Posloupnost proti testamentu je posloupnost některých intestátních dědiců, která nastává, přestože zůstavitel projevil poslední vůli testamentem.
V Římě vyvinuty výjimky, kdy zůstavitel odkazuje majetek cizí osobě, přestože má dědice rodinné, jde zejména o dědice, kteří byli dědici vlastními a nezbytnými, hledělo se na ně jako na účastníky majetkových poměrů zůstavitelovy rodiny. Ve vývoji na sebe tyto rozdíly narazily, výsledek formální práva nepominutelných dědiců.
Šlo o zásadu, aby zůstavitel určité osoby v testamentu nepominul, musil je v testamentu jmenovat (jedno jak). Mohl je však také prostě vydědit. Proto se také mluví o formálních právech nepominutelných dědiců (nemuseli nic dědit, jen museli být uvedeni v testamentu).
Podle civilního práva měli tato práva v prvé řadě dědicové vlastní a nutní, významné bylo postavení syna (nebyl-li syn ustanoven ani řádně vyděděn, byl celý testament jako nespravedlivý neplatný). Ostatní vlastní dědicové museli být rovněž vyděděni nebo ustanoveni za dědice, stačilo ovšem aby byli vyděděni všeobecným prohlášením, zatímco syn musel být vyděděn výslovně. Významnou v okruhu zásad byla otázka pohrobka nebo li potsuma Původně platilo, že narození potsuma činilo testament neplatným.
Žádné komentáře:
Okomentovat