prozodický systém, začal se prosazovat ve světové literatuře až koncem 18. st.
upouští od využití přízvuku, počtu slabik i kvantity jako metrických impulsů
směřuje k realizaci veršů o zcela rozdílném počtu slabik
současně hodně používaný
v poezii hojný koncem 19. st.
protože jeho jedinou konstantou je na syntaxi nezávislé (tedy „volné“) členění jazykového projevu, má volný verš nekonečně mnoho různotvarů
má- li mít estetickou účinnost, „volné“ členění se nesmí stát libovolným, tj. z členění na verš musí vyplývat významové kvality- např. přesahy mají význam pro báseň
básníci často upouštějí od interpunkce
někdy se ruší i psaní velkých písmen nebo se píší majuskule na začátku každého verše, nebo označuje graficky počátek verše verzálami
verše různě dlouhé, rýmované i nerýmované
metrickým impulsem je zde často intonace, ale na rytmickém uspořádání verše se také mohou podílet pauzy uvnitř verše a zejména na konci veršů
často přesah (enjambement)-větný celek přesahuje z jednoho verše do druhého
Tradiční veršové útvary.
oktosylab:
osmislabičný rýmovaný verš trochejského nebo (ve verši zpěvním jambického) spádu typický pro staročeskou poezii (latinskou i českou)
ve středověku nejoblíbenější verš přízvučné poezie latinské a téměř výlučný rozměr staročeské mluvní (recitační) poezie
zpravidla rýmovaný, v české literatuře se vyskytuje jako verš čistě sylabický, trochejský i jambický
Oktosylab trochejského spádu s asonancemi v sudých verších je národním veršem staré literatury španělské (Píseň o Cidovi)
je znám i ze slovanského folklóru
Žádné komentáře:
Okomentovat