Zásadní význam vyplývá z toho, že za testament je považován jen takový projev, který obsahuje ustanovení dědicem či dědickou instituci.
Dědická instituce nemohla být učiněna libovolně volenými výrazy, vyjádřena rozkazovací formou latinským jazykem.
Osoba ustanovená dědicem musela být jednoznačně a určitě označena (v písemném testamentu mohl odkazovat na další listinu).
Sepisoval-li testament někdo jiný, nesměl obsahovat žádné ustanovení ve prospěch pisatele. Za dědice mohla být ustanovena jedna osoba nebo osob více.
Bylo-li povoláno několik dědiců a zůstavitel jim neurčil podíly, měl každý stejný. Vždy velmi pečlivě posuzováno. Vždy se snažilo co nejvíce šetřit vůli zůstavitelovu. Ustanovení dědicem mohlo být vázáno podmínkou.
-
Žádné komentáře:
Okomentovat