Rozsudek (sentintia), kterým se končí druhé stádium procesu soukromého může mít dvojí podobu:
výjimečně bude omezen na pouhé zjištění práva – půjde o tzv. spor prejudiciální
pravidelně bývá cílem rozsudku definitivní zjištění práva a uvedení tohoto práva do souladu se skutečným stavem do lhůty 30 dnů, kdy měl dobrovolně udělat to, k čemu byl odsouzen, v případě nesplnění byl donucen státní mocí (exekucí).
Exekuční řízení začínalo podáním actio iudicati(žaloby z rozsudku), která obvykle vedla přímo k zabavení veškerého dlužníkova majetku. Praetor na žádost věřitele (žalobce) povolil zmocnit se dlužníkova jmění a rozprodat je za účele uspokojení pohledávek.
Byl ještě vyhlašován konkurz, ve kterém se vyzývali ostatní dlužníkovi věřitelé, aby se přihlásili se svými pohledávkami. Přihlášení věřitelé zvolili správce konkurzní podstaty (magister bonorum).Jeho úkolem je prodat majetek dlužníka jako celek za nejvyšší cenu.
V právu justiniánském nastala změna – majetek se prodával po částech, jak bylo zapotřebí.
Od vyhlášení konkurzu mohli věřitelé uspokojovat pohledávky společným postupem, existovali ovšem i pohledávky privilegované (pohledávky císaře a císařovny, manželky a dětí pro věno, výlohy nemoci a pohřbu). Do konkurzní podstaty se zahrnují pouze věci dlužníka, věci cizí musí být vyjmuty.
Stejné důsledky postihnou dlužníka i v případě, že se skrývá, aby se vyhnul žalobě, že podle zákona nečekal na odsouzení a provedl cessio bonorum (dobrovolně vydal všechen majetek věřitelům), že podstoupil capitis deminuci a nový majitel nepřevzal jeho dluhy, že zemřel bez dědice, že se neobhajoval ve stádiu in iure, že ve stádiu in iure žalobní nárok uznal a dal ve všem žalobci za pravdu.
Jinak tomu bylo při žalobě osobní – tyto žaloby mířily přímo proti žalovanému a bylo jeho povinností zúčastnit se jednání a splnit vše, čeho bylo třeba do druhého stádia.
Ve vyspělém právu římském byla vedena pouze exekuce majetková, později musela zůstat část majetku (životní minimum).
Žádné komentáře:
Okomentovat