Vývoj environmentální politiky Společenství

Vývoj environmentální politiky Společenství:
Do roku 1987:
Římská smlouva z r. 1957, jíž bylo zřízeno EHS, těmto otázkám nevěnovala pozornost a neposkytovala tak právní základ pro opatření Společenství na tomto úseku. Nicméně 1. opatření k ochraně živ. prostředí byla přijata již v 60. letech (byla ale ojedinělá). Přijetí těchto předpisů bylo vyvoláno potřebou vytvořit spol. standardy na ochranu spotřebitelů a odstranit překážky vol. pohybu zboží (pr. normy zaměřeny např. na nebezpečné chem. látky, motor. vozidla, prací prostředky). Orientace na výrobky a ochranu spotřebitele se ale brzy ukázala jako nedostatečná. Začalo být zřejmé, že rychlý ek. růst má značně negativní vliv na živ. prostředí. Ke vzniku environ. politiky Společenství vedla i celosvětová Konference o živ. prostředí (Stockholm 72).
V r. 73 přijala Společenství první akční program ochrany živ. prostředí, který znamenal začátek samostatné politiky ochrany živ. prostředí. Akční programy byly až do r. 87 hl. základem legisl. aktivit Společenství na úseku ochrany živ. prostředí. Stanovily úkoly Společenství na úseku ochrany živ. prostředí i časové horizonty jejich naplnění. Postupně formulovaly zákl. zásady environ. politiky, které se později staly součástí Římské smlouvy.

Jednotný evr. akt (nabyl účinnosti v r. 1987):
Jeho přijetí znamenalo podstatnou změnu – součástí Římské smlouvy se stala nová kapitola „Životní prostředí“, která poskytla pr. základ aktivitám ES na tomto úseku včetně aktivit legislativních (do té doby neobsahovala Římská smlouva nic, co by se týkalo práva živ. prostředí). Novým cílem Společenství se stalo: zachovávat, chránit a zlepšovat kvalitu živ. prostředí, přispívat k ochraně lid. zdraví, zajišťovat šetrné a
racionální hospodaření s přír. zdroji. Byly formulovány zákl. principy ekologické politiky: princip prevence, náprava škod na živ. prostředí přímo u zdroje poškození, princip „platí zenčišťovatel“. Poprvé výslovně formulována zásada subsidiarity – Společenství vyvíjí činnost v otázkách živ. prostředí jen do té míry, do jaké lze jeho cílů dosáhnout lépe na úrovni Společenství než na úrovni jednotl. čl. států. Princip vysoké úrovně ochrany – Komise ho musí brát za základ návrhů svých opatření na úseku živ. prostředí. Členským státům bylo umožněno přijímat přísnější opatření na úseku ochrany živ. prostředí.