Fiskální disciplína se vztahuje k efektivní kontrole rozpočtových celků nastavením výdajových stropů na výdaje, které jsou závazné. V tomto smyslu je považován za efektivní rozpočtový systém takový systém, který udrží výdajové celky pod kontrolou. Vývoj reforem řízení výdajů lze charakterizovat jako postupný přechod od systémů stimulujících k systémům omezujícím. V podstatě všechny rozvinuté země prošly fázemi oslabení rozpočtové disciplíny, neboť od politiků všech úrovní veřejné správy se očekávalo schvalování expansivních rozpočtů.
V 70. letech, v období zhoršování ekonomických podmínek se vytvořila neúměrná nerovnováha mezi tendencemi vývoje rozpočtů a kapacitami fiskálních jednotek. K odstranění této nerovnováhy byly činěny pokusy o omezení veřejných výdajů formou stanovení fiskálních cílů na následující rok, ale toto úsilí nebylo příliš úspěšné. Účinnější postupy se objevily na přelomu 80. a 90. let, neboť cíle byly propojeny na rozpočtová rozhodnutí a jejich dodržování je vynucováno procedurálními nebo jinými prostředky. Za nejvýznamnější inovace je považováno zahrnutí fiskálních cílů do střednědobých výdajových rámců, akruální účetnictví a rozpočtování, kodexy fiskální transparentnosti a dvoustupňový rozpočtový proces, který odděluje rozhodování o agregátech od rozhodnutí o dílčích položkách či programech.
Je zejména nezbytné pracovat s dlouhodobými projekcemi pro odhady vlivu současných výdajových programů na budoucí rozpočty. Samozřejmě s prodlužujícím se časovým horizontem klesá spolehlivost anticipací. Je proto velmi pravděpodobné, že analýzy budoucích dopadů veřejných politik, odhadování rizik, potenciálních závazků a související činnosti nabudou oproti současné praxi podstatně větší váhy a že institucionální kapacity všech struktur veřejné správy se budou tomuto trendu přizpůsobovat.
Vývoj metod a nástrojů používaných k realizaci distribuční funkce rozpočtu je možno charakterizovat jako vývoj od alokace k realokaci. Rozpočtování jako distribuční proces má dvě základní dimenze: efektivnost veřejných výdajů a priority dané úrovně veřejné správy. Z prvého kritéria vyplývá, že prostředky by měly být vydávány tak aby bylo dosaženo jejich optimálního rozložení. A to jak napříč programy a odvětvími, tak v jejich rámci. Druhé kritérium znamená, že prostředky by se měly alokovat s ohledem na své cíle.
Žádné komentáře:
Okomentovat