Formalizace RP

a) rozhodování za jistoty - nastane pouze 1 stav okolí a pak vyberu nejlepší důsledek
S1
V1 D1
. .
. .
Vm Dm

vyberu maximum (při zisku) nebo minimum (při ztrátě)


b) rozhodování za rizika - znám stavy okolí a vím jen pravděpodobnostně jak často nastanou, znám i
důsledky při jednotlivých stavech

S1 ................Sn COD
p1.................pn

V1 p1*D11......pn*D1n COD1
.
.
Vm p1*D1n......pn*Dmn CODm - znám pravděpodobnosti


- opět vyberu maximum nebo minimum
COD1= p1*D11+.......+pn*D1n


c) rozhodování za nejistoty
lze řešit 2 způsoby - převedení na rozhodování za rizika
použití pravidla volby

MINIMAXIMUM - používáme, když si nemůžeme dovolit špatné řešení (jde o život), do extému
píšu nejhorší výsledek a z nich pak vyberu ten nejlepší

SAVAGEOVO PRAVIDLO - vytvoří matici ztrát se základní matice a dle minimaxima vyberu
variantu s nejmenšími celkovými ztrátami

LAPLACEOVO PRAVIDLO - ke každému stavu vypočtu pravděpodobnosti 5 stavů,
p = 1/5 a převedu na rozhodování za rizika

HURWITZOVO PRAVIDLO - kombinace minimaxima a maximaxima, určuji míru optimismu a pesimismu a dělám jejich lineární kombinaci.

Metody rozhodování

= vědecky zdůvodněny postupy získávání poznatků pro nalezení takového řešení problému, které nejlépe
odpovídá stanoveným cílům (klasifikace metod viz otázka 1 PRAPL)

Modelování RP
Modelování RP + metody rozhodování + výpočetní technika = nejefektivnější prostředek poznání a řízení
organizace.

- základní přístupy k modelování
a) popisný - Co bylo? Co je? Popis RP a využití kladných zkušeností
b) normativní - Cílem je vytvoření technologických postupů, dle kterých lze rozhodovat, závisí na
na popisných modelech
c) prediktivní - odhalují vývoj rozhodování do budoucna
Formalizace RP - základní rozhodvací matice
stav okolí 1 ...... stav okolí n

varianta 1 důsledek 11 důsledek 1n
.
.
.
.
varianta m důsledek m1 důsledek mn- základní rozhodovací matice

Přístupy ke zvýšení efektivnosti rozhodování managementu

Efektivnost = výstupy sis./ vstupy sis - čím je větší, tím je vyšší efektivnost.

- přejít od empiricko-intuitivního rozhodování k exaktnímu, což znamená, aby pracovníci prošli odbornou výchovou a mohli pak :
- vyčlenit složité a špatně strukturované RP z proudu ostatních a nebyly tak
ve stínu
- tyto RP pak správně zatipovat, aby mohly být aplikovány nejlepší metody
- vybudovat infosystém zabezpečující infopotřeby pro kvalitní rozhodování
- vytipovat a realizovat nejvhodnější formu organizační struktury, která zajistí cílové řešní problémů efektivním způsobem
- vytvoření atmosféry vysoké výkonnosti (dostatek info, automatizace jednoduchých problémů,
aby zůstal čas na ty složité)
- vytvoření motivace pracovníků vedoucí v zainteresovanosti na rozvoji podniku
- využití systémů na podporu rozhodování (poskytuje přehledně uspořádané info a také hlubší
info, plynoucí z modelovaného zpracování dat, tyto info jsou podkladem pro rozhodnutí.
- využití metod rozhodování

Struktura rozhodovacího procesu

b) KOMPUTACE

4. Prognozování důsledků volby variant, experimentování s variantami (simulace důsledku
variant za podmínek jistoty, rizika a nejistoty).

5. Hodnocení variant (nejobtížnější fáze, hodnocení z hlediska užitku, ale i rizika realizace)

6. Přijetí rozhodnutí, volba nejvhodnější varianty (probíhá na základě hodnocení variant, ale
pouze podpůrněú

c) INTERPRETACE

7. Konečná formulace rozhodnutí, prostředky realizace a kontroly (překlad výsledku řešení
z řečí řešitelů do řeči realizátorů, formulace musí být přesná, srozumitelná a přijatelná
pro realizátory, pak se určí prostředky realizace řešení a způsob kontroly jeho průběhu)

Struktura RP je kostrou, která vnáší do rozhodování řád v podobě mechanismu, který zvýšuje kvalitu
a úroveň rozhodování.
Všechny fáze RP jsou na sobě závislé a existuje mezi nimi zpětná vazba.

Typologie rozhodovacích procesů dle hledisek :

c) subjekt rozhodování
individulní X kolektivní (důležitý rozhodovatel)
d) použití výpočetní techniky
programové rozhodování X neprogramové (nelze problém algoritmizovat nebo je
příliš jednoduchý)
e) rozsah účinnosti rozhodnutí globální X dílčí rozhodování
f) časový horizont dlouhodobé X střednědobé X krátkodobé rozhodování
g) úroveň řízení strategické X taktické X operativní rozhodování
(plán) (volba cest k (zabezpečuje realizaci taktiky)
dosažení plánu)

Struktura rozhodovacího procesu
a) IDENTIFIKACE

1. Vymezení problémui a stanovení cílů (stanovení proměnný systémů a okolí současného
i žadoucího stavu, správně formulovaný problém = 50% řešení)

2. Analýza faktorů rozhodování, určení kritérii a pravidel (shromáždění iformací o faktorech
ovlivňujcích řešení problémů, stanovení pravidel a kritérií má podstatný vliv na výběr
varianty řešení problému).

3. Rozpoznání a tvorba variant (musí být reálné, srovnatelné a splňovat cíle)

Rozhodovací proces

= sled funkčně vymezených, časově oddělených fází, racionální průběh vyžaduje vyžaduje speciální techniky, metody a postupy

Druhy rozhodování procesů:
- reflexní /I.P.Pavlov) - automatické (zvykové) – rutinní
- interpretační – opakované a dobře strukturováne.
- složité a špatně strukturované (jsou objektem zájmu teorie rozhodovacích procesů)

Abychom mohli efektivně řešit problém rozhodování díky využití správných metod a techni, musíme si
rozhodovací proces správně zatypovat:

Typologie rozhodovacích procesů dle hledisek :
a) informovanost subjektu rozhodování
rozhodování za jistoty (známé varianty a jejich důsledky i okolí)
rozhodování za rizika ( známé varianty i důsledky, ale ne okolí, známe pouze pravděpodobnost výskytu stavu okolí)
rozhodování za nejistoty ( známé var. i důsl., ale neznáme ani pravděp. výskytů stavu okolí).
b) formalizace rozhodovacího procesu
empiricko-intuitivní rozhodování ( na základě zkušeností rozhodují intuitivně)
exaktní ( využívá standartizovaných postupů a modelů, i kvantifikovatelných problémů) heuristické (uplatnění postupů a metod s využitím zkušeností a intuice)

SII 3. Rozhodování v managementu

Rozhodovánící proces je součástí řízení.
druhy procesu řízení ORGANIZOVÁNÍ PLÁNOVÁNÍ OPERATIVNÍ ŘÍZENÍ
složky procesu řízení RP MP KP RP MP KP RP MP KP

(RP -rozhodovací proces, MP- motivační proces, KP- kontrolní proces)

Role rozhodovacích procesů v procesu řízení:
- jsou východiskem celého procesu řízení, logicky a časově se od nich odvíjejí ostatní složky
a druhy řízení (org., plán, operat., mat., a kontrola)
- jsou neoddělitelnou součástí org. plán. a operat. říz.
- nemohou efektivně probíhat bez ostatních procesů (org., plán, op.říz., KP MP)

Rozhodování - průběh řešení problému
problém musí splňovat 3 podmínky – existence odchylky, je nutná odchylku řešit
řešení předem neznáme
3 etapy řešeného problému – INDENTIFIKACE, KOMPUTACE, INTERPRETACE
objekt rozhodování je problém
subjekt rozhodování je jednotlivec nebo kolektiv
okolí rozhodování jsou všechny podstatné prvky, které by mohly mít vliv na R
faktory rozhodování:
- endogenní ( jsou v rozh. pravomoci rozhodovatel)
- exogenní (nejsou v jeho rozh.. pravomoci)
- částečně ovlivnitelné
- úplně neovlivnitelné
- varianta rozhodování – způsob řešení problému
- kriterium je hledisko, kt. pomáhá posoudit stupeň splnění cílů
- cíle rozhodování – čeho chceme dosáhnout.

Systémové disciplíny se dělí na systémové teorie a systémové aplikace.

a) systémové teorie
TEORIE SYSTÉMU – zakladatel Bertalanffy 1949
4 přístupy k TS – formalizovány (matematické TS)
slovní (brání se tvrdé formulaci)
hledisko k přístupu k řešení problému
metodologický (vytvoření souhrnu metod)

KYBERNETIKA - zakladatel WIENER 1948, zabývá se otázkami řízení a komunikace v autoregulujících se a rovnovážných systémech.
- rozdíl mezi teorií řízení a kybernetikou
subjekt řídí sys. ale stojí mimo něj
x
subjekt řídí sys. a je zároveň i řízeným (zpětná vazba)

b) systémové aplikace
SYSTÉMOVÁ ANALÝZA A SYNTÉZA
OPERAČNÍ VÝZKUM – stanovení optimálních podmínek pro chod sys.
SYSTÉMOVÉ INŽENÝRSTVÍ – usiluje o zhotovení sys., který by cíl zajišťoval optim. způsobem ( Ná, zisk)
SYSTÉMOVÉ PROJEKTOVÁNÍ – sys. CAD, konstrukce složitých sys.
SYSTÉMOVÉ ŘÍZENÍ – jak optimálně řídit sys.
Společné znaky sys. disciplín
1)předmět zkoumání – SYSTÉM 2) systémová terminologie 3)využití PC 4) využití matem. metod 5) interdisciplinarita 6) základní kroky řešení problému

Vývoj metodologie SI

1, 50.-tá léta - tvrdé systémy a deterministické chování
2, 60.-tá léta - měkké systémy, chování sys. je ovlivněno člověkem
3, 80.-tá léta - využití znolostí VT, víceúčlová pružná automatizace,integrace části do celku systému, hodnotové analýzy, znalostní inženýrství.
4, 90.-tá léta - vývoj systemového chování reálného světa, vývoj metodologií
budoucnost - společenské objednávky, rozvoj metod některých sys., masové zpřístupnění PC, rozvoj specialistů SI

SI jako vědní diciplína
systémový přístup – celostní, komplexní přístup zahrnující vzájemné působení části a zpětné vazby, způsob myšlení a řešení problémů, způsob jednání (vše chápáno komplexně ve všech souvislotech) nelze se naučit, musíš to mít v sobě.

systémová věda - také obsahuje celostní, komplexní přístup zahrnující vzáj. působení částí a zpětné vazby, je to samostatný vědní obor s vlastním předmětem zkoumání a metodami.

systémy na reálných a pro identifikaci problému, sys.,
abstraktních objektech a jeho okolí, pro zobrazení sys.,
pro analýzu a vyhodnocení sys.,
pro implementaci a realizaci sys.

sociologice exaktní vědy ..............
psychologie

Systémová věda si vypracovává vlastní popisovou soustavu

kybernetika obecná teorie operační
systémů výzkum

SI se zabývá systémy, které jsou:

UMĚLÉ, CÍLOVĚ VYTVÁŘENY, SLOŽITÉ A ROZSÁHLÉ, PROMĚNLIVÉ, částečně AUTORIZOVANÉ, VSTUPY JSOU STOCHASTICKÉ a působí V KONFLIKTNÍM OKOLÍ.

Při řešení těchto systémů nás zajímá:
výkonnost, splehlivost a náklady systému.

Postup řešení systémů dle SI:

průzkum sys. a okolí – stanovení cílů – analýza – návrh řešení – ověření návrhu – zavedení
systému.
SO: není vždy dostatečně specifikována, chybí zadavatel problému, zadavatel neumí popsat problém.
TP: čerpá se sys. teorií, kybernetiky, informatiky, umělé inteligence, a ze speciálních vědních disciplín (aplikační zaměření). nakonec jsou pro SI dovedeny do tabulek, grafů, schémat a vzorců.
EP: SI čerpá z minulých zkušeností, tzn. z návrhování a provozu stávajících sys.

Generační vývoj SI má 5 dimenzí:

technologická organizační metodická logická strategická
1930 1930-1950 1950-1970 1970-90 1990
výrobky a jejich dělba práce matem.modely expertní sys. aktivní individualita
měření hierarch.struk. algoritmizace systému

SI – 1. Systémové inženýrství

historie SI - původ v technických vědách 1933 fa Bell – telefonní systémy
- později se rozšířuje i o systémy v nichž působí člověk
- vzniká úzký vztah mezi sys.analýzou a syntézou a SI, vznik Mezinárodního pracoviště pro sys.výzkum 1972 ( u Vídně)
- výrazný rozvoj po 2.světové válce (Dráb, Habr, Vepřek, Vlček)

SI tech. systémů - SI soc.ek.systemů - vliv kybernetiky - vznik obec. teorie systému - vznik definicí SI :
Dráb: SI chápana především jako souhrn prostředků, postupů a metod pro řešení (zkoumání,
navrhování, vytváření a provozování) složitých tech. i netech. systému (včetně řízení)

Vepřek : SI je projektovou disciplínou zabývající se převážně úpravou již existujících nebo
navrhováním nových systémů schopných při respektování daných omezení splnit
vymezený úkol s minimálními náklady.

Dráb: SI je komplex užitných znalostí jak empirických tak teoret. i metodologických
SI je založeno na systémovém přístupu, který umožňuje nahrazovat jednoaspektové
přístupy, přístupem komplexním (ve vzájemných vlivech a dynamice).

Proč SI vzniklo – Z potřeby řešit složité, rozsáhlé problémy současné civilizace. Selhávaly tradiční
postupy, metody a přístupy.

Ve fázi tvorby projektu, ještě před samotným provozováním počítačové aplikace, je třeba řešit ochranu dat před následujícími vlivy:

2.) Neautorizovaný přístup – jedná se o to, aby k datům neměli přístup neoprávnění uživatelé, kteří by případně mohli data využít nebo dokonce zneužít. Jsou jisté množiny dat, která jsou důvěrná nebo tajná (s růz. stupněm utajení). Mezi takové informace budou patřit např. data z oblasti personalistiky, ochrany a obrany organizace, know-how (duševního vlastnictví) a dalších.
Z důvodu utajení hesla před dalšími uživateli nezobrazuje systém zpravidla při jeho zadávání jednotlivé vkládané znaky, ale buď nějaké „neutrální“ symboly nebo vůbec nic.
3.) Neoprávněná manipulace – vycházíme ze skutečnosti, že všichni uživatelé nemohou mít při práci s projektem (počítačovou aplikací) stejná práva. Rozdílnost práv vyplývá
- ze vztahu uživatele k dané aplikaci (uživatel, u něhož vznikají data, nebo pouze pasivní uživatel inf. výstupů),
- z jeho postavení v systému řízení,
- z jeho postavení v systému zpracování dat.
Uživatele proto dělíme do několika kategorií, jimž umožníme provádět následující operace (nebo jejich kombinaci)
- čtení dat,
- zápis nových dat,
- editaci uložených dat,
- rušení uložených dat.
Nejvyšší práva (v podstatě se jedná o kombinaci tvořenou všemi dílčími možnostmi) bude mít vždy správce datové základny, resp. správce systému.

V souvislosti s ochranou dat uložených v datové základně bychom měli uvažovat ještě tyto skutečnosti:
1.) Nároky na ochranu dat rostou
- s počtem účastníků zpracování dat,
- s interaktivním režimem práce.
U mnohouživatelských interaktivních systémů musíme uplatnit všechny uvedené druhy ochrany, kdežto u jednouživatelské aplikace provozované na „izolovaném“ osobním počítači budeme chránit data pouze před zničením.
2.) I když uplatníme rozmanitý systém ochrany datové základny, nezískáme tím jistotu, že data někdo nezneužije nebo s nimi nebude neoprávněně manipulovat. Žádná (byť sebelepší) ochrana není dokonalá a vždy existuje nějaká možnost, jak se jí vyhnout.

Ve fázi tvorby projektu, ještě před samotným provozováním počítačové aplikace, je třeba řešit ochranu dat před následujícími vlivy:

1.) Zničení – jelikož předpokládáme, že v průběhu rutinního provozování počítačové aplikace není vedeno žádné duplicitní manuální zpracování, znemožnilo by zničení datové základny plnění funkcí aplikace. Obnovení potřebné datové základy by bylo
- nemožné – např. u rezervačních systémů, kde neexistují žádné prvotní doklady, podle nichž jsou data vkládána,
- možné – např. u inf. systému České spořitelny, a. s., kde je každá peněžní operace realizována na základě písemného příkazu vlastníka účtu.
Je třeba si ale uvědomit, že obnovení datové základny by bylo velmi pracné, přičemž obnova by byla časově stejně (možná i více) náročná jako založení datové základny. Vycházíme totiž z předpokladu, že rozsah datové základny se za dobu provozování projektu spíše zvětší.
Zničení datové základny může být důsledkem
- chyby tech. prostředků,
- chyby program. vybavení,
- chyby lidského činitele.

Ochranu před zničením realizujeme těmito postupy:
a) Vytvářením bezpečnostních kopií – vždy ve stanovených intervalech je na magnetický nosič (disketu, pásku ve streameru) okopírován obsah datové základny (souborů s daty). Jelikož kopírování souborů s daty je časově náročné, musíme frekvenci vytváření bezpečnostních kopií volit rozumně v závislosti na významu aplikace.
b) Využití systémových prostředků – napři při stanovení doby (termínu), po kterou nelze soubor přepsat (zrušit).

Tento přehled formálních kontrol nelze považovat za absolutní výčet, jedná se pouze o vybrané, často používané metody.

Logické kontroly jsou založeny na logickém vztahu růz. dat mezi sebou. Prověřuje se pomocí nich významový obsah dat, nejčastěji vztahem k jinému údaji. Jsou používány tyto typy logických kontrol:

1.) Kontrola pomocí intervalu – testuje, zda kontrolovaná hodnota je umístěna v definovaném intervalu .
2.) Kontrola podle seznamu – jedná se o zjišťování přípustnosti údaje, kdy se kontrolovaný údaj porovná s předem určenou množinou přípustných hodnot. Tato množina bývá nejčastěji prezentována ve formě tabulky nebo číselníku.
3.) Kontrola podle masky (vzoru) – zkoumá jednotlivé znaky údaje, jejich pořadí a přípustnost na dané pozici. Kontrola se provádí srovnáváním vnitřní struktury údaje s předepsaným vzorem (maskou).

Ochrana dat Jak jsme uvedli v úvodu kapitoly o datové základně, je tato výhradním zdrojem informací pro zpracovávané inf. výstupy. Musíme si proto datovou základnu vytvořit, aktualizovat, ale také ji musíme chránit.

Mezi nejužívanější formální kontroly patří následující typy:

4.) Kontrola povinnosti výskytu údaje – cílem tohoto typu kontroly je zajistit, že údaj bude zadán.
Nepřípustné je tedy zadání „prázdného“ řetězce (řetězce nulové délky). Často se v literatuře uvádí, že uživatel nesmí na požadavek vstupu reagovat pouhým stisknutím klávesy . Dnes jsou však mnohé systémy pro vkládání dat řešeny tak, aby uživatel nemusel vykonávat „zbytečné“ úkony, a je mu jako vstupní hodnota nabízen údaj
- s největší frekvencí výskytu,
- s vysokou pravděpodobností výskytu,
který uživatel v případě, že mu vyhovuje, pouze odešle klávesou , nevyhovuje-li mu nabízená hodnota, edituje ji a potom odešle.
5.) Kontrola rozsahu údaje – mohli bychom si ji rozdělit na dva subtypy
- jeden subtyp kontroluje, zda vstupní údaj má délku v povolené toleranci (testuje se, zda počet znaků je v intervalu <”od“, „do“>),
- druhý subtyp zjišťuje, zda vkládaná hodnota má předem určenou délku, stanovený počet znaků, typickými příklady jsou
* známka u zkoušky,
* PSČ,
* číslo studenta,
* číslo předmětu.

Mezi nejužívanější formální kontroly patří následující typy:

1.) Vizuální kontrola – nejjednodušší, ale také nejlevnější kontrola spočívá v tom, že zaznamená-
vající opticky porovná (zkontroluje) obsah předlohy a obrazovky, na níž se mu zaznamenávané hodnoty zobrazují. Úspěšnost této kontroly je výrazně ovlivněna
- zaznamenávající osobou (jejími zkušenostmi, únavou, pozorností, apod.),
- formální úpravou předlohy a obrazovky a stupněm jejich vzhledové blízkosti, resp. shody.
2.) Kontrola opakovaným zápisem – spočívá v tom, že po realizaci prvotního záznamu provede
jiná osoba opětovně záznam týchž dat a oba záznamy se porovnají. A nyní se prověřuje správnost dat u údajů, u nichž se prvotní a následný záznam liší. Každý nesoulad obou záznamů nemusí ještě znamenat chybu v primárním zápisu, neboť chybovat může i „kontrolor“. Tento způsob kontroly korektnosti vstupních dat se projeví prodloužením doby záznamu, a tím i celkové doby zpracování dat, a zvýšením nákladů.
3.) Kontrola typu údaje – kontroluje se, zda hodnota údaje je zapsána pouze povolenými znaky.
Typy lze rozlišovat různě. Nejužívanější členění rozlišuje typy
- numerický,
- alfabetický,
- alfanumerický.
Jiné dělení může zase rozlišovat typy
- alfabetický,
- celočíselný,
- desetinné číslo,
- datum,
- poznámku (komentář), atd.

Pro dosažení požadované korektnosti dat musíme již při tvorbě projektu respektovat dvě zásady:

1.) Je nejdůležitějším chybám předcházet než chyby odstraňovat. Skutečnost, že chybám předejdeme, že chyby nevzniknou, se projeví rychlejším zpracováním a nižšími náklady. Předcházet chybám můžeme např. těmito způsoby:
- minimalizujeme objem dat, která do počítačové aplikace vstupují manuálně; zejména při využívání dat z jiného projektu je vhodné realizovat datové spojení
* přes společnou datovou základnu (v prostředí terminálové nebo počítačové sítě),
* pomocí předávaných magnetických nosičů s potřebnými daty;
důsledkem popsaných postupů je snížení pracnosti a z toho plynoucí zrychlení zpracování,
- vstupující data vhodně formálně upravíme; formulář, z něhož data zaznamenáváme, a „tvar“ obrazovky by měly v maximálně možné míře korespondovat, měly by být blízké (případně shodné),
- volíme vhodné klíče; této problematice jsme se věnovali v předchozí kapitole, a proto pouze zopakujeme, že při konstrukci klíčů bychom měli respektovat požadavky a zvyklosti uživatele s tím, aby klíče byly jednoduché a vystihovali popisovaný jev (mnemotechnika),
- dodržujeme princip odpovědnosti za data; data by měl vkládat do datové základny pracovník, u něhož data vznikají.
2.) Uplatňujeme soustavu kontrol, jež jsou schopny prověřit korektnost dat a odhalit případné chyby. Kontrolní metody, kterých existuje značný počet, dělíme na formální a logické.

Formální kontroly se používají zejména při záznamu, vstupu dat a jejich cílem je zajistit soulad mezi daty na předloze (na prvotním dokladu) a daty na počítačovém médiu (v datové základně).
Pojmem soulad rozumíme shodnou posloupnost znaků umístěných ve stejných pozicích. Je-li např. požadováno, že příjmení bude zapisováno od levého okraje pole, nestačí při záznamu do počítače sice vložit příjmení shodné s předlohou, ale umístit je k pravému okraji.

Chyby při vkládání dat – zdroje chyb, způsoby přecházení chybám, kontrola dat

Velmi důležitým aspektem zpracování dat je skutečnost, že jsou zpracovávána správná data, tedy data popisující stavy řízeného soc.-ek. systému. Přestože tento požadavek platí pro zpracování dat obecně, u zpracování prostřednictvím VT vystupuje velmi výrazně do popředí. Našim cílem je obsahová a formální správnost (korektnost) zpracovávaných dat, kterou musíme zabezpečovat ve všech fázích zpracování, od okamžiku vzniku dat až po prezentaci a distribuci výstupů. Ve všech fázích mohou totiž vznikat chyby.

Chyby při zpracování dat mohou být způsobeny v podstatě všemi činiteli, které se tohoto procesu účastní:
1.) Člověk – je zdrojem, autorem největšího množství chyb. Chyby způsobené člověkem vznikají ve fázích: - vzniku dat a sběru dat, a jsou způsobeny zejména těmito příčinami:
- nepozorností, nepřesností, nedbalostí, únavou, nesprávnými nebo nečitelnými podklady.
2.) Nevhodná organizace práce nebo použití nesprávných metod a postupů při zpracování dat – chyby vzniklé z této příčiny jsou velmi těžko odhalitelné, jelikož spočívají vlastně v rozdílnosti zkoumaného jevu a výsledků jeho zkoumání (pozorování). Jestliže např. pro sledování použijeme metodu ankety, ale zvolíme příliš malý vzorek respondentů (nereprezentativní vzorek), vznikne chyba.
3.) Technické zabezpečení projektu – přestože tento činitel se na vzniku chyb podílí nepatrně, nejméně ze všech zdrojů, musíme se o něm z důvodu úplnosti zmínit.
4.) Program. vybavení – rovněž u tohoto činitele je podíl na vzniku chyb nízký, nepředstavuje významnou část. Je ovšem třeba si uvědomit, že příčiny vedoucí k chybám u tohoto zdroje jsou obtížně odhalitelné, ale dopad těchto chyb je velmi významný, zpracování dat vlastně neplní svou funkci.

Při automatizaci inf. systémů, při navrhování struktury datové základy je třeba dodržovat několik důležitých zásad práce se zdroji dat:

2.) Maximalizovat výstupy – zpracovat z vložených vstupů maximum inf. výstupů. Rovněž u této zásady platí, že ji nelze uplatňovat extrémním přístupem. Nemůžeme maximalizovat množství výstupů, aniž by vznikaly na základě konkrétních požadavků uživatelů. „Uměle vytvořený“ inf. výstup (aniž by mu předcházel požadavek) nebude v řízení využíván a je tedy zbytečný. Přesto ale zvýšil náklady na zpracování dat, náklady na provozování počítačové aplikace.
3.) Každý údaj vkládat pouze jednou – tento jedenkrát zaznamenaný údaj využít ve všech vytvářených inf. výstupech. Respektování této zásady se projeví takto
- nedochází k neúměrnému zvětšování rozsahu datové základny; přestože u dnes používané VT nejsme v situaci, která byla běžná u prvních instalovaných počítačů, kdy jsme museli šetřit každým paměťovým místem, nemůžeme si dovolit pamětí plýtvat; rozsáhlejší datová základna totiž kromě většího prostoru na paměťových médiích
* vyžaduje vynaložení většího množství práce při její údržbě,
* prodlužuje čas zpracování inf. výstupů,
- je-li údaj vkládán do datové základny vícekrát a růz. uživateli, může nastat situace (a zpravidla nastane), že vkládané hodnoty nebudou ve všech případech shodné; v růz. inf. výstupech budou potom u téhož ukazatele rozdílné hodnoty podle toho, z které části datové základny výstup čerpal.
4.) Vkládat pouze primární údaje – všechny sekundární (odvozené) údaje odvodit z primárních dat pomocí program. algoritmů. Jestliže bychom sekundární data před vkládáním zpracovali (např. vypočítali na kalkulačce) a vložili do paměti počítače, popřeli bychom v podstatě logiku zpracování dat a význam VT jako takové. Počítač by nám více méně pouze nahrazoval dřívější kartotéky apod. Vypočtením sekundárních dat a vložením do počítače by se vztah primární data – sekundární data stal statickým a pracně bychom do něho promítali změny.

V souvislosti s datovou základnou je třeba určit:

kdo je za vkládaná data odpovědný. V jednotlivých organizacích se můžeme setkat se dvěma odlišnými přístupy:
1.) Za data je odpovědný a do datové základny je vkládá pracovník, u něhož data vznikají.
2.) Odpovědnost za vytváření datové základny se přenáší z pracovníka, u něhož data vznikají, na pracovníky výpočetního střediska, zpravidla do útvaru přípravy dat.

Z obou uvedených možností se jako správná jeví ta, kdy data vkládá přímo uživatel, u něhož se nachází zdroj dat.
Pokusy o přenesení odpovědnosti na jiné pracovníky jsou ve většině případů negativní a přinesou tyto projevy:
- mezi uživatele a datovou základnu vkládáme další mezičlánek, což jednak prodlouží dobu zpracování, jednak zvýší náklady na zpracování,
- vniká řada chyb, které vyplývají z faktu, že pracovníkovi přípravy dat nemusí být důvěrně známá oblast, z níž data pocházejí.
- některé chyby by odborný pracovník, u něhož data vznikají, odhalil ihned při vkládání,
- prodlužuje se celková doba potřebná k vytvoření datové základny a k jejímu uvedení do provozuschopného stavu.

Zásady při práci se zdroji dat
Při automatizaci inf. systémů, při navrhování struktury datové základy je třeba dodržovat několik důležitých zásad práce se zdroji dat:
1.) Je nutno minimalizovat vstupy – jelikož každý manuálně vkládaný údaj je potenciálním zdrojem chyby, minimalizací vstupů se v podstatě snižuje pravděpodobnost výskytu chyby. Je samozřejmé, že zásadu minimalizace nelze chápat tak, že bychom některá vzniklá data do datové základny dokonce nevložili. Důsledkem této nesprávné interpretace zásady minimalizace vstupů by byla nemožnost zpracovat některé inf. výstupy.

Datová základna z pohledu uživatele

Datová základna je tedy jedním ze základních stavebních kamenů celé aplikace. Aplikace bude plnit specifikované cíle pouze za předpokladu správného fungování datové základny. Mnohdy se setkáváme se zjednodušujícími přístupy k tomu, kdo ovlivňuje fungování datové základny, přičemž většinou je tato klíčová role přisuzována řešiteli (projektantovi) aplikace. Praktické zkušenosti ovšem potvrzují, že na správné funkci datové základny se podílejí v podstatě rovnocenně dva účastníci:
1.) Uživatel – jeho úloha spočívá zejména v tom, že zabezpečuje vkládání dat do datové
základny.
2.) Projektant – musí navrhnout vhodnou strukturu datové základny, z níž by bylo možné
zpracovat požadované inf. výstupy. V žádném případě nám ovšem nemůže jít o získávání informací za každou cenu, ale o získávání efektivní, tedy rychlé a pokud možno levné.

Vytváření a údržba datové základny – zodpovědnost za vkládaná data
Přestože rozsah datové základny je růz. pro růz. organizace (je závislý zejména na její velikosti a složitosti výrobního procesu), můžeme obecně konstatovat, že vytvoření datové základny je časově náročné, přičemž čas se vyjadřuje zpravidla v měsících.

A právě v období vytváření datové základny vznikají u uživatele pocity zbytečnosti této práce, které vyplývají zejména z těchto skutečností
- některé vkládané údaje jsou neúplné, což vyžaduje pracné dohledávání v prvotních zdrojích dat,
- vyskytují se chyby, které je třeba opravovat.
Uživatel musí tedy po jistý čas vynakládat značné množství práce a přitom tato práce nepřináší bezprostřední výsledky, uživatel za svou práci nedostává adekvátní nebo žádné výsledky. Jestliže k tomu připočteme fakt, že uživatel v tomto období musí zpravidla vykonávat další běžné činnosti, které souvisejí s manuálním zpracováním problému, jsou práce spojené se zakládáním datové základny pro něj pracemi navíc. Každý si ovšem musí uvědomit, že tato práce se zhodnotí teprve při provozování počítačové aplikace.

Formáty grafických souborů

Grafické soubory obsahují data, určená pro případné zobrazení. Způsoby uložení = formát
Data: vektorová, bitmapová
Vektorová data – čáry, mnohoúhelníky, křivky; číselně specifikovány jako uzly (klíčové body)
Metasouborové formáty – ukládá data vektorová i bitmapová
WPG – word perfect graphics metafill
- 256 barev ® 8-bitová grafika
- RLE – kompresní metoda
- velikost předlohy neomezená
- platformy: MS DOS, MS WINDOWS, MCINTOSH, UNIX
WMF – microsoft windows metafill
- předávání dat mezi různými aplikacemi Windows
- barvy – 24-bitová (True Color)
- komprese – neomezená
- max. velikost předlohy – neomezená
- platforma: pouze Windows
Typografický bod = 1/72 palce (na 1 palci je 300 bodů – laserová tiskárna)
twip – 1/20 bodu (u firmy Microsoft ve formátu WMF)
- 1/1440 palce
® jemnější rozdělení obrázků

Grafické systémy

- firma APPLE MACINTOSH
- práce s okny, myší, ikonami, roletové nabídky
80. léta – grafické uživatelské rozhraní pro Windows i Apple

Bitmapová a vektorová grafika:
1.) bitmapové (rastrové) grafické editory
- podržení – vůdčí představitelé (Adobe Photoshop, Paint Brush)
- určeny pro retuše obrázků, ořezávání, konverze
- výhoda: s každým bodem lze pracovat samostatně jako s objektem
velikost rastru musí korespondovat s rozlišením výstupních zařízení
- každému bodu je přiřazen jistý počet bitů (monochromatické – stačí 1 bit 0 nebo 1), 256 odstínů šedí – 8 bitů/1bod, True Color 16 mil. 750 tis. – 24 bitů/1bod
- problémy:
exponenciálně vzrůstají nároky na paměť s růstem požadavků na barvy a rozlišení
chceme-li měnit velikost obrázku, pak to působí značné obtíže (zrnitost, rozostření, změna barevných poměrů – šedne, stává se méně kontrastním)
- komprese: hledisko paměťové i rastrové zpracování
-metody: RLE – obecně použitelné při kompresi jakýchkoliv
dat (kompresní poměr 1/8 u černobílých obrázků), je snadno instalovatelná a využitelná
- princip rozložení obrázku na body, tvorba řetězců shodných bodů (2 byty)
HUFFMANOVO kódování – založena na vyhledávání
oblastí stejných parametrů (př. slovo ekonom – přiřadí mu č. 1)
LZW – sekvenci znaků se přiřadí symbol
- specifické techniky:
- se ztrátou informace – využití nedokonalosti lidského
zraku (metoda průměrování barevných odstínů)
- bez ztráty informace

Komplexní podnikatelský model výrobního podniku, je obvykle vytvořen jako systém modelů, který zahrnuje:

· výrobkově nákladový model (VNM) – modelování systémů procesů výroby, testování věrohodnosti výsledků modelových výpočtů – pracuje se se známými vstupy a výstupy. Použití obecné teorie grafů a metod a modelů strukturní analýzy.
· výrobní model (VM) – jako VNM, ale s analytickým plánováním na určitý časový horizont. Import dat z VNM + změny v 1.,2.,… roce.
· finanční model (FM) – modeluje finanční toky a stavové veličiny, posouzení ekonomické a finanční prospěšnosti rozvojových záměrů apod.

Systém podnikatelských modelů může dále zahrnovat:
· model eko-eko charakteristik (EKOEKO) – ekologicko-ekonomické charakteristiky –
emise škodlivin do ovzduší
látky znečišťující odpadní vody
odpady k likvidaci a skladování
náklady na ochranu životního prostředí
poplatky za znečišťování živ. p.
Tento model rozšiřuje VNM a VM o příslušné eko-eko charakteristiky, vztažené k jednotlivým modelovaným procesům
· optimalizační LP model (OPT),
· analýzu citlivosti (AC),
· analýzu bodu zvratu (BZ),
· hodnotu firmy,
atd.

Systémový přístup k modelování systémů:

Systémový přístup chápeme jako způsob myšlení, způsob řešení či způsob jednání, kdy jsou jevy chápány komplexně ve svých vnějších a vnitřních souvislostech. Systémový přístup řeší velké, složité a dynamické systémy, které se skládají z vnitřních a vnějších prvků ve vymezeném časovém období. Základní úkoly systémové přístupu lze definovat takto: definovat problém, následně stanovit cíle a nalézt algoritmus řešení. Model chápeme jako zjednodušené zobrazení systému, kdy model charakterizuje vlastnosti zkoumaného systému s jeho podstatnými jevy; nepodstatné jevy jsou vynechány. Vztah mezi modelem, systémem a objektem reálného světa lze vyjádřit graficky à

objekt - systém - model
Cyklus tvorby modelu:
1. Identifikace systému včetně jeho cílů a hlavních omezení
2. Znázornění systému myšlenkovým koncentrátem a zároveň prefabrikátem (modelem, který svou konstrukcí vyhovuje stanoveným podmínkám)
3. Naplnění modelu číselnými údaji
4. Provedení číselných operací, popř. modelových experimentů
5. Interpretační a logický rozbor výsledků

Fáze životního cyklu projektu (??? nevím co tím v této otázce myslí, projekt viz PROŘÍZ?)
1. Iniciační 5. Zavedení (kompletace)
2. Koncepční 6. Likvidace
3. Návrhu
4.Realizace
EMA.PM

Podnikatelské modelování

(z [Vlček, Chuchro – MODELY A MODELOVÁNÍ])
Teorie a metodologie modelů a modelování je součástí tzv. systémových věd, které se člení na:
systémové teorie
- obecná teorie systémů
- kybernetika
systémové aplikace
- systémový výzkum
- systémová analýza a syntéza
- systémové inženýrství
- operační výzkum
- informatika

Teorie modelů a modelování je průnikem systémových teorií a systémových aplikací, opírá se zejména o:

· tzv. standardní metody a modely vybraných subsystémů v pojetí operačního výzkumu
· specifické metody a techniky tvorby modelů systémové dynamiky, např. simulační metody a techniky, ekonometrické metody, metody výpočtu vázaných extrémů funkcí atp.

Selhání

Sekundární – výsledek splňuje téměř všechny požadavky, ale selhává v některých důležitých požadavcích uživatele, je zřejmé až po určité době používání, lze opravit
Kvalitativní – vše funguje, ale kvalita zaostává za očekáváním, zpravidla se používání systému po určité době omezí
Časové a nákladové – vysoké náklady, příliš dlouhá doba vytváření

Každé selhání – zodpovědnost managementu (řešitelský tým i cílová organizace)
Příčiny: - chybí managerská podpora
- vysoké cíle
- podcenění uživatelova zapojení
- chybí doménoví experti
- podcenění údržby a rozvoje systému
atd.

Ekonomické aplikace (příklady)
General Motors – Charlie – diagnostika a analýza vibrací při výrobě motorů
AT&T – ACE – diagnostika chronických poruch telefonních systémů
Digital (DEC) – XCON – konfigurace počítačů VAX
G2 – udržování kvality výrobků papírny v Norsku

Tým:

řádní členové – plnění úloh životního cyklu systému
vedoucí projektu – odborník odpovědný za realizaci, vede tým
znalostní inženýr – analýza a modelování poznatků, získávání znalostí, vývoj báze znalostí
návrháři – design systému, výběr vývoj. prostředí, vyvíjí prázdný systém
vývojoví pracovníci – specifická rozhodnutí o implementaci systému
podpůrní členové – zásobování proj. týmu informacemi o organizaci a aplikační oblasti, které jsou potřebné ke splnění jednotlivých úloh životního cyklu
manažer projektu – zaměstnanec cílové organizace, zastupuje ji, monitoruje projekt
manažeři dílčích úloh – formálně schvalují důležitá rozhodnutí, zodpovídá za podpůrné členy týmu (experty a uživatele), zodpovídá za přípravu cílového prostředí
doménoví experti – specialisté v aplikačním oboru, hlavní zdroj znalostí
uživatelé – aktivní uživatel systému
konzultanti – plní velice specifické úkoly – poradci, analytici

Selhání
Základní – zastavení v průběhu vývoje, je zřejmé brzy
Primární – projekt dořešen do konce, výsledek nesplňuje mnoho cílů i když do jisté míry uspěl, výsledek je bezcenný, je zřejmé těsně před zavedením systému do praxe, obtížná náprava (často nutný nový vývoj)

Životní cyklus

Fáze 5 – Implementace a instalace cílového systému (poviné) – prototyp, instalován v reálném prostředí, zpravidla se vytváří nová programová realizace již vyzkoušeného prototypu, výsledkem je hotový systém zasazený do cílového prostředí, jsou vytvořeny manuály apod., 4-24 měsíců

Fáze 6 – Údržba a rozšíření (povinné) – monitorování operačního života znalostního systému a zpětné vazba s uživatelem, aktualizuje se zejména báze znalostí (údržba) a realizují se změny v základní struktuře systému (rozšíření).

Projektový tým

neexistuje předpis na složení týmu, doporučení:
vedoucí znalostní inženýr (1/4 úvazku)
znalostní inženýr (plný úvazek)
programátor (plný úvazek)
expert (3/4 úvazku)

Znalostní inženýrství

Znalostní projekt = vývoj znalostního systému

Pozn.: znalostní systém – počítačový systém, zpracovávající poznatky (znalosti), rozdíl od expertních systému, které znamenají navíc využití vhodně reprezentovaných znalostí k řešení komplikovaných problémů a svá rozhodnutí zdůvodní.

Životní cyklus
Fáze 1 – Analýza příležitostí (nepovinné) – 3-15 měsíců se hodnotí strategické hodnoty, taktická důležitost, přínosy, technická složitost, vhodnost, rizika, provádí nezávislý konzultant

Fáze 2 – Studie vhodnosti (povinné) – analýza aplikační oblasti, specifikace požadavků, hrubý návrh a plán projektu, koncept přijatelnosti (1-9 měsíců – technická, organizační, ekonomická vhodnost, praktická realizovatelnost, zvážení možného rizika), provádí nezávislý konzultant

Fáze 3 – Tvorba demonstrátoru (nepovinné) – vývoj a demonstrace první, zjednodušené verze znalostního systému, 2-6 měsíců, vytváří řešitelský tým

Fáze 4 – Vývoj prototypu (povinné) – nalezení nejvhodnějšího technického řešení a jeho implementace do fungujícího systému, prototyp splňuje všechny funkční charakteristiky, ale není instalován v cílovém prostředí, vytváří se softwarové nástroje pro podporu znalostního systému, 6-24 měsíců

Základní typy organizačních struktur

liniový (= víceliniový = divizionální???) – výsledek dělby práce, více vnitřních organizačních jednotek v rámci organizace, uplatnění ve velkých podnicích, kde se vyrábí více druhů výrobků nebo kde jsou výrobní jednotky územně rozptýleny.
funkční (= jednoliniový ???) - klasická hierarchie – uplatnění v malých podnicích nezávisle na struktuře výrobního programu
liniově-štábní – liniové útvary (klasická vertikální hierarchie) + štábní útvary – tyto mohou být: – osobní štáb liniových managerů (sekretářky, asistenti, poradci)
– odborný štáb – vykonává odborné nepřímé řízení

Štáb usnadňuje pracovníkům v linii činnost - poskytuje rady, služby a informace
Nevýhody – z důvodu administrativně úkolové orientace způsobují organizační těžkopádnosti, nižší efektivnost (?), možnost vzniku konfliktů, „přeorganizovanost“

Pozn. autora: Vše ze skript Teorie organizace (Křížová) – moc tam toho není, jestli má někdo kvalitní přednášky, ať to prosím doplní.
Díky za pochopení…

Základní faktory determinující útvarové uspořádání (útvarová struktura):

3. Stupeň centralizace a decentralizace
Organizační hierarchie má pyramidální charakter à problém při tvorbě, zda zohlednit vztahy mezi útvary nebo zdůraznit nadřízenost a podřízenost (centralizace a decentralizace).
Centralizace (řízení z jednoho místa) a decentralizace (řízení z nejnižších stupňů) – týká se povinností, pravomocí a odpovědností. Nutno zvážit co centralizovat a co decentralizovat.

Při tvorbě org. struktury se řeší:
1. Organizační diferenciace: – vertikální dělba práce (hierarchie a počet úrovní řízení v podniku)
– horizontální dělba práce (+ rozpětí řízení)
2. Organizační integrace: – podle subjektu zabezpečujícího integraci (integrace vedoucími, samointegrace nebo integrace pomocí týmů)
– podle prostředků (hierarchizace nebo formalizace)
Základní typy organizačních struktur
členění podle mnoha hledisek: – podle dělby práce (funkcionální nebo divizionální)
– podle dělby rozhod. pravomocí (centralizovaný, decentralizovaný)
– podle členitosti (široká a plochá nebo vysoká)
– podle útvarů a vztahů mezi nimi

Různé typy organizačních kultur

Kennedy a Deal:
· kultura frajerů (stavebnictví, kosmetika, kultura)
- svět idealistů, ochota podstoupit rizika, ale potřebují rychlou zpětnou vazbu o úspěchu, neúspěchu
· kultura tvrdé práce (prodejní firmy, firmy s prodejem nemovitostí, počítačové firmy)
- postavena na práci a legraci, spojena s minimálním rizikem a rychlou zpětnou vazbou
· sázky na budoucnost (letecké společnosti, projektové organizace)
- spojena s velkým rizikem, důsledky mohou být závažné, úspěch se může objevit až za dlouho
· kultura postupu (banky, pojišťovny, státní správa)
- představuje svět bez zpětné vazby, kde je těžké posoudit výsledky práce
Charles Handy:
· kultura moci (velké zločinecké gangy)
- postavena na určité osobě, která ví všechno, a podřízení se jí musí řídit
· kultura rolí
- vyplívá z řetězce rolí, každý prvek (organizační jednotka) má svou roli. Role představuje určitý způsob chování
· kultura výkonu (malé soukromé firmy)
- soustředění na úkoly, které mají být splněny bez ohledu na dodržování předpisů
· kultura podpory
- poskytuje zázemí pracovníků Þ jsou spokojeni ve firmě

Navrhování organizačních struktur

Ve skriptech Teorie organizace toho moc není, přednášky nemám moc kvalitní, tak se omlouvám za neúplnost. Díky za pochopení.

Organizační struktura – vnitřní uspořádání organizace, spojení technologií, úkolů a lidských prvků k zajištění splnění cíle organizace
– základna procesu řízení (proces řízení může probíhat jen při jemu odpovídající organizační struktuře
členění na: – PROCESNÍ (dějová stránka organizace, uspořádanost procesů)
– ÚTVAROVÁ (tvoří osu uspořádání organizace – obsah, personální potřeby, hledisko času a prostoru)

Tvorba
Základní faktory determinující útvarové uspořádání (útvarová struktura):
1. Dělba práce – podle druhu činností (funkcionalizace)
– podle jiných hledisek (divizionalizace)
2. Rozpětí řízení
– ovlivňují: – faktory vedoucího (časová kapacita – čas pro nadřízené a okolí, čas pro vlastní práci, čas pro podřízené, obsahová náročnost – pravomoce a odpovědnost, míra a kvalita štábní podpory)
– faktory podřízenosti – vyplývají z práce podřízených (složitost, možnost delegování pravomocí apod.)
– faktory širšího řídícího a organizačního prostředí - vyplývají z celkového charakteru řízení dané organizace

Etapy vývoje

Baťa:
1.) stará se o lidi (byty, spoření, strava,…)
2.) po válce ještě zaběhlí
3.) ambiciózní manažeři (moderní management)
Schein – pokus roztřídit prvky organizační kultury (3 skupiny):
1.) výtvory (všechny zjevné projevy kultury)
2.) zastávané hodnoty (lidé mají představu, co je dobré a co špatné)
3.) základní předpoklady (plnit úkoly v termínu, spravedlivý vedoucí, jakékoliv jednání, které neodpovídá předpokladům, je nepřijatelné)
-Kulturu lze projednávat pomocí otázek:
1.) jakým způsobem spolu jednají lidé na různých úrovních
2.) jaké jednání je odměňováno, postihováno nebo tolerováno
3.) jací lidé jsou úspěšní, jací lidé mají problémy
4.) jaký je vztah lidí k organizace a k výrobkům
5.) jaké jsou zvyklosti, tradice, historky, vtipy, hrdinové
6.) jaké jsou symboly, hesla organizace
7.) jakým způsobem se lidé oblékají, jak jsou vyzdobená pracoviště, existuje specifický způsob designu budov

Způsob zachycení organizační kultury představuje:

* Styl řízení
- způsob působení řídícího subjektu na řízený objekt
- postoj k iniciativě zaměstnanců (potlačováno X podporováno)
* Pracovní prostředí
- čistota, úroveň sociálního zařízení, rychlost zapojování telefonních hovorů, úroveň korespondence, …
- soubor společně sdílených představ, kterou si členové organizace osvojili ve snaze přizpůsobit se prostředí, a vnitřně se stmelit
- Vytváření a udržování organizační kultury
- základní rysy organizační kultury formují:
· zakladatelé firmy
- vnáší do ní své postoje, názory, svou vizi, jak by firma měla vypadat
· zaměstnanci firmy
- vnáší do své znalosti, dovednosti, zkušenosti, své vlastní představy a ideály.
- tyto postoje se formují do určité představy, normy chování organizace, která tak chce, aby noví zaměstnanci tento způsob přijali.
Pan Robins – vytvořil soubor tří prvků, které působí na organizační kulturu:
* Výběr personálu
- orientován na uchazeče, jež odpovídá stereotypům kultury organizace.
- snaha udržet organizační kulturu
* Akce vrcholového vedení
- chování vedoucích je sledováno podřízenými, koho preferují, kdo postupuje v organizační hierarchii
* Socializace
- výchova nových pracovníků (učení normám způsobu chování)

Nadnárodní kultura

- industriální kultura vyspělých zemí, vyvíjela se s historickým vývojem, např. vědecko-technickou revolucí se začala formovat.
Národní kultura – vyjadřuje zvláštnosti dané národní tradici, např. Japonská kultura se vyznačuje kolektivismem a vysokým citem pro zodpovědnost. Německá kultura se vyznačuje byrokratismem a smyslem pro pořádek, přesnost.
Kultura vlastní organizace – ovlivňována specifickými vlastnostmi organizace (velikost, stáří, zaměřením, velikostí trhu), sociálním klimatem (tvořen sociálním systémem, tzn. složení pracovníků z hlediska věku, vzdělání,…, systémem sociálních a generálních prací, stylem řízení, systémem stimulace a motivace).
Subkultury – představují chování lidí v divizích, útvarech (organizačních jednotkách).
- kultura vrcholového managementu, účetní, provozních pracovníků,…
Projevy organizační kultury:
· zachytitelné – např. při obchodních jednání, exkurzi podniku
· nezachytitelné – zachytíme pouze psychologicko-sociologickým výzkumem
Způsob zachycení organizační kultury představuje:
* Chování lidí
- představuje, jaká je loajalita pracovníků, stupeň integrace
* Soubor klíčových hodnot
- představují základní přesvědčení zákazníka, jsou ovlivňovány vedením
* Soubor norem chování
- nepsané normy, kterými se řídí vzájemný vztah mezi nadřízeným a podřízeným, mezi pracovníky, mezi sebou

Kultura organizace

Chování organizace a její kultura. Základní prvky a faktory kultury organizace; metody analýzy a hodnocení kultury organizace. Kultura frajerů, tvrdé práce, sázky na budoucnost; kultura moci, rolí, výkonu, podpory.

KULTURA ORGANIZACE
- obecně je chápána jako souhrn materiálních a duchovních hodnot vytvořených lidmi během historického vývoje
- odrazem materiálních potřeb lidí
- materiální hodnoty představují výrobní síly technika, apod., vzájemné vztahy lidí ve výrobě a sociální poměry
- má normativní význam a určuje, jaké chování lidí se očekává, jaké chování bude oceňováno a jaké postihováno.
Jsou li tato kritéria jasná a srozumitelná, mluvíme o silné kultuře Þ není potřeba mnoho norem a příkazů, koordinaci přebírá kultura organizace. Jestliže nejsou jasná a srozumitelná, mluvíme o slabé kultuře.
- prolíná se v ní několik úrovní:
· nadnárodní kultura
· národní kultura
· kultura vlastní organizace
· subkultury

U typu organizace je rozdíl

- jestli vytváříme strategický ziskovost nebo neziskovost organizace; průběh strategického plánování ovlivňuje i to, zda se jedná o organizaci jednoproduktovou; specifický přístup je i u vznikajících podnikatelských organizací (strategické plánování je spíše postaveno na pracovní diskusi než na metodikách).
Zvláštní přístup je i ke strategiím internacionalizačním organizace.
U neziskové organizace – organizaci je dáno poslání.
Vliv stability a stáří organizace
1.) plánovací přístup
= naplnění celého klasického postupu strategického plánování, od stanovení cílů po operace
- opírá se o systémové analýzy okolí, zpracovává metodiky
- vhodný pro stabilní organizaci se stabilními prostředky, při nízké nestabilitě okolí (např. pivo, ocel, tabákový průmysl)
2.) podnikatelský přístup
- založen na intuitivním rozhodování; po krátkých přestávkách dochází k prudké změně strategie
- využití je mladé, dravé firmy
- management dodává znalosti o svém podnikání
- někdy se považuje za vhodné při krizových situacích
3.) adaptivní přístup
- pokud se organizace nachází v nestabilních stavech okolí
- opatření krátkodobá
- organizace působí bázlivě, čeká, co bude dál
- nedoporučuje se používat dlouho

Objekt strategického plánování:

· strategická podnikatelská oblast (SPO)
= trh, na kterém se orientujeme
· strategická podnikatelská (obchodní) jednotka (SPJ)
= skupina výrobků, které jsou natolik homogenní, že je možno pro ně vytvořit jednotný strategický plán
- často se jako SPJ označují organizační jednotky organizace = chyba
- v moderních přístupech strategického řízení se jako objekt označuje jádrová kompetence organizace (CORE) = některá z jejích schopností, přináší schopnost strategických výhod
Vliv hierarchických úrovní na strategické řízení
- vrcholová úroveň tvoří strategii ve vztahu k socio-kulturnímu okolí (= image podniků, dobré jméno organizace, její postavení)
- úroveň společnosti u víceproduktových společností řídí strukturu firmy (vytváří, určuje složení podnikatelských jednotek Þ nové divize, provozy; může se některých zbavovat odprodejem)
Na podnikatelské úrovni se vytvářejí strategie pro strategické podnikatelské jednotky (vytváří se vztah k dodavatelům, konkurentům; substituty, zákazníci,…)
Strategie funkčních oblastí (vytváří se strategie pro marketing, finance ve vazbách na okolí; výroba a její možnosti)Ä Na strategické řízení mají vliv i některé další faktory, jako např. typ organizace a příp. její stabilita a stáří.

Strategické plánování

vychází z filozofie strategického řízení
Strategické řízení X klasický přístup k řízení
Strategické řízení
- opírá se o kvalitativní faktory, které se těžko kvantifikují (např. obsadím nový trh, změním technologii)
- mělo by se zaměřovat na zvlášť podstatné stránky a specifické úkoly organizace (každá organizace má svou klíčovou oblast)
- management se zaměřuje na dlouhodobý úspěch
- plánuje na základě předpokládaných změn
- změna podmínek se chápe jako zdroj šancí
- opírá se o kvalitativní informační systém
- využívá permanentní schopnosti se učit
- vyžaduje od managementu, aby byl tvůrčí, schopen vytvořit nestandardní řešení Þ od tohoto způsobu se odvíjí strategické plánování
Klasický přístup k řízení
- management se zaměřuje na zisk
- plánuje na základě minulých dat
- změna podmínek se chápe jako porucha
- vypracováno množství postupů, situace se řeší rutinně
- využívá dosavadních schopností

PLÁNOVÁNÍ

Program – opakovatelný; projekty tvoří části programů pro jednorázovou aplikaci
- zaměřuje se víc na jednotlivé kroky, osobní odpovědnost
- určují hlavní kroky k dosažení cíle
Projekt – menší části programů, omezení příležitostí, pokyny pro přidělování zdrojů času
Rozpočty – přidělení zdrojů pro speciální aktivity v časovém úseku. Východisko kontroly, nástroj koordinace
Záměry – základní vodítko pro rozhodování, meze jednání (může, nesmí se), usměrňuje myšlení pracovníků ve smyslu ztotožnění s cíli
Standardní metody – vypracovávají se jako popis postupu prací v organizaci; v některých organizacích nutné (hasiči)
Pravidla – specifické postupy, akce pro reálné situace
Procedura se stává pravidlem, jestliže obsahuje pokyny pro konkrétní akce včetně odpovědnosti. Týká se hlavních činností, které souvisejí s bezpečností práce.
Strategie: dlouhodobější; tvoří rámec pro uvažování
Taktiky: určují způsoby a postupy rozhodování a cíle pro různé úrovně, ale musí nechávat určitý stupeň volnosti (!taktika nesmí být předpis!)
Kroky plánovacího procesu:
· stanovení cílů – na základě analytického posouzení vnějšího a vnitřního prostředí jednotky
· zhodnocení předpokládaného budoucího vývoje
· výběr a zapojení pracovníků (managerů) do tvorby cílů a plánu
· vývoj variant, plánů a alternativních plánů pro různé situace
· hodnocení variant (management by měl vybrat plány dostatečně stabilní)
· rozpracování plánů a kontrola a koordinace vzájemné provázanosti plánů
· vyhlášení plánu a příprava plánové dokumentace (musí být také delegace pravomocí, personální zabezpečení)
· konkrétní projekty (zpracovat jednorázový plán akce rozpočtování)
· akční plán musíme realizovat, určit kontrolní body, příp. určit způsoby možných změn
· přípravné práce na dalším plánu (naplánování dalších plánovacích akcí)

Řeší otázku cílů a tvorby plánů

- otázka tvorby cílů je klíčová, neboť stanoví žádoucí budoucí výsledky
Každá organizace má vypracovánu soustavu cílů:
1.) podnikatelská filozofie organizace – nejvyšší cíl
2.) poslání organizace – základní cíl
Rozpracování cílů:
- do cílů jednotlivých oblastí (např. trhu, inovací, produktivity,…)
- existence přístupu formulace cílů, aby mohly být cíle rozpracovány:
· podstata cíle (určení) – čeho chceme dosáhnout nebo zabránit
intuitivní určení – forma ideového cíle (zlepšení ŽP)
· dekompozice cílů – metoda cíl - prostředek
· operacionalizace – katalog cílů – dojít k měřitelným hodnotám – určení priorit
· testování vzájemných vztahů cílů
- porovnání, nebo metoda srovnávání
- podpora, neutralita, konkurence, protikladné cíle Þ vedou k inovačním řešením
Síť cílů
- máme síť programů, které na sebe navazují, každý program má svůj cíl
- důležité: testovat nerozpornost cílů

Principy cílů:

- orientace na hodnoty – aby byly prokazatelně kontrolovatelné
- úplnost katalogu cílů, ale zároveň rozumný počet
- soustava cílů by měla být formulována z různých hledisek (často chyba: cíle pouze finančně zaměřené); musí být zaměřené i funkčně; dále nutno zahrnout cíle sociální a personální
- priority – i v síti cílů bychom měli vědět, které cíle musíme splnit a které jenom nastavují parametry pro hodnocení
- nerozpornost
- realizovatelnost cílů - příliš tvrdé cíle demotivují; vytvářejí snahu zlehčovat kontrolní informace; cíle měkké také demotivují (vedou k „lenošení“)
- měly by působit tak, aby vyvolávaly pozitivní motivaci (váže se k řízení podle cílů)
- neustálé přizpůsobování cílů = tzv. princip navigační změny
- při vývoji a změně podmínek se cíle přizpůsobují podmínkám
Cíle se tvoří postupem shora dolů – od poslání po cíle operativní
Další možnost – tvorba cílů zdola nahoru Þ cíle se skládají z jednotlivých cílů pracovníka.
Je nutné oba způsoby kombinovat.
PLÁNOVÁNÍ
- úzce souvisí s tvorbou cílů
- jednotlivým cílů odpovídají jednotlivé plány

PLÁNOVÁNÍ

- globalizační proces zahrnující tvorbu cílů a tvorbu plánů a navazujících činností (tvorba zdrojů)
Znaky plánování:
- globální proces, tzn. probíhá ve všech částech organizace
- základ organizačního podniku
- musí probíhat efektivně
Cíle plánování organizace
Cíle: ukazatele nebo podmínky, jichž chce organizace dosáhnout
Plány: nasazení prostředků k dosažení cílů
Určuje: čeho má být dosaženo, co, kdy, jak se bude dělat, kdo bude dělat
Podstata:
neformální – zkušenosti, intuice řídícího pracovníka
formální - metodika
Plní funkce:
- koordinační
- probíhá vertikálně (shora dolů), strategické plány
- probíhá horizontálně (věcné – marketing, finance)
- motivační
- vytváří plán normy chování lidí a nasazení zdrojů pomocí rozpočtu

Dílčí aspekty řízení:

- Management by Results (výsledky)
- filozofie vytváření nákladových (ziskových) středisek
- zaměření na zisk, tzn. jsou vypracovány parametry výsledků, přizpůsobení struktury
- zpravidla se řízení zaměřuje na ty aktivity, které zabezpečují většinu výsledků organizace
- nevýhoda:
- zaměření pouze na vybrané cíle
- posílení kontrolního mechanismu na úkor sebekontroly (demotivace)
- doporučení: - kombinace s řízením podle cílů
- Management by Exeptions (výjimky)
- řízení, které musí být v dobře fungující organizaci, kdy řídící zásahy se zaměřují pouze na situace, kdy dojde k nežádoucí odchylce
- rutinní rozhodnutí – delegována na nižší úrovně (silný podíl participace pracovníků a důraz na sebekontrolu)
- Management by Motivation
- opírá se o nastavení cílů jednotlivců a jejich pracovní nasazení tak, aby byli motivováni
- participativní forma kontroly

(DEKOMPOZICE SYSTÉMU
- používá se hlavně při projektování automatizovaných systémů řízení
- proces rozložení systému podle určitých zvolených hledisek na podsystém s tím, že rozlišovací úroveň podsystému umožní řešení úloh systémové analýzy na celku systému
- předpoklady pro dekompozici systému:
· soudržnost (dodržovat hranice, vazby)
· integrita (musí tam být všechno)
· rovnoměrnost (dekomponovat stejně velké celky))

Hlavní aspekty řízení – zaměření na podstatu řízení

- Management by Delegation
- přenos pravomocí na nižší pracovníky
- existence přesných popisů funkcí
- motivuje, ale vyžaduje, aby se pracovníci podřídili určitému schématu
- Management by Objectivs (podle cílů)
- nejen stanovení cílů
- způsob řízení pomocí sjednocení cílů
- delegování rozhodovacích pravomocí i pro tvorbu cílů
- Management by Systems (moderní směry řízení)
- propojení všech tří stupňů řízení a doladění všech prvků
- rámcové směry pro koordinaci procesu
- vede ke snížení nákladů na správu (podpůrnými metodami), ke zlepšení klimatu a spolupráci, úspoře pracovníků
- musí mít kvalitní informační systém
Dílčí aspekty řízení:
- Management by Ideas
- vedení vysloví vůdčí ideu, která tvoří celkový rámec činností pracovníků
- základ u Fayola
- Management by Breakthrough (průlom)
- zvláštní aspekt – vede společnost k častějším zásadním změnám
- průlom se opírá o inovační strategie
- organizace se musí snažit udržet průlomovou výhodu
- orientováno na strategické řízení
- analýza rizik průlomu
- vypracování projektu průlomu
- vytvořit kontrolní mechanismy realizace průlomu
- ošetřit normy rozhodování a jednání

Celkový projekt sytému řízení by měl zahrnovat:

- návrh interakce systému s okolím
- návrh soustavy cílů (musí být v pořádku, jinak nemá smysl systém řízení)
- návrh změny stavu
- návrh koncepce (filozofie) řízení
- mělo by být jasné, na jaké úrovni bude podnik řízen
Vyprojektovat:
- organizační strukturu
- organizační činnosti a rozhodovací pravomoci
- systém řízení výkonných funkcí
- systém rozhodovacích procesů
- informační systém
- personální systém
Fungování systému řízení – techniky řízení:
- používá se pro obecně používané filozofie řízení
· hlavní aspekty řízení
· dílčí aspekty řízení
Hlavní aspekty řízení – zaměření na podstatu řízení
- Management by Direction and Control
- přísné organizační normy
- v organizaci, kde vzniká technické, technologické nebezpečí (např. jaderná elektrárna)
- mít přesná pravidla a zásady

Každý systém existuje v nějakém okolí:

okolí organizace
= vnější (extrainstitucionální) okolí systému
- zákazníci, odběratelé, dodavatelé, konkurence, veřejnost, instituce
= vnitřní (intrainstitucionální) okolí
- vlastník, kapitáloví podílníci, pracovníci, ostatní složky managementu
Fungování systému řízení
- důsledek všech systémových aspektů
- determinanty (čím je chování ovlivněno) – musíme si na ně dát pozor
· vnitřní vlivy (silné a slabé stránky organizace)
- může ovlivnit fungování organizace (výrobní, technické podmínky, vybavenost, finanční síla organizace)
- vlastní kvalita systému řízení
· vnější vlivy
- i některé vnitřní (personalistika, motivace)
- organizačně-právní nástroje, pozice státu, nepřímé nástroje (daně, odvody), sekvenční pravidla
Projektování systému řízení
Je třeba provést celou řadu analytických kroků:
1.) analýza cílů
2.) analýza stavu
3.) analýza okolí
4.) analýza systému řízení
- jak jsou naplňovány jednotlivé funkce
- jak je podporován organizační strukturou
- jaké jsou rozhodovací procesy
- jaké jsou informační procesy
- jak probíhá personální řízení

Funkce systému řízení:

1.) analytická a předvídací
- systém řízení musí být schopen analyzovat stav organizace a musí být schopen předvídat vývoj (prognostické schopnosti)
2.) plánovací (předurčovací)
- v rámci systému řízení se vytvoří na různých úrovních cíle, plány a rozpočty pro dosažení budoucích stavů
3.) organizační
4.) aktivace
- schopnost uspořádané zdroje využít, realizovat
- motivace, stimulace
5.) realizační – zajistit, aby procesy proběhly
6.) kontrolní
Struktura systému řízení – určujeme z různých hledisek:
- jakási kostra a zajišťuje funkce a schopnosti řízení
- z hlediska účelnosti musí splňovat určité cíle:
- umožnit realizaci řízení jako procesu
- umožnit nasměrování řízení k předmětům řídícího působení
- předmětně orientované procesy – proces řízení operací, finančních toků, výzkumu svých výrobků
- musí je předložit konkrétním osobám

Hierarchické členění:

Procesy vrcholového řízení
Procesy taktického řízení
Procesy operativního řízení
Struktura systému řízení – můžeme na ni pohlížet různě:
· řízení jako proces
· nasměrování (co)
· nositelé (kdo)
Nositelé = řídící subjekty
- jsou nějako uspořádány, proto je můžeme nějak strukturovat:
podle hierarchického členění:
· vrcholové řízení – dlouhodobý rozvoj, jak tvoří strategii, filozofii podniku
· střední (taktické) řízení – odpovědný za implementující záměry na nižší úrovně (nejpočetnější, vedoucí divizí, sekcí), časový horizont je kratší
· operativní řízení = 1. linie – mistr na dílně, statická struktura (je rozpracována do útvarové struktury)
- váže se na časový horizont a postavení managementu
Nasměrování (kdo je řízen)
- řídíme objekty a musí se nějakým způsobem řídit i samotné řízení
- to ovlivňuje všechno ostatní, jak často musíme zasahovat
- řízení v organizaci se rozpadá na:
· řízení jednotek (např. divizí)
· řízení funkčních oblastí (marketing, finance, personální útvar, výroba /operace/, administrativní útvar, ostatní /výzkum, vývoj/)
· kombinace obou předchozích

Systém řízení organizace

Komponenty:
· lidské prvky
- nejdůležitější pro fungování systému řízení
- ti, kteří mají řídící pravomoci (nepatří tam výkonní pracovníci)
· technické prvky
- celá škála technických prostředků (budovy, komunikační prostředky, …)
· nástrojové prvky
- bariéry, které nás omezují, do nich se promítají zájmy společenské, právní, aj.
- nejčastější jsou nástroje ekonomické (nadiktuje je vyšší systém řízení, některé jevy potlačují, jiné podporují, většinou zvenčí) a právní (závazná pravidla hájící zájmy a cíle společnosti)
Vazby:
mocenskoformální – zpravidla se je daří v systému řízení zkoumat
neformální – mohou ovlivnit výsledek řízení (pozitivně nebo negativně)
informační – mohou způsobit velké problémy, pokud nejsou informace kvalitní
hodnotové – finanční nástroje
(hmotněenergetické nemají podstatný vliv)
Cíle systému řízení (účel)
- aby organizace dosahovala svých cílů
- zajistit co nejmenší rozdíl mezi cíli organizace a individuálními cíli
- systém řízení musí nastavit takové podmínky, aby nedal přednost individuálním cílům před organizace

Principy řízení

- základní, vůdčí pravidla jednání řídících pracovníků, aby řízení plnilo svou funkci (zopakovat – Fayol)
Metody řízení – soubor konkrétních praktik
Dekompozice procesu řízení, její účel
Strukturování procesu řízení dle rozdílných hledisek:
- dle funkce řízení
- obecný cyklus, který musí proběhnout od naplánování akce až po její kontrolu
- dle mechanismu výkonu funkce řízení
kratší cyklus, vždy potom, kdo řídí - vznik rozhodovacích procesů
Management je organizační řízení
- nasazení činností, včetně plánování, organizování, vedení lidí a kontroly, zaměřených na lidské, finanční, hmotné a informační zdroje, které slouží k dosažení cílů organizace účelným a hospodárným způsobem
Systém řízení organizace
· v užším pojetí
- strukturovaný, záměrně vytvořený soubor prvků, které zajišťují fungování organizace řídící činností, tzn. je složen z lidí, kteří vykonávají řídící činnost, a vazeb mezi nimi
· v širším pojetí
- nezahrnujeme pouze lidi, ale i věcné prvky a nástroje, které se využívají
Objekt: sociálně-ekonomické systémy = organizace

Typy řízení:

· technické – nejmenší pravděpodobnost, že se auto pokazí
· biologické – živočichové, rostliny
· sociální – vztah člověk X člověk
Vztahy řízení:
· horizontální
– musí existovat vztahy, komunikace mezi
pracovníky na stejné hierarchické úrovni je nutné mít
· vertikální oboje
– vznikají formou rozdělení moci
Zákonitosti řízení
= zajišťují systémový charakter řízení, tzn. existující podstatné, opakující se souvislosti (znaky) řízení
- patří mezi ně:
· podmínky existence řídícího procesu
· jednota stránek řízení
- nesmíme pomíjet ostatní stránky při řešení systému řízení
- souvztažnost s ekonomikou, personalistikou, informačním zabezpečením Þ nesmí být řízena nezávisle na ostatních
· jednota funkcí a struktury
- systémový pohled na to, co má systém řízení dělat a jak má být uspořádaný
- prvotní jsou funkce a jim se musí přizpůsobit struktura
· vývoj řízení
- systém řízení se musí přizpůsobovat charakteru a velikosti organizace, která se mění, tzn. musí se přizpůsobovat vývoji organizace

Systém řízení organizace

Proces řízení, systémové charakteristiky řízení, jejich vliv na systémové chápání systému řízení. Dekompozice systému řízení, hlediska. Systémový charakter plánovacích a kontrolních procesů, controlling.

SYSTÉMOVÉ ASPEKTY ŘÍZENÍ ORGANIZAČNÍCH SYSTÉMŮ
- zabýváme se jimi proto, že budeme projektovat systém řízení, tvořím rámec aspektu řízení
Řízení
- účelné působení řídícího subjektu na řízený objekt za účelem dosažení stanoveného cíle
Řídící proces
Podmínky existence řídícího procesu:
1.) Existuje cíl řízení – žádoucí budoucí stav
2.) Existuje subjekt (ten, kdo řídí) a objekt (ten, kdo je řízen) řízení
3.) Existuje varieta chování
- alespoň 2 možné varianty chování (chová se více způsoby)
4.) Objekt je závislý na chování subjektu, subjekt má mocenské prostředky k ovlivnění objektu
5.) Existuje zpětná vazba
- musí existovat kontrolní mechanismy, aby se řídící subjekt dozvěděl, jak na ně reaguje ten , kdo je řízen

Konstrukce systému (tvorba)

- činnosti: zavádění na základě:
- detailního plánu
- plánu odstavení starého systému (vhodné, pokud fungují současně)
- zpracovaných uživatelských návodů a provozních předpisů
- připravených organizačních opatření, předpokladů pro provoz
- připravených katastrofických opatření
- infrastrukturních předpokladů
- připravených předávacích procedur + podmínky
- zavedení:
instalace “hardwarových” a “softwarových” složek
školení a instruktáže, zacvičení
zkušební provoz
odstranění všech nedostatků
příprava HOT LINE – SUPPORT (vybudovaný systém, který zajišťuje při poruše komunikaci mezi projektantem a provozovatelem, poradenská služba)

Ukončení projektu
- účel: Provedení řízeného závěru projektu
Analyzovat průběh, provést kritiku toho, co se udělalo špatně
- předmět: Srovnání smluv a průběhu se zadavatelem a reality
- výsledek: Ukončený a zadokumentovaný projekt, vyúčtovaný projekt a rozpuštěný projektový tým
- činnosti: Ukončení předávacích procedur a zavádění
Kontrola a kritické posouzení průběhu z hlediska:
· cílů (dosažených, nedosažených)
· přetrvávajících nedostatků
· získaných zkušeností, jak na straně projekčního týmu, ale také zkušeností zadavatele a zkušeností uživatele
· kompletace závěrečné dokumentace

Fáze detailních studií

- účel: Detailizace, zpřesňování záměrů v hlavní studii. Dosáhnout všech organizačních a technických opatření, aby se projekt mohl realizovat
- předmět: Konkrétní prvky řešení
- výsledek: Funkčně spolehlivé návrhy včetně smluvního zajištění dodávek strojů a zařízení
· řešitelé by se měli vrátit k přezkoumání závěru hlavní studie (proces
není lineární Þ zkontrolovat, opravit některé záměry)
· vymezit požadavky na dílčí řešení (komunikace se zadavatelem)
· hodnotit (zpětně), zda je návrh konkrétní tak, že může být realizován
· vytvořeny předpoklady realizace
· zhodnotit, zda očekávané náklady zůstaly v tom rozsahu, který je dán
v hlavní studii
- dolaďují se rozdíly, upřesnění nároků

Konstrukce systému (tvorba)
- účel: Předání realizovaných řešení uživateli (provozovateli) a duševního vlastnictví (know-how), které s tím souvisí
- předmět: Dílčí řešení připravená pro provoz
- výsledek: Funkční řešení připravené k realizaci včetně připravené infrastruktury a včetně vyškolených provozovatelů
- dochází k posunu chápání z hlediska klasického a z hlediska projektového řízení
- neoddělují se činnosti řídící a realizační, protože tvorba systému už by měla být dokončena

Hodnocení hospodárnosti a zásady řešení – musí obsahovat- činnosti:

d) Analýza celkové koncepce
- formou oponentní studie (řízení), kdy nějakým způsobem zadavatel zhodnotí, zda koncept odpovídá zadání
· funkční cíle – zadavatel má požadavek a hodnotíme, zda tyto cíle požadavek splní
· integrovatelnosti – zadavatel může objevit v návrhu nekompatibilnost
· funkce a procesy – analyzují se, zda jsou úplné, jestli se něco nezapomnělo, jestli v řešení něco nevypadlo
· spolehlivost systému – hodnotí se; ochrana proti nežádoucím vlivům, případně opatření při výpadcích či poruchách
· předpoklady a podmínky – zda jsou stabilní
· dohodnutá východiska
e) Rozhodnutí o celkové koncepci
- mělo by být závěrem, písemným zhodnocením (kvality) předchozích analýz
- podklad pro oponenturu, diskuse se zadavatelem
- zhodnotit kvalitu a určit, jak se bude realizovat
· řídící skupina by měla stanovit priority a postup detailní-
ho zpracování, tzn. který systém je prioritní, nabídneme pi-
lotní projekt, controlling
· stanoví se pravidla realizace, případně zásady pro koor-
dinaci
· zdůvodnit hodnocení kvality
- hodnotí se kvalita celkového záměru, což je základem pro
zdůvodnění rozhodnutí, zda existují srovnatelné varianty, a
posoudit je z hlediska kritických prvků (- z hlediska fungová-
ní a bezpečnosti; z hlediska konstrukce, obstarání, pořízení,
zajištění obsluhy, údržba systému)
· musí zahrnovat specifikace a nároky na subdodávky – to,
co nejsme schopni vyřešit sami; požadavky na funkčnost,
subdodávka musí být kompletně prošetřena, zajistit školení
zadavatele

Hodnocení hospodárnosti a zásady řešení – musí obsahovat- činnosti:

b) Detailizace a konkretizace požadavků na systém a cílů, převzetí a další zpracování záměrů a rozhodnutí z předchozí etapy týkajících se organizace projektu a jejich přezkoušení z hlediska:
· zadání projektu
· etapové cíle hlavní studie
· průběh (zda je reálný)
· projektové organizace
· rozpočtu
Řízení:
smluvní zabezpečení projektu
řízení průběhu prací
c) Vyhodnocení celkové koncepce řešení
· detailizace struktury objektu
· identifikace interface (společné rozhraní)
· modulární stavba systému variantně syntéza
· kompatibilita “hardwarového” a “softwarového”
řešení

Nutnost v zaváděcí práci – zdokumentovat rozhodnutí!

Celková kvalita úvodní studie se zhodnotí:
· zda je jasně definován problém
· shoda zadavatele s řešitelem
· úplnost cílů
· dostatečný přehled o řešení (variantách)
· jasnost hledisek pro jejich srovnání
· zda je možno přijmout variantu dalšího postupu
· zda jsou známy kritické předpoklady
· zda byly dostatečně zohledněny psychologické aspekty

Fáze hlavní studie
Účel: Umožnit rozhodnutí o podobě celkového konceptu, na jehož základě rozhodujeme o vlastní realizaci projektu
Předmět: Vlastní systém (řešení), důležité subsystémy nebo systémové aspekty
Výsledek: Funkčně přesný celkový návrh (Masterplan) – definován způsob fungování, zpracovány systémové aspekty, realizační plán
Hodnocení hospodárnosti a zásady řešení – musí obsahovat
- činnosti:
a) Převzetí klíčových závěrů z předchozí etapy
· zda se neobjevily nové děje, které je třeba zohlednit
· zda nedošlo ke změně cílů a rámcových podmínek,
hranice systému, účastníků a dotčených osob
· zda je možno rámcovou koncepci použít jako nosnou
nebo upravit

Vyhodnocení z hlediska realizovatelnosti a doporučení dalšího postupu řešení - činnosti:

j) Analýza zpracovaných návrhů probíhá s ohledem na:
· formální aspekty
· procesy (úplné), jejich řešení
· integrovatelnost, nadřazenými projekty i okolím
· provozní spolehlivost
· předpoklady a dohodnuté podmínky, jejich splnění
(se zadavatelem)
· náklady na projekt
· zda jsou dodrženy cíle, zda se na něco nezapomnělo, zda
jsou návrhy posouditelné, zda existuje srovnávací základ-
na, zda je kompatibilní s okolím
spolupráce s kontaktními osobami zadavatele
k) Vyhodnocení variant řešení
· zpracovat katalog kritérií odvozených od chtěných cílů
· redukce a vyhodnocení variant
Variantní možnosti:
1.) lineární řešení – pouze jeden postup
2.) optimalizované lineární řešení – uvažujeme i nevhodná řešení, která poté vypustíme
3.) vypracování vize realizovatelných variant, předkládat další návrh postupu + náklady

Vyhodnocení z hlediska realizovatelnosti a doporučení dalšího postupu řešení - činnosti:

g) Hrubé ohraničení projektové oblasti (s možností pozdějších korekcí dle potřeby)
· vliv na formulaci cílů
cíle z hlediska (čí zájmy jsou dotčeny):
- funkčního
- finančního
- personálního (sociálního)
možná negativní působení
cíle:
- nutné – je třeba je splnit
- chtěné – hlavní cíle, požadované stavy, používáme je
jako hodnotící kritéria (bezpečnost, finanční ná-
klady na provoz)
- žádané (= vedlejší) – můžu je pominout
i) Rozpracování variant řešení
· posouzení strukturovatelnosti problému
· varianty (jak pro celek, tak i pro dílčí subsystémy)
· syntéza rámcového konceptu s ohledem na:
- důležité cíle
- alternativní návrhy
- využití katalogu prostředků a příkladů jako gene-
rátoru (neurčitých) řešení
Úkolem řídící skupiny je zajišťovat komunikaci řešitelů.

Vyhodnocení z hlediska realizovatelnosti a doporučení dalšího postupu řešení - činnosti:

c) Vymezení procesní struktury a požadavků na její nové uspořádání (dynamický pohled)
· procesy probíhající v problémovém poli
· reakce systému na procesy (zkoumání a kdy se projevují)
· lokalizace a systémové posuzování symptomů a vymezení jejich příčin (metodami, vývoj. diagramy, rybí páteř)
d) Identifikace klíčových vlivů, zájmových skupin
· klíčové osoby
· analýza síly vlivů, současných i budoucích uživatelů

e) Hodnocení budoucího vývoje situace
· jak se bude situace vyvíjet v budoucnu, pokud nezasáhneme, očekávat změny v okolí
· pozitivní nebo negativní vlivy
f) Identifikace možností zásahu
· možné zásahy (vyhodnotit účinky)
· účinky
· která opatření by problém zmírnila, která zostřila
· zda a kde byly podobné problémy řešeny
· možnost výměny nebo využití zkušeností

Úvodní studie

- předmětem zkoumání jsou:
- hrubé návrhy řešení ve vazbách na okolí
- problémové pole (formulace problému)
- výsledkem je:
- obsáhlé, ale ne detailní zachycení situace, požadavky, cíle
- pochopitelné a smysluplné návrhy řešení
- vyhodnocení z hlediska realizovatelnosti a doporučení dalšího postupu řešení - činnosti:
a) Hrubý popis problému z problémových souvislosti
· jak se problém projevuje
· charakteristické příznaky (symptomy) problému, kde, jak často, jak silně
· určit vazby (s čím souvisí)
b) Strukturování problémového pole
Hlediska zkoumání, hrubé členění systémů
· z něj pak vydefinujeme systémy a zkomponujeme je na dílčí subsystémy
· všímáme si i jiných aspektů řešení, jiných pohledů
V průběhu těchto dvou kroků dochází pod vedením určeného projektového manažera k nastartování projektu organizace.

Projektování:

Činnost, posloupnost činností, výsledkem je projekt s minimální neurčitostí projektovaného systému.
Druhy projektů:
- podle objektu
· projekt IS
· projekt OS
· projekt technického, ekonomického, řídícího systému

- podle složitosti (kategorizace projektu)
· komplexní
· speciální
· jednoduchý
Postup projektování: Různé přístupy, vývoj s vývojem systémové metodologie
- z počátku se zaměřovaly na vlastní projekční činnost, tvrdé přístupy
- 60. – 70. léta – silně formalizované přístupy v souvislosti s automatizací
- 90. léta – růst rozsáhlosti projektů Þ přechod od teorie projektu na projektové řízení

Fáze projektování
– klasický přístup
Opírá se o algoritmy (postupu projektování)
· zadávání projektu
· postup shora dolů algoritmy systémové analýzy
· postup zdola nahoru

Fáze, které se vázaly na klasické pojetí projektu:

· Ideový projekt, který určoval vstupní podmínky projektování, představa o základním účelu a cílu projektování
· Úvodní projekt – rozpracování, stanovil koncepci řešení a metodické a technické směry řešení, hrubý harmonogram prací, očekávaná efektivnost
· Systémový projekt – systémová identifikace objektu, tzn. celek, vazby na okolí dekompozice,…; dělal se jako pro celek, tak i pro části, zaměřoval se na IS
· Technický projekt – jednotlivé subsystémy – podrobně specifikovány, jak bude vypadat, co bude obsahovat
· Prováděcí projekt – navržení katalogových prvků

Fáze projektování z hlediska projektového řízení (dívá se, jak projekt probíhá)
· Předinvestiční fáze
· Investiční fáze
· Fáze provozu a vyhodnocení

Fáze projektování z hlediska životního cyklu systému (navazuje na OV):
- viz. obrázek, pro každou fázi si stanovíme činnosti, které se mají vykonat
Úvodní studie
Výsledek – odhad úspěšnosti řešení, rámcový koncept řešení
- účelem je vyjasnění projektu se srovnatelně nízkými náklady a úsilím
- cíle pro naplňování účelu je:
- určení oblasti zkoumání a oblasti projektu včetně důležitého rámcového omezení
- formulace požadavků na řešeni
- zpracování záměru řešení (předpoklad, že řešení bude úspěšné)

Projektování

Srovnání přístupů k projektování systémů. Vztah životního cyklu systému a projektování. Obecný projektový cyklus, jeho systémový charakter.

Definice projektu:
- Klasická:
Časově a prostorově vymezený soubor vzájemně podmíněných činností, jejichž realizace v určeném pořadí je podmínkou dosažení stanoveného cíle (Vlček).
- projekt - chápán jako koncepční dokument, model, který ještě není v té době realizován
- Z hlediska projektového řízení:
Projekt je výsledek materiální nebo nemateriální povahy založený na strategickém plánu, nevržený, organizovaný a realizovaný pod řízením někoho v zájmu vlastníka nebo zadavatele (Müller).
- Projekt je chápán jako výsledek, je realizovaný. Vlastník nebo zadavatel si najme projektového manažera, který celý projekt řídí.
- Projekt jako koncepční model systému.

Znaky projektu:
· definován začátek a konec (má dočasný charakter)
· jednorázový (jedinečný, děláme ho pro jednu akci); rutina není projektem
· dělení na dílčí části (mít na paměti, že jsou dílčí části na sobě závislé)
· spolupráce jednotek uvnitř i vně organizace – mimo rutinu (lidi z různých oborů, musí vznikat organizační schéma, které je odlišné od organizace)
· konkurence dílčích a jiných úkolů (konkurence z hlediska cílů, nároků na finanční a lidské zdroje, náročnosti na čas)
· výsledek slouží pro určenou dobu (projekt se ukončí, bude se muset odstavit)
· zdroje jsou limitovány (specifikuje, jaké je ochoten vynaložit náklady)

Systémová analýza

- soubor úloh a metod, jejichž cílem je zjištění nebo zabezpečení systémových vlastností sledovaného objektu.
- charakteristika úloh systémové analýzy:
· musí být odlišné obsahem a metodami řešení od ostatních úloh
· vychází se z poznatků obecné teorie systému
· lze je uspořádat do těchto skupin:
1.) o celku objektu
- 3 typy úloh:
- v systému – tyto úlohy nepatří do systémové analýzy, řeší je příslušní specialisté (z plánování, z účetnictví apod.)
- na systému – úlohy o cílovosti chování systému a jsou předmětem systémové analýzy (řeší vztah prvku a celku)
- o systému – vždycky se dají převést na úlohy na systému
2.) o průběhu vývoje objektu
3.) o podmínkách existence
4.) o rozměru návaznosti na složitost objektu
- úlohy systémové analýzy a jejich řešení:
- velmi rozsáhlá, proto problémy s řešitelností, s algoritmy (výpočty)
- šest tříd úloh, u kterých existují určité postupy řešení:
1.) stanovení soudržnosti, částí a celku – úlohy o hranici, společném rozhraní
2.) hledání cesty v systému – úlohy na grafech
3.) kapacitní úlohy – úlohy sdílení zdrojů a kapacit
4.) strukturní úlohy – zjišťují důsledky strukturních změn na chování
5.) stanovení cílů – nejsložitější úlohy systémové analýzy, dále se člení podle různých kritérií, např. podle druhů cílů, z hlediska zdrojů
6.) určení chování systému – metody dosahování cíle

SYSTÉMOVÁ METODOLOGIE:

- tvrdých systémů – klasický nástroj SI, metody jsou z úloh na systému, úlohy OV, úlohy teorie grafu, matematická statistika
- přednost – snadná přenositelnost, objektivita, algoritmizovatelnost, a z toho vyplývající automatizovatelnost (využití výpočetní techniky)
- nedostatek – použitím formalizovaných prostředků může dojít k deformaci obsahu
- měkkých systémů – zdůrazňují nutnost úplného poznaní a vystižení objektu a jejich vlastností obvykle na úkor formální elegance zobrazení
- výhoda – přenositelnost ve formě případových studií, vzory
- nevýhoda – nelze zjistit míru splnění kritérií optimality, prokázat formálně dosažené efekty, formalizovaně kontrolovat postup řešení
- v současnosti dochází ke kompromisu tvrdých a měkkých metodologií, obě dvě mají podobnou strategii řešení systémových problémů, a to že se řešení skládá z etap
- pro řešení dílčích problémů používáme tvrdé metodologie, u celkových úloh spíše měkkých metodologií
- metodologie měkkých systémů – viz. papíry

SYSTÉMOVÁ ANALÝZA
Práce se systémem je dvojího druhu:
a) slouží k poznání vlastností systému (tím se zabývá analýza)
b) slouží k vytváření objektu tak, aby měl určité systémové vlastnosti
projektování systému, syntéza; musíme po čase analyzovat)
Analýza i syntéza se prolínají.

Statické systémy

-se hlavně zabývají strukturou. Algebraický aparát, který se při řešení používá, se nazývá systémová algebra.
- využívá zobrazení struktury pomocí orientovaného vektoru
- ke kaž7dému grafu se dá sestavit tzv. incidenční matice, a jednou z nich je tzv. precedenční matice struktury, kdy jedničkou znázorňujeme existenci vazby a nulou neexistenci vazby. Precedenční matice nám poskytují rychlé informace o vstupech a výstupech, o izolaci prvku.
- matice následnosti – transponovaná matice k matici původní PT = P
Dynamické systémy – obecné dynamické modely chování systémových jevů, využívají teorie pravděpodobnosti a zobrazujeme je pomocí grafu.

Tvrdé a měkké systémy - objevují se teprve v 70. Letech
Tvrdé systémy – uměle vytvářené systémy na základě kvantitativních konstrukcí, jejich vlastnosti se definují exaktně; v teoretické fyzice, astronomii…
Měkké systémy – adaptabilní vzhledem k měnícím se vlastnostem okolí, i když si stále zachovávají základní rysy. Jejich prvky a vazby nebývají neměnné, nedefinují se abstraktně.
- rozeznání nezáleží na fyzické podstatě, ale na míře, s jakou může být objektivně rozpoznán a popsán „tvrdými“ tzv. exaktními formalizovanými prostředky.
Měkké systémy – charakteristická je obtížná strukturovatelnost, jsou obtížně rozpoznatelné, někdy se mohou jevit svou podstatou jako tvrdé, ale protože jsou příliš složité, proto je hodnotíme jako měkké (sociální a ekonomický systém)
- reálné systémy se řadí někde mezi měkké a tvrdé systémy, jejich popis je většinou slovní nebo grafický.

OBECNÉ A REÁLNÉ SYSTÉMY

- rozlišení podle matematické teorie systému
- obecné systémy – formální modely, které nemají žádný konkrétní obsah; např. obecná definice od Mesaroviče (abstraktní)
- reálné systémy – definovány na konkrétních reálných objektech, na každém objektu lze definovat nekonečně mnoho systémů
- koncepční systémy – určité koncepční představy, které si vytvoříme v procesech systémové syntézy (projekty, teorie, plány)
- obecné systémy se popisují většinou matematicky, reálné a koncepční systémy grafem, verbálně, matematicky
- obecný systém – systémem zde není fyzikální objekt nebo jev, ale určitá abstraktní představa o tomto objektu nebo jevu. Jde o odraz , který je účelovým zjednodušením.
- dělíme na statické a dynamické (podle toho, jestli se mění veličina v čase). Dynamické systémy dále dělíme na deterministické, stochastické a adaptivní.
- vlastnost systému je používána hlavně při třídění a při kvalitativní analýze systému
- reálný systém – vymezení závisí na účelu, pro který tento systém konstruujeme. Prvky, vazby mají hmotný charakter. Reálné systémy, které studujeme mají velmi mnoho aspektů vlastností, částí a vazeb mezi veličinami. Když zkoumáme objekty, tak nás zajímají pouze některé vlastnosti.
Statické a dynamické systémy – viz. Papíry

Koncepce systémových výzkumů z hlediska obecné teorie systému:

- teoreticko-množinová koncepce – autor Mesarovič objasňuje pojmy množina, systém, vztah
- strukturálně-maticová koncepce – autor Lange. Koncepce je zaměřená na činnost a chování systému a prvků.
- finalitní a účelový přístup – Mesarovič, který používá teorii množin a realizací (teorie matematických modelů)
- teorie otevřených systémů – L. v. Bertalanfty – organismus je otevřený systém, v němž dochází k neustálé energetické látkové výměně
- parametrická a systémová koncepce – Ujomov – základní systémové vlastnosti jsou nazývány systémovými parametry
Stav systému – souhrn přesně definovaných podmínek a vlastností daného systému, které je možné v daném časovém okamžiku rozpoznat. Stav systému je popisován stavovým vektorem.
Struktura systému je popisována pomocí grafu, strukturních matic, množin.
Chování systému popisujeme pouze základní vlastnosti a principy, a to slovně, schématy nebo graficky.
Systémy popisujeme pomocí pojmu chování a struktury
- obecné a reálné,
- statické a dynamické,
- měkké a tvrdé.