naopak zanikala, nejpozději smrtí. Měla výrazně osobní ráz. Prospívala vždy určité osobě a trvala tak dlouho dokud byl oprávněný na živu.
Tyto práva patřili vždy k dané věci a proto nemohli být zcizeny a ani převáděny.
Pozemkové služebnosti – věcná práva, která dávala vlastníkovi jednoho pozemku tzv. pozemku panujícího možnost v omezené míře užívat jiný zpravidla sousední pozemek tzv. pozemek služebný.
Služebnosti spojené s polními pozemky – právo na stezky, průhonu dobytka, právo cesty vodovodu. Vyjadřovala vztah vlastníků dvou sousedních pozemků – motivací bylo stejné hospodářské využití obou pozemků.Platilo, že služebnost má být prospěšná pozemku, nikoliv majiteli. Nemá tedy sloužit výlučnému prospěchu osoby, nýbrž objektivní ekonomické potřebě. Pozemkové služebnosti jsou práva nedílná, spojována s vlastnictvím celého pozemku, u spoluvlastnictví může vzniknout nebo zaniknout jen za účasti všech spoluvlastníků.
Výkon služebnosti se měl dít civiliter tj. tak aby vlastníka omezoval co nejméně. Dělíme je podle toho, jakých pozemků se týkaly:
služebnosti k venkovským pozemkům
služebnosti cesty (přechod přes cizí pozemek)
služebnosti vodní (právo vodovodu)
služebnost odběru vody (brát na cizím pozemku vodu)
služebnost další (právo pastvy, kácet stromy, lámat kámen atd. )
- domovní služebnosti – právo zapustit do sousedovy zdi část své stavební konstrukce, povinnost udržovat v dobrém stavbu, o kterou byla cizí stavební konstrukce opřena; práva mít část své stavby nad cizím pozemkem (např. střechu), právo v cizí zdi prorazit okno; služebnosti okapu (opravňuje svádět dešťovou vodu na cizí pozemek), služebnosti stoky
- služebnosti zakazujícího rázu – zakázat vyšší stavbu na pozemku služebném; zakázat stavbu, která by bránila v přístupu světla či výhledu
právo požívací – ususfructus – právo užívat cizí věc uti a těžit z ní plody frui tak, aby nebyla změněna její podstata. Jedna z nejstarších osobních služebností. Původně převážně alimentační funkce (smrt zůstavitele – zachování obživy pozůstalých osob, v případě, že dědicem je někdo jiný). Základní práva a povinnosti poživatele: měl právo věc užívat a těžit z ní plody, musil proto věc fyzicky ovládat, jeho vztah k věci nebyl považován za držbu. Plody věci získával do vlastnictví originálně, na rozdíl od vlastníka však teprve sklizní. Byl povinen věc užívat s povinnostmi dobrého hospodáře (část vytěžených plodů vynakládat na udržení věci, oprávnění těžit jen takové plody, které bylo možno považovat za pravidelný výnos). Nesměl na věc působit tak, aby změnil její podstatu, a to ani v případě, že by její hodnotu zvýšil. Vlastník vyžadoval před odevzdáním věci zvláštní slib. Vlastníkovi zbývalo jen holé vlastnictví, mohl věcí disponovat, ale jen tak, aby touto dispozicí nebylo ohroženo požívací právo a jeho výkon. Jako osobní služebnost zanikalo požívací právo nejpozději smrtí oprávněného, v případě právnické osoby po 100 letech. Převod požívacího práva byl vyloučen, výkon bylo možno převést na jinou osobu.
právo užívací usus – je právo osobního užívání cizí věci, které vylučuje možnost těžit plody. Uživatel, neboli usuář měl věc užívat osobně, nemohl věc převést na jinou osobu. Užívací právo bylo nedělitelné. Pokud byla předmětem věc, z níž bylo možné těžit plody, připouštěla se možnost přisvojit si je jen v omezené míře zpravidla k bezprostřední potřebě. (Uživatel domu mohl v něm bydlet s rodinnou a služebnictvem, u venkovských pozemků si mohl přisvojit, co potřeboval pro sebe a svoji rodinu.
4.Habitatio a operae – habitatio = právo užívat byt v cizím domě, operae= právo výlučně osobně užívat služby cizího člověka nebo zvířete.
Žádné komentáře:
Okomentovat