Věcná práva k věci cizí – iura in re aliena – jsou práva která dávají oprávněnému možnost zvláštního, obsahově přesně vymezeného působení na věc, která není jeho vlastnictvím.
Služebnosti servitutes – klasičtí právníci neznali pojem věcných práv k věci cizí, ale zase to nechápali jako samostatnou skupinu práv. Za služebnosti byly nejprve považovány jen pozemkové služebnosti (jejich obsah byl přesně vymezen-typizován), byl k nim počítán je určitý počet práv. Později dochází k rozdělení na služebnosti pozemkové a služebnosti osobní. První společný rys je rozdíl mezi tímto oprávněním a vlastnickým vztahem k věci. Předmět služebnosti musí být věc cizí (nikdo nemůže mít služebnost k věci vlastní). Druhým rysem je, že vlastník věci nemá žádnou pozitivní povinnost (nemusí nic konat), je povinen strpět omezení, které služebnost přináší. Tyto možností vyjadřuje v římském právu pravidlo – služebnost nemůže záležet v konání servitus in faciendo nequit. V římském právu existovala jen jediná výjimka – povinnost nést břemeno (vlastník pozemku k němuž byla služebnost zřízena musel např. strpět, aby se sousedův dům opíral o jeho a měl povinnost svůj udržovat v řádném stavu apod.). U pozemkových služebností – oprávnění spojeno s vlastnictvím pozemku , sousedního pozemku (vznikal vztah jakoby mezi pozemky např. aby se dostal na svůj pozemek mohl přes sousedův), tím vznikal sousednímu pozemku omezení a to omezení trvalé.
Žádné komentáře:
Okomentovat