dědičná posloupnost – základ římského práva dědického. Je to přechod práv, ze zůstavitele na druhou osobu neboli dědice.
Delační důvody – skutečnosti, které odůvodňují převod dědických práv.
Zákonná (intestátní) dědičná posloupnost – delační důvod vyjádřen zákonem
Testamentární –poslední vůle zůstavitele vyjádřená testamentem.dědic dědil nejenom majetek ale i závazky.
Posloupnost civilní a praetorská – praetorské právo sehrálo důležitou úlohu v dědickém právu. Důsledkem tohoto zásahu byla dvojí posloupnost (civilní hereditas a praetorská bonorum possesio).Rozdíl mezi nimi – civilní nebyla jen přechodem ryze majetkových práv, ale i některých práv a povinností mimomajetkové povahy (nař. Konat rodinné oběti). Praetorská posloupnost od počátku jen majetkový ráz. Vývoj doby směřoval k vyrovnání rozdílů.
Posloupnost zákonná –podmínkou smrt zůstavitele bez testamentu. Dědic musel být způsobilý stát se dědicem. Nejstarší posloupnost po otci – osoby bezprostředně podřízeny moci zůstavitele.Smrtí se stávali sui iuris (synové, manželka). V případě dědictví dále se dělilo o díl který připadl na jejich předka. Když nebyl příbuzný, přešlo na agnáta (strýc atd.)
Posloupnost testamentární – rozhodující je testament. Je to jednostranný právní úkon, jeho hlavní složkou je jmenování dědice. Můžeme hovořit o různých pořízeních pro případ smrti.Musel mít přesně stanovenou formu. Původně pro případ smrti někoho, kdo neměl dědice rodinného. Později testament odkazový – dispozice odkazové. Až později se stává skutečným testamentem, napřed ústní, později písemný.
Žádné komentáře:
Okomentovat