Zástavní právo

fefjqehnemůže být institut úplně samostatný, přistupuje vždy k obligačnímu vztahu.

Obligace, která zástavní právo zajišťuje musela vzniknout alespoň jako naturální. Zastavit bylo možné každou věc, kterou šlo prodat.

Zástavcem mohl být především vlastník věci, který měl bonitární právo k věci. Zvláštní vztah vznikal zastavil-li věc věřitel – právo podzástavní.

Zástavní právo vzniklo – v prvé řadě právním jednáním (dohoda mezi zástavcem a zástavním věřitelem) u ručního práva reálným kontraktem. Později mělo určitou úřední formu (věřejná listina podepsaná před svědky). Dále mohlo vzniknout úředním rozhodnutím nebo přímo ze zákona tzv.zákonná hypotéka.

Obsah zástavního práva – byl u obou forem římského práva stejný. Rozdíl jen v tom, jak byla oprávnění z obsahu vyplívající rozložena po dobu trvání zástavního práva. Přesto zástvní právo obsahuje dvě základní ustanovení:

- právo držet zastavenou věc ius possidenti – toto oprávnění u ruční zástavy vzniklo již v okamžiku, kdy zástavní právo vzniklo. U hypotéky teprve tehdy nebyla-li pohledávky uhrazena, nebo se stal věřitel nesolventním. Byla-li pohledávka uhrazena, byla povinnost věc vrátit, tato povinnost se vymáhala zvláštní žalobou.

- právo prodat zástavu – předpokladem k tomuto byla dospělost pohledávky, dále to, že dlužník nesplnil ani po té co byl vyzván k plnění a uplynutím předepsané lhůty (dva roky).

Dále docházelo k zvláštním případům: např. zástavním právo jehož předmětem vyla pohledávka(mohlo se i stát, že věřitel byl dlužní svému věřiteli), souběh zástavních práv,více pohledávek na jednu věc (dům) pak se určuje přednost pohledávek.

Zástavní právo zanikalo v prvé řadě zánikem pohledávky, dále prodejem zástavní věci, věřitel se zástavního práva zřekl, vydržením svobody vlastnického práva (věřitel byl 20 let nepřítomen).