost osvojovat si užitečné informace, vytvářet z nich a pak účelově aktivovat systémy znalostí – a to vše umějí dělat rychleji a hospodárněji než konkurence.
Podmínkou inovativní schopnosti učící se organizace je především zvládnutí a integrované využívání pěti „disciplín“. Těmi jsou:
• systémové myšlení – Zdůrazňuje se princip celistvosti, ve vztahu k procesu cílevědomého učení. Zároveň je systémové myšlení klíčovým integrátorem pro vzájemné propojení ostatních disciplín;
• umění zvládnout problémy - Aplikace metod zvládnutí poznatků pro celoživotní učení se a kvalifikační růst organizace, kolektivů i jednotlivců;
• modely chápaní světa - Jsou základem procesu učení se jak tvůrčím způsobem myslet a účelně jednat. Jde nejen o porozumění podstatnému okolí organizace, ale také o uvědomění si v ní svého místa a úlohy; návaznost na kognitivní vědy;
• umění vytvářet sdílenou vizi budoucnosti - Je rozhodující pro tvůrčí „lídrovské“ vedení i pro strategicky orientovaný kvalifikační rozvoj učící se organizace;
• skupinové učení - Je základem pro tvůrčí integraci znalostí, schopností, dovedností a pak i společného jednání jednotlivců a dílčích kolektivů v zájmu učící se organizace jako celku.
Systémové myšlení je zde právě pro integraci zmíněných disciplín rozhodující. Proto se výuka systémových přístupů doporučuje učit ve firmách, na manažerských kursech a na školách.
Problémem na podnikové úrovni je zvládnutí právě systémové komplexnosti prostorových a časových vazeb. To se projevuje nesprávným postihnutím příčinné souvislosti mezi jevy a následky. Manažeři mají sklon soustředit se na komplexnost chápanou jen ve smyslu velkého počtu prvků a uniká jim podstatně obtížnější komplexnost dynamiky rozvoje sytému.
Z uvedeného vyplývá, že obrovský význam u učících se organizací je správné uplatnění a sladění všech hlavních komponentů informačního managementu. Management dává vizi a cíle učící se organizace, systémové myšlení integruje potřebné disciplíny, informatika zprostředkovává znalostní zajištění i jeho racionální využití.
Pro postupnou tvorbu učící se organizace je dnes stále více a více zřejmé, že konceptory a šiřiteli systémového myšlení v organizaci mají být tvůrčí vedoucí, resp. „lídři“. Ukazuje se znovu a znovu, že na umění tvůrčí manažerské práce, na způsobu manažerského myšlení a jednání, na umění aplikace informačního managementu závisí a bude stále více záviset úspěšnost hospodářských organizací.
Vše zmíněné se odráží v komponentách pojetí kritických faktorů úspěchu a lze je v uvedeném textu rozpoznat.
Tento fakt by nebyl reálný bez IS/IT.