kap. 1, 2, 3 (systém práva – kap.4 v Teorii práva)
Pojem práva – společenství lidí (např. stát) je složitý mechanismus, který vyžaduje určitou regulaci. (regulační systém, který by vnášel do mechanismu řád a pořádek a udržoval jej, tím by vytvářel stav nezbytný k tomu, aby mechanismus mohl fungovat). Jako nejúčinnější se jeví regulace normativní – systém, který se skládá ze společenských norem jakožto příkazů, zákazů a dovolení. Prioritní význam mezi těmito systémy má právo, významným normativním systémem je též morálka.
Právo je soubor pravidel chování, vytvořený státem v určité době a ve zvláštní formě. Tato pravidla jsou – na rozdíl od jiných pravidel chování (mravních, politických..) – státem vynutitelná. Tzn. že se jimi každý musí řídit, nechce-li riskovat, že na něho dopadnou prostředky státního donucení, které jsou stanoveny jako následek porušení. Tato pravidla jsou dále obecně závazná – i ten, kdo má jiný subjektivní názor na správnost či nesprávnost určeného chování, musí je respektovat. (*Právo-souhrn norem platících objektivně pro každého - to je právo ve smyslu objektivním.)
Právo v subjektivním smyslu – je míra možného chování právního subjektu, která vyplývá z určitého obsahu konkrétního právního vztahu a je zpravidla definována jako souhrn oprávnění toho kterého účastníka onoho právního vztahu (vedle jeho povinností). (*mám ve smlouvě určeno, co mám „právo“ udělat – platí jen pro mě, který jsem podepsal tu smlouvu – je to subjektivní)
Význam práva: Stát vytváří pravidla tím, že uznává určité formy pravidel za právní. Tvorba práva je v tomto smyslu závislá na státu. Tvorba práva ale není závislé na státní moci jako takové, ale na společenských vztazích, ve kterých na sebe jednotlivé subjekty vzájemně působí. Právo slouží jako prostředek ochrany, zformování a upevnění vztahů mezi subjekty tím, že pod hrozbou donucení zajišťuje určité chování lidí, potřebné k bezproblémovému fungování vztahů. (smlouvy – jejich dodržování, zákaz násilí). Také vztahy obsahující sociální rozpory potřebují právní regulaci – aby nevznikaly neustálé konflikty-musí být jasné, co je dovoleno a co ne – určit hranici, kam až se může zajít. Stát vládne nad společností pomocí práva. Právo je jednou z funkcí státu. Státní donucení k určitému chování není svévolné, ale je průhledné (transparentní), objektivní (pro všechny stejné) a má svá vnitřní pravidla. Dává jistotu postavení subjektům práva. Právo zároveň zakazuje a postihuje jakékoli jiné donucení, které se neopírá o právo. Právo zároveň omezuje svobodu (tím že postihuje) a zároveň tak vymezuje a garantuje míru svobod, které subjekt má. (když někdo poruší mou svobodu, bude potrestán). Ústava ČR: Každý občan může činit to, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen dělat to, co zákon výslovně neukládá. Státní orgány (moc) slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v mezích, případech, a způsoby, které stanoví zákon. (státní orgány můžou činit jen to, co jim zákon dovoluje).
Žádné komentáře:
Okomentovat