Nositelem soudní právomoci neboli jurisdikce (iurisdictio) byly v nejstarší době králové. Za republiky nastoupili na místo králů nejdříve dva konzulové, později jim byl postaven po bok městský praetor, jako speciální orgán pro soudní správu a výkon jurisdikce.
V záležitostech trhových vykonávali pravomoc také kurulští aedilové.
Praetoru městskému ve 3. stol. p.n.l. byl dán na pomoc praetor cizinecký.
Soudy na venkově měly střediska ve městech, kam se vysílali soudní praefektové.
V provinciích soudili správcové, někdy sami, jindy zastoupení nižšími úředníky.
Za císařství – nejvyšší soudní moc = císař, zpravidla pověřuje své úředníky.
Za dominátu přešla na tyto nominované soudce soudní moc úplně.
Na římských soudech se projednávali hlavně spory o právo (řízení sporné), nejednou i řízení nesporné (řízení ve věcech nesporných – při propuštění otroka).
Jednou ze základních zásad soudního řízení je rozdělení procesu na dvě stádia – první in iure (před právem) před soudním úředníkem (nejčastěji před praetorem), druhé stádium se odbývalo před soukromým soudcem (před soudcem - apud iudicem). Soudcem soukromým proto, že nebyl státním orgánem, ale pouze soukromou osobou státem zmocněnou k vyřešení případu. Pro druhé stádium býval obyčejně určován soudce jediný (mohl si přizvat právně vzdělané poradce). Jednalo-li se o spor, který vyžadoval odborné znalosti, byli na místo soudce dosazeni tři arbitrové, řízení se nazývá arbitrium. Výjimečně se rozhodnutí sporu ve druhém stádiu svěřovalo větším soudním sporům (desetičlenným).
Žádné komentáře:
Okomentovat